pátek 29. listopadu 2019

Obočí. Víc nic

Když jsem přišel k sobě, dívala se na mě jakási žena. Zuby v opaléné tváři měla rovné asi jako zuby na dědově pile a ohromné jako králík. Vypadala jako roztažnožka a určitě taková byla, protože kromě té huby měla i krátké, jak saze bledé paže s náramky, které vypadaly jak pouta a když se zeptala, jak se cítím, její hlas zněl mutovaně jak hlas vystudované politické vědkyně, která učí své názory na univerzitě třetího věku. Soudě o jejím charakteru na základě vzhledu, řekl by si člověk okamžitě, že tato žena musela v některém ze svých minulých životů porodit Caligulu nebo Mengeleho.
Ale já tehdy nic nevěděl. Měl jsem bordel i ve svých myšlenkách... Ležel jsem na nějakém sofa a zvědavě si prohlížel vnitřek domu. Interiér se nedal popsat než větou holou. V předešlém podnájmu jsem se brodil pavučinami, tady byl každy kout tak pečlivě vymeten, že tu snad museli uklízet dvakrát denně. I ta divná žena působila najednou jaksi snesitelněji. Brzy ji poznáte. Dalimila, tak se jmenovala. Prohlížela si mě jako ošklivou šedivou kočku na ošklivém šedivém plotě na ošklivém šedivém dvorku... Nebránil jsem se, byl jsem přece strašně nemocen.

čtvrtek 28. listopadu 2019

Šutr v botě

Listy jsou hvězdy. Hvězdy dávno spadlé. Hvězdy před lety vyhaslé. Hvězdy mrtvé a mrtvolně chladné. Hvězdy, které se nemohou udržet na obloze. Hvězdy, které už se na oblohu nikdy nevrátí, které jsou jen vyvrženci nebes, psanci oblaků. Hvězdy, které větve drží nad zemí v ubohé imitaci jejich dávných let slávy. A ony větve se snaží je dostat zpět na nebesa. Ovšem - marně. Ano, listy jsou chladné pomníky marnosti a hořkosti. Zatrpklosti. Převtělí se z jara do pupenů, vypučí a celý svůj život se snaží dotknout svých dávných domovů. Celý svůj druhý, krátký, pomíjivý a smutný život, plný planého vzpomínání a hořkosladké chuti nevyplněných tužeb. Na podzim se hořkost stupňuje a s konečnou určitostí přebíjí jakoukoliv sladkost. Nabírají barvu svých dávných podob. Zoufale se třepotají. Naříkají. A smiřují se. Naposledy pohlédnou nahoru, na místo, kam se touží vrátit, a kam jim byl přístup už navždy odepřen a pouštějí se větví. Ve zlatých oděvech se vznáší na perutích větru a letí výš...a výš...a stále stoupají k oblakům. Ale i vítr je opustí....zradí....upustí. Do mlhy a špíny. A ony se - už podruhé - snáší k zemi, taženy gravitací a neskonale větší silou bezmoci. Podzimní listy jsou podruhé padlé hvězdy. Vztek, láska, touha, zatrpklost...to vše zešedlo. Zmizelo. Vybledlo. Vytratilo se. A hvězdy teď mají v srdcích místo žalu jen šeď a smíření. A nechávají boty, aby beztrestně šlapaly po jejich zlámaných páteřích, rozdrcených žebrech a po ušmoulaném, ztroskotaném, do hnusu zapadlém stínu hrdosti a vznešenosti... Jsou padlé, potupené. Dvakrát... Tak jako moje dvakrát zrazená přítelkyně. Zpočátku jsem ji prosil, aby mi odpustila. Bydleli jsme na hromádce v jejím bytě a já prostě neměl kam jít. Zkoušel jsem jí kupovat drahé dárky, boty, kožichy, vše marně. Pak jsem jí vyhrožoval. Řekl jsem jí, že když mi nedá šanci, nebude pro mě existovat, nikdy jí s ničím nepomůžu. Ona ovšem jen nadávala, plakala, hrála do nocí na klavír... Pak, když už situace byla z obou stran příliš napjatá a na shodu to nevypadalo, oznámila mi, že si našla Bobbyho. Od pohledu to byl velký chlap, vypadal jako sud. Řídil velké auto a žil ve velkém domě někde na Letňanech a nakonec podle mě zemře na velký infarkt ze všech těch paštik z husích jater a obrovitánských burgerů, co si za ta léta nacpal do tračníku, ale ona prostě byla zamilovaná. Tak fajn, pchopil jsem to... musím pryč. Sbalil jsem si saky paky a odstěhoval se k Alžbětě, k bokovce, která mi v té době připadala zvlášť roztomilá.

