čtvrtek 27. července 2017

Maruška loví berušky

Věc ještě neměla čas proměnit se v osud
a to buď rád, vždyť neodvratnost není vesmír
na jednom konci nicoty otevřený do něcoty,
ale naopak na konci něcoty zřícený v Nic!

středa 26. července 2017

Karaoke maňásků

Neshoduju-li se v té věci s vámi,
tedy se o to příti nebudem.
Tvrdím však, ctění pánové a dámy,
že jméno člověka je osudem.
Don Juanova bludná cesta žitím
je vyznačena utrhaným kvítím
zničených dívčích srdcí nevinných,
jak řečeno již bylo od jiných.

úterý 25. července 2017

Kouzelné sluchátko

Jste jako železné panny. Ne snad proto, že byste byly zrezavělé z nedostatku přítelovy něhy, nýbrž proto, že jako prastarý mučící nástroj se vracíte zde a působíte bolest těm, kdož sledují váš pohyb.

A vy, kluci ušatí, vlasatí a fousatí, určitě si sem nepřicházíte nahonit ego. Radši bych tu zpracovával šampónky než vás, zlostné introverty! Vaše psychoteraupetku mi doporučila, abych vás odstrašil. Kdo se má pořád dívat na ty v koutečku odstrčené málomluvné slušnáky, kteří vznikly z nepoučitelné gamety, příliš nevinné pro tenhle svět.

pondělí 24. července 2017

Vetchý stařec

Žil byl jednou jeden vetchý stařec, jmenoval se Cagašík. Alfon (opravdu ne Alfons) Cagašík, ale nikdo mu neřek jinak než Cágo. Kdysi prý byl mladý a pěkný, měl hezkou ženu a šest dětí. Pracoval celý život na železnici, později se stal mašínfýrou, to jako za zásluhy, protože nikdo mladý nemůže jezdit z vlaky a ti, co odcházejí do důchodu, obvykle na dráhy nadávají, pokud nepřeskočí v hierarchii postupu aspoň pět placů. Cága jsem poprvé potkal v taverně U králů, myslím, že v srpnu 2007. Ještě mi to tehdy myslelo, ačkoliv jsem měl sklon si to, co jsem zapomněl nebo si nepamatoval úplně přesně, trochu vyfabulovat. Když mi říkal o svých dětech, které zahynuly při požáru nebo narazily z automobilem do mostního pilíře, běhal mi nefalšovaně mráz po zádech. A vůbec jsem nechápal, proč by se jeho děti zabíjely a manželka, prý jadrná vetešnice, v manželském životě zbláznila a skončila v Opavě. Až mnohem později, po stovkách či tisících piv vypitých ve společnosti tohoto nenápadného ničitele světa, jsem pochopil krutou a nesmyslnou pravdu. Cágo byl totiž nejen vetchý stařec, který vypadal starší než doba kamenná, on byl i hrozný manipulátor s lidmi. Veškerá jeho životní náplň se točila okolo snahy ostatní přivést do hrobu, nebo je aspoň ovládnout natolik, aby dělali peklo druhým.

pátek 21. července 2017

Koupím si kadidlo a myrhu

Tvarem těla, chůzí a způsobem života se tapír vzdáleně podobá vepři, nejbližšími příbuznými jsou však nosorožci, koně a zebry. Na zadních nohou má 3 prsty, na předních pak 4 prsty. Na třetím nejvyvinutějším je nejlépe patrné kopýtko. Výborně plave, ve vodě hledá i úkryt před predátory. Je to plaché zvíře, žije samotářsky. Dospělý samec si teritorium hlídá a hranice značkuje močí, kterou vystřikuje směrem dozadu.

čtvrtek 20. července 2017

Hoří mu půda pod nohama

Rozhodl jsem se uvelebit v čajových konvicích jako ústřice ve své skořápce. Odteďka si dělám yogiho a neliju do něj víc rumu než vody. Nebudu muset čelit obviněním, že jsem darmošlap a kořalka! Před nedávnem jsem potkal na ulici nějaký páreček, vysokého, krásného mladíka a jeho nejspíš prsatici. Vedle nich jsem se cítil jakou pouhý brouček! Já, ošklivec, žabař a neschopa. Obdařili mě vražedným úsměvem, jistě se mi pak za rohem nebo za pár rohy smáli, jaký jsem pasáček vepřů!

