V černotě za ní

 

Znal jsem takového magora...myslím, že dělal ve sklárně... chodil do stejné hospody, co já...byl tak o deset let starší, tak před dvanácti lety.. psal sáhodlouhé dopisy.. normálně klasické inkoustem a tak...když se loučil, neopomněl přidat slzy, anebo alespoň chtěl, aby to tak vypadalo. Ty slzy nebyly nic jiného než kapky z vodky, co trochu rozpily závěrečné řádky… přišlo mi to strašně teatrální, ale pro něho typické.. nezlobil jsem se na naň proto...

Posílal ale ty dopisy do všech koutů ČR... a psával výhradně dívkám, takže nevím, co si mám myslet.. jestli měl tolik přítelkyň, byl tak mobilní, nebo se tak často rozcházel... ale jak říkám, já tam kvůli jeho dopisům neseděl. Měl jsem vlastní zábavu. Jen vám to tu píšu, protože si na to třeba někdy vzpomenete, až někoho takového potkáte.. že to je třeba ten stejný magor, co jsem ho znal i já.

Co jinak. Chrápu teď s Růženou. Ale před týdnem mi natvrdo řekla, že jsem ji zklamal. Ale nevysvětlila mi čím. Rozumím jí čím dál méně. Zato jsem se začal bavit s Evou. Je to takový její protipól. Slušná, tichá, pracovitá - nebo prostě ví, jak pracovat, aby se nesedřela a přitom bere slušné prachy. Jenže zase nevyhlíží příliš do světa (ekzém), hlavně má syndrom žehlícího prkna. Nesnáším zakomplexované holky. Mohly byste namítnout, že je to dneska deep a sexy, ale mně se to, nevím proč, hnusí. Podle mě má mít holka prdel, prsa, boky a žádné kosti, aby rychle a bezbolestně odrodila, a tím to hasne. Co si dělá ve volném čase, je její věc. Hlavně nebýt žádná intelektuálka, sběratelka Pokémonů nebo zažraná do vědy, protože taková to pak nemá v hlavě příliš richtig a ehrlich. Prostě tam má guláš, rozumíte mi?

Mohu se děsit šílenství a temného osudu mužů, kteří propadli půvabům ideálních, neskutečných žen, takže raději své soukromé krasavici, Rezavé, ponechám memento umělosti. Třeba že jí chybí ruka, ňadro nebo koleno. Tím, že bude neúplná, nebudu moci propadnout její dokonalosti.

Potkal jsem fakt ošklivou holku. Byla hlavně strašně šejdrem vyrobená, s nepřiměřenými proporcemi. Pusa moc velká, zuby moc malé, nos moc velký, chřípí moc malé, chápete, tenhle styl... a jestli je něco děsivější, než když máte na dvou centimetrech čtverečních čtyři anomálie, je to snad jen, když tam máte anomálií pět.. ale vem to nešť. U mě jsou nejdůležitější oči. A jejich výraz, chápejte. Když se někdo tváří jak sova, tak vím, že třeba málo spí, nebo je ujetý na porno se sovami. Ale když někdo vypadá jako netopýr s uříznutými křídly, tak vím, že od takové slečny bych si nenechal dělat masáž. Klidím se z jejího zorného pole, protože vím, že může být fakt nebezpečná, třeba je smrtelně žárlivá nebo, což je horší, má sešitou kačku, trpí tzv. vaginismem. Asi ještě neměla přítele, který by ji tam poranil. Ale je mi prostě šumák, může se vystavovat ke koupi, nabízet se jiným a bude mi pořád vzdálená, já s ní nikdy nic mít nebudu. Bude pro mě napříště představovat lesní zvířátko, která já nemusím. 

Tady neznamenám ani hovno

Vypadal jako zplihlý černý pes, ale ta čubka po něm letěla. Nesnášel jsem ji za to. Dala přednost cigošovi s předkusem přede mnou. Nosil křiklavě zelený plášť, který jsem na něm viděl každý den. Točila se mu z něj hlava, kdykoliv se jí objevil před očima. Pro mě to byl nevycválaný cigoš, ale ona by kvůli němu skočila do propasti... 

Však jsme se taky o něho pořád hádali. Naučila se každou sobotu chodit do salónu krásy, aby měla každý týden jiný přeliv - pro něj. Jednou mi tak hodila pytlík plný mincí na stůl. "Za tohle s Budulou pojedem k moři," oznamovalo mi suše. 

"Tak si jeďte, pane bože. Máte úplné jmění, kupte si tam vilu. Dělte se, vy kurvy," začal jsem vřískat.

"Jedeme," vřískla. "Ale chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nás nehodil na nádraží."

