sobota 24. září 2022

Těžká Tereza (herečka) a její nepopsatelný harém


Tady jsem jako zkoušel umělou inteligenci. Nemyslící hovado, říkají, ale texty jsou to docela hezké. Takové umělé. Asi jako pětileté děcko, co zkouší dělat limeriky.

čtvrtek 22. září 2022

Čmelák a jeho sesuv k zemi

Nepěkně se kdysi dělo. Můj několikaletý vztah s Jituškou už nestál za nic, byl to jen stín těch dob, kdy jsme si měli co říct, kdy mezi námi vířila věnce červeného listí a kapénky citů... památka na ni, na tu vyschlou, vysokou dívku, věčně oblečenou do roláku, mi pevně sevřela hrdlo, když jsem se onehdá díval do planoucího krbu... a můj smích, když jsem si připomněl nějaké její postřehy či vtip, to byl smích neradostný.. takový, jakým silný člověk skrývá svou bolest. 

Pamatuji si, že měla velmi oblé zoubky a vždy bělostné.. jako čerstvě napadaný sníh... jako ta veverka v něm. To si z ní pamatuji, ta ústa a její zuby, jazyk a pupík. Šli jsme sami lesem, všude bylo bílo, zaváto. A ona myslela, že hlouběji v lese bude lepší viditelnost... byli jsme totiž dost vysoko, ona zbožňovala, když mohla koukat na oblohu a vidět tam svítit hvězdy a tak. Ale ta bouře, jak jsem řekl, byla za námi, před námi a mohla kdykoliv upozornit na svou přítomnost. 

Našla stopy saní. Bylo od ni velmi nepředložené, že mi oznamovala kde co. Mě totiž nic nezajímalo, kromě jejího tepu. Když jsem jí držel. Ona měla dost dobré boty, takové gumáky, pohorky. Já měl vždycky šunty - ani značka, ani pohodlí, ani bytelnost... jak podešev z kusu uhlíku a maličko pohliníkované, ale to je vedlejší. Měla ke mně myslím velkou důvěru, aspoň to jsem z ní neustále cítil. Nevěděla, co jsem zač, že vkládat důvěru do mě, to je rovnou jako se nechat zruinovat, okrást, zabít. Nicméně ten modrý květ, jak jsem jí přezdíval, protože nosila ty modré bundy, roláky atd., jsem nepřesvědčoval o svých úmyslech, o své povaze... když jsem byl důvěryhodný, pak jsem tedy byl. Cheche. Měl jsem tehdy ve skutečnosti jen jeden sen. Uskutečnit pochod na Špilberk. Byl jsem tak zblbnut vyprávěním o hrdinech z Parmy, kteří se tam na vlastní pěst vypravili... ty úprky z Itálie, do Švýcar a pak tam, pokud možno pěšky, že jsem v mysli neustále slyšel měkké klevetení divokovlasých Italek, jejich sladké obličeje a něžné výrazy temných očí. Tato pravda, kterou ona nemohla pochopit, protože ji neznala, bylo to jediné, co mě tehdy, navzdor nezřízenému ničení, drželo nad hladinou. Přišel jsem k ní jako anděl z bouře a jako anděl opět zmizel, za to mi mohla být vděčná, nebo teda může... Její život díky mě nabyl životnosti. Žáru. Proměnila se víc ve skutečnou ženu z masa a krve a kostí...

Bouře prý někde v dolině řádila, a nízké zákrsy borovic mírnily tam výše, u nás, její sílu. Avšak na místech nechráněných těmi porosty, tam se to mlelo a v té pustině, kam ona mířila, tam to hraničilo s vichřicí. 

středa 21. září 2022

Terzo incomodo

Tak jak se jmenuje článek, se jmenuje i běh mých myšlenek. Když jsem melancholicky naladěn, myslím v italštině totiž.