neděle 31. května 2015

Ladí, kde urovná konflikty

Kdyby vědci zkoumali aktivitu mozku, došli by k objevům, které předčí naše divoká očekávání. Tak např. jsem potkal brunetu pod rozkvetlým jmelím, nalíčenou růží jak na maškarní bál. By mi nevadilo, kdyby šla třeba za princeznu a tančila na čardáš. Ale vadilo mi, že se o mě opřela, aby neupadla, tak byla indisponovaná. Musel jsem ji podepřít, mohl jsem ji nechat spadnout, ale to gentleman mého zrna neudělá. Jedna stěna její tváře byla poškrábaná, měla ošklivou jizvu nebo jen špínu ve tvaru jizvy, zplihlé vlasy ji trčely přes čelo. Stočila se k sloupkovému zábradlí a pustila se mě na chvíli, tak jsem měl možnost vidět ji i zepředu. Musela se narodit jako zombík. Místo očí měla bůhvíco a ve vyrudlých pracovních kalhotách vypadala jako chlap, kterému se v ochablých ústech nezračí už vůbec žádné překvapení, protože vypil celou řeku. Ani na mě nepohlédla, nedokázala se zpříma podívat, jen mluvila. "Ty bys mě chtěl ošukat, že, Jardo?"
Na což jsem odvětil, že za daných okolností s tím nemám problém.
"Jsem totiž ratolest roku v tomhle městě zdechlin, co, Vašku?" "Máš nakročeno správným směrem."
Jen tak tak neupadla, klopýtla a zas se přichytila mého rámě, ale pak zas spadla. Zvedl jsem ji a bylo to jak sbírat hrst hůlek ukrytých v ranečku hadříku. Oči měla široké a bylo v nich něco mateřského. Ne ani tak úděs, ani obyčejný strach. Očima svítila jak baterkou, když jdou lovci na aligátory. Měla navíc nepřirozeně mdlý hlas, bez důrazu, který mě trochu rajcoval. Představuji si, jak bych ji umlčel špinavou hadrou, nacpal jí ji do krku a lepící páskou přepásal.
Šla, jako bych ji vlekl. Ale vlekla se naštěstí sama. Dovedla mě k sobě domů a tam jsme postavili na čaj. Jako dva známí. Resp. čaj jsem udělal já, ona jen seděla předkloněná na židli (prsty se občas odrážela od podlahy) a pokoušela si sundat botu.
"Tak teď už mě ošukej, kovboji!" začala vyvádět jak pominutá, bál jsem se, že vzbudí sousedy a oni na mě zavolají policii. Měl jsem už tak dost problémů, ublížení na zdraví, výtržnictví, vzbuzování veřejného pohoršení a teď by k tomu ještě přibyl pokus o znásilnění. Prosil jsem ji na kolenou, aby nekřičela, že ji vyplním všechna její přání, pokud nějaká má.
Ale ta mrcha se jen smála. Snažil jsem se ovládnout, ale něco ve mně povolilo.
V těch očích neměla úděs ani strach, ale vítězoslávu. Už jsem to nevydržel a vytáhl opasek.
Na tohohle Štěpána jen tak nezapomeneš, darling!

sobota 30. května 2015

Ligyky - v rozmařilém bezstarostnu

Na rohu Přemyslovy ulice jsem odbočil, nápor sněhu a větru, deště bičovaného ledem mě donutil se zastavit a s hrůzou si uvědomit, že je sobota. Tedy jsem měl už dva dny válet šunky v posteli s Andreou, která bydlela za průjezdem do gotického domu na kuří noze, ve druhém poschodí a když jsem k ní bral schody po třech čtyřech, v hlavě mi stoupalo napětí sytější než krev.
Zaklepal jsem. Nikdo. Uklidnil jsem se a zaposlouchal se. Konečně se blížily kroky tlusté milenky. Otevřela dveře, vrhla se na mě a pramen jejích šedivých vlasů mě polechtal na už odhalených stehnech, vždycky si sundávám kalhoty už na prahu. Pohlédla na mě tukem podlitýma očima a rychle mi zašeptala: "Jdeš pozdě. Musela jsem se zabavit s Alfredem," ukázala buclatou ručkou k ventilátoru, kde byl uvázaný muž s roubíkem v puse s vyděšeným výrazem.
Zdálo se mi, že jsem opět doma a při síle. Rychle jsem ji povalil, což mi dalo trochu práce, protože přece jenom dvoumetráková dáma se těžko skláda a s přesností mi vlastní jsem zabořil svůj nenasytný pyj do její vábně vonící jeskyně.
Po necelých dvou minutách jsem byl vystříkaný a ona si ještě slízávala sperma z brady.
"Tak a teď musím honem za tvou maminkou, podezřívá nás už týdny. Musím ji jít uklidnit."
"Dobře, běž a nezapomeň jí ode mně pozdravovat," její vepří světlé oči sklouzly k mému poklopci. Otočil jsem se, oddechl si a odhodlaně vykročil do sněžné vánice.

Chtěl jsem takhle napsat dvanáct příběhů, ale pak jsem si uvědomil, že by byly jak přes kopírák, tak radši píšu jen jeden, takový typický z mého slavného života.

Čapek rozeznával dvanáct figur, kterými v půtkách, šarvátkách, bitkách a masových hanách literárních se častovali rytíři slov, ohánějící se přitom pravdami tak plochými, až je z nich bolel svěrač. Třeba pan Q. troubí na ústup a skrývá se za tvrzením.. to je takzvaná figura impossibilé, tzn. nic mu nelze uznat a v ničem. Kdyby se mu přiznala jen trocha správnosti, hned by byl polemický zápas prohrán. Při testimonii se jedná o odvrácení pozornosti směrem, které se dovolává nějaké autority a pokud tedy už před dávnými časy Flaubert tvrdil, že realita je oživená sněním, přestože onen se drží jiné pravdy, veřejné mínění pro oponenta se o příček sníží. Třeba šestá figura, imago, náleží v tom, že se místo odpůrce, takového, jaký je, nastrčí světu nepodobný hastroš, který se plácáním vyvrací, mluví se o něčem, co potíraný neměl nikdy na mysli a dokazuje se mu, že je hlupák, protože použil tezí, jichž nikdy nepoužil a pokud ano, tak nebyly jeho. Non haber, caput canis, termini i despicere, tkvící v ponížení, jen ledabyle doplňují seznam, který tu raději nebudu natruc blbečkům, zmetkům, tlachalům a plevelům rozvíjet.



Celý den pochlastávám, polehávám, tak jako vždy, když mám volno, takže se nedivte, že mi rupe v bedně. Ne, fakt, vypít tři flašky takhle nalačno, to vytáhnete z toho chlastu poslední esenci, asi jako vytáhnete ze smíchu jakousi poslední esenci, když jste zoufalí a hladoví. Ale není to znát, jen se motám víc než jindy, jenže písmenka mě stále poslouchají, takže prostě nevěřím, že se dneska zkáruju. Akorát srdce bolí víc než jindy, táhne samo ďábelskou pitku. Kdysi, když mi bylo blbě, ne že by mi bylo dneska blbě, ale kdysi, když mi blbě bylo, řídil jsem se nějakými větami, hesly. Teď už je pozdě se čímkoliv řídit, ale baví mě si podtrhávat... jedině prostým, prostě okamžitým postojem, tak jako když jsme pružní a silní a ve stáří se uchylujeme ke vzpomínkám, jako když se zapne elektrický proud a zas vypne..

Je to taková zábava, jako když ženská zničehonic dostane výprask a cítí se zbitě.. cítí se podvedeně, zneužitě, znásilněně. Tím chci říct, že bít ženskou není kdovíjaká zábava, jen říkám, že je to podobné, jako když na sebe bere provinilec díl viny.. a pokání, že celý život v myšlenkách hřešil a chtěl pít víc, než kolik měl předepsáno.
Pak už nejste nic než hybrid mezi vítězem a poraženým, kteří ve stejném sportovním duchu přijmou pravidla.. prostě výsledek klání. Není nevraživost na té či oné straně.
Vím to, protože mi alkohol už nic nedělá, vím, že čas je delší než jakákoliv vzdálenost a i když budu na Saturnu, tak budu nesmiřitelný. Protéká mnou řeka splašků, které se nějaký čas hromadily. Nakonec je to tak, že.. myslím, že... se prostě osud podobá člověku, utváří se podle něj, jako ho utváří třeba šaty, jako určitý kabát nebo bunda, kterou nosíme a když je nový ten kus hadru, padne komukoliv, a přece když jej nosíte dost dlouho, padne jen vám, poznáte podle rukávu, že ho může nosit jen ten jeden konkrétní člověk, kterého třeba znáte... Nejste to nikdy vy, kteří chytnete instinkt za paži, ale spíše paže, která jde vstříc instinktu, který se odtahuje. Nepotřebujete přece maličká nicotná potvrzení. Když něco chcete, tak se vším všudy. Proto si lidi ve vztazích nerozumí, úplně se jejich chtění rozbíhají a málokdy se střetnou.
Žít věčně sťatý je jako výbuch jako žít sám jako nežít, ba je to víc než žít, protože kolik chlastu znáš, tolikrát jsi člověkem - jasná záře i bažina , která zmizí a nic po sobě nezanechá... ani popel, ani odpad.

pátek 29. května 2015

Sypat jedno za druhým

Z následující ukázky je zřejmo, že přímočarost nemusí vždy přinést vytoužené ovoce.

Narodil se do města, ve kterém se zastavil čas, čas se posadil u Bohnické brány, za třeskutého mrazu zářilo okno naproti.. u Černého orla. Tehdy tam slavil cech řezníků bujaré uvedení nového člena.. mistří řezníci si připíjeli a za pozdravu buti, buti, požehnej pozvedali číše se znakem chlapa v bílé záštěře, který pálí volovi do čela nějaký znak.
Si tak často zavdávali z číšek a sklenic, že i piva i kávy i punče došly. Po delší době jim svědomí nedalo a vyšli na náměstí, aby se prošourali kolem domu malíře Štolby. Ten tak dlouho maloval nahé ženské, až z toho zblbnul a strčil hlavu do pračky. Ale zas po sobě nechal pěkné akty. Psychoanalytik, který ho prohlížel, mu do ucha šeptal, aby při práci nesmejčil zvědavým jazykem po těch dásních, že z nich jinak bude rakovina. A tak si ho ukousl a dokonale našedivelé zuby si vybil o kanafas, aby mohl nosit umělé, u kterých je nižší šance, že přenesou rakovinné buňky na dásně.
Dělal jen vždycky krásné ženské, i když jim bylo třeba už čtyřiceti a nebyly tak pro svůj pokročilejší věk u druhých chlapů v kurzu, leda zas u starých štramáků. Žádné stařeny, to se ví, ale prostě zralé kočičky. U plátna měl zpravidla popelník a v něm spoustu sirek a nedopalků.
Trpěl panickou hrůzou z šampaňského, ale od rána do noci se posiloval kořaličkou.
Xicht měl velký a vystouplý, ústa jak měch, nos jak kovadlinu.
Výraz ne zvědavý, ale pomatený. Na hlavě pořád secesní klobouk. Pod kloboukem kadeře jakby nějaké písečné sochy. Vlasy rozdělené pěšinkou, která ryla tříštivou stopu, obtočené mlžinou přání. Jak diamant. Jak letadlo za clonou turbulence.
Celkově působil jako člověk, který přežil přírodní katastrofu.
Jako dávno mrtvý had, který jen čeká, až se na něj sesune půda a on se začne drolit kus po kusu.
V ústavu si ho vzal do parády primář, který měl dojem, že narazil na zapeklitý případ. Od začátku cítil, že jediný zlom v tak pracně budovaném zákoutí jeho mysli může potají mít tajemství, které nikdo, jen on sám smí vycítit. Proto s ním jednal v rukavičkách a s obavami, aby se nevzpamatoval.
Věděl, že tenhle hrabě barev nenajde sílu, aby mohl své neposlušné vlasy zas kapánek zkrotit. A tak se srdečně smál, že už ho z ústavu nepustí. Že už tam skončí jeho cestička, která byla vyznačena jen povitím štetců a nadměrným úžasem z ňader žen, klínu, úrodně rozvodněných očí a smutku matek, jejichž děti se zvrhávají.

