Kresli po mně nožem

Před léty jsem býval šťastný, když se na mě jen usmála. Jenže i tom byla hořkost. Chtěl jsem, aby se smála jen na mě, výlučně na mě! Nezdálo se mi to tehdy jako žádná kuriozita, že jsem tak žárlivý, avšak už tehdy bylo jasné, že je to problém! Nejenom problémek, z jakého se lze vyspat. Od té doby jsem byl obklopen desítkami jiných, mladších dívek a ... přes všechnu hrůznost, kterou mám z mládí a krásy, mi bylo s nimi útulno jako ve vlastní kůži a vlastním životě, což se o ní říct nedalo. Ona byla moc karmická. Kamkoliv se vrtla, muselo být tisíc synků, přilepených na ni jako přísavky. Jako zasrané pijavice. Proto vám uvedu situaci, která není nijak typická pro vztahy lidí kolem dvacítky. Rozumějte, nejsem úplný anděl, občas dělám věci, ze kterých jde hlava kolem. Ale je to můj svět, mnohem radši jsem v něm, než v tom, který je nám jako ideál předkládán z televize a médií. Abych to zkrátil, vzal jsem na ni nůž. 
Byla tichá. Nedutala. Ani se neusmívala, jako to dělá vždy, když flirtuje. Protože mě znala, věděla, že jde o mnoho.

Hlava je orgán zvláštní, mimo proud ostatních energií, jež proudí tělem. Mimo takříkajíc veškeré zákonitosti, které o těle máme. Penis vypouští balóny dětí o půl skoku napřed do času, to jsme se naučili od biologů, ale hlava, jó hlava, ta je na úplně vedlejší koleji. Patří k individuu jako paklík cigaret a je s ním totálně smrtelná. Náhlý přechod od radosti ke smutku nebo od rozumného rozhodnutí k pitomosti provádí bezděčně, ať už na nebi stráží měsíc jako naběhlý žlučník nebo se právě vstalí plameňáci tlačí u rybníku, aby zkropili zobák.

Vypadala, jako by z ní zcela vyprchal život, jako by se rozhodl odjet na dovolenou, kde se sice leskly parkety a stůl byl pokryt dobrůtkami, ale kde za oknem jen strnula černá krajina, v té tesknotě ještě nedozírnější, než byla. Zatímco její duch po pokoji zakroužil jako motýl, teprve tehdy se vymanil z nehybnosti její manekýnské krásy a při pohledu na ten nůž se v základu otřásl. Někdo by to nazval prvním výkřik anima v ní. Pil jsem tehdy skoro tři dny v kuse, jen jsem si občas šel do bufetu koupit flašku vína na vytrávení a moc dobré melouny z Chorvatska, který tehdy v Maně letěly. Matně si vzpomínám, jak jsem si ta jadýrka vyplivoval pro potěchu do dlaní a hnětl, až z nich byla kaše, kterou jsem pak vkládal do země kolem různých křačků u Elektry, poněvadž jsem jako myslel, že tím se ta země obohatí, že tam bude pohnojeno a vyrostou silnější stromky. V opilosti se mi úplně vykouřilo z hlavy, že už jsme týdny nešoustali. V Ost****  tehdy hrál Nohavica poprvé před celým městem v nově vybudované Karolině a ctitelé jeho poezie, sami ostatně s rozsáhlými kulturními zájmy, stáli celý den na nohou před knihovnou, kde tehdy podepisoval nějakou sbírečku. Dělo se tam mnohé, co se navzdory bohaté spleti nervových zakončení úplně z hlavy a jater vytratilo, ale pamatuji se, že když jsem někdy v těch dnech přišel za ní, stala se ta historka nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení. Bylo to tak opravdové jako mít sny vycpané semišem skutečnosti jako mokrými novinami. Věděl jsem, že s ním souložila v moři, ve slaných vlnách, těsně po západu slunce, aspoň z toho, co na chatu posílali známí. Bylo to naposledy, kdy mezi námi vládla opravdová láska. Pak jsem vzal ten nůž a kreslil po ní jako po misce fajánsu!   

byla rudá od krve

i od vlastních slz,

jež míšené čůrkem s její rtěnkou,

v tratolišti výčitek nadouvaly zmučenou tvář

do proporcí ohyzdna, 

taková tedy byla,

a tehdy byla naposledy k zulíbání!