středa 27. listopadu 2019

Administrativní póvl

Obloha na sebe vzala barvu čerstvé podlitiny a zatahovalo se rychlostí světla. Byli jsme akorát uřícení po nějakém tom sušeném peyotlu, protože spíš vyvolával nevolnost než halucinoval, a tak nás napadlo jít zhodnotit do oblíbeného metalového výčepu baby, spravit si náladu pivem, zahrát kulečník nebo šipky, pít krabičáky, klátit dírky. Nejdřív holt musíš začít od píky, s libovolnými kusy, později se ty lepší už trefí podle zákona schválnosti. Sotva jsme vešli do předsálí, už vyžadovali platbu. Tak to seru, řekl můj doprovod. No dobře, zkusíme to později, navrhl jsem. Ještě trochu jsme chodili podél řeky a házeli do ní placáky s tím, že to třeba s tím vstupným vzdali. Pak jsme ji tam uviděli a jako by nás uhodilo. Smáčela bosé nohy v té chmurné, blátivé vody v téměr indigové podmračenosti. Okamžitě jsem ji zatoužil poznat a můj doprovod snad ještě dřív, přišli jsme proto magnetizováni tím zjevem blíž, vypadala skoro sexkluzivně a určitě taky taková bez hadrů byla, její vnady vypadaly jako opravdové muzeum hanbatých figur pod širým nebem, jen ho do ní dostat.
Ani maličko se neusmála, sebrala si hned boty a zmizela jak vítr. Znala nás.

Později ten večer jsme ještě trošku pili vampy a fénixy, potkali roztroušené sklerózy, jak se jim říkalo, trošku rozumovali a najednou se zdálo, že je noc zralá k spánku, takže jsem jsem se rozloučil s doprovodem a - ale co naplat, pud zábavy převážil a já se proto vrátil do klubu. Co se dělo pak, nevím přesně, vím jen, že vědomí se mi vrátilo zrovna ve chvíli, když jsem ho do ní vrazil a ona zakvílela. Byli jsme najednou venku, pod lavičkou, ten náraz musel spojit něco v mém mozku, protože jsem si začal vzpomínat, že podobnou holku, se stejnými vlasy, už jsem vlastně měl v době, kdy jsem navštěvoval půl semestru na vejšce, taky jí svítily stejně oči - jako lampión - a taky měla výraz, jako by co nevidět měla začít bulet. Trošku jsem ji zvalchoval a pak se odešel vyčůrat ke stromku. Vracelo se mi zvolna vědomí. Matné obrysy míst začínaly dávat větší smysl, že jsem zase ve formě jsem poznal z toho, že ke mně lnula přirozená má součást, řevnivost na všechny, co mají lepší holku. Klub připomínal zvenčí malý barevný atomový kryt, na všech oknech osvětlené žaluzie. Na parkovišti, co jsem viděl, nestála ani tři auta. Teď již venku postával onen starší, kulturisticky založený cápek, plešatý jako koleno, a kontroloval, jestli má každý náramek vstupného. Otočil jsem se radši, když jsem nabíral směr zpátky k ní, aby si nemyslel, že na něho civím. To by mi tak ještě chybělo, kdyby mě po pravděpodobě spáchaném znásilnění zbil obuškem nějaký veledůležitý sekuriťák.

úterý 26. listopadu 2019

Muž chytal kocourovi myši

Bylo poledne. Slunce pálilo skrze tenkou clonu souvislých bělavých oblak. Vše mlčelo. Jen novomanželé ve světnici vřískali jak kohouti.
"Dej si na ně bacha, ten maník je hustý, ona vždycky takhle ječí, když ji přeřízne," prohlásil okolojdoucí školáček.
Poslední ženská, kterou jsem to léto opíchal, byla sestra této novomanželky. Linda. Fantastické příběhy z jejího života se pro mě staly naprosto nepostradatelnou nutností. Slýchaval jsem ji drmolit o tom, jak ji v mládí unesli UFO a stala se ženou vůdcem banditů atd. a čím barevnější a pestřejší bylo její vyprávění, tím víc jsem si všímal, že je ostentativně krásná. Měla bujné poprsí a macatou prdel, na kterou si ráda nechala naplácat. Namluvila mi, že nemá peníze na nové auto a protože tamto bylo staré, nevyplatí se jí ho opravovat. Připomínala mi v něčem opravdu takovou tu manekýnu z reklamních letáčků na úžasný život, jak pózuje pro fotografy, směje se na břehu moře a je celá růžová a dokonalá. Lačná ústa, která neustále sají partnera a jsou tuhá a křehká a moc nejí, zato osmršť pijí a ozlomvaz líbají. Řekla mi, že moje poslání je šířit semeno do jejích žil. Pochopitelně mě to potěšilo. Kolik holek ti něco takového řekne? Znamená to, že tě mají rády... jsem si aspoň myslel.

