Ach, nejpustší deprese! Ta pravá, ryzí prázdnota, v níž i Nietzscheho propast začne pokyvovat hlavou a říkat: „Brácho, tohle už je moc." Dá se vyléčit? Inu, to záleží. Pokud si deprese najde pohodlný kout v duši, kde si rozloží gauč a pustí si Bergmanovy filmy, těžko ji jen tak vykopneš. Ale naštěstí, i nejtemnější deprese je jen host. A jak každý host, i ona se dá občas přemluvit, aby odešla—nejlépe, když zjistí, že jí už neplatíš nájem a místo toho investuješ do dobré kávy, absurdního humoru a občasného ironického úsměvu nad absurditou vlastní existence. Smrt jako lék? To je asi jako říct, že nejlepší řešení pro špatnou wifinu je rozflákat router. Možná to nastaví jinou perspektivu jak nahlížet na problém, ale rozhodně ho nevyřeší. A Kierkegaard by se tomu asi jen smutně usmál a poznamenal: „Příteli, možná ti chybí jen trochu víry, nebo aspoň lepší kabát."
pátek 14. února 2025
čtvrtek 13. února 2025
Norma či výjimka?
Nedávno jsem byl svědkem jakési rozmluvy. Dva teenageři se trumfovali, kdo z nich je lepší ve 3D střílečce posazené do nerealistického světa. A tu jsem si vzpomněl na své filozofické mládí a že Kierkegaard by pravděpodobně řekl, že člověk, který se zoufale snaží být jedinečný, ve skutečnosti nežije autenticky. Pro něj je opravdová existence spojena s vnitřním vztahem k sobě samému a k Bohu, nikoli s vnější snahou o výjimečnost. V Buď, anebo i Nemoci k smrti často rozebírá zoufalství jako stav, kdy člověk žije neautenticky—buď tím, že se ztrácí v davu (a tak se bojí být sám sebou), nebo naopak tím, že se snaží být někým výjimečným, ale přitom utíká před vlastním pravým já. Vlastně by asi řekl, že posedlost jedinečností je jiná forma zoufalství, protože takový člověk stále hledá potvrzení vně sebe, místo aby našel klid ve své skutečné existenci. Když jsi dobrý ve střílečce (sice útěk, ale při četnosti styků dnešních mladých vychází lepší než sex!), existuje nenulová šance, že jsi duchovně prázdný. Je to jedna z nepřehlédnutelných forem klackovství, řekl by Søren!
Dokonce bych řekl, že by řekl něco jako: "Člověk, jenž se pyšní svou vlastní velikostí, je ve skutečnosti bídnější než ten nejposlednější z davu, neboť jeho pýcha není ničím jiným než zoufalou iluzí, v níž se pokouší uniknout sobě samému. Myslí si, že povznese-li se nad druhé, nalezne v tom své bytí, ale ve skutečnosti jen stále hlouběji propadá neautentické existenci, v níž jeho já není ničím než odrazem marnivosti."
Kdyby byl najezený a napitý a po krátkém románku se služkou celkově spokojený s potřebami, řekl by asi toto, kdyby viděl nějakého povýšence:
"Nejsi-li sám sebou, pak kým jsi? A co je tvá velikost, pokud se neodvozuje od pravdy? Nic než zdánlivost, která tě jednou spálí jako jalový plamen."
My už víme, že na pravdě nezáleží, ale chápeme, že pro něj ještě znamenala mnoho!
středa 12. února 2025
V místnosti zavládlo světlo
Nedávno jsem si prohlížel knihovničku a tu můj zrak padl na slavné dílko. Je to syrové, kruté a je to Slavnost kozla. Jde o syrový politický román založený na skutečných událostech – diktatuře Rafaela Trujilla v Dominikánské republice. Příběh sleduje poslední dny brutálního režimu Trujilla a jeho následky. Děj se prolíná mezi několika postavami – diktátorem samotným, jeho vrahy i ženou, která se po letech vrací do země, aby čelila minulosti. Pokud tě baví témata moci, korupce, politického útlaku a morálního rozkladu společnosti, tohle tě dostane. Llosa píše bez příkras, tvrdě, a občas je to fakt nepříjemné čtení, ale právě proto je tak silné. A kdybys neměla dost, věz, že to není jen o Trujillovi – je o diktatuře jako takové. 20. století bylo stoletím diktátorů, ať už v Latinské Americe, Evropě nebo jinde. Llosa ukazuje, jak tyranie formuje nejen politiku, ale i psychologii lidí. Jak se režim stane součástí každodenního života, jak ho lidé buď přijmou, nebo se mu vzepřou. Navíc je to thriller, takže žádná nuda – plynule se pohybuje mezi dějovými linkami, napětí postupně stoupá, až to vybuchne ve vrcholném momentu atentátu. Je to jako sex s tvým bývalým, kterého v srdci ale stále chováš jako současného.