Kéž bych jako samoánský holub dokázal se přizpůsobit evoluci. Tento ptáček, jenž dříve při zemi hnízdil, ale když kočkami již skoro byl vyhuben, naučil se hnízdo na stromech stavět a zde též přespávat. Žijeme v době, kdy na jednu babu připadají tři nebo čtyři chlapi. Ne proto, že by jich bylo čtyřikrát tolik, ale zkrátka proto, že ženské se naučily vybíravosti a nespokojí se s málem. Proto existuje velice akcentovaný boj o kundu. Nikdo to neřekne nahlas, ovšem věc se má tak, že ženy nás v průběhu jedenadvacátého věku přechytračily! Stačí jim umělé oplodnění a dildo xxl s přísavkou.

středa 19. července 2017

Zemřít na otravu

Sklenice pěnivého moku chmelového a veselá společnost byla mi nade všecko. Ale teď, když mi zjistili nádor na mozku, musím přehodnotit své priority! Už nebudu chodit pít, štípat holky do stehen ani se sjíždět koksem! Jsem navíc zdrcen smutným koncem mé kolegyňky, která se na hajzlech přešvihla a nedožila se rána.
Tak se nedá žít! Odhoďme škrabošku lehkomyslnosti!
Již nikdy víc si nepochutnám na šumivém vínku uherském. Již se vzdávám radovánek světských a poroučím se do rukou Hospodina. Ať On rozhodne, mám-li zůstat při životě plného prohýřených dní, nebo se raději oddat modlitbě a čistotě mravní.
Doufejme, že ze mě zbyde víc než kosti. Že zůstanu nasycen krví!

úterý 18. července 2017

Přimhouřit oči

Mému fiakristovi bylo horko na kozlíku : nerozpakoval se dlouho a roztáhl nad sebou bílý slunečník. Jednou rukou chránil svoji plet, druhou rukou řídil svoji kobylku, což vypadalo asi tak dojemně, jako když princ of Wales při velké vojenské revui seděl na koni se slunečníkem v ruce. Dal jsem se líně voziti po všech těch rozkošných promenádách.

neděle 16. července 2017

Miluj mě lento

Takž tedy zbývají jen ještě Fries, Schulze a Lichtenfels. Mohli bychom se při nich spokojiti prostým konstatováním, že v psychologii Lichtenfels i Fries jsou závislí na Schulzově uvedené knize a že to také (citáty) přiznávají. Ale mimo toto faktum máme pro svůj účel k připo menutí ještě jiné věci. Fries, jak podotčeno již, ve své filosofii vycházel sice z Kantovy nauky, ale snažil se ji spojiti s učením Jacobiho, hlásaje, že smyslno jest předmětem našeho vědění, nadsmyslno pak předmětem naší rozumové víry (Vernunftglaube), konečně projevování se nadsmyslna ve smyslnu že jest předmětem tuchy (Ahndung). Uvidíme, že právě tuto jeho podstatnou stránku filosofie, nauku o nadsmyslném a postihování nad smyslna ve smyslnu pomocí tušení či předtuchy, Hyna přijal do svého »Dušesloví« a tím opět přijal živel Jacobiovský z filosofie Friesovy.

sobota 15. července 2017

Chytřejší než husopaska

"Každý hoch holce své ňáký dá prstýnek,
nějaký řetízek, pěkný v něm kamínek!"

""Prstýnky, kamínky, samé jen mámení,
slunce je ve světě nejdražší kamení.

pátek 14. července 2017

Můj ty smutku

Východ je, co se svateb týče, obráceným světem. Žena je ničím, pouhou věcí. Ani vidět nesmí leckdes svého ženicha před svatbou a na jednom místě nalezl sem i obyčej ten, že se nevěstě zalepí lesní smolou oči a teprvé po svatbě jí je smí ženich zase otevřít - u nás bývá to obráceně, jemnosť paní! Ženich mívá zalepené oči a nevěsta mu je teprve po svatbě otevírá.

