Klečeli ve sněhu a modlili se celou bytostí

Čtenář, badatel zabývající se starodávnými svazky a tajemnými texty, se ocitl v zajetí podivné knihy ukryté hluboko ve staré knihovně. Na její vazbě nebyl žádný název, pouze slabě vyryté symboly, které se zdály jemně měnit v záři jeho pochodně.

Jak otáčel stránky, z nichž každá byla tlustá stářím a plná tajemných nápisů, začal cítit, jak mu po zádech běhá mráz. Vzduch se ochladil a kolem něj se rozhostilo děsivé ticho. Hororové příběhy ani strašidelné pověsti mu nebyly cizí, ale na této knize bylo něco jiného – hmatatelná hrozba, která mu šeptala sliby moci a zkázy.

V matném světle si všiml zvláštní části ke konci: série stránek vázaných v karmínové kůži, z nichž každá byla označena jediným symbolem – něčím, co vypadalo jako otevřená ústa. Zaujatý její zlověstnou povahou četl dál, jen aby se ocitl vtažen hlouběji do příběhu, který vyprávěl o starodávných kletbách a zapomenutých tradicích.

Čím hlouběji se nořil do těchto temných příběhů, tím více se zdálo, že se mění jeho odraz v zrcadle za ním. Zpočátku to byla jen nepatrná změna – stínová skvrna tam, kde měla být jeho levá tvář. Ale jak čas plynul, tato skvrna se zvětšovala a každý den pohlcovala více masa, až se téměř nepoznal.

Stránky knihy se nyní otáčely stále rychleji, samy od sebe se mu převracely v dlaních, jejich ostré hrany se mu zaryly do kůže prstů. Každá stránka z něj ukousla kousek, živila se hrůzou a zoufalstvím, které mu naplňovaly srdce. Snažil se přestat číst, ale slova na něj působila jako neodolatelná přitažlivost, poutala ho k textu, jako by byl vězněm vlastního výtvoru.

V závěrečné scéně se stránky knihy rozletěly jako nafouklá ústa a odhalily stvoření s očima z čisté temnoty a zuby, které se leskly jako obsidián. Vystoupilo z mezer mezi stránkami a natáhlo chapadla temnoty, která se ovinula kolem jeho tváře a pomalu odtrhávala maso, až zůstaly jen holé kosti.

Místnost se naplnila kakofonií výkřiků a zvuků trhání, zatímco tělo čtenáře se svíjelo v agónii. Kniha ležela otevřená na stole, její stránky byly nyní prázdné a bez obsahu, protože pohltila nejen fyzickou podobu muže, ale i jeho samotnou duši.

Je tomu přesně padesát let, co se ten člověk ztratil

Nonstop restaurace, podivný podnik vyčnívající z horizontu událostí černé díry. Stěny pokrývají slabě zářící neonové nápisy, které vrhají tajuplné stíny, a ve vzduchu visí nadpozemský chlad. Čas zde není jen nejednoznačný; je zde zkroucen do přízračného tance. Vzduchem se line vůně kávy "Po expirační době" – bohatá směs, která jako by v sobě nesla šepot zapomenutých dob. Vejce, která prošla kuchyní kvantovým skokem, syčí a obrací se pod dohledem neviditelného kuchaře, jejich žloutky jsou tekutým zlatem na pozadí křupavého bílku. Každé jídlo vypráví příběh, ale zde je čas sám tím nejvyšším vypravěčem a hmota tu prostupuje hmotu. Servírka, jejíž zástěra je poskvrněna zbytky mezihvězdného prachu, se pohybuje s tichou ladností. Není už nejmladší, leč tváří se tak. Viděla konec nesčetných vesmírů a začíná vidět i konec tohoto. Její oči, odrážející vzdálené hvězdy, vyzařují nadpozemský klid. Když obsluhuje hosty, každý doušek kávy a sousto vejce je prodchnuto tíhou nevyřčených příběhů. V restauraci vládne temná, drsná atmosféra, kde i náhodný zvuk zní, jako by byl uslyšen zcela naposledy. Cinkání příborů o talíře splývá do ambientní symfonie, kde každá nota je fragmentem historie. Protože je. A taky protože venku se horizont událostí černé díry vlní třpytivými zkresleními, jako by se pod náporem ohýbala samotná realita. Zákazník, jehož tvář zakrývají stíny, si objedná jídlo. Servírka mu podá talíř s vejci a kouřící hrnek kávy. V restauraci to bzučí očekáváním a každý okamžik visí v tenkém závoji mezi existencí a neexistencí. Tady je čas řekou, která teče dopředu i dozadu, a každé sousto, každý doušek je cestou do neznáma.

Boty ze sloní kůže

Kachnička

Suverénní vůle

Sdílení slov

Slet sokolů