Je to po nocích, kdy vrací se potlučená

Na smrt, má zlatá, je už pozdě. V barvách mužského semene máš výrostek na nose... přitom srdce tvé je bohaté bronzem semene.

Tak dál. Ze zvonů zní tango tmy a umíráček zahaluje tvé ňadro v pokoji do stínu boxovacího pytle. nicméně jsi i teď zúročená, nesdílíš hovornost s kamarádkami, nejsi? jsi? kdo ví. Statistiku si nech na jindy.

Nedovolí nám ozvěna zřetelnosti nadšení pod sukněmi. Protože přichází vysoká slečna s řetízkem, a vede si podél pat labradora. Nemám tě kde chytit, nad tabulkou světel je ještě malá žárovka a ta svítí do fialova. Tak tedy nechávám ruce daleko od těla, od tvého těla, aby tě ta sekyrka zas jednou nepříjemně nepokosila prasečinkami.

Vážnost věcí. Trváš na tom, abych byl. Kňučíš. Někdy si zamýšlím nad tím, co je to být vážný. Docházím k přesvědčení, že i hnůj je místy vážný. Jen já to pořád nedokáži. Takže radši předveď roznožku a na ústa si pověs petlici.

Osud je jako chemikálie. Z úchvatných reakcí bouří v hubách osudu nanejvýš kompot pro nás nenápadné.

Je to mezižeberní oblouk

 "Tak ony se učily vytahovat," pokračoval Sedmispáč, zívaje a protíraje si oči, neboť začínal být velmi ospalý, "a kreslily a vytahovaly všechny možné věci - všechno, co se začíná na M ." "Proč na M?" řekla Alenka. "Proč ne?" řekl Březňák.

Alenka v říši divů

Chlap a dívka. Po třech hodinách v baru. Byla to klasická scénka, kdy mluvili špendlíky a mlčeli jehlami. Pak už to bylo mlčení příliš výmluvné, dostali se daleko dál, než čekali, než aby setkání neskončilo v posteli.

Když odcházela, na hlavu si narazila zimní čepici, s nějakým tím logem hokejového klubu.

Vonělo to po jejím pružném těle ještě dva večery. Ani agresivní vonná svíčka nepomohla. Ani máta vyvěšená na žaluzii. Čerpal z její podstaty skutečně mnoho, ale odmítl v ní hledat vykoupení z hříchů. Nic se tak neprotiví rozumu jako ženská, která si určuje podmínky. Vypořádal se pro danou chvíli s ní jak nejlíp mohl.

Druhá strana ale toto stanovisko neakceptovala. Chtěla se vrátit. Znovu do vyhřátého lůžka. A historie se opakovala neméně zábavně.

Je to tak po nocích, kdy vrací se potlučená...

Je to uschováno v plameni

Trochu se mi točí hlava, večer do mne spadl metadon, zahrál jsem si na jeden večer na Burroughse.  Nejsem na mol, nepřeskočilo mi! Asi je to únavou, že mohu sdílet následující řádky s trochu se motající hlavou a ničím více! Bez emocí, bez iluzí, je to hop nebo trop, tak tedy, nestyďte se a čtěte:

Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamělého. Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly koruny stromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře. Někdy jenom zahrál z hluboka v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí její nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům – (a pak) – zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových…

Je to směr a sběr

Mentálně se ukázni

Jazyk na mně vyplázni
Ukaž mi svou moč
Pak ti řeknu proč

Je to zvláštní přesah

Já jsem slečna domina
Každý na mne vzpomíná
Moje rudé kalhotky
Sklízí vzácné lichotky

Je to její nejhlubší stud

Dál už to bylo stále jedno a totéž: otřesy a nárazy kol, sníh za oknem, náhlé přechody z horka do zimy a zase do horka,

Je to střídmá péče o brýlatého autistu ze strany tatínka s ježkem

hodiny na věží odbývají

protoplazmu člověčenstva

oblévá stíny 

nedaleká herna hostí

výběžky bystrozrakých číšnic

nahoře bez a ještě výš též bez

a pohlcuje slzy a střepiny

hádek vaječných moků

smytých z podtácků

duří to cetkami vysemeňujícími z každého otvoru a její naběhlá mozolnatá jeskyňka křičí

(v píči) extázi

slizovatě se dme nevěrami ženáčů

světélkuje jako vyschlé moře za tmy

krajíc hvězd se belhá od pilíře k pylónu

a skuhrá jako dědeček bez noh

"dvojky, to jsou pořádný dvojky, milostpaní, nechal bych se jimi oslnit"

málo nechybělo a bral by

bral by ji nebýt ona těhotná kmitavým příslibem tatínka

kterého už dávno vzalo gamblerství

v základu bez střechy jen s vyhlídkou z okna na tu 

jeho milou nervózní patetickou na svou žížalu s náramkem a s dvojkami

Je to malér rozměru pakoně

 Jdi a otevři dveře.