čtvrtek 13. července 2017

Bujnější než mustang

Udělala mi panenka,
pod okny jsem jí zpíval.
Spustila na mne z okénka
studené vody příval.
Starostmi aspoň nezhynu
o ženu, o potomky
a nezaložím rodinu
ani ne nevědomky.
Podle cest mnoho stromů je
vábí sladkých plodem.
Taky se pěkně milujeme
jenom tak mimochodem..

středa 12. července 2017

Gosudar

A těla žen jsou rozkošná a sladká,
když mládí bouří v krvi bezcitné,
a cesta k nim je snadná a hladká. -
- A náhle srdce ze sna procitne.
- -Vzduch vlažný je a venku již se setmělo.
Mé mládí se mnou prudce hovoří.
Toužebným vzruchem chvěje se mé tělo. -
Ale mé srdce, ne, to nehoří.
Milenci spolu alejí jdou temnou.
Omamnou vůni vydechuje sad.
Snad našel bych tu, která by šla se mnou. -
Ne, neumím už ani lásku lhát.
Lži moje mrou, než byly vysloveny.
Pohledy lhavě duši pokoří. - -
Mně stýská se po teplých loktech ženy. -
Ale mé srdce, ne, to nehoří.

úterý 11. července 2017

Zpívám ódy

Tělo, zocelené mukami, čistota hlavy, rukou a pohlaví, zdrženlivost v jídle, pití a hlavně nekonečně volného času, to jsou jen některé atributy, které mě vystihují, ba předznačují. Obklopují mě drzouni, hrubiáni a na ulicích potkávám lidi, kterým cuká oko divnými záblesky - neklamný to znak choromyslnosti, při nich ovšem stojím hrdě a nepohnutě, dokonce svým způsobem vzdorovitě... a když usednu do stínu platanu, čtu si knížku. Čtu a večně pláču a pláču, že nejsem jako oni. Cítím se jako salašnický pes na řetěžu! Jako děti horníků na daguerrotypech. Jako míč letící do branky (kokot do jamky), ach, Bože, proč jsi me stvořil! Neštastně a bezradně se vyjímám vedle těch stoprocentních lumpů, ničemů, šlechticů, kteří lovili lidi místo zvěře! Neměl bych se litovat! Leč je tak těžké se nelitovat, když nemám nic, čím bych zaplnil šeď svého vězení! Jsem jako štěně s mlékem na pysku! Chovám se jako láčkovec, když projde kolem mne půvabná samička. Dvorně ji otvírám dveře do kavárny a ona mě jen přelétne s neskrývaným smíchem, se zavrtěním hlavy, no považte, dokonce si stáhne níže sukni. Tak zoufalý jsem, že mě považují za pedofila či odsunutého na vedlejší kolej. Přitom tak zlatý člověk - bezmála pouliční malíř, nádeník absurdna, žnec úplňků, šváb filozofie, tolik a ještě tolik jiných adjektiv ornans na mě bylo v průběhu věků spotřebováno! Kéž by aspoň nějaká dívka upustila kapesníček mým směrem, považoval bych svůj život za nikoliv ztracený, avšak znovuzískaný. Vyslal bych k ní pohled vlídnosti, ano něhy, asi jako se díval marnotratný syn na svého otce, který na počest návratu pro něj na rožni opékal beránka.

