Čekání

Odešla mi paměť do noťasu, tak teď nic.

Lak na nehty II

Ne, těm chujům rozkopat koule.. neodešlou se ty články.

Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří?
Odpověď je prostá. Vyrazit do baru. Žádná činnost, droga ani techtle mechtle ti nedají takovou míru zapomnění jako pořádný doušek absinthu. Můžeš ho pít téměř neomezeně, dokud ti chutná, prostě se z pozice sedícího volně přesuneš na zem a piješ, dokud neztratíš vědomí. Tuto metodu můžeš aplikovat denně (a každý den je to stejná zábava), dokud srdce nezbytní natolik, že se nevydá do podsvětí. Ztratíš tím práva (no dobře, buďme upřímní a povězme raději určitou část velice zanedbatelného množství práv, na něž máš nárok), ale co s právy, z nichž jsi stejně za života neužitkoval?

Koho hlava je plná snů a zadek jako železná kotva ho drží při zemi, nechť vyrazí v času koronavirózy do nálevny setne se pod obraz!

Rimbaud nařídil, aby všichn byli moderní

A co dělal nejvíc on sám? Byl básníkem přírody, byl to tulák, v jeho básních byla slova, která dnešní člověk zapomněl anebo se z nich už neumí těšit: řeřicha, cvčci nebo ořešák, hemžilo se to u něj havrany a teplým trusem starých holubníků. Nejvíc u něj však bylo cest. My moderní víme, co je cesta. Cesta je vlastně chvála vzdávaná prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení. Silnice je naproti tomu něčím jako vítězným znehodnocením prostoru, který její zásluhou není dnes než pouhou překážkou lidského pohybu a ztrátou času. V zemích, kde je nejvíc silnic, jsou lidé takřka chromí a neví, jak se těšit z cest. Zároveň všecky krásy, které na cestách pozná, nedokáže vidět jinou optikou než silniční. To znamená nevidí nepřetržitou krásu, ale jen linii, která je spojena v prostoru s jinou linií za nějakým jiným bodem, který vidí jen z kruháče atp. K tulákům a lidem cest patří lehký šibalský úsměv a zejména dobře stavěný krok. Nesou se chůzí jako ti, kteří vidí, kam šlápnou a co můžou od doteku se zemí čekat. Naproti tomu běžný člověk silnic nemá o terénu ani šajna. Jsou to ignoranti krajiny a vyhladovělé ženě, lačné cesty, mohou dopřát akorát odporné, vzduch spotřebovávající airbagy.

Včera byl den bez kalhotek

Mezinárodně uznaný den, dodávám. A vy jste měly v tom pařáku hned dvoje, (no furt lepší než pytel přes hlavu,) vsadím se. Musíte přece aspoň trochu žít podle ritusů: a když ty říkají bez, tak si je prostě nemůžete navléct... Historie tohoto svátku koneckonců sahá až někam do Nové Guinea, kde si domorodky vymohly, že aspoň jeden den v roce budou působit na své chlapy sexuálně.

Je mi jedno, jestli jste je měly nebo ne, ale v příštím roce už si je, probůh, neoblíkejte. Ovary up, jak nesčíslněkrát říká má oblíbená královna v The Magicians.

Jinak co bych vám líčíl, jaké osudy? Furt je tu teplo, dost prší, umírají tu haldy černých a starých lidí na ty příušnice, nebo co to je, zápal plíce? Dost se tu střílí, teď o víkendu to schytal rapper Savage a setrvačnost vykonala své, takže pár tmavých zheblo skrzevá střelná zranění.

Jinak dívky jsou tu stále hřejivě svůdné, to je světlý bod. Kdo se odváží o ně bojovat, musí počítat s vítězstvím, protože jakkoliv jsou zadané, jsou taky svolné k hříchu... což je další světlý bod, asi už poslední.

Rasistická svoloč tu má pré. Nehezké zjištění, ale lepší než to nikdy nezjistit... A v rámci podivného svědectví vlastního svědomí musím přiznat, že se mi to etnikum líbí čím dál míň. Nic to nedělá, což by ještě tak nevadilo, kdyby z toho nevycházeli líp než daňoví poplatníci. A hlavně je to drzé a rabuje a zabíjí. Celkově v šupáckém stylu a za vydatné pomoci noci, což trochu zeslabuje účinek jejich magnetických osobností... Ovšemže můžeme jen naznačovat, abychom nebyli jejich příštím terčem. Určitě umí moc dobře česky a porozumí, co tady o nich zvěstuju!

No, takže.. to by asi bylo.. jestli je vám fajn, moc se neroztahujte, moc neroztahujte křidélka, než vám je někdy drsný přistřihne...

Jak jsem měl možnost poznat zlatou mládež v ČR, určitě bych do ní netipoval pokrytectví, vůbec ne.. spíš kompletní ztrátu morálních hodnot, che che che. Ale to je vaše věc, jste dívky, tak si vybírejte... je fakt z čeho!
Jeden by umřel zoufalstvím, aby se zrodil v jiném avataru a zažíval zas to samé... Prdel, co?
No dobrá, naznačil jsem úskálí a slabiny... které těm vašim vztahům hrozí, a teď přistupme k něčemu vážnějšímu...nemám snad větší přítelkyni nad ošklivou, asi osmadvacetiletou dívku bez chlapce, holubičí povahy, která se s chlapci ani nestýká... protože by nemohlo trvat dlouho a museli by se s ní rozejít, asi tak během prvních deseti minut... takže tráví čas se mnou a já s ní a jsme téměř dokonalí přátele... říkám téměř, protože víte, co chybí k dokonalosti přátelství mezi mužem a ženou... ano.. je to ta vaše oblíbená činnost začínající na s a končící na x.
Nechtějte ovšem po mně, abych s ní něco měl...

Nažraná koza otrávila orangutana

Tento příběh se skutečně stal. Jeho realita se započala odehrávat v době, kdy jste byly ještě mladé slečny a rostlo vám teprve sebevědomí. Věděly jste sice jako panny, že děti přicházejí na svět ne tak, že se budete se svým milým hodně líbat, ale dosud jste nevěděly, jak přesně na svět přichází. Šlo v něm o dva milence, kteří si vjeli do vlasů po hádce, prudší než liják pod Troskami, a smířili se teprve až po letech, kdy už dávno nebyli spolu. Můžete říct, že takových příběhů v dějinách lidstva již bylo mraky, ale není to tak docela pravda. Tento je jedinečný, a protože je tak výjimečný, mohu ho zde uvést bez zbytečných příkras.

