Nechtěl jsem příliš odkrývat detaily mého života, ale donutily jste mě k tomu. Chybí mi vaše ustrašené pohledy a výhružná gesta! Napíšu vám o tom, co se odehrálo, když jsem potkal sotva desetiletou básnířku Emu. Příjmení si nechám pro sebe. Ona a já jsme se totiž do sebe zakoukali - ne tak, jak myslíte. Ale slovně. Shledal jsem ji naprosto famózní. Psala, jako kdyby se jí kouřilo za zadečkem. Ne tak spěšně, samozřejmě, ale s takovým žárem. Omrkl jsem si ji nejdřív v Domě knihy, kde předčítala coby osmiletá své první texty, taková nějaká juvenilia. Nebyly tak dobré, jako byly ty mé z osmi let, ale i tak byly naprosto dokonalé v porovnáním s výkony děcek - poetů amatérů. Přišel jsem tehdy za ní a nabídl ji... seznámení.. a když kývla a usmála se, vytáhl jsem z kapsy růžový bonbón a obřadně jí ho podal. Přijala ho s pokviknutím - veselá jak žabička. Tehdy jsem věděl, že jsem udělal na nějakou dívku dojem - to bylo asi poprvé - a nejspíš i naposledy.
Navázali jsme potom intimnější známost, chodil jsem např. ji vyzvedávat ze školy, pak rovnou do hudebky, pak večer jsem ji brával na zápasy ve florbale. Fandili jsme, jedli párky a psali básně - hromady básní. Přiznala se mi, že se líbala v Daliborem, když se náhodou ocitli po vyučování sami ve třídě. Bylo to nesmělé a krásné. Ale rychle to skončilo - nevěděl, kam s jazykem, a tak ji trochu odstrčil, sbalil si pouzdro a vyrazil domů. Byla z toho trochu smutná, ale já, jak víte, nenechám žádnou dívku zbytečně se trápit, a proto jsem ji povzbudil...
Žádné komentáře:
Okomentovat