pondělí 10. července 2017

V ideálno příliš nevěří

Duši si uchovám čistou, jakou mají umělci, láskou tě zahrnu, bezelstný živote, živote hájů a pramenů! Budu tě ctít, ó sluneční světlo! Jsem připraven opět uslyšet slavičí tlukot, když se budu dotýkat tvého pahrbku! Tak se mohli utlouct romantikové po Děvce v šatech z brokátu. Teď se ale zeptejte sebe. Která z vás, emancipovaných slečen, by nepodlehla volání přírody a nenechala se oblízat milovaným chlapcem někde v lese? Uvědomte si, že nikdo se nikdy nestane majetkem některého člověka. Podléháme mimovolně té roztomilé nebo vášnivé hře na majitelství, ale nikdy se ve skutečnosti nedáme, nemůžeme se dát, protože tím bychom ztratili celistvost, bez které se mře. Člověk, trýzněný touhou stát se pánem někoho, zřídil tyranii, otroctví a moderní manželství, které je skutečnou parodií na vřelost, na jakékoliv vzrušující city. Může zabíjet, věznit, ale lidská vůle mu vždycky uniká, dokonce i tehdy, když na chviličku dala souhlas a podřídila se. Uvědomte si tedy, že žádný chlap vám nemůže patřit, říká se to sice o ženských, ale obrátím a vztáhnu tu situaci na vás. Však stačí, když miláčkovi uklouzne v opilosti, že jste přibrala nebo v těch šatech vypadáte jako medůza a už je oheň na straše, jediné slovo může mezi vás postavit přehradu, kterou už sebevětší snaha nezbourá. Líbáte sice její kůži a umdléváte na jejích rtech, jenže co naplat, ona myslí na všecko jiné jen ne na vás, myslí na to, jak se ve středu na cvičení seznámí s tím fešným borečkem, kterého potkala po přijetí na vejšku, myslí na to, jak dostane zítra menstruaci a jak nezaplatila účet za telefon, daně z příjmu, starobní důchod, pohřeb tetičky, cokoliv, fantazii se meze nekladou, ale rozhodně vás v ten moment nemiluje - a kdo ví, jestli to neznamená, že pokud ne stále, pak vůbec - od toho ale jsou vymyšlena manželství, aby uzákonila přijatelnou vzdálenost mezi lidmi, protože vášeň a láska, není-li jim kladena mez, pohodlně zabíjí.
Kdo má měkké srdce a vidí svět, jaký je, rozhodně neunese tíhu existence, skočí pod vlak, z šestého patra, otráví se sirkami, předávkuje se chininem, rozpáře si břuch, oběsí se na kandelábru nebo si vystřelí mozek z lebky brokovnicí. Čímž nechci tvrdit, že ti, kdo to nedělají, jsou nevšímaví nebo necitliví, jen jejich anima nebo animus nemají žádný zvláštní sklon se bouřit, se excitovat.
Proto je tak zbytečné se dohadovat o tom, jestli je sebevražda zbabělostí nebo nějakým záslužným činem. Kdo nemůže dál, prostě nemůže, přeroste ho život a dluhy a ženské a než nesnesitelně trpět, je opravdu mnohem rozumnější a i čestnější se odpravit. Zemřít sebevraždou je bezpochyby nejpoetičtější druh smrti. Nejraději ze všeho čtu na internetu o dívkách, které se pokouší zabít ve vaně střepem nebo třeba i tou přiblblou žiletkou. Zapněte si německá nebo i americké fóra depresivních teenek a nepřestanete se divit, jaké techniky jsou schopny školačky vymyslet v koupelně při koupeli. To už chce pořádnou porci sebenenávisti.

neděle 9. července 2017

Carrey zabil svou exku

Lidé si neváží toho, čím oplývají: "Co máme, nešetříme!" - a nejen to: "Co máme, to nemilujeme."

Když chceme pochopit, o co jde v tom uzákoněném předstírání domácnosti, musíme nejprve pochopit způsob fungování několika párů ve zvířečí říši. Všichni víme, že samec vši je všivák, samec svině zas sviňák. Stačí otevřít oči a zjistíme s překvapením, že doslova na každém rohu se nějaké svině točí okolo všiváka a že po spoustě sviňáků lezou vši.
To máte tak. Nejvíc se věnoval problematice manželství asi Čechov. Mohli bychom proto začít od něj, pač je toho nejvíc relativně pohromadě. Nejlíp ale myslím ilustruje problém té instituce hra Ibsenova, a sice Hedda Gabler. A Heddou bychom mohli skončit, protože je definitivní a konkrétní.

Všichni víme, že Carrey je slušný chlap a opravdu mimořádný herec, možná právě proto způsobil smrt své ex-holce. Prostě na ni zkoušel moc žertů svým nevtíravým, leč předsvědčivým způsobem a útlé srdce dívky tíhu nátlaku smíchu neuneslo. Umím si představit, že kdo dělá tolik opiček a umí tolik tváří, musí být jak ti klauni z dob pierrotů vevnitř úplně sežraný. Do toho ženská chce miliony na šaty, na domeček, vlastní ostrov - kdo by mu zazlíval, že se do ni taky trochu obul. Komickým způsobem zkoušeného mima, dlužno dodat.

sobota 8. července 2017

Level jedna

Před nedávnem se tu vyskytla jedna agresivní osoba, která tu velice divoce a neomaleně roztrušovala nepravdivé informace o stuprumovi, že by prý jeho blog mohl mít mnohem vyšší level. Kdyby chtěl, či co. Dávám všem na vědomí tímto bezelstným způsobem, že nechci a bohdá jestli někdy uvidím, že snad chtít budu. Úplně mi stačí začátek dungeonu, level jedna.

