čtvrtek 30. července 2020

Chladná hrůza

Dřív to bylo mezi mnou a Jitkou rozkolísané, prožívali jsme jakýsi zvláštní koloběh vztahu... než jednoho večera přišla z práce, mrštila s kabelkou do kouta a řekla mi, že chce zkusit něco neslýchaného... něco, co si její chlípná dušička přála už delší dobu... jít se mnou do tripu... tak jsme si vyšli na kopec, ani slovo nám nepřešlo přes rety, měl jsem nachystaný silný matroš, bouřlivácký, který by ten útlý stonek Jitky mohl řádně rozsekat... cucli jsme si pod hvězdnou oblohou něčeho šamanského a zdálo se mi, že tam nahoře sídlí něco obludného, co pase po tom, co se bude dál dít... pak si lízla... šňupla... vše prováděla tak, jak jsem ji naváděl... asi dvacet minut proběhlo v neskutečném tichu, působení drogy nás však brzy začalo svébytně oslabovat... podlehli jsme polibkům a brzy by snad došlo i na filozofii, jenže... přišel déšť, přeháňka na východní obloze... a v tu chvíli se dostavil ten moment, o kterém snila... upadla do stavu katatonie éteru, v tlumené směsici zvuků jsem zaslechl protivný svistot, který se nám posmíval..... když tu slizká, beztvará, mlžná mračna přišla blíž a pohybovala se podle našich rozkazů a určovali jsme běh všeho, co žilo... vnímal jsem její přítomnost po mém boku či ještě konkrétněji.. úžasnou prdelku, díky své paměti jsem si v komnatách noci zapamatoval i, neodvažuji se to vyřknout, její stydkou kostičku...znal jsem každý obrys jejích vlásků a chloupků, její výjimečné mladistvé líce, planoucí oči a něžné obočí, jež mě doháněly k šílenství... o plynutí času jsme si nevedly žádné záznam, neboť čas se pro nás stal pouhou iluzí...vjemy o nekonečnu nás opájely... nepravidelné oddechování mé přítelkyně jakoby odměřovalo neuspořádaný řetěz chaotických dojmů... v rychlém sledu jsme si tehdy užívaly blízkost, ale vbrzku jsme pocítili, že jsme zaváti do mnohem vzdálenějších světů, než jsme si představovali.. na její mladistvé, zářivé tváři jsem zahlédl výraz nadšení... jak jsem se díval, uzřel jsem... jako by byla ráda, že je tak daleko od všech... vypadala tak jinak.. jinak než všechny ostatní... pokud lze ji nějak označit, pak za pouhou matérii sexu.. připravená k výkřiku tak strašnému, že jej nemohla vydat. Od té doby duševní choroba vyplňovala její smutný život. Nikdo -  kromě mě - nepochopil, jak hrozná událost se na tom kopci udála.

středa 29. července 2020

Slon a jezdec

Jediným důvodem, proč pil whisky, bylo, že to měl zakázané, to mu říkal tatínek i maminka, ale když byli všichni pryč, mrtví a pohřbení, tak co? Klidně bude pít, kdy se mu zachce. Pil ještě z jednoho důvodu. Chtěl přestat myslet. Lidský proces myšlení je založen (tedy tak to alespoň tvrdí psychologové) na dedukci a indukci a trvale opilá osoba tyto dedukční a indukční skoky provádět nedokáže. Někde uvnitř je spadlé vedení, zkratované obvody, převrácené vypínače. Leží tam na hromadě sutiny a drť. Už opustil skutečný svět, který v podstatě nebyl ničím jiným než nepřetržitým proudem vjemových podnětů, a ponořil se do hloubi nádrže s ethanolem. Byl jako člověk v neznámém tmavém pokoji, který drží zástrčku od lampy a plazí se po podlaze, vráží do předmětů a nedokáže nahmatat zásuvku. A cítil se tak nejlíp, jak se jen dalo. Občas, když už byl maličko nalitý a snažil se dovědět, kde se nachází a proč, lidé na jeho otázky neodpovídali, protože něco v jeho tváři jim prozrazovalo, že to má v báni trochu vykradené.