Byla to vlastně docela směšná historie. Ona se rozhodla, že ho navštíví v jeho kanceláři, kde on redigoval články do novin a on trval na tom, že to byla hloupost. "Jsem tady," začala, "doufám že z toho máš radost!" "Radost?!" vykřikl krátce po jejím vstupu na scénu s tím, že už ho unavuje, když ho pořád navštěvuje v době, kdy on chce pracovat a do ní jako by ťalo. Byla to pravda jejich vztahu a měla v sobě stejnou výbušnou sílu jako kdysi pravda Husova nebo Giordana Bruna. Kolem půvabných kočičích očí jí naběhly vrásky strachu.

"Ty káčo," křičel a div že si netrhal vlasy z lebky, "dopouštíš se běžného omylu, že považuješ vztah za nějakou pečovatelskou službu. Uvědomila sis, co je věčnou podmínkou tragédie? Existence ideálů, které jsou považovány za cennější než lidský život. A to ty přesně děláš - ze vztahu děláš něco víc, než je."

"Chtěla jsem jen být s tebou, nebudu tě rušit v práci, rušila jsem tě snad někdy?" Dožadovala se jeho reakce, jakékoliv.

Neodpověděl.

Pomalu přešel k oknu a otevřel jej. Hleděl na skomírající paprsky slunce sklánějící se nad chebskou zástavbou.

Neustále mě rušíš," chtěl odpovědět.

Vyrazila do protiútoku. "Chovej se jako muž a najdi aspoň odvahu mi říct, že jsem přijela bez pozvání. Nesnáším zbabělé muže. Dala bych přednost tomu, abys mi řekl, abych hned odjela. Proč jsi zbabělý?" Pokrčil rameny.

"Odpověz!"

Měl chuť znovu pokrčit rameny, ale neudělal to.
Začínal se cítit hloupě jako dítě peskované maminkou a nesnášel ji za to.

Jak má jednat muž se ženou, která za ním přijede nepozvána? Kde je univerzita, kde by se takový problém studoval?

Za chvíli už mu šahala rukou do rozkroku a on neměl sílu jí říct, aby dala tu ruku pryč. Milovali se jako šílenci. Ale o to tu nešlo. Protože milování není to hlavní. O milování nejde. Jde o to, aby na ni myslel. A ona dobře věděla, že sotva to šílenství ve dvou skončí, myšlenkami zas bude jinde.

Milovat někoho znamenalo pro ni přinést mu darem své tělo, přinést mu ho, jako pošťák přinese dopisy, postavit mu ho doprostřed jeho činnosti: zde jsem, zde je mých sedmapadesát kilogramů, mé maso, mé kosti, jsou pro tebe a u tebe je nechám. To mu lichotilo, ale sám to tak necítil. Pro něj milovat někoho znamenalo pouze napumpovat do něj sperma.

Říká se, že

Říká se přece, že život člověka má barvu jeho fantazie. Nebo jsem to aspoň řekl já. Tak si uvědomte, proč jsou ty vaše živůtky tak šedivé. Odporná šeď vaší existence není ani tak bolestná pro vás, kteří si ji neuvědomujete, jako spíš pro vaše okolí, kterému je neustále připomínána.

Říká se taky, že všichni jsou tam svým vlastním dílem. Každý, abych tak řekl, sám sebe vymyslí. Ale o tom se těžko mluví. To nemůžete pochopit.

Dál se říká, že obětovat se pro někoho, milovat někoho, znamená poskytnout mu tělo, tělo se vším všudy, takové, jaké je, na povrchu i vevnitř, i s jeho časem, který ho pomalu rozleptává.

Pro vás možná láska není dávání těla, ale pro některé lidi tomu tak je! Možná pro vás je tělo něco jako moment trvání. Jen v krátkých výjimečných okamžicích se stává artefaktem, třeba když ho vteřina vzrušení ozářila neskutečným, umělým osvětlením a učinila žádoucím a krásným. Jindy vaše těla jsou jen bachratá, s malými prsy a neviditelnými zadky.

Říká se, že všude je fotograf. Fotograf schovaný za křovím. Fotograf převlečený za chromého žebráka. Všude je oko. Všude je objektiv. Kamera nainstalovaná na baráku souseda. Tato kamera vás tiše sleduje a monitoruje, když se svlékáte před svým nabíječem. Je to stejný chlípník jako vy a vnímá v dálce neutišitelný ruch vozidel, blikání světel, zbytečnost ustavičného neklidu velkoměstské noci neznající spočinutí. Když si chcete zašukat, vypněte si mobil, nabíječku, tablet a elektronický vibrátor, protože všude tam jsou něžné a nepostřehnutelné kamery, které se loudí do blízkosti vaší kačenky a něco z ní natočí a pošlou na Cloud.

I když vy ani na sex nemyslíte. Jste jako dokonale frigidní kopie modelek a sledujete jen instagram. Nezajímá vás, že nemáte sex ani že vás nabíječ odstrkuje, protože se mu nelíbí vaše faldy nebo nalíčení. Když jste třeba u samé brány do pekel, pod Troskami, nemyslíte na romantiku - místo toho si raději zapnete televizor a sledujete Manku a zarostlého hájného Robátka, jak spolu vilně obcují... cosplay, chápete.

Samy byste snad někdy i chtěly přeříznout, ale ve vaší blízkosti není jediný sameček, který by tuto tužbu s vámi sdílel. Tak daleko šla vaše fantazie, že jste si žádného do života nepřimyslely. Vaše fantazie je šedivá jako ocel v automatické pračce. Tato rezavá Husqvarna již dosluhuje, přece s ní neustále ždímáte. A pořád v dohledu žádné maso, takže potřebujete prstíky ručky, některá i celou fistku...