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Její hlas byl měkký, hebký, skoro jako samet, když se mě ptala na to nádraží. Usmívala se i jaksi měkce, hebce.

Měl jsem dojem, že sním nebo spím. Měl jsem taky hroznou žízeň na rum. Podíval jsem se znovu na váček s penězi, který zbyl na stole. Najednou mě napadlo, že obojí zle sloučit, snění i pití.

"Dobrá, ale teď dva večery nepřijdu domů, musím se zlískat."

"Tak jo, nechoď, stejně tady budu s ním," řekla tiše jako myška, skoro pro sebe. Nedívala se mi přitom do očí, spíš to pronesla jen tak mimochodem.

Už jsem vám vysvětlil, že jste desperátky nejhrubšího zrna, že nemáte ani tuchy o sublimnosti, asociálnosti, radikálnosti, podvodech, vůli a ani o jednání. Čekáte, kdy vás klofne nějaký asertivní čokl z korporátu... máte to vyjasněné, to je fakt.. a až přijde tento pan Dokonalý, vyvrhnete mu mládě stejně nízké, jako je on. 

Nezažily jste periody naprostého tápaní, vždy vás vedli k rozumnosti, ke stádnosti, k zblbnutí. Nevíte, co je kouření, čtení, psaní, fet, alkohol, nevíte ani, co je to suverenita. Nevíte, jaké to je, přešvihnout se, mlátit hlavou o radiátor a být soudním příkazem donucen trávit čas na uzavřeném oddělení v psychiatrické léčebně, protože vás zhaftla nejčernější deprese!

Jediné, co dovedete vyklepat na stroji, je ubohý výpis, souhrn činností, jež jste ve dne zvládly vykonat. Ale kdyby na jedné ze sta stran se nalézal jen jediný zápis o nudě, bylo by to mnoho. Nedokážete se ani královsky nudit, tak jste zvrtané. 

Pes s sebou nosil domů vítr a mrazíky a vůni jablek, která měkla pod stromy. Měl jsme toho zpropadeného psa odstřelit, jakmile začal churavět, jenže osud rozhodl jinak. Klíště ho vysálo, sebralo mu i rozum, ale neumřel na boreliózu. Bohužel. Bohužel ne. Stal se obětí znásilnění. Ano, čtete velice správně. Můj pes byl přejetý, zostuzený jiným psem - a sice ohromným, potetovaným černým rottweilerem. 

Nepoučitelná

Jakýsi učenec, jehož knihu jsem kdysi v létě, když jsem se zabouchl do šestnáctileté dcery hajného, měl možnost číst, se podivoval nad tím, že mezi prvními písněmi, které se etnologům podařilo zapsat, byly pouze písně lovecké, občas válečné a nikdy ne milostné. Po pravdě řečeno, museli bychom se mít nejprve sami trochu rádi, abychom si mohli alespoň trochu vážit bytostí, které se nám podobají. Taky se nedivíme tomu, že zvířátka z eocénu nepřežili do doby, kdy Babiš staví Čapí hnízdo z peněz, které vám doslova vytahuje z peněženky! Každému druhu je vyměřen určitý, někdy dosti zanedbatelný úsek dějin a je jen na něm, jak je zdatný. Nemusím se nijak zvlášť zajímat o svět, abych věděl, že každý tzv. myslitel zná jen to, o čem myslí.. vždy jen výseč, nikdy celek. Však si vemte, jak to bylo za Klímy. Už ten pojídač hoven a syrových holubů věděl, že ve "světě“ viděli filosofové skoro naprosto jen to, co každý Janek: smetí dole, blikavé jiskřičky nahoře. Všecky ty esence, substance, podstatnosti jsou na jedno brdo už tisíce let. Akorát že Locke tomu říkal "chápání" nebo "tolerance", kdežto Schopenhauer "vůle". Trapisti se "trápili" a Tovaryšstvo Ježíšovo "modlilo". Veskrze se jejich kabinet kuriózních vidění v ničem neliší, porovnán navzájem s jiným, libovolným dalším sborem.

Rozchod, protože neumíš psát

Někdy se cítím jako ušlá pneu. Raději bych měl hrst studených rozmačkaných brambor než dvě hrsti teplých mladých savčích vnad. To, že se tak cítím jen jednou za osm let, nemusíte vědět! 