pondělí 25. listopadu 2019

Sněhobílá paže

Jaké to sladké, drahé jméno - manželská postel! Co šťastných, krásných upomínek, co skvělých, kouzlaplných obrazů, co sladkých a svatých - i těch méně svatých citů - vzbuzuje a zaněcuje v myslích našich ten kus nábytku? Podívejme se, jak si vedli naši dva postmoderní milenci. Spal jak dřevo, zatímco její dlouhé tělo vedle něj leželo nataženo v půvabném poklidu, jemuž myslivci říkají zaječí poloha, dřímala a myslela... na co jiného, než na co ženské myslí v průměru co tři minuty a chlapi co pět? Na další sex. Kvalitní malajské dřevo, jež tvořilo základnu postele, oddechovalo po náročném jejich čísle. Celou noc píchali. Prostěradlo byla celé od šťáv, ale to nikomu nevadilo, protože do rána už zase vyschlo, mohlo se jet nanovo. Její tvář byla mladá, poněkud příliš mladá na něčí vkus, s malinkými pihami, ale tento nedostatek vynahrazovala svým tělem, které úpělo jak divé, když byla prošťuchována. Když jí bylo deset let, znásilnil ji nějaký chlap a od té doby pomáhá dalším dívkám se s těmito hrůzami vyrovnat. Dokud nenarazila na pana úžasňáka, neměla ponětí o tom, jak dobrý může být sex. Trochu se usmála. Zpočátku se ho trochu bála, vypadal jak nějaký belgický pedofilní vrah. Vypadal, že na žiletkách šetří. Ale po prvním orgasmu mu byla nakloněna trochu víc. Mnohem víc než zpočátku. Velmi si cenila především jeho bambuláka. Pociťovala jistý obdiv k muži, který ji dokázal tak hezky udělat. Protože ještě nikdy neměla k dokonalosti pohlavního ústrojí tak blízko, bála se, že se do jeho nářadíčka zamiluje. Byl to příliš silný dravec na její něžnou, kroucenou mušličku a vždy si nad ní snadno udržel převahu. Žili byli, skoro v ráji, šťastni jako kočky - váleli se v hebké trávě a nechybělo jim vůbec nic: hledali svá skrytá místa, vyhřívali se na slunci, mazlili se, ochutnávali a proplétali si údy navzájem, laškovně spolu zápasíce a slunce vycházelo a zapadalo a božská energie přecházela z jedné formy v druhou a ta zas nazpět a tak dokolečka... dokud nepotkala Eduarda!

neděle 24. listopadu 2019

Planetka Ida

Bylo to vše jako čarovný sen. Vydal jsem se na Srí Lanku. Je vám to podivuhodný kraj. Lidé jsou tam přívětivější než třeba v Rumunsku, a to už je co říct. Mezi domorodými obyvateli se vyskytují i působivé dívky. S mladými prsy a kulaťoučtými zadečky. Obvykle jsou bezdětné, užívají si pouze divokého sexu s manželi a pěstují na zahrádce zeleninu. Nejsem tu od toho, abych vás poučoval o rozložení obyvatel. Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem potkal nádhernou buchtu? Pozval jsem ji na rande do džungle. Ale jelikož jsem neměl fáro a ona taky ne, navrhl jsem jí, že bychom mohli začít třeba ve vlaku... Třetí třída vlaku jí nestačila, osm hodin jsme jeli někam na jih za slony, kupoval jsem jí žrádlo a vůbec hradil veškeré výlohy, pak jsem si sám musel vybrat prachy, koupil si speciálního indického pokémona a spolu s ní navštívil templo, základnu jejich víry. Není jisté, že jde o buddhistický chrámy, a to mě úplně vysírá, protože všude tam potkávám žebráky, kteří tvrdí, že jsou dobří lidi, budhisti, že mjí rádi všechny, ale já vím, že to tak není, che che... ne, chceš jenom peníze, buzerante... Takže holky, nikomu v Asii nevěřte, všechno jsou to fakt mrdky, jsou to mrdky.. a největší mrdky jsou takoví ti padesátnici, co maj vypadaný zuby...v druhém vlaku nějaký borec skočil pod vlak.. vše fungovalo dál, stejný strojvůdce, prodával dál ovoce. My s tou buchtou hráli dál karty...


Ze silnice ozvalo se hrčení vozu, a za chvíli potom objevil se seat u brány. Sotvaže vůz vjel do dvora, zjevila se v okně auta hlava mladé dívky, vychylující se tak daleko, jak jen jí bylo možno. Byla to zajímavá hlava. Oči její poněkud zastíněné vkusným slaměným kloboučkem zplanuly v neobyčejném lesku, snědé tváře zahořely v nejtemnějším ruměnci a kolem plných, jako čerstvé maliny svěžích rtův rozložil se zvláštní tah, byl to zpola radostný úsměv a zpola zase výraz pohnutí, obé však splývalo v nevýslovně vábný celek, dodávajíc krásně vytvořeným ústům neobyčejné lahody, již ještě zvyšovaly bělostné a jako z perleti se skvoucí zoubky, z pootevřených rtův vyhlížející. Ti, kdo by shlédnuvše na podlouhlé bradě a plných tvářích ony šelmovské důlky, byli soudili o čtveračivé povaze majitelky všech těchto vnad, byl by o pravdě tohoto svého zdánlivě dosti oprávněného mínění na rozpacích, jakmile by se byly zraky jejich zdvihly k onomu opravdovému, vysokému čelu, které i teď, jakkoli kloboučkem zastíněné, působilo dost opravdově.