čtvrtek 28. května 2015

Bar u Trimalchiona

Už dlouho tu nevznikl žádný historický koutek. Jsem spíš na vojevůdce, dobyvatele, takže když tu řeknu pár slov o Sardanapalovi, nikdo mi nevynadá. Říká se, že byl tak bohatý, protože dědičně, chápej, měl nějaký bohatý rodiče, co rabovali a destruovali celá pokolení, takže že už nemusel nic dělat a jen seděl ve své komnatě, spíš pohřební hranici, ve věži, zbudované tak, že ji kdykoliv mohl nechat zmizet (zapálit a zmizet), kde na něj čekal ukrutně obrovský harém nocležnic a nocležníků a trávil čas tak, že jen jedl, pil a souložil. Jeho netradiční osud inspiroval všelijaké umělce a spisovatele, takže ti pak skládali sonety a hry, malovali obrazy, aby uctili jeho památku. Zemřel na loži, zcela indiferentní, při vzpouře uprostřed orgií zkázy. Když Alexandr v předevečer boje o Issos navštívil nějakou jeskyni, místní mu přeložili epitaf vytesaný do té skály, který údajně připisují Sardanapalovi. Ble ble ble, dělej jen sex, hostiny a pitky, nic jiného nestojí za *jakýsi výjev, co připomíná tleskající ruce*.

Říká se, že ani neexistoval a je vymyšlený.

Zaslechl jsem v rádiu, že se slaví mezinárodní den kondomů. Tak nevím, ale když to hlásili v rádiu, věřím jim.

středa 27. května 2015

Pozdní sběr

Měl jsem se narodit před sto léty, v jinačí době... Chodil bych s Bondym na pivo, vozil v kočáru jeho mimino a čuchal k jeho plenám. Pak bych prohodil něco jako: "Tady začíná hluboká filozofie."
Nebo bych od pěti do pěti stál v ateliéru a tiskl s Boudníkem exploze a výbuchy. Nebo bych stál na mezi a koukal na ptáky v povětří a Hrabal by mi vyprávěl o tom, kolik krtků vyruchala bouchlá mina z druhé světové.
Nebo bych... zkrátka... žil bych, jako by můj dnešek měl být posledním dnem.

Místo toho mi zhulené kurvy vyřvávají nad oknem, že chtějí omrdat, ve tři ráno, prosím. Chlap tlustý jak bečka chodí s kvákátkem a každou půl vteřinu ho tiskne, aby přilákal rodinky na párek v rohlíku. To je nějaká práce! Nedal bych ji, stačí mi těch sto metrů po rovince, kdy ho slyším a bolí mě hlava celou noc až do rána.

Na tom světě jsou fakt modelové za všecky groše. Mě nevyjímaje, che.

úterý 26. května 2015

Vloupačky z dubna

Tak a je dopsáno. Ale než vám ukážu co, povězme si něco o panu Širáčkovi, nadobyčej nadanému reportérovi, který v pisárně redakce Jazykozpytu sedí nad textíky, noviny už šly do tisku, on jen sklíčeně sedí a něco luští pod lupou. Každý předplatitel obtýdeníku má možnost si nechat vyložit povahu z písma, které zmíněný pan Širáček v cuku letu rozluští a zašle rozbor abonentovy povahy obratem. Má tedy před sebou hromádku rozpečetěných dopisů a sedí, venku šírá a deští, hodiny na radnici se zastavily na dvojce - ráno, samozřejmě je už pozdě na cokoliv, ale dole pod okny dojíždí studentská oslava či co, tak náš literární génius čas od času povstane od židle, přeskočí k oknu a zadívá se na pozdní chodce a vrávoravé stíny. Pan Širáček se z povzdechem vrátí k kupce dopisů u stolu. Otevře jeden namátkou, ponurost rukopisu ho hned uhodí do očí a rozesmutí, podívá se kolem, tak jako pokaždé, aby nabral in spiro a hned se dá znalecky do díla: "Vážený Petře, jste povahy pro naší dobu nešťastné, váš život je pln výkyvů a změn, které přinášejí smutky a ... nejspíš vám nekyne žádná naděje..."
Ustane v psaní a rozhlédne se jako vždy po tmavé místnosti, a hle, na polici v koutě stojí černá láhev, vysoko na polici, kam si musí vzít stoličku, aby dosáhl. Pokračuje, co se obslouží: "a ztratil jste víru v budoucnost světa a ve světlo lidí, v ctnosti a spravedlnost, v povaze navíc máte jeden škaredý rys a sice, když si vezmete něco do hlavy, tak to musíte mít..." Zde ustává a chopí se znovu láhve a hltavě ji přiloží k ústům, chvíli saje, pak ji zas pokládá na polici a dokončí Petrův rozbor několika úsečnými slovy: "Celkem vám doporučuji, abyste vydržel, vedete si dobře." Otvírá další obálku, znalec písma obsah rychle přehlédne, laskavé, soucitné, leč kritické oko se jakoby blahosklonně usměje a začne:
Jindříšku, zdá se, že jste od přírody melancholik, ale přece se občas dovede zasmát. Poznal jste, jak bolí nepřízeň osudu, ale rozhodl jste se, že budete na svět hledět z jasnějšího úhlu, jestli to smím říct, možná trochu holdujete alkoholu, ale jak říkám, celkem střídmě. Buďte na pozoru, střídmost nikdy neškodí, oživuje ducha, rozněcuje fantazii k bujnému vypětí, jenže jakmile se přehání...." V tom okamžiku pana Širáčka zřejmě přemohou city, vyskočí z židle, oběhne jednou dvakrát místnost, a zas usedá, aby skončil: "Při přehánění se střídmost stává zhoubou." Nechá se unést naznačeným proudem myšlenek a zazívá. Píše teď ostošest a cítí, jak lehce, dopisy se obnažují před jeho pronikavým zrakem a rozbory se hrnou z obratného pera. Čas od času se obrací k černému zdroji inspirace na polici.
Širáček konstatuje v monologu, že je počasí jak z hedvábí, bez vyhlídek na průtrže mračen, patrně kolem přechází vesna a dráždí nás na krčku štíhlými prstíky. Vidí ji před sebou, kterak vrávoravě pohupskává. Její tvář však je tak dobrá, vyzařuje takovou dobrotu, že vylučuje podezření, že by nás chtěla snad zaškrtit. K dalšímu dopisu se dostává s úsměvem na tváři, blaženým a trochu mimo a hned, jak jej spatří, se mu sluníčko na rtech ještě rozšíří. Mohl by nezkušenému oku připadat jako písmo staré panny, špičaté, ale víme, že písmo klame, a pan Širáček je jiného názoru, protože píše: "Dorotko, jste veselá a žoviální, máte náladu, která vašemu okolí rozjasní den, občas dáváte najevo bouřlivé veselí a libujete si v nevázanosti, protože cítite, že patří k vašemu založení a že byste ho neměla potlačovat. No celkem vzato se na vás svět směje jakbysmet. Napište zas někdy, cítím, že jsme spřízněni." Tvůrčí napětí povoluje, láhev leží na stole skorem vypitá. Už je něco kolem čtvrté, když se dostane k jedomu z posledních dopisů - zdá se, jako by psalo plaché děvčátko. Jenže pan Širáček se nedá oklamat, zavrtí hlavou. "Ubohá Dášo, poznala jste ohromné štěstí, ale pominulo. Zoufalství vás žene k zapomnění v pití. Váš rukopis svědčí o tom, že jste v třetí fázi alkoholismu. Obávám se, že brzy můžete čekat delirium tremens. Chudinko Dášo! Nesnažte se přestat, stejně už je pozdě!" Je nejspíš dojat neblahým osudem pisatelky, oči mu vlhnou, takže se rozhoduje vytáhnout další láhev a zachránit situaci. Už mu chybí jen jeden dva, ale tu zjišťuje, že mu došla zásoba povah. To se totiž občas přihodí a není to pro nadaného pána žádný důvod k rozpolcení. Tehdy nastává čas na vyplnění prázdného místa nějakou vymyšlenou povahou nebo dvěma, jejichž rozbor odpovídá ustrojení jeho mysli. Okamžik zamyšleně patří z okna, pak napíše: "Vaše ruka je pevná, (již ne) nedáte se snadno pohnout, abyste upustil, co vám náleží, ale chcete uchvátit víc, než vám náleží. Vstoupil jste do celoživotního svazku, ale vaše sobectví hrozí, že svazek přetrhne."

Podle Leacocka

pondělí 25. května 2015

Sestřelen

Onehdy jsem narazil v hospodě na chlapa, který si vzal do hlavy, že mě připraví na můj odchod na onen svět. Víme asi všichni, že setkání s pojišťovákem třebas jen na ulici může představovat závažný zásah do soukromí a rozhodit nás doslova na celý den. Jsou nám prostě odporní. A všichni do jednoho tvrdí, že jednoho dne umřeme, což se tak docela neslučuje s pravdou. Byl jsem totiž pojištěn už mnohokrát v minulosti a nikdy jsem neumřel - a pokaždé ze mě jen vytáhli pojistné a další nesmyslné výdaje, se kterými mi pěkně zatékalo do bot. Tak jsem si řekl, že v té hospodě, v té uřvané knajpě toho pojišťováka rozeberu jeho vlastním ostřím. Zatímco mluvil a mluvil, jsem se ho snažil povzbuzovat. Pak zničehonic vytáhl jakási lejstra, to mě trochu překvapilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. A víte, jak jsem alergický na listiny a na papíry, stálo mě to jisté přemáhání. No rozložil je na stůl, trochnu jsem je omylem polil šakalem, ale vem to nešť, řekl, že potřebuje vyplnit to a to, aby odstranil jakoukoliv pochybnost o mé způsobilosti k pojištění.
Tohle jsem četl a tamto psal. Otázka: Jak jste starý?
Netuším.
Otázka: Kolik měříte kolem hrudníku?
Jak na vás koukám, ne víc než vy.
Otázka: Výška?
Ve stoje skoro dva metry, v hospodě na čtyřech výška kohoutku: padesát dva centimetrů.
Otázka: Je váš děd mrtev?
Prakticky vzato ano.
Otázka: Příčina smrti?
Alkoholismus, jestliže je mrtev.
Otázka: Je váš otec mrtev?
Pro svět ano.
Otázka: Příčina smrti?
Ditto. Jaký děd, takový ot.
Otázka: Máte bratry?
Deset téměř mrtvých.
Otázka: Prodělal jste v dětství nemoci?
Jen ty obvyklé: spála, neštovice, černý kašel a tyfus.
Otázka: Víte o nějakých svých zvycích, které by vám mohli zkrátit život?
Ovšem, piju, kouřím, požívám benzedrin, žvýkám zrníčka z jablek a vyhýbám se pohybu.
Naškrábal jsem tedy podle svého vědomí a svědomí, stručně a výstižně, jak je to se mnou vzhledem k možným zdravotním potížím a ujistil ho, že jim lejstro i šek zašlu na jejich adresu. Možná i s prémiemi. Takže po několika dnech, kdy jsem se vesměs válel pod stolem v Noře, mě nemálo překvapilo, že mi pošťák doručil lístek tohoto znění:

"Vážený pane, s díky jsme obdrželi Vámi zaslaný dotazník a šek na tisíc korun. Po zvážení všech možných komplikací spojených s Vaším zdravotním stavem porovnáním ostatních případů pojištěnců s Vaším máme tu čest pojistit Vás v kategorii s nejmenším rizikem."


