Guerra é guerra

Vivi mi v dnešním článku připomněla, jak jsem hořel pro langoše. Byla to budka s langoši, úplně obyčejná až nevzhledná, ale pro mě představovala zlatý důl, mimořádnou hodnotu. Láska na první pohled. Značkující. Vevnitř měli speciální tehdy přístroj, koupený za bony, na hotovení pravých maďarských langošů. Posypávali je ušmudlané solí skrz ty válce různými česneky, drtily je přes tlakové nádobky - holandské (nebo spíš) české tavené sýry v miskách, na výběr jste měli i teplotu pečení a použitý olej. Prostě co jste chtěli, dali vám na ně hotové i čokoládu nebo jahody. Říkáte, kdo by žral langoše s jahodami? Ve frontě se čekalo i půl druhé hodiny. Proto vězte, že mnoho lidí. Hlavně cigoši tam se se mnou stávali, v ruce drobáky, za pasem kudlu. Ale byl jsem malý, tak jsem měl jakžtakž protekci. Spíš do mě jen ryli, občas dělali, že mě okradou. Byli to kluci z pískoviště odvedle, tak jsme se i znali. Každopádně já tam byl kvůli langošům, ne protože válka. Bo dežo řekl, že chce vidět téct krev. Válku vyhlásili až později, když jsem jim pochcal skrýš a moč se nestačila vsáknout z desek, než přišli. Věděli, že jsem to byl já, protože jen já jsem tehdy měl takové dělo na chcaní, které postříkalo i okolní desky, sotva se moč rozstříkla.
Zahrála si se mnou ošklivou hru jednou, tak nějak při pubertě, ta prodavačka. Byla jako vždy čisťounká, navoněná a upravená a oproti mým potrhaným tričkům a trenkám, co mi plandaly kolem pasu, představovala vrchol spořádanosti. A když jsem chtěl klasického mega langoše, mrkla na mě a řekla, že došlo těsto. A že mi může nabídnout jen předvařené bryndzové rožky. Tak jsem tedy neochotně svolil, zaplatil jen půlku peněz, deset korun, poděkoval a šel po svých.
Sotva jsem však dopekl rožky, ukrojil si bagetku, kousl jsem do křupavého rožku a co se nestalo, upadla mi půlka zubu. Zato uvnitř byla schována truhlička se vzkazem, který jsem rozpečetil, třikrát složený papír. Na něm stálo: má dcera chce, abys přišel.
Miluje Tě. Adresa.
Dobrá, řekl jsem svému daimoniu, půjdu tam a všechno ji vymluvím, už mám třináct let. A ona taky tak nějak, není ještě žádná Esmeralda, aby se zabouchla do nemožného břídila a zároveň má již pobráno dost rozumu, aby nemusela jako Manka trávit život v jeskyni pod kuratelou žárlivého, výbušného opilce stuprumcajse, který by ji dovoloval akorát příležitostné návštěvy kamarádek a homosexuálních modelů.
Přišel jsem tam k nim na udanou adresu a čekalo mě první překvapení. Byl to úplný palác. Myslel jsem, že žijou pod poměry, když maminka dělá v bistru. Jenže tatínek se asi potatil a vydělával jiné penízky. Postál jsem chvíli před branou a až pak zatahal za zvonek. Přijela pro mě limuzína a odvezla mě až do zahrady. Mezi kvetoucími orchidejemi se blyštěly plumérie, hvozdíky, chryzantémy, nejkrásnější květiny široko daleko. Přecházely oči a já si musel sednout po vyzvání otcově a pobídnutí matčině do pergoly ve tvaru srdce, kterou tam nechali speciálně kvůli mně nastavět. Sotva jsem dosedl, přišla ona. Nikdy na ni nezapomenu, jak vtančila až přede mne, rozvaleného na lavici. Terezka, ó, sladká Terezie. Vážila 120 kg a měřila jen o něco víc než 5 stop, takových sto pětapadesát. Skočila na mě, až zapraštěly feritické šrouby, co by v tahu měly unést až tunu. Začala mě líbat a plácat, jak jsem skvělý. Tak jsem ji instinktivně odstrkoval, vlepil ji facku nebo dvě, ať se probere, ale to už se na mě vrhl otec a začal mě bít pěstí. Ustupoval jsem hnán zmatkem, až jsem bezděčně prorazil laťkovou oboru a upadl nazad, dál si nic moc nepamatuju. Nicméně jsem se probudil vedle jakési plechové garáže, pod mostem. Už jsem si tam nikdy víc nedal langoš a zapomněl na celou tu zbohatlickou rodinu. Až teprve nedávno jsem četl na plakátě:
Máte jedinečnou možnost spatřit Tess Holiday, která i přes svou silnou nadváhu je úspěšnou modelkou a dokonce jí nafotili i do nejznámějšího časopisu světa Vogue. Povídání se supermodelkou s nadváhou už tuto středu v rámci pořadu Putování za hvezdami. Na fotce byla sladká Terezka s obřími prsy a usmívající se tak nějak štastně - jako žena, která je se sebou spokojená.

Vím, kde je jí konec

Jsi závislý nebo slá na internetu? Třeseš se po probuzení jak uzlíček nervů, který neví, na který mejl dřív skočit? Nevěš hlavu. Celá generace prý má stejný problém.

Tak chce to urovnat tepovku a něco sem přivěsit.

Víte, že jedno ze šesti manželství začíná na internetu?
A pět ze šesti tam končí. Bacha na to, hlavně se odhlašovat.
Jednou se to stane, že člověk zapomene se odhlásit. A bum, rozvod je na spadnutí.
80% všech fotek na internetu jsou fotky částečně/zcela obnažených žen.
20% musí být obnažení mužové. Aspoň tak velí matematika.
Jak je to možné?
Není o nás zájem?
Nicméně tenkrát jsem viděl inzerát, že někdo prodá obsah internetu zhuštěný na šesti miliónech DVD. Bez porna.

A mohl bych náležitě ocenit svůj karakter. Je totiž křišťálově čistý. Rovný, statečný, jsem víc než jen obyčejný pašák. Jsem pašák milující zvířata. Jsem nanejvýš skromný. Když si přečtěte jediný řádek z mých výlevů, nechcete už přestat.

A pak se dozvím, že mě D. jen využila! Co jsem se naplakal. Odteď už s vámi nebudu navazovat virtuelní (virulentní) přátelství!

Pojedu si tu masosado. Po kterém vám bude do blití, vašnostové.

Persekuce

Už se to nese. Tak chvilku strpení. Pomůže mi pár slůvky Hrabal. Nebo i Havel. Nebo libovolná násoska, kterou odchytím na ulici.

Ten můj běh je takový zadržovaný. Běhám, ale vlastně se krotím, abych neběžel jak sprinter! Mám sport v krvi, ale víc v krvi mám alkoholu.

Jednou jsem vyráběl srdce z čediče. A barvil jsem si ho na růžovo. Věnoval jsem ho pak školníkovi ze základky.
Na vysoké škole je k dispozici velký výběr doplňkových předmětů. Jako např. tzv. lyžování. Lyžařský kurz je v ceně zájezdu do Alp. Nedivím se, že před dveřmi, kde se zajištovala odbavení, se srotila početná skupinka zvědavých, žádostivých spatřit hory v akci.

A přesto jsem pádil tak zběsile, že jsem se nikdy nedotkl prsty země.

Jsem muž i zasklená stěna. Dnes jsem rozbil obrovskou garáž. Mám svalové křeče. Ale začínám zas trochu žít. Začínám zas cítit, kde jsem přerval motouzek a navazuji na něj. Zatím poslepu, ale to se poddá.

Dokonce jsem si z hecu oblékl kravatu.

Ne, jsem už jiný, než jsem býval. Přesto stejný, utichlý roj šíleného krabicového vraha. Stále ve mně nažívá Vrán.

Zdá se mi, že ostruhy povolují. I pamětníci starých časů si všimli jakéhosi pokroku (nakolik jen může postupovat chromý)- Buď se zastavil čas, nebo je mi osud milosrdně nakloněn.

Dokonce jsem měl připravený foťák a mačkal spoušť. Zachytil jsem skříň, kavalec a nahou, sprchující se dívku.

Jsem muž a krásně laciný.

Ideální stav. Víc než pětadvacet let jsem byl někým nemožným. Nyní nabírám kontury. Vždy tak trochu herec, připraven k výstupu. Dodneška mohu zpaměti odříkat výstup šíleného prince z Návratu patriarchy.

Ten výstup některé doháněl k závisti. A uváděl v nadšení. Střídavě. Každopádně nebylo nikoho, koho by nechal lhostejným.

Dokonce jsem si včera uvařil bramborovou kaši.

Tedy chápete, že nejsem vinen - vinen jen tím, že se podivuji sochám mladých žen?

Ale jedné soše se obdivuji ze všech nejvíce.

Hoří.. hoří.. hoří.. rovnou na řeku.

Tak jako uhlí v kamnech, vede vítr i déšť do temných zakoutí průvanů nálad. Paradigma osamělosti. Vzor uličnictví.

Chci být sám, chtěl bych být osaměl, a trnout, jak vchází host do domu. A vyprovázet ho v tomhle tichu až před kostel, kde zvonek v hodině mezi čoklem a vlkem ohlašuje smrt.

Abych jednou žasl, jak je v tomhle nářku ticho.

Navěky vydává takové teplo, jde z ní vůně povědomého domova.

Nechci ji ranit, ale je to krásný obraz. Tak krásný, že je dojemný a tak dojemný, že je zoufalý. Mám ho vryt ve tváři.

Nechci ji ranit, ale přece bych ji rád vysekal díru do srdce, nabírám sílu.

Cítím její pudr. I pudr vydává elementární vůni.

Jdu dál přes staré, zteřelé kachle. Jdu rovnou k ní.

Ona - obraz krásné ženy.

Já náhle vyrostlý, tyčím se před ní a ona neujde poznání, že jsem ji vlastně nakreslil už kdysi dávno.

Tyčím se jak staletá sosna před neuvěřitelným triumfem života.

Je jako šeřík, leknín a utopená růže. S hřívou pih.

Nemohu dál, dokud ji neochutnám.

Dost zla!

Pojebanci na dálnici. Jezdí to ve vlnách. Měl bych psát o tom, že mě stop policajt, že jedu moc rychle. Uhrál jsem to jen na warning. Ale byl vyjevený jak holub, že nemám papíry. Že jsem příliš illegal pro jejich stát. Ale měl velmi milé, důvěrivé oči, takže jsem ho sfoukl jak svíčku. Každý jiný by už šel s prosíkem za soudcem, nebo kam to posílají ty přehnané urychlence. Ale já hned věděl, že hodný policajt je snadná prácička. Odkud jedu? Z worku. Odkud? Nevím.. navigace říká něco.. Vernon bla, ble. Jak dlouho jste tu? Temporary? OK. Ověřím si tě. A jeď carefully. Warning dneska, příště to tak nebude!

Příště už tě nepotkám, hošíku. A pojedu ještě rychleji. Seru na vaše zákony. Svět se točí podle toho, kdo píská, takže nezbývá než mít kolem krku píšťalku.

Jinak už mě bolí druhý den předkožka. Bolela mě už před měsícem, ale styděl jsem se vám to napsat. Ale nic to není, nemusíte mít starost. Stejně jsem mnich přece. Takoví jako já vždycky tak či onak končí v klášteře, už jim je ta askeze souzená. Možná to znamená, že nemám správné vitamíny Es. A nebo je to tím, že tu piju jak o závod ty jejich blivajzy Monstery, pořád, je to horší než jabčák, který jsem vypil jednoho krásného zimního večera pod mostem. A když do toho přeháním doping, tak není divu, že to musí odskákat přirození. Po těch mých eskapadách s kapavkou je ostatně každá bolest nad kulemi jen štípnutí do kůže.

Janča z nás byla vyvalená asi víc než z cédéčka a zmrzliny, možná proto, že jsme se domluvili, že jí zavoláme, než přijedeme. Nicméně jsme se mohli umýt (já jsem to udělal hned, zatímco Abe seděl v kuchyni a smrděl), byli jsme pohoštěni, zašli do místní sámošky koupit pivo a špekáčky na večer, ano, byl táborák, kde jsme čerstvě umytí opět nasmrádli a kolem půlnoci jsme šli spát. Prostě bezvadný večer.

Kurva, ale to ráno.

Než vyšel Michel z bistra, hodil do sebe, jeden za druhým, dva pernody, vyjasnil čelo, naproti do uzenářství zaskočil pro langusty a vítězoslavně stanul před Linou, která se už stašila obléknout a ted vařila na lihovém vařiči vodu na kávu. Prestože byla zima, měla dokořán otevřené okno kvůli zápachu, protože majitelka penziónu zakazovala vařit v pokojích.

Nechci, aby zemi vládl, a směl vládnout, někdo, komu nejde o zemi, ale o vlastní opilý pocit. Pocit, že můžu udělat cokoli, protože si nikdo nedovolí mě zastavit." Jenže vrabec v hrsti je vž lákavější než holub na střeše. Podvolit se císaři by pro nejbohatší knížata prakticky neznamenalo změnu, jen by svého postavení a majetku užívali z titulu říšských úřadů a naopak - nečekala by je válka s císařskou armádou.

Víte, co tyhle úryvky spojuje? Nic. A je to dobře. Nikdo je nezná. A to je taky dobře.

