čtvrtek 5. srpna 2021

Komando koček

Konečně jsem se s ní sešel. Nasměrovala mě do židle, řekla ať si udělám pohodlí a takové ty kecy. 

Tak jsem si tam kecl a snažil se tvářit zaujatě. 

"Dáte si něco k pití, pane Holube?"

"Vodku s džusem, dík. A ať to má grády."

"Vodka došla a džus vlastně taky, omluvně se usmála."

"Tak teda nic."

"Jak si přejete. Já si vodu dám."

Vlastně jsem si ji pořádně neprohlédl. Slečna Poledníková měla něco přes čtyřicet a byla štíhlá jako proutek. Měla krátce střižené vlasy zformované do praktického účesu a studené, nečitelné oči. Málem mě začala vzrušovat. Neviděl jsem na ní žádné šperky, tedy až na snubní prsten. Byl to ten typ ženy, co si na sebe nikdy nevezme sukni a chodí pořád jenom v kalhotách a ještě k tomu vždycky v tlumených barvách. Byla stoicky klidná, vyrovnaná, to jsem viděl. Byla to žena, kterou jen tak něco nevyvede z rovnováhy. Kterou jen tak něco nezlomí. Přesto nepůsobila bezcitně. Uměla asi vycítit, co lidi pohání dopředu, jinak by tenhle džob nikdy nedělala, to jsem viděl taky.

Mezi námi nebyl žádný vztah, ani pracovní ne, viděl jsem ji asi potřetí, pokaždé jsme se předtím jen krátce pozdravili. Až do toho dne jsem její existenci prakticky nebral v potaz. Navzdory tomu jsem si začal uvědomovat, že ji asi obdivuji, přestože jsem nedovedl uhodnout, jestli je ten pocit vzájemný.

Začínala mě vzrušovat. Odešla k sekretáři ve vzdáleném rohu místnosti, na kterém stál džbán vychlazené vody. Jak artikulovala, bylo zkrátka nevšední, připomínal jsem si těch pár slov, které jsem dosud prohodili. Vzala jednu ze skleniček, vsypala trochu ledu, otočila se ke mně a asi váhala, zda se má napít, neboť se rozhostilo krátké, nepříjemné ticho. 

Možná že to nebylo až tak překvapivé. Živil jsem hledáním hajzlů a skrze svou práci jsem se s výchovnou poradkyní Poledníkovou seznámil. Dostal jsem se s ní do křížku v době, kdy pracovala jako asistentka na případu, při němž jsem málem přišel o život. Tehdy mě jeden chlápek, kterou jsem ne a ne najít, pobodal do břicha. Málem jsem na té ledové dlažbě zkapal. Nechal mě umírat v přítmí věžičky, na níž se zubil veselý chrlič. Nevím, zda mi tehdy osud přál či ne, ale našli mě a odvezli do nemocnice... vylízal jsem se z toho. Sice to trvalo tři týdny tam plus ještě dvě měsíce ve staré chatě, kterou mi zanechali rodiče v Prostějově, ale dostal jsem se z toho.

Možná jsem 

středa 4. srpna 2021

Ale i tak ji přítel vytrestal



Živoucí, duchovně nezávazné hmatatelné umělecké ztvárnění baví měšťanské masy, kdežto vášnivě bezvýhradné mládí dovede upoutat jen problematika; vy kočičky, co tu jste, jste bývaly problematické a bývaly jste bezvýhradné, jak jen může nějaká číča být!

Ostatně proto jste si nabrnkly Josefa. Učaroval vám svým přísným pohledem a rašícím knírkem. To vy jste za ním běhaly, když byl ve třeťáku na technice. Nevěděly jste, nemohly jste vědět ani tušit, že je to latentní masochista, psychopat. To jste si začaly pomalu uvědomovat asi až měsíc po tom, co jste mu podlehly. Začínalo to nenápadně. Šmíroval vás v mobilu. Začal parkovat před vaší tělocvičnou rumby. Chodil za vámi do nenápadně do kaváren, kde jste si domlouvaly tête-à-tête s kamarádkami a usedal daleko od vašeho stolu! Padl vám do oka, ucítily jste jeho kolínskou, i když byl desítky metrů od vás. Zaútočily jste na něj.
"Co tu děláš?"
"Nic, přišel jsem si vypít mokačíno. Co tu děláš ty?"
"Nic, taky jsem tu na kávu, tak čau doma."
"Čau."