Většinou se cítil skvěle, když ne a ne rozsvítit, ale tentokrát to bylo jiné. Žasl, cítil se podveden. Tentokrát odstranili sochu Kryštofa Kolumbuse přímo z mramorového piedestalu, kde stála desítky let. Aby zabránili černému peklu a rozpoutání vzpoury, dopustili se svatokrádeže svědomí. #blacklivesmatter



Nasadil grimasu přehnaného zmatku, svraštil obočí, naklonil hlavu, poškrábal se ve vlasech. Dokonce do hlasu vložil trochu víc zaujetí. "Je mezi námi konec, přesvědčil jsem se, že jsi kurva," pronesl do ticha.
Vypadala, jako by zemřela vsedě, veškerý život jí z tváře vyprchal. Její oči, které ještě před okamžikem jiskřily vším tím, co chtěla ještě povědět na svou obhajobu, byly teď dvě zamlžené skleněné koule.


Někdy jsem skutečně, hlavně tak kolem dvacítky, přicházíval do těch náleven k situacím, jako kdyby je pro mě někdo se smyslem pro ironii vytvořil, abych je uviděl, uslyšel, zapsal...

Slova se mi pak často rozlila do vizuálního ekvivalentu moderní poezie, jakou by mohl tvořit nějaký bohémštější Halas, kdyby byl býval pobýval na světě...

špaček ne ten
na stromě
ale v popelníku
rychle hasl

a podobné vrcholy okamžiků, skládal jsem jich tucet za noc, někdy i víc, zvlášť ve větší společnosti, kdy se mi čím dál víc uzavřenějších duší skládalo na pitivo v absinthovém klubu.

úterý 28. července 2020

Ustěpačná radost

"Teď lituji, že jsem to neudělala. Moc toho lituji.“ Začala zase plakat a položila si paži přes obličej, abych ji neviděl. Odtáhl jsem ji paži, natáhl se vedle ní a políbil ji. Křečovitě mě objala a potom se o mě apaticky opřela. Když promluvila, její slova byla napůl přitlumená tím, jak se mi opírala o krk. 
"Nebuď labuť," povzbudivě jsem ji pošeptal do ouška. "Nikdo přece netušil, že se Jáchym udeří do hlavičky." Nic na to neřekla, otočila se na druhý bok a po chvilce už chrápala.
To, že si člověk není jistý, to dělá ještě horší. Teď musíme jenom sedět a čekat. Připadá mi to hrozně dlouhá doba, po kterou mám jen bezmocně sedět a čekat, jestli mé dítě umře.
Zatímco se odehrávala manželská chvilka, Jáchymek o pár kilometrů dál žmoulal v ústech palec a prohlížel si ošetřovatelku svýma šedozelenýma mongoloidníma očima.  Tak se vylekala – jednak vědomím, že nespal celou dobu, co tam byla a jednak tím, jak ho nečekaně spatřila – že jí srdce v hrudi zděšeně poskočilo a ona vykřikla. Byla mladá, už tři roky ve vztahu s nadějným doktorem a připravená na první dítě - toto zvláštní novorozeně by však určitě přes její pohlavní orgány nepřešlo. 
Pohled na něj ji vyděsil, ale pohled na to, jak si cucá palec a jak na ni civí - jako šedesátiletý děda s erektilní dysfunkcí, ještě víc.