Trojí blaženost (podruhé)

Nakopnu se. Mám napsat či vás mám nechat prosit! Asi povolím, jak čas se povleče a hodím tu něco. Ale o čem psát. Musíte si něco vymyslet. Jinak si vemu na paškál nějakou hroznou slátaninu.

Jsem tu našel jakýsi archivovaný chat s někým ze Slovenska. Ale to na pěkný večer nestačí. Třeba témat. Co psát o nějakých atletických mistrech? Ze kterých šílí dívky i ženy? Vidno, že se nelíbilo. Tak jsme zas na začátku. Tak tedy zas budu za chuja. A dám sem něco z mé milované knihy, která je v dnešních dnech nadmíru aktuální. Cesta do hlubiny študákovy duše. Veledilo satiry Žákovo, které sic trochu v povědomí lidu upadlo, ale které pro některé z nás nikdy nepřestane žít.

Také jsou oblíbeny parodie na klasická díla, jako je Aeneis, Ilias, Pan Tadeáš, Božská komedie apod. Vezmou se třeba Kiplingovy ptíběhy o Mauglím z Knihy džunglí, ale místo jednotlivých zvířat vystupují zde kantoři, ktetí mají nějaké příbuzné vlastnosti. Chromý tygr Sir Chan je obyčejně pan ředitel, vousatý prófa přijme funkci medvěda Balú, nejdelší člen sboru je krajta Káj, slídivý kantor stane se šakalem Tabakim a podobně. Lidské mládě, které veškeru tuto zvířenu statečně prohání, je obyčejně pan autor sám. S oblibou jsou aktualizovány dějinné příběhy, někdy i bez účasti kantorů. Tak příkladně veliký Caesar přichází na cvičák do Milovic, kde ho začne nějaký rodák zasvěcovat do moderního válčení. Ukáže se, že slavný Gaius Julius neumí sedět na koni, že neudělá potádně "k zemi" a vůbec podává hanebné výkony. Je jakýsi druh tiché, posmrtné pomsty za složité nepřímé závislosti, jimiž oplývají Caesarovy Zápisky o válce galské. Poté jsou římskému generalissimu předváděny "handgranáty", při čemž instruktor vysvětluje, že je to "hazendi causa" 1). Účinek granátů se Caesarovi zamlouvá a povzdychne si: "Si habuissem meo tempore unam bedničkam handgranátorum, rozsekal bych omnia in buttos." 2) Spattiv tank, volá zděšen: "Horribile visu!" 3) Posléze, maje cvičiti přískoky v "plné polní", prchá chvatně z cvičáku v Milovicích, volaje: "Malim esse bei uns ultimus, quam in Milovicis primus." 4) Pozorujeme zde také živý zájem studentů o naši armádu, ale o tom ještě promluvíme podrobněji. Legrace pro legraci, ono bujné řádění, jímž si studentský kolektiv zpříjemňuje trudné chvíle výučby, jeví se také v pilném ilustrování učebnic. Velikáni dějin jsou všelijak přiozdobováni tradičními vousy, kotletami, brýlemi, dýmkami apod. Démosthenes třímá ve vztažené ruce půllitr, mrtvá fyzika je oživena různými vousatými a nosatými trpaslíky, ktetí lezou po parostroji, koupají se v kádinkách s kyselinou dusičnou, nakukují do spojitých nádob, hrají fotbal na nakloněné rovině, ba plazí se i v latinské cvičebnici mezi větami, prohánějí se po sešitech a pijácích, zkrátka všechno oživne, velké písmeno "O" na začátku básně dostane lidskou tvář s trpitelským výrazem, jiné písmeno visí na šibenici, opice v přírodopisné knize mávají hokejkami, sekerami, bumerangy a kladivy, útlé květinky jsou oblečeny ve fraky a sportovní dresy - mladí výtvarníci mají stále plné ruce práce přes krutou perzekuci. A nejen školní předměty, škola sama, třídy, lavice, tabule, katedra, sbírky, tělocvična a vůbec celá bouda jsou vítanými objekty, na nichž moţno cvičiti vtip. Příklady uvádět nemožno, stačilo by to na několik hezky tlustých knih. Přitom ovšem většina studentského humoru a satiry oplývá místními narážkami, jimž porozumí jen zasvěcenec. Nelze se však nezmínit o nejpopulárnější zábavě, kterou poskytuje studentům věc, jež budí u obyčejných smrtelníků hrůzu, totiž lidská kostra neboli smrt. Oblékati kostru člověka, nasazovati jí tvrďák, zahalit ji do pláště a tančit s ní výstřední tance, to je požitek k nezaplacení.

Jak bylo již v prvém díle řečeno, jsou původci psiny zejména takzvaní kanaďané, kdežto ostatní lid se jaksi veze s nimi. Vždycky se vyskytne v klase nějaký ten živel, případně více podobných elementů, ktetí svým působením zpříjemňují trpké chvíle ostatnímu študáctvu. Kanaďané jsou většinou velice obětaví, zhusta pykají za svůj nezkrotný temperament.

^{1) hazendi causa = zřejmě míněno jako házecí věc}

^{2) si habuissem meo tempore unam bedničkam handgranátorum, rozsekal bych omnia in buttos = kdybych měl ve své době jednu bedničku ručních granátů, rozsekal bych všechno do buttů}

^{3) horribile visu = hrůza!
4) malim esse bei uns ultimus, quam in Milovicis primus = raději být u nás poslední, nežli v Milovicích první}

Dost bylo kokotů

Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu života potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, že kokoti jsou nemocní lidé, a tudíž jsem se prostoduše domníval, že se jedná o morální vadu, která může být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím. Až nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové protidrogové terapii. Postihuje podstatnou část populace - a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - než jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, že jsem byl normálním kokotem. Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, že jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, že celý svět o mém kokotství už dávno věděl, a že bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umoţnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jež mě osvobodila z jeho spárů. Nyní jiţ dokážu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáže jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Život a znemoţní vám pokračovat ve stejných kolejích. "Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vynadátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Život před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás. Proto dnes v největší kajícnosti a zármutku přiznávám: Po více než dvacet let jsem byl agresivní výbušný kokot! Moji přátelé a příbuzní trpěli mým kokotismem tolik jako já. V mnoha případech jsem je jednoduše strhl s sebou. Dokonce i pacienti museli snášet moje zaryté hulvátstvím a rozpínavý egoismus. Nyní si uvědomuji, že všechna ta bolest a utrpení nebyly nutné - kdybych jen dříve pochopil plnou pravdu a jiţ v mladším věku nastoupil cestu vedoucí k vyléčení. Věřte mi - nikdy není dost brzy ani příliš pozdě, abyste na sobě rozpoznali výmluvné příznaky kokotí existence. Stejně tak není nikdy dost brzy ani příliš pozdě, abyste změnili své zhoubné návyky, které od vás odpudily přátele, narušily vaše obchodní či pracovní vztahy a zraňovaly lidi kolem vás zbytečnými výpady a urážkami. Osobně jsem o tom, že jsem kokot, neměl nejmenší potuchy do svých téměř čtyřiceti let. Jako většina kokotů jsem i já byl hrdý na svou silnou osobnost, díky které jsem vždy získal vše, co jsem si umanul. Už na střední škole jsem si prvně uvědomil, že umím dokonale vypnout své svědomí a neutralizovat jakékoli pocity viny. Jako vysokoškolák jsem záhy poznal, že získám, cokoli mě napadne, budu-li spolužákům na kolejích zasahovat do soukromí - tak se mi dařilo přimět lidi, aby dělali přesně to, co jsem po nich chtěl. Jakmile jsem nastoupil do zaměstnání, ještě jsem vybrousil svůj talent pro podlosti a agresivitu.

Dost bylo kokotů

Cotardův paradox

Svírá mě bříško! Asi jsem snědl shnilé tortelliny. A PŘESTO hrdinsky usednu k noťasu a zaznamenám jako kronikář prameny dne! Chápete, že není nic snadného psát s bolavým bříškem? Chtělo by to na něj přiložit náplast, ale kde ji vzít. A kam ji potom umístit? To je složitější hádanka než pro školáka najít cestu do lůna ženy. Ještě že dneska kluci dospívají tak rychle a holky je ještě nechávají v závěsu. Bolí mě bříško a nehty na prstech u nohou, hlava celá hoří... Taky mě škrábe v krku, nevypil jsem svůj bezinkový čaj a nezajedl zázvorovou buchtou, aby mi pročistila hleny v hltanu nebo hrtanu nebo čím prochází strava.
Přesto se odhodlám sepsat historii jednoho příběhu, neboť nejsem žádný hypochondr! Asi ani psychotronické seance by mi nepomohly a další jiné formy relaxace by kýžené ovoce sotva přinesly. Cítím se nemocen, ale nejsem žádný hypochondr. Kdybych byl, tak bych na sebe byl právem pyšný. Copak ještě někdo slyšel o lepší formě zábavy, než se octnout v ordinaci s člověkem, kterého bolí celé tělo a kterému doktor po prohlídce řekne: Jste zdráv jako ryba našeho věku.
Vždyť ta jejich až neuvěřitelná bájivost má svůj původ v ohromné fantazii, která pracuje, když ostatní jen tupě opakují rutinní procesy a činnosti. Jsou to umělci reality. Není nic lepšího než přijít k člověku, který celý den spí na kanapi a optat se ho, jak se měl. A on začne vypočítávat, že necítí ruce, nemůže se postavit na nohy a cítí se na pokraji smrti. Má přitom vytřeštěné oči.

Jeho matka pak dodá, že asi nemá žádné vnitřní orgány, protože nepotřebuje přijímat potravu a že se domnívá, že stejně neumře, protože je prokletý.

Cotard byl umělec druhého řádu, protože stále ještě potřeboval potvrzení okolí. Bez publika by jeho duše stále odpočívala a tiše skomírala.

Zato takový Münchhausen. Real deal. Nemá obdoby, notorik bez slitování. Jde ve své dovednosti tak daleko, až přesvědčí sám sebe, aby nepřestával tlačit na pilu, však ono ho něco eventuelně zastaví, ale lidi už to nebudou. Je tak vynalézavý, až donutí všechny doktory myslet si, že je zcela nevyléčitelně nemocen a musí podstoupit operaci, zcela neopodstatněnou, jak se později ukáže. Zvláštní, že v nomenklatuře patologie vždycky narazíme na tak zdravím sršící bytosti, jako je třeba právě baron Prášil, kteří v ní nabírají vlastnosti opačné.

Opravdu pozoruhodný je Touretteův syndrom. Ne snad, že by byl tak neobvyklý, v každé hospodě a u každé společnosti podivínů narazíte bezpochyby na takové Touretta, který v jednom kuse, když položí krígl piva, tiká. Nebo třeba mrkne nebo škube rukou, prsty. Prsty se mu stáhnou v křeči parakineze, ti, co to maskují, totiž působí nejnápadněji. To pak se rozehraje celý obličej škálou divných grimas, trhají nosem, popotahují, chytají se za vlas a škrábou ucho. Svědomitý Tourette potáhne cigaretu, tik, tak, pohled stranou. Pivo, tik, mrk, křivý úsměv. A tahle má tiky, dokud se jeho hladina cukru zas neuklidní, hladina alkoholu neustálí a nikotin maličko neodbourá.

Borec na konec. Capgras.

Máte sourozence, který ve vaší mysli najednou přestane existovat, umře a místo něj si do hlavy vložíte informaci o jeho dvojníkovi. Totéž se stane s vaší milovanou lampičkou, u které si listujete Bleskem. Je tam, ale vnímáte ji jako duplikát, jako něco nahrazeného, víc neupotřebitelného, prostě už nikdy více u ní bulvár číst nebudete, je tam z cizí vůle, není to ta vaše lampička, ač vypadá přesně jako ona. Domácí mazlíček je nastrčen. Mnoho postižených Capgrasem končívá v blázincích, kde se za nimi doživotně zavřou vrata.

Dej mládencům ruku jako lopatu

Tento a příští týden je doslova nabit výročími egomaniaků, narozeninami nejrůznějších umělců, vědců a dobyvatelů, diktátorů i prostých popletů, kteří v našem provizorním vesmíru na chvilku zazářili, aby už nikdy neuhasli. Jmenovat je, by bylo ztrátou času i místa, protože seznam je vskutku příliš dlouhý na to, aby se někdo obtěžoval ho číst. Tak pro ilustraci uveďme třeba jednoho Francouze. Představím vám krátce malíře, který se v mládí přátelil se známým naturalistou Zolou, než mu v Díle posloužil jako předloha pro neschopného mazala, který se nakonec oběsí, dokolečka se nechával uhranout horou Sainte-Victoire, chlapa, co naštěstí nemusel dřít jak mezek, nedělal pacholka ani mu nelámali hnátu rákoskou, ani tu metlu mu nestrkali do zadku, a kterého na stará kolena vesnická děcka zahrnovala bombardováním jablek, když se pajdal kolem nich. Velmi odpovědného miracle workera, jenž i s těmi ženami žil relativně střídmě a v příměří, s Hortenzií to táhl dobrých 20 let, měl poměrně open-minded rodinu a umřel celkem sám. Ano, už jste určitě uhádli, že půjde o úžasného a vzteklého bručouna Paula Cézanna. Lidi, co škatulkují, ho řadí k impresionistům, případně postimpresi. Víme, že položil základy barevnosti pro celou čtvrtku konce 19. století, umožnil nové vidění.

