úterý 20. února 2024

Uprostřed nejhlubšího dovádění



Peníze nejsou všechno, slyšel jsem říkat nějakou slečnu v podchodu.







Ano, to říká většina milionářů.









V matném svitu luny, který pronikal do chrámu, jsem spatřil klečet u oltáře jakousi ženu. 
Přečistý vzhled a povlávající šaty vyvolávaly v mé mysli představu ženy, kterou jsem miloval jako školák.


Dál na náměstí je to jak při revoluci. Jek houkaček se šíří vzduchem na kilometry. Chybí už jen střely země-vzduch. Cítím, že se odehrává něco historického...

pondělí 19. února 2024

Lužický Srb

 


Danajské dary zlověstných příchozích z minula či budoucna, hlasy dávno mrtvých…

Hlas mrtvé dávno
Holky mé minulé
Zněl mi vstříc
Z kupole nálevny plynule
Chtěl cos temného říct






Ona jen lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny na své cestě nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin

Ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel.

Zub času jen málo pozměnil toto místo. Jako dnes, tak i tenkrát ležel karvinský hřbitov na křižovatce, daleko od lidských obydlí.

Přece jen to nejstrašnější na světě je člověk, jeho duše.
A zvlášť ta, která když provedla svůj strašlivý čin, když ukojila svůj satanský chtíč, zůstane navždy neznámá, nedopadená, neodhalená.

Zaranžovala to náhoda.

Věci v zrcadle dýchat přestaly a nehybně spočívaly v transu nesmrtelnosti.

Když svlékla kalhotky, tušil jsem, že noc přinese zábavu.

neděle 18. února 2024

Neúprosná logika

Rytmus života v domě se rozpadl a bylo nemožné zavést nový. Jediný způsob, jak si Kryštof mohl zachovat rozum, bylo to, že se snažil z domu vypadnout, kdykoliv to bylo jen trochu možné. Naběhal toho za ten týden dost, pořád okolo domu.

sobota 17. února 2024

Mimořádný výlet do luhů

 


Hodně básníků mě vykradlo, než jsem na něco přišel... mám teď plnou skříň haraburdí, zapomenutého na úvalu fantazie, oškubané koroptvemi.

Spíme a jednoho dne se neprobudíme... moře to ví a člověk, ten, co nesní, otráví..

A komediantství přece tak často souvisí se skutečným citem.

Moře bylo jako vyleštěné zrcadlo.

Vzpomínal jsem si na naše poslední Shledání ve vile a na její stud a čekal jsem, že bude chtít zhasnout. Namísto toho stála skoro minutu nahá v chladném vzduchu, s hubenými pažemi volně spuštěnými podél těla.




pátek 16. února 2024

Slečna s modrými brýlemi

Siri bylo při našem Prvním shledání šestadvacet, byla o sedm let starší než já, ale její impulzivní chování mi často připomínalo Siri, které ještě nebylo šestnáct, jak jsem si ji uchovával ve vzpomínkách na festival, k němuž došlo jen před deseti měsíci mého času. Její hluboký, bezprostřední smích byl stále stejný. Zelené oči se jí blýskaly.

Nic pro mě není příliš mnoho.

Mysl je totiž zdrojem touhy po změně a jejím nejpronikavějším činitelem.

Jeden z nich, jak někdy bývá, byl největší a nejstarší, druhý menší a mladší. Velký, zlatovlasý Štěpán, měl oči modré, ústa velká a rysy krásné, ale také pyšné a tvrdé. Malý, hnědovlasý Lukáš, měl oči malé a černé, ústa výrazné, ale veselejší a přátelštější rysy a celý postoj byl mu poddajnější.

středa 14. února 2024

Co je asi trápí?

Cesta blogu je nekonečná, nic nelze odebrat, nic přidat, a přece ji každý měří svým dětským loktem. Tu sice některá přidá, tu odebere, výsledek však vždy je krásný článek jako tento!




Vhrkly mi slzy do očí a srdcem mi projelo sladké uštknutí, když jsem se dověděl, že na mě nezapomínáte...




Tak pamatujte: ani vzdálenost fyzická ani dálka času nás nemůže rozloučit, mé milované čtenářky!