sobota 23. listopadu 2019

Žena není žádná mašina na děti, nýbrž pysk, kolem nějž je sádlo

V roce dva tisíce pět mi bylo osmnáct a co si budem nakecávat, chlastal jsem jak čtyřicátník s mozkovou obrnou. Sotva jsem vešel do baru, už jsem měl na pultě půllitr kozlíka s borovičkou, do toho se na mě zubila nějaká sexy kóst, buď spolužačka nebo její rozvedená matka a v tomto nesmírně uvolněném duchu zábavy a prosycení sexem jsem prakticky strávil celou noc. Lil jsem do sebe vše od angreštové vodky až po bukanýrský rum z nějakého nedotčeného zapadákova.

pátek 22. listopadu 2019

Nesdílím názory, mám své

Vnitřní daimonický hlás mi šeptal, že v krčmě udělám při námluvách štěstí. Měsíc jasně svítil a já byl přesvědčen o svém nadcházejícím úspěchu. Jakpak také ne? Nedávno jsem četl rozhovor o Číňanech, kteří se tam prý ztrácejí v táborech. Někde je zatknou na ulici, a protože se nejedná o vězení, nemusí je ani soudit, zavřou je a víckrát je nikdo neuvidí. Takhle daleko jsme tedy došli se svými snahami ovládat území, být patriarchou a kaganem světa. Zatímco mi běželo hlavou, kam bych rád zamknul svou devatenáctiletou novomanželku pocházející z New Orleans s kulatýma temně hnědýma očima, narazil jsem čelně o nějakého starého pána jedoucího na kole, s jablkem v ruce. Ztratilu kontrolu nad říditky a spadl s kolem pod zaparkované auto. Úcastně jsem se omluvil, poptal se na jeho zdraví a loučeje se s ním, překročil ho. Vypadal nasraně a vyděšěně. Co se stalo? Platí snad ten vztek mně? Na druhou stranu, existuje rozumný důvod, proč bych si kazil nějakým škarohlídem den? Neměl mi stát v cestě. Myslitel má vždy přednost. Myšlenky si žádají své vyústění, ne pouze nedbalé prolínání v hlavě. Kdo jimi pouze listuje jako magazínem, jak by mohl něco světoborného vymyslet? Jak by mohl být, jak se říká top-notch vynálezce? Protože vynálezy nás bohužel v ledačems předstihují, přestáváme se zajímat o samotný proces vynalezávání, který je důležitý rovněž. Šedé, neurčité, pouze teoretické myšlenky musí z nitra hloubání na povrch, aby dostaly před všemi kritiky glanc a mohly se předvádět jako pozlátko praxe. Jak pravil Herakleitos, nebo někdo podobný, jakou máš povahu, takový máš osud. Totéž by mohlo platit o myšlenkách. Dorazil jsem do nového baru a objednal si whisku se sodou. Soda sice ničí chuť poctivé whisky a whisky zas kalí ten chytrý kysličník, ale existuje lepší vějička, než když si chlap poručí průsvitný alkoholický nápoj? Ve mně to evokuje moč, která se z něj později bude valit, čistá jako křišťál. A to je strašně rajcovní pro všechny druhy místních mladých cucht a i starších mamin, které uklízejí baráky bohatým lékařům. Žluté chcanky jako Zlaté stránky už jsou minulostí, teď frčí bílé. Při příchodu jsem se těšil, že si mě spojí s proudem nezkalené moči a zrovna ve dveřích jsem zahlédl vhodný typ. Byla jako Máří od Krista pokojná a velká, aspoň taková se zdála a měla přesně ty kulaté oči, jaké mě vzrušují, tupé, mírné, maminkovsky zelené, kulaté oči ženy, která je na světě od pečování o mimina a mírnou, akorátní svěžest olivové barvy v podlouhém obličeji. Žánr služky, sexuální hračky. Ruce měla drobné, ale viditelně upracované a červené, s vystouplými žilkami, zubů už jí zbývalo jen velmi málo - tím líp, protože ty rány, které ode mě občas přicházejí, nebude tolik pociťovat. Akorát vedla na můj vkus až moc družný hovor s hošíkem vedle ní. Vypadal jako blb, který za třicet let nastydne v dešti a zemře na zápal plic. Vše nasvědčovalo, že mám vyhráno!

čtvrtek 21. listopadu 2019

Dírka ve středu těla

Ubíjející léta míjela jako vymknutá z ložisek. Místo aby se žilo čím dál lehčeji, žilo se s větším smutkem a beze smyslu. Nedal jsem na sobě ničeho znát, ale v nitru jsem plakal. Má duše věděla přirozeně proč, jen rozum se bránil mou bezvýchodnou pozici připustit. Když ke mně někdy někdo ruku vztáhl, bojácně jsem ustoupil ke dveřím, k lidem jsem měl obyčejný despekt a mínil jsem zcela vážně, když jsem je posílal do hajzlu. Tu jsem se však vracel zpátky a ve snaze si aspoň to málo přátel udržet, naivně jsem se omlouval a příčital své rozčílení na vrub deficitu spánku.

