Mají mě za starého žárlivce

„Ale... no... že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle

pravidel. Byl přitom moc milej. Já jen jako, že při tom nevyskakoval až do

stropu a nic. Jenom mluvil v jednom kuse o životě, že je to zápas, a tak.

Však to znáte.“

„Ale život je opravdu zápas, Byla to vlastně legrace. Zuby měl vždycky zelený jak mech,

uši špinavý jak prase, ale věčně si čistil nehty. Nejspíš si myslel, že bude

hned jak ze škatulky.



„Když chápeme a cítíme,
že jsme už v tom Životě napojeni na nekonečno,
mění se naše přání a náš postoj.
koneckonců znamenáme něco,

jen kvůli tomu podstatnému,
a jestli to nemáme,
promarnili jsme život.“


Nesnášenlivé výkřiky ozývající se zpoza rohu. Takhle umí nadávat jen potrefená husa. Někdo dostane přes držku, naštěstí nebudu v blízkosti nebezpečně blízké výměny názorů. Ale proč vlastně ne? Proč se nepřipojit? Nebýt činitelem v rozbušce vzteků, jež působí přímo blahodárně na ty, kteří ji vyvolali? Faraón resentimentu, jak hezky to zní. Mohl bych se cítit, krátce, avšak přece, jako ten, skrze nějž vzejde pohoršení.

Je to zvláštní případ

Nedávno mě potkalo nepředstavitelno! Bylo to skoro jak z Rytíře Des Touches. Seděl jsem zrovna na lavičce na takovém poťouchlém náměstí, jež bylo tehdy akorát opuštěné a ponuré jako sama šibeniční pláň a koukal na holuby. Ozývalo se jen plouživé klapání dvou tenisek, které strach či špatné počasí zřejmě občas přiměly, aby si vyšly ven. Tak jsem se obrátil tím směrem.

Byly to tenisky, jak jinak... než... dívčí, New Balance nebo podobná značka. Dívka, která si v nich vyšlapovala, byla mladá a chodila pružně jako gepard a svůdně jako laň. Prošla kolem mně, aniž hnula brvou, a to i když se jsem jí (nenápadně) v poslední chvíli snažil podkopnout nohu. Abych jí mohl pomoci vstát.

Šla dál, jako by se nechumelilo, i když už začlo. Zastavila se v zapadlé kavárničce, kde si sedla ke stolku. Vzala do pěstěných ruček papír, na kterém nabízeli nápoje a tak. Chviličku se nedělo nic zvláštního, pak maličkými krůčky přicházela mladičká, neokoukaná servírka, asi odněkud z Guatemaly. Oslnivě tmavá kráska s dlouhými hezkými vlásky. Měla tác a na něm sklenku. Kostky ledu vábivě cinkaly o sklo. Žvýkačka v jejích ústech bláznivě poskakovala čelistí. Dívka, o níž je řeč, stále ještě vytrvale hleděla do papíru.

Najednou zarachotila motorka. Nebylo to hned, ale asi... poměrně rychle poté, co dorazila.

Dorazil natúrovaný až před slunečníky, na tu terásku. Tancoval na sakramentsky tenkým ledě, napadlo mě. Kdyby držel plyn ještě sekundu, už by bylo po krásné dívce a možná i po té servírce. Každopádně jezdec vypl stroj, seskočil z něj, sundal helmu, ostatně dost nápadnou, a zamával té pružné v teniskách.

Je to kromě jiného taky součást plánu

Máme tři pod nulou a višně jsou v květu... ale proč zrovna višně, to nevím. Třešně ne, višně. Odtud višňovka, nikoliv třešňovka.