Teď si představte, že by dneska maloval velurový šál, jelenicovou tašku, jako ji nosili hippíci, klobouk se zvlněnou stříškou, minisukni a voilá, romantickou blůzku. Představte si originální bohémskou tygřici ve svetru nebo tričku s pestrou bižutérii, čím pestřejší, čím pompéznější, tím lepší, a s květinkovým vzorem ve volném empírovém střihu. A taky velurové botky, k romantickému vzhledu sedí leda valur, drsný na omak! Všechny ty patchworky zdobené výšivkou nebo střapci, po aplikacích různých technik. Někde by ten výkvět, šatník na bohémce, zavlál ve větru a už by byl zachycen jemným okem Cezannovým, který by ho do posledních podrobností znovuobjevil a vyplivl na plátno. Uživil by se klíďo píďo i v show o savování - jestli neznáte, zkuste.

Krákání navzdory

Mohl bych napsat článek o babách! Ale raději ne, protože by mě pomlouvaly. Tak napíšu jen o tom, co jsem si přečetl před pár měsíci, že holky mají lepší komunikační schopnosti. Akorát neumějí hledat v mapách, všechny ty turistky na křižovatkách světa, které obracejí mapy vzhůru nohama, maminky před obchodními domy, které nemohou najít, kde zaparkovaly auta atd. Obrázků najdete nespočet. Když zoologové testovali prostorové schopnosti savců, zjistili, že samci dosahují lepších výsledků - krysky rychleji nacházejí cesty z bludiště, samci slonů líp než samice dovedou najít cestu ke zdroji vody. Ženské prostě moc navigovat neumějí. Reagují na verbální instrukce s obtížemi - když jsou třeba navigovány pouze verbálně. Ale jinak mluví mnohem líp, to už víme, mají dvě centra řeči, muži v podstatě žádné, jen takové kvasi pro slovní zásobu. Proto muži nesnesou, když ženské hodně mluví a tlachají a ženy neumí číst v mapách. Ženské se dívají raději v televizi na jednoduché seriály, protože u nich můžou mluvit. Je to pro ně spíš společenská událost. Sešlost. Chlapi se zmůžou jen na uh, dobře, hm, přikyvování atd. Nedávají vůbec pozor. Chtějí se dívat do ohně, tabáček, vychlazená dvanáctka.

Jak se vyhnout hádkám:
Muži třeba rádi jezdi rychle, řadí, spojují, brzdí, odhadují rychlost, vzdálenosti v zatáčkách.
Ženám by tak neměli dávat mapu, aby podle ní navigovaly.

Závěr:
Muži se hodí akorát na ozdobu za volant a ženské by měly učit, jejich mozek je k tomu výborně vybaven. Potřebnou interakci zvládají lépe než mužští. Ženské mají chránit hnízdo a chlapi mají vysedávat kukaččí vejce.

Nedávno jsem na všemocném youtubku narazil na video, kde pilotovala dopravní letadlo ženská. Byla tam nějaká čtvrthodinka sestříhaná, jak je v simulátoru a rozbila pokaždé letadlo, když ji vysadily motory. Strašně jsem se smál, protože byla sympatická a očividně hodně ambiciozní. Ale teď si představte, že taková paní s vámi poletí - s vámi a vašimi blízkými! a naráz bum, vysadí motor a už je to jen mezí ní a aeroplánem. Vlezl bych do kabiny a těsně před dopadem bych pobaveně pronesl: "Měla jste se narodit jako muž, sice byste neuměla mluvit, ale zato byste uměla lítat!" Chi chi. A možná by mě pak ve ohořelém vraku ještě identifikovali, protože bych se celý černý od sazí smál, jak zas pilotovala ženská!

Bohumil světla

Vracím se. Dom z práce, tak třeba něco naťukám.

Tak jo, je 19:12,

Budu něco psát a zřát, .. mám před sebou Delicje, cherry artifically flavored european biscuits. Evropská kvalita v polském provedení. A jsou dokonce uzavíratelné pro freshness. Snad v nich nebude uměle přidaná posypová sůl. Čokoládou pro zdraví. Tímhle heslem by se měly řídit všechny anorektičky. Být hubený/á není hezké, působíte pak slabě a jakože nic nezvládate. Tak radši jezte, ať se vám nalívají kozičky a tloustete na těch pravých místech. Ale to je teď jedno. Musíte to dělat pro sebe, ne abyste se líbili pánům. I to sice můžete dělat pro sebe, abyste se líbily. Ale není to pro sebe pro sebe.

Zas peklo, byli jsme někde až na hranicích Illinois, málem jsme přejeli do Iowy. Už nemůžu ani cítit ty milionářské tatíky, kteří sedí celý den jen zavření u počítače v pokoji a vylézají ven, aby se pochlubili návštěvám úprávami na jejich baráku za 10 mega. Tahleta prácička stála 20 tisic doláčů. A takhle si to nechává vylepšovat každých 5-6 let. Si spočítejte, na kolik ho přijde život v baráku snů. A taky se mi nelíbí, jak všude na zem chcou plachty, dyk je to jedno, můžou občas vytřít podlahu, zas tolik špíny konkrétně z tamtoho není. Ale ne, vše musí být tiptop a po skončení hezky vyluxovat, umýt okna a kdesi cosi. Když už jsem si zanadával, tak vzhůru dál do vesmíru. Dneska fakt těžké, ten bay musel vážit tak 100 kg. Ve dvou se to blbě táhne. Každopádně je to pryč, už jsem zapomněl i adresu, a víckrát tam nepojedu. Jednou a dost. Jak posilující. Zítra zas s jinou partou dělat něco jiného, fakt tu dělám holku pro všechny, a začínám být nasraný. Jsem tu jel, abych se dal do kupy a ne se ještě víc rozebral. Tady přijedete a už vás lustrujou, co, kdy, jak, proč - no, proč se vlastně neptají, i když by měli. Ale hned vás přiřadí k jednotce atd. a jedete zedníky, malíře, tesaře, tamty zmetky, pořád jak kdyby na světě neexistoval moment, abyste se pokochali divoce rostoucími popínavými kytičkami. Je fakt, že mi dávají víc peněz, než chcu - že mi je musí nutit, ale mně je to prostě trapné - takhle by musel v Česku týpek dělat v továrně 4x i víc dýl, aby si přišel na co já tady...

Co dodat, měl bych se tu raději věnovat namlouvání samiček někde po barech. Ale když už i Hay mi doporučuje, a říká to vážně, nějakou dívku, tak to se mnou vypadá bledě. S kým to vypadá bledě ale nikoho nenabalí. Vidíš. Nedá se svítit, musím tedy jít za lehkými děvami. To se plácnu přes peněžěnku, hihi, ale aspoň si přijdu na své, že? Budu mít blízkost Ženy, vau. Chybí mi to - už dobrý rok! Těším se, až si vrznu a zahrnu prodejnou dívenku přívalem něhy po romantickém milování!

Místo toho si zapnu hudbu - jsem si koupil nějaké trapné repráky ve slevě. Jsem je rozbalil, zapojil, dám tam cedlo, Beethovena sedmou, abych přišel na jiné myšlenky a bum. Vlastně jaké bum. Z beden se neline žáden zvuk. Říkám si, že bych byl takový majstr a blbě to zapojil - ale co chcete zapojovat, in out, levý pravý a obligátní anténa někam do vzduchu. Tuner, bluetooth, cedla, usb, takové vymoženosti, ale když to zapínám, tak ticho jak v hrobě. Začal jsem nadávat, mlatit pěstí do zdi, ale nic nezpůsobilo, aby se bedny rozehrály. Tak jsem je po chvíli zas zabalil. Pak jsem tam jel, protože jsme je kupoval na ebayu, tak se mohlo cosi pokurvit, klasicky, že je blbej koncovej kabel, ať mi dají nové bedny, nějaká holka v nějakém geek oddělení, co mají na starosti opravy atd., je vzala k pultu, zapojila, a bum. Hrály jak čerstvě narozené. Ne, už ani bedny si nezapojím, začíná mi hrabat, musím pryč, tak jsem poděkoval a vypadl. Přijedu, vybalím, a co nevidím, bedny hrajou. Jak kdyby se vzpamatovaly, když jsem do nich před tou reklamací strkal sluchátka atd. Protože předtím sluchátka hrála, jen ne speakery. No každopádně, to je zas nějaký povedený vtípek, co si na mě emerika schystala.

A teď bych měl hledat nějaký idealní milostvý vztah, ne? Takový, co by vydržel aspoň rok, abych hezky rozebral tu dámu! Znal její každé znaménko na těle a slyšel každý její sluvko šeptat jak smyslu zbavená. Ale s mým štěstím či smůlou by stejně skočila pod vlak, nebo na ní spadla z čtvrtého patra cihla (i takové jsem zažil, no, spíš to bylo mýdlo, ale kdyby to byla cihla, tak by to bylo vtipnější), dřív či později by pozbyla šarmu - resp. by pozbyla přitažlivosti, protože už by se nelísala a byla by jako každá druhá - venkoncem obyčejná baba, co jí možná voní, možná smrdí kunda! A je nějakých 19:38 a dojedl jsem a nevím, co dál - mohl bych psát o prasatech. Mohl bych prasata i namalovat, ale taky bych tu mohl hodit nějaké fotky ze včera, to jsem měl celkem flákačku v takové strašidelné chajdě. Dneska jsem celý den ani nestihl nic sníst. Takže zas musíte, jestli jsem naspeedovaný nebo vynervovaný - nejíst a dělat, to by zmohlo i vola. A koneckonců učitel měl pravdu - kůň má větší hlavu, nechte myšlení koňovi.

Ethika - buduj se

Vůle, která toho, kdo je jí schopen, činí schopným každého činu a všeho. Je přibližně roven nadpozemství, trasncendentálnímu monstru.
Silná vůle je v každém ohledu děsivá, roztahuje křídla a činí z toho, kdo jí vládne, dravce slídící nad kořistí. Utéci před vůlí lze jen do lůna odvahy. Kdo je však natolik odvážný, aby popatřil na zpěněnou Vůli a nezalekl se. Existují tak mocné vůle, že v jejich přítomnosti bez odporu přijimáme jejich požadavky a začleňujeme je do svého jednání. Vůle je taky mimo jiné spiknutí za účelem dodat si zdání.
Sebechytřejší člověk mi připadá jako hlupák v porovnání s někým, kdo opravdu do hloubky myslí.
Kde je kořen všeho hovadství? Lze jej vystopovat na trase hrdinů? Pravděpodobně ano. Nejmnohotvárnější duše se dopouštějí nejčernějších přehmatů. Neustále zkoušet - a selhávat - jak učí psychologie štěstí, vede k úspěchu s každým dalším připsaným neúspěchem. Proto se nikdy nevzdávejte, už jen proto, že nikomu - kromě vás samých - nezáleží na tom, zda uspějete čili nic.
V čem vězí výlučnost heroických činů? Právě bezprostředně v nás, v našem drobečkovém úsilí, které je korunováno vůlí, kterou podobně jako opilce ničím nezastavíte, sotva v něčem jiném.
Je to jak s tou vznešeností duše? Dává křídla tělu. Dnešní aeroplánní, berličkové (podvozkové, sáňkové) lidstvo nechápe význam křídel.
Copak je dejme tomu autismus obdivuhodný? Nabádat nás, ať jsme učení jako Swedenborg? Ten chlap byl úplný magor, v soukromí i na veřejnosti plácal s vehemencí vozíčkáře, vytvořil teorie, vedoucí do tak slepých (jenže tak stupidně slepých) uliček, že by mu je záviděla i múza Melpomené. Nyní na jeho počest "přesvědčení" zakládají sekty a obětují své ledviny. Lidé jako Bobby Fischer nebo obskurní matematici (ať žije Fermatova věta, absolutně vítěz ve skupině bludných přesvědčení a fanatismu do nebe volajícího) v přítmí svých skript, mají vůbec mozek? Zárodek fungujícího mozku? Nebo jen hmotu uvnitř, bez spojů? Hawking představuje už vrcholný propad homo sapiens, omyl přírody. I když některé hříčky prozřetelnosti jsou svaté, on je docela tuctový chlap s velmi nemocnou (jenom nemocnou, žádné konotace, žádné duševní nemoce, bláznění géniů, regrese požehnaných), až chorou myslí, kterému bůhvíproč všichni visí na jazyku. Chápete, že o vesmíru nikdo nic neví? To, co víme, je míň než atom prachu na koberci, který mám u postele. Přesto se odvolávají na něj a jeho brilantní vědomosti vzešlé z pouhého fantazírování, co dokázal, si vymyslel, tak jako to dělá každý, od účetního po ředitele chudobince. Noc co noc vyhlíží dalekohledem přílet marťanské lodi... Je to dobré, ne že ne, ale jen do rubriky časopisu, pro rukověť humoristy, sběratele kuriozit, bajkaře, ne pro reál, nic seriózního. Spíš tu úřaduje zkriplenost, uskřinutost ducha, jenž se bujně rozroste pouze na jednom z tisíce výčnělků, v náhodném provizorním koutku. Jako kdyby vám ve skleníku v řádku vyrostla jediná (a co že pěkná?) růže a sto jich zatím zplanělo. Na jejich místě si darmo vegetí petrželka... Neříkám, že jsem nějaký chytrolín, ale já kurevsky fetoval, tak mám aspoň výmluvu, proč nebýt "chytrý"! Patnáct let trvá, než se člověk písmem trochu naučí vyjadřovat své názory, a to jen v případě, že se opravdu učí. Jako si někdo v živých barvách pamatuje svou první milostnou zkušenost nebo co já vím, předávání červeného diplomu, já si pamatuji jen záblesky, kdy ležím pod stolem, pod židlemi, pod podrážkami, pod škarpou, zvláštní je, že vždycky ležím a pokaždé je pohled nasměrován na totéž místo, které se postupně rozpíjí. Zvláštní, ale asi docela bězné. Fixace vjemů... každopádně jsem naštěstí psaní nikdy nic nedal, jinak bych se dneska viděl na pultech s nálepkou best-seller a tím bych si zároveň podepsal ortel - dosaďte si subjektivně čeho. Čeho se vám nedostává.
Vše vyšší v člověku mluví pro jeho okamžitou smrt. Co se vzpírá smrti, není hodno reflexivní existence. Dobře si uvědomuji, že kdo takhle uvažuje, je už předem odsouzen k tr(a)pnému osudu. Přesto spatřuji nevýslovnou nádheru ve snaze člověka se poměřovat s nepomeřitelným, jeho víru v budoucnost před Rozhodnutím Nezvratna, před tou soudnou stolicí kosmu. Jako kdyby s věkem nepřibývaly jen vrásky a starosti. Kdo vyhliží, že mu bude časem lépe, jak sám sebe asi klame? Klame se hned nadvakrát. Nejprve je klamán iluzí štěstí, jež je tak jako tak vrtkavé a neposedné, druhak pak klame svou sebedůvěru. Může si říkat vlastník existence. Každý si může říkat, že má život, že působí rozumem. Pravdou však je, že vlastně nic doopravdy nemáme, ničím prokazatelně nejsme a naše životy jsou jeden jako druhý naprosto jalové, vyplňují jen nudu a prázdnotu světa, který nám klepe na dveře. A pospíchat je to nejhorší, co můžete udělat. Spěchejte leda do hrobu. Doporučuji každému, kdo na vás jde s termíny, jít na něj odvetně s nožem a výhružkami, pěkně po česku. Lidi. I když je svět nicotný, vaše smysly si mohou užít hotové orgie. Nenechte se okrádat o extra čas ve školách a na jiných institucích. Dělejte jen tolik, abyste nemuseli litovat do hajzlu spláchnutých minut. Jděte za tím, co vás miluje, protože milovat je vždy víc než být milován, ergo jdete za větším.
Kéž bych se raději neutvrzoval v tom, jak je život každého z nás bezvýznamný. Jak šedivá, jednotvárně vyžilá je pouť časem (i prostorem) v tom nepřetržitém sledu dní, které nemají začátku ani konce a jsou zhola bez významu; jiného než toho, že jsme museli už dávno dojít k poznání, možno-li tvrdit: pšenka života je pěkně shnilá. Mnoho klasů spokojeně hrabe, leží na mezi, v chládku, strojově trčí mezi námi a všechny jsou nahnilé. Mnoho plesnivých jablek a všechny musí z košíku ven. Kéž by, ale jinak to neumím, jinak nemyslím.