Kdo kdy došel do středu bludiště, toho rychle přešel smích - protože ten motouzek, co si obtočil kolem prstu, mu nějaká krysa překousala a on se tak ocitl úplně sám, ztracen, nevěda kde. Lepší sbírat větvičky na táborák v levelu jedna. Nehrozí ani sesuv, ani žádné nenadálé zatarasení vchodu, takže jste pořád volní lidé - i když se jak strašáci motáte v kryptě smrti. V jeskyni zhuntovaného černokněžníka. V kapli bezzubé baby.
Když jsme u kaplí, byl jsem nedávno v putyce, která byla tišší než kaple, ideální místo pro vyrobení bordelu. Taky že jsem se tam ožral z placaté láhve a začal jsem obtěžovat dva na baru a když jsem je už na zemi kopal, schoulené v klubíčku, vtrhli tam akorát poliši a přišili mi flastr. Až později mi bylo vysvětleno, že to nebyl bar, ale vazební věznice. I to nejpodlejší zvíře má omluvu, že jedná instinktivně, ale kdo to dnes pochopí, když člověka posuzují podle kreditky? Všude se ohánějí paragrafy, to mi hlava nebere.

pátek 7. července 2017

Žabka Kuňkalka


Možná že, děvčata, že jste už viděly někdy světlušky? Snad byste to do mě neřekly, ale já jsem na ně dost ujetý. Poletují si v povětří a občas zasvítí zadečkem žlutě, jindy trochu do zelena, asi zrovna tak, jako když vám ubalí během divokého koitu na usmíření miláček v postýlce nečekanou ránu po zadečku a vám za chvílí pozadí zrudne, zežloutne a posléze chytí zrovna takovou barvu svítích světlušek.

Jsou řeky, a je jich na světě mnoho, kam když vstoupíme podruhé, nic se nestane, břehy se nerozestoupí, hladina vod nestoupne a neprojdeme jako Mojžíš pár set kilometrů suchou nohou na opačnou stranu. Prostě ponoříme chodidlo do vlnek, které rozfoukává vlahý větřík a haluzemi stromů, které ty břehy lemují, se zahledíme, inu, kamkoliv, někdo do minulosti, někdo na strasti přítomna a někdo na ješterku, která probíhá po písku nedaleko. Někdo na pěšinu ušlapanou tuláky, pod jejichž tlumoky se otřásájí osudy utrmácených, a další snad na hromadu popela, která narostla z mnoha ohňů, které si zapálily skupinky skautů. Povím vám naprosté tajemství. Já když vstupuji suchou nohou do řeky, cítím se, jako by všechen život na chvíli umřel. Rozhodně nemám v ten moment na ramenou rance, hodící se tak akorát na shození, nesleduju tu koupající se maturantku, k jejíž kypící postavičce se tak dobře hodí její velké hnědé oči, ozářené přísliby potěšení, neříkám si, že ta takřka prázdná plechovka budějovického piva je dobrota, jen jí dopít do poslední kapky, jestli jdou kolem nějaké mladé holky, jestli se budu dnes na noční hlásit šéfovi, jestli ani neceknu, když mě přišijou znásilnění půvabné recepční v hotelu, jestli se mi budou chvět rty a vlhnout mi oči, až přijdu, jakože určitě přijdu, o něco, na čem mi ze všeho nejvíc záleží, jestli budu mít plyšáčka na hlazení a jak Paroubek vytáhne český kraj, kde jsou přece ty nejlepší buchtičky a nejhořčí pivo, ze špíny a smradu, aby zas volně vydechl mlíčím a jahodami a usměvavými tvářemi maminek s kočárkem. Neptám se, jaký užitek přinese ten a ten krok a jestli někdo závidí druhým, když krásně kvetou a vydávají vůni veselí, třebaže nejsou nijak zvlášť bohatí. Ne, ne, v té chvíli se pro mě zastaví všechen život a zřetelně vyvstane vize PLEVELE, skrytého bohatství kořene a zjištění, že všecky divy světa jsou odporné. Že hlína je mrtvina, jalovina a když člověk, jak nám vštěpují do hlav, byl stvořen z hlíny, tak si asi panbíček připravoval pro lepší rasu, až už trochu ovládne umění patlání nebohých duší, něco lepšího. Jako třeba vybranou směs z humusu a listovky. Protože z hlíny je to lajdácká práce.

