Hezké cecíky

Jsou to ještě děti. Je jim tak šestnáct let. Alkohol jim dodává odvahu a blížící se den Páně je nutí ke spěchu. Pod rouškou temnoty hledají lásku a naleznou jen smrt.

Dnes výjimečně vane jen slabý vítr. A pro tentokrát je vlahý, jako dech na kůži, hladivý a svůdný. Hvězdy na srpnové obloze halí lehký opar, ale dorůstající měsíc vrhá své sinalé, bezkrevné světlo na ztvrdlý písek, který po sobě zanechal odliv. U břehu něžně dýchá moře a z fosforeskující pěny se po zlaté pláži rozlétávají stříbřité bubliny. Mladý pár pospíchá silničkou dolů z vesnice, v hlavě jim oběma pulzuje krev shodně s rytmem vln.

Když jste se na ně pozorně zadívali, museli jste uznat, že už vlastně není tak mladý. Zvláštní, jak někteří lidé mohou uvíznout v jakémsi zakřivení časoprostoru. V jejich životě existuje období, které je určuje a na které se upnou po všechna následující léta. Stejný účes, stejný styl oblékání, stejná hudba — navzdory tomu, že se svět kolem nich změnil k nepoznání. Jirka byl kandidátem na právě takového živočicha. S Marcelou, která byla jeho opakem, chodil už od základky. Vlastně si nepamatuje nic před seznámením s ní. Její žluté vlasy, štíhlá postava, pevná ňadra a počínající hříva blonďatých chloupků na pahorku ho přesvědčila, že život stojí za to žít, když do ní v šestnácti jako panic prvně vstoupil. Byli nerozlučně svoji. Už dlouhých jedenáct let. Za tu dobu jen třikrát zahnul její špičaté bradě a sličným očím, kterým pravidelné pití jedné skleničky amontilladského vína dodávalo v pátek večer mírně šibalský výraz. Ona si podržela čest a kromě opilé líbačky s jejím nejlepším kamarádem se nic tělesného neodehrálo. Dalo by se říct, že tvoří stabilní a spokojený pár. Jen... jim chyběli děti. Nemohla je mít.

Marcela zestárla víc, než si byla ochotna přiznat. Vedle Jirky zestárla až nespravedlivě rychle. Nepotřebovala to. Od něj. Už to vůbec nepotřebovala, ten jeho pot, slzy, semeno, sem tam nějakou krev. Nic z tělesnosti. Už mu neslízává z té jeho odpudivé hrudi nic vlhkého. Nedokázal ji číst myšlenky, ale cítil to podobně. Její mušle už ho přestala zajímat. Dával ruce i prsty pryč od její kočičky - a nepokládal to za žádný dvojsmyslný žertík, byl v tom zcela vážný. Nehodlal z ní vymačkat trošku mlíčka, skoro nedutal, když se měl položit na záda v posteli a rychle usnout, aby mu neříkala nic o tom, jak prožila den. 

Malý svět Alfreda Tetky

 

Kámoška, 2021

Komando koček

Konečně jsem se s ní sešel. Nasměrovala mě do židle, řekla ať si udělám pohodlí a takové ty kecy. 

Tak jsem si tam kecl a snažil se tvářit zaujatě. 

"Dáte si něco k pití, pane Holube?"

"Vodku s džusem, dík. A ať to má grády."

"Vodka došla a džus vlastně taky, omluvně se usmála."

"Tak teda nic."

"Jak si přejete. Já si vodu dám."

Vlastně jsem si ji pořádně neprohlédl. Slečna Poledníková měla něco přes čtyřicet a byla štíhlá jako proutek. Měla krátce střižené vlasy zformované do praktického účesu a studené, nečitelné oči. Málem mě začala vzrušovat. Neviděl jsem na ní žádné šperky, tedy až na snubní prsten. Byl to ten typ ženy, co si na sebe nikdy nevezme sukni a chodí pořád jenom v kalhotách a ještě k tomu vždycky v tlumených barvách. Byla stoicky klidná, vyrovnaná, to jsem viděl. Byla to žena, kterou jen tak něco nevyvede z rovnováhy. Kterou jen tak něco nezlomí. Přesto nepůsobila bezcitně. Uměla asi vycítit, co lidi pohání dopředu, jinak by tenhle džob nikdy nedělala, to jsem viděl taky.