Honila mu už hodinu

Je mně stále jasnější, že nedokážu čelit rozpoutané bouři – prostě životu, kde pro mě nikdy nebude místo. Jako váš přítel vám oznamuji, že nepochybně přijmu extrémní dávku strychninu již za dva týdny nebo o něco dřív. A nikdy o mě už pak nikdo neuslyší. Tak jako zmizím z blogu, zmizím i z vašich nevěrných, dívčích srdcí!

Takže poslední dny jsem prožil v úplných mukách, a dokonce jsem jednou v noci plakal –, což už se mi dlouho nestalo, snad od mých patnácti let. Pokud budete nadále ignorovat mou přítomnost, budu nucet se pověsit jako lump Jidáš!

Strašně se mi stýská po penězích velkých podvodníků, jako byl Gates nebo šéf Amazonu. Cítím, že s penězi těchto pánů byl bych schopen spasit svět! No nic, na tom už nezáleží, vám se poroučí

vás nejvěrnější služebník

S.

Jak to psal ten sebevrah Sá-Carneiro?

Guilhotinas, pelouros e castelos

Resvalam longemente em procissão;

Volteiam-me crepusclos amarelos,

Mordidos, doentios de roxidão.

Budiž to i můj epitaf!

Nervózně přešlápla, když uviděla jeho rozporek

Laura měla zrovna své dny, své červené dny, no snad nemusím vysvětlovat, o co jako jde. Prostě měsíční fázi výtoků. To ji však nic neodradilo si užívat. Resp. chtít si užívat. Už měla dost urážek svého kluka, který si stěžoval, že s ním nic nechce mít už dva měsíce. Už dva plné cykly. Pořádně tím přestřelil. Tolikrát ho cicmala, muckala se s ním, lízala... líbala jeho sperma.. atd. O další styky s ním už prostě nestojí. Ať je ujištěn, že odteďka už se bude bavit jen s jinými kluky. Prostě měla bolestivý proces dní a napadlo ji, že na něj sere, že půjde do baru a začne chlastat, a na konci večera bude s novým klukem v posteli. Měla ostatně po zkouškovém, přítomnost nového ocasu by ji naplnila aspoň částečným štěstím. Snažila se to v klidu promyslet, ale její kluk seděl s plechovkou piva v ruce v obýváku na gauči a díval se na Ulici. Ztratila tedy kontrolu, oblékla se, resp. hodila na sebe džíny, nazrzlé sáčko ze stužkováku a vyrazila kolem něj... ale obrátila se naň a chrlila, chrlila hroudy hnoje, které v ní nashromáždil.

Slova z ní začala proudit, jako by ze sebe chtěla vyplavit všechen kal. Minulou neděli se musela holit na hajzlu, protože umyvadlo v koupelně bylo plné jeho smradlavého prádla. Řvala na něj... že drátěnky a leštidla na stříbro, na nábytek a prací prášky, softenery a všecko má své místo a že on jej nezná... poslouchal ji beztak jen roztržitě, vnímal jen útržky vět... a sotva co zaburácelo obecenstvo v Ulici, zasmál se poznovu. Práskla dveřmi a zabolelo jí v útrobách.. břicho jí pálilo, kačka byla celá vzteklá, takže přerušovaně tekla.

Šileně se spustil s Otylou Bárou

I moje čekaní na někoho je tak mistrné, že sám občas začínám věřit, že někoho čekám. Celý  život buď jenom na něco čekám, nebo to alespoň předstírám a především sám před sebou - jistě.

Ale Bára byla něco jiného. Tužka bez hrotu. Úžasná kamarádka, hráčka na ukulele, právnička. Bytost z jiných sfér. Jediné, co jí chybělo k dokonalosti, bylo to, co jí přebývalo, asi padesát kilo tuku. Nicméně jsme se do jejího těla zamiloval. Když jsem jí řekl, co k ní cítím, bylo to tak: 

Dlouze se na mě podívala studeným okem. V tom pohledu byl výsměch. Studený, slizký jako ona. Naposledy mi ukázala to kouzelný oko, než jsem odvrátil pohled a díval se do klína, kde se mé ruce neposedně vrtěly...

V každém případě jsem si přál, abych před ní nepůsobil trapně. Nasadil jsem tedy vyrovnanou lhostejnost toho, komu je úplně jedno, jestli bude odmítnut či nikoliv. Mohl bych klidně vstát a odejít. Klidně, jako jsem jí sdělil, že po ní toužím. Už roky.