A neberte nic vážně. Che che.

Honem jdu pěkně do nějaké negerské, smrduté žumpy na okna. Jestli tady vydržím, tak jsem dobrý. Šotku, šotku, pěkně prosím, mile se usmívám, dej mi jutro (Karin asi nebude nadšená z matení slůvek!) radost z práce a něco ušlechtilého na pohledění! Dej mi rodinu, dej mi sílu tmelit, co je napadrť, dej mi naději, dej mi odpuštění, tedy dej mi všechno..., nač být skromný... nač být pokorný jak jakýsi farář? Kdo nechce všechno, nechce vůbec nic. Především mi dej Osudovou.

Kurzívou Klíma

Z Misantropa blogového

Pud po prostřednosti, vše extravagantní perhoreskující, zde vězí: buď si sebehorší, ale nevybočuj z řady!
Řada zmizí a zbyde jen nepříjemný pocit, že za tebou nikdo nestojí.
Klíma volá po sus triumphans, po prasatech, co vítězí!
A nám se chce po něm opakovat:
Žijeme totiž, Bataille, nejen na vlastní účet, ale i na účet přírody a dalších generací!
Takže se chce nakreslit: politici nemají co říct, pobavit se na jejich účet můžete vždycky, nakopat do zadku - též vždycky, a zabít - jen pokud chcete jít bručet. Proč by ale někdo vraždil politika? Takovou šmíru.
A znovu pijte na účet těch, co neplatí. "Pijte, zacálujeme."
"Nerad se nechávám zvát! Vypadám snad tak chudě?"
"Zveme tě, protože dneska ještě máme čím platit."
Nešťastná postava opilcova leží rozvalená před dveřmi krčmi. Z úst mu kape brzysražená krev.
"Jé, moderní Mácha."
"Ne, to nebyl Mácha, ten se někde k smrti uštval, když šel hasit požár. Tenhle umřel jako pravý mučedník - s flaškou v ruce."

Něco, co by třeba řekl moderní Schopenhauer:
První rozlišujeme přitakávání tělu, to je svým způsobem počátek přitakání vůle. Když se přitakání podaří, jsme na cestě ven z tohohle koloběhu násilných hnutí, kterými se denně štveme, abychom nazítří mohli dělat něco, co za týden pro nás ztratí lesk. Bezprostředně související pohlavní pud, který je tím větší, čím dravější je touha po životě, čím úplněji se uplatňuje vyextrahování individua z celku, protože jenom debil si myslí, že vyřazení lidi rezignovali. Kdo stojí mimo, je zpravidla předimenzovaný - ve všech polohách vášně. Tolik mu jí upírali, až se ji naučil křísit ve všem, v drobnostech odporných dnů i při stavění vzdušných zámků. Odříkáním pudu odříkáme ble ble ble.

Hezky mě Břéťa zasvětil, neznl jsem mistr Misa, spoustu citátů "rozházených údů", nemusím listovat knížkami, z něho bych mohl opisovat celý rok. Kdyby se mi chtělo. Kdyby se chtělo vám. A navíc by vás nebavilo číst rozumování. Jsem přesvědčen o tom, že by návštěvnost klesla z deseti na tři. A to ještě by měl čestné 2 hity stuprum.

Civilizovaný muž

Dneska vás asi moc nenakrmím, jenže můj blog, můj hrad, tak si tu můžu dávat, co chci!

"Nevím, kam byste šla za svou láskou. Ale určitě ne dál než tam, kam bych šel já za vámi."
Následující řádky uvozuje přímá řeč z jednoho mého zápisku z kdysi, když jsem se ještě cítil silný zvládat svět! Dále máte možnost číst mírně i hrubě přepsaný překlad překladu, aby trochu dával hlavu a patu: rumunsko-anglicko-francouzské postřehy a sylogismy mého nejoblíbenějšího myslitele.

Próza vyžaduje pro svůj vývoj jisté úsilí, rozrůzněné společenské postavení a - tradici. Je promyšlená, vybudovaná; poezie se řine. Je přímá nebo naprosto vymyšlená; výsada jeskynních mužů nebo estétů, kvete pouze v blízkosti nebo daleko stranou civilizace, nikdy ne ve středu. Kdežto próza vyžaduje úkladného génia s krystalickým jazykem, poezie je dokonale kompatibilní s barbarským géniem a beztvarým jazykem. Tvořit literature je tvořit prózu.

Pokud muž do svých třiceti let nebyl naplněn fascinací každé formy extrémismu - nevím, zda má být obdivován nebo opovrhován, považován za světce nebo za mrtvolu.

Úkolem osamělého člověka je být ještě osamělejší.

Kdyby pravda nebyla nezáživná, věda už by ji dávno zatratila. Ale Bůh stejně jako svatí jsou prostředky k útěku od hloupé banality pravdy.

Neexistují argumenty. Může někoho něco znepokojovat, když dosáhl hranic argumentů, příčin, efektů, morálních stanovisek a tak dál? Samozřejmě že ne. Pro takovou osobu existují pouze nemotivované motivy k životu. Na výšinách zmaru vášeň k absurdnu je jediná věc, která stále může vrhat démonický odlesk na chaos. V případě, že všechny současné důvody morální náboženské, sociální atd. už neovlivňují něčí život, jak si může zachovat život, aniž by podlehl nicotě? Pouze spojením s absurdnem, láskou k absolutní neužitečnosti, milováním něčeho, co nemá substanci, ale co navozuje iluzi života.

Jsme sami sebou jen mírou našich selhání.

Nikdy jsem nepotkal zajímavou mysl, která by nebyla bohatě obdařena nepřípustnými nedostatky.

Imaginární bolesti jsou zdaleka nejskutečnějšími, kterými trpíme, neboť cítíme stálou potřebu je vymýšlet, protože si bez nich nevíme rady.

Cítím se bezpečněji s Pyrrhem než se Saint Paulem, poněvadž žertovná moudrost je jemnější než neposkvrněná svatost.

Život je možný jen skrz nedostatky naší představivosti a naší paměti.

Když připravovali bolehlav, Sokratés se učil, jak zahrát nový tón na flétnu. "K čemu to bude?" byl otázán. "Abych znal tenhle tón, než umřu." Pokud se opovažuji opakovat tuhle odpověď, která už je dlouhou dobu trivializovaná, je to proto, že se mi zdá jako jediné vážné ospravedlnění jakékoliv touhy vědět, ať už je to cvičení na hraně smrti nebo kterékoliv jiné chvíle existence.

Cítíme se bezpečněji s bláznem, který mluví než s tím, který nedokáže otevřít ústa.

Jednou stará bouda jménem svět zanikne. Jak, nevíme, a nezajímá nás to. Protože nic nemá reálný základ, život je jen kruh v prázdnotě, jeho začátek a konec jsou bezvýznamné.

Opravdu osamělá bytost není opuštěna lidmi, je to bytost, která trpí uprostřed nich, která vleče svou poušť skrz trh a rozmisťuje své talenty jako usmívající se leprotik, šarlatán nenapravitelna. Velcí osamělci bývali za starých časů šťastni, nevěděli nic o duplicitě, neměli co skrývat: změnili se pouhou svou osamělostí.

Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že jsem nejnormálnější bytost, která kdy žila. Tenhle dojem mi dal chuť, dokonce touhu být neproduktivní: jaký mělo smysl být oceňován ve světě zalidněném blázny, ve světě ponořeném do mánií a stupidit? O co se měl člověk starat, a k čemu? Zbývá zjistit, zda jsem se už nasytil této jistoty, spásy v absolutnu, zkázy v bezprostřednu.

Poté, co jsem zničil všechna svá spojení, spálil mosty, měl bych cítit jistou svobodu a vskutku ji cítím. Tak intenzivní svobodu, že se bojím z ní radovat.

Dokud věříte filozofii, jste zdrávi; nemoc začíná teprve s přemýšlením.

A kdo byl dost odvážný, aby nedělal nic, protože každá akce je v nekonečnu nesmyslná?

Mysl, stejně jako tělo, platí za "intenzivní život." Mistři umění myšlení proti sobě, Nieztsche, Baudelaire a Dostojevskij náš naučili stranit našim nebezpečím, rozšířit sféru našich nemocí, obdržet existenci rozdělením našeho bytí.

Předvídám den, kdy budeme číst jen telegramy a modlitby.

Nikdo nečte, aby poznal, ale aby zapomněl.

Dokonce v dětství jsem sledoval hodiny míjet, nezávisle na jakémkoliv odkaze, jakékoliv akci, události, oddělovat čas, který už nebyl časem, jeho autonomní existencí, zvláštní status, jeho impérium, jeho tyranii. Vzpomínám si jasně na odpoledne, když jsem poprvé byl konfrontován s prázdnotou vesmíru, nebyl jsem víc než průchod momentů neochotně jdoucích za tím, aby hrály svou roli. Čas plynul odklíněn z jsoucna - na můj úkor.

Talasam

Čerstvě pokosená travička. Miluju tu vůni. Někdy jsem si lehal přímo ke kytkám, co takhle přišli kosou o hlavu a čichal k nim, minuty a hodiny, než po mně začlo lízt spousta broučků, kteří si na mě po letech zvykli a začali do mě klást vajíčka a přes noc ve mně stvořili své potomky. Ti vylezli ze všech možných otvorů za svou hmyzí prací, ale vždycky na večer se ke mně vracívali. Lidé v sousedství mi dávali různá jména, pan brouk, otrapa, vandrák, ale já byl obyčejný boogie man. Děsil jsem děti, co se po setmění vracívaly ze školy, pouze koutkem oka zpozorovaly, co se na ně valí, jaká chodící, někdy i poletující přerostlá věc je jde porafat kleštěmi a už brali do zaječích... Často po večerkách jsem lozil přímo do ložnic nesezdaných párů a strašil je tak, že museli přestat se sexem. Silnější z nich pak obvykle vzal baseballovou pálku a začal se s ní nebezpečně rozmachvávat, srážeje přitom lampy a jiné doplňky. A za vystrašeného řevu mi vyhrožoval, abych zmizel, než mi ublíží. "Zmiz odsaď, boogiemane, jinak se neznám!"
Tak jsem raději šel, pokochal se nejprv pohledem na svlečenou ženskou, už zcela vystřízlivělou z čísla a pak šel. Inu, to máte tak, výhružky nelze brát na lehkou váhu. Sami kolikrát zjistíte, že kdo svému vyhrožovateli vzdoruje, končívá rozsekaný na nudličky. Výhružky jsou vždy živelnou formou vysoce koncentrované energie, ať už pramení ze vzteku, pomsty, touhy ponížit nebo ze strachu. Proto se mějte na pozoru před vyhrožovateli. Zpravidla to myslí vážně.
Sotva jsem ale opustil práh jednoho stavení, vášeň mě hnala k dalšímu, do další ložnice a postrašit další pár / nebo trojici. Trojku jsem objevil jen jednou. Jednalo se o starší (už v důchodu), nenápadně působící manželský pár a jejich pejska, rasou dobrman, kterému panička kouřila. Ještě mu kolem očí hrálo vzrušení z rozkoše, když jsem vpadl do místnosti a začal dělat bu bu bu. "Jsem boogie man. Bojte se a třeste, neboť kdo mě nepoznal, dosud ničehož nepoznal! Nechť vám zaskočí knedlík v bříšku a ukopněte si palec o židli (až vám sleze)!"
Měli jste vidět to tóčo. Pán okamžitě vyděšeně odskočil z obnažené manželky a dobrman spadl na záda z postele, kde předtím na dvou stál.
Až jsem se zasmál. "Tak dobře, dědo, o nic nejde. Pokračujte, nechtěl jsem vám způsobit infarkt. Jen jsem chtěl vyjádřit, že jsem boogie man. A že chodívám lidi strašit. Tak si to pamatujte. Boogie je zpět. Odteď už napořád! Mimochodem pěkná prsa, paní. Na váš věk. Ještě je nepřitahuje gravitace a nejsou flekaté jak mlok."
A už jsem zmizel ve tmě, jako jsem se v ní objevil.