V posledním marném vzmachu naděje jsem si namluvil, že oženit se bude správné životní rozhodnutí. Mezi námi, považuji ženy za jakési exotické šelmy, nepříliš náročné na krmení, ale poměrně náročné na chov. Ale to je detail hodící se do jiného příběhu. Mě spíš zajímalo, kde ji potkat? Pak mě uhodilo prozření přes pajšl. Kde jinde se seznámit s rozkošnou ženou než na barové stoličce? Trpce mě napadlo, že dobré ženy je těžké trefit, ale ještě těžší se s nimi oženit, což však nikterak nesnížilo můj zápal a už brzy jsem se ubíral směrem do třetí cenové za účelem sňatku. Jak to bylo dál a jak slavně jsem dopadl, se dozvíte zítra kolem deváté. Už teď mohu předeslat, že je to pikantní story, která se neobešla bez rozbitých hlav a moře slz.

středa 20. listopadu 2019

V té říši, v které prostor a též čas kams do neznámé hlubiny se zřítí

Na silnici přiletěl tlustý šedý holub a chvatně zamířil k louži, aby se napil. Ale protože byl utrmácený letem a nekoukal vlevo vpravo, jen pil a když v poslední setině otočil krk, srazilo ho bílé SUV. Řidič ucítil jen lehké nadskočení kol, zato po holubovi zbyla rudá šmouha, pár pírek a zmačkaný zobák. Všecko jsem sledoval od krajnice. Počkal jsem, až přejede kolona dalších aut a pak jsem přišel blíž, abych si vyfotil tu záhadnou nehodu.
Fotografie mě nesmírně zklamala. Nebyla v ní už dravá překvapenost ptáka, kterého rozjel automobil.
Řeknete si možná, proč jsem tak pervzerní, co mě láká na zdechlých opeřencích? To, že kdysi létali.
Ano, a teď jsou mrtví, namítnete.
Tak proč tedy?
Protože měli křídla. A nebáli se vzlétnout. Což vy ale víte o letech? Pro vás i malé utrpení je v podstatě nesnesitelné: něco, co naprosto nechce se nést, co se nechce přijít, co se zhola odmítá, je věčné jako noc a smrt. Z toho důvodu vy nepoletíte ani nepochopíte, proč mě fascinují přejetí šedí holubi.

úterý 19. listopadu 2019

Ba vyčkat v sled je všeho tajem

Marlowa dále čtu. Z šilhavých veršů, podobných spánku člověka, který piva pil nesmírnou, nezvyklou spoustu, záští a krvesmilstva a mrtvých v směsici tvarů v úzkosti výpary tryskají ostré strašného smutku.

Za rakví šla vdova asi sedmnáctiletá, Emilie, v černých drahocenných závojích jako bohyně Noci. Hlavinku měla v žalu skloněnou, celou tíhou štíhlého těla spočívala na rameni svého retardovaného bratra Emila, který šel vážně, zasmušilý, s očima zavlhlýma. Když nasedli do auta a odjeli, chvíli jsem je od hřbitova zamyšleně sledoval. Byl jsem pevně rozhodnut, že Emilku musím pozvat na skleničku.

Studentka srovnávací filologie se dopouští malého qui pro que, zaměňujíc dětskou loutku za živé dítě, když se jí zdá, že Ženy milující mají jakýsi reálný vzor v životě autorově.

pondělí 18. listopadu 2019

Může jít o znamení

A skoro v bázni, s nedůvěrou jsem stoupal starých po schodech za služkou, dlouhou chodbou šerou, kol vlhko bylo na zdích všech. Tu jakés dvéře bez petlice; jen kopnout, rozlétly se hned, a vstoup jsem chudé do světnice, kde prosté lože zrak můj shléd. Už tam ležela svlečená. Užili jsme si tu noc jako nikdy předtím!

neděle 17. listopadu 2019

Strakonická dívka

Neskončí se to dobře, povídám vám. Situace byla taková, že Jindra byla poslušná květinka, líčila se jen o posvícení a chlapy nestřídala. Naproti tomu její sestra Bětka se řídila mottem, že z velkých hříšnic se stávají veliké světice! A taky, že za každým bláznovstvím je žena. Ušlechtilá a vzácná Jindra nemohla slevit ani to nejmenší ze svého vybraného chování. Přečnívala vysoko ostatní ženy. A její vysoká, útlá postavička se hezky vyjímala za sporákem. Zato kyprá, bulcatá, věčně utahaná Bětka vymetala každý bar a spala s každým sousedem. Jindra četla knihy, Bětka Reflex. Citlivá a ctnostná sestra věřila na lásku, kdežto její méně zásadová sestra věřila, že ani kuře zadarmo nehrabe.