Mezi námi nebyl žádný vztah, ani pracovní ne, viděl jsem ji asi potřetí, pokaždé jsme se předtím jen krátce pozdravili. Až do toho dne jsem její existenci prakticky nebral v potaz. Navzdory tomu jsem si začal uvědomovat, že ji asi obdivuji, přestože jsem nedovedl uhodnout, jestli je ten pocit vzájemný.

Začínala mě vzrušovat. Odešla k sekretáři ve vzdáleném rohu místnosti, na kterém stál džbán vychlazené vody. Jak artikulovala, bylo zkrátka nevšední, připomínal jsem si těch pár slov, které jsem dosud prohodili. Vzala jednu ze skleniček, vsypala trochu ledu, otočila se ke mně a asi váhala, zda se má napít, neboť se rozhostilo krátké, nepříjemné ticho. 

Možná že to nebylo až tak překvapivé. Živil jsem hledáním hajzlů a skrze svou práci jsem se s výchovnou poradkyní Poledníkovou seznámil. Dostal jsem se s ní do křížku v době, kdy pracovala jako asistentka na případu, při němž jsem málem přišel o život. Tehdy mě jeden chlápek, kterou jsem ne a ne najít, pobodal do břicha. Málem jsem na té ledové dlažbě zkapal. Nechal mě umírat v přítmí věžičky, na níž se zubil veselý chrlič. Nevím, zda mi tehdy osud přál či ne, ale našli mě a odvezli do nemocnice... vylízal jsem se z toho. Sice to trvalo tři týdny tam plus ještě dvě měsíce ve staré chatě, kterou mi zanechali rodiče v Prostějově, ale dostal jsem se z toho.

Možná jsem 

Hanbaté fotky gymnazistky

Zdál se mi mimořádně působivý sen. Na chodníku ležela žena, pěstí bušila do země. Plakající chlapeček. Tříštění skla. Řinčení požárních zvonů. Sirény. Houkačky. Šílenství. Hluboko ze země nadále vycházelo dunění čehosi, co se nedalo zachytit. Komíny se kácely, cihly padaly a všude kolem se usazoval šedý prach. Další otřesy, pronikavé kvílení slečen. Všichni muži a dívky utíkali k prázdnému prostranství stranou od ostatních budov, aby tam našli nevím co - asi útočiště. Stočil jsem pohled k psovi bez zadních nohou, který se plazil po břiše. Pak jsem zaslechl pištivý smích středoškolaček. Stály tam, krásné jak třešně, se založenýma rukama a svíjely se smíchem, když sledovaly celou tu spoušť.
Musel jsem jít k nim. Poznat se s nimi. Byly tak divné, že mě okamžitě přitahovaly. Samozřejmě, že byly stejné jako milióny jiných studentek střední, pyšné jak princezny a nijaké, avšak smály se a jejich divý, divný smích působil jako olej na můj vnitřní napalm. Napsal jsem si jejich čísla do telefonu a slíbil, že se ozvu. Otočil jsem se k odchodu a krátce nato ucítil kousnutí do krku. Jedna z nich mě s ječivým smíchem kousla do platyzmy a druhá už se chystala k témuž. 

Postřehy

Ustrnout ve vývoji znamená ještě neslézt ze stromu. Říkáš ústa, ale ve skutečnosti je to otvor k přijímání potravy; otvor, jako ten, co máš na zádech. Zhluboka si oddechl úlevou, manželka vyjela do lázní. Sešlý věkem kmet, k němuž se přidala senilita. Motocykl značky Jawa řádí na trekové trase.

Mšice je hubený hmyz s dlouhým sosákem, mravouka je nauka o etice, papírový pohár je pohár na limonádu, podzimní větry čekají na koleje, o které se mohou rozbít. Mít hlídku není totéž co být na ní. Nalezneš v sobě hrdinku, neboť kdo hledá, najde. Obklopil by ji ze všech stran, rozložil kolem ní lásku jako ručníky, kupovitá oblačnost její nálady by se změnila v příjemnou brízu. 