Když už Helenka dělá čachry s filmy, troufnu si i já a abych vám dokázal, že nejsem úplný břídil a analfabet, co se týče pěkných kinematografických kousků, zvrácených dílek imaginace, seznámím vás s jedním obzvláště zdařilým dílkem (nebo spíš pasážemi v něm). Jmenuje se Kiss me deadly a u nás se, tuším, překládá jako Polibek smrti. Už začátek na temné silnici je z hlediska evokace napětí obdivuhodný, běžící, třikrát se objevující v tomtéž postoji mladá žena, snažící se dostat na sedačku koholiv, udýchaná, vylekaná bere stopování vážněji, než je zvykem a tak místo pozvednutí palců se zapojí celým tělem, předvede, jak je jí život lhostejný, zavře oči, když si stoupne doprostřed vozovky a řidič jen tak tak strhne volant k útesu! "You almost wrecked my car." Památná slova, která uvozují začátek divné cesty do zkázy.
Muž, který jen bere a nic nedává.
Ach žena, neúplné pohlaví.
A co ke své úplnosti potřebuje? Přece muže, dokonalého muže.
Prvních pět minut a pak ta rvačka u popkornu, to jsou děla, její bloňdatá kamarádka s bouchačkou v županu, nálož pod startérem, bomba připojená k tachometru v autě, které se blýská jak milión. "Va-va-vům říkal, že v řečtině by ses jmenoval Michali Sfiros. Ale kdyby ses jmenoval jinak, byl bys pořád takovej fešák?"

neděle 24. května 2015

Do druhé vitríny

"Slib mi, že budeš žít, jako by se nic nestalo, abych mohl zemřít v míru." Mé srdce hoří navěky pro tebe. Má oprátko, můj dechu, osude mého osudu mrtvičnatého přebývání v polodžungli, polobažině duchů, v kolébce prázdna, jež zove se světem. Protože i když tě vytvořily tužby bílých mužů, aby tě mohly zneužívat beztrestněji než dobytče, pro mě jsi vrabec, neexistuje nic jiného než klisna a vrabec, jeptiška a královna, ani Bůh nezapomíná, že ti omylem svěřil víc, než původně zamýšlel. Musel z tebe udělat událost, když už jsi byla tak vybraná, že si sám chodil nad tebou potají vyhonit. Zasadil semínko, které tě přivedlo do květu a tvůj pigment dal podobu ženské podstatě, úplné a konečné, královsky dokonalé, jež na žhavých bedrech rovníků sestoupila ze stromů daleko dřív, než jsme ztratili srst a vymanili se z područí opů. Obdařena neznámou, zvláštní rozkoší těla, kterými tvé bílé sestry nedisponují a pokud, tak jen jako vyrostlé teprve včera - jak houby po dešti, prchají od tebe, závidí ti, neboť tě mají za náhodnou, malátnou a všemocnou vládkyni, budící pohoršení z nadslunečného hedvábného lože, které je tvým trůnem.
Společně putovat k jednomu cíli... to je víc než bloudění prstem po mapě... to je odevzdanost lásky.
Tolik mi chybí pohled na kouřící komíny, obejmutí křehké křivky zad, něžné chvilky s milovanou bytostí. Pojídání vietnamských raků v kombinézách silničářů, pečení si v troubě na 200 stupňů malebných hrníčků z fima. Chce se skoro proskotačit noc vířivým tobogánem vzpomínání na chvíle, které nelze nahradit ani obnovit, chvíle, jež minuly a jimž není dáno znovu vyvolat záplavu radostí. Ty okamžiky, pro něž a jedině pro něž stojí za to udržovat pochodeň žití zažehlou.
Nepovyšuj se, sic snížení už čeká na vhodný termín, aby zahájilo odvetná opatření. A pokud myslíš, že jsi něco extra, tak se mrkni na smetiště, je plné výjimečných lidských bytostí.
Na křižovatce odbočuj vždycky tak, aby ses nemusel na další vracet. Čas někdy jsou peníze a peníze mají vyhrazeno speciální místo v pekle. Proto (ne)plýtvej penězi.
Vkládej naději jen do lidí, které bezvýhradně miluješ. Mohou tě tak bez výčitek svědomí zklamat, aniž bys propadal zbytečným nervům.
Na ženy po špičkách, na děvky s plnou polní, protože proč? Žádnej bastard ještě nevyhrál ženskou tím, že by zemřel z lásky k ní. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby pro ni zemřel on.

sobota 23. května 2015

Okouzluje a děsí - typický zmrd

Jelikož předchozí příběh se netěší čtenářské přízni, jsem setrvačností nucen v něm pokračovat tak dlouho, dokud nezačne když ne působit, tedy alespoň otravovat. Abychom se pro nějaké nicotné přehlednutí neutopili v moři slov, připravil jsem si pro vás shrnutí. Mizina Perly, sirotek Alex a zdechlý IO, střídavě se rozpínající nad hlavami pozemšťanů v kolotoči práce, sexu, nevěr a zábavy. Slib, který Alex dal svému pěstounovi na smrtelné posteli a dosud jej svazoval, dokonce paralyzoval svou přísažností i osten zášti Perly, která nikdy nepřenesla přes srdce, že jí dal snoubenec kopačky jen několik hodin před obřadem. Počkat. Prozradil jsem spoilery.
Myslím, že ještě neměla žádné zkušenosti s análním dováděním, když se v téměř vylidněné uličce, v centru Brooklynu, kde se narodila i vyrostla, čelně srazili dva negři a jeden tomu druhému nacpal hlavu do odpadkového koše, stáhl si kalhoty a zasunul (říkala si, jak je velký) svůj objemný náklad onomu do zadku a donutil ji tak bolestně zapisovat program, aby už nikdy neobcházela hlavní vchody pro nějaký zadní, pokud zároveň nechce být znásilněna do zadku negrem bezmála černějším než tato strana, vonícím po potu uhelné sluje, s hlavou nacpanou do koše. Perla utekla s křikem a slzami, aby ještě téhož dne sepsala dlouhý, desetistránkový, snad až teatrální článek do NY Times a Orbituralu, v němž se zpovídala ze všech trampot s muži a s oním posledním bolestným zážitkem svěřovala se zvláště, aby zachránila poslední zbytky, již torza své ženské citlivosti a důstojnosti. Dokud neměla to štěstí a nepochovala otce, prožila dospívání v trémě a hrůze z tělesných trestů, jimiž ji otec, vlastně ji i její matku, vytrvale zasypával, kdykoliv se jen trochu napil, což bylo v podstatě každý večer. Zdali se jednalo o zasloužené štěstí a doslova vliv IO, nevěděla a za nic na světě se jí nechtělo vydávat na tenkou dráhu domněnek. Dokonce jí v den, kdy se její otec vrhl z mostu do rozbouřených vln East Riveru, lomcovalo štěstí takovou měrou, že se jí podlamovala chodidla a v přirození cítila šimravé, ne nepříjemné mravenčení. Bylo to těsně po jejích devatenáctých narozeninách, měla za sebou dva nikterak vážné vztahy, tou dobou už začínala druhý semestr na Kingsborough a vzduch se ještě hodiny po té novině jakoby tetelil jemnou mázdrou nabyté svobody. Hned zavolala svému příteli a vydali se na noční tah, který zakončili zaklesnuti do sebe ve vaně, téměř vypuštěné, se střepy sklenic šampaňského plavajících u dna. Její potíž, překážka, něco, co si nemohla uvědomit a co si neuvědomila, dokud se nevyznala ve výdutích svého pohledu na život, než jí stačil osudově ovlivnit Alex, spočívala v sebepřijetí, vlastně spíše jeho absenci. A tak nedělala ani to, ani ono, jen zaplňovala prázdna okamžiků s královskou chutí všech rozkošnic, které byly v dětství vydatně bity.
Později, když už byla zavedená reportérka, mohla si dovolit utrácet a platila si za profesionální eskort a milence, kteří ji několika přesně mířenými slovy rozpálili a později se v ní hrabali s rutinérstvím automechaniků odstaveného spartaka, skvělý sex přesto nezažila ani tehdy, ani potom. S novinařinou sekla v pětadvaceti a dál už Perlu známe pouze jako novodobou bojovnici za práva žen, v křesle kanceláře Dámského hnutí.

pátek 22. května 2015

Snědl jazyk

Věnováno babirusa.blog.cz

V semeništi chaosu se před počátkem Slova zrodil Indiferentní Opičák, s ušima přimknutýma k lebce, s jedním předním zubem, s frajersky nasazenou kšiltovkou a s botami bez podrážek. Malý, ježatý, sebevědomý Opičák. Půl hodiny po jeho dobrovolném příchodu do chaosu zemřel, aniž by si byl třeba jen uprdl naším směrem. Od té doby se na něj v podobě rozličných mužů a žen pějí více či méně přehnané ódy. Den, kdy se jeho ruka objevila, aby vytáhla do blankytných nebes košík s ovocem, a potom zemřela s ním znovu, uvězněna ve Dveřích, které jí nikdo nemohl pomoci vyrazit sekerou a z kterých stále trčely rezavé hřebíky, patřil k nejštastnějším v životě Perly, činorodé, víc než dobře stavěné bojovnici za ženská práva, jejíž jediný prostředek obživy spočíval v tom, že se zavírala s tlupou společnic do komory, v níž se hromadilo nesnědené jídlo a diskutovala o bezpráví mezi pohlavím s onou chladnou apatií neochvějníého nesouhlasu, která tak slušně slouží mrzkým spekulantům. Slečna Perla si nepřála, aby se běžné záležitosti všedních dnů svěřovaly mužům, poněvadž bezvýhradně věřila, že muži si musí na záchodě pohvizdovat, aby nezapomněli, který otvor si pak mají utřít.
Mechanicky zdvořilá, avšak v rozhořčení tvrdá, nekompromisní až do morku kosti, patřila mezi nejzasloužilejší členky Dámského hnutí, které se rekrutovalo z bývalých pradlen a převážně mentálně zaostalých chovanek psychiatrických léčeben. Když zemřel Indiferentní Opičák (dále jen IO) poprvé, propukla v pláč, jež jí strhal rysy do šeredné nevypočitatelnosti a odsoudil ji k poněkud smutnému trestu, spočívající v neodvratném přesvědčením o vlastním významu. Jelikož neměla žádný majetek, který by nepocházel přímo z fondu Dámského hnutí, její skrovné, ba chudinské oblečení jevilo už známky opotřebování a dokud se její cesta nezkřížila s Alexem, z boží (a každý ví, že bůh je muž; protože kdyby byl žena, sperma po chutnalo jako čokoláda) vůle vagabundem ad absurdum, ovšem neméně bohatým, věnovala mnoho času proplácením směnek na doručitele.
V ten den totiž, kdy se ruka natáhla po košíku s ovocem, měla její obět vyjít na světlo světa a coby symbol nezměrné naděje, která, jak věřila, se jí v celé záležitosti týkala nejmíň, zajistit jí i ostatním ženám slávu v hávu anonymity. Ten den se totiž setkala náhodou, která působí jako řízení, s Alexem, který zrovna rybařil v zátoce nedaleko města Taidži, nahazoval háček a tvářil se jak candát na Sahaře ("Taková trofejní štika, mhm, mhm..."), právě když vykročila svýma bezvadnýma nohama po eskalátoru z letiště plného Japonců vstříc konferenci, jejíž téma znělo O nepoužitelnosti samců vzhledem k jejich regresivní patologické vylízanosti. Ta převaha názorů, ta bdělost postřehů, jimiž zaháněla do koutů i nejchytřejší mozky, naháněla jejím sokům hrůzu a zanechávala je v přechodné, leč konzistencí velmi husté zamlženosti.

čtvrtek 21. května 2015

Pohled do azylového domu

Vy bláhoví! Jsem žena, vodila jsem vás za nos, bez ženské změkčilosti byste nepoznali mé pohlaví, byli byste v okenní tabulce nerozumu a ve dveřích zmatku, ale teď, když namítám, ba pravím, že jsem žena a nechci o sobě nechat rozhodovat ani chlapy ani psy, vězte, že lehám na slamníku na zemi, nepotřebuju nikoho a nehnu se z kuchyně, kterou napadám s pomocí lidských vynalézů, jako je nůž a vařečka, a držím dietu, protože tělem i duší se dovedu přiblížit k pitomému mužskému a pořezat mu chřtán, než si uvědomí, že se lapil do mých tenat a vztahy, jak známo, žerou kalorie.
S mužskou společností si vím rady, někdy táboří v přikrývkách, někdy v pokojích bez ničeho, zárodečně popíjejí a formálně se cítí blažení, celou noc hrají karty, klábosí, tehdy se těch zápasů taky účastním a třeba se svleču jen do kalhotek a vystavuje své ukázkové křivky. Na které se někteří nemohou dívat. Protože ne že bych byla tak hnusná, jsou dokonalé, ale nevzrušeně přihlížet božskému - je bolestné. Synové mých milenců si často nade mnou honí, tak jsem aspoň slýchávala, když mi do ouška jejich tatíci šeptali milostná vyznání. Ačkoliv sama nepiju, vůbec nikdy, podaří se mi někdy obstarat líh pro ostatní. Nebo jim přivezu whisku od kamaráda řezníka. Znám chlapy, kteří ji pijou s jakousi zdrženlivostí. No nevím. Podle mě by se whiska měla chlamtat, je to pití pro pravé výtržníky a pokud si chlap chce zachovat jakousi duchovní solventnost, nezbývá mu než ji prolívat hardlem od kolébky do hrobu. Vyrvat ji z kořenů. Osít ji a pak všeho na několik loků nechat. Posadit se doprostřed toho ledu, které působí ustavičné její pití. Dech věčných pijáků whisků je chladný jak bríza. Pak můžeš odpočívat, tak tři roky, než dokončíš, cos začal. Ale jsou i tací, kteří chtějí více. Není se čemu život. Když někdo dospěje k přesvědčení, že usiluje o život, jaký teď vede, nejspíš přemýšlí chorobně moc.

středa 20. května 2015

Nepatrní a směšní

Můj samá žíla schlong olizuje kraječky pošev samic. Na porno časáku. Vytéká z nich růžová štáva. Nebo se jen drolí ztuhlá mrdka. Představuji si osmičku, jak ho má v puse a dusí se jím a směju se jak R. na tahu. Zrovna jede na koloběžce, usmívám se na ni a vstávám s kalhotami na půl žerdi. Eso peso. Utíká a kříčí, oči jí však září leskem předtuchy, ortelem zaslíbení, skutečností hmoty, s níž přijde o věneček. Za nejbližším balvanem na ni čeká tatínek. Pozvedá ruku, gestem rozpaku drtí si pěsti, cosi pokřikuje a jde směrem ke mně. Nabízím mu možnost odchodu, nemá šanci, chudák, zaútočí, tak ho biju hlava nehlava, holčička vyráží výkřiky, které zní, jako když květy o smrti brebentí. Už mě přestalo bavit ho tlouct, tak mu dávám možnost odejít, sebere se, opráší, posbírá zuby a jde, zrychluje, neotáčí se, jen poslušně šlape podél koloběžky a dcera se pořád po mně zmateně obrací s toutéž němou otázkou.