Tváři chyběla noblesa, a tak se stala protřelou...

dggdgf

Já, legenda

Kdopak si vzpomene na tuhle kouzelnou knížku, když se řekne legenda? Já to tedy nejsem. I když je kniha z mnoha důvodů poutavá, končí se, aspoň v původní verzi, příliš vesele. A my vám dokážeme, že bujaré veselí k legendám věru nepatří. Schválně, kolikpak znáte legend? Jen si vzpomeňte, co vám pančelky vtloukaly do hlavy, když vám bylo šest a chytly jste první měsíčky? První je kdo? Michael Jackson? Druhý je Michael Jordan a třetí, hoďme nějakého herce, tak třeba Belmondo? Toto se učí ve školách, že? Nebo jsme se to tak aspoň učili my. Buď jsou legendy sportovci, těch je asi nejvíc, nebo showmani, těch je trochu míň, a zdaleka nejmíň je různých psychologů, vynálezců, můžu a žen slov, muziků a všelijakých dobrodruhů či filantropů nebo státníků. Jinými slovy každý, kdo byl trochu padlej na hlavu, v dobrém, a zanechal za sebou stopu v historii, jinou než poblitý hajzl na diskotéce, má naději, kór dneska, když si každý už moula může kohokoliv proklepnout na síti, stát se le-wait for...-gen-it-dou! Ptal jsem se, kolik jich znáte. Víte, proč jsem se ptal? Protože se zeptám dál. A jak většina z nich skončila? Pěkně blbě, co? Vlastně všechny legendy, co jich svět oslavuje, skončily hůř než průměrná středoškolská učitelka nebo uklízečka v ČEZu a většina z nich dokonce skončila hůř než kdokoliv, koho jste v životě potkaly, nebo aspoň vedla o dost mizernější život. Víte, proč tomu tak je? Uvažovaly jste nad tím, namáhaly jste své půvabné hlavičky? Nejspíš ne, tak já vám to řeknu, ať to příště víte. Protože dělají něco, na co člověk není stavěný. Tím se vyčerpávají a jejich neuronová síť toto přetížení, představte si to jako přepětí v obvodu, nevydrží a jednoduše podlehne tlaku. V mozku se naruší synapse a takovýto člověk pak, takzvaná legenda, má o kolečko, prst nebo třeba čůráka víc, než obyčejně lidi mívají a tuto svou výhodu či nevýhodu užívá k svým potřebám, obvykle aby se předváděl. Samozřejmě dokáže tímto kejklířstím, touto z odstupu viděno černou magií očarovat masu, protože masa je naprosto domestikovatelná. Tato ovládnutá sebranka mu pak žere z ruky (nebo odkudkoliv) cokoliv tento vypustí do světa. Zaběhne bez obtíží stovku pod 9.50 jako ten vysoký Afričan a dalších padesát let ji nikdo takto rychle nezaběhne, i když mu bude do zad foukat severák. Zfetuje se pod pódium a stvoří nějaký dvouakordový riff, který přežije youtube music. Inu, Hendrix, anyone? Ale jak jsem řekl, je to něco za něco. Chvilku vypadá jako zázračné děcko, později po pubertě umře na chlast nebo herák. Vybouřen? Nikoliv. Takto se legendy končívají. Nemají žádnou trvanlivost, ne tak, jak ji chápeme my, obyčejní lidé, kteří nikdy nenapíší osmdesát symfonií nebo se v řece nenechají nabodnout rejnokem.

Tmavé vlasy uprostřed, volně rozčísnuté

gdsgds

Tlustý šedavý prst si hladil poštěváček

Nemáte prsty ve vraždě, ale přepočítal jsem se ve vás, měl jsem vás za slušnačky. Byl jsem úplně vedle. Máte své neřesti!

Sádlo měl nohy na stole a prohlížel si časopis s nahotinkami. Byl vysoký a rozložitý, na hlavě něco jako pískové vlasy a rozpláclý nos jako boxer. Co chvíli dlouze, tiše hvízdl, to když došel k fotografii, která ho rozdělávala. Tehdejší playboye byly plné atraktivních samiček exotického vzhledu a internet byl teprve v plenkách, takže pohled na odhalená těla pobízel lidi k pískání atd.

Já si u svého stolu na druhé straně místnosti čmáral do bloku rozpočet a docházel jsem k nevyhnutelnému závěru, že před koncem měsíce, kdy dostanu gáži, budu zase na suchu. U mě se peníze nikdy neudržely, kolovaly jako na jatkách. I když jsem vydělávál přes deset tisíc čistého, každý týden jsem si přede dnem výplaty musel vypůjčovat.

S odporem jsem odstrčil blok a s nadějí jsem se zahleděl na Sádla. "Hele, veteráne," řekl jsem a nasadil si výraz žebráka, "jak jsi na tom s chechtáky?" Zvedl oči od časopisu a povzdychl si.

"Je na čase, abys už s tímhle návykem skoncoval," pravil. "Co je to s tebou? Co s těma prachama děláš?"

"Správná otázka. To bych sám rád věděl. Prachy přijdou a hned jsou pryč - a já se v tom nevyznám."

"Ale já se v tom vyznám," na to on ctihodně. "Jsem totiž detektiv, na to nezapomínej. Kdyby ses spokojil s rozumným auťákem místo s tím otlučeným ferrarim, co sežere spoustu benzínu, kdybys míň chlastal, kdyby ses přestal oblíkat jako filmový herec, pak by sis, jedině pak by sis přestal ode mě vypůjčovat."