Aspoň

průvan

bude.

I kdyby tam nic nebylo, uvidíš zmrzačenou růži pohozenou u kontejneru. Jaká potěcha pro oko. V lístcích jejích odkvétajících, v balónu vzduchu, v pokožce večera uslyšíš ji dýchat z onoho světa už bezmocné něco.

Jako dítě s prvními slůvky na jazyku, s mámou a tátou, kdejaká omšelá babka beroucí si ho k ňadrům... mu říkající, že už tu všechno bylo, ty uslyšíš vzlyky růže, která tam leží jako nepoužitý obal kondomu...

leží tam mdle podle řeky...

svíčičky z nedaleké knajpy posmrkávají.. a v kurníku naproti dupají králíci, dva malí, nezvední

jako sovy si dávají do nosu, a ty, člověk, sůva, s našpicovanýma ušima, jako Midás... vsedáš do bavoráku a jedeš zpátky na ubytovnu, kde si ve výtahu... trošku šáhneš na kačku, jen tolik, abys aspoň něco na chvíli cítila...

na chvíli budeš malou červenou myškou... rvoucí se o jedové jablíčko s červem a pak ručku stáhneš a vlezeš do pokoje, kde chrápe tvůj bývalý na sofa...

tolik ho nesnášíš, ale nemůžeš.. vytáhnout zpod blůzky runu, která by ho poslala do bezživotí

Je to nepohoda svíčky

Čau kočko, chceš vidět můj penetrační válec?

Když se potká na tinderu malíř-natěrač s rozvedenou mamkou, která ještě studuje pajdák, mohou se takto seznamovat.

Ale já se opravdu nedomnívám, že máme řešit nějaké složité problémy současnosti, jak to všude slyšíte z internetů. Úplně stačí, když si zadáš do vyhledávače: kouření fajfky domitratix a vyskočí ti několik až několik desítek zajímavých odkazů, v závislosti na zeměpisné šířce, které když si prolouskáš, vlastně budeš osvícenější než Eckhart Tolle a zároveň budeš v krátkosti mít za sebou zkušenost několika životů desítek jeskynních mužů, tolik se ti vyplaví v kapilárách dopaminu. Takže bych moc neřešil, co svět přinese, jako spíš co si můžeme v době přebytku z něj vzít my, dokud nebudeme moci... a to je třeba záležitost dvou tří let. V horším případě, ovšem, ale kdo by nepočítal s nejhorším možným scénářem? To by musel být solidní naiva. Tato opálově se blyštící loď je už dávno na dně a mrzí mě, že stuprum vás o tom musí ubezpečovat...

Je to přiznání

Přiznám se, že když mi bylo sedmnáct, chtěl jsem líbat Emílii Marty, chtěl jsem jí kousat, dokud by jí rty nehrály tím nejrudějším šarlatem... a vy se asi zeptáte, kdo to je... protože dnešní generace Z neví nic o nějaké kauze makropolus.

Nezná tu největší zpěvačku na světě, tak jako jsem jí znával já... důvěrněji než osobně!

Je to místy svérázné

  Je to prostě zákon, jakmile se začne mluvit o sexu, z většiny dospělých chlapů se stanou puberťáci.

Je to název křupek

Je to decima daleko se hroužící

Je to proces metafáze

Slavný nářek Jobův by se dal vyjádřit takto:

Proč tu byl klín, jenž mě přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil

Neměl se v první řadě vůbec narodit, než aby zakoušel nelidské bolesti, jež na něho Bůh (či Satan) sesílal.