Nevím. Trump dostal zaracha na facebook a nejspíš doživotně. Už fakt neví co by.. těma buřičskýma roupama. Pořád pláče, že je prezidentem, i když jím není. A na druhé straně spektra jsou vyžilci, ožralové, feťáci. Pro ně je moc naprosto nepochopitelný pojem. A bezmoc už vlastně taky, neboť každý den začínají polknutím dávky. Té, která rozdíly spolehlivě setře. Společnost proti tomu dnes naprosto nesmyslně vymýšlí zákony, protože nechce, aby se lidé denodenně přiváděli do stavu, kdy jsou mocenskou strukturou a pro Nůžky nepoužitelní. Kdyby si každý podobný potenciální feťák šlehl den co den, co by se stalo s průmyslem? Jenže už se stalo a bude hůř, jak předpovídal Pelc. Osobně bych šel od toho, tady není komu pomáhat. V globálním skejlu libovolné dobré úmysly dláždí cestu do hoven. Naprostá většina se sama ukončí a ten zbytek, který má z pekla štěstí, do toho buď zas spadne a jede na tom jako příležitostný dravec... a nebo od základu překope život, což jemu samozřejmě pomůže, ale pro societu je to ztracený čas a z toho hlediska ztracený případ. Perník je třeba fajn pro OCD typy, abyste se zapojili do společnosti, když jste na pokraji zájmu, ale po čase je paranoia nebo schíza z něj plynoucí naprosto neadekvátní vedlejší účinek, jenž pozitiva zdrtí.

Klobouk pozoruhodného šejdíře

 Loví z něj králíky. Jen co vyskáčou do obecenstva, strhne se hromová salva potlesku.

Ale kalte na něj, našel jsem jiného kamaráda z mokré čtvrti, co mi vykládal tento příběh, který se prý údajně skutečně stal. Teda fakt nevím, co si o něm myslíte, já mu hned řekl, že mi připadá vymyšlený, prostě přitažený za pačesy. Ale týpek si stál za svým a tvrdil, že tak to jako bylo...

Noc modře nahlížela do místnosti. Slyšel její oddechování. Hlavou mu běžela myšlenka, že by ji násilně vzbudil a trošku si pohrál s jejím životem! Neurovnaný proud myšlenek. Po chvíli tupého zírání do stěny se zvedl, pak se tiše otevřely dveře a vyklouzl z jejího bytu.

Šel podél pobřeží a pozoroval dým z nedaleké spalovny, telefon začal bzučet.

"To jsem já, Tome", ozvalo se z druhého konce drátu. "Chtěla jsem se tě na něco zeptat."

"Jsem unaven."

"Hledala jsem mezi tvými fotkami nějaké fotečky ze stužkováku," odmlčela se. "Místo toho jsem našla něco jiného... Tys fotil tu holku jako akt."

"Já?"

Chvíli bylo trapné ticho. Pak řekla naštvaně, ale i tiše.

"Dobrou noc," zavěsila.

Kočičí

Při pohledu na víno zasvítily Milanovi oči. Ze slušnosti se upejpal, ale pak víno vypil a utřel si ústa hedvábným červeným šátkem. "Tak se mi zdá," rozohnil se, "že si dneska budeme užívat, paničko." Neřekla na to nic, ale odvrátila se a udělala tvář, jako že se jí chce zvracet. Ještě vypil jednu láhev, zatímco ona pogovala u pódia. Byl to takový šlachovitý zakrslík, kterému na hlavě holé jako pštrosí vejce zůstal jen věneček šedivých vlasů, ale pracoval v bance a měl slušné příjmy.  
Kdybych toho neblahého večera vpochodoval do oné městské čtvrti, kde ti dva seděli u kulatého stolu, nebudu muset vymýšlet žádné kanály, odpadiště ani úklidové služby. Kolem jejich nepravděpodobné jiskry lásky se zrodili jak umývači chodníků, tak strážníci i sběrači odpadků a jako jeden muž byli zvědavi, jak si povedou v posteli.