Oči měla zuřivé

gdsgds

Blondýna přicupitala, jako kdyby čekala, že jí někdo vrazí

Ten pejsek byl oříšek a stál na čtyřech nedaleko stromu, který si před chvíli označkoval. Vypadal trochu sklesle, jakoby pod tím stromem čekal už nějakou dobu a přestávalo ho to bavit. Trošku jsem na něj zavrčel, jak vrčím na všechny hafany, a šel jsem dál ke dveřím. Zazvonil. Čekal jsem minut, dvě, než se něco začalo hýbat. Pak se otevřely dvířka.
Mrskla po mě očima, pak ospale přivřela víčka a zeptala se, co si přeju.
"Přeji si mluvit s paní Rozehnalovou."
Ta odkvetlá hitparáda protočila oči.
"Se kterou?"
"Prosím?"
"Se kterou paní?"
"S Justinou Rozehnalovou. Nevěděl jsem, že jich je víc."
"Právě že je. Počkejte, dovedu vás k její sekretářce."
Asi bych udělal líp, kdybych zazvonil u zadních dveří, kde by mi otevřel nějaký majordomus..
Tahle babizna mi dokonale zkazila den.
Vešel jsem, zavřel dveře a vydal se za tím dělem. Šli jsme dále jakýmsi honosným sídlem. Po levé straně úplně vzadu u stěny se zastavila a pokynula mi, abych vešel dovnitř. Sotva jsem vstoupil, bylo mi jasné, která bije. Uzkoprsý a krutý pokoj. Vypadal, že v něm jakživ nikdo dlouho neseděl a ani sedět nehodlal.
Fůra krámů, se který by měl člověk týden co dělat, než by je byl oprášil. Fůra peněz a zbůhdarma vyhozených. Byla by úplná hračka tady někoho podříznout. Hned jsem pomyslel na tu babu přede mnou. Před třiceti lety to musel být náramný pokoj. Nyní však nikoliv. Za tímto pokojem byl ještě jeden, tam jsme asi směřovali.
Byl to malý pokoj s vyhlídkou na zahradu za domem. Bylo tam všechno, co člověk v takových kancelářích vídá. Hubená blondýna v kostěných brýlích seděla za stolem, před ní počítač.
Dívala se na mě se ztrnulým a ostýchavým výrazem. Jasným a příjemným hlasem mě vyzvala, abych se posadil.
Jmenuji se Kuboňová a jsem sekretářka paní Rozehnalové. Máte nějaké doporučení?"
"Prosím?"
"No doporučení, potřebujete ho, abych s vámi mohla sjednat schůzku. Pokud vás osobně nezná, bez doporučení vás nepřijme."
"No dobrá. Je to trošku delikátní záležitost, ale jsem tu ve věci její dcery. Ve zkratce: přivedl jsem ji do jiného stavu a nyní chci její maminku vydírat," pronesl jsem klidně. Upřela na mě vyděšený pohled, jejž jsem snadno ze sebe setřásl. Minutu kamsi telefonovala, aniž řekla víc než pět slov.
Potom přišla ta její slavná maminka, nejslavnější advokátka ve městě. Oválná starší postavička, dost malá, kostnatá ramena. Bradu měla příliš malou, přílš ostrou a zřejmě ne dost energetickou. Oči byly kobaltové. Úzká víčka dodávala očím poněkud orientálního tvaru. Vlastně to celkem vypadalo, že měla kůži na obličeji tak nataženou, že ji stažení působilo vrásky v koutcích očí. Její tvář vypadala na první pohled protřele, ale hluboko pod tím výrazem se skrývala prostoduchost holčičky, takové, která ještě věří na Mikuláše.
"Eh, promiňte, vy jste?"
Promluvila, ale její hlas byl hrozný. Venku bzučely včely a i když je moc nemusím, bzučení mi bylo milejší. Ucítil jsem těžký pach potu. Sveřepě natrvalené vlasy, hnus. Její tenké holé paže byly poseté skvrnami. Celkově byla opak mé nynější milenky. Jak co do kvality, tak do kvantity. Moje malá děvka byla z růže květ, krev a mlíko, před našima dost i za našima nějaký ten hrbol. Její máti bych teda nejel ani sjetý ayahuascou.
Měl jsem chuť jí říct, že jsem "kamarád" její dcery, který ji přivedl do jináče a nyní ji, matku, hodlá vydírat, protože dcera děcko s ožralou nechce a já ho chci náhodou hodně. Pokud půjde k potratu, ujistím se, aby každý věděl, že to já jsem otec. Chtěl bych vyloženě vidět výraz, který by se jí rozlil v tváři, kdybych to na ni takhle vybalil. Jestli by se nějak chabě ohradila, nebo by šla k telefonu a volala na polici. Nemám tušení, jisté však je, že by to byla nějaká náramná chytrůstka. Od tak vážené osoby nelze ani nic menšího čekat než za všech okolností něco rozumného...

Neznámý střelec pálí šípy do krav

No dyť jo, furt... Blog je stejná prdel jako Oakfest v Dubu. Nula piva, vodky a děvek nahoře bez - toliko načmrdaní tatíci snažící se o recitaci svých pofiderních dramat. Ale někdo to dělat musí. Tak to dělejme my, děcka. Cheche. Vůbec si těch hlodů nevšímejte, snažím se být vtipný. A Oakfestu se omlouvám, ale musel jsem si rýpnout. Stačilo vidět to video...

Je mi tak líto některých holek, které mohly být rockovými hvězdami a místo toho se nechaly zabásnout. Jako třeba Terka Hlůšková. Jednadvace jar to má, vykulené oči (což je opak zakuklených očí, které mnohdy značí výjimečnou osobnost, ale někdy taky řidiče tiráku), kundičku ještě moc nejetou, půvabný úsměv. Nepašuj, nepsašuj a nepašuj, když to neumíš, to dá přece rozum, že v zemi, kde jsou všichni zhulení a na jehlách, ti nebudou stavět pomník, když se jim tam pokusíš propašovat devět kil heráku... Protože existuje něco jako pokrytecká morálka a ta tady bují nejvíc.

Mohlas mít super dealera za přítele, mohli jste mít děcko, bázen, pohoda kvartýr, nohy v teple. A ty co uděláš... zavolá ti feťák s abstinenčními příznaky, jestli mu nepřevezeš pikslu s drogama přes letiště snědých tvrďáku se samopaly. No to je trochu... mimo mě, žes na to kývla. Nebo jsi sama byla navalená?

Za mladickou nerozvážnost se pyká celý zbytek života. Pokud nemáš štěstí, což obvykle nemáš. Tys ho měla, protožes aspoň nevyfasovala trest smrti jako někteří... kteří musí proti své vůli umírat bolestivě zaživa.

Na pokraji exploze

Nechtěl jsem příliš odkrývat detaily mého života, ale donutily jste mě k tomu. Chybí mi vaše ustrašené pohledy a výhružná gesta! Napíšu vám o tom, co se odehrálo, když jsem potkal sotva desetiletou básnířku Emu. Příjmení si nechám pro sebe. Ona a já jsme se totiž do sebe zakoukali - ne tak, jak myslíte. Ale slovně. Shledal jsem ji naprosto famózní. Psala, jako kdyby se jí kouřilo za zadečkem. Ne tak spěšně, samozřejmě, ale s takovým žárem. Omrkl jsem si ji nejdřív v Domě knihy, kde předčítala coby osmiletá své první texty, taková nějaká juvenilia. Nebyly tak dobré, jako byly ty mé z osmi let, ale i tak byly naprosto dokonalé v porovnáním s výkony děcek - poetů amatérů. Přišel jsem tehdy za ní a nabídl ji... seznámení.. a když kývla a usmála se, vytáhl jsem z kapsy růžový bonbón a obřadně jí ho podal. Přijala ho s pokviknutím - veselá jak žabička. Tehdy jsem věděl, že jsem udělal na nějakou dívku dojem - to bylo asi poprvé - a nejspíš i naposledy.