pondělí 11. listopadu 2019

Slina na její broži zapovězeného

Moje kámoška Terka provozovala okultism. Což celou vtipnou situaci ještě víc zhoršovalo. Nebyla to tak docela jenom kamarádka. Chci říct, nikdy jsme to nedělali, to ne... ale celou tu dobu se k tomu schylovalo. Aspoň z mé strany. Terka byla dobře stavěná dvacítka s ostrým pohledem, tenkým nosíkem porcelánové panny a smyslnými rty. Její oči byly ledově modré a její vystupování bylo vždy nekompromisní. Toužil jsem po ní víc než po všech pornoherečkách světa, dosloval jsem toužil smočit svého oře v tratolišti její studánky, ale ona můj chtíč nesdílela, dokonce ho nijak nepodporovala. Snažila se mi vyhýbat, kdykoliv to bylo možné a myslím, že jsme jednou řešili můj stalking i na policii.
Do toho všeho nějak vstupoval její sklon k temné magii a tajemnému mysticismu. Vlastnila křišťálovou kouli a všemožné zaklínadla zhotovená na vypreparovaných jehněčích kůžích. Když už jsme se znali asi dva měsíce, poslala na mě svého skutečného přítele, aby mi trošku udělal jasno ve vztazích. Pro mě to bylo jasné dost. Byla nebo by měla být moje přítelkyně. Nebo budoucí přítelkyně, na veřejnosti však zatím pouhá kamarádka.
Tak či tak, po měsících dobývání jsem ji přelstil. Napsal jsem ji zprávu z mobilu jejího přítele, který jsem mu ukradl, když se šel vychcat na hajzl. Měli jsme se sejít za půl hodiny u ní. Měl jsem to akorát patnáct minut svižné chůze. Na té noci bylo určitě něco zvláštního. Vzduch byl čistší, jakoby oduševnělejší, a zastavil se jakoby v běhu. Když jsem zazvonil u dveří, nic netušíc mi otevřela, rychle jsem dveře přirazil a zakryl jí rukou ústa, aby nemohla křičet. Pošeptal jsem jí, že když cekne, zabiju ji. Šla docela ochotně do ložnice.
Jeji jeskyňka voněla zvláštně, vůně se skládala hlavně z rostlinnych šťáv, pulců, asfaltu, čočky, včelího medu, krystalů škrobu, kaviáru, peří, rosolovitých látek, červů, pryskyřic, pepře, minerálních solí... zkrátka z všeličeho, co příroda dá.
Když jsem ji vyzval, aby mi nastavila kundičku, kopala holeněmi do vzduchu, jako by chtěla proti tomu proudu chtíče bojovat, v boji ztratila sandály a punčochy jí padaly z nohou a vlály ve vzduchu přitahovány mou kančí silou. Nikdy nebyla chytřejší, než když byla šoustána... protože mlčela a nejspíš myslela na ty své démony... a když mlčela, věděl jsem, že je v jiném, doufal jsem, že lepším stavu vědomí...
Byl to dobrý nápad, že jsme si zapíchali. Musím říct, že jsme zůstali dobrými přáteli.

neděle 10. listopadu 2019

Cukr ve studánce

Uplynul čas předznamenaný veselými nocemi a minulo tak období, jemuž se v Americe říká medový měsíc a po němž obvykle přicházejí měsíce octové, tak jako válečná sláva za sebou zanechává na bojišti jen lebky a kosti.
Na počátku bylo pohlaví.
Na konci rozbité obočí, prasklé varle, nadávky jak od dlaždičů, prostě obvykle škody z partnerských hádek.
Tito dva nebyli obyčejní partneři. Byli jako dva plynové kotle, které explodovaly, když se jejich nadržená těla setkala. Šmátral ji v dírce jako nenasytný vepř. Ona zas dávala zabrat jeho varlím. Navenek byl přísným puritánem. Hřímal proti úpadku mravů a sbíral podpisy proti bordelu na rohu. O sexu se v jeho přítomnosti nesmělo mluvit. Jenže všechno se změnilo jako mávnutím kouzelné hůlky, když se za ním zamkly dveře ložnice. To už nebyl tak zásadový. Strkal svého žilnatého ferdu, kam se jen dalo. Nejprve jí lichotilo, že jí tak často obdělával. Později potají po skončeném styku v koutku kuchyně plakávala, když už nemohla vydržet ten nával spermatu, protože se jí často dostával až do nosních dírek, do uší a zacpával je.

sobota 9. listopadu 2019

Preludia a sonáty

Nic se mi nedařilo, a tak jsem si dal pořádný hlt. Rozhodl jsem se, že ten den už nic nebudu dělat. A že začnu všechno od začátku hned druhý den ráno, hned druhý den. Druhý den to ale nebylo o nic lepší, ba naopak. Tělo mě bolelo, jako by se ve mě probouzely ostny. Opil jsem už v poledne a do večera jsem jen zíral do stropu.

pátek 8. listopadu 2019

Poštěvka, jméno pro nového občánka

Díky své démonické části byla v něčem jako upír. Ano, rozhodně byla kvítko temnoty. Dobro a zlo se v ní rozdělilo na dvě části, ale tím se narušila rovnováha. Tak jako se před dávnými eony zrodil vesmír z nerovnováhy mezi částicemi a antičástemi. Když tento guláš anihiloval, hvězdy a souhvězdí z vás stvořily to, co jste nyní. Přežírající se buchty nicoty!