Příště si povíme, jak jsem vařil perník z vody. Ano, z vody. Neznal jsem recept a nechtělo se mi chodit za vařičem, tak jsem si ho snažil vyrobit metodou pokus-omyl. Jak se vyvedl, se můžete dočíst někdy příště. Použil jsem ne Nagaiho metodu, ne českou, nýbrž moskevskou. Taky jsem použil čistý efedrin, ne trapný pseudoefedrin z kapek. Červený fosfor, jod, všechno tam bylo, všechno katalyzovalo. A jestli jsem přežil, nebo už píšu ze záhrobí, to se dozvíte někdy příště.

Šálení smyslů

Na fresce jsem kteréhosi deštivého dne, schován v jídelně v kterémsi jichočeském městě, nad stovkou obědvajících stařešinů a babek, zahlédl výjev, na kterém stály u stromů nahé ženy, které upínaly pohled někam, odkud brzy měl vykročit ze stínů jejich jediný milenec. Freska ta se nápadně vymykala svým jemným zpracováním, drapérie žen se válely u jejich nohou. Atd. Skoro jsem se pocákal. Ale zadržel jsem to.

Jiná freska v téže budově byla ještě krásnější. Byl na ní zpodobněn hrdina nad odvážlivce, rek nad héroe, udatný, nepřemožitelný a božský Alexandr Veliký, kterak vprostřed lítého boje odsekává nepřátelům hlavy a jeho vojáci skáčou do ran, chytají to za něj, aniž by si toho valně všímal. Padají za něj, svého velitele, pokládají život, který rádi dávali všanc. Peršané v posledním marném odporu, s porážkou, která jim kouká z očí, kličkují před oštěpy a prchají z bitvy. Alexandr, který ví, že zvítězí, tak jako zvítězil pokaždé, zůstává klidný.
V té době se hodně používaly různé obléhací mašinky, trebuchety, balisty, atd. Jejich mechanismus byl založen na dvouramenných pákách. Prostě chtěly protizávaží, které se dřív pracně nastrkávalo přímo do stroje. Tak třeba "nedobytná" pevnost u města Týros vzdorovala Alexandrovi a jeho zálibě v obléhacích strojích pouhých 7 měsíců, zatímco Nabudnesar ji ani po třinácti letech nedobyl. Myslím však, že nejvznešenější Alexandrova bitva byla vybojována rozprášením Svatého oddílu (Heirós Lochós), skupiny elitní thébské armády tvořené sto padesáti páry mužů, kteří si byli navzájem milenci. Za vznikem legie stál nápad, že se budou dravěji rvát, když ví, že bude život jejich milovaného v ohrožení. Považovali se skorem 70 let za neporazitelné. Až u Chaironé 338 př. n. l. je mladý Alexandr porazil, přičemž 254 z nich bylo zabito a zbytek zajato. Svatý oddíl se pak rozpadl.

Nejslavnější bitva celých světových dějin vojenství ale pravděpodobně byla vybojována dne 1. října 331 př. n. l. u Gaugamél makedonským vládcem proti Peršanům v čele s Dáreiem. Ačkoliv se říká, že Peršanů bylo až 600 000 (reálněji však pouze okolo 100 000) včetně oddílu tzv. Nesmrtelných, a proti Alexandrovým dvaceti tisíci mužům neměli mít výraznější potíže, přesto byl Dáreios na hlavu poražen a celá jeho armáda zničena.

Full of pains and aches... Alas, I ain't no longer spring chicken

Poslechem si zkrášlíte zbývající minutky do hrobu, kam se navíc každý vydáme po svých. Upálím se. Už jsem se rozhodl. Skočím tady do vypalovací pece, rozpálené na 230 stupňů, a místo aby vznikl hrneček, mísa nebo cukřenka, spálím se na uhel. Nebo vemu nějakému lukostřelci, rytíři, který stojí v plné (polní) výzbroji na zámku arkebuzu z rukou, nesmírně pohotově si všimnu, že nehnu s doutnákovým zámkem, vyjebu se na ten tydlitátový zámeček a vpálím si hákovnící dělovku přímo do chřtánu. Jistě se divíte, proč tolik dýmu. Kdysi jsem ta cigára tahal po třech i více, abych se rychleji pročadil, aby ten psychickej nájezd byl břesknější. Na základce jsem se ani neobtěžoval kupovat si cigára s filtry. Prostě jsem je bral trafikantům z kapes. A pak jely ty ukrajinky za dvacet kaček bez kolků atd. Ale to už bylo punkovější období, které nechci vytahovat ani na světlo blogu. To jsem jel i sto padesát denně. Tehdy ještě nebylo v módě nic balit. Nicméně mi ty cíga zůstaly pořád, nikdy jsme se nevzdal barů a tam se načichne vlastně i líp, než když člověk jen pokuřuje. Teď zas vědátoři v labech na něco přišli. Začli rozlišovat nějaký primární a sekundární kouř, a ty sračky v něm zas o něco víc popsali, teď už to nejsou jen pyridiny a nitrosaminy, a rázem začli víc dbát na prevenci a teď připomínají: nekuřte, budete mít rozedmu plic, stačí 10 let a koledujete si o slušné kardiovaskuláry. Máte plicní sklípky jak stoku. Atd. Kecy, když víš jak dýchat, jako to praktikují ti Vietnamci na virálech na YT, tak můžeš kouřit celý život a ani si nevšimneš, že ti chybí pravá plíce. Dýchání je něco tak abrakadabrózního, že kdo neměl nikdy problémy s dušností atd., nemůže pochopit, jak ostatní můžou nevnímat svůj dech. Však stačí dělat základní pacviky s dechem, po chvilce máte halušky, lepší nezkoušet. Pamatuji si, že jsem se strašně divíval, že dech se v mrazu sráží v páru. Přišlo mi to nelidské. A celou zimu jsem měl nonstop rudou hlavu, jak jsem se snažil venku nedýchat.

Jak říkal Dušin: Nikdy není pozdě! nekuř, cvič a bude z tebe zase chlapík. Tak jsem kdysi ten den a půl, než tělo odbourá nikotin, musel být úplně zlitý, abych si to posichroval a pak už nikdy nemusel kouřit. Ale to je jedno. Stejně, kdyby mi někdo dnes nabídl, tak bych bral lulku a už bych jel. Nebo si pěkně zašnupal koksek jako Kate Moss, která měla včera narozky. Zdravíme na pláž.

Nějak moc myslím na Osudovou! Obvykle na ní myslím jen ve snech, ráno, večer a někdy, když se podívám na její fotku, kterou mám vyvěšenou v androidu, ale teď už jen tak, nahodile.

Já bouřlivák, říká básník, skoro jak vystřižený z Lady Butterfly, lodivod, do kterého se jedno mládě udělá
Když ultramaríny moří vydechují
Hustý maelstrom
Úsvity vždycky drtí a z luny vždy jde strach,

praví kočky na střechách.

Existuje jedna písnička
Která je tak nejapná a trapná
Vyjadřuje však velmi dobře v operetním stylu poznání že
Krásu krášlí přirozenost
Byl bych nejspíš řekl: krásu krášlí prostota

Popírání dědičného hříchu
Příroda neučí ničemu
Pouze nutí jíst, pít, spát
A chránět proti nepřízni počasí
A že taky nutí člověka mučit svého bližního
Z říše potřeb do říše nutnosti
Příroda umí radit jen ke zločinu
Vytvořila otcovraždu i lidojedství
Zlo se páše bez námahy, osudově
Dobro je produkt umění
Jedině pak pochopíme jejich krásu a ducha (mluvím dál o ženách)
Žena je modlou, musí se zdobit zlatem
Aby si lépe podrobila srdce a duše všech

Ta má Osudová, na druhé straně světa a přece se mnou pořád v hrudi,

která je tak mnoho milována, že může být jedině šťastná.

Archipely hvězd - věčný tkáč

Manchesterskou bavlnu či vlámské žito
ženoucí se v kamionech
pod baldachýnem hvězd
temnějších nad mozek děťátek
na poloostrovech urvaných souší
není hrůz dokonalejších
není
víc zmatku nad zmatek

Opilec živelně, vskrytu,
trvale, ba věčně
tancoval jako zátka,
rád, že unikl všem pitomým svítilnám.
Z modrých vín a z blitin špínu všecku
svou smyl.
Koupal se v mléčné básni zla
hvězdami nasáklé,
prudší než alkohol,
širší než vaše lyry
šumící v neslýchaném koloběhu.
Zpěv fosforů blitek
vržených na výlohy. Zas a znovu grcky pod nohami.
Léta sledoval jsem
mordy funivých opilců v říji.
Zářivé chodidlo panen v putykách,
svlékajících se u tyče - Prodejná Marie Hříšná.
A plul jsem, víte to, kol florid plných divů,
kde květy mísí se s očima pardálů,
těch miláčků osudu.
Pomni jen: nad stády sinavých přívalů
strašné masy vodky v bezvětří se hroutí.
Kdo odolal by ledovcům,

perletím vln vín a pupkům

pivařů?

Podle Rimbauda

Jednou nadpis zůstane prázdný, jo? Aspoň to pro mě můžete udělat, Stando. Stando, jsi tam?!

Johann Strauss má svém kontě takovou, jakože spískal takovou, podivnou, ale v dobrém slova smyslu, operetu. Nese označení Waldmeister (libreto napsal zapomenutý spisovatel Gustav Davis). Overtura z Waldmeistera patří k nejlepšímu, co složil. A zní trošku mozartovsky. Ale to není nic, co bychom neskousli. Jde o to, že začátek je obvykle hraný s podivným zapomněním, kdežto aražmá Vídeňských filharmoniků je spíš v duchu apaisé. Takže časem dojde k staccatovém vyznění skladbičky, v níž je důraz na hravost. Smyččce se rychle střídají s pískotem flétny, žert je zrozen. Vznášíte se, tíha z vás opadla. Tak snadné je to. Nasazené tempo giusto se pak po frázi vrací do enfatica, v níž con brio dvakrát uhodí po klasickém opakování tamtoho žertu nežertu, než se s rachotem přiřítí část mobile za bujarého jásotu posluchačstva. Koda na závěr mě vždycky dostane, je vpravdě jedinečná. Mohl bych ji popsat, ale abyste ji ocenili, třeba si poslechnout všechny kody všech overtur kolem roku 1880-1910, jinak prostě jen slyšíte sloučené akordy. V horším případě vám každá připadá stejná... jak s těmi, hrom do police, ženami.*
Traduje se v hudebních kruzích, že třeba Beethovenovy mollové skladby byly čistě "smutné, plné zármutku nad pomíjejícností, zádumčivého vzdoru a nostalgie", kdežto ty durové byly pokaždé epický heroické, manicky megalomanské. A vůbec o většině skladatelích období romantismu bychom mohli říct totéž, snad až s čestnou vyjímkou Schuberta, který jediný ze všech gigantů hudby dovedl umně, hlavně s citem, děti, vpasovat do mollu radost a do duru žalost.

A když jsme u té hudby, chvilku u ní ještě zůstaneme. Zas nějaký rebel. Hvězda rapu Chris Brown, který chodil i s Rihannou, takže si může připsat další zářez do početného již chumlu, měl trable na koncertě. Střílelo se mu tam, asi pět lidí skončilo v nemocnici a sám Chris byl situací velmi překvapen. Když ho ochranka odtáhla do zákulisí, pořád měl na tváři otazník a oči mu zmateně bloudily po místnosti. Sám není žádný andílek, seděl ve vězení, soudně nařízený loch, zmlátil v opilosti chlápka, vyhrožoval bejvalkám a údajně mlátil své současné holky. Asi potíže přitahuje, však taky na těch otočných pódií před tisícovkou lidí dělá pořádný virvál. Na druhou stranu vůbec nedělá dobrou reklamu mladým dětem, které projevují obzvláštní nadání ve svém oboru, kupř. šachistům, podmořským bioložkám nebo hudebním fenoménům a kteří obrželi za svou píli a nadání oříšek. Ne obyčejný, zlatý oříšek pro mimořádně nadané děti. U nás obdrží oříšek, kdežto v zámoří jsou unášeny a prodávány za pár šupů. Jako se to děje v Číně. To jsou ještě od jehel propíchané a už jim v krvi koluje smrtelný vir, a přesto je zabalí jen do dek a umístí do beden, které vyšlou na okružní trasu po světě. Obchod s dětmi, starými třeba jen pár týdnů, jen kvete. Tak si dejte bacha, abyste až nebudete moct mít děti, protože jíte ty jedy s posypovou solí a transmastné kyseliny, o kterých nevíte nic, které hubí plevel, když je jím potřete, abyste náhodou nekoupili, až se budete odhodlávat pořizovat si dítě do našeho růžového údolí, takové jedno dítě v pytli, plné prašiviny.