Navázali jsme potom intimnější známost, chodil jsem např. ji vyzvedávat ze školy, pak rovnou do hudebky, pak večer jsem ji brával na zápasy ve florbale. Fandili jsme, jedli párky a psali básně - hromady básní. Přiznala se mi, že se líbala v Daliborem, když se náhodou ocitli po vyučování sami ve třídě. Bylo to nesmělé a krásné. Ale rychle to skončilo - nevěděl, kam s jazykem, a tak ji trochu odstrčil, sbalil si pouzdro a vyrazil domů. Byla z toho trochu smutná, ale já, jak víte, nenechám žádnou dívku zbytečně se trápit, a proto jsem ji povzbudil...

Stárnoucí ženy

Je to všechno dost znechucující, ale znáte mě. Nedám si pokoj, dokud se nedobydu do toho hnízdečka v klíně lásky. Chápete, co tím myslím. Když dívka nechce, koleduje si o problém, když chce, dostane většinou víc, než sama chce...
Je se mnou kříž, ale zas někdy i zábava. Vyrovná se to na smrtelné posteli. Možná tam dojdu dřív než ty - to by bylo jedině spravedlivé - možná ale, že si ze mě zas život tak jako vždy ztropí posměch a jako ironickou připomínku, trudného opovážlivce obdařeného nezničitelnými játry - mě nechá vyžít do osmdesátky. Smál by se tomu každý, kdo mě jen trochu znal včetně mě...
Vtip, o to v životě jde, měl by být v každém zácuku svalu, v každém pohybu sexuálně aktivní dívky, v každém otočení vodovodním kohoutkem při mytí nádobí, protože nic lepšího vám radši nesvěřují!

Špenát

Kdo by neměl rád špenát, říkal si tvůrce Pepka námořníka, než vydělal první milión. A než ho vydělal, určitě se sám sobě smál, jaký byl blbec, že si vůbec s takovou nemastnou neslanou postavičkou začínal. Jenže sami vidíte, že v televizi frčí Shreci, Marvel a přiblblé telenovely. Neříkám, že je to všechno blbé, ale je to banální a je to, řečeno literárně, brak. Nepotřebujeme víc plytkosti, než kolik jí dnešní svět poskytuje. Rozhodně ji nepotřebujeme, aby se na nás šklebila z televizních obrazovek.

Udělej si culík

A jak jsme tak s obdivem hleděli na kresbu ulic a na temný šat kopců kolem dokola, město mi náhle připadalo, ačkoli bylo tak plné lidí, jako uschlá rostlina s useknutými kořeny... taky jsem jí to řekl. "Je to mrtvá kytka, puso, nemyslíš?" Neodpověděla, jen odfoukla kouř z cigarety.
Nebyl překvapená mými přirovnáními, znala je až moc dobře...její ňadra totiž taky byly uschlé kytky... kůzlatka s prasečími rypáky atd. Říkal jsem jí to pořád, až jsem se divil, že už dávno neodešla. Ale ne, byla na mně závislá. Měl jsem štěstí, protože v posteli pořád podávala stabilně nejlepší výkony...

Depilátor IPL

A tak jsem si, já, nejčistší ze všech, přitlačen policistou s rukama v poutech k dlažbě, došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. A že vyjadřovat znamená budovat z přítomné rozličnosti jedinou tvář, která té rozličnosti vládne, že to znamená vytvářet pomocí symbolů ticho. Jakákoli jiná snaha je pouze vítr slov... ze kterého mám větry. Vítr fouká, kam se mu zamane, tak jako se vaše dívka nakloní k tomu či onomu chlapci, podle toho, který se jí zrovna v pátek večer zalíbí. Může v sobě mít křídla, může v sobě mít obyčejný jabkový džus s vodkou, všecko šumák, prostě s ním půjde zrána do jeho bejváku a můžete zapomenout na to, že se vrátí před šestou ránu... jako toulavá kočka dorazí s výrazem, který promluví za vše a bude se vám snažit namluvit, že se potkala s kamarádkou. Jó, s kamarádkou, která ji ojela na kanapi v zablešeném kumbálu aspoň třikrát - ten orgáč nezapomene! Jenže já nejsem vaše dívka... a i když si možná myslíte, že jste správnější než já, ožrala, který se válí pokud ne v hovnech chodců, pak alespoň v hovnech různých čoklů a zajíců velkoměsta, uvěřte mi, že se pletete... v porovnání se mnou jste úplně křivý a úplně lost. A můžu se vám všem srdečně vysmát za to, jak jste slabí, jak jste ovlivnitelný hormonama a myslíte rozkroky. Ale neudělám to, ještě ne. Zatím vám napíšu hezký článek a budu doufat, že vezmete rozum do hrsti a budete místo pařeb, kurviček a diskotékových drog radši sedět před počítačem a číst si moje výplody... Silní se rodí pouze z věrnosti. A není možné být věrný na jedné straně a na druhé ne. Věrný člověk je věrný vždycky. A není věrný ten, kdo dokáže zradit holku nebo kluka, s níž nebo s nímž píchá. Já, nejsilnější, potřebuji silné druhy a nehodlám opřít vaši sílu o lidskou hnilobu.

Dívka je rozkošné koťátko

Ještě to možná nevíte, ale mě z ženskejch docela solidně hrabe na maják. Jsem, jak někteří říkají, závislý na jejich teple. Ne že bych byl takový děvkař, ale když můžu, snažím se jm vlichotit do přízně. Většinou to vyjde a pak mě rychle omrzí... Nevím, čím to je, ale byl jsem takový vždycky. Říkali mi (h)různými jmény, ale mi to bylo fuk. Nejsem vzor ctností, ale co... Hlavně ať je pode mnou nějaké mladé rozkošné koťátko... které vkládá do polibků tolik žáru, že se mi rozbuší srdce.