Na speedu. Nic mě nebolí, nohy na litiové, knoflíkové baterky se nešetří, napřahují, vydávají tolik energie, že nevychází pravidelnost kroku a kulhám. Pravda stehen rozpálených racemáty, pravolevotočivými aktivnímí látkami. Co krok sun, to elevace směrem k božskému tanci, vířivý náběh na paso doble uvolněnosti, harmonický swing a giga. Žádně tělo, ergo žádné hranice. Rozbíjím při růžovém západu slunce, který neumím popsat, popelnice, víka se válejí u kanálu, přijde za mnou zfetovanec a chce ubalit cigaretu, tumáš, ubal si sám, kopu ho do rozkroku, libuji si v jeho přiblbých vzdeších, vypouští páru kondenzovaných brzkých zim z huby, užívám se ty kreace, bažím po plivancích do trávy... neposekané, cvrčky prolezlé trávy. Zdrátuju se jak o něco hůř než prvák z práv a pro dramatický efekt ulehám na sochu ležící dívky, měděný, měděný nad lunou jezdec na keramické herce, třmeny ji valím do lýtek, snad zalamuju, usínám, možná taky odcházím pryč odsud, nepřetržitý sled stejně odcházejích tam někde v neurčitu zbarvuje tvář země do nachova, chce se snít o obřím poprsí truchlící Madony, pulzující rotující ocásky hvězd na nebeském plátně dorážejí s nulovou gravitací, až skloněny před mým nosem mě zlehka políbí na dobrou noc, naposledy ožívám popálen popraškem orbitu, než sebou švihnu o keramická záda dívky.


Má enklává láká podivíny, brzy se srotí kolem mě už slušný hlouček a dožadují se stejného matroše. Šrotuju jen na setrvačník. Má oáza na bludném kameni čtyři stopy od lavičky, benzedrin valím do chřípí příručním inhalátorem. Většinou jen mlčím a těžce lapám do dechu, občas pronesu jako Sokrates, ten čuňák, nějaký kec: v každém člověku je slunce, jenom je nechat plát... nemá být koráb zakotven jen jednou kotvou... Nastává těžký crash, pár dní jen ležím u lavičky, vybírám z koše nedopité flašky, které mi zanechali přátelé. Co bych si bez nich počal, šatí mě, krmí, dávají mi pocit domova. Obaly od žvýkaček a prezervativů se válejí na dně koše. Nořím hlavu do chomoutu odpaďáku a olizuju kapky fernetu z nabroušeného nože na odizolování kabelů. "Ty rozhodně nejsi žádný velký smutný osamělý muž," říká mi Mardou, když mě vidí ležet na lavičce, "jen obyčejný čuňák, takových jako ty je mraky." Není zvyklá na paranoidní alkáče se sklony k drogám, přitahují ji jen obrýlení introvertní sušinkové, intelektuálové, vyzáblí diskutéři o nesmrtelnosti chrousta. Netuší tak, že na mě nepoužila kanón, nýbrž foukačku.


úterý 19. května 2015

Mardou Fox si žije dál a dál

Bych měl článek poslat do nebe podzemníkům... ale hovno z nich vyjde, z mrtvol jebaných, spáči štol koho ještě zajímají..

Tohle vyšlo po překladu na twitteru, neuvěřitelné věty, ani James Joyce by se za ně nestyděl.
Normálně až přimrazily k posteli, měl jsem z nich husinu, he he. Nějaký teplý překladač BING. Fakt bingo...

Pink sunset on paper for some strange reason exempts better than over the Hill of the maimed.
In the Woods, on the fields, between the fresh petrklíči would have died a couple of notches more.
Turner is stretched, yawned, and then hanged himself with a towel on the girder. The woman he was dating for other people.
Butchery. The lens between us. Shrinking the focus. The fumes of the lowest light regulation. The breaking point. On the other side waving beacon.
I smoked the last of Cuba, as I dunked in the saffron, I nenačichl, a lot of stupid idea, I admit, because the extended crap.
In addition to the Pike in his arms, and also hides the eggs of vipers Prowler, Prowler, what young plantají, as is the year long.
The wind is blowing like a breath of the Shawm.

Trošku LOL big time... Jak kdyby nehorázný retard psal nad své možnosti hvězdnou poezii.

pondělí 18. května 2015

Žár

When each at last unto himself shall waken.
Comes it in sunshine? In the tempest's thrill?
I cannot tell......but it the earth shall see!
I am an Anarchist! Wherefore I will
Not rule, and also ruled I will not be!

1. Malá vsuvka o uspořádání
2. Skeče a křeče o Osudové

Anarchista je neukázněný snílek, který aktivně vzdoruje opresím ve státě. Z toho důvodu není schopen se pohodlně zmaskulturnit. Buřičů pobíhá po ulicích sdostatek na zažehnutí revolucí, anarchista je však vzácný jak kupka sena na poušti.
Kropotkin znal klér a jeho sklony k hromadění majetku, a proto si přál, aby dělník na ulici měl lepší vyhlídky. Než se unaveně plahočit po světě s úsměvem debila ve tváři. Rezolutně se domáhal zrušení všech práv a zákonů, aby kdejaký tajtrlík měl přístup k pokladům, které předchozí generace pracně vydobyly.
Též se hlásím k zastáncům anarché. Ve veřejném prostoru by to mělo (dle mého gusta) chodit jak v džungli, bez pojištění a s vědomím všech rizik, které přináší život. Za nic neplatit a vše dělat dobrovolně. Nebo raději shořet v pekle.
Ale na jednoho anarchistu se dneska vyrojí deset feministek a já za sebe nemám čas je všechny posílat ke všem čertům!

Tak si raději poslechněte, jak jsem jednoho zářijového dne jebal kozu a vysloužil si za to důtku od podpraporčíka. Až někdy jindy.
Seběhlo se to docela prostě, ale prosté mě nebaví, tak volím popis delším loktem.
Ne že bych holdoval faře nebo kostelům, ale rád jsem chodil za ťamanama, kteří v blízkosti kaplanů a žebravých mnichů, jako vedlejší zaměstnaní, provozovali podomní prodej. A tam teda pod plachtou prodávali různé staré gramofony nebo náboženské sošky kaodai či čínské pentagramy, co jen si vaše fantazie vykreslí... a tam jsem ji poprvé spatřil. Srdce mi udeřilo jak kovadlina do měděného kotlíku. Nápor miliardy neuronů se mi dral do kalhot. Vypadala jak nóbl dáma, ten ksichteček, jemná tvář krasavic, ale zároveň něco ustrašeného se jí kmitalo pod očima a když se naše zraky střetly, tak by v ní krve nedořezal, zbělela jak stěna a zežloutla jak paprslek poledního slunce. Hned jsem za ní běžel a ona ve strachu upustila svazek knih s čarodějnickou tématikou, posbíral jsem je, úmyslně přehlížel názvy, abych neměl tendence je číst po ní, šli jsme po spálených stráních a já ji sděloval, že život pro mě nabyl právě smyslu, seznámili jsme se lépe v biografu, kam jsem ji po bez přemlouvání došťouchal, koupil jsem na baře vodky přímo do sálu. A ona mi po skončení s úsměvem ve tváři, ruměnná jak fjordský kůň, sdělila, že na mě již její sestra čeká. Říkám si, co je to za past. "Jaká sestra?" "Osudová. Říkala, že měla vizi, že dnes večer přijdeš. Kladla mi na srdce, abych s tebou šla do biografu a zjistila, kolik přesně piješ."
"A cos zjistila? Držel jsem se totiž zkrátka. Jaká zas Osudová? Nezajímá mě osud." "Začne, až ji uvidíš."
"Máš paměť na hovno, říkám, že mě nezajímá, pojď, couro, zašukáme si hnedle za rohem!"
"Ráda bych, vážně, jenže sestra má přednostní pravo. Navíc mám kluka, kterého nemohu podvést."
Její námitka mě dočista dopálila. "Jak můžeš mít kluka," řvu na celé kino, "když jsem do tebe zamilovaný?"
To už se smála na celé kolo. "Zamiloval ses jen proto, že mě sestra polila svým parfémem, abych tě přitáhla, blázínku."
"Ty kundo, ty šlapko, to sis snad děláš prdel!" přestával jsem brát ohledy. Diváci seděli tiše jak myšky.
"Uklidni se přece, jdeme za ní."
"Nejdu nikam, dokud si nevezmu, co chci. Tvojí vlasatou pochvu." V sále se ozval šum a pokašlávání, někdo se zasmál.
Vím, že jsem v tu chvíli nebyl zrovna zástupce veliké myšlenky, a proto bych neměl dělat voloviny, ale tělu prostě neporučíš!
"Měl bys vědět, že přitažlivé dívky se v dolních partiích občas holí," usmála se poznovu. "Sestra mě varovala, že když ti rupne v bedně, je lepší si sbalit kufry a odletět někam daleko, ale jinak prý seš nejštědřejší člověk na světě. Prý tě našli jako novorozeně v odpadkovém koši, než si tě vzali do péče pěstouni."
"Po tom je ti akorát vlhká piča, kde mě našli. Víš co, ztrácím klid i rozvahu. Dáš mi na místě, i kdybych tě měl rozříznout jak hada, i kdybych ti tam měl strčit celou hlavu a vylízat ti dělohu."
Další, co si pamatuju, byl tupý úder nějakým hranatým předmět do týla.