Vedla dlouhý monolog, ve kterém mi vysvětlovala, že pokud na styk přistoupí, nebude to rozhodně tak laciné, jak jsem si asi myslel. No, já myslel, že platit bude ona, ale to jsem jí neřekl. Po celou dobu, co jsem naslouchal těm tirádám, které ve skutečnosti se týkaly jen jejího pokřiveného smyslu pro věrnost, mé prsty svíraly hrubý okraj sklenice, ze které jsem pil uspávající vodku (Ketel One). Sevření prstů nepovolilo ani v okamžicích dřímoty - a že jich bylo. Teď jsem však cítil, že jak ona se asi blíží ke konci, vodka uchvacuje mé tělo a zmocňuje se postupně mých údů.


Oznámila mi slavnostně, že tedy ano. Že mám zelenou a můžeme být milenci. Trvalo to její rozhodování asi čtyřicet minut. No nedivil bych se, kdyby u někoho jiného skončila na hodině...

Pach šustění

Špitejme si, slečny. Ve špitání je jistá moc. Co je se špitem, se nikde nerozkřikne. Mezi sebou si povězme, že vy nejste zrovna nejbystřejší čtenářky a na mluvení vás neužije. Většina z vás má asi jiné starosti... koukat na monitor počítače, přebalovat kojence... trhat plevel na poli. Ale právě proto, že nejste žádné filozofky, si můžeme povědět tajemství. Dáte se snadno nalákat? Tak jo, nebudu vás déle na skřipci napínat. Myslím, že vám to řeknu. Lidstvu nikdy nezáleželo na tom, na čem jedině by mu mělo záležet. Místo toho jsou tu charity, spolky pro ochranu romských dětí, jsou tu nepřeberné zástupy lidí tak zcela propadlých pomoci bližnímu, že by mohli chodit s holým krkem bez šály v mínus třiceti, a stejně by nechytli rýmičku, jak jsou zapálení... dále tu máme hospice a ústavy, sbírky čajových podšálků, membrány mikrofonů jsou tenčí než chlupy na zadku paviána, chlupaté stonožky Megalopyge opercularis, jejichž žeh je srovnatelný s popálením lávou a další a další roztodivnosti, ale tak to už chodí. A taky se vybírají manželé po Tinderu, splátkové kalendáře jsou nesplatitelné, pokud se nedožijete ve zdraví a chuti osmdesátky, námezdní pracanti si místo pátečního poslechu Mahlera čím dál častěji kupují plechovky piva, aby je vypili na zahrádce s příbuznými. Fetišisti mají nové modly a úchylky, třeba na strupy v oblasti bříška a na dlouhé nehty na nohách. Trvající vztahy se rozpadají jako listopadový uragán nad lesem, aby se narychlo vyměnili za sekundové sexy a týdenní přísahy, ty chvalozpěvy na divokou a stydkou kost a chamtiví miliardáři vysílají turisty do vesmíry v kapslích, aby si vytvořili odkaz. Žijeme skutečně v divném a ošklivém světě, a která z vás tu přistála jen omylem, jen jako nedobrovolné dítě při spojení pohlaví dvou lidí, kteří se ani moc neznali, jistě má měkkounce vykroužené oči a lebku ve tvaru srdíčka a musí šprýmovat, jinak by měla věčně vlhké bulvy od pláče. Dostala by se se mnou lehce do sporu... a třeba by mě argumenty i rozkopala. Budiž, rád prohraji s jemným a vznešeným, neboť sám jsem dalek něčeho takového. Jsem spíš jako mokré dřevo, které nechce vzplanout! Ve srovnání s vámi, se slámou, nejsem ani vzácný, ani libový. Ale když vidím, co se ještě dá zvorat, nemohu být zcela kliden. Například podle bureaukratů dochází právě teď k revolucím v učení, dochází k didaktickým pokusům o výchovu zcela nesoustředěných, na výkon a známky zaměřených žáků ve školách, kde místo pachu oldschoolových tabulí a hub už ucítíme jen vyblýskaný odér tekutých krystalů monitorů. Pěstitelé růží sedí za svými poniklovanými stoly na židlích potažených lacinou kůží a vážou smuteční věnce. Občas mrknou výlohou do ulic, kde se jakoby vznáší dřímota. V mračnu a dešti zplodin se navzájem míjí pasanti s rouškami na nose, někdy i se dvěma, jen pro cajk a v jednotvárném chodu drží ruce těsně u kapes, aby se nedotkly žádného povrchu, asi jako kvazirevoluční poslové slečny Hygieny. Ale počasí je psí, tak jako je láska pes a lidi jsou na sebe horší než psi a nepohoda a nečas pokouší naše plémě už od časů šéfa Holoferna a jeho osudově proradné a proradně krásné otrokyně. Pleskance kapek narážejí o chodníky a pokrývají jej, ba obalují jej ve vatě, kterou tvoří přirozená špína, nebeská voda a krysí trus. Je to pestré... asi jako koš na odpadky. A teď se obhajujte, když vám někdo řekne, že máte dělat to a to - v takovém sajrajtu. Když vám to někdo oznámí, když vás přinutí s oznámením, abyste byly takové, protože to prostě jinak nejde. Přijměte poddanství, ba co víc, opravdové tyranství society, úřadů, samospráv, samozvanců nebo buďte smeteny z povrchu této veskrze odpudivé a kruté planety někam na smetiště. Výběr je jen na vás.