Radši vám řeknu, JÁ a žádná ALEXA v 2.0, co se dělo s mou jakousi přítelkyní z roku cca 2008 nebo kdy. Za kruté zimy jsme chlali v Mirroru (tam, co teď natáčejí ta rádoby vtipná videa na ultra pálivé papričky s Kozubem), byl jsem úplně na sračky a ona na tom nebyla o moc líp, vypila asi deset vaječných likérů & piva & šakaly. Předtím byla vyštvána ze svého hradu - rozuměj - z ubytovny. Šla jako žebračka do světa nevědouc, kde může najít skutečné útočiště. Lidi, jimž prokázala nesčetně dobrodiní, zavírali před ní dveře, báli se nevím čeho, asi hněvu nového hradního pána, který by zakázal všem poddaným, aby se jí nikdo neopovážil poskytnout přístřeší. Zimou všechna zkřehlá a hladem zmořená tato malá blondýnka vstoupila konečně večer do veřejné nálevny, kde jí byl vykázán za barem nocleh... jako by spala v chlévě... totéž.

Samozřejmě jsem jí mohl dotáhnout k sobě... ale proč bych píchal ožralou slečnu? Mám hrdost, ne? Navíc nebezpečí je, že se na vás vždycky může poblinkat atd. - což jsou vždy mírně necudné příběhy. Radši jsem ji nechal usnout na stolku a nechal se starat ostatní, zaplatil za ní, aby neměla problémy příště a sám se na belhavých nohou odebral na kutě. Tehdy jsem si bůhvíproč ještě pamatoval, že platím atd, dneska jen samá černá okna po desáté a často i před.

Jenže co se nestalo, zítra zrána, když se otevíralo, jsem šel na další rundy piva a ... přišla za mnou barmanka a vykládá mi, že ta slečna, která tu se mnou byla včera, skončila v nemocnici, na pohotovosti. Nemohli ji moc probudit, nevykazovala známek života. Proto rychlá záchranná služba. Majáček, úplně bez skrupulí.

Byl jsem z toho velmi nešťasten a popravdě i zmaten, protože malé, bojovně laděné blondýnky nezasluhují skončit pod kudlami lékařů, radši by si měli užívat šoustání, diskoték, návštěvy vináren, nenápadné blowjoby v dámských kabinkách, a další různorodé půvaby života dvacítek. Všecko lidské, jen ne bílá prostěradla a sterilní prostředí felčarů... a to ještě těch řezníků z O*******, od kterých při kuřpauze tak nanejvýš uslyšíte, jak nějaké malé ště*** zase vyfoukli výfuk.

Připadalo mi nefér, že tato hezká, bojovná blondýna nyní bojuje o život v nějaké bílé cimře 2 na 2 metry. A já si v klidu můžu pít Kozlíka, bez jakékoliv známky únavy nebo vyčerpání. Ale vzal jsem zavděk tím Kozlíkem, roztažen na ne příliš pohodlné lávce.

Dvacet procent rychlosti světla

Všechno je o slovech, pravím vám. Nedávno jsem vyspával v Holiday Innu až do desíti. Mohl jsem si pospat. Pídil jsem se po levném příbytku...

A při tom pídění jsem potkal černošskou uklízečku. Potřeboval jsem - jako posledních osmnáct let - nutně ženu. Ženu, kterou bych šukal stokrát týdně. Doma v Domažlicích jsem měl ženy, ale tady moc ne.

Vyhlížela do mopu. Měla hezké černé vlasy, černou pleť. Vytíraná plocha se nádherně odrážela od slunečních paprsků... Bylo to překrásné. Dokonce jsem si v tom úpletu hadrů všiml jejího jména. Na té plechové placce, kterou měla přilepenou k uniformě, stálo: Ayofemi

 

Nebyla to teda Američanka, ale Nigerijka. Indarka. Tam, odkud pocházím, je docela v módě usmívat se na potomky otroků... Tak jsem se na ni tlemil. Ona vrátila tlem. Však víte, jaké mají pysky. Mohlo jí být tak pětadvacet, i míň, ale vypadala úplně klidně na pětatřicet. 

Ne že bych byl na staré... svým způsobem mi však její sešlost imponovala. Ten její život byl k životu, což se o jejích předcích nedalo říct. To její jméno... navíc... trošku se znám na afrických kmenech a tedy i na jorubštině. To její jméno mělo fakt koule, to se musí nechat.

Inu... vzácný moment byl odbyt, ona zas utírala a já šel po schodech o poschodí níž. Víte, jak to je.. nechtěl jsem pokoušet štěstí... lyžař ženských si někdy zlomí nohu, i když náraz zabrzdí... Byla-li halucinací či božím zjevením, nechám na vás, na mých posluchačkách!

