Určitě mi věříte, když nesměle uvedu, že se trošku znám v chlastu a podnicích, kde se chlastá. Pak mi tedy dáte za pravdu, že to s vámi myslím dobře, a sami tu pravdu stvrdíte tetováním ve tvaru srdíčka na vaší bradavce. Och ano, to je běžná výbava pornoheček a nově mých ctitelek, vím to, neboť mi to říkal kámoš, který houfně sleduje porno, a to nejenom české. Mají tam poníky, kotvy, a kotvy jsou obzvlášť směšné, když si uvědomíte, že samy mají některé nosy jako kotvy, pak taky tužky nebo rětězy, křídla, celkově se tam objevuje celá mytologie od prokletého Kaina až po pátera Knoxe, a někde uprostřed je historie šíleného Araba Abdula Alhazreba, tvůrce zapovězeného Nekronomikonu, nejděsivější knihy, která kdy byla člověkem (byl-li jím) sepsána.
Vtip je v tom, že tyto božké listy sleduje víc než osm žen, z toho čtyři jsou prokazatelně na vozíku a dvě mají předkus nebo embolii. Zbývají dvě samičí kusy, pro které bych bych ochoten zaprodat se. Nechal se obřezat nebo snědl vlastní výkal (eh, to už jsem kdysi udělal, ale to mi laskavě promiňte, když se tím výkonem na těchto ctěných stranách nebudu chlubit). Chcal jsem běžně do kalíšků s pivem a pil je, nebo je nechával pít své přítelkyně a.. dál už to nerozvádějme. Chci jen naznačit, že jste v dobré společnosti, kam každá skautice nenajde vchod a že pokud nemáte v internetovém prohlížeči zapnutý rodičovský zámek, asi byste o tom měly začít uvažovat.
Protože já budu už jen horší. Budu tu psát, co můj zmatený, krvavý orgán plující ve směsi chlastu a výparů čikuli, a bude mi u pičky, jestli mě blog smaže nebo zabásne. He-he. Víte, co bych za to dal, kdyby někdo šel tak daleko ve svém zájmu o psaní a slovesný projev, aby zavíral živly hlásající nějakou slovní nenávist? To bych skoro myslel, že jsme zase v šedesátkách a že málem, kdybych jako vydával knížky, bych měl emigrovat. Počkat.. eh-hehehe.
Nakladatelství Neser mě. Vlezem do krbu a vylezem s kočičím bobkem v puse. Ježíšku, to by bylo na Pullitzera za prdel...
Zavírat. Katr za sprostá slova. Pět let za obrušování hrotů jazyka...
Ale teď vážně.
Zavírat se nebude. Ne v dohledné době. Zato přiletí od Turků bomba. A vy všechny, moje nejdražší ženy, uhynete!
To jsem si tak jen vzpomněl na jednu historku.
Byl jsem tak s jednou slečnou, ještě v Čechách, kdesi v kině. Byli jsme oba hrozně osamělí. A vzpomněl jsem si teď, protože vzpomínání je výlučně určené chudým a osamělým. Ona tichá, nesmělá jak trezor na klíček v domě pracháče. Já zas absolutně na sračky, někde na flunitrazepanu, s nevím kolikátkou v žíle. Někdo se tam rozesmál, ona taky a pak i já, i když jsem nechápal, čemu se smějí. Šlo o nějakou aluzi na jiný artovní film. Celkově byla ta atmosféra ohromující. Rádoby intelektuálové, takoví ti pisálci na ČSFD, ona, dva rejžové a já. Ona byla opravdu dobrá, měla rády ty artovní, všeanicříkající filmy. Znala je na paměť. A hltala nové. I komixy znala jako málokdo. Byla i fakt roztomilá v šukačkách a já do ni dával hodně, byla vždycky rozházená všemi úhly - jak kostky neposedného dítěte. Ty tuhá stehna, bílé tělo, kůzlecí prsa, dala se na ni snadno vypěstovat závislost a já se málokdy udržel. Celkově se jí dalo vytknout máloco i po stránce sociální. Jenže jak už to tak smysl pro drama chce, já utíkal pít, protože mi ještě trošku chybělo, vždycky mi ještě trochu chybělo a chybí, a potkávat nové sukýnky příliš nepokrytě. A ona se jednoho hezkého zářijového večera předávkovala se a k tomu si podřezala žíly. Když v takovém stavu najdete někoho, kdo je vám blízký, zhroutí se váš miniaturní svět.
Od té doby nechodím za holkami, piju dál, to se ví, ale s holkami už se moc ani nebavím. Stačí mi čumět do výstřihu, sem tam pronést sexistickou poznámku. Jako že kazí duši nebo tak něco. Ale jsem už ten hodný. Jedna lekce mi bohatě stačila!