Prosila o další schůzku

Jak si představuji své dítko, jež mi jednou povije nějaká nádherná dívka: vstává svižně z lůžka, něčemu takovému, co se srovnává s leností, se v žádném případě nepoddává, umyje si kuličky, pak se chvíli strojí, tu obrátí se vzad, neb říká modlitbičku svoji...

Stýkali se často a rádi. Ona byla fakt prvotřídní kus, on zas měl prostředky, aby ovládl svět. Mohli mít všechno; tedy on mohl mít všechno a tím, že ona k němu patřila jako inventář, jako polétavá bludička i jako strážný anděl, i ona mohla mít všechno. Nebyla ostatně náročná. Pouze oblečení, sporťáky (k druhému sexu jí koupil Maserati Tipo) a líčení chtěla nejlepší.

Když ji matka konfrontovala, že není vhodné se stýkat s tím přehnaně bohatým chlapcem, pač sami byli pouze prostředně bohatí a co by řeklo okolí na ten nerovný vztah, rezolutně odmítla se jej vzdát. 

"Dělej, jak chceš. Stará jsi dost. Ale myslela jsem, že nejsi vymatlaná, Karolíno. (Nemáš po kom být.)"

"Přesně tak, matko. Je to můj život a já ho chci prožít po jeho boku. Je pro mě ten pravý, to jsem nahlédla dostatečně. Navíc ty peníze se nám můžou vždycky hodit, když budeme chtít obnovit zář našeho rodu, pletu se snad?

"Ty jseš tak naivní, Karolíno. Tvůj otec byl paličák jak hovado, ale nikdy nebyl taková sršeň do vdavků jako ty. Copak nechápeš, že on s tebou může být především pro to, jak vypadáš? (Pozorně se na ni zadívala.) Jsi nepředstavitelně úžasná kráska, nikdy jsem neviděla krásnější zadek, prsa a bradu. Tvoje ramena straší muže ze spaní a oblost paží je nutí si hrát s ním na záchodě...jsi mrdka století, a to ti možná křivdím. Možná ještě neoblažila půdu země žena, která by se ti krásou vyrovnala. Nicméně tvůj mozek není zdaleka tak výkonný jako tvá vulva - a to.. se mi zdá, že nahlíží i ten pán, se kterým.. se špiníš.

"Je to Borgia, potomek nejproslulejšího, nejstaršího a nejváženějšího aragonského rodu. Je to jako být milenkou Papeže, a přece je to mnohem víc, copak ti to nedochází, matko?"

"Je to náš nepřítel. Jeho otec zruinoval tvého otce v obchodu s nefritovými soškami jen proto, že mu na střední přebral holku. Amway je proti němu zelný trh, a tím pádem i my jsme něco jako Vietnamci ve večerce. Dá si nás k večeři jen proto, že šukáš s jeho synem - a protože má kvůli té zpropadené Miss sympatie 76' milión důvodů nás nenávidět."

"Buď si to jak buď, Aznara nenechám jiné. Dělá mi fyzicky dobře s ním být. Nemluvě o tom, že si můžu dělat cokoliv se mi zachce, což se o tobě říct nedá. Nikdy jsem si tak dobře nezajezdila na plnokrevném valachovi jako s ním naposledy v Lošticích na jízdárně, a to měl průjem. Prostě ne, nevymluvíš mi ho."

"Budiž. Táhni z našeho domu a víc se nevracej. Bez peněz minimálně se nevracej. Dala jsme do tebe už dost."

Když odcházela do garáže, do krve uražena a pelem slz v očích, notovala si klasickou dumku od J.V.: Když v srdci všecko mrtvé jest , ni luny svit , ni záře hvězd tam nemá vjezd , ach , k čemu po tom žiti ! Když vše , co zráti chce a kvést , jest hřbitovní jen kvítí !