Vzbudil jsem se v psí boudě s mouchou na nose, všude se linul smrad chcanek. Šáhl jsem si vzadu na vlasy a byly jak natupírované, jak zmoklé krví. Kolem plotu chodila nějaká malá holka, nastrojená osmiletá šlapka a když jsem se probral, zakřičela: UŽ! Slunko svítilo, ba pařilo, nedaleko za plotem či ostnatým drátem ležela nějaká žena se záplavou vlasů růžových jak cukrová vata, naznak na dece a opalovala se. Nechávala to tělo asi napospas mužským očím, byl jsem citlivý jak Schubert a ty nožky přehozené přes kolena, dekoltáž, pohupování kotníčků, mi okamžitě způsobily erekci. Vstal jsem, ale pásek mi tak svíral ptáka, že jsem si zas sedl a snažil si ho posunout někam na stranu. Celou dobu, co jsem střídavě hleděl na pásek a na ni, na mě hleděla beze slova. Pak se začala divoce smát, ale tak vědoucně a otočila se na mě celým tělem. Kdybych měl tehdy u sebe revolver, tak bych se zastřelil, protože to, co jsem pocítil při čelním pohledu, mnou otřáslo víc než výbuch vodíkové pumy u Hirošimy. Cítil jsem, jak mi nedomyká komora v srdci a hromadí se krev a těch pár vteřin bylo horších než týdny mučení. Tatíček Masaryk by asi udělal stojku na koňovi, aby se spravil, jenže já tehdy nebyl zrovna gymnastický typ.
"Tak tě tady vítám, S," zašveholila a první dojem byl, že andělský chór by nepromluvil zvučněji.
Jen jsem tam tak seděl, ztumpachovělý, nasraný k nepříčetnosti, zpod čupřin mi kapal pot, držel se oběma rukama pod srdcem, nedýchal jsem, ani jsem se nezmohl na slovo.
"Dám ti trochu času, než si tě vemu do parády. Vím, že pro tebe není snadné uvidět mě a přežít. Zatím si udělej pohodlí, Mája (ukázala na nastrojenou holku) pro tebe má topinky s rybí pomazánkou a oranžádu. Slibuji, že se ti zde bude líbit," uzavřela a obdařila mě úsměvem svých kukadel, nejněžnějších očí ve známém vesmíru.

neděle 17. května 2015

Evžen Voldan, poslušně troubím

Abyste pochopili, jak se na světě šíří smrt, stačí se podívat, jak zabíjí strom, jak proniká do snů, jak kruší kytky nebo civilizace, jak se sápe po jednotlivci nebo po kultuře jako zničující plíseň, jako by se jí netkly slzy a lítost, jakoby za systémem a formou. Kdo nezažil odpornou agónii smrti, vzkvétající a rozlévající se jako příval krve, jako škrtivé sevření hada, které vyvolává naplnění halucinacemi strachu, nic neví o démonické povaze života a stavu vnitřní zvířeckostii, z níž povstávají velké transfigurace, jakési metamorfózy exaltující čistoty. Takový stav černé opilosti je nezbytnou podmínkou k pochopení, proč si někteří jedinci přejou okamžitý konec světa. A není to ozařující opilost extáze, při té aspoň dobydou vize ráje slávy a uvrhnou tě do ryzosti, která sublimuje v imaterialitě, ale šílené, nebezpečné a ruinující, bědné černoopilství, v němž se smrt zjevuje s odpornýma svádivýma očima hada z nočních můr.
Zažít takové senzace a obrazy znamená přiblížit se podstatě reality, která v životě i smrti zvrhává iluze a připojuje k tobě jejich nejdramatičtější účinky. Exaltovaná agónie kombinuje život a smrt v stašlivém maelstromu. Bestiální satanismus si vypůjčuje slzy od smyslnosti. Život jako dlouhá, akutní bolest na cestě ke smrti není nic jiného než jen manifestací této strhující životní dialektiky, v níž jsou formy stvořeny jen proto, aby byly zničeny. Iracionalita a další projevy pronikání formy a "obsahu" v tomto prudkém a impulzivním, aby nahradily nové za staré, a dlužno dodat, náhrady bez kvalitativního vylepšení.
Štasten, kdo mohl v sobě zapomenout a přijmout všechny možnosti nabízené v každém okamžiku, ignoruje tak problematické a stejnou měrou agonizující povyšení, zjevující se v každou chvíli nepřekonatelné reality.
Naivita je jedinou cestou ke spasení. Ale pro ty, kdo cítí a vnímají život jako dlouhé utrpení, je otázka spasení jednodušší. Pro ně žádná spása neexistuje.
Odhalení všudypřítomnosti smrti v životě nastává během nemocí a dlouhých depresivních fází. Jsou samozřejmě i jiné způsoby, ale ty jsou náhodné a individuální, a nemají stejný potenciál jako nemoc nebo deprese. Pokud nemoci mají filozofický úkol, potom může být jen takový, aby ukázali, jak iluzorní je pocit věčnosti života a jak křehká je iluze jeho konečnosti. V nemoci, smrt je neustále ve hře. Ryzí choroby nás spojují s metafyzickými světy, které zdraví, obyčejní lidé nemohou pochopit. Mladí mluví o smrti, jako kdyby byla něčím vnějším vzhledem k žití. Ale jakmile je zasáhne nemoc plnou silou, iluze a svody mládí ustoupí. Na tomto světě pouze bídy vzešlé z nemocí jsou něčím opravdové. Všecky ostatní mají cejch knihomolství. Jen ten, kdo opravdu trpí, je schopen čestného jednání a nekonečné vážnosti. Ostatní jsou zrozeni k harmonii, tanci a milosti. Mnoho je těch, kdo by se vzdali metafyzických vhledů výměnou za naivní lásku nebo neuvědomělou ladnost tance. Stejně tak je mnoho těch, kdo by se vzdali slávy spojené s utrpením kvůli bezejmennému štastnému životu.
Nemoci jsou hrdinské, ale hrdinstvím vzdoru, nikoliv dobývání. Stráží ztracené životní bašty. Ztráty jsou nenahraditelné nejenom pro nemocné, ale též pro ty často stižené depresí. Což vysvětluje, proč současná psychologická interpretace nenachází žádné vysvětlení pro strach ze smrti přítomný u některých typů depresí. Struktura depresivních povah je klíčem k pochopení oněch stavů, ve kterých je oddělení od světa bolestně zvyšováno, jak se dostáváme blíže k vnitřní realitě a způsobuje objevení smrti v naší vlastní subjektivitě. Narůstání vnitřkovosti směřuje k podstatnému centru subjektivity, překonává všecky sociální formy, které ji obvykle maskují. Jakmile se dostaneme za ni, zjeví se nám oblast, v níž se život sjednocuje se smrtí. Tam se ještě člověk zcela neoddělil od hlavních zdrojů existence. Zde stále pracuje démonický rytmus života s naprostou iracionalitou. V případě depresí je pozornost, vědomí smrti imanentní a vytváří atmosféru neustálé nespokojenosti a nepokoje nemohouc být utišena.
Přítomnost smrti v života představuje nečí existenci prvkům nicoty. Nedá se zkrátka pojmout myšlenka smrti bez nicoty, nebo života bez principu negativity. Strach ze smrti, který není ničím jiným než nicotou, do níž nás smrt vrhá, dokazuje, že smrt předpokládá nicotu. Neustálá přítomnost smrti je známkou posledního trimfu nicoty nad životem, předvádí, že přítomnost smrti nemá jiný smysl než otvírat postupně cestu do nicoty.
Přestože víra ve věčnost je nezbytná, jako pro lidi minulosti byla útěchou, katastrofické skončení této tragédie života a člověka zvláště předvede iluzi i této tak naivní víry.
Jediný strach, co znám, je ve skutečnosti strach ze smrti, jiné druhy strachů jsou pouze demonstracemi stejné psychologické reality v různých podobách. Ti, kteří se snaží odstranit strach ze smrti umělými zdůvodněními, jsou naprosto popleteni, protože je nemožné vyrušit organický, přirozený strach nějakými abstraktními výtvory. Každý, kdo se zabývá smrtí, se jí musí bát. I ti, kteří věří v život věčný, v něj věří, protože se bojí smrti.

sobota 16. května 2015

Když se z herny vrací Hráč

Než vyšpekuluju, čím si ozdobím bložek, podívám se na zoubek hydře společnosti - placení či spíš neplacení alimentů. Dneska si každý ťulpas myslí, jak neochčije ten stát, když si pořídí luxusní balík hoven a křiku - děcka. Leč chyba lávky, vážení. Nejenže nevyděláte ani cent, ale zároveň, s tendencí se neustále častěji a častěji rozvádět, přijdete na buben, protože přispívat posametovými korunami na malé vaše duplikáty se pomalu ale jistě stává neúnosným vtipem. A tak si tu hodinu od hodiny žijem a hodinu od hodiny hnijem. S vědomím, že každá naše vyděláná bankovka přijde do ústrojenství něčeho hrozivějšího než perletí vykládané peněženky exmanželky. Navíc v něm i zajde. Průměrný daňový poplatník totiž chudne, kdežto boss u kormidla psychopatí. Komu není známo přísloví: ježek sám sobě kadeřav, ten nedocení půvab páchaných alotrií aktuálních šefíků železáren a ropných rafinérií.
Přitom jsou to vesměs chytří lidi s rodinou na letním sídle a béemvéčkama, kteří místo aby dělali zhusta po cinkání klíčema na náměstích politiku, dali se tehdá na byznys a udělali ze sebe selfmademany, jimž náhodou teď patří celá provenience. Krejčíř a ostatní vládci mamonu mají moc i nad informacemi, což je artikl stále ještě (pár let) žádaný. Přijde však doba a už teď ji nějací ostrozrací chytráci vyhlížejí, kdy bude hodnota člověka záležet už jen v geno, fenotypech a laboratorní krysy začnou vyrábět cílené rotaviry, které vás vysajou z kůže, pokud někomu na trhu náhodou padne do noty vaše vysokohorskou turistikou otužená slezina a sama, vzešlá z fleše stále horoucího těla, odkráčí po hřbetech nanitů až do mrazničky v kanceláři Nejvyššího kancléře, který nevinně flirtuje se sekretářkou a zpod brýlí mu vykukují nápodoby prašných jamek, asi jako puklá pýchavka.

Jsem slyšel, že se koná nějaký OH v Praze... lidi maj největší zájem o tančící dům a libeňský plynojem. Vím, že třeba Milunič, už starší pán, tak má celkem rád architekturu. No, on tam bude mezi prvními, omrkne nový styl a zas navrhne nějaký dům, kde lidi sedí ve vytahaných teplacích a čumí na plazmu...
Pokud jde o mne, na Open House bych šel leda s automatickou odjištěnou zbraní. Protože je tam tolik snobů, až se mi chce střílet a ne slepými! Nic proti snobům, jsou na úrovni. Nic proti ničemu, vždycky je kam klesat i stoupat, co? Ale rozčiluje mě to množství stejných soudů o domech. Nikdo z nich už neumí jednoduše říct, že Loos neměl koule nic dovést do konce a Le Corbusier se ztratil v anální fáze vývoji, tak si to kompenzoval na těch pošahanostech. Curutchetův dům připomíná nekompatibilní skládačku pro děti s vadou řeči, kdežto Steinova vila zas vzbuzuje dojem františkánské plechovky, ve které v mistnostech bez světel řádí sjetý motorkář s motorovou pilou. Ale co, potkal jsem černočernou, depkami vycucnutou emařku, která si šila panenky se zjizvenýma očima. Každému se líbí jiný styl.

pátek 15. května 2015

Naše milenky truchlivé jak pláč

Měřím hodnotu proroků podle jejich schopnosti či neschopnosti pochybovat, dle frekvence jejich okamžiků srozumitelnosti. Pochybnosti je činí vskutku lidskými a jsou taky zajímavější než ty obyčejných lidí. Vše ostatní na nich je samý absolutismus, kázání, morální didaktismus. Chtějí učit druhé, přinést jim spásu, ukázat jim pravdu, změnit jejich osudy, jako kdyby jejich pravby byly lepší než pravdy druhých. Pouze pochyby odlišují proroky od maniaků. Ale není trochu pozdě pochybovat? Ten, kdo se domníval, že je syn boží, zapochyboval až na poslední chvilku. Kristus skutečně pochyboval až na kříži, ne na hoře. Jsem přesvědčen, že na kříži Ježíš záviděl anonymním lidem jejich osud a pokud by mohl, vydal by se na nejobskurnější místo světa, kde by po něm nikdo nežebral naději nebo spásu. Umím si ho představit samotného s římskými vojáky, požadujícího, aby ho sundali z kříže, vytáhli mu hřeby a nechali ho utéct někam, kde by žádná zoufající ozvěna člověka nepronikla.
Ne proto, že by náhle zapochyboval ve svůj úkol - byl příliš osvícený, než aby byl skeptikem - ale proto, že smrt druhých je těžší unést než svou vlastní. Ježíš podstoupil ukřižování, protože věděl, že jeho ideje mohou triumfovat pouze skrze jeho vlastní oběť.
Lidé říkají: abychom v tebe uvěřili, musíš se vzdát všeho, co je tvé a sebe zároveň. Chtějí tvou smrt jako záruku autenticity tvých přesvědčení. Proč obdivují práce psané krví? Protože takové práce je ušetří trápení, zatímco tuto iluzi zachovávají. Chtějí v tvých řádcích vidět krev a slzy. Obdiv davu je povahou sadistický. Nezemřel-li by Ježíš na kříži, křesťanství by neuspělo.