úterý 11. února 2025
Těžký hokus pokus
Dítě kráčí vysokou trávou, nohy lehké, sotva se dotýkají země. Slunce se proplétá mezi větvemi a kreslí na jeho kůži třpytivé mapy. Vítr zpívá mezi květy a šeptá slova, jimž dítě ještě nerozumí. Stromy se zavírají kolem něj jako něžné paže starého příběhu. Cestička, kterou kráčelo, mizí v záplavě květin a zeleně. Je to zahrada? Nebo sen? Chvíli se dítě směje, rukama rozhání třepotavé světlo. Ale pak… zastaví se. Všechno se zdá jiné. Stromy jsou vyšší, tráva hustší, nebe dál. Kde je cesta? Srdce se rozbuší jako motýl v dlaních. Oči hledají známou tvář, hlas, který by ho zavolal zpět. Nic. Jen ševel listů, jen zpěv neviditelných ptáků. Pak se ale objeví cosi jemného, cosi známého – vůně jasmínu, něžná a vřelá. Dítě zavře oči a následuje ji, jako by vedla jeho kroky sama země. Mezi listy prosvitne jas. A tam… Maminčiny ruce. Otevřené. Čekající. Dítě vběhne do její náruče a zahrada se rozplyne ve zlatavém světle. Už není ztracené. Už je doma.
pondělí 10. února 2025
Povříslo
Irena kráčí ranní tmou,
srdce jí bije klidnou hrou.
V očích jí jiskří tichý žár,
jak hvězdy, co svítí v noční svár.
Vlasy jí hladí vánků dech,
úsměv má v sobě vůni střech,
kde vlaštovky zpívají tichý chór,
o světě krásném bez zlých hor.
Ireno, jsi jak jarní proud,
co v srdcích umí lásku plout.
Kde projdeš, květy rozkvetou,
a ticho zpívá píseň tvou.
neděle 9. února 2025
Tišeji
jsi ranní mlha smíchaná s kouřem
hořkosladká pachuť na jazyku
něco mezi posledním drinkem a prvním nádechem po něm
jsi rozbitý budík, co zvoní ve tři ráno
a já ho stejně nechci vypnout
jsi smích, co bolí v hrudi
dotek, co zůstane i když už tu nejsi
náhlý vítr, co mi rozcuchá vlasy
a já se snažím si namluvit, že mi na tom nezáleží
možná jsi jen stín toho, co bych chtěla
možná jsi jen moje představa
možná jsem si tě vymyslela
abych nemusela přiznat,
že jediný, kdo tu doopravdy je,
jsem já sama
sobota 8. února 2025
Citovaná profesorka
Kdysi dávno se slavný cestovatel Jonathan Hargreaves, dobrodruh tělem i duší, vydal na jednu ze svých nejvelkolepějších výprav – objevovat tajemná zákoutí Indie. Prošel rušnými bazary Dillí, meditoval v chrámech Váránasí a prodíral se džunglemi, kde sloni kráčeli jako králové. Po měsících putování dorazil do odlehlé vesnice ukryté v srdci Arunáčalpradéše. Vesničané, fascinováni jeho příběhy o dalekých zemích, ho přijali jako svého vlastního. Shodou okolností měl Jonathan právě narozeniny, a tak se rozhodli uspořádat oslavu na jeho počest. Hudba, tanec a hostina plná exotických pokrmů naplnily teplý večer radostí. Vrcholným bodem večera bylo podávání místního rituálního nápoje zvaného Naagar Rakta, temně rudého likéru připraveného ze vzácných bylin, květů a kořenů rostoucích jen v této oblasti. Byl považován za dar bohů, ale zároveň byl obestřen legendami – říkalo se, že jen ten, kdo má čisté srdce a silného ducha, ho může vypít bez následků. Jonathan, nezkušený v tajemstvích domorodé alchymie, pozvedl kalíšek a vyzval všechny k přípitku. S úsměvem přiložil nádobku ke rtům a hrdě vypil její obsah. Chvíli se zdálo, že je vše v pořádku. Ale pak… svět kolem něj začal blednout. Srdce mu bilo jako zběsilé bubny, dlaně se zpotily a nohy pod ním poklesly. Vesničané ztichli. Věděli, že Naagar Rakta v sobě ukrývá nejen omamnou sílu, ale také stín smrti, pokud není správně připraven. Stačila jediná nesprávná bylina, jediná přezrálá složka – a zázračný nápoj se měnil v jed. Jonathan Hargreaves, muž, který přežil písečné bouře Sahary a sněhové vánice Himalájí, podlehl jedinému doušku tajemného likéru. Jeho příběh se stal legendou, která se vyprávěla po celé Indii – o odvážném cizinci, který pil s bohy, ale osud mu nedopřál dopít do dna.