Jízda do hlubin noci

Pil jsem svoje osmé pivko a nevinil jsem nikoho než osud, který zachovav se ke mně macešsky a zle se mnou zamnuv, zmítal mnou tam i sem, abych posléze ve vichřici lásky proboden byl šípem Amora. Vysvětlím vám, jak to bylo. Nejprve jsem ztratil přítelkyni při dopravní nehodě a pak mě její best friendka požádala, jestli si u ní nechci vylít srdíčko. Skončili jsme samozřejmě v posteli. Víte přece, že nejsem žádný slaboch a problémy rozhodně neřeším v knajpě. Ale tentokrát byla bída prostě tak hluboká, že mi nezbývalo, než se jít opít a setřást ze sebe jha zoufalství! Tato nejlepší přítelkyně, říkejme ji Leona, za mnou hned přišla a položila mi dlaň na dlaň, co vám mám povídat, to gesto mě očarovalo a já se hned zamiloval. Měla dlouhé, opálené nohy a bujné poprsí. Nechybělo jí nic z dívky, se kterou bych chtěl strávit aspoň půl roku života. Nelítostně jsme si užívali letní týdny, které nám život tak milosrdně nabízel. Neměli jsme před sebou žádné tajnosti - ona o mě věděla vše, už když jsem chodil s bývalou přítelkyní a já zas věděl o ní vše, protože byla její schovankou a vrbou.

Rum, citrón a cukr

Budete mou dobrodinkou, když mě zbavíte kohoutkové vody! Nechci už pít z podzemní kloaky...Veden jak instiktem čerstvou chutí kávy, vydal jsem se tedy do kavárny. Trvalo nějakou dobu, než mi přinesli koláček a latté. Přinesla mi je ta nejpůvabnější slečinka. S rozpaky jsem se zeptal na její jméno a číslo. Udala obé a brzy jsme už spolu chodili! Píchali jsme s Verčou jak králíci asi dva měsíce, pak jsem ji vyměnil.

Jel jsem takhle jednou do Rychnova, obhlídnout si místní muzeum. Měli tam parádní výstavu o Mánesovi. jsem velkej příznivec české romantické krajinky, tak jsem tam jel s lahvinkou schovanou v baťohu, abych byl maličko lízlej, než si tam provedu tu prohlídku.. byl jsem na dně láhve a akorát vidím, jak se za závěsy mihla nějaká nadržená kočička.. měla fakt figuru jak bohyně, a už lezla dovnitř... ani se nezptala, jestli tam mám volno. Hned mě upoutalo její halenka s kanárkem Tweetym a dlouhé, opálené nohy. Hodila si ruksak nahoru a usadila se přímo naproti mě, ruce si vrazila do kapes. Musela vidět, že jsem pitý, ale zdálo se, že tomu nevěnuje patřičnou pozornost. Nechápala, jak je nebezpečný být coby mladá slečna v kupé s ožralým stuprumem.

"To je dneska ale dusno, co", zeptala se zvláštním, holčičím sopránem. Mohla mít tak čtyřiadvacet, ale od pohledu vypadala, že ji už muselo ošukat nějaké středně velké pohraniční město. Můj zájem byl probuzen.
"Si piš, pusinko," vystřelil jsem.

"Prosím? Takové oslovení byste si mohl odpustit."

"Odpustím si, ale nejdřív mi ukážeš, co skrýváš za tou halenkou," s těmi slovy jsem vystřelil jak čertík z krabičky a sedl jsem si vedle ní. Obličej mi svítil vzrušením.

Položil jsem ji hnátu na koleno a ona se pořád jen tak koukala před sebe a divně se usmívala.

"Máš snad růžový pas v karate, slečinko? Že se nějak nebojíš. Teprve to přijde nebo jak?"

"Přišla jsem si pro to," oznámila.

Její přiznání mě překvapilo, ťalo do živého. Ale neváhal jsem ani sekundu, začal se jí dobývat do kalhotek, ochmatávat kozy a taková ta klasika. Za chvíli měla kalhotky u kotníků a pěkně jsem jí nabíral.

Když jsem byl akorát v nejlepším, ten debil průvodčí se zjevil jak nějaký pošahaný duch z Hamleta...

"Jízdenky, prosím," ozvalo se nám za zády...

Všechno pro Hedvku

Napíšu něco Hedvice, až si stáhnu film o apokalypse!

Dík, broučku, ten film úsvit mrtvých mě fakt zvedl z postele. Myslel jsem, že to bude jako komedie - a byla, ale hořká!

Ona je vůbec nesmírně zajímavá. Má mnoho cílů a všechny jsou soustředěné. Nedělá chyby ani chyby nedělají ji, tak jako příliš mnoho děvčat kolem. Ona je jiná, toť jistota.

Je to děvče pro všechno. Plní všechny příkazy nadřízených i kdykoliv je ochotná se usmát na vedoucího, souseda, přítele. Svým způsobem potřebujeme všechny takové. Na světě by bylo o dost líp, kdyby bylo víc Hedvik. Bohužel jich je jen málo, a tak nemá cenu, aby trávila svůj život na blogu. Blog je pro zkurvysyny, těm se daří v blogové vodě nejlíp. Bohužel ani těch není dost. Všichni mamrdi, co jich znám - že jich je dost, jsou tak napůl - ne dost zlí, ne dost hodní - jedním slov: blivajz.