Smrtelníci pochybují o všem kromě smrti. Kristova smrt pro ně byla rozhodujícím důkazem platnosti křesťanských principů. Ježíš mohl snadnou uniknout ukřižování nebo se mohl upsat ďáblu. Kdo neuzavřel smlouvu s ďáblem, by neměl žít, protože ďábel vyjadřuje život lépe než bůh. Jestliže něčeho lituji, je to proto, že mě zřídkakdy ďábel pokoušel... ale zato bůh mě ani nemiloval.
Křesťané ještě nepochopili, že bůh jim je vzdálenější, než jsou oni od něj. Dovedu si jasně představit boha, který je znuděný lidmi, kteří pouze umí škemrat, rozloben trivialitou Stvoření, stejně tak znechucen nebem jako zemí. A vidím ho podnikat cestu do nicoty jako Ježíše, který utekl z kříže. Co by se stalo, kdyby římští vojáci vyslechli Ježíšovu prosbu, sundali ho z kříže a propustili? Zcela jistě by si nevyhlídl jiný koutek země, aby kázal, ale prostě by někde umřel, sám, bez sympatií lidí a bez slz. A i když předpokládáme, že nežebral o milost, protože byl příliš hrdý, pokládám za těžko uvěřitelné, že by nebyl posedlý myšlenkou o svobodě. Musel věřit, že je synem božím. Jeho přesvědčení mu nicméně nepomohlo pochybovat nebo být přestrašen strachem ze smrti ve chvíli jeho vrcholné oběti. Na kříži měl Ježíš momenty, pokud tedy nepochyboval, že je synem božím, kdy toho litoval. Přijal smrt jedinečně tak, že jeho myšlenky mohly slavit triumf.

Může být, že si Ježíše představuji hlubšího, než byl. Že měl méně pochyb a méně lítosti, že zapochyboval o svém posvátném původu pouze tehdy, když umíral. My, na druhou stranu, máme tolik pochybností a mrzí nás tolik věcí, že by se nikdo z nás neodvážil snít o tom, že je synem božím.


"Čtením o koláči se nenajíš!", říká jedno zenové přísloví. Slova, knihy, přednášky slouží jen jako návod.

V sánskrtu je 10 slov pro štěstí. Proto jsou Indové štastnější.

Růži chrání trn.

čtvrtek 14. května 2015

Řemen na ni, až cecky zasténají pod údery

Porcelanna píše, že je ráda v pravou chvíli fackována, zadupávána do země, pálena svíčkami, kousána vlčími zuby, stahována bondážemi, přimačkávána chodidly k posteli, krbu či klekátku, obráběna zepředu zezadu (vidlemi), zamykána na petlici, týrána nedostatkem vzduchu, napíchávána revolverem, přimykána k železné panně a čtvrcena vranými koňmi. Možná bychom mohli pokračovat, ale výčet nám stejně nedá fascinující dámu, kterou je.

Kdežto Helena má slast jen dočasnou, je pouze ve vrcholném okamžiku plácána před zadek...... Jakže? Pruhy na zadku? Tu nejsme ve školce ani na ubikacích! Ne, ne, ne, vše zle. Zavolej Ludmile, vytáčej její hotlinku a domluvte si swingers nebo aspoň trojku, přijde Fred, vytáhne nádobíčko a brzy lze očekávát vymalování. Ákáčko nechá válet se doma ve světnici v koutku, kde na něj nikdo nepřijde. Zato na akci hromadných souložníků zaujme primární postavení. Bude vás dvě svírat ve kleštích (pokud je dipenisní - jakože má dva penisy) a vy mu vydrtíte vajca tak, až bude sténat (udiven) slastí.

Kdo nezná hadimršku, měl by se v ní projet. A komu trochu už zevšedněly dni bez pořádného sešupu, nechť si laskavě pustí pořád o extrémním lyžování na K2. Trošku by neználci valili bulvy.



Mezi 1. červencem a 14. zářím 1942 byly zahájeny odvody "asociálů a Cikánů" do pracovních útvarů na celém území Slovenska. Administrativní postup byl překonán snahou o soustředění části romských mužů mezi tzv. asociální osoby účelově koncentrované k dočasnému pracovnímu využití pracovních táborech.
Do měst či obcí mohli vstupovat jen ve vyhrazených dnech a hodinách. Nedodržování těchto nařízení bylo trestáno bitím, vězením, u žen potupným ostříháním "dohola".
Asociálové a Cikáni za Hitlera neměli lehký život.

Stála tam vzpřímeně, měla černé vlasy, něžné oči, olivovou pleť a postavu tak útlou a štíhlou, že se taťkovi Larkinovi ani věřit nechtělo, že mamina vypadala v sedmnácti zrovna tak.
"To je dobrý. Zvládnu to sama, tati."
Taťka Larkin napřáhl obě ruce a něžně na ni pohlížel.
"No tak. Mamina mi všechno řekla."
"Zvládnu to sama, tati."
Taťka Larkin stál u vozu a díval se na ní. Marietta měla oči jiskřivé a temné jako její matka a právě je upírala někam daleko za něho. Náhle ho napadlo, že se Marietta něčeho bojí, že ji něco trápí, což bylo nepravděpodobné, zneklidňující a neslýchané. Užuž otevíral ústa, aby se jí na to zeptal, když náhle potřásla černou hlavou a zničehonic řekla: "Tati, na dvorku je nějakej chlap. Stojí tamhle za vozem a dívá se rovnou na nás."

Bezva, co? Skoro jsem dostal hlad. Na ananasy podobné kaktusům. Na slepice, co chtěj krmení. A děti, co chcou krmení.
Na špalek mražené jahodové pěny. Kolik si vydělá státní úředník? Takové pěkné teplé místečko to je. Pokládá se za štastného, kdo může mít teplé, pěkné místečko.
Má postřeh, kdo si všimne, že husy se nejčastěji otírají o nohy pod stolem, na kterém stydne pečeně.
Bates

středa 13. května 2015

Tučné kozy neunesla ani podprsenka

Melouny má dneska každá druhá, vidím to na fotkách z nudapláže. Zaopatřená poštačka zajde na plastiku, hle, náhle na místě, kde dřív schla mýtinka, se zničehonic nyní prostírá lán pěkných hadimršek. Zvolit podprsenku už je těžší, takřka osudové rozhodnutí. Nesmí být moc kousavá ani košíčkoidní, objem šití se musí rovnat obsahu výdutě a patrně nápadná už není vhod, navíc krajky nesmí pocházet z rukodílny našich babiček bez vkusu.

Victoria Secret sama neví, co šije a pro koho, hlavně že se kupuje a prodává.

Abyste si nemysleli, že mám něco proti poštačkám, zvlášť zde zdůrazním, že je mám ze srdce rád.

úterý 12. května 2015

Bohu zaslíbená, ve svádění kovaná

Podle Lany každý někoho má, jen ona se ještě nelíbala. Furt čeká na pocel od prince Žabáka, který započne její sexuální kariéru. Tak snad dočkej času, holka. Aby to pak mělo grády. Bude tě mrskat rákoskou před zadnici. Už vidím to tóčo. Tak mu dokaž, že se svými třinácti lety ještě nepatříš do starého plechu.

Kondómy nebo bez, záležitost, kterou nevyřeší žádný porodní asistent. Nadrsno se říká, že je nejlíp, inu, kdo ví... nějak to klouže tak či tak, ne? Jinak si dnešní emancipované teenagerky nedovedou představit petting ani necking. Jednou rukou stahuje podprdu, druhou si nasazuje šprcku.

Nepobozkal ji dosud žádný chlapec.

Já bych si zas přál, aby mě tolik holek nepobozkalo ani z rychlíku. Abych je, smiluj se, Ježíšku, zdrávas pět za sebou, nikdy nepotkal! Každý řešíme ty své problémky.

pondělí 11. května 2015

Svatý muž spáchal incest

Stihl mě Boží trest. Pověsil jsem si obraz své přítelkyně na zeď, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu.
Od té doby jedna egyptská rána za druhou. Nejdřív kobylky, mravenci (ti zaslouží článek, jenže se ho nedočkají), teď žáby, pak komáři, vředy a krupobití. Temnotu ani nezmiňuju, v té jsem se narodil. Ani omylem se nepokládám za Hebrejce, a přesto musím trpět jako syn Izraele... Kde je, kurva, spravedlnost, táži se!

V jiném snu jsem měl podobu Bivoje a na ramenou mi vězel pěkně vypasený divočák, vepřík radost pohledět. Pak mi Kazi dala, tak jsem neváhal a udělal jí děcko. Na Kazíně jsme vychovávali početnou rodinku. Troubení na roh, zápasy řeckořímské a jiné potěchy těla i smyslů. Takového vladyku dlouho české země nepamatovaly.

Nechytat se. Možná jako lanko napjaté těsně nad zemí skoro tak, že o něj zakopneš... ne někde v oblacích natažené. Kdo je stvořen pro nízké obzory, libuje si.

Objevili nový druh motýla, který si kanibalsky okusuje křídla, když jsou mu moc těsná. Aby se mohl vysvlíct z kůže, potřebuje ještě evolucí získat sosák, co žahnutím rozpustí blanokřídlé, čímž získá výhodu v boji o opylení. O těch Linné lze prohlásit, že našli svůj posekaný trávníček.

Obvolával prokuristky, odvolával se k poslední instanci a zatím mu přišlo předvolání ke krajskému soudu. Že prý šidil parkovací hodiny.

Podle mého názoru i mentálně postižení lidé mohou bez zaváhání kandidovat do Poslanecké sněmovny. Život v demokratickém státě se neobejde bez ústupku či naopak neústupnosti, ovšem, quid pro quo, jenže když si z nich uděláte hlavní živnost, nastává čas, kdy je třeba se pustit koryta a odejít do předčasného důchodu na Bahamách.

Opravdu na mou duši, na psí uši, korálové kolonie jsou ještě tak organismy, které z nás trpí nejméně. V jejich blízkosti se mohou zasloužilí úředníci, po dvaceti i třiceti letech stresující služby vlasti, věnovat rozvíjení svých koníčků či jen užít v poklidném, leč exotickém prostředí sluníčka, vína a relaxační muziky domorodců.

Divím se, že Josef Švejk, se vší svou prozíravostí, nevyrazil z kotliny Habsburků raději někam na Seychely, kde mohl položit základy novému světonázoru a doktríně v nejlepším slova smyslu, že každý jedinec je své smůly strůjcem. Mohl na lehátku pozorovat v televizi atentát na Ferdinanda, popíjet piňa coladu a hrabat se v rozkroku. (Nebo Long and Strong, obsahuje drambuii, vodku, nějaké granátové jabko - což by byla má volba). Potom, co by se zhluboka nasmál nastolenému řádu, by mohl vyrazit směr turistická chata u moře se zaměřením lov žraloků. Nebo tuňáků. Ale to budu asi na špatném místě na mapě prstem.

Ale to je vlastně fuk. Nedávno - asi deset let tomu - mě potkal na ulici maminčin mazánek a chtěl se mnou do hospody. Říkám mu slušně, že hospoda není žádné kino, že se tam umírá reálně a že musí ještě trosku vypít mlíčka, než bude způsobilý chodit s kýmkoliv chlastat, natož se mnou. Něco zmateně vykoktal a poroučel se. O týden později jsem ho viděl sedět v mé hospodě poblíž mého místa. Tak jsem si s ním dal ze slušnosti a taky, abych mu dopřál lekci, pár alkoholů a on za hodinu říká, že je zkárovaný. Směju se, protože bych vážně musel plakat.
"Fakt nemá cenu se přemáhat. Dokud to nejde z tebe tak přirozeně jako třeba dýchání nebo průjem, tak se nikdy pít nenaučíš. Začni zvolna, zvyšuj dávky a pak si třeba naordinuj pár dní nejíst. Uvidíš, bude z tebe jiný člověk, postupně ztratíš úsměv, začneš se třepat, váha půjde do mínusu a nálada do prčic. Postupem času, pokud máš jakous takous budoucnost, se z tebe možná stane slušný flaškař. To ví jen hvězdy. Ale teď utíkej. A ustup mi ze slunce."

Všem adeptům pijatik kladu na srdce hlavně nic neuspěchat, netrpělivost je prvotní hřích, který zastínil všecky ostatní, v němž koření ostatní drobné neřesti a výstřelky, kvůli kterému lidi byli vyhnáni ze Zahrady. Ještě lhostejnost, protože kvůli ní se tam už nevrátili. Ale ne, možná jen netrpělivost, kvůli ní odešli, kvůli ní se nevrátili.

Fíkovy list před očima vypadá velmi způsobně, bohužel nekryje nic podstatného. Proč se každá ženská na povel svléká? Copak neznají cudnost? Jeptišky pořád vedou. Jen ony umí sex podat tak, že si připadáte, jako byste je znásilňovaly.

Co tahle snůška nesmyslů znamená? Že jsem usedl k psacímu stroji a VEDEN PROZŘETELNOSTÍ ani nepředstíram snahu naťukat bohulibé žvásty. Určené očím jak školaček s první periodou v nedohlednu, tak rovněž umacaným maminám, které si při čtení mých slov sahají na broskvičku a ňafňají si ji potajmu, protože jejich manžel ve vedlejším pokoji si honí brko a nemá čas na hlouposti.

