Oblíká se tak, že nevysvitne zář pohlaví

Začal jsem si všímat jejích nohou a toho, jak jí sukně obepíná boky, když se otočí s podnosem. Pak nastaly pohledy trvající trochu moc dlouho.

Trocha nadsázky

míval jsem rád láhve plné krve
mladé dívky v kabátech z velbloudí vlny
kouzlo Pepka námořníka

a další ubohosti

teď můžu jen Millera, Millera Lighta, MGD nebo něco na ten způsob!

Zalepená

Nedávno jsem potkal takovou sladkou míšenku. Nevím, jestli je z Ekvádoru nebo z Argentiny, ale určitě má do sebe i něco asijského. Vypadá opravdu půl jako divoška, půl jako civilizovaná dívka. Garáž má ověšenou hadicemi a hráběmi. Taky má asi osmiletého synka, mám toho kluka fakt rád a myslím, že je moc hodnej, a až se naučí, jak rozbít vajíčko, určitě dokáže něco neobyčejného. Zatím teda spím s jeho mámou a snažím se vyhýbat hádkám. Měla taky bratra, který kdysi seděl za znásilnění, ale který byl učiněné eso. Popsal bych ho asi jako staršího bráchu se zlatými křídly, povislým bílým břichem a očima, které vyrazí dech slunci.

Policejní inspektor Klubíčko

V posledních pár letech jsem si byl nepříjemně vědom, že jednou někde naposledy vydechnu, zavřou se za mnou těžká, železná vrata a nechají mě v té tmě na opačné straně života. A teď je v těch dveřích okno. Slib světla. Způsob jak pokračovat. Objevil jsem krásnou dívku, lásku mého žití! S labutím krčkem a očima víly! Umím si vybavit každý její rys, každou pihu na její tváři, odstín hlasu,
způsob pohybu - všechno v opojných nesnesitelných detailech.

Za párou byla nahá

To jsou zase kecy. Tentokrát paní profesorka, phDr. kandídátka věd Anča Hogenova hlodala. Pozvou si ji do studia a ona klasicky začně tlachat o nějakém patočkovi a Nietzschem, jako by byla nějaká odbornice na ty pány, nejmíň jejich nabíječka. Pak se jí zeptají, jak vznikl virus a ona mele ty svoje hovna o tom, jak je potřeba prožít tragédie a ztratit sám sebe a že dneska se mladí musí bavit, považují to za OBSAH - hledat rauš a chemické opojení, aby ten život vůbec vydrželi. Usebráni, uvlastněni, žijící z pramene a schopni dostat se do toho stavu přemýšlení o svém životě, to by poradila těm, kteří se chtějí vymknout vůli k moci a společnosti vyrůstající ze síly. Ta hrdinka v životě nezavadila o žádnou pořádnou, aspoň trochu ženskou práci, nedřela ani na blbém poli, a vysvětluje, jaká to je hrůza tvrdě pracovat - jenom seděla v učebnicích o Heideggerovi a Buberovi a teď předává moudra a žluč, jak je všecko rozdělení na piču, takových je dvanáct do tuctu a všichni jsou stejně směšní.

A nejlepší - "žít, abych měla lepší hodinky než sousedka, to je ubohost. Abych taky měla na tu dovolenou v Jugoslávii, to je ubohost, ubohost, ubohost," když to řekla třikrát za sebou, tak už jsem se vyvázal z pokerface a začal jsem se tlemit, jako když se dobře sjedu. Určitě je to menší ubohost, než omílat od rána do večere ubohé sentence stovky let mrtých pánů, kteří si zašukali dvakrát v životě a z toho jednou chytli kapavku.

Na mě už ani ty "ušlechtilé" tvářičky nedělají dojem. Jsou to staré panny, měkkoty, slimáci, kteří se schovávají za laskavosti. Nemají vagíny ani koule na to rozmrdat párty. Nemylte se (ale holte), kundy, nejpodstatnější lidi jsou vždycky pustá hovada. 