Je to skřet s opičím nosem

Na obzoru mé touhy chci nyní proměnit, tvůj pohled na krajinu zahalit a v horách změnit dech v malbu, abys v jejich stínu klidně putovala. Tvůj zářivý krok chci zhasit ve skalách, aby se tvé nohy zhatily v propasti a abych tě přijímal jako ztrátu, jako bych měl všechno vlastnit.

Celou noc jsem sledoval, jak déšť jablek padal na sad, zatímco sousedův chlapec ztrácel svůj životodárný dech...
Byl to on, kdo kdysi se ptal:
"Pane, jste cizinec?"
Odpověděl jsi:
"Proč se ptáš?"
On řekl:
"Ve vašich očích je tolik nevyužitého času..."
Odpověděl jsi:
"Jsi jako já, když jsem byl ještě mladý!"
On řekl:
"Já budu jako ty, až zestárnu... Ale víš co? Pojďme do telefonní budky a zavoláme si odtamtud, abychom zjistili, kdy vlastně jsme..."

Je to mrazení v kříži

Jiřina patřila k těm naivním povahám, které stejně jako děti nevědí, co se sluší. Aspoň to nevěděla, dokud byla hodně mladá. A pak už na tom nezáleželo, protože vyrostla do mimořádné krásy a taky protože od šestnácti si začala vydělávat šlapáním ulic. 

Na ulici založila své štěstí, které dosud nezná mezí.

Dosud má mezi ctiteli milionáře, kteří jí sem tam pozvou na kaviár na jachtu.

Ta nechápavost jí sluší.

Je to šírání luny

klon, byt, panna, dok, kolt

Nic nenasvědčovalo tomu, že profesor Jiránek si v nejbližší době dojde do kantýny podniku Škrobené obvody na oběd, na pořádnou porcičku čtvrtečního hovězího, jakou by zasluhoval, kdybychom měli posuzovat práci, již odvedl na nejnovějším prototypu multifunkčního umělého organismu, kterému se ve firmě neřekne jinak než krycím názvem klon... Už měsíce se spolu s asistentem Štenclem snažil vyprodukovat vědomí v tomu určené a zajištěné krychlokomoře kvazičástic, tzv. lepronů, a pomocí technologie odpichu ji vštípit rané verzi klona. Nejenže se práce podobala sisyfovské snaze valit kámen na horu, která nejspíš nemá žádný vrchol, ale zároveň vzhledem ke zkostnatělosti orgánů odpovědných za uvedení této převratné metody do výzkumu a posléze snad i někam dál, třeba mezi zákazníky, bylo pro Jiránka svrchovaně nutné pracovat ještě rychleji a kvalitněji, aby mu výzkum s bezvýznamnými díky nezrušili, a tak se stalo doslova zákrokem shůry, že se zrovna včera povedl průlom. Byl v dobré a mírně potrhlé náladě, asi jako by se překotně nalokal několika skleniček svého obligátního Veltlínu, když do místnosti vběhlo mladé, asi devatenáctileté stvoření, žabka, která ovšem vyrostla ze střevíčků a byla již dostatečně dobře stavěná na to, aby zakládala a budovala hnízdo s nějakým svým potenciálním partnerem, mužem hodným této dívky. Stvoření s náušnicí ve tvaru kaktusu bylo značně bledé ve tváři a jediný pohled do jejích vždy klidných a azurových očí nedal panu profesoru na výběr, než aby zaujal naprosto zmatečný a poplašený výraz. 
"Co se stalo, Katko?" vyděšeně ze sebe vypravil. 

"Pane," koktala, "pane, myslím, že máme problém."

Štencl chvatně přisunul k dívce otevřenou láhev šampaňského a nalil ji do hluboké orientální dížky hladinku, když dívka začala vypravovat naprosto nepravděpodobnou historii. Stalo se to právě před osmi minutami. Do Škrobených obvodů vniklo komando řízené šíleným granátníkem Jónem, a požadovalo, aby okamžitě před něj přivedli ředitelku firmy. Ta, když uslyšela z rádia, co bylo řečeno a když uviděla na kamerách kamrlíku, co se děje, přirozeně se zabarikádovala a protože měla kancelář v nedobytném sejfu, nečekala, že motivovaný granátník ji zahrne sprškou protitankových střel a že obyčejný trezor zvící slona po malé chvilce vzdorování odpadl. Jón pak promlouval k vystrašené ředitelce, prohodil asi tak zrovna pouhých několik úsečných příkazů a vzdaloval se k východu. Když komando vyšlo z budovy, spustil se alarm tak hlasitý, že málem vzbudil kojence v bytu protějšího paneláku a zaručeně vyrušilo chlápka o pár poschodí níže zvracejícího za plentou.