Práce motoru potřebovala popostrčit, sprška slin dopadla na její holou mařenku a ty dvě se vůči mně spikly - zapřáhly v jeden potah a skolily mne do natáček do vlasů. Státní útvar, který máte v Čechách, se fungováním blíží Absurdistánu. Zblízka i zdaleka poznali se se skutečností, nad níž měli převahu. Ve zbožíznalectví představoval špičku, co do kvality jeho práci srovnávali s Maldinim, s jeho technikou kopu penalt. Srostli jsme v organický celek, jako strom sroste z větviček. To se nedá oddiskutovat, jen tak lexikálně, to je totiž špatnost - a ta se musí vymýtit. Tmavě fialový žalud hypnotizéra.

"Jsi řecká nula, čistá vize."

Na náměstí toho průkopníka vzduch voněl šťovíkem, kyselinou, intimní toaletou žen, rybami, rtěnkami, samozřejmě i vuřty, no, ty přece musí být u stánků přítomny, pečené vuřty Asiatů s českým pasem. Dlouho jsem jen tak stál nehnutě, abych nasál celou tu atmošku tak nějak globálnějc. Ona se vybavovala se spolužačkami ze střední, co si hrály na kovářky. Cestou přesunu jsme potkali prostitutku, byla tak krásná v bílých šatech. Chvíli jsme pili na té lavičce u bludných kamenů, kterou jsem kdysi tolik proslavil, ona křídla - jak ta osmnáctka, co si ji pamatuji ze Stodolní -, já finskou vodku (bez reklam) a krušovická piva. Líbali jsme se, propleteni jak úhoři, její prsa tak píchala do očí, až jsem z nich měl mžitky. Když jsme se nelíbali, nebo když jsem náhodou viděl jasně, šli jsem do vrchu k haldě Ema a její vlasy se dotýkaly líhně hvězd. Však nám zas smělo být osmnáct. Aspoň jednou v životě znovu. Zdálo se mi to jako včera, kdy jsme si byli blíž. Nedaleko od haldy jsem s ní vlastně onehdá dováděl a ona měla tehdy tak hebkou kůži, že když pila Červenou poezii, jako by to víno lila do skleněné trubičky. Vysvětlovala mi, jak ji všichni zklamali. Jak si vzala Pavouka (který později skočil z budovy), aby se s ním o dva měsíce později rozvedla. Jak jsem jí zničil život. A všechno bylo vůbec nějak úsměvné. Oba jsme se chichotali. Měl jsem chuť ji stisknout víc, ale ty polibky i tak patřily nebi. Nakláněla se ke mně blíž a blíž, tak jako kdysi. Jak jsem byl už trošku sjetý tím ketaminem, vnímal jsem její hluboké, citlivé oči jako jediné ohromné oko, jako střed oka v nějakém rovnostranném trojúhelníku, v němž ona prozrcadlovávala se vzpomínkou k dávné minulosti, kde jsem snad byl někým jiným, dlužno dodat, že snad i někým lepším, i když vím, že na dobrotě valně nesejde. Byl jsem jat touhou ji nevhodným způsobem ošahávat po celém těle a pak ji ojet jako kurvičku, kterou nebyla, ale věděl jsem, že by to bylo zbytečné. 

Nesnáším lidi, co se vysmívají nám, jinak orientovaným. Říkal mi onehdy, že jsem jiný než ostatní básníci, ti prý mají měsíční světlo a černé hvězdy a rozmlouvají tady s těmi sochami... Ukazoval na dřevěné plastiky. "Vy nejste básník, vy jste, člověče, sebevrah", tak mi to řekl... říkají mně to častěji a já se jen směju... nemůžete mě sledovat do mých vysněných světů, vzkázal bych jim... imaginace je skutečnější než vše, co vidíš kolem! V představách jsem všemohoucí... tady v plesnivějících hadrech opřen o popelnici nemůžu ani oprcat tu kozatou osmáctku, kterou vidím se vlnit za okny diskotéky... tu kozičku, tupou a o druhé ranní zgrcanou a zvlhlou rosou...
Byl to sveřepý noční hlídač, ale vyřešil jsem ho... ožral jsem ho, vyfotil, natočil a dal vyhodit. Urazilo mě, jak mě zhodnotil! Teď mě nenávidí, ale už nahlíží, že i já jsem básník, živí mě zášť!