Když mi bylo dvanáct a pil jsem jak duha, každý mě chválil, ale dneska... stydím se to vyslovit. Nedokážu se podívat do zrcadla. Mám ty už od narození hrozně bolestné oči.. co oči.. mám ta děsivá víčka tak podlitá, tak podpitá, že mi z ledvin nemohlo nic zbýt. Vskutku, jak mohu žít bez párového orgánu, který vykonává funkci i druhého do páru? Znamená to, že jedna jede na dvě stě procent? Jedna musí fungovat. Jinak bych už dojil žížaly přece.

Končím bez potlesku
Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou

Někdo musí do práce
jiný musí na Měsíc
vyrábět kocoviny
mohou všichni

neděle 10. května 2015

Mrak dešťový za černé bouřky - Klaudie si natahuje punčochy poté, co si olízla z brady sperma

Juj. Paroduješ sebe, čili paroduješ ostatní. Všecko je ženou. Aspoň tím směrem. Budu muset chodit po ulicích a mluvit s lidmi, úplně jsem se odnaučil mluvit. Jen na mě Ukrajinci promlouvají zjednodušenými frázemi, chrčivými, vypitými hlasy. Vstříc protivenstvím raději mlčím navzdory.
A vzpomněl jsem si, že už asi není dialog, když ten druhý mlčí. Že se asi snaží nahradit něco ve svém zájmu, aby zachoval aspoň zdání rozhovoru. Ale ve dvou se vždycky cítím osamělejší.
Jak to říkal ten spisovatel o zákonech nebo zásadách pekla?
"Každou dívku musíš mít." Ne v sexuálním, donchuánském smyslu, ale tak, jak tomu chce ďábel. "Tuhle dívku nesmíš mít", a tudíž ji mít nemůžeš, což je fata morgana pekla. Protože pohled ženy je fajn, ale postel už je špatná. Ze zkušenosti víme, že dobro umí být leckdy bezútěšné.
Další příkaz nebo stanova: "Nejhorší je za oknem." Ve výhni se pořád můžeš opalovat, ale copak se stane, až opustíš poklidný přístav Eliášových ohňů? Svody mladých vychovatelek připravují křupany o rozum. A ti, co jsou méně křupaví, stejně podlehnou, když si rozepne zips.
"Všechno je z nezbytnosti." Nebo právě nic není nezbytné. Navzájem se doplní.

Prý žijeme duchovní svět. Tak především mementuj na mori. Měj ji před sebou jak sytě nanesený obraz, který zakryješ leda svými činy. Jenže když oni ti lenoši, jak si je představuji, jsou tak neodolatelně flegmatičtí. Udali by ti i plyšového slona za výplatu, protože z nich číší taková autentická umdlenost, která je nakažlivá a prudce virulentní, nelze ji jednoduše ignorovat.
Kolikrát od kolébky do hrobu odmítne muže ženská? Někomu se zadaří a zažije srdcebol třeba jen jednou, jiný se doživotně stane psancem přijetí, aby nikdy nevyšel z ostudy a hanby a byl v dámském budoáru napříště znám jako drzoun a nekňuba, hrubián a nevycválaný hrdopýšek.


Ženy vděčí svému ženství za jakési klubko vně břicha, za dítě, které tlumeně pořvává naději i u neplodné vdovy.

sobota 9. května 2015

Junak obtáhl selku, spasil se útěkem

Novinky mám. Přišla za mnou vytvarovaná kunda z posky a chtěla se se mnou vyfotit. U rotopedu. Říkám enpí, no problemo. Tak zamávala na svou společnici opodál a ta nás cvakla zrcadlovkou z bazaru. Ona neméně svůdná kámoška chtěla taky jednu, ale už se mi nechtělo se fotit s náhodnými mladicemi.
Říkala mi, že jezdím skvěle. Tak šeptám skromně: "Jsem na kole jak Zátopek na dráze, prostě nepřekonatelný, ďábel, vítězím v olympijských rekordech..."
I v posteli, ale tam si dávám načas.
"To je krása," a chvěla se.
"Jo, kotě, jsem v pletkách tisíckrát silnější, než bomba, kterou shodili na Hirošimu. Jaká škoda, že mě nepoznáš."
"Proč ne? Zaplatím ti, abys mi udělal dítě."
"Ne, ne, znám svou cenu, nabídka by měla převýšit poptávku. A navíc by ti tekly slzičky... na konec je každý sám. Tekly by ti nervy z toho špunta, až bys ho povila."
"Potřebuju chlapa, pro smilování boží, chlapa," opakovala horkým dechem. Tiskla se ke mně kozama a zvedala víčko.
"Copak, máš střep v oku? Ti ho vytáhnu, když se nebudeš hýbat. Máš moc hezké oči, víš to?"
"Děkuji, jsi můj anděl.. anděl strážný."
"Tak to tě právě opouští, sbohem!"

Počkal jsem si, než vyšla ze sprch a vyšla z fitka, rozloučila se s fotografkou, pak jsem ji chvíli sledoval přecházet světla a těsně před nějakým skladem koberců zatáhl do křoví a zaškrtil její hedvábnou šálou.
Sere mě, že každé mé setkání s chytrou, moudrou, soběstačnou, způsobilou, vyrovnanou, přátelskou, milou, jemnou a přitažlivou ženskou musí končit její smrti! Nějak si o to koleduje její něžnější stránka.

pátek 8. května 2015

Dlouhé vlasy, krátké genitály

Za oknem ranní mrazík, smog, inverze, cejch města, sedím skloněn nad chcankoidním patokem, nějaký usměvavý, bezstarostný dvacetiletý kohoutek z kolejí mě v noci obral o prachy v kanastě, holka, se kterou jsem chrápal, se na mě vysrala kvůli spolužačce ze základky, neměl jsem z čeho zaplatit činži a celkově jsem neměl chuť dál žít. V baru, kde jsem byl stálý host, si na mě za zády ukazovali a strouhali mi před očima mrkvičku.
Na stole ležely i paklíky cigár a dobrá flaška třešňovice. Nechával jsem si ji na horší časy, které pomalu nadcházely. Když přešlo pár známých posměváčků, objevila se bývalka, která si za mnou přisedla, překřížila ty dvě nylonové věci, kvůli kterým se odpouští a začla mě utěšovat. "S., vždyť kvůli jedné kopretince slunce nesvítí. Najdeš si jinou babu. Nejsi až tak ošklivý a třeba potkáš nějakou blbku, která je vysazená na opilce." Jen přilívala olej do kamen. Málem jsem se rozplakal, oči potažené mázdrou opilosti pomalu vlhly. Začal jsem ji mlátit pěstma, byly to jen takové ranky do ramen a prsou, chtěl jsem ji odpudit, aby zmizla. Jakýsi děda s bílou bradkou jak ten herec Dennis Nevzpomenusidál se zvedl od jiného stolu, vypískl: "co to, co je" a zas si sedl. Na pěstěné tváři ji hrál úsměv, a i přes tu bundu jsem viděl, jak se jí houpají dudy, když brala do zaječích ze sport baru. Přišel za mnou její nabíječ, který stál za dveřma. "Ty mi jebeš do buchty?" zahučel. "Jebal jsem, ale to je naštěstí minulost. Nyní je celá tvá." Napřáhl se k ráně, mnou však projel pocit, že na to mám, viděl jsem na stěně za ním reklamu na božkov a ten začouzený pajzl, ten výběh, kde jsem si hleděl džbánků, nějak dýchal mír a tu jsem si rázem v mžiku uvědomil, že na podobném neutrálním místě bych si přál zemřít, ale až o padesát let později. Uhnul jsem, naznačil pravý hák a levičkou jsem ho jebl na spánek, sidekick do břicha, pak naplocho do krku, mám malé ruce, takže se nechci prát, a kdo se pere, ví, že je to nevýhoda, ale jak ležel, tak byl hotový a už sténal v uličce a já ho kopal vyztuženou podrážkou hlava nehlava, bývalka ječela, jak kdyby ji trhaly nehty. Zvuky jak z filmu, lilo se pivo štamgastů opodál, popelníky se řinčivě rozlétávaly a tehdy jsem vrcholně ztvárnil hlavu z Doomu, nebe bylo rudé. Nic jsem neinkasoval, jen jsem ho řezal, pes by neschytal hůř. Pamatuji se, že když jsem skončil vyčerpáním, v celém lokálu bylo ticho. Předtím hluk jak před mší, najednou ticho, že bys slyšel padnout jehlu. Určitě doufali, že mě někdo zastaví - uklízečka, náhodný kolemjdoucí, Bůh, prostě někdo. Nevím, co se dělo okolo, ale pode mnou ležel v tratolišti krve nějaký ulízaný uzlík svalů s potrhaným trikem, gatěmi na maděru, s páskem vysoukaným, bez boty, s vytrhaným chomáčem vlasů a s peněženkou, která mu napůl trčela z kapsy. Vypadal, že usnul v drtiči plechu a tak nějak bizarně či aspoň nepatřičně, jako by se chystal na metalový koncert v kvádru!
Šel jsem se vychcat a kupodivu nikdo nic neříkal. Všichni jen stáli a hleděli na mě. Šel jsem se sice vychcat, ale zadem se dalo vyjít ven, tak jsem v poklidu odešel a nikdo mi nebránil. Dlouho jsem se tam neukázal, než si mě nepozvali policajti. Ale i později, když jsem měl možnost reflexe, potom co to uhrálo do autu, jsem si nikdy nedokázal vysvětlit, proč se celá ta scéna strhla. Ale jak bylo všecko zničené a zpřeházené, se mi moc líbilo.

čtvrtek 7. května 2015

K obědu žalud nebo zvěřinu


Jak ve znázornění porážky. (Myšleno výjevu. Kde se vyjeví mnoho padlých a raněných, obvykle se ta kompromitovaná část plátna zatemňuje, abychom nemuseli být smutní nejen za vítěze, ale i za poražené). Kde se jen co šustne. Má myšlenka je prostá a zároveň slibná. Jak dostat všechny ostatní do vody, abych se jen já mohl hřát na slunci?



Slunko už ne. Je tu divný sklon, zemská osa má tendenci se tu zvrhávat. Normálně jsem spálený do krvava. Puchýře jak z ruského komiksu. Propíchám je všecky. Na pět fází hojení sice můžeme takovým způsobem zapomenout, ale aspoň vysvitna pravá podstata mozolů. Že jsou totiž bolestivé a vysilující - jako život. Pokud nemáte štígro a nejste za vodou. Co teprve ženské s lodičkami.. nebo žabkami... nebo čímkoliv, co zvrásňuje kůži. Se jí tam může objevít podobné znamení, na palci u nohy se nalívá. Holka s puchýři na nohách, to už je na pováženou, jestli jí chcete předžvýkávat kapra nebo platit za kosmetiku.
Pokožka je totiž spojena s povahou člověka. Když je hladká jako úhoř, je vše v nejlepším pořádku. Jakmile ale máte sebemenší záděrky nebo pupínky, vaše hormonální hladina je, stejně jako letora, je mírně řečeno vyšinutá a vy si koledujete o pořádný průšvih, ať už ve vztazích, při zábavě nebo při podnikání. Protože kdo není normální, ten je odepsaný. Viděl jsem to kdysi kolem sebe. Nejzajímavější lidi končili jako baskeři, což je sice vtipný konec, ale taky docela otravný. Furt lepší než pech. Ti, co měli křídla, se potáceli u popelnic a načichli výkaly. Jenom dobří lidé se měli pořád dobře.

středa 6. května 2015

Diamantová kunda

Tak jsem byl u holičky, u staré Španělky, která pozorovala reklamy v tývý, zvláště pračky ji uchvacovaly. Za 5 babek tohleto.
Mohl jsem si vybrat z víc jak stovky obrázků.