Možná jsem tak vnesl do věci jasno. Abyste si nemysleli, že vstupovat podruhé do jedné řeky se nevyplácí. Ono ani tak nejde o ten užitek či ztrátu, jak říkám, jako spíš o prozření. Některá z vás ráda prožívá nervový otřes tím, že jde od kluka ke klukovi, jiná se zařekne a s dalším se vyspí až po roce. Přeji vám, abyste našly vnitřní hlas, který nebude ufňukaný ani příliš polétavý, a abyste našly samy sebe - že kde se ráno postavíte, tam vás zas zajíček večer najde - asi jako zboží první jakosti, slečinka, která se neleká měsíčků ani porážky, a když nepřítele snad porazí, nehoní se za ním donekonečna, aby nemusela nakonec brát nohy na ramena a před ním prchat, hrdá laň v patách bestii lačnící.

čtvrtek 6. července 2017

Nechte mne trochu si vydechnout

Včera jsem vám představil dona Visconda, dnes bych ho měl zas odstavit! Určitě cítíte, že v měl a musím je obří rozdíl. Kladu vám proto na srdce, abyste se ponořily do osudu dona Visconda a pochopily, která bila, když zvonil na dveře apartmánu, kde měla Flores být ubytována, než o půlnoci zazpívá ve Zkárované kočce. Horko, tma, zuřivé hádky, jež bylo slyšet z dveří nedaleko, nijak nevyvracely dona z rovnováhy. Otevřela sama Flores - tehdy zkaeněl. Každopádně byla nóbl jak cecky. Považuji za věc cti vylíčit, jak byla zaskočená i pověstná Flores. Jako když připravuješ topinku a vyskočí z topinkovače, tak poskočily prsa vzrušením slavné zpěvačce. Každopádně kromě poskoku prsou nedala na sobě nic znát. Ani bagrista nevyšel ze cviku a kromě toho, že mu zbledla tvář a vystoupily kruhy pod očima a že vypadal jak zpráskaný pes, nejevil žádné známky vzrušení.
Otázala se, co tam pohledává takový vznešený pán, tu, v domě maniáků. Usmívala se šelmovsky a mrkala významně.
Don Visconde pochopil, že si dáma nepřeje, aby jí viděl v takovém svrabu, u tak bídných lidí a daleko raději by ho pohostila a ve vší zdvořilosti si s ním pohovořila o pracovních záležitostech někde jinde - třeba tam, kde nikdo nebude poslouchat za zdí.