Když se ďábel začne nudit, je zle. A tento ďábel se jmenoval poměrně zvláštně Poštěvka.

čtvrtek 7. listopadu 2019

Holka v traktoru

Spal jsem, když jsem uslyšel ránu. Byl jsem hned probuzen. Dveře v předsíni zarachotily, jako by je sramoval vlak. Okamžitě jsem se šel podívat, co se stalo. O pár setin sekundy se mi naskytl pohled, který do dneška nemohu vstřebat. Stál tam divný člověk, půl muž, půl kozel. Celá jeho vyschlá tvář byla samá vráska. Podle vzhledu mu mohlo být stejně dobře třicet nebo sto. Měl humanoidní tělo zakončené kopyty a v jednom z nich třímal plechovku s pivem. Obnažené, otevřené, široko daleko roztažené oči měl pokryté jemnou mázdrou opilosti. Byl cítit vodkou a lacinou kolínskou.

středa 6. listopadu 2019

Po dvou vampech se nechala dobrovolně polízat

Posloužíme pravdě a věčnosti, uvedeme-li upřímně, co jsme si pomysleli, když jsme jednou potkali na festivalu knih tlustou prodavačku parfémů. Byla vám tak tlustá, málem jako přežralý nosorožec, a z jejích malých šedých, tukem podlitých očí ji sálal tak bezprostřední strach, když jsme ji oslovili. Vypadala jako poražená krysa zahnaná do kouta, poražená o to víc proto, že ji tam hnala bezstarostná kočka.
Vtipnější bylo, že tam jezdívala co rok. A někdo, asi nějaká pořádně namyšlená alfa samice, ji dala přezdívku tank. Tento tank, ruský... no, kdo ví, možná to byl Češka jak poleno, možná měla kořeny v nějakém tom Azerbajdžánu, nechme už na představivosti, tento malý, tlustý, torpédoborec byl jak namydlený blesk, když došlo na prodej jejích výrobků. Přistoupili jsme k ní s tím, aby nám ukázala, která voňavka je vhodná pro tu a tu dívku, které tam zrovna stály a zářivě-blyštivě se usmívaly do jejího hledáčku zkyslého škvarku. A ona byla skutečně samá ochota, dokonce se hýbala o poznání rychleji, než když jen seděla na židličcea klepala po stolku dlouhým, začernalým nehtem. I její ústa byla, s tou vodorovnou, ale tenočkou linkou rtů, která vypadala jak připínaček v obrovské mase kráterů, různých nežitů a vředů skoro jako vymyšlená, i její ústa byla pořádně tučná. Brada byla trojitá. No povězte mi bez prdele, která zasraná příšera má v dnešní době ve tváři tři brady? To je skoro jak z nějaké bajky, no ne? Ale bajky od Grimmů, kde se umírá hrůzou... Dále měla nebetyčně ošklivé uši, odstávaly ji boltce jako samostatné škeble, k uším přišité nějakým zmutovaným holičem, který se příliš nadýchal rajského plynu. Podle nosu jste jí sice mohly hádat pětačtyřicet jar, protože byl rovný a vypadal stabilně, nicméně při bližší prohlídce byl podle všeho zakončený neurčitým flíčkem. Když jste se dostaly ještě blíže k ní, mohly jste nyní určitě poznat, že jde o bradavici a její nos tím rázem zestarál o dalších padesát či šedesát let. Tedy vyhlídky pro prince zatím docela slušné.
To jsme ale ještě neřekli, jak vypadal její syn, který byl hodně po mamince. Jako by jí z těch ustrašených očí vypadl a rovnou z pěkné výšky na hlavičku. A jeho jméno znělo Libor, zatímco maminka se jmenovala odlišně - Libuše. Tito dva pravidelně straší na festivalu knih už řadu let a jejich sláva přesahuje skromné možnosti popisu tohoto blogu... No jen pomyslete, jak je na světě hezky, když drží rodinka pohromadě.

úterý 5. listopadu 2019

Můžeš být má mamka a milenka v jednom

Osud je, jak známo, slepý. Slepec, starší pán, který nevyjde bez hůlky a čokla. Poté se ale začně měnit v něco, co ostatní nevědomě vědí a všemožně se to snaží zkroutit, v hospodě, pak v posteli, aby tomu dodali čočky.
Milenci podle mě jsou hluboce spříznění se zázračným duněním světa.
Hledej nejvnitřnější řeč spočívající v řečových semenech. Koneckonců semeno je oblíbenou pochoutkou dívek.
Když se budeš snažit, tak popíšeš i mlčení ryby na hostině tvých impotentních kluků...