*tam na Vinohradech, v Hromu, jsem potkal jednu pozoruhodnou holku, která už je bohužel, díky mému životnímu stylu, mrtvá.

Placebo efekt

Jak si asi žijete? Myslím na vás. Co dělá madam the Breand, co taková Hay nebo Vivienne? S kým asi souloží spambot? S panem Jemným? Vylezl už z kriminálu? Dodina určitě kouří cigaretu a jí dort. Ty ostatní se určitě zrovna odličují nebo něco v tom smyslu. Nebo si natahují kalhotky. Bože, to je tak vzrušující, holčičky na sebe natahují ty tanga, nebo jak se tomu říká.

Měl bych sedět v baru a ládovat v sebe panáky. Už jsem ale tak starý, že nedokážu dojít ani k baru. Ale zajdu si radši do posilky. Udělám tisíc sklapovaček, tisíckrát hejbnu činkou a půjdu spát. Zdřímnu si pod drnem. Tyhlencty texty jsem napsal já, tyhlencnty texty myslím vážně. Názory o piči a ti, co by neměli, nejvíc křičí - tak to vidím v televizi.

Ne že bych se díval na televizor. Ale když ho někde uvidím, tak si ho prohlédnu. Neničí mě to, je to vlastně praktická věcička. Udržuje lidi v klidu, velký vynález.

Vermicelli

Čím začít? Asi skočím mezi divoká prasata. Mám neodolatelnou chuť lízat svou krev z vyhřezlých jater. Líbí se mi, že o sobě dovedu přemýšlet jako o oběti. Už dlouho se mi nedařilo být na místě oběti. K pachateli jsem měl překvapivě blíž.

Jak je možné, že jsem tak starý? Neuvěřitelné - ne, vážně, neuvěřitelné. Ani jsem nečekal, že bych mohl na dny a teď dokonce na roky přežít takové hvězdy, jako byl Kurt nebo Janis. Leč nemožné se zdá býti možným. Svět mi asi dává najevo, že můj čas teprve nadejde - napřesrok. Tak doufám, že jsem si za svou dlouhověkost vysloužil speciální plac v pekle. U kotle, abych mohl přikládat, jakmile mě nedočkavě začne vrchní Staabführer bodat vidlema. Si to představte, pekelná pařba. Všude struska, láva valící se z kádí, rozsvícené lampióny. Dým, hromada ohně. Nic, co bychom zde na zemi uměli reprodukovat, ne tak, aby to vypadalo přirozeně. Punc přirozena a jen marmeláda vyumělkovanosti totiž sklízí úspěch. Jen pohleďte na poslední díl Mentalisty. Celý díl je o úpravě vlasů, nejen Baker má jako tradičně neuvěřitelně bohaté a živé vlasy, ale i ostatní herci vedlejších rolí se mohou pochlubit takovou svěžestí při hraní, kterou sotva nahnali pouze svým šarmem. Skrzevá vlasy promlouvají jejich role. A tak je to mimo debatu nejlepší díl z celé pokulhávající série. Částečně za to může vedení, protože pořád vymýšlejí nějaké nové prvky, které asi mají zápletky nějak obohatit. Ovšem každý se špetkou vkusu ví, že ten seriál neměl hlavu ani patu už od pátého dílu. Kdežto nyní, ve chvíli, kdy už rezignovali na srozumitelnost a pochopili, že děj je ztracen, že na nějaké linky jim sere pes, najednou jim hraní jde od ruky. Ten zavražděný poliš zátahovky Rodriguez nebo jak, hned na startu... až mi vyrazil dech. Pitbulek, co hned chytá pod krkem, ale jak graciózně k němu přiskočil, to se jen tak nevidí (včetně skvělé práce s dechem, hlasem, od obou). To mi připomíná, jak jsem seděl někde v knajpě v Kalábrii, znáte přece chudý italský venkov, všude hrdelní hlasy tmavovlásek a jejich zvonivý smích, bergamoty voní přímo pod nos, a jediné, co vás vyrušuje z okouzlení, je neustálé pražení slunce, které si vás nachází i pod slunečníky pizzerií s výhledem na přístav. Asi jsem byl trochu pod parou a přišel číšník, jestli si dám specialitu knajpy - pravé vermicelli. Říkám, že široko daleko znám jenom špagety a že oni určitě malé broučky - vermicelli - nemají. Sotva popadl dech, jak to uslyšel. Fakt lapal po dechu, rozhodil ruce, sklesla mu čelist, dlaně spustil podél těla, byl jsem jeho reakcí naprosto ohromen. Vypadal jako někdo, komu oznámili, že mu zbývá hodina života. Někomu, kdo má rád život. Tehdy jsem si uvědomil, jak málo stačí, abyste se dotkli ega. A tak v záchvatu nadšení a inspirace jsem si neodpustil:

Sicuramente vicino al lago venderanno vermi a že tam může skočit. Jako že brouky určitě prodávají za jezerem.

Schumann przní Kláru, ta sténá jak slavík

Něco jsem dnes někomu stěhoval, tak jsem nevnímal, co po mně chce, ale místo toho se odebral jak Ossian do hájemství fantazie. Skříně a krabice nemají žádnou hloubku, stojí u zdí jak dřevo. Taky to vlastně je trochu dřevo. Plasticitu nabírají, až když s nimi u to zeď někdo začne třískat. Když lítaj třísky, začíná pro mě zábava.
Bože, sladké vzpomínky, jak jsem jako desetiletý zhýralec potuloval u automechaniků a obdivoval staré škodovky, které měly pouze senzory na teplotu a na mazání (!).
Dneska ta čidla ABS, EDS, všude kontrolky, pára vylézá zpod kapoty, baterka svítí jak na majálese, alternátor stávkuje... Ještě že bych nikdy nesedl za volant do těch plechovek na kolech! Umět opravit celé auto, to je tak na rok učení.
Příliš si hýčkám svou motorčičku, kterou mám půjčenou od šíleného Ukrajince Vasyla, to jméno sedne, he-he, který se topí v dluzích a posílá kradená auta za hranice. Šňupe extraligu a koktá obdobně dobře. Prostě král. Když je potřeba vyměnit olej, tak to udělám, když potřebuje opravit chladič, parkrát pootočím šroubkem, nasypu tekutý prášek, co voní jak spálená šiška, zavařím a je to. Žádné náklady, žádný těžký mechanický výkon, pouze čirá radost z pádů, za které si můžete sami závratnou rychlostí. Tedy musím zaklepat, zatím jsem se tady nevysekal, protože už bych si tu s vámi nepsal. Ale co není, může být a v mém případě spíš platí, že bude, než že ne. Jednoho dne prostě praskne guma sjetá na placku, udělá to pssssss, poletím 10 metrů vzduchem a pak mě v kotrmelcích v pravém pruhu smete tirák! V kapse tou dobou ponesu na ozdobu plaskačku, která se nárazem rozskočí na střepy, z nichž některé se mi zabodnou do středu zřítelnice. Nepozná mě ani vlastní kamarád nad hrobem! Ale to mi může být jedno, žádný platný řidíčák nemám, takže pokud mě zastaví poliši, tak stejně mám útrum. Peníze nebo pro těžší provinilce chvilka basy! Tady se s nikým dlouho nejebou. Což je i není dobře. Jsou tací, co prostě mají třeba zdravotní problémy typu nevidím dobře na pravé oko, ale do práce se musím dopravit. Takoví, když způsobí nehodu, za kterou mohou jen dílčím způsobem, dopadají nejhůře, když se chcou uhájit. Začarovaný kruh jménem - všichni jsou si před zákony rovni, ale někteří rovnější - dopadá na ně jak Damoklův meč a utrhne jim sanici.

No. Teď jsem si vzpomněl na jednu motorkářku, ke které jsem měl blízko, byla mladší než já, ale zkušeností s pány měla na rozdávání a s tou jsme jezdili na akce, akorát ona neznala bezpečně a s přehledem, všechno řezala, do zatáček přidávala plyn, až jsme měl pocit, že je trochu řezaná chlapem, ale zabouchlý jsem byl spolehlivě, to je jasné, a jednoho dne, už o dost později, jsem zaslechl, že přišla v bouračce o nohu, jak se předváděla. Tak vidíte, všechny ženské, které jsem miloval, buď skočily z mostu, skončily na vozíku nebo mě odsoudily k upití se. Tak já nevím, o čem to svědčí. To není jen křivda, kterou cítím ze strany světa - tady už je zraňována i sebeláska!

Tak, abychom skončili vesele, protože život je vesměs naplněn radostmi, zazpíváme si s básníkem, okresním tajemníkem a překladatelem z polštiny Rudolfem, jehož příjmení jsem zapomněl:

Hřbitůvek prostý na horách,
shrbené všady kříže,
jediný Černý neshrben:
"Hrobníku, pojdme blíže!
Vezmi tu, staroušku, za kliku,
otevři zvědavcům z měst;
povídej, povídej, hrobníku,
kdože tu pochován jest?"

Kdože by, páni, kdo by měl
pod květy také lůze:
upadlá hvězda v předvečer,
na jaře zvadlá růže,
housličky rozpuklé ve vzlyku,
zbloudilá bludička z cest...

"Povídej, povídej, hrobníku,
staroušku, kdože to jest?"

Poslední, než pojdu jak krysa v šalupě moru

Tak co, čím to tu zechčíme dnes? Máme vůbec palivo? Něco tam v těch kulích ještě bublá. Ale není toho tolik, aby z toho vylétla mrdka na blog.

Myslím, že Čapek měl před dvěma dny jubileum, 125 let, pěkně zaokrouhleně. Tak mu přejeme ještě dalších pár. Já mám až za dva dny. Není to ale zatím ani 100 zim, ani první stovku neslavím, tak jaképak ciráty tady.

Ještě furt nemám toho ptáka, možná přijde později. V téhle zimě nemá smysl vylézat ven a něco kupovat/krást. Ani by to ten zlatý ptáček v kleci nepřežil, jakkoliv by byl hojně opeřený. Chtěl jsem holku, ale je mi to vlastně jedno, i kluka snesu. Pokud tedy čečetky ze spaní nechrápou. Strašně by mě rušil/a při psaní psaníček na blog.

Asi půjdu verbovat do armády. Najít smrt v minovém poli na území nepřítele! Nemohu snášet, jak teroristé berou rukojmí a vraždí ve jménu Alláha! Kam jsme to dopracovali! Proč si nezapnou počítačovou hru, stačí arkáda, kde po sobě střílí v pixelech pew-pew laser gunem? Destrukce pro konstukt? Nepřipadá to někomu uhozené, nebo jsem sám? Sice je to do jisté míry i vynalézavé, protože až zničí všechno, co tvoří lidské společenství, kočárky, cirkusy, lomené oblouky, gothic holky a BDSM, až ceny kukuřice klesnou pod cent za kilo, až prijdou o kotvu jistoty, a všechno se jim začne zajídat, tu teprv poznají, že je jim i Mohamed prd platný a svitne jim. A začnou zas přemrštěně bojovat o telegrafní sloupy, přípravky na posílení erekce z jeleního penisu, novokain a prodejny bryndáčků. A volební práva pro ženské! Kdo to kdy slyšel, aby ženy mohly vyjadřovat svůj názor, nedejbože dokonce volit? To volá po zákazu! To za takového Ludvíka XIV. jim jen bylo povoleno látat šaty pro vyšší střední třídu! Ačkoliv jako kurtizány byly spanilé, jejich rozhled obvykle nepřesahoval stěny skromného budoáru pro tolik vyhledávané zálety.

Dobrá, vy citlivé, které jste se našly s pěnou u pusinky a zatnutýma pěstičkama, nezlobte se, protože jsem vás jen chtěl popíchnout. Mám rád, když ženy volí, mluví o politice a řídí. Nebo když montují převodovku. Mají u toho takový ten nezbadatelný výraz, který se vyděšěně ptá: co si zítra vemu na sebe? Nebo: kde jsem nechala ten náhrdelník, který mi dal Josef k masopustu? Ale zároveň jsou pořád ženami - anděli, které udržují muže ve svornosti a dopřávají jim pocit, že nejsou jen stroje na vydělávání peněz, ale že mají také jakési nižsí city, které potřebují dojít uznání.

Jednou, a to už je hodně dávno, ani dvacet mi nebylo, ale už jsem na tom byl jak padesátiletý horník v důchodu, jsem seděl v knajpě a měl už popito. Byl jsem mezi samými holkami a pořád si něco vyprávěly, mlely páté přes deváté, ten jí nedal, ten jí dal, tomu nedala a tomu bohužel dala, ani jsem moc nevnímal co řeší, ale co asi řeší mladé, ambiciózní dívky v hospodě. Pořád to samé. Školu a chlapy. A jedna se tehdy na mě otočila a já to mám před očima tehdy tak rozmazané jak dneska, ač jsem ji pak už asi nikdy neviděl: "A četl jsi Čtyři dohody? Tu si přečti." Řek jsem, že nečtu pohádky. Inkové jsou sto let za opicemi.