středa 5. července 2017

Holky se o něho div nepotrhaly

Historie pletkařů zná mnoho těch, kteří zkoušeli a neuspěli, ale jen jediného, který dobyl každou srdeční komoru spanilé slečinky a pro kterého ztratila poctivost každá herečka či zpěvačka. O dona Visconda byl v řadách kultivovaných dam prostě zájem. Statný a velmi dobře vyhlížející kavalír pocházel ze šlechtického rodu. Vždy byv otázán, který stát hostí nejpůvabnější květinky, odpověděl: Tam mě srdce táhne, kde muž po lepé Romce prahne. Čímž mělo být zrozuměno, že cikánky mu nejlíp voní, pach jejich kůže je prostě kočovný, a to dona Visconda nejspíš rajcovalo. Taky tím dal najevo, že si libuje v řeči vázáné, na vojenské škole psával milostné verše. Kromě psaní srderyvných strof se bavil sváděním vojaček. Jezdil si přirozeně jak pán v kočáru, měl bičík a uniformu a v klopě karafiát nebo španělský hyacint jako princ Felipe. Usídlilo se už v myslích prostého lidu takové povědomí, které ještě podpořili taškáři Cervantesova a de Molinova zrna, že donjuáni od nepaměti pocházejí ze Španěl, ale náš don Viscondo měl italské, přesněji kalabrijské kořeny. Někdo říká, že Italové jsou pouzí komedianti a umí se jen hádat a hrát fotbal. No, nemůžu soudit. Kdo však má dobrou paměť, vzpomene slavného Siciliána, generála Buonaparteho, který svým elánem nakazil půlku Evropy. Don Viscondo uměl nyvě hrát na houle a nemilosrdně střílet z pušky. Měl prý nesmírně šlechetné srdce, ale podle mě byl trošku marnivý, ani ne trošku, jeho marnivost neznala mezí, a proto se nebál komplikací, které často při střetu s opačným pohlavím vyvstávají. Jednoduše šel jak střela do každé, se kterou by se mohl dostat do řečí, to mu vynášelo nejvyšší čest. Mezi příznivci a závistníky si vysloužil přezdívku bagr, protože která ženská, co jich svět zná, nestojí o to být nabrána bagrem do klepet a vybagrována jak pole.
Pokusíme se vylíčit jeho velkolepou kariéru dobyvatele ženských kalhotek v příběhu. Doufáme, že nám prominete některé místopisné a časodějné nejasnosti v líčení, protože nejsme jeho životopisci, je to už dávno a ani naše babičky už ho nepamatují.
Píše se rok 1876 nebo 1894, na tom nesejde. Je prostě nějak ke konci devatenáctek. Dny běží jak kolovrátek. V Evropě panuje relativní chudoba, která je ale panstvem prezentována jako mírně produktivní prosperita. Nikdo ještě definitivně nezbrojí na První Válku Světa, jen se pořád ostopéro válčí, Burové válčí, caři se bodají nožem do zad a Marat už je dávno modrý ve vaně. Jestli myslíte, že don Viscondi je na večírku, tak to jste vedle. Sedí ve svém zámku na kanapi a kouří viržinku. Poté vstává a jde do jídelny. Je asi deset hodin, čas svačiny. A opravdu sloužící už přibíhá a donáší mu palačinky a uzeného lososa, naloží mu na talíř poctivou porci a dá si odchod. Don Visconde neví, do čeho píchnout dřív. Kouká z okna a premýšlí, jestli doňa Flores, legendární zpěvačka Andalusie, už přijela na turné a bude dnes v noci ve výhlášeném nočním podniku vystupovat. Říkalo se, že její zjev je natolik podmanivý, že každý dílec jejího těla, ať líčka, ať oči, ať nos nebo kozy, nemluvě ani o vulvě, nedávají dostatečně přesnou představu o této nadpozemsky výjimečné ženě nadané neslýchaným talentem, ať už v těch truchlivých melodiích, jež se jí nepřestávají linout ze zlatého hrdla nebo v posteli - kdyby ovšem nebyla natolika ctnostná, že zůstavala věrna jen jedinému muži, hraběti Di Castellu, tedy v tom případě nikdo další nemohl, a vlastně ani sám hrabě, neboť byl neustále na cestách, posoudit, zda je tak nelidsky nadána v posteli, nebo jsou to jen kecy typu jedna paní povídala. Kolem té bílé děvy byla dvacet čtyři hodin rudá záře, a tak nebylo tězké jí zříti, když pořád kolem oslnivě bílé slečny Flores kmitá, když rudou barvou vásně svítí. Když teprve po vystoupení zašla k obecenstvu a promluvila, dámy ji padaly ke kolenům a prosili ji, aby pověděla víc. Třeba o čem zpívá. Zpívala totiž slovy, kterým nikdo zvlášť nerozuměl, tak byly shůry seslané anděly. Nebudu ji popisovat jako démonickou ženu. Byla totiž ztělesněním ctností, dokonalou madonou s téměr ještě dětskou tváričkou, s kyprými tvary, ale měkkými boky a ramínky, nikdo by nemohl říci, že byla snad víc štíhlou než bujně stavěnou, znovu říkám, že působila křehce, přesto byla pružná jak kočka, tančila jak malá gazela, botku měla velikosti pětek a zpod jejích řas svítil do nekonečných dálek jaspis, olivín a chrisolit v jednom démantu, nebo ve dvou, podle toho, kolik očí zrovna sledujete.
Problém je, že už jsem tak ospalý, že vám nepovím, jestli Flores propadla bagristovi, nebo zůstala věrna svému nepřítomnému snoubenci. V každém případě mezi nimi k něčemu došlo! Mohl bych snad o tom napsat více zítra. Mohl bych, protože dona Visconda znám jak vlastní boty - četl jsem jeho biografii. Jestli tedy kleknete a poprosíte a budete se za mě dlouze modlit, vyhovím, nerad, ale vyhovím.