Ona a já

Seděl jsem v baru a pil už asi dvanáctou whisku, kdo by to počítal, už jsem byl docela jetý, ale jak víte, u mě s rostoucím množstvím promilí roste chuť a obrazy se mi štědře rozplývající zčistajasna dostanou zas jemnější obrysy, když je důvod... a ten tedy byl, protože vešla nějaká blondýna, možná tak třicetiletá, možná míň, ale kdo by hádal s takovou postavou, prostě neuvěřitelný kus.. vnímal jsem jen, jak vrtí tím zadkem v úplných džínách, na ksicht jsem se ani nedíval, až později jsem k ní zvedl a tvář a moh jsem vidět, že má na nose nasazené světle zelené sluneční brýle a jde rovnou k bankomatu v koutě... barman byl docela vazba, samej sval a bříško, starej dědek, vypadal, že dostal pár dobře mířených ran a že je zvykl na ledacos a vzhledem k tomu, s jakou chutí mi naléval whisky asi znal tu slabost pro cinkot ledu v sklínce, která člověka vede k lití se, ale taky čuměl jak střela... pošeptal mi dokonce tak, aby to neslyšela, "pretty, huh?", a tázavě zvedl obočí... jak nějaký Talián na pouti. Jen jsem kývl, když piju, tak nemluvím, asi jako skoro nic jiného - kromě chcaní. Vybrala si, tipoval jsem, pěknou řádku bankovek z toho, jak lítaly, honem jsem je nespočítal, ale bylo jich dost... vsadila si je úhledně v ruličce do kabelky, upravila si jedním pohozením hlavy hřívu, a šla na malou stranu - dveře na dámy jsou hned vedle vchodu do chlapů... a já ji skoro pustil z hlavy, nebýt toho, že jsem na ni zas civěl, jak vycházela ze dveří... strašně mě totiž vrtalo hlavou, jaký má výraz očí... já jsem hrozně na oči... zakrývaly značnou část tváře ty její sluneční brýle a působila tak nějak ostře a nekompromisně... a hlavně jsem si všiml, jak houpavě pochoduje a vrtí tím zadkem, který byl opravdu výsostně vyveden... jak šla, ani na mě nebo na něj nepohlédla, jen se za ní zaklaply dveře.. pil jsem dál, trošku zmaten jejím výstupem, protože do toho pajzlu ženské skoro nechodí a už vůbec ne takové... ale náš příběh má stuprumovské, jak jinak než kompletně ujeté pokračování... proto tu je a musí být.. chci, aby tu byl! tak jsem si šel ulevit po nějaké chvilce a jak je mým zvykem, když dámy nejsou v podniku, chodím na dámy... (chodím tam někdy, i když tam jsou, ale pššt), a co nevidím.. její kožená kabelka za dobrých pár stovek doláčů tam leží.. a já, no, vak víte.. když někde ležím prachy, moc neváhám.. šel jsem blíž a nakoukl do ní.. zprvu jen tak, aby to nevypadalo, že ji chci okrást.. přece jenom, za to je možno vyfasovat i nějakou podmínku... a neříkám nic, ale já už v ní jsem... to je šumák, proč.. řekněme, že nepotřebuju, aby přijali cajti a zjistili, že jsem okradl nějakou svůdnou kočku...v každém případě tam byla nějaká pěkně drahá brož, voňavka, rtěnka, něco, co nevím, co bylo, samé blbosti a pak peněženka... v té byl řidičák (jméno Sharon, polil mě nach, jak půvabné jméno)... a pak ty prachy.. tisíc babek... to není málo.. na takový pajzl je to hromada peněz a dalo by se z nich chlastat dost dlouho... za tři dolary pivko, za tři i shot, když se sejde.. no.. a já byl už celkem na hraně, po pěti hodinách pití automaticky přecházím do volnějšího režimu a míň myslím na to, co bude a nebo může být... tak jsem prsotě vzal tu ruličku a strčil si ji do kapsy.. brož a ta hovna mě nezajímala... i když i ta by se dala prodat mladým cucákům za pouliční drogy... ale ne, chtěl jsem jen peníze na ruku, chtěl jsem prostě pít ještě příště... hotovost, v Americe platí jedině hotovost, cash... zvlášť tam, kde jsem já. A když takhle zvednu hlavu k zrcadlu, které je naproti dveřím... ona... už tam škvírou ve dveřích na mě vejrá... mohla tam být půl minuty, pár vteřin nebo čtvrt minuty.. něco mezi tím.. ale kouká na mě zpoza těch zelených brýlí a já úplně ztuhnu.. krve by se ve mně nedořezal a každopádně každý alkoholický výpar ze mě vyšel do éteru.. řek jsem si, že teď řekne (co řekne, ale rozkřičí se) tomu barmanovi, ať volá policajty... a jediná moje cesta na svobodu bude skrz něj.. ne ní, to byla holčička, ale skrz to staré sádlo.. sádlo s holou lebkou, které už pár ran z a život schytalo.. a kdoví, jestli ho jedna pořádna rána složí... já takhle myslím výhradně.. zvlášť během pití... buď vše nebo nic...
Ale nic se nestalo, protože ona mlčela a barman přišel k ní, asi zpozoroval, že něco je špatně... šel blíž a pak už stál skoro proti mě a ní a ona zatím otevřela dokořán... no komedie, byl jsem bledý jako vždy, asi bledší než obvykle, ale to jsem byl i předtím, když jsem v sobě měl spoustu těch whisek... a dědek se jí normálně zeptal, jestli to je její kabelka a já na to, že jsem ji zrovna chtěl dát k němu... dokud si ona pro ni nepřijde... a ona tu verzi odsouhlasila... barman se usmíval, byl úslušnější než může ten špalek tuku být, a tak jsem jí ji podal a on se zeptal, jestli teda něco nechybí... a ona to prohrabala a úplně klidně řekla, že nic nechybí... měl jsem jejich tisíc dolarů v kapse, nemohl jsem to pochopit... napadlo mě, že jsem si to vybájil, že jsem si je strčil do kapsy... i když mi to přišlo divné i na mě, že bych si vyfabuloval krádež... kterou jsem si jen mermomocí přál uskutečnit... v každém případě ona pak pořád ještě bez úsměvu a vážně a tak nějak tvrdě řekla, že by se to mělo oslavit... a jestli se s ní nenapiju. A já, úplně vyveden z míry (jako nikdy), že jsem jen zablekotal, že to nemuselo být...ale něco v jejím hlase mi radilo, abych její nabídku přijal, takže jasně, ok, jistěže se napijeme... řekla mi všechno a snad ještě víc, než jsem si přál vědět... a já ji tu tisícovku někdy během toho, jak chtěla zaplatit a řekla, jejky, já si zapomněla peníze, někdy během toho odcházení jsem jí tu ruličku položil na koleno (a ona poděkovala, ale furt s těmi brýlemi na očích)... no a pokračování to má taky božské, ale spíš si ho přečtete až tak po desáté hodině...