Reverzní psychologie

Tak tedy. Věc se má takto:  dnes se táhne na vlně reflexe... (A když si ji budu chtít celou vypodobnit, ona už bude navždy nevypodobitelná.) Zároveň jsem čistý jako křemílek. Nemyslím na nic nemravného. Všecky mé city se odehrávají v rovině sakrální. Její ruka chvěla se jako motýl v mé. Bylo jí dvacet šest, přesto byla stále děvčátkem. A je jím i dnes, téměř o deset let později. Je to totiž na den šest let, co tu jsem. Přiletěl jsem přesně sto a půl roku po narození Hrabala. Jako kachna je stvořena pro život ve vodě, ona byla stvořena k věrné lásce. Hned jak jsem ji uviděl, pocítil jsem, že musím být jejím pánem a ona mou otrokyní a že mě nemůže nemilovat. Ano, otrokyní! To nechápete. Ale o tom se nebudeme bavit. Byl vůbec dnes klidný den, nebe mělo barvu šedých očních stínů a naznačovalo inverzi počasí. Dělal jsem to co vždy. Pracoval bez ustání i oddechu. Bez ocenění i bez zvláštních nesnází. Potkal jsem nedávno vysokou blondýnu s širokými rameny a zvláštním pohledem na svět. Trochu mi připomínala Ivu Pazderkovou, tedy kromě těch ramen. Kdyby se dalo obchodovat s těly, její by si nikdo nevybral. Aspoň ne žádný chlap. A ty zvláštní šikmé zelené oči jí svítily jako oči potulné kočky. Jediná holka, která byla aspoň trochu zajímavá za posledních šest let. Ale byla hrozně legrační. Měl bych to tu uložit na digitální papír, abych na ni nikdy nezapomněl.  Nedovedl bych ji přirovnat k ničemu vhodněji než k oněm nepočetným ženám v odkvětu, po třicítce tedy, které však dále nestárnou a jejichž půvab si zachoval dojímavé kouzlo zřícenin. Jinak myslím na realitu velice zřídka. Nemám ani sílu, ani trpělivost promýšlet do detailu světonázory. Jestli se nepletu, tipuju, že to byl náš neslavný misantropní homofob Klíma, který tvrdíval, že čím výše se v myšlence vystupuje, tím širší a neznámější horizonty rozkvétají akceleračně před zrakem. Takový orel jako on dohlédl vskutku daleko, ale co my, kteří se plácáme na písečku v rezervaci svišťů? Problém takových olbřímích duchů je ten, že jsou špatní pozorovatelé, neboť se štítí pohlížet. Uřícené slepé řítění se, ale kam? To je uráží. A protože zpravidla lidstvo neví, kam, tedy běží jen, aby běželo, je uráží podruhé.

Nejlepší moment dne, kdy několik minut před sedmou večerní mohl jsem pohlížet z lavičky vzhůru, kdy světlo z lamp odcházelo jak krev z podříznutého kohouta. Ten blednoucí otisk proudu je příznačný pro svět hypermodernity.

Zápisky cyklostylované

Na počátku bylo slovo, bylo-li to tak, nastává otázka, zda mohlo být slovo před slovem. Odnepaměti nás jako druh fascinovaly počátky, ne? Co by nás tedy mohlo fascinovat ještě víc než to, co bylo před počátkem? Odpověď je pro většinu z nás prostá a nehledaná - ženy! Nejdřív je musíte napustit, než porodí potomka, který může fungovat jako katalyzátor vztahu, jako jeho prvopočátek.

Babylónská věž sahala až k mrakům, aby ji nezasáhly vody potopy. Pro Boha bylo nepřijatelné, že se mu chtěli přiblížit, ale protože nechtěl další potopy, tak přinesl jako spravedlivý tatík zmatení jazyků. Což pro nás je trochu podpásovka, to si přiznejme.

Věřím na sílu krve a slin a na zdravý smích Hurónců až odněkud z doby pohanů.

Je to jeden z nejhezčích obrazů, jenž se mi naskytl. Když mě opouštěla Tamara, nasedla na svou koloběžku a jela alejí podél lip a vlasy za ní vlály.

vrcholně natažená

struna maniaka se

houpe ve vláknech 

podnětů

stačí nejjemnější a

toho milého chlapce

šíleně naštveš

zdaleka putující

sítnice, vlásečnice 

rozevlátá vibrací

barvy v středu 

valéru se rochnící

málo klepala bačkorami

- iluze unylého cella

Naladěn na sluníčkovskou vlnu

Jsem stvořený ze světel, jsem stvořený z hvězd. Všechno je stvořeno ze světla a prostor mezi tím není prázdný. Světlo je poslem života, protože je živé a obsahuje všechny informace. A pak si uvědomuji, že jsem sice stvořený z hvězd, ale nejsem hvězdami. 

Ale proboha, nemůžu najednou vyskočit, zatleskat a říkat: "Hej, jak je na tom světě nádherně!“ Chcanky a elán si nedají poručit.

Tlumené barvy němého života se najednou nerozjasní, protože si budu myslet, jaký to je dobrý nápad, že by měly. Na co se mám těšit? Na to, že všechno půjde s kopce? Že se stanu zatrpklým vzpurným starým

bastardem, který bude příliš tvrdohlavý, aby si připustil, že se cítí pod psa?

Středověk řadil šílenství do hierarchie neřestí. Od 13. století běžně figurovalo mezi zápornými

postavami Psychomachie. Beznaděj, chlípnost, hněv, šílenství atd. Literární, filosofické a etické pojetí témat šílenství je v naší době prakticky nevyčerpatelné. Někdy si myslím, že jen kvůli ztraceným existencím stojí za to žít.