"Ty jsi blbeček", vybuchla, "don Ruiz je seňor, vlastně spíš šaman, který šíří toltéckou moudrost."

"Tak to jo. Teď si vzpomínám, že v ní nabádá lidi, aby si nic nebrali osobně. Řídíš se jeho učením?"

"Jo. Ale ty ne. Jsi úplná troska! Dej se do kupy."

"Jeho třetí dohoda praví: dělej vše nejlíp, jak umíš. Já umím jen tohle, a taky to dělám. Co je na tom zlého?"

"Mně Simča říkala, že jsi s ní byl v prváku ve třídě a jak tě chtěla, naháněla tě do kina, a tys s ní všude chodil a nic na ní nezkusil. Říkala, že je to nepřirozené, jestli nejsi náhodou gay."

"Nevím, asi jsem ji jen chtěl ušetřit styků s někým, kdo jí nemůže dát, po čem touží. Byl bych ji dovedl hýčkat, ale měl jsem své splíny a nechtěl ji do toho zatahovat. Byla to chyba?"

"Jsi divný, fakt divný."

"Šaman varoval lidi před vytvářením domněnek. Je to jako zrcadlo namířené proti tomu, kdo je vynáší na povrch. Když mluvíš o druhých, vidíš hlavně sebe."

Ten rozhovor mi utkvěl. Vlastně se mi teprve nedávno vrátil, někam se zatoulal. Brzy na něj zas zapomenu. Výběr důležitého a méně podstatného vytváří rozdíl mezi pamětí dobrou a děrovou jako cedník. Platí, že čím víc výš, tím úspěšněji zapomínáš. Akorát, že my o své paměti nerozhodujeme. Dělá si, co se jí zlíbí za nás, ve spánku. Pod rouškou snění.

Modrý ďábel

Zamračeně, rozčíleně naposledy upřel zrak na mrtvé, rudé havrany, co značkovali vstup do pekla. Huš, odleťte, táhněte, potvory. Musel je ponížit i ve smrti. Toužil se pást na jejich rozpacích, než konečně odkvapí jejich duše do Hádu. Sotva vnímal, jak mu s každým krokem, blíže se bráně, bolest ostřeji prořezává chodidly. Bosé nohy se lepily na asfodelový chodník jako perník na hubu tlouštíka. Vrací se tam, odkud ho už jednou vyhodili a udělá tam takový virvál, že ho chtě nechtě přijmou. Před branou Samoty se zastavil a rozhlédl - pořád stejně prašným pohledem vzrůstající nervozity. Zlo v jeho zornicích by se dalo krájet.
Otevři, děvko!
Tlukl skoro plačky na vrata, bušil do nich kovářskými pěstmi, jako by se měl propadnout do nejčernějšího kruhu šílenství.
Brána se se skřípotem rozestoupila. Za ní stála usměvavá, nahá, jen v říze, bledá, padlá žena, nejkrásnější žena s prameny rudých beránčích vlasů, nejjemnějších, jaké kdy viděl. Už z minula si odnesl poznání, že je to Schovanka samotné babice Smrti, která vyřizuje žádosti o přijetí.
Zavři dveře - zařvi dveře, nesměle tichým hlasem prohlásila schovanka. A než se začneš chovat jako debilní feťák, který pozbyl poslední zbytky mdlého rozumu, uvědom si, že tady jseš v našem rajónu. Můžem tě pro mě za mě poslat balíkem do nebe a tam už ti vyženou roupy z hlavy. Když mluvila, pořád se přihlouple smála.
Chvíli na ni nechápavě civěl a pak se zčistajasna podlomil v kolenou, neudržel chladnou hlavu, poslední lok přetekl, jeho dlouho kypějící hněv zaplavil celé jeho černé srdce, přiskočil k vylekané ženě (ó, jak se andělské oči dovedou bát a lidské dovedou nenávidět) a v okamžiku ji škrtil. Než se seběhlo celé peklo, zburcované divokým jekotem dodávajícím mu kuráže i rozvahy, ležela na rudě žilkované zemi bez známek života. Říká se, že kdo ho tehdy viděl, odvracel zrak ve znechucení. Jeho oči podlité přemáháním totiž triumfálně zářily.

Po přečtení zmrazte

Potuluju se po pláních vzpomínek. Jsou všechny pěkné, jak jinak, zdálky se vše, třeba bědné, jeví v růžových stínech, to jen blízkost dodává věcem váhy a dramatu. Kupříkladu už ani nevzpomenu na všechny holky, se kterými jsem randil, ani si jmény nepamatuji ty, které jsem poctil polibkem. Od polibků jsem pozvolna přecházel k dobývání se do podprsenek a kalhotek, a tam jsem taky skončil. Dál už není moc co dobývat. Teď se věnuji příležitostnému poslechu hudby u zeleného čaje, který mi dodává iluzi poklidného trávení času. Cítím se jak veterán z Vietnamu. Pořád lepší než Nebukadnesar. Duní mi do sluchátek moc stará a moc krásná skladba, pro vás nebude mít význam, ale pro mě je tak vzácná, že ji můžu považovat za dar stejného kalibru jako třeba pro vysloužilého motorkáře FLH Electra Harley Davidsonka. Taky cestovala přes oceán až z Maďarska, od Gerlaje M. nebo spíš M. Gerlaje, ctihodného muzikofila a klasického sběratele pozoruhodností, který se může pochlubit vlastnictvím jediné dochované nahrávky Cziffrovy improvizace na varhany. Teď ji mám i já a vy jako jedni z první na tomhle světě ji můžete slyšet. Ale nemyslím, že vás zaujme. Možná by ji neocenili ani skalní fandové.

Bim.

Nové krásné ráno na talíří, na zmrzlém talíři. Nepřekvapuje, že si tady přezdívají zelené město. Mají v rozmezí tří metrů všude podél silnic vysázené stromky. Takže se tu dýchá mnohem líp než někde v naší kotlině, začazené splodinami z komínů. ČEZ tu taky nemá dlouhé prsty a neposílá upomínky. V krajině temné noci, temného dne snadno propadnete vábení načančaných maminek v kabátech, které vlekou své neposedné nohy do všelijakých útočišť. Někdy se při pohledu na mladé samice neubráním dojetí. Tak tohle kdysi byla ta roztomilá blondýna, která chovala svou Barbie v náručí a se zapletenými copánky rozprávěla, co ji ve snu v kapse přinesl klokan. A teď dělá kancelářskou práci s perfektně nalakovanými nehty, s dokonale padnoucími stíny a hennou na hlavě. A myslí na kdovíjaké čuňačiny.

Rozepiš

Už tři dny jsem doma, nerobíme, bo praská pěna, kterou se zakrývají díry, mám depky, že nic celý den nedělám, máme tu -25 stupňů a sněhu hory, pocitová teplota -32, takže mrznou chloupky v nose. Včera jsem skákal přes švihadlo přes hodinku a nevzal jsem si rukavice. A hádejte co, mám omrzliny, stačí se trochu prohrabat sněhem a jde to samo. Kurňa a jak kárový debil jsem ještě hned vlezl do sprchy. Málem mi ty prsty upadly. Hrozná prasárna.

Mně včera ten černý připomněl, jak jsem trávil časy po pajzlech, úplně zlomený, spal jsem tam, šukal, smrkal, atd. A taky jsem táhl s hipery. Byla to nejčernější melancholie, nebo spíš už ani melanchonie ne. A taky jsem byl parkrát v situacích, kdy jsem mohl bez skrupulí, čistě mechanicky vytáhnout nůž a bodat, ale myslím, že jsem byl tak opilý, že jsem kolem sebe nevnímal ani pohyb, natož hlasy, většinou jsem se probudil na nějakém parkovišti zkopaný a zkrvavený, ale bolest jsem žádnou necítil. Těžko se to popisuje, když jsem začínal, tak jsem prostě trávil dny po hospodách, ale dokázal jsme se zvednout a jít třeba domů, nebo si koupit párek v rohlíku do bufetu, jenže pak už jsem tam prostě jenom seděl v koutě, polehával, nechával se fotit, protože jsem byl celebrita, lidi mi dávali i nějaký ten slabý matroš, holky mi dávaly pusy a nechaly se ohmatávat ve společnosti jejich kluků atd. Myslel jsem jen na to, abych už nezažil zítřek a přitom v hloubi duše chtěl zítřek zasvětit pití! Divný pocit, který prostoupil do vyšších sfér vědomí. A nechoďte za mnou s otřepanou průpovidkou, že je to nějaká hloupá duševní nemoc. Pro mě jsou nemocní lidi, kteří nepili aspoň ze čtvrtiny jako já. Pochybuju, že se nemoc "duše" vyléčí ze dne na den. Pro mě jsou vůbec veskrze téměř všichni nemocní. Vidím na nich, jak ten život vůbec ignorují, jak si neváží něčeho tak efemérního, jako je křehkost každé vteřiny, která pomijí a nelze ji silou ni sliby vrátit. Já jsem byl sice daleko víc mimo než oni, ale taky jsem si daleko vážněji uvědomoval, co činím a jaké to asi bude mít následky. A pak, když jsem měl něco udělat, něco, co přesahovalo rámec dojití do pajzlu nebo na lavičku nebo na hřbitov, kde by se vytáhly láhve a začalo se pít, nemohl jsem se odhodlat. Ne že by se mi nechtělo, rád jsem něco dělal, ať už šlo o pohyb nebo konverzaci, jenže zkrátka nešlo to, mysl chtěla, ale tělo se šouralo kilák za ní. Pletly se mi hrozně kroky, a když jsem skončil s čicháním, tak jsem nemohl vlézt do dveří, třeba natřikrát jsem šel přes práh, když jsem to zkombinoval s nějakou polskou vodkou, třeba s zubrovkou. Viděl jsem ne dvojitě nebo co, ale prostě opakovaně, jak echo, jako warp, když chcete proskočit nadsvětelnou rychlostí tunelovým přesunem do hyperprostoru.

No prostě ty záblesky. Projdu kolem nějaké zchátralé knajpy, kde jsem kdysi vypil galóny, a vybaví se mi všechen ten ruch, jak jsem tam ležel na zemi, jak na mě na hajzlu chcali, žduchali do mě, shazovali se židle. A přijde mi úsměvné, že se tam celá obsluha vyměnila. Že mě tam už preventivně po pár pivech vykazují, abych se nedostal do ráže. A přitom tam jsem před dekádou na Silvestra dával umělé dýchání typovi, který odpadl.

Radši se jdu trochu nažrat. Svádí to jíst. Dřív jsem nejedl skoro nic, tak si so tady trochu užívám. Sousta. Opravdu má jezení něco do sebe. Ne, fakt, prostě aktivuješ jazyk a pohárky hladí z dutiny ustní až někam, kde to vysemení!

Temnota hluboko, hluboko

Já, El Maroon, tvůj anděl rohatý, ty zmrde. Doktor Smrt, já jsem doktor Smrt, bouchač jak cyp. Neuvěřitelné, že takové lidi zavírají do vězení. Sice asi není moc miláček na holky, ale některé to přímo vyhledávají, některé prostě jsou z podstaty věci masochisticky založené.

Jednou tě zabiju, jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju. Ti teď vyhrožuju. Já žiju.
První bych tě pobodal, pak na zemi skopal. Jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju. Jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju.
Pomůžu ti jít smrti vstříc, sundej si střevíc. Budeš mít píču na modro, z mých nepřátel bude hnůj. Tenhle svět je wet. Nejlíp tě nabodnout na kůl a na kule úl. Drogy jsou dobré, drogy jsou fajn, drogy jsou fajn, dám ještě pár lajn. Drogy jsou dobré, když dáš se k nám, neměj strach, dám ti trochu na dluh.

Chci tě por-co-vat v mým by-tě.
Chci ti vy-říz-nout mý dí-tě.
Chci tě vy-nést na sme-ťák v i-ge-li-tě.

Takový šikula a teď bude muset strávit 18 let v Šatlavě. Nebo 8 za vzorné chování, ale stejně už bude mít z toho zvedání mýdla hrozný vejfuk. Jenom proto, že se nechal vyprovokovat. Chci říct, je fajn, že má vášnivou povahu, ale zas bodat kvůli pár slůvkům, to už chce výjimečně senzitivního člověka. Mně by to bylo buřt, a to slova zbožňuju.
Tak tedy hodně zdaru, Maroone, jsi king.

Potrefený

Nějak mě zlobí připojení, takže musíme čekat jako husa na klas.