Ťata až do hloubi bodu gé

 Teď, když oba světa, svět plazivých přízraků i svět tetelivých křehotinek, žily v těsné blízkosti, nebylo mezi obyvateli Podhůří nouze o hádky a výpady. Kaprál přízraků, bratr krále Neboysy, jakýsi Alfons Medoústý, rozkázal, aby každá vzpora ze strany křehotinek byla krutě potrestána. A sice tak, že žádná dívka nebude moci ukazovat svou zarostlou frndu (coby kontrast) na výstavě bezsrstých koček ani poté, co se výstava skončí, v krčmě, kde byly častými hosty právě proto, že se tam scházel hlouček čumilů od přízraků a kasal se tím, co sklidil na poli orosení letos, nebude se moct vyskytovat po boku mužů, kteří mají nejvíc sklizeno. Na druhé straně barikády nádherná vůdkyně křehotinek, L.A. Khousnoutdinová za žádnou cenu nechtěla připustit, aby dívky ztratily výsadu se předvádět a už vůbec ne, aby přicházely o ženichy, čímž by přirozeně tratila i jejich ručně broušenými šperky zdobená těla, která si pravidelně zahřívala v nejluxusnějších pramenných zřídlech Podhůří, kde je šamani za mírné poplatky i depilovali. LilA byla natolik ženou, aby instinktivně chápala, že bitvu s přízraky může zvítězit pouze tak, že se plně obětuje. Alfons sice nebyl její typ, přesto věřila, že pokud mu dá své tělo, případně část srdce, umlčí tím jeho roztěkanou mysl a usměrní ji natolik, aby byl svolný nechat ženy dělat si přesně to, co dělaly ze všeho nejradši - ničit svou láskou samotnou podstatu světa. Daleko radši by šla s tím plukovníkem, který sklízel třikrát tolik než Alfons a byl taky dvakrát mladší a jeden a půlkrát urostlejší, ale usoudila zcela správně, že neměl takový vliv. Jeho klenuté, mroží kníry nenechávaly ji na pochybách, že může uspokojit i náročnou, boharovnou ženu - kněžku a že to jistě děla s potěšením, což se o Alfonsovi říci nedalo. Byl celý nijaký, neusmíval se, nevztekal se, působil úslužně a patrioticky, žil jedině pro přízraky, jakékoliv zmínka o pletkách mezi jeho vojáky a ženami považoval za hrubý přestupek a hrubě trestal desátníky, co se provinili románkem, např. tak, že nořil jejich slipy do velbloudích výtrusů a nechával je pak v nich chodit celé týdny, dokud nezkvasily a ženy je neopustily. 

Do spiknutí generálů šlo o hnusnou hru, ale nedalo se říci, že v ní nějaká strana vítězí. Muži byli podráždění, protože neměli třikrát denně anální sex, ženy zas vězely v trudnomyslnosti, protože je nikdo nehladil a neříkal jim, jak jsou krásné, přestože byly třeba staré, tlusté a šeredné. Podhůří se zmítalo v předstupni duševní poruchy, jeho křehké základy byly podkopány zcela nesmyslným bojem, v němž nikdo nemohl zvítězit, aby ten druhý nebyl na hlavu poražen. Po spiknutí část generálů odešla za voláním přírody, a tak zradila Alfonsovy ideály. Přicházeli k nim se zcela čistými úmysly a odcházeli s ironickým úsměvem na tváři. Říká se, že v těch dobách dívky poprvé poznaly milenecké proktology a zachytily smrtelně svůdné záchvěvy nervů v koutcích řiti.

A právě v těch dnech dorazil do míst na Okraji mladý pár, dredatá dívka s papouškem a holohlavý pán s břitvou a ujali se historie po svém. Ukázali, že Bohem daná pohlaví mohou žít ve společné úctě a může je pohánět chuť tvořit spolu světlou minulost, nejenom sexuální labužnictví. Skinhead dívce vždy oloupal jablko, než jí ho nakrájel na kostičky a velice jemně vpravil na dřevěné lžíčce do úst. Ona mu zpívala dávné písně Varjagů, kterými se uspávali za nocí, kdy řádil tajfun na bárkách, jimiž se plavili až k ústí Dněpru přepadávat slabší lodě a rabovat základní nástroje, aby je pak elitním sdružením kupců prodali za přemrštěnou částku nebo mu jemně šmelila jazykem v rozkroku, což byla v té době nevídaná technika a museli ji obyvatelům Podhůří teprve učit.