Je to příkaz buňky

Je to pustá poběhlice

Je to kámen mezi cihlami

Je to urychlovač částic

Byl to - ten akvarel - portrét mladé ženy, nijak zvlášť hezké, ale zajímavého typu, na hlavě s jakousi kuklou připomínající mužský tvrďák, obroubený třešňově rudou stuhou.

Je to mezi dvěma milenci

Je to fackovací panák

Je to těžká hodinka

Je to bývalá nemocnice

Je to tušení souvislosti

Koncept případu vraždy v mauzoleu zaměstnával četníky ze strašovické kriminálky celé týdny.

Nemohli pochopit, jak vražda tak složitá, mohla ujít jejich pozornosti, nebyla ani zachycena na kamerách a dokonce se včera jak přes kopírák opakovala. Přirozeně, že v jiných prostorách a na primitivní dívce, ale podstata případu byla stejná. Byla ji sejmuta kůže z tváře a vyňaty vaječníky. Obě oběti byly napadající na jednu nohu, trpěly tzv. křivicí. Jejich zaměstnání byla rovněž shodná, obě pracovaly jako telefonistky. A obě se narodily v lednu, tím podobnost končila. Obě sice byly vrtkavé jako rtuť a měly kromě přítele i dva milence, ale takovým podrobnostem četníci nedopřávali sluchu. Věřili totiž, že nemají s případem vraždy nic společného.

V čemž se ovšem šeredně mýlili.

Je to přízemní pohled

A neptaně do ní zasunul ptáka.

Bylo to jako příliv hormonů, který se vyplavil neznámo odkud, zachvátila ji horečka stoupání.


Nemohla pak od jeho nástroje odtrhnout oči, pořád se k němu vracela a mezitím se jí mezi zoubky draly vzdechy.

Až se nakřičela dost a unavena padla do dřímot, ustaly i nárazy do její kačky. Dřív musela prožívat to mučivé slastné vrzaní jako školačka, kterou někdo přikurtoval k lavici, aby si vyslechla teorii memů.

Listonšeptné září zatím ukrajovalo z liter roku a z vlád sultánů našich greendealových časů jako vinný střik ukrajuje ze střízlivosti studenta učňáku.

Ostatně v místnosti, kde si to rozdávali, byl to takový sklepík, komůrka, kde bylo jediné okno, za níž kvetla jabloň, asi měsíc před tímto setkáním pochovali nebožku.

Dorozumívali se očima, když ji vynášeli, plochou jak prkno, nohama napřed z komory. Ve vesnici platila za hraběnku, tak si ji vážili, ale teď, když byla mrtva, veškerá úcta pominula a zbyly jen starosti s rakví. Ostatně její chatrné zdraví je poněkud zaráželo už delší čas, tak jako soustředěný roztok delší čas zajímá vědce, kteří zkoumají, kdy se v něm rozpustí larva komára.

Je to jed a je to mrtvola

Je to temná komora

Je to mladý Holbein

Až podle Díghanikáji (I,2,2) zanikne tento svět, přetrvají pouze zářivé bytosti, které se nazývají Abbassáry: mají éterické tělo, létají vzduchem, vyzařují vlastní světlo a žijí nekonečně dlouho. Na úrovni mikrokosmu nastává tento zánik v okamžiku smrti – a jak brzy uvidíme, průběh smrti spočívá v řadě prožitků světla.

Je to výstava nemožností

Je to stella nova

Je to pozdní sběr

Je to zeleninová liga

Je to útlá dívka

Je to kyselina vzteku

Všechny mé city mají svázaný jazyk.

Je to známka punku

Je to kniha knih

Je to námezdní voják

Je to rychlá služba

Je to kamenný chrlič

Jedině notářova žena se cítila přitahována k novému příchozímu, z něhož čišela ona koženě afektovaná vulgárnost vyšších vrstev,...

Marcel Proust    

                

Čas je kočka, podrápala nám tvářičky, prevít. 

Někdy mě zamrazí, co se děje v tomhle městě. Skoro jako bych všude do okola slyšel jen poslední vzdechy sebevrahů a marné volání tonoucích, v křoví se svíjí poblitý čaroděj (feťáček), v jehož těle chybí duše, nad vrcholky stromů bezhlučně a temně přeletují kulky z poloautomatických zbraní. Ale aspoň není nuda. Nuda tu nikdy není. Ostatně nemyslím nikdy na pomoc bližním. Není mi dána moc, abych chudáky mohl osvobodit z temnot, abych kohokoliv mohl osvobodit. A jindy jsem na tom zcela opačně. Zdá se mi tak přirozené vůbec nemyslet, že se někdy o samotě rozesměju ani nevím čemu, snad něčemu, co předpokládá, že jsou lidé, kteří myslí… Co si asi myslí zeď v mém pokoji o mém stínu? Nikdy nevíme, kolik čeho skutečně žije a vidí a naslouchá… Víme jen tolik, že zítra máme před sebou jakési cíle, které si, pokud je zdárně splníme, můžeme odškrtnout ze seznamu. Ostatně dnes jsme si všichni podobní, všichni jsme spojeni obecnou apatií k své práci. Tato netečnost se stala vášní. Jedinou velkou kolektivní vášní naší doby. Jenže z dálky, z dálky, která se mi nyní jeví jako nepřeklenutelná, i ke mně občas zaznívá hlásek:

Člověk se přece nesmí poddávat citům. Ani zhnusení. Ani apatii, ničemu, docela ničemu.

Je to pilná včela

Je to stisk dětských prstů

Pan Růžovský

@PanRuzovsky

·

18m

Či to sténá osev zemský, či to v dáli závod trempský vydává ty temné zvuky jako místní dívka Jindra, která každému zájemci o tělo její dští síru do tváře jako hydra? #rýmujsvátekkaždýden

2

Pan Růžovský

@PanRuzovsky

·

23m

Zdas ji vpravdě poznal kdys, křehkou jak popínavý vřes, to nebyl již řekl byl bys, krasavici nad všechny ostatní, vesničanku Jindru, žádnou plundru, natož flundru, toužící tolik kvést, opravdu kundičku apartní. #rýmujsvátekkaždýden

1

Pan Růžovský

@PanRuzovsky

·

30m

Loučkou jarní chvátá, sousedovic Jindra, má furt zdravá játra, netíží ji chandra.