pátek 24. července 2020

Odbarvené, studené slunce

Vypíšu s prostou naivitou, jak jsem znovu nalezl klid. Obrazy bolestí, které se střídaly, přivedly mě do takové beznaděje, že jsem skoro ani mluvit nemohl. Má mysl, úplně zaměstnána těmi iluzemi, vzpírala se. O nejkrásnějších věcech jsem si říkal: co na tom záleží, toto pro mě neexistuje. Dlouho jsem strádal, neměl jsem důvod k životu ani ke skutkům. Jeden z mých přátel jménem Jiří chtěl ve mně přemoci tuto malomyslnost. Vodil mě po ruzných akčních místech v O**xxxx a mluvil výhradně sám. Jeho skoro mnišská tvář tvořila přímý kontrast s mou vyžilou tváři mumifikované masky. S jistým úmyslem prozřetelnosti jsme bůhvíjak dorazili do kavárny. Kousek o stůl dál právě dosnídala nějaká žena a nevím co mi v jejím pěkném, ale zkaženém hlase připomnělo hlas té, kterou jsem miloval. Kdo ví... zdali v této ženě není její duch, řekl jsem si. A cítil jsem se šťasten, že byla tak blízko. Co by se stalo, kdybych najednou umřel, napadlo mě návdavkem. Jiří vycítil mé neštěstí a chtěje mě povzbudit, zašel za mladou ženou, jeho kamarádkou, aby nás uvedl do vzájemného vztahu. K mému neštěstí to byla právě ona, ta, jíž jsem miloval - před osmi či devíti lety. Myslel jsem tehdy, že skočím do Úpy, protože jsem ji, vdanou paní, nechtěl vystavit urážce dvoření. Poznala mě ihned, ale já ji ne... dlouhé vteřiny jsem ji nepoznal. O týden později jsme už spolu randili, jako jsem po tom toužil před těmi osmi, devíti lety! Země se vyšinula ze své dráhy a bloudila jako koráb bez stožáru po své dráze bez ohledu na hvězdy!

čtvrtek 23. července 2020

Shingeki no Kyojin

Sleduji ten titánský anime už roky, od samých plenek. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jsem schopný se u něj popadat za břicho nebo být jak na jehlách. Skutečně a bez příkras řečeno, společné úsilí šikmookých vynalezlo velkoplošnou zábavu pro náročné i ty méně! Bylo to zcela, jako kdyby jejich usměvavé oči hledaly oči mé, v osmém díle třetí série jsem se rozplakal jako ve vzpomínce na nějaký trpký ráj... mohu tam být cizincem ve světě zároveň cizím i známém. Marně se ženy pod loubími i děti s prázdnýma očima tísnily kolem ohromných titanů, jako by je chtěly zadržet.. ty krásné tváře bledly, a ty výrazné rysy, ty oči se ztrácely ve stínu, v němž se ještě leskl poslední záblesk úsměvu... to jsou vize... úplné kataleptické stavy... pak klapka, a bác... obr žere hlavy nebo štíhlé, obnažené nohy žen v podražcové besídce nebo v nějaké stáji, hrdinka ho snad tucetkrát udeří sekerou do krku a on pořád žvýká, rozplývající se ve své vlastní velikosti, jako dezert si veme koně...

úterý 21. července 2020

Only ever met one man that I wouldn't wanna fight

V tom světě, ve kterém se právě nacházím, přízrak věcí doprovází přízrak těla. Jestli vás zajímá, co to znamená, odkážu vás k Swedenborgovi. On jako jeden z prvních přišel se zastřenými definicemi, zaumnými zvukomalbami apokalypsy a nevtíravým popisem běd. Hlava je plná snů a zadek jako železná kotva nás drží při zemi. Motáme se u dna, nevíme, co dělat se svými rozplizlými nápady, se svými leitmotivy, dokud nepotkáme spřízněnou duši: to, co někdo nazve kapriciózností náhody, je pro jiného prostě mazec. U krásného člověka, tak jak mu rozumí běžná populace, volila hra náhod průměr všech rozměrů. Je obyčejný. Krása: průměrnost. U ošklivého alespoň vidíme svébytnost. A tato neceněná přednost dneška se promítá do všech sfér působení, v nichž oškliví lidé mohou uplatňovat své skrýváné, ale o působivější talenty.

pondělí 20. července 2020

Ortel

Nemyslel jsem na nic a měl jsem v hlavě prázdno jako člověk vyčerpaný myšlením. Předtím hovořila s mou expřítelkyní. Nikdy jsem se nedozvěděl, jaké bylo jejich setkání. Jen jsem se doslechl, že bývalka byla při odchodu tak rozrušená, že nemohla najít dveře, kterými přišla. Zvony začaly zvonit, šel jsem k umyvadlu, oholil se a vyrazil do kostela. Bylo tam málo lidí. Nevím, jestli kněz mluvil dobře nebo špatně, protože se o víru nezajímám. Navíc jsem stál dost vzadu, kde skoro nic nebylo slyšet. Takže tedy nevím, co dělal a říkal. Asi kladl otázky a ostatní přítomní mumlali odpovědi. Na konci vybírali nějaké desátky nebo co, to už jsem tam ostatně skoro nebyl, odešel jsem dost rozladěn do vinárny. Celý ten obřad, ta mše, nebo co to bylo, mi bylo stejně vzdálené jako křest u Marie Panny.
Důležitější než hořící keř a Ježíšovo chytání ryb nebo poslední pomazání bylo, že se se mnou Iva rozešla. Po rozmluvě s tou, kterou jsem pořád potají miloval. A se kterou jsem, což je opět důležitější, bokem spal.