Chalcedon

Děti v mateřské školce. Vidím v nich zárodky ctností, jež jim jednou půjdou k duhu. Ne, nebojte, nezešílel jsem, neoslovilo mě poselství Michaela Jacksona na Neverlandském ranči a vy se proto nebudete muset prokousávat sbírkou nesrozumitelného textu. Ač bych vám velmi rád prokázal službu a zanechal po sobě jen schránku šílenství, nikde není řečeno, že by to nebyla služba medvědí. Kolikrát do vás na ulici vrazí obejda, který potřebuje pít a vy se mu obloučkem vyhnete, abyste se z rádia Amerika dozvěděli, že na tom a tom rohu bloudívá parta hrdlořezů, z nichž se někteří potulují jednotlivě, ale nečiní je to o nic méně nebezpečné. Alkoholik je nejnebezpečnější zvíře. A když zjistíte, že vůdce smečky je bývalý nájemný vrah a filolog, nebo jeho první ruka, ministr smrdutého dechu, že se věnovala porodnictví a než udělala bankrot v soukromém sektoru, ráda sbírala lamborghini, napadne vás, že cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ano, vím, že osud je velké slovo, a ty já používám zřídka, neboť jsem přízemní. Ale svět je poset přízemními lidmi a ještě proto nemusíme propadat sklíčenosti.
Ukázalo se, že z kočky po dohodě sešlo. Ten kupec Sam byl pěkný podvodníček. Zdá se, že se tu jich rodí víc než kde jinde. Chce poslat do Virginie peníze, počká si na potvrzení platby. Jako ten minulý nábožný, co volal spolubydlícímu z hospod a pěkně namletý, že potřebuje ještě trochu času, než mu pošle klíčky k domu a dokumenty. Jinak opravdu sfinxa stojí osm stovek i víc, když se zadaří, takže i v otázce peněz musel často u lidí vzbuzovat probouzející se zájem. A nijak ho nekrotil.
Jiná sfinx v okruhu tisíc mil není. Ne v chovatelských stanicích nebo k adopci.
Tak si asi omrknu krámky, chce to pro změnu koupit nějakého okřídlence neboli ptáka. Kanár, dlask, stehlík, čečetka, hýl, to jsou mí favoriti. Z hýlů jsem chtěl toho rudočelého, má pěknou chocholku. Ale obávám se, že jich též bude hrubý nedostatek.
V každém případě si pro jistotu pro ten kýžený dar dojdu, protože jinak než fyzicky se k němu asi nedostanu. Ne že bych nikomu nevěřil, ale vyhazovat peníze jen tak do koše (nebo druhým na účet), zas takový stoik ještě nejsem. I když... To je fuk. Peníze čili chechtáky - potištěné papíry ovládají život, rozhodují o tom, kdo bude úspěšný a kdo se bude protloukat pod mostem. Asi proto mám alergii na knížky, na všelijaké traktáty a diktáty a nedokážu pochopit, proč mám v pokoji tiskárnu. Tisk je jak faraónská kletba. Přichází nečekaně a na ty, kdož nejsou připraveni, skočí s rozběhem. Pak už jen požírá papír a strojově vyčkává, dokud nevysaje barvu ze zásobníků.

Teď zas čtu, jak se tu rozmáhá ta luxusní zlodějina. Krádeže hodinek atd. Najedou autem do krámu a vyberou do dvaceti vteřin všechny hodnotné kusy. Pak zas jako by se nechumelilo odjedou a nedohledají je, protože auto je kradené. Jak mi je všechno jedno, tak tohle by mě bavilo sledovat v přímém přenosu. Troška adrenalinu říznutá padoušstvím nikdy není na škodu. Aspoň zažijete vzrůšo. Taky je to dobrá výmluva, když se dopustíte nějaké obzvláštní pošetilosti. Veselí lidé se dopouštějí bláznoství častěji, ale smutní zato větších bláznivin, tak je to.

Jsem lesba a co má být

Ráno mi bylo na zvracení, protože jsem včera celý den pil kofolu a žral big meky, byl jsem na oslavě bráchy kluka, který závodí v jezení, jakože profesionální jedlík, vede si dobře, ve své divizi do osmdesáti kil, vyhrál nějakou státní cenu. Z kofoly jsem přepitý už od příjezdu, už ji nemůžu ani cítit - a přesto ji piji dál. Je to svého druhu mučení. Nevadí, něčím se mučit musím, abych si připadal důležitější.
Tak jak mi bylo ráno blbě, zapl jsem si nějaké ty porno stránky a díval se na shemalky, jak tam vrtí tím kokotkem, a mají hrozné, nedomrlé pyje. Není to přece vůbec hezké. Možná se najdou některé i s lepším ocasem, ale hodiny se proklikávat odpadem mě nebaví! Jak ti kluci s nimi můžou dupat, jak si můžou nechat od nich kouřit.
Teď už ale najedu na svůj režim posledního mohykána a zkejsnu u nějaké knížky, dokud slunce nezapadne. Někdo mě ještě zval na střelnici, tady místní dealer krokodila, ale s omluvami jsem odmítl. Slepými mě střílet nebaví, chce to opravdové bullets a opravdové cíle. Brzy v sobě najdu dost převahy a půjdu jako osamělý mstitel střílet do parku - na holuby. Vystřílet je, protože se mi nelíbí jejich oči. Jsou podlité záští!

Ale kdyby jenom kukadla, působí jako celek nervózní, jakoby provinilě. Z toho jde hlavně na slabší pohlaví (které to je?) strach. Takže kombinace potlačené agresivity a ustrašené dominance vyvolá vždycky jen negativní ohlas. Sám jsem takový, tak vím. Vždycky jsem tak reagoval na bolestné zkušenosti. Když to nejde po jemnědobrém, tak vší silou. Jak ode mne všichni zdrhají, kruh se zakulacuje a není z něj úniku, však chápu, nedivím se jim, neboť není zde divu - dobří jedinci zaslouží si pocit bezpečí, hnízdo klidu, maják pohody a ne nějaké extrémní zlomkrkství, kombinované se znežíváním tišících prostředků, aby se ta psychóza jó nabudila. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Taky jsem si vzpomněl na Jaroška, pivního gurua, který mi věnoval první výtisk své knihy Život na obou stranách výčepu. A tehdy jsem byl tak zpitý v té čerstvě otevřené pivotéce, že jsem jen poděkoval a neodvolával se na své pivní zkušenosti, které by nevydaly pouze na tučnou knihu, ale bez přehánění na celý cyklus lidských komedií. Tak samozřejmě, že jsem neprocestoval svět a nepil kolumbijské a namibijské pivo přimo od pivovarů, nebyl jsem na ostrově, kde se praktikuje voodoo, ale pokud jde o naše, slovenské, polské, německé patoky, sotva najdete na celém širém světě nekoho zběhlejšího, nějakého upřímnějšího a vypitějšího praktika. On si v pivech libuje, kdežto já je piju. Chápete ten rozdíl? Je to asi jako rozdíl mezi muzejním dozorcem, výtvarným kritikem a malířem. Ten první asi těžko bude psát recenze na obrazy, i když je s nimi v neustálém kontaktu. A samozřejmě kritik bude horko těžko patlat hyperrealistické slátaniny. Malíř je na tom z nich nejlíp. Nedělá nic a dělá si, co ho baví a co ho ničí.

Já jsem malíř piva. A v téhle disciplíně se mnou taky pro jistotu nikdo nesoutěží.

Víte, že Däniken napsal knížku Šok z bohů? Četba té knihy je jako putování časem. Začíná Kolumbem a přivádí nás do tajemné minulosti. Bohové sestoupili z nebes a zasvětili lidi do svých vědění. Učili nás a jejich potomci se vlastně dodnes vracejí. Jak se máme chovat tváří v tvář létajícím talířům? Je tam někde na Sibiři vesmírná stanice?

Je snad lidstvo raněno slepotou a nechce vidět, co se děje?

S neuvěřitelnou pílí dával dohromady svůj Šok z bohů a dnes je ta kniha úplná klasika, srovnatelná ve filmu třeba s Krotitely duchů.

A poraďte mi, mám si koupit sfinx kitten? Řekl jsem si, že bych si ji věnoval k narozeninám. Myslíte, že by se mnou dovedla žít? V tomhle bunkru? Byla by to ta nejfotogeničtější sfinx na východním pobřeží, musela by být, protože bych ji pořád zvěčňoval na důkaz, že vedle mě vydrží nějaký organismus žít. Byla by pro mě jako posvátná relikvie.

Veselé sestry

V jedné Ezopově bajce se praví:

Za osmero řekami jednoho času se sousedé radovali a měli potěšení ze zloděje, který se ženil, měli naději, že se obrátí na slušnou cestu a přestane krást. Přišel k nim však moudrý muž a řekl jim: "Slyšte, chci vám vyložit vaši radost. Kdysi chtělo se slunce oženit. To se zdálo odporné všem zemím, a svět toho nemohl trpět, takže láli nejvyšší bohu Jupiterovi. Jupiter se dost hněval, a ptal se, proč mu zlořečí a lají. A tu mu jeden z nich řekl: "Nemáme teď již slunce, to všecken svět zarmoutí příliš, takže všecko přirození od ní nemocno bude: co pak budoucího jest, když slunce jiných naplodí?"

Ezop říká, že bychom se neměli radovat z množení zlých lidí, dělají zase zlé a lotři naplodí další lotry. Já si ale myslím, že je jedno, kdo dělá děcka, protože všechna vřískají a kadí a dělají samé nepřístojnosti.

Když tu nebudu nic psát, samo se nic nenapíše, nebo myslíte, že mi nebe sešle nějakého zeitgeista, který zaplní stránky textem? Asi ne! Proto jsem si přivstal. I když jsem utahaný.

V jiné, o vorlu, hlemejždi a lišce, orel zachytí velkého hlemýždě a vyletí vysoko do oblak. Však hlemýžď tak se do své škořepiny vtáhl, že mu orel nemohl uškodit, ani ho z ní vytáhnout. Tu potkavši jej vrána, začala mu med mazat kolem zobáku: "I cos velmi dobrou věc uhonil, ale, leč ji rozbiješ, jísti jí nebudeš, darmo jsi pracoval." Ptal se, co má dělat a ona mu řekla, ať letí vysoko k nebi a pustí jej na tvrdý kamén, tak se ten jeho žabinec o hlemejždě rozrazí a oni si pak na něm smlsnou spolu. Od té doby je potravou vorlu i vráně, ačkoliv od přirozenosti je obdařen domkem, kam může zalézt. Skrze lstivé rady obešli zámek.

Ketamin na bestie

V klinické praxi se zcela běžně setkáváme s indikacemi pro zákroky v dutině tělní (coeliotomii) u želv. A co se stane, když ji v dutině tělní uvízne háček, nám dále popiše pan Hnízdo, odborník přes kraniální osteotomie a rybářské háčky. Jeho znalosti dalece překročily hranice města, ba i státu a při čtení jeho postřehů jsem si živě představoval, jak bych vlastníma rukama želvu nádhernou léčil. Obrazovou přílohu vynechávám.


Anamnéza:
V červnu 2007 byla na naše pracoviště referována želva nádherná (Trachemys scripta elegans), samice, 24 cm celkové délky karapaxu o hmotnosti 880 g, neznámého věku. Želva byla před dvěma dny chycena rybářem. Háček s návnadou byl želvou zcela pozřen, část vlasce vyčnívala z dutiny ústní (obr. 1). Referující veterinární lékař provedl rentgenologické vyšetření, na základě kterého byl rybářský dvojháček lokalizován v přední třetině coelomu. Nebylo možné jednoznačně určit, zda se háček nachází v jícnu nebo v žaludku. Do té doby nebyly učiněny pokusy o extrakci háčku.

Celkové klinické vyšetření bylo bez patologického nálezu. Želva byla ve velmi dobré kondici, byla aktivní, při palpaci krku kladla značný odpor. Hematologické vyšetření nevykazovalo odchylky od referenčních hodnot. Biochemické vyšetření krve nebylo provedeno.Pro přesnou lokalizaci háčku byla želva uvedena do mírné sedace (ketamin 30 mg/kg i. m.), následně bylo provedeno dorzoventrální a laterolaterální RTG vyšetření se zataženým (obr. 2) a s maximálně vytaženým krkem. Háček byl lokalizován v kaudální třetině jícnu, což znamenalo, že nebude možné přistoupit k cizímu tělesu pomocí cervikální ezofagotomie.

Kraniální osteotomie plastronu pro odstranění rybářského háčku z jícnu u želvy nádherné (Trachemys scripta elegans):
Želva byla medikována enrofloxacinem (15 mg/kg i. m.) a carprofenem (4 mg/kg i. m.) a umístěna do hospitalizačního akvaterária (teplota vody 28 °C). Endoskopické vyšetření a případný zákrok byl plánován na následující den.

Endoskopické vyšetření:
Po premedikaci ketaminem (40 mg/kg i. m.) a butorfanolem (0,5 mg/kg i. m.) následovala indukce do celkové anestezie propofolem (5 mg/kg i. v.). Následně bylo provedeno endoskopické vyšetření (Hopkins teleskop 30°, 2,7mm, Storz) při intermitentní insuflaci jícnu vzduchem. Háček byl lokalizován zhruba 2 cm kaudálně od torakální apertury, oba ostré konce háčku penetrovaly hluboko do stěny jícnu (obr. 3), vlasec byl v oblasti apertury zaříznutý v úseku asi 1 cm do sliznice (obr. 4).

Ná závěr doktor připomíná, že po rutinní sutuře pektorálního svalstva (obr. 11), byl štěp plastrónu reponován a fixován pomocí dentálního akrylátu (Duracrol). Kdybychom při přípravě plastronu chtěli využít aseptickou, zcela rutiní přípravu, postačí nám oscilační pila kraniální osteotomie gulárních a pektorálních štítků ve tvaru V, bude řez směřován zhruba v úhlu 70 stupňů k ploše plastronu. Celá odhalená dutina bude vyplněna krevní sraženiou, ale jinak ji zpřístupníme v mediální linii distrakci svalstva, takže zbytečně nepoplašíme ani sebe, ani želvu.

Pan Hnízdo vykonal pořádný kus práce a nám nezbývá než jeho poselství vyslat dál do světa, aby každý mohl odpomoci od bolesti své želvě nádherné. Pacient před a po.