Ředitelka byla asi osmačtyřicetiletá silně obrýlená žena, tvarů mohutných, celá oblečená v norčím kožichu. Z jejího záhybu táhl parfém tak pronikavý, vonící po vetiveru, že nebýt situace tak kromobyčejně vážná, byla by se Katka asi dávivě zakuckala a nebyl by to příjemný kuckot. Ta ještě dlouho nevěděla, že ve svém mládí pracovala jako modistka a že pro ni tedy nebylo nikterak neobvyklé se potýkat s různými doplňky šatů či těl. Ještě jako cudnou pannu si ji vyhlídl bohatý průmyslník, jenž s ní posléze po ne úplně legitimní svatbě v záchvatu trudnomyslnosti zplodil po řadě pět dětí, jež všechny v mladém věku pohynuly. To z ní učinilo zatrpklou a úzkoprsou velitelku své malé korouhvičky.

Okamžitě vyzvala Katku, ať sežene profesora Jiránka a pod pohrůžkou vyhazovu nechť se k ní neprodleně dostaví, že Jón obsadil už prostory rozhlasu a svatovítského chrámu, a taky že se chystá vyjet do vltavských doků a kaskád, aby ovládal i plochu vodní a podvodní a že hodlá rozpoutat puč, aby jen se dostal do bludiště kobek, které střežily klona a jeho současné pofidérní provedení. Pokud prý mu nevydá plány na redistribuci klona mírově a do dvou hodin, jeho Pražané už mu porozumí, dokonce možná zasáhne mnichovskou telekomunikační věž.

Je to nejzjevnější skutečnost

Může se říct, že krásy cizích krajin pro nás nabývají nesmazatelné obrysy až v okamžiku, kdy se v nich stane něco, co námi otřese. Já teprve včera poznal, že miluji jednu mexickou dívku, není to ona fatální láska jako k Osudové, ani bych ji nemohl přirovnat k žádné jiné dívce, jež se objevily ve vichru mého žití. I když jsem samozřejmě pociťoval zamilovanost už dlouho, teprve včera dostaly symptomy ten správný směr. Nebudu vyjevovat události, neboť nejsme tu v kronice zajíčka. Jen by se slušelo poznamenat, že pocit to byl opravdu hezký, takový nabíjející a zahřál mě všude, kam dosahují nervové synapse, alespoň ty, co jdou pod kůži.

Je to smrt v kalhotkách

Dnes mám narozeniny. Jsem již starší než Metuzalém. Těším se, až se potkám s mými kamarádkami v baru. Dlouho si je ale pamatovat nebudu. 

Tak a je to. Mám v sobě jednu sodovku. Mohu se s vámi podělit o některé postřehy.

Sam Harris předpovídá zánik internetu, neboť umělá inteligence si brzy bude dělat, co se jí zlíbí! To je vskutku neotřelý pohled. Všichni zkázu zapovídající proroci totiž tvrdí, že prostřednictvím internetu lidstvo zanikne a ne, že se prostě jen internet vypne.

Je to jedinečná přítelkyně

Je to rychlé řešení

:Míníte tedy přece, že běží o věc nadpřirozenou?“ „Nepravím to tak určitě.“ „Nepravíte, ale zřejmě si to myslíte.“ „Od oné tragedie, pane Holmesi, doslechl jsem o některých případech, kteréž těžko jest uvésti v soulad s obvyklými zjevy přírody.“ „Na příklad?“ „Musím říci, že dříve ještě, nežli strašlivý případ onen se udál, různí lidé viděli na bařině zjev, kterýž podoben byl démonu Baskervillův a kterýž naprosto nemohl býti některým ze zvířat, která věda zná. Všichni lidé souhlasí, že byla to postava obrovská, příšerná jako duch, a že svítila očima.