Je jí to fuk

Byla mu dobrá jenom pro rozkoš. Jen další starý sporťák, který použil, kdykoliv chtěl. Ale na co by ji chtěl kdo použít?
Komplex viny, agresivita. Kdyby mohl být na sebe a své chování hrdý, choval by se mile, ale to je právě to. Byl osamocený. Ale ona sama trpěla komplexem viny. Připadala si tak zbytečná. Spoutal ji okovy materiálních statků, jejíž její skutečné já nikdy nemohlo uspokojit.
Teď byla stará. Měla dvacet sedm let. Zralá do šrotu.
To, že ji vydržoval, už nestačilo. Byla jako zkušební králík, kterému se nyní nechce vylézat z klobouku. Když jenom pomyslí na svoji matku... tančí, opálená v bikinách, mladí nápadníci. A když jí vlny podrazí nohy, má z toho infarkt.. a co neprohraje v kasinech, vypije v barech. Úplný jeho opak.

No dneska na tom už tolik nezáleží. Utrpení ji jenom zocelilo. Jak by asi trpěla, kdyby jí někdo z hlavy vytrhal vlasy?! Je tolik strháván svou přehnanou agresivitou, že se ho začíná bát. Než byla tak hovadsky zneužita, vlastně se měla docela ráda.

A to je právě ta chvíle, kdy musíš sestoupit do krápníkové jeskyně něčích slz, jež byly tajně potlačeny a tajně pracovaly. To je ta chvíle, kdy úlomky hodinových slov sbírá kunda orloje. Kdy se na vlastní kůži přesvědčíš, že náhrobní kámen je ještě teplý a že člověk nikdy doopravdy neumře, dokud není pod zemí.


Nahoře nad lesem i hájem
jde po žárlivé louce
nezvedená holka,
tiše si prozpěvuje.

Kam jinam by šla než za hajným,
kde jinde by smilnila? když milý
zatím drhne hajzly na vojně




Taková záletná dívka je smrtelnější než její tělo. Všímejte si, jak se vykrucuje, vydává zvuky neartikulované, vždy tak na tři vzdech, když na ni její trýznitel doráží. Nechce říci, kde byla a s kým, protože je 21. století a holky můžou všecko! A když už svítá, přikrade se jak potulná kočka, ulehne na krajíček lože v těch svých smradlavých šatech... Bacardi, Petry a tak dál. A usne, jako by předtím hodinu nešukala.

Když mi bylo asi jedenáct, chodívali jsme s rodinou na návštěvu ke známým a tam bývala ženská, nazýval jsem ji tehdy familiérně tetou, navoněná tak , že jste se k ní někdy nemohli vůbec přiblížit, aby vás nezačalo pálit v nose nebo jste se málem nezalkli. Nikdy jsem neviděl nikoho s takovými vlasy a v takových šatech a někdy jsem jen seděl a pozoroval ji. Nebyla tlustá, jen mohutná. Jednou vešla v těch svých šatech, které odhalovaly snad až na bradavky všechno co vpředu měla, doprostřed obývacího pokoje. Pak ke mně kolísavou chůzí přistoupila a zničehonic mě popadla a přitiskla si mě mezi své prsy, že jsem se málem udusil. Pak mě vlhkými, smyslnými rty líbala a já jsem měl všude po obličeji otisky rtěnky. Od té doby si ji pamatuju jako rozsévačku necudností a nikdy víc jsem poté nedokázal kypřejší ženu políbit...

Only ever met one man that I wouldn't wanna fight

V tom světě, ve kterém se právě nacházím, přízrak věcí doprovází přízrak těla. Jestli vás zajímá, co to znamená, odkážu vás k Swedenborgovi. On jako jeden z prvních přišel se zastřenými definicemi, zaumnými zvukomalbami apokalypsy a nevtíravým popisem běd. Hlava je plná snů a zadek jako železná kotva nás drží při zemi. Motáme se u dna, nevíme, co dělat se svými rozplizlými nápady, se svými leitmotivy, dokud nepotkáme spřízněnou duši: to, co někdo nazve kapriciózností náhody, je pro jiného prostě mazec. U krásného člověka, tak jak mu rozumí běžná populace, volila hra náhod průměr všech rozměrů. Je obyčejný. Krása: průměrnost. U ošklivého alespoň vidíme svébytnost. A tato neceněná přednost dneška se promítá do všech sfér působení, v nichž oškliví lidé mohou uplatňovat své skrýváné, ale o působivější talenty.