Polibek od žabky

V této rovině měla právo býti uražena. Vždyť ji za zádičky spal s tuctem jiných děvčat. S tuctem, o kterém věděla, ale mohlo jich být daleko víc.
Byl na strašných rozpacích a nevěděl, co se od něj očekává. Bude mu vyčítat ty, o kterých se dověděla a chtít na něm, aby je pustil k vodě? Copak je vodník, říkal si? Co si jen počne, když se bude muset rozloučit s přítomností buclaté Elišky? Začal si hryzat nehty. Začal přemýšlet o tom, že by se vzdal jí, té, co mu teď mluvila do duše, protože jedna proti deseti či dvanácti, co je to za počty. Ztráta jedné květiny přece je míň než ztráta celého záhonu. Znovu, jak se to říká, kdo se vyzná ve vážkách, kdo zná všechen blanokřídlý hmyz (neboli dívky)? Raději neriskovat, na vše přistoupit a mít zas chvíli od ní pokoj. S věkem jsem poměrně nenásilně přišel na to, že jediný rozdíl mezi dívkou a ženou je ten, že dívky jsou ženy s pevnými prsy, zatímco ženám už vlivem gravitace padají... takže doufám, že tady píšu pro samé dívky... i když jsoutě třeba někdy i děvky...
Například se mi, čím jsem starší, tím víc líbí šikmoocí. Jsou úplně v zenu, mají státní rozpočet, který pořád roste a téměř se nezadlužuje, a v čínských básních je toho pozoruhodně málo, ač říkají šíleně mnoho... je tam jen ta nebeská klenba, jen klidná obloha, po které letí pták - a převedeno do zdejších poměrů, za to málo, za to strašně málo bych dal nohu na špalek, kdyby to tady zavedli, ale nezavedou... tady jsou revoluční a snaží se dělat obří kroky, nevolí pozvolný růst! Princezna a ženich tady odjíždějí na jachtě, v této zemi máme ještě pohádky - není jich málo, kterým se lze upřímně podivovat.. a když už novomanželé jsou na výletě, na jih od hranic u pěstitele růži pijí světlou vodku, ze které se princezna poblinká, což se stalo, ale tady je to uvedeno v jinotajích... je to vzácná vodka z rýže... tedy nikoliv režná, ale rýžová... děkuji pěkně, v životě jsem vypil opravdu hodně vodky a mohu vám říct, že z rýže jsou ty nejhnusnější... z brambor ty nejlevnější a z jinačího obilí ty nejobyčejnější... takže chápete, proč děkuji pěkně!

Váš nabíječ je určitě hrubě povýšený, nezajímá ho téměř, že studujete a pracujete a ještě pro něj klohníte, on chce jen mít lahváč, zaplou bednu a pokud možno, až vás otrká, abyste hned usly... ale samy jste si ho vybraly... já za vás nevybíral... ostatně vybral bych vám lepšího, než jste si vybraly samy... neříkám to z povýšenosti, ale protože vás zkrátka znám... vím, co chcete, proč to chcete i co děláte, když to nemáte... jak jste zoufalé, hryžete si nehty a tváříte se zmučeně... znám vás, chi, chi... jste jak z moře vytažené mušle... jak natažený kolovrátek...

Závody žížal

Bylo sychravé, mokré, čvachatající počasí a celou ulici a všechna prostranství po zbořených domech a všechny aleje a keře naplňovala její vůně, Chanel 5, neviditelná, jemně rozptýlená mázdra vůně, která přebije ty ostatní, a do té vůně bylo tak zataženo, že některé kouty, kudy se ubírala, se podobaly malým zažluklým světničkám, kde se svítilo petrolejkami. Kráčela po chodníku jako úplná bohyně, s nehtíky jako s zježenými špendlíky, s odstřižky látek jdoucími jí od boků (tak plodných jako boky Démétér), a tato nevývratně stabilní ledová královna, když byla asi v polovině ulice, vzpomněla si, že má schůzku s kosmetičkou a pak má zaplatit inkaso a zajít si honem na pedikúru. Vyhýbala se opatrně kalužinám, kterých nebylo málo po rozmoklém chodníku, a nerovném dláždění a naslouchala s jakousi libostí nástrojům, pianinu z paneláku, zvonečkům instalatérů upevňujících nějaký řetěz, a když šla kolem výkladní skříně prodavače bot původem z Pešti, mrkla naň rychle, rychleji než bys řekla švec zhodnotila, že zas vypadá, ten podivný kuřák laciného tabáku, tak nějak staromilsky, ubitě, v tom jeho kamrlíku, s cigárem za uchem, věčně pokrytém mušinci. Mušinci byl zasypán ten kamrlík, ne jeho ucho. Vracela se hbitě, kam ji pevná stehna nesla, pak kolem plotu, vysunutého asi o krok dál než dřív, a před úrovní fronty nějaké jiné ulice ji padl do očí někdo, někdo docela zvláštní. Jako velká pootevřená zásuvka s úlomky cihel ji vyšel vstříc zahalený zahaleč. Vracel se sklepní ulicí plnou koksu, sněhu a dehtu počmáraného pivem. Vracel se jak široký tak dlouhý a maličko šilhal a jednu nohu předsouval míň kupředu, takže elcepelce belhal jako nějaký marod z války, a byl úplně, ale echt vožralej a mlel si pod strniska nějakou odrhovačku, kterou by hvězdy ani zrcadlení střepů, byla-li by temná noc, v jeho láhvači, z nějž ještě labužnicky upíjel, nejspíš nechtěly slyšet, když tu se zastavil na místě, jako by ho tam přibily hřeby a zahleděl se na tu lasičku s laškovnými rty a safírovýma očima, srdce mu na tři doby tak nějak úplně vypadlo z rytmu, a ten děravý hrnec a kus koberce a kus hadru a kolík na prádlo mu padaly z kapes, protože se už skládal na zem zasažen bůh suď čím, sám osud ho zastihl nepřipraveného, jeho, který byl obvykle a vlastně nejčastěji o nějakou dobu napřed a kterého matka tolikrát varovala, aby nikdy neupadl do pasti děvek a prsatic a hlavně nejvíc těchhle dobře tělesně vyvedených slečinek.
Mami, pro tentokrát udělám výjimku, mžiklo mu vědomím, ještě než dopadl...

Slova v úlu

Ne, nejtemnější hodina nepřichází před úsvitem. Úsvit totiž nikdy nenastane.

Milostný dopis

Jsem plachý a stísněný, snad nemám štěstí u děvčat, chci si však v každém případě uchovat svou zvláštní sféru. Je tedy jasné, že žádné milostné dopisy nepíšu.

Adresuji tento dopis všem překrásným dívkám, které by si chtěly pohrát! Jsem ochoten jim zaplatit veškeré útraty za měsíc času! Pokud se mnou vstoupí v hříšný svazek milostný! Musí ale vypadat, jak já chci. Černé vlasy, černé oči a černé rty. Ano, čtete správně. Je těžké dosáhnout černi rtů, potřebujete speciální rtěnku. Proto je těžké být mou kurtizánou!