Když jsem přišel k sobě, dívala se na mě jakási žena. Zuby v opaléné tváři měla rovné asi jako zuby na dědově pile a ohromné jako králík. Vypadala jako roztažnožka a určitě taková byla, protože kromě té huby měla i krátké, jak saze bledé paže s náramky, které vypadaly jak pouta a když se zeptala, jak se cítím, její hlas zněl mutovaně jak hlas vystudované politické vědkyně, která učí své názory na univerzitě třetího věku. Soudě o jejím charakteru na základě vzhledu, řekl by si člověk okamžitě, že tato žena musela v některém ze svých minulých životů porodit Caligulu nebo Mengeleho.
Ale já tehdy nic nevěděl. Měl jsem bordel i ve svých myšlenkách... Ležel jsem na nějakém sofa a zvědavě si prohlížel vnitřek domu. Interiér se nedal popsat než větou holou. V předešlém podnájmu jsem se brodil pavučinami, tady byl každy kout tak pečlivě vymeten, že tu snad museli uklízet dvakrát denně. I ta divná žena působila najednou jaksi snesitelněji. Brzy ji poznáte. Dalimila, tak se jmenovala. Prohlížela si mě jako ošklivou šedivou kočku na ošklivém šedivém plotě na ošklivém šedivém dvorku... Nebránil jsem se, byl jsem přece strašně nemocen.
Žádné komentáře:
Okomentovat