Meióza v černém

Někdy, když jsem přítomen na nějaké konferenci, ve snu, toť se rozumí, kde lidé hovoří o experimentech, o biologii a kde hledí pod mikroskop, napadne mě, dost maně, ne nějak cíleně, že tito lidé si to všecko vymysleli a pouštějí do světa informace, které si my, prostí posluchači a příjemci vědeckých senzací, prakticky nemůžeme ověřit. Zatímco v drtivé většině případů na tom valně nesejde, stává se však někdy, když je mluvčí obzvlášť zapálený a působí, že sežral moudrost své profese, že propadnu černé beznaději, že jsem se také nestal takovým všeználkem, který by mohl pod mikroskopem vymýšlet různá nepravděpodobná spojení. Co třeba s takovými novorozenci? V popřené existenci, tedy dokud jsou v lůně, nejsou příliš škodliví. Jenže jakmile se narodí - a pokud se narodí s nějakou vypečenou odchylkou, jsou třeba chromozomálně odlišní ve smyslu meiózy, okamžitě se na ně upře pohled vědců a často ho pohrouží do přihrádky, čistě abstraktní samozřejmě, kde na něj už navěky budou dopadat razítka různých psychologů a logopedek, že tato bytost, mladá třeba pět let, blbě vyslovuje sykavky nebo má opožděnou reakci na výstřel z bazooky. Jakmile je jednou jiný, zůstane jiný do konce života a bude za to nejspíš nedozírně trpět. Odněkud i odnikud na něj zavane slonovinový chlad osamocení. Protože je pořád jeden z patnácti, padesáti, dvou set nebo osmi set padesáti čtyř tisíc dvou set čtrnácti dětí, které se v průměru narodí s příslušnou 

Můžeme mít stále důvěru ve šťastnou hvězdu, že se mu například podaří svůj handikep dohonit někde jinde. Jenže problém je, že když se vesmír tak nelítostně rychle a čím dál rychleji rozpíná, hvězd, na něž se můžeme odvolat, je ve skutečnosti spíš víc než míň - těch pro nás dostupných, těch prozkoumatelných, těch správných, dokud nám, civilizaci podle Kardaševa ani ne prvního typu, nezmizí v černém prázdnu navěky. Tak jako podobně postižený, potulný rytíř úzkosti.

Opuštěné byty

Předsálí kina...Minikina. Končetiny na sebe namnoze namačkané bez ladu, dívčin parfém, něčí haxny páchnou od podrážek, staré babky vedoucí tytéž řeči celých deset minut čekání, než se otevře sál. Brána kina vpouští vyznání zaslechnutá i pud se vybít, který se line z některých makovic. Konečně se dovtípím, co jsem tušil dávno. Vznikají tam náklonnosti, ale jen jako evidence jevů, jež se jinak dějí všude na světě, rovnoměrně rozprostřeny v časové mřížce. Vidím jasně svítit personálie jakési osoby na displeje mobilu, ale nevěnuji jim ani druhý pohled. Měl ten čurák už dávno sedět - jako stojí ovce na chovu - v kóji. Po rtech jeho sousedce tekl sprite, přitom byla útlá jak stéblo, v úvoze by se hladce valchovala. A znovu mi něco utkvělo - čísi kradmý pohled, cítil jsem jeho tíhu živě, tak živě, že když jsem se honem obrátil, a to středem a směrem, odkud vyšel, neviděl jsem nic. Leč jen samé poker tváře a tak asi ta, jež ho vyslala, si se mnou hrála jako kočka s myší, to bylo zjevno. V kině se nakonec rozsvítilo, představení stálo za houby, takový melodram. Něco o pilotovi, který v kajutě přechovával svou argentinskou milenku a užíval si s ní v těchto prostorech, když neměl jiné povinnosti. Ale... ale střih, ona na sebe háže černý kaftan, její havraní oči se zalévají strachem, on se kvapně zapíná, letadlo totiž padá, protože kapitán zrovna trávil čas s ní, nevěnoval se letu. Různý kmitočtová zařízení, která podtrhují zkázu letadla, jak na nich ubývají směrodatné cifry. A hokus pokus ještě proveden, avšak nadarmo, transportér se řítí, řítí se, ba padá, padá, ba dopadl k zemi a vybuchl. Zatmění, kino se rozsvěcí, vulgární ksichty gymnazistů bez budoucnosti se zostřují, jejich společnice mají opět plné košíčky nalité v těch ňadrech, počet vypitých sklenic povážlivě vzrostl... nakupil se. Dětem je teď zase poskytnuta volnost, je jim dostupné opouštět sál, tak co asi udělají hned? Dopřejí si drobné radosti, berou dívky za ručky a vyvádějí je na zahrádky na vzduch...tam slyším dozvuky keců o League of Legends a chce se mi ergo spát, nastříkám to do pisoáru a pak ještě trochu piv a meruněk a můžu to odpískat. Vstávám, ale potkávám známou... noc stonásobně vzrostla, sesedáme se... opravdu nic nikdy nekončí.

