Fragment II.

Večírky v Karlíně už neměly tu jiskru co dřív. Elena seděla na terase loftu a sledovala, jak se mladí copywriteři a produktoví manažeři shromažďují kolem DJ pultu, jejich smích zněl dutě přes dunění techna. Někdo otevřel další láhev prosecca.

"Pamatuješ si Tomáše?" zeptala se jí Kristýna, zatímco si zapalovala cigaretu. "Ten tvůj z Berghain výletu?"

Elena si pamatovala. Samozřejmě že si pamatovala. Tomáš měl dar činit věci důležitými pouze svou přítomností, jako by jeho pozornost byla měna, která všechno zhodnocovala. Tančili tehdy do rána a on jí vyprávěl o své vizi udělat z Prahy druhý Amsterdam, a ona mu věřila, protože tehdy se zdálo, že všechno je možné, že stačí jen chtít dostatečně intenzivně.

"Je zpátky v Brně," řekla Kristýna. "Dělá něco s konzultacemi pro municipality. Viděla jsem ho na Stories, jak jede na kole podél Svratky."

Elena přikývla a popíjela svůj drink. Věděla, že když o něm přemýšlí, nepřemýšlí o něm samotném, ale o verzi sebe, která s ním byla. O dívce, která ještě věřila, že Praha je začátek něčeho, ne jen místo, kde se lidé zastaví na cestě jinam.

Fragment I.

Po rozchodu komunikovali Michaela s Jakubem přes aplikace. Sdíleli kalendář kvůli střídavé péči a občas si psali o platbách za kroužky. Kdykoli řekla, a říkala to často svým přátelům u vína: "Milovala jsem Jakuba a byla to nejlepší léta," odpovídal jí nový přítel Marco, designér z Milána: "Ovšem že milovala - proč by to mělo být jinak?"

Jakub si otevřel v Praze coworkingový prostor pro startupy, ale zřejmě ho trh nepřijal. Michaela se nedověděla proč, investoři mlčeli, ale za několik měsíců viděla na LinkedInu, že pracuje v Pardubicích jako freelance consultant a ještě později byl v Olomouci a dělal tam webové stránky pro malé firmy. O jeho životě tam se náhodou dozvěděla víc než o životě jinde: chodil prý denně běhat kolem pevnosti, na kavárny chodily za ním prý studentky filozofie obdivovat jeho MacBook a na Notion workspace měl prý vždycky desítky záložek s rozpracovaným podcastem o umělé inteligenci, o němž všem říkal, že je téměř hotový k spuštění. Říkalo se o něm, že má zajímavé názory, a jednou na meetupu o kryptoměnách měl působivou prezentaci o decentralizaci, ale zapletl se s nějakou influencerkou, co propagovala udržitelnou módu, a dostal se také do konfliktu ohledně autorských práv k nějakému open-source projektu, tak se tedy z Olomouce odstěhoval.

Nový muž v jejím životě

Po rozvodu zůstával Martin s Lucií v kontaktu. Volali si kvůli jejich dcerám a občas vyměnili pár slov o domě na venkově. Kdykoli řekla, a říkala to často: "Byl to dobrý člověk a věřím, že je jím stále," odpovídal jí její nový muž Pavel: "Samozřejmě že byl - proč by také nebyl?"

Martin si otevřel v Brně vlastní architektonickou kancelář, ale zřejmě to nešlo podle představ. Lucie se nedověděla, co přesně se pokazilo, ale za půl roku uslyšela, že pracuje v Jihlavě pro městský úřad a navrhuje tam autobusové zastávky a později byl v Třebíči a dělal tam totéž. O jeho životě tam se náhodou dověděla víc než o životě jinde: chodil prý hodně do hospod, mladší kolegyně ho prý rády poslouchaly a na stole v kanceláři měl prý vždycky rozložené velké plány, o nichž se vědělo, že je to zásadní projekt kulturního centra, už téměř hotový. Říkalo se o něm, že dokáže být vtipný, a jednou na městském zastupitelstvu měl dobrý proslov o veřejných prostorech, ale zapletl se s nějakou úřednicí z matriky a dostal se také do sporu ohledně nějaké zakázky na školní hřiště, tak se tedy z Třebíče odstěhoval.