úterý 4. července 2017

Nezávislosti a jiné zločiny

Tak a je to. Co se upeklo, to se taky pěkně snědlo. Měl jsem sváteční tacos vícerých chutí servírované mladou a stále se na mě usmívající lolitkou ve venezuelské restauraci, co se jmenovala tak nějak divně, jako medůza, oko loco. Vypadala, že čeká jen na to, abych ji oslovil a vzal na nádhernou svatební cestu do Kosta Riky. No, nepředbíhejme.
Na čtvrtý červenec jsem se setkal na house party s mnoha zákazníky krčmy, kam chodím často se nalokat čerstvého alkoholu. Kromě psice Goldie, která mě pořád v rozkroku učuchávala a několika věčně nalitých vtipálků, nebylo nic zvláštního k vidění. Moje drahá přítelkyně Sharon, se kterou nejvíc piju, vřeštěla do telefonu, že nepřijde. Ukázalo se, že Danny je úžasnej člověk, vypadá jak majitel kasin v Las Vegas, takže mě spletl.Trošku jsme si se stařenkami zaplavaly, (koupel bodla), trošku pošpásovaly v kuchyni a pak se koulovaly ponožkami. Jak říkám, nic zvláštního se nedělo. Přesto ve mně ten den zanechal hořkou pachuť. Jak říkám, hořkou, byl jsem totiž ještě sjetý z pondělka, kdy jsem za soumraku se nějak vpáčil do jakéhosi kostele, který zel prázdnotou a spal na oltářním stole, vidět mě nějaký přesvědčený jezuita, asi by obrátil oči v sloup, kořalečné výpary mi seděly na jazyku a nemohl jsem je vydýchat, v zrcadle jsem viděl, že jsem celý růžový jako kus šunky... už si mě brala smrtka, kosou mě hladila, ale přechytračil jsem ji. Jestli myslíte, že to je všecko, tak se pletete. Potkal jsem borce, který v garaži přetavoval zvon. Asi na dělo. Dobrý exot!

pondělí 3. července 2017

Akční hrdina

Slova jsou slova a mladost je mladost,
genitálie si přejí svou radost.
Trochu se vraždilo, trochu se kradlo,
pereme, pereme špinavé prádlo.

neděle 2. července 2017

sobota 1. července 2017

Epoxid mi chutná

Don Juan v přítomnosti mladé tety,
která mu téměř rovna byla lety,
v neklidu tichém stával nesměle
v skleslosti věřícího v kostele,
zatím co ona úsměvem svých zraků
jej přiváděla stále do rozpaků.
Po krátké době, asi za půl roku,
tak jako Říman zjevu barbarů,
hoch zvyk´ si na požár v tom temném oku,
jenž přiváděl krev jeho do varu,
sledoval němě stopy drahých kroků -
strýc přec jen zpohodlněl ke stáru -
a vpíjel vděčně každý krásné ženy
úsměv jak věrný panoš ponížený.
Dne jednoho ven z okna mladá paní
melancholicky zřela na stromy
v zahradě tiché. Don Juan stál za ní.
Měl tenkrát ještě klidné svědomí.
S toužícím srdcem v marném zápasu
se na ni díval, a pak znenadání
a ke vlastnímu úžasu
jí políbení vtiskl do vlasů.
Zbytečno bylo by tu vypravovat
jak na sobě rty vřelé spočinou,
a banálním se zdá vypisovat
milenců mladých vášeň zločinnou,
však povědět chci věc jen jedinou,
že si vždy vedli velmi ostražitě
a svoji lásku znali chovat v skrytě.