Snůška dogmat

Tedy činím, jak jsem slíbil. Ozřejmím vám, nedočkavým studentkám drbů, co se stalo na předávání letošních Oskarů. Oskar je forma ocenění, kterou dostávají nejčastěji herci za kreace, které v daném roce předvedli na stříbrném plátně, kdybyste to náhodou nevěděly. Protože Američani jsou národ chamtivců a krátkozrakých hejsků, udělují se Oskary zpravidla za firmy v americké produkci. A zde přichází na přetřes moment, který alespoň pro mne vstoupil do dějin. Will Smith je, jak je vám jistě známo, ikona devadesátek. Celá generace mladých teenek a někdy i teenů, kterými jste možná tehdy už byly (byli), vyrůstaly zaláskované do jeho nabušených ebenových svalů, jež jste mohly vidět na plakátech při vstupu do kina, některé z vás nepochybně pátraly, jak by se mohly nejvhodněji stát jeho snoubenkou, jiné upoutávaly jeho pitominy a rádoby vtipné hlášky z Mužů v černém nebo Fresh Prince, nebo v kterém letovisku by se musely ubytovat, aby mu byly alespoň fyzicky nablízku atp. Člověk byl a možná stále je legendou, žijícím ztělesněním svobodomyslného, imperialistického volnomyšlenkářství a otevřeného trhu práce, a to ať už na obrazovce nebo v obyčejném životě. Co víc a co míň je herec, než souhrn figurek, které hraje? A když si umíš dobře zvolit roli, jsi tedy postupem času nutně složen z mnoha na sobě závislých faset, které mohou případně zazářit jako ohnivý opál nebo se zbořit jak krabice s doutníky. Will dostal, co nejspíš zasluhoval, protože věrně dřel, a tak mu sklouzlo do klína i trochu ošemetné štěstí majetku, uznání, slávy - včetně přítomnosti nadmíru příjemné manželky Jady Pinkettové, s níž prožil skoro tři dekády rozpustilostí a peripetií. Pro mě dosud je jednou z nejzářivějších osobností filmové produkce všech věků. Rozpolcen bouřlivostí, jež mu byla dána do vínku a obdařen hrdostí, za níž by se nemusel stydět ani král Židů Nabuchodonozor v nejlepších letech, představuje vrcholnou formu herce - loutkaře, z něhož se drilem stává loutka, a to ať už v rukou soudců jeho výkonů, nebo jen diváků, nebo třeba i jen pojišťoven a benefičních organizací, kteří nutně musí jeho zásluhy posuzovat na vážkách dolarů. Skutečně si myslím, že Will je dobrý, ba snad i výborný herec, sice v kategorii, která se obvykle za hereckou nepovažuje, ale na tom čerta záleží nebo nezáleží. Svou labilitou, rozedraností a štvaností emocemi. Rozhodně je lepší aktor než Denzel Washington, který hraje akorát svou nudnou, vyrovnanou, patriotickou, bigótní existenci, v níž se snoubí zhuvěřilost ukotvence realitou s pokorou červa, který si vyskakovat víc nechce a v každém (snad s výjimkou Equalizerů) svém filmu vám dá sežrat, jak je moudrý, když naprosto kontaktní situace řešit nezaujatým zenem a s nějakou tou hlubokou moudrostí napůl úst připravenou vám sdělit, aby potrhl výjimečnost svého počínání, nebo spíš nicnedělání. A i v tomto případě se Denzel ujal role tišitele a uklidňovače, ačkoliv k tomu nebyl nejmenší důvod. Facka, která přistála na straně tváře komika Chrisa Rocka, totiž patřila do kategorie nejzajímavější performancí na galavečerech 21. věku a pokud něco, měl se Denzel snažit rozdmýchat žár ve Willových bicácích, protože kdyby Rocka začal bít na zemi, rvát mu fráček a dusit ho kravatou, bylo by zajímavé sledovat, jak by se s toutov ryze antioskarovskou situací vypořádal a zda by si vůbec kdy mohl ještě v Hollywoodu zahrát, už tak byl sál v podstatě completely shooked, na tvářích žen vězel vesměs otazník. Protože je přece extrémně nepřirozené někoho ve spravedlivém rozhořčení ubalit baňu nebo mu rozbít čelist, když stav vašeho konta se pohybuje v osmimístných sumách, zatímco strejcové na vesnici si tak vystrojovali soboty relativně běžně ještě v relativně nedávné minulosti. Vyrojily se i komentáře samozvaných psychologů a dušezpytců - jako vždy ostatně - kteří v mistrném Willově jednání a v nadmíru elegantním odchodu ze scény spatřovali příznak duševní choroby. Na to se dá říct jen to, že v jednotlivém případě v návalu hormonů vybitých během sekund hovořit o aberaci může jen opravdový osel. Nechci tady zabíhat do zbytečných detailů, jako je posouzení, zda se může nechat vyprovokovat libovolným prankem tzv. hyperúspěšný člověk, který je zajištěný a má mít údajně pohádkový život, nebo je to počínání hodné vystydlé dvacítky, které poleje mládenec na diskotéce výstřih pivem. Pakliže láska dělá "crazy things", tak byste ji měly nechat v klidu tyto šílenosti provádět dál, protože bez ní se svět zalkl stagnací a nudou a už vůbec ne se za ně omlouvat.