Zemřel i Milan Nakonečný

Dnes zemřel Theodor Pištěk

Je to tak. Náš poslední malíř už je pod drnem.

Hrabej, hraboši

Prach se neusadil. Zůstal jaksi viset ve vzduchu jako mlha špatných rozhodnutí, když zvracíte svačinu kámošce na boty po nevydařené chlastačce  Nikdo nikdy nemluvil o tom, jaký je skutečný konec světa - ne hromové finále, ale spíš takový ten pomalu se rozpadající, mokrý papír. Otočil jsem se k ní, k Lii. Drápy, které jí kdysi tvořily dlaně, teď byly jen obroušené nehty a pohled měla prázdný jako vyschlý vrt. "Běž," řekl jsem, ale znělo to jako praskání ledu. Nikam se běžet nedalo. Každý horizont byl jen zrcadlo s prasklinou. Krvácela z míst, která nebyla vidět, jenom cítit - ta únava z přežívání, to je ta nejpomalejší a nejšpinavější rána. Vytáhl jsem z kapsy prsten - ten, kvůli kterému jsme utíkali už deset let. Vydával teď jen matné, hloupé světlo. Lia ho chtěla. Já jsem chtěl jen, aby ona chtěla. "Všechno," zašeptala, její hlas byl jen suché šumění, "všechny ty cesty a ty mapy - byly nakresleny jenom proto, aby se měly kde setkat naše boty." Pak ten zvuk. Ne sirény, ale spíš takové to tiché, nevyhnutelné mlasknutí, se kterým se Zavírá Brána. Obklíčeni. Ne policie, ne vojáci. Jen takoví ti Úředníci Konce, s neutrálními tvářemi, kteří přišli zapnout proud a sebrat nám lístky na ten neexistující vlak. Liin prsten mi vypadl z ruky, zakutálel se do kaluže oleje a rozbitého skla. Realita byla nakonec definována touto malou ztrátou, stejně pofidérní jako nutnou. Nic nespravedlivého, jen příšerně logické. Když mě odváděli, pohlédl jsem do tváře Lii. Neplakala. Jenom se maličko usmála. Uklidnilo mě to, ten úsměv mi totiž říkal: Teď už to víme. Nejsme hrdinové. Jsme jen nepořádek, co po sobě museli uklidit. A v té hluboké, prázdné kapitulaci - v tom se skrývalo veškeré lidské vítězství. Naděje je vtip, který se stal příliš dlouhým. A my jsme se konečně přestali smát. 

Mrtvá kočka v půlce kopce

Konečně jsem zas tu. Vrátil jsem se po několikaměsíčním detoxu. A jsem opět zpátky mezi živými. Teď ode mne nečekejte nic míň než nálož hnusu a dojetí! Začneme třeba tím, co dělá kočku kočkou. Ach, co tedy dělá kočku kočkou? Není to jen součet hebké srsti a ostrých drápů, to by bylo příliš přízemní pro tvora tak éterického.

Je to především ta aristokratická lhostejnost ten jemný, avšak neoblomný projev nezávislosti. Kočka kráčí světem s vědomím vlastní vznešenosti; s elegancí, která je bytostná, nikoli naučená. Je to tekutost pohybu, tichý stín, který se mihne místností, aby se vzápětí proměnil v hřejivou, spokojenou hroudu na polštáři.

Kočku kočkou dělá její zvuková alchymie: od tichého, vibrujícího vrnění, které léčí duši člověka, až po náhlé, naléhavé mňouknutí, které jasně sděluje její majestátní nároky na vaši plnou pozornost a na to, co se skrývá v ledničce. A nesmíme zapomenout na její hluboké, vědoucí oči – vertikální štěrbiny, které v sobě skrývají tisíciletou historii pouštních lovců a tajemství chrámů. Když se na vás kočka podívá, nevidí jen svého "sluhu", ale komplexní, leč fascinující součást svého teritoria. Kočka je zhmotněná rozporuplnost - divoký dravec, který se dobrovolně stává domácím božstvem. Je to malý, chlupatý mistr Zenu, který nás učí umění spánku, protažení a bezpodmínečné sebelásky, aniž by k tomu potřeboval jediné slovo. A tato tichá, sebevědomá síla, spojená s hravým tlapkáním a momenty nečekané něhy, to je to neviditelné kouzlo, které z ní dělá navěky nedostižnou Královnu.