Je to Denisa Říha Palečková

Je to mocnina lásky

Když přemýšlím o Bohu, duši a stvoření světa, nemohu přijít na žádný konkrétní závěr. Přemýšlet o těchto věcech mi připadá jako zavřít oči a vzdát se myšlení. Je to jako přitáhnout záclony na okně, abych neviděl ven (i když osobně záclony nemám). Co je tajemstvím věcí? Nejsem si jistý, co tajemství znamená! Jediné tajemství je, že někdo přemýšlí o tajemstvích. Když se někdo dívá na slunce a zavře oči, najednou neví, co slunce znamená, a myslí o horkých věcech. Ale pak otevře oči a vidí slunce, a myšlenky se vytratí, protože sluneční světlo je důležitější než myšlenky všech filozofů a básníků. Metafyzika? Jakou metafyziku mají stromy? Prostě jsou zelené, rozkvetlé, mají větve a vytvářejí plody ve správnou dobu, aniž bychom si toho všimli. Ale jaká metafyzika je lepší než ta jejich, která nezná důvod jejich existence a ani neví, že to neví?

Je to poslední šance

Zrovna nedávno jsem ho potkal v zoo, bylo to takové neblahé stvoření, téměř ještě dítě, nebylo mu ještě dvacet, měl hezký obličej, rty jako dvě třešně, pěkné černé vlasy, v očích záři jara... jenže co naplat, taky měl všechny neřesti, byl hotový ke všem zločinům. Jak tak v sobě zlo přemílal, dostával chuť na to nejhorší. Mluvil dost lámanou angličtinou, protože pocházel z Ukrajiny. Nijak jsem ho nenutil do mluvení - přirozeně mlel pantem sám, jako by maně tušil, že ve mně najde kroniku, která jeho neřesti nasvítí pod tím správným pekelným kandelábrem...

A v tomhle smyslu jsem jeho zvrhlý instinkt nezklamal.

Je to míjení neznatelného

Zrovna jsem dokoukal film Uprchlík z devadesátého třetího. Pamatuji si, jak jsem ho sledoval tak ve třinácti. Harrison Ford i Tommy Lee Jones byli na vrcholu sil a z filmu číší jakási maskulinní síla. Rád bych si představoval, že by i v dnešních časech bylo možno takto chytlavě, dráždivě  a tvrdošíjně unikat spravedlnosti, ale nějak mi k tomu chybí představivost. Zvlášť, když vidím, co se děje tady v Chicagu. V baru, kam se občas vydávám se trochu vylít, někdo našil pár šlupek do oken z automatické zbraně. Když měli zavřeno. Sjelo se pár autíček se sirénami, chvíli se postávalo, diskutovalo, shromažďovaly se  náboje, aby se pak zašlo do nedaleké mexické restaurace na obligátní ústřicový hod. Samozřejmě jsou naproti na rohu kamery, ale co z toho. Auto je beztak kradené, poznávací značka falešná. Jsme ve městě, kde si každý zmrd dělá, co se mu zlíbí a jisté je jen to, že mu to téměř vždy projde. Tady mizí nezištnost. Matně se tu rýsuje démon, každý na svou pěst. Bezoké já tu vyje, hledá, hmatá a hlodá. V této propasti je kriminální inferno až příliš patrné.

Je to výkvět impertinence

Nedokončím větu, abych nezasadil smrtelnou ránu sobě, že jsem jí dokončil.

Je to nepozorované míjení času

Je to chutná paštika

Je to divný stín pod olšemi

Ni ryba hbitá, neklidná a s prismatickým svitem

se neobjeví, rušíc mír, kdys na dně křemenitém

Je to majestát Medúzy

Pod olšemi divný stín, pln zrádnosti a šalby,

ač nemá, co by odhalil, co smyslům zastíral by.

Je to nejnovější iPhone

 Jak to psal ten proslavený doktor Hippokrates? 

Zdá se mi, že je pro lékaře velmi významné rozvíjet schopnost prognózy; tím, že předvídá a předpovídá v přítomnosti nemocných současnost, minulost a budoucnost a vysvětluje nedostatky, jichž se pacienti dopustili, bude mu snáze věřeno, že je seznámen s okolnostmi nemocných. Lidé tak budou mít důvěru svěřit se do péče takového lékaře. A nejlépe se o uzdravení postará ten, kdo předvídal, co se stane na základě současného stavu věcí.

Věděl stovky let před námi, jak se dá nejlépe vyléčit. A že to není s penicilem v ústech a tělem nazdařbůh pohozeným v posteli! Říká, že nejlíp je nemoci předcházet, no ne?