11. říjen 2007



Tehdy jsem trpěl nespavostí a celé noci místo chrnění psal. Zanedlouho po rozmluvě s Ivou má expřítelkyně umřela na předávkování pervitinem. Kladli mi necitelné otázky. Proč jsem ji prý nezachránil před tím jednorukým mrzákem, co s ní oficiálně chodil. Dar (insomnie), který jsem ztratil, se mi asi na rok vrátil. Milé děti, to je daň vaší bolesti...

neděle 19. července 2020

Stoupal v klesání


Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá a dlouhý věků běh i smrti smrtí bývá.

V hlavě mi vířily šílené myšlenky a slova dávných proroků mi vanula hlavou. Napřed jsem sestupoval úzkou chodbou, obalenou plísní, jako do nějaké ohavné, strašidelné studny. Přestože jsem se lekal vzdálenosti, kterou jsem zřejmě překonával, nedokázal jsem se zastavit. Nebylo to tam dost vysoké, abych si mohl kleknout, tak jsem se musel plazit.
Až na konci tunelu jsem pochopil, kde jsem se ocitl. Dorazil jsem k síni umělých model, mezi mumie.... a bylo jich tam tolik, vyvolávaly tolik vzpomeň... jako při loučení... tolik zvláštních tvarů pysků, totemů zvířat, neurčitých humanoidů a plazů... vše neživé, protesané do podob jiných světů, o nichž by vám pověděli jen pradávní proroci...

středa 15. července 2020

Přestěhován během sekundy

Kdyby existovalo označení pro kratší časový úsek než sekunda, jako třeba milisekunda a dali byste pod parou pryč to mili spolu s se, tak zhruba byste pocítili, jak rychle jsem založil nový blog a hupsl na něj. A to na adrese stuprumblog.blogspot.com, kde budou mít rej dívky... ale tentokrát nebudu užívat nechutných způsob, čuňačin a jiných sprostých vyjadřovacích prostředků. Je třeba působit na něžné pohlaví něžně, nejenom siláckými řečmi a grgáním. Na blogspotu budu proto převážně psát v řeči vázáné a vyjadřovat se k smrtelně důležitým otázkám našeho světa.
Nebojte se nic, hovado se ve mně nicméně nezapře a sem tam dám o tomto hovadu vědět jazykem prozaickým. Jako člověk blízek hrobu, jako poslední mohykán!

Vodpráskli Blog cézet jak myš na lodi poroučící se ke dnu

Pro blaho lidstva učinili pořádný kus práce, jen co je pravda. Nyní můžeme začít s čistým štítem, na adrese, která je zcela mimo hledáček jakýchkoliv papparazziů! A začneme prasárničkou hned zkraje, již by nevymyslil ani Plinius starší. Ten popisoval bájné tvory, bytosti, které snad vznikly, když umírající město, ech...no prostě, když ho sídlily velké opice. Dlužno dodat, že Plinius je vnímal dost skepticky. My popisujeme obyčejné pozemšťanky, docela jednoduchou mluvou a - to taky dlužno přiznat, v rozhodně růžových odstínech. Kdo, když ne tvůrkyně života, uchvatitelky krbu a vynálezkyně blowjobů, si zaslouží být rozmazlovány básníky a vychvalovány do nebes takovými pobudy, jako je stuprum? Tedy tady mě máte v plné nádheře. Zde vám v průběhu mnoha a mnoha desítek let, které mi zbývají do konce života (chacha), předvedu zcela jinou stranu věčného rýpala, nesnesitelného ožraly a dívkami vyhledávaného poustevníka. Máte-li pocit, že přeháním, vaše intuice tentokrát selhala. Skutečně jsem jiný, než jste si naivně myslely! Budu vstupovat ve vaše teplá těla, těla plná krve jako upír, až se stanu pánem vašich sutin a kostí...


Dvojí zločin spojil nás! 
všecko ať to vezme ďas, 
všecky ženské v jeden ráz. 


Umíš ostychem se rdít,
umíš mi co odepřít? 

To mi draze zaplatíš. 
nejdráž stále bude levně. 

A celou takovou knížečku ve formě blogu, kde se to hemží veršíky jako střást/chlast, měli/celý, Popelák/tak, muž/už, zatočí/očí, zmoh/hoch, dost/host, vin/syn, tělo/mřelo, si můžete přečíst jedině zde, na ultimátním blogspotu. Tak ještě pár ukázek.

Mluvíte jak malé děcko, 
důkaz, že dokážete na světě všecko.  

Surovost je nežnost, 
něžnost surovění. 

Jídla budeš mít víc než bys přála si
a nikdy tě nebudu tahat za vlasy.

Zarmoucen duší a srdcem drzý, 
na tváří smích a v hrdle slzy.

úterý 14. července 2020

Hvězda, had a nahá dívka

Takhle se sešli, v této podivuhodné sestavě. Někdy koncem září, kdy ještě bylo dost teplo, aby se večer dalo vyjít na plácek, se had, vlastním jménem Filip, dívka Soňa a ještě jejich kamarádka, nesmělá dívka s piercingem v nose, rozhodli, že si vyjedou kousek za město, do lesa a tam se budou kochat pohledem na měsíc a jeho přivrácenou stranu. Měsíc měl tu noc akorát být v perigeu, a pohled na něj jim měl skýtat vzrušení hodné pořádné pařby. Jenže, jak to už s dobrými úmysly bývá, jejich dodržování dláždí cestu do pořádných sraček, a tento večer nebyl nijakou výjimkou. Začalo to tak, že Filipovi volala bývalka, že ji zmlátil její současný. Musel se tam jet podívat, obhlídnout situaci. I když už nebyli spolu, pořád mu na ní tak trochu záleželo. Vypadalo to tak, že nekecala. Jak k ní vrazil do bytu, viděl, že má podlitinu pod okem. Její kluk nikde, prý šel do hospody se trochu uklidnit. Plakala mu na rameni a slibovala, že ho opustí, tentokrát už na beton, má svou čest a cenu. Filip věděl, že Magda měla trochu problém s důvěrou a že když už si na nějakého koloucha zvykla, nedokázala ho opustit, ani když jí třískal. Co se dá dělat. Nemohl jí pomoct, ne dnes, když měl rande se Soňou a ještě s tou divnou holkou s piercingem. Chvíli s ní pobyl, nabídl jí odvoz do nemocnice, aby ji trošku ošetřili, ale ona jen vše odmítla a brzy se rozloučili. Byl urostlý a docela hezký, sice mluvil jak dlaždič, ale dokázal se něžnému pohlaví snadno zalíbit. Soňa se do něj proto skoro před třemi měsíci okamžitě zbláznila. O šest let starší, představoval pro vysokoškolačku cestu k lepšímu a snadnějšímu žití a ona pro něj na oplátku mladé masíčko. Povaha Soňi byla trochu problematická. Nechávála za sebou stezku opuštěných paniců, kterým lámala srdce. Byla skutečně výstavní kus, snad každý heterosexuál si na ni brousil zuby a vytahoval pomalu peněženku.