úterý 5. května 2015

Kanovník sázavský objel štětku na stole ve fast foodu

V progresu. Viděl jsem parádní téměř za tmy hřbitov. Na ceduli stálo MOVNT OLIVE. A pokud mohu soudit, vypadal pořádně creepy i na fantastikou odkojené Amíky. Tipovali jste, že z otevřeného hrobu vyleze zelená zombie. O kousek dál pak políbí Frankenstein svou budoucí nevěstu. Něco me drtí, něco tíže, je to strach stesk a hrobu sluj. Vidíme barevné střepy kteréhosi básníka, který už pomaloval celé plátno,. Otevřel světu a českému čtenáři okno do pohádek. Protože jsem veliký vlastenec a fanda mistrovství světa v hokeji, nemohl jsem si nechat zasílat podrobná hlašení o vývojích utkání. V živém čase, jak jinak.
Ne jako Poe, který nikdy nešel s pochodní v čele, vždy stál týlem a zkroucený. Literární generace, jež přišly po něm, mu zazlívaly, že si míň nehleděl svých sestřenek a víc nekutal slova pro hekatomby zaslíbených. Podle mě stejně konal herkulovské práce, když psal svoje zvěrstva, jednomu by se rozskočil mozek z těch sudů v maelstromu... bože na kříži, kdo kdy stvořil tak znepokojivý kosmos příšernosti, přehlídku monstrozit a akademii zdechlin, kterou i brožíkovci či toyenovci mohou jen zdálky obdivovat. Protože takové parádní loňské kaštany umí udělat jen ten, kdo je vypovězen. První, druhý, třetí i poslední vysloví svou prosbu - a jsouce vyslyšeni, chopí se další. Jenže kdo stojí úplně šejdrem a sotva osvěcuje svíčkou svůj ubohý placek - skromný hrob, má horizonty do šíře rozváté.

pondělí 4. května 2015

Insomnie aneb ďábel na svobodě

Hormonální nevyváženost či křest ohněm seslaný Luciperem?
Kdo se míní vyspat z nespavosti, měl by denně užívat kozlík.
Nebo 500 mg vápníku a 250 mg hořčíku (před spaním při jídle) nebo 50 mg vitamin B6 niacin a 500 mg nikotinamidu (užívat společně před spaním) či ještě lépe, po vzoru našich prababiček, 2 lžičky sušeného heřmánku na šálek čaje.
Nespavost je neschopnost spát v kuse dýl než dvojnásobek času stráveného při čištění zubů. Nevztahuje se na náměsíčné a miniaturní děti a na lidi bez mezimozku. Přední čeští mastičkáři doporučují během dne a před spaním zkusit meditaci. Před spaním se vykoupat v horké vodě s přísadou deseti či jedenácti kapek levandulového oleje. Vypít na lačný žaludek před spaním šálek horkého mléka s medem. Zkusit spát na polštáři naplněném uvolňujícími rostlinami se rovněž vyplácí, pozor však na alergii. Když budete kýchat a smrkat, neusnete.
Taky pórek je dobrý. Sýr z něj nebo i máslo stačí. Případně porkové mléko, které koupíte ve specializovaném obchodě se zdravou výživou. Pórek obsahuje selen, který stejně jako třeba zinek dopomáhá tělíčku k navození klidového režimu. Ne sice koňské dávky, ale vyplatí se občas se najíst zelí, cibule a porku, nebo ředkviček. Všecko sice z vás vyjde trubicí ven, ale miniaturní stopy si podržíte. A na nespavost vyzrajete.
Kdo se nechce zbýt nespavosti, nemusí se bát, v podstatě je pro zaryté příznivce nevyléčitelná.
Další dobrý tah je nevycházet z údivu nad opojnou mocí drog. Bylina je vlastně droga a to zas nazpět lék, ne? Rusáci za Gogola znali. Dikanka. Tance sv. Antonínů. Spali ovšem zdravě.

neděle 3. května 2015

Květ civí do pestíku

Copak se vám vybaví, když někdo řekne pyramida?
Monumentální hrobky? Nebo pyramidový systém managementu?
Mně hned naskočí Leninovo mauzoleum. V letech šedesátých, tuším, sdílelo označení se Stalinem.
Když kleplo velkého bolševika Vladimíra Iljiče, architekt Sčušev měl o zábavu vystaráno. Jeho povinností bylo do tří dnů navrhnout a postavit budovu, ve kterém by se smutný lid mohl naposledy přijít rozloučit se svým milovaným vůdcem. A vskutku ji provizorně otevřeli - v dřevěné podobě, aby ceremonie mohla aspoň nějak proběhnout.
Poté, co sto tisíc smítek prachu v univerzu uvidělo nabalzamovaného tatíčka vlasti v rakvi, se po dvou měsících přistoupilo k vlastní stavbě větší části. Ty části, které byly z černého dubu a ty části, které byly napuštěny olejovými barvami, spíš stály a ostatní se kolem centralizovalo. 9 metrů do výšek, dvojnásobek do délky... Stupňovitý tvar... málem jako pyramida.
Po pěti letech poslední část z kamene mohla být dovezena a zasazena... Mramor, porfyr, žula, labradorit. V této souvislosti zmiňme, že zvlášť živec v porfyru vypadá na stavbě ohromně elegantně.
Tohlencto mauzoleum byla vlastně tribuna, kde se scházeli po smrti Lenina významní představitelé politbyra. Předsedové strany atd.
Je zvláštností, že kolem mauzolea se páchaly demonstrativně sebevraždy, podřezávaly se krky nebo vyhazovalo do povětří, nebo se útočilo na prosklené rakve kladivem či se pokoušelo do těla střílet. Vypadá to skoro, že Vladimír Ijlič nebyl pouze oblíbený a měl své mušky.


Opilá žena je jako pes, čím víc dostává po čenichu, tím je přítulnější.

Počet vědeckých objevů tehdy nebyl vyčíslen, ale dnes známe numera..
Zavedl nový spisovný jazyk a ukázal cestu prospěšnosti pomoci druhým.
Jeho literatura nemá valného významu, ale zasadil se o obrození spojek.
Zalkneš se jimi, zalkneš se plynnými verši.
Ti, jenž zanechali básnění, byli prvními mezi těmi, kdo prispěchali k haně Rukopisu pornodvorského.
Byl vynikajícím filozofem, misantropem a moralistou.
Překlad egyptský z franštiny, povídky.
Bez rozpaků převedl mrtvý jazyk a jednotlivcům se pak dobře čtlo.
Jsem upřímným vlastencem, ale když mě balí cizinka, nechám se.
Vyřídil různá poselství a stal se harcovníkem, předsedou spolků pro ochranu jaků.
Hezké ženě se za zelenýma očima zaleskl úsměv.
Tak dalece předstihoval nejen formou, ale i dějem vyprávění svých časů.. i časů pyramid, které jedině se bojí času.
Slovy Plátona, který se zajímal o výchovu dětí: "Babička, to je velmi významná instituce."
Perikles versus Sokrates. "Když jsem byl mladý jako ty, taky jsem se taky ptal, co je to stát, ale teď, když mu vládnu, tak už na to nemám čas."
Vždycky, když vidím plačící dívku, vzpomenu si na kolegu, který je prodával do otroctví. Slzy prodaných dívek.

Když stavíš pyramidu, tak pod úhlem 43°21'. Aby se sesypala hromada písku. Kdo zná kuželovou zkoušku betonu, ví, o čem mluvím! Deklarujou se pevnosti a hned je jasno.
Nejlepší pyramidy mají na vrcholu pyramidion, zlacený. Přiomíná sluneční paprsek. Snofru vymyslel satelity pro příbuzné, satelitní městečka.
A když tam vlezeš zlomem... ve čtyřiceti dvou metrech... tajemství jak šlak, tak jdeš sestupně chodbou a tam máš pak komory, v jedné je dvojník Ká, jak se mu říkalo, aby zloději vyrabovali nepravou mrtvolku. Tolik mystiky a povyku kvůli obyčejnému lejnu mrtvému!

sobota 2. května 2015

Kuratela mrtvého

Postrachem.
Kocour pana domácího má zas blechu. To je fakt marné ty spreje, obojky.
A dva centimetry od obojku klíště. Které si vlezlo na mě.
Kam jsme to dopracovali. S těmi obojky proti klíšťatům a blechám. Když nic nefunguje.

Teď volala kamarádova sestra, která má 22. termín na diplomku. Bude z ní šikovné děvče. Její cvokařka je sice proti, ale na ní nezáleží. Její cvokařka seděla před chvíli na hokeji jak Bob... a Bobek, její malý syn, ji ocumlával prso. Sice se říkají, že psychiatři jsou zvyklí na lidi, jako jste vy, ale i oni začínali od normálu, od píky obyčejnosti. Takže se nedivte, že když k nim přijde na pohovor někdo se sebenenávistí nebo problémy s vlastní osobou, že se zatváří překvapeně a maličko dotčeně. A že jeho ségra je velký cvok, o tom není pochyb. Jenže doktorka v ní podporuje sebepřijetí, což je standartní postup. Dokonce to zašlo tak daleko, že ji v rámci terapie doporučila, aby si říkala ladnými jmény. Jako třeba "kůže" nebo "kost".
Takže její brácha je na zhroucení. Každou chvíli mu přeposílá historii zpráv s jejím novým objevem, ve kterém se tituluje kůže nebo kost. A vypadá to pěkně divně - jako když se žení magoři.
Posílá mu i fotky své proměny - takhle jsem vypadala v listopadu minulého roku a podívej, jaká jsem kost dneska. O čtyři měsíce později. Zřídly ji vlasy, pleť zbledla. "Když vidím sama sebe ve výloze, ojela bych se."
A on na to: Jsem moc rád, že už nevypadáš jako naši mamina.
Ale měla bys asi trošku makat, když máš před sebou diplomku. Ne vytvářet koláže krásy.
Ty její koláže proměn v zrcadlech jsou vymakanější než rendery na diplomku.

Za všechno může doktorka. To ona v ní vzbudila touhu po fintění. Poté, co namítne, že taková byla vždycky, co si pamatuje, se odmlčí a stáhne tak velitelsky obočí - jako že to není pravda.
"Já mám svou depresi už moc přirostlou ke kůži, abych ti lhal," říká on. Nebo aby mu ji nějaká ženská vyvracela. A tak to končívá. I když jsem jen prostředník, cítím, že se tam odehrává velké drámo. Že zapomíná na svátky a narozeniny členů rodiny, ji nepřipadá ani maličkost nevhodné. Petr se jí snaží pomoct, seč je. Kde ovšem není snaha, ani rybka nebere.
Být to moje ségra, tak řeknu, že je mi putna, jak se sebou nakládá, ale pokud mi ovlivní kvalitu života její neperspektivní obdivování se v zrcadle, že ji zlomím sanici. A bylo by! Tahle ségra je sebeláska ve vlastní šťávě,..
Ostříhala si vlasy. Říká tomu "na podkovu", smějeme se všichni, co ty fotky vidíme.
Celkem cool storky má ten kluk.
Peprné. Giustoso.
Rozvedená rodina a tak. Prostě citově vyprahlý v dětství, tak dneska má skoro uhry. Podmračený výraz. Do školy jezdil v traktoru... na střední, víte. Do Uhříněvsi. Někde tam to napálila Ivetka do rozjetého rychlíku.
Známé místo. A ten kluk bydlel u holky, která ho pak nechala a on si našel druhou, která ho taky nechala a pak ty dvě bydlely spolu. Tomu říkám styl sebetrýzně! Spojené volbou penisu!

Naposledy jsem ho viděl asi před třemi lety... ale píšeme si stále. Má hodně ujeté zážitky. Proto ho mám rád. Říká, že holky nemají mít tlusté kotníky. Prý to háže škaredý stín. Zvlášť v balerínkách s mašličkou. Sloní kotníky působí rozporuplným dojmem. Dělá ve svařovně. To je tak vše. Asi se rozumí, že nepochází ze vzdělané zámožné rodiny, nepěstoval francouštinu a holku by uhnal leda na vytahování holubů z nosu! Nedostal moc inteligence do vínku, ale má rázná gesta, působivé!

To mi připomíná, jak jsem kecal s jednou holkou od tyče. V malinkém baru zaráběla. Měli tam nonstop, jestli se pamatuji. Byly tam dvě a točily se. No a jedna byla blondýnka. A pak ta druhá, nádherná holka s žádnými vlasy. Max tak tři ceňtáky... na ježečka. Milá jak andílek, tesaná jak socha. Dobrá kombinace. Dostávala výplatu podle toho, jak se svlékla. Když tančila v tom sexy oblečku, tak třeba měla jen pět set nebo sedm set za noc. Za pět hodinek. Za podprsenku dole hned odměna vylétla na tisíc. Nahá za dvanáct set. "Tak to je výhodná práce," uzavřel jsem.

pátek 1. května 2015

Hláska lháska láhska

Dneska, resp. dřív asi včera, jsem degustoval Dogfish Head 120 minutový IPA, možná nej pivo na světě. Škoda že jen z láhve, ale vlastně láhev je víc můj styl. Na prvního máje se svým milovaným drinkem, co víc si člověk může přát.