Jsem nejlepší muzikant v Kralupech, fenomén, aspoň to o mě tvrdí kundy z kapely (hraju v death-metalové kapele). Říkají mi Pelikán. Píšu tyhle řádjy, zatímco o kousek dále noc už padá jaksi, skoupá, svá, jak tvoje vypitá sousedka do postele barmana. Člověk by řekl, že si ráda po cigaretě kroutívá (čuráky). Hraju na bubny a černá sukna těch holek, co je občas vídám na našich akcičkách, co tančí na hypnotizovaný čas, jenž marně hledá v sobě přestávku, ale je to idiotské, vlajou jak vlajky napospas naší řezničině, takže ty apoštolky černých podprd, jež rády ptají se v kruhu u Jägera: co s nesmrtelnem, které nedá i věčné mládí? najdeš pak dál u stolu brebentíce:
"No tak co, co, co?"
"Ále, Květi, nestál za řeč. Postříkal mi kozy a šel spat."

pondělí 4. listopadu 2019

Konvalinka

Toť ta pravá chvíle, v které dívky sunou kopýtka do střevíčků svých, kdy pro hru dlouze mnohostrunnou své vlasy ladí v prsténcích, připravují se u zrcadla na pařbu, na dámskou jízdu navlékají podvazky, češou se na koncert Support Lesbian, nebo co ještě ty poběhlice dělají. Já tu dobu ještě dobře znal, jezdil jsem na ty trapné fesťáky se středoškolačkami poblázněné premiérou filmu Medvídek.
Vypil jsem za svůj poměrně veselý život víc rendlíku chlastu než tři ožralí bráchové s gliomem v posledním stádiu.
Nyní mě nebaví mnoho. Stačí, když se dobře nažeru (kaviár s rumem), vyseru po kalbě a zapíchám si (nebo pohoním). Občas si pustím telku, kde se dva potetování chlápci chtějí rozmlátit na sračky. Problém s boxem ale podle mě je, že už do něho nikdo nejde stylem all guts - no fame, jak to bylo třeba v hokeji ze staré školy.

Prasátko

Za svůj poměrně zoufalý život jsem opíchal tolik holek, kolik jste asi ani neviděly nahejch na internetech. Měl jsem štěstí, jak se říká, a své štěstí jsem jistil pilulkami, co jsem jim házel do džusů s vodkou...Nicméně všechno je daleko, nikde se nezavírá kruh. Nikde nečeká zadnice jen na jednoho hospodáře.
Proto jsem zde, na druhém konci světa, na spásné adrese s prostřeným stolem, kde na něm, v centru, sedí mísa s rybami. Oči prázdně koukají, koutky pusy stažené dolů, není to obraz vás samých, mých čtenářek? Bez vášně, bez pořádného mrdání, jdete životem jako sekretářky, prodavačky a dealerky zubních implantátů.
I když se mi nabízela už jen sebevražda, já vždycky ještě cítil ono: stát se ničím, ale zničit i to nic. Protože už jsem vás zas miloval!
Cziffra slaví zase v tomto listopadovém dni narozeniny, vyžraný brouky.

neděle 3. listopadu 2019

Vidoucí žalud

Je to tak, vidíte správně. Ne, není to pokus o vtip, jak by některou z vás mohlo napadnout. Nemyslím teď v žádném případě žaludy, co se válí pod stromy. Takové žaludy samozřejmě nic nevidí. Co by taky viděly nějaké prodloužené kusy masitých rostlin na nitkovitých vřetenech, co spadnou na rypák z několikametrové výšky? Pokud někdy něco viděly, tak po dopadu jsou kaput a rozhodně nic nevidí.
Já mám na mysli žaludy vašich kluků.
Myslím ty konkrétní žaludy, co jim plandají v kalkotách.
Ty totiž mohou vidět.
Některé z nich vidí a nejenom vidí, ale i cítí přítomnost kachny, kačky, kakarinky (zdobná verze jeskyně s propíchnutím piercingem). A pak dělají káč, káč, dokud se jim tato nenabídne, nebo dokud si ji samy nezastřelí.
Problémy a bolest nejspíš drží člověka při životě a je celodenní dřina utahat děvku. Proto se vyhýbám dřině a radši zkouším přes den spát. Někdy se mi zdá o slonovi, konkrétně o jeho žaludu. Jedná se o slona, který se koupe ve volné přírodě a vidím jasně, jak mu vyleze žalud. Do toho samozřejmě kálí, vytlačuje to největší hovno, jaké jste kdy viděly... tohle kdybych řekl nějakému psychologovi, asi by si myslel, že jsem zralý na léčebnu... a to samozřejmě zas nejsem, jsem jen temperamentní... Ohromný africký slon Jumbo se alespoň může těšit, že se o něm něco dozví mé fanynky na blogu.