Hnala ho vařečkou

Vešel jsem do obrazárny. Paní od lístků seděla na svém místě, u kasy, za půvabným reflexivním sklem, nepochybně české výroby. Sotva jsem vstoupil, její oči se zúžily a její trvale namalovaný, srdečný úsměv zmizel, jako když slunce náhle překryjí mraky. Chvíli si mě prohlížela, jako kdyby se snažila složit si dohromady puzzle mých úmyslů. Proč je takový trhan na výstavě mistra Bezoušky?
Některé dívky prahnou po ptáku jako třeba váš nabíječ po kvalitním bouráku a některé babky prostě nepochopí, že svět se změnil. Již nevládnou světu akční hrdinové typu Stallona nebo vyžilé trasořitky jako Dustin Hoffman. Vládnou ti, co z ničeho nemají strach. Zcela nezasažen jejím odsudkem, přistoupil jsem k výdejně lístků.
Nebyla zas tak stará, brýle ji dělaly o dobrých deset let starší. Neměla asi padesát, možná měla čtyřicet devět. Vysekl jsem jí sice zdvořilou úklonu, ale pomyslel jsem si své... působila jako gorilí samice, se zastřeným hledem, měla navíc těžké prsy a buclaté prsty - v noci bych jí možná klátil, ale ve dne? Těžko.
Koupil jsem si tedy lístek, rozloučil se a postoupil do středu shromáždění. Jako obvykle tam bylo lidí jak nasráno. Stáli tam, tváří v tváři či zády k zádům všichni ti cizinci, kteří by se za normálních okolností na sebe ani nepodívali. Různé společenské úrovně, chápete. Nad obrazy se vznášelo ticho. Poté, co jsem vešel, konverzace se jako mávnutím kouzelného proutku mírně rozproudila. Byly to ale spíš otřepané fráze, mluvilo se, jenom aby se mluvilo, aby se vytvořil hluk, který zaplní ticho. Horší bylo, že brzy hovor vázl, aby nakonec utichl zcela. Některé ty mladé holky měly hlasy jako potkani a mluvily, jako by stály na letišti, což taky nebylo příliš rajcovní. Pak se začalo tleskat, protože zpoza závěsů vstoupil kurátor.

Ze vzrušení si překousla jazyk

Není nic, co by jí zabránilo jít za jejím snem, psala v některé z prvních esemesek! Měla sice nevýrazný nos a takové tmavé skvrny kolem očí, že mi připomínala mývala, ale pod těmi bavlněnými propocenými šaty skrývala bohatství, ty totiž prozrazovaly velká prsa a upotřebitelné tělo. V řidičáku stálo Lenka, ale nikdo ji neřekl jinak než Leňuš. Už ani nevím, kdy a jak jsme se seznámili, ale velice rychle mi docvaklo, že je nevyléčitelně smutná. Rozešla se s přítelem, který hrál na tři strany (nakolik jsme znali). Vysvětlil jsem jí, že je to docela běžná praxe, že se tím nesmí nechat vyvést z rovnováhy. Uvěřila mi a brzy jsme začali chodit na bowling, na párek v rohlíku, na zmrzlinu, až se mi jednoho dne svlékla v posprejovaném průchodu. Pečoval jsem o ni jako o sestru a ona se mi pravidelně odměňovala kratšími i delšími randety. Jak jsem řekl. Byla dost smutná, když jsem ji potkal, ale celkem rychle se oklepala a pak znovu pokračovala v cestě za svým snem. Chtěla odjet jako zdravotní sestra do rozvojových zemí, kde by pomáhala dětem a nemohoucím, když je třeba napadne nějaká bakterie z bažin nebo obyčejná lepra. Toužila být potřebná. A já její sen jen podporoval. Nabádal jsem ji dokonce, aby mě vzala s sebou, že bych se tam o ni staral stejně přičinlivě jako zde v Čechách. Jen bych tam nepracoval a spíš sledoval při práci ji. Finance za tolik let pracovního života nějaké mám, mohl bych jí dávat kapesné, navrhoval jsem dále. Kromě jiného. Taky bych jí vařil a tak dál, však znáte ty běžné udržovací procesy, jimiž si prochází kdekdo. Chodila dost módně oblečená, což mi vadilo, protože vzbuzovala pohledy jiných týpků. Hlavně sledovali její prsa, protože ty byly skutečně nepřehlédnutelné. Dokonce jeden chlap z autodílny, byl celý černý, jako fakt černoch někde z Houstonu, měl montérky a pod nimi se rýsovali tetovaní motýli a jarní květina, na ni zahulákal cosi v američtině jako na drahou prostitutku. Byl fakt velký jak bejk, takže jsem dělal, že neslyším a šli jsme dál, jako by se bývalo nic nestalo..-