Je to svobodné zednářství, které nás zotročí

Je to chlípná studentka

Je to maska prasete přišitá k tváři

Je to chudý, kdo vždycky dává dvakrát

Je to žalud nemytý

Jack Unterweger, to je jméno, při kterém se každému znalci vražd nutně postaví prapor do pozoru. Když skončil s prostitutkami, šel si povraždit na výletě po Praze. Ale však co... Lidi. Nic to nevydrží. Kdyby se nemnožili jak nějací pošahaní králíci na farmě šíleného klauna, už by dávno žádní nežili. Poté, co Blanka skončila s úsměvem od ucha k uchu poblíž popelnice, šel tento ohleduplný, takřka taktní zabiják dál a hbitě pracoval, aby dosáhl úspěchu a mohl se ve vězení, kde seděl mnohokrát, pyšnit určitými zásluhami.

Jack vůbec nevypadal špatně, měl hezké vlasy, oči, úsměv, byl to vlastně charismatický zabiják. Na první pohled vypadal jak prodavač pojištění. Měl sotva čtyřicet a za sebou už malý hřbitov.

Co se týče způsobu, jakým své oběti porcoval, vůbec nebyl tak obyčejný, jak ho vyšetřovatelé stavěli. Když se Jack rozhněval, dokázal ženy, oběti jeho hněvu, doslova hodiny trápit, než ukončil jejich strastiplnou pouť. Hovořil k nim tehdy o přísném trestu, který je stihne, když jen ceknou... a poskakovalo mu při tom obočí, jako by byl nervózní. Utrousil často jejích jméno, jakoby namátkou, aby si vzpomněly, kým byly, než se ocitly ve stejné místnosti s ním....

Jak jsem již řekl, v Čechách spáchal svou nejchytřejší a nejoriginálnější vraždu. Dívka, která byla vyvolena, vypadala, když ji našli činitelé, jako nějaká houba, tak byla napuchlá a jakoby nalitá. Navíc všichni policajti tehdy tvrdili, že vypadala, jako by byla kalcifikovaná...

Dokázal zvápenatět i dívku, jež byla zaživa již tak dost plná vápníků, plná vitamínů a minerálů. Jenže ve společnosti byla nadpočetná, tedy musela z kola ven.

Je to vlastizrádce, ale změnil se k nepoznání

Pozvala nás na oslavu narozenin vlastně Martička. Patřila do naší party, ve které jsme prováděli nejrůznější vylomeniny už od páté třídy. Teď však bylo všecko jinak, časy se změnily. Mládí jsme dávno nechali za sebou. Někdo by možná řekl, že stále jsme v nejlepších letech, jenže my se cítili staří. A co hůř, trpěli jsme pocitem, že jsme nic nedokázali. Do jednoho jsme zoufale bažili po slávě. Takové to, že když jsi ještě nebyl zvolen prezident ani náčelníkem generálního štábu, jsi odepsaný. Toužili jsme změnit svět. A Martička z nás všech nejvíc, ač byla nejkřehčí a měla k tomu tedy ty nejhorší předpoklady.

Popíjeli jsme akorát u doků v taverně, když jsem se kolem sebe porozhlédl. Byli jsme fakt skupinka různorodá. Vedle mě seděla blondýnka Kunda, asi třicetiletá kyprá maminka, která ale bůhvíproč pořád vypadala na osmnáctiletou žabku. Vedle ní nej kámoška Marta, ta měla teď akorát sedmadvacet, potetovou tvář zdobily i četné piercingy, hlavně kolem rtů a nosu. Celkem vzato nevypadala nijak zle, ale normální chlap by si od ní držel odstup. Další židli zaujímal trochu jednodušší člověk s výrazem ňoumy zvaný Cigoš - nemusím vysvětlovat, jakého byl etnika, ale co na něm bylo zajímavé, bylo to, že ve všem byl tak upřímný, že mu vždycky každý musel všechno uvěřit.

Nejzajímavější byl ale příběh, který dával po šestém pivu k dobru Cigoš. 

Je to rozbitý svět, ale možná půjde opravit

Včera odjela do Boleslavi, kde se měla setkat se svým přítelem. Byla mírně konsternovaná, když usínala v kupé. Dověděla se totiž, že všechny zprávy, které zaslechla od kamarádek, které teď byly nepředstavitelně vzdálené, jsou založeny na pravdě. A teď, jak se přibližovala k městu, kde to mezi nimi všecko začalo, začínaly se stávat smrtelně skutečnými.

Jeji klub Kuba nebyl žádný prosťáček, vyučoval na výšce Umělá hnojiva a protože byl skoro už docent, vydělával pořádné prachy. Navíc s obličejem, který měl, si nemusel dělat starost o to, že by jej dívky ignorovaly. Nemusel se nijak snažit a zvládl by přebrat všem svým kolegům jejich ženy. Ale on místo toho hořel chorou láskou jen pro ni. 

"Ty mi nedáš pokoj, šídlo?" netrpělivě poposedla směrem k němu, když ji na židličce v hospodě nebezpečně ošahával místečko kolem stehen. 
"Promiňte, že ruším," ozvalo se od dveří, když vstoupila barmanka, která byla překvapena tím, co vidí. Polonahá slečna, která se snaží si svléct zbytek kalhot, je ohmatávána starším pánem. V tu ránu oba ztuhli, seděli nehybně a snažili se pochopit, jak je možné, že zapomněli na obsluhu.

Upřela na něj pohled svých modrých očí, když se tamta vzdálila. 
"Můj pane, co kdybys mi řekl, co se mnou hodláš udělat? V tuto noční a už skoro ranní hodinu? Možná bychom měli místo číšky vína jít do hajan?"
"Protože vím, jak pevný vztah tě ke mně poutá, nebudu tě zarmucovat. Vypijeme posledních pár číší a zvedneme se."

Měsíc za oknem zmizel za mraky, bylo již pozdě.