pondělí 13. července 2020

Kotě

V jejím vztahu k mému pronikavému, jemnému duchu bylo více porozumění. Vzniklo mezi námi jakési spojení, neslyšel jsem sice přímo její hlas, ale kdykoliv se má myšlenka k ní upřela, hned mi bylo jasné její vysvětlení.
Je to tedy pravda. Jsme nesmrtelný pár? Jsme paprsky ústředního ohně?
Možná to tak bylo... tedy dokud mě nezapřela, dokud mě nezavrhla. Ano, je tomu tak. Tato žena, kterou jsem nade vše miloval, se odstěhovala a zanevřela zcela na mou osobnost, mou divokou individualitu! Možná že to nebyla žádná Laura nebo Beatrice a že jsem si z ní, úplně všední ženy našeho století, nějakou tu Beatrici vytvořil pouze silou své touhy! Avšak ne, toť nemožno, takové chyby bych se nikdy nedopustil.
Zašel jsem snad příliš daleko v těch výškách, které budí závrat? Začínal jsem chápat, že takové otázky jsou příliš temné i pro tak vysoké duchy, mezi jaké se počítám i já, stuprum!
Sváděla oko a líbila se duchu víc, než dokážu vylíčit. Někdy po nocích hledala mé oči. Trpce jsem se rozplakal, když se dotkla mého rozpáleného čela. Často mi vyprávěla o psaneckých rasách, které žily daleko od ostatní civilizace, milovaly je ptáci, čerstvý vzduch atd. Tito lidé prostých mravů, spravedliví a přičinliví v původní práci, uchovávali tradici prvních a nejdůležitějších ctností. Představoval jsem si, že se sama narodila do takové rasy. Před tisící lety, přisuzoval jsem jí duševní božství, ale i schopnost lakovat si nehty nebo namalovat rty. Povzbuzovala tedy mou fantazii na sto deset procent, nejen svou božskou vizáží, ale i iluzí zvláštního lesku duchaplnosti.
Někdy se mi však naopak zdálo, že se mi snaží bránit v návštěvě hospody. Každopádně zvítězila, ano.

neděle 12. července 2020

Podprsenka

Dobře vypočtená časová mozaika, verše na efekt zvukový, to ještě nedělá báseň... Je třeba síly emoce, vidění. Zeptejte se Sigmy, to je mistr plasticity.


Černé hrozny svítelnic... vesmír je v nich... ne zcela, jen na volném prostranství...spatřil jsem kupu balvanů a šel si sednout - po chvíli vyšla zpod loubí. Lodyhy kozího listu rozkládaly mezi mohutně vzrostlými stromy svá dlouhá pásma lián. Rozvinula svou štíhlou postavu pod tempem kroku, ovinula půvabně svou dlouhou paží kolem hloží.
Obrysy její tváře se měnily jako plamen lampy. Přesto navyklé pohyby. Byla hezoučká, roztomilá. Pocítil jsem neurčitý zármutek, byl jsem přesvědčen, že mi zbývá málo života. Hlas slýchavaný v dětství, které mě zarážel svou správností... Nejvíc mě na ní přitahovaly dokořán otevřená ústa, jež nevyjadřovala smích (ústa nebyla roztažena do šíře), nýbrž úlek.

čtvrtek 9. července 2020

13 důvodů, proč jsou zrzky v kurzu

"Tys mě udeřil," řekla. V jejím hlase nebyl hněv, ale úžas.
Napadlo ho, že to bylo zřejmě poprvé, kdy se někdo dotkl těla Anny Ovčáčkové Tumachrové zlostnou rukou. "Ano, odpověděl. Samozřejmě. A udělám to znovu, jestli nezavřeš zobák. Už si na mě nebudeš otvírat tu svou nevymáchanou hubu, miláčku. Radši si na ni dej zámek. To ti říkám pro tvé vlastní dobro. Tohle už skončilo. Jestli chceš v tomhle domě někoho buzerovat, tak si kup psa."
Manželství belhavě dobíhalo do cíle ještě několik měsíců, ale fakticky skončilo okamžikem dopadu Františkovy dlaně na stranu Anniných úst. Vyprovokovala ho, bůh ví, že ho vyprovokovala.
To bylo před dvěma lety a teď mu nějaký člověk, který se ani pořádně nepředstavil, čumí do tváře a sděluje mu, že je mrtva.
"Jak? Co se stalo?" Pomyslel na to, že při autonehodě nemohla zařvat, byla to ta nejopatrnější řidička v Olomouci.
"Vloupání, znásilnění, poprava sekerou," mechanicky odříkaval ten pán.