Pravděpodobně číšnice

Od okamžiku, kdy jsem se dostal pod pantofel, jsem neviděl východisko, kterými by se můj život mohl ubírat, a taky tím směrem, kde mi kázala se pohybovat, se mi našlapovalo nadmíru nepříjemně. Naštěstí Jitka byla slušně placená fotomodelka. Měl jsem s ní tedy o živobytí vystaráno. Coural jsem se s ní po přehlídkových molech a popíjel drahá šampaňská na večírkách zasvěcených novým modelům sexy negližé. Ostatně Jitka se nenarodila jako princezna, spíš měla dětství jako princezna na hrášku. Rodiče jí odložili, když jí bylo osm měsíců. A jak rostla a chodila z jednoho děcáku do druhého, napadlo ji, že by se při tom procesu dospívání mohla rozvalovat v postelích pětihvězdičkových hotelů a chodit plavat do nejluxusnějších bazénů umístěných na střechách věžáků. Když mi přiznala, kým byla, než se dostala na obálku časopisu, málem jsem vyplakal všechny slzy, a to nebyly ani krokodýlí. 

Jednou, ve středu osmého listopadu to bylo, jsme se brutálně pohádali. Házel jsem po ní porcelánovými soškami, myslím, že žabkou a slonem. Schytala to do prsou, do ramene, atd. Otekla na těch místech a týden se nemohla nechat fotit. Vyčítala mi to až do konce našeho vztahu. Vmetla mi do tváře, že jsem jako bůh křesťanů tyran, který požaduje poslušnost a oběti a že jsem násilník, který žárlí na jiné bohy... a já ji v okamžité improvizaci přirovnal k bohyni - mrzačce, která vždycky chce ví, než může mít a sama si to ani neuvědomuje. Která sestrojila hodiny, ale ne čas, jenž by byl jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy, které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