středa 8. července 2020

Povinně kuřba a pak na kutě

Víte, jsem nesmírně rád za vás, za blogery, kteří tu - někteří nenápadně, jiní s nápadným virválem, pokukujete, zda náhodou nepřibyl nějaký brilantní článek, nějaké to dechberoucí psaníčko mistra uzurpuma... Výpadek proudu na pár dní, který měl za následek pád tří sloupů elektrickým vedením - protože na posloupnosti koneckonců v psaníčkách nezáleží, už se vymlouvat nemusím a nebudu, protože je definitivně zažehnán. Kompjůtr mám taky... sice ne nijak zánovní nebo rajcovní, ale zatím tluče. Klávesnice je hnusná jak bradavka zhýralé babky, píše se mi na něm dost nepohodlně, protože rozložení kláves je neortodoxní, ale píše se. Bůh tedy zachovej a požehnej Stálého čtenáře, který tu právě teď slídí... A to má tři ráno. Neustále tu okouní nějaká dívka v kalhotkách, která si prohlíží články na telefonu a pak do komentářů vzkazuje, že jsem úchyl nebo něco horšího. Buď ona nebo jiná dívka, která se nevyjadřuje a jen nevychází z údivu, že jsou na světě takoví sexisti.. a nebo ještě další odrůdy vás, čtenářů a čtenářek, které jsou mi daleko milejši, i když o sobě nedávají znát... Inspirace u mě jako u ostatních nepřichází klopotně a pomalu... pořád pryští... obvykle jako hadice spermatu, kterou někdo vsune do otvoru sviňky. Psaníčka, narozdíl od dětí, přijdou jednou za čas na svět zcela bez porodních bolestí. Jen jsou dny teplé a dny horké, kdy kromě chuti pít kořalu a mexická piva s ledem a umírat nemám takřka nic na srdci. Nic upřímně zapovězeného ani nic pošmourného, čím bych vás mohl pošpinit, zkrátka žádné transcendentální moudro, co bych sdělil nějaké anonymní mase shromážděné na místním blogu. Neprotáčejte oči. Můžu vás nakrmit, no problem, nic mi není bližšího. Ale nechtějte, abych se taky díval, jak vyžíráte perly, které vám spolu s otrubami hážu... Uvědomte si, že jste zde dobrovolně. Nikdo vás nenutí do četby. Stejně jako vás nikdo nenutí chodit do práce nebo si měnit kalhotky. Ale že to občas některé děláte, děláte hlavně kvůli sobě.

Okolí se sice tváří, že mu na tom záleží, ale mně je to šumafuk...
Mne zajímá jen příběh za vašimi víčky.

sobota 4. července 2020

středa 1. července 2020

Obchod elektronikou v Číně

Zrovna seděla na lavičce a učila se nanejvýš zodpovědně na čtvrteční test ze zeměpisu. Anička cudně tajila dech, aby se její ňadra nevzdouvala v odpoledním horku a nenápadně pohlédla směrem k poklopci chlapce, který před ní procházel. Měl na sobě adidasky, šortky Puma a černé tílko Bufu.
Když si všiml pohledu upřeného na ta místa, zarděl se a otázal se slečny:
"Vy mě sledujete, slečno?"
"Zcela právem," odpověděla Anna s přesladkým a neodolatelným úsměvem.
"Dobře to umíš říkat, ale je to jen zbožná fantazie, že my dva spolu budem provádět prasečinky," odsekl jí jinoch jaksi pohněván.
Tu se bleskurychle zvedla z lávky a křepkými ptačími skoky přiběhla k svému pánovi. "Nechtěla jsem působit dojmem lehké děvy. Víš přece, že za určitých okolností v každé počestné ženě dřímá děvka," pronesla truchlivě.
Usmál se, protože měl nyní její sexuální tvary takřka na dosah. A dodal, aby si dodal zdání slušňáka. "Tak pojďme ke mně do bungalovu, je to jen kousek."
Jemný údiv, jemný úsměv se rozhostil na její pusince.
Procházeli pak do sebe zavěšeni ulicemi, z nichž byl čas vymetený a než došli k bungalovu, třikrát se políbili pod lipami. Cítila se jako princezna, ale aniž kdy pochopila, že její princ je zlý jako Voldemort.
Když mu pak o dvě měsíce později mezi domy, které stály nakřilo a hnaly se do kruhu, prozradila, že je v tom, bylo to k smíchu a bylo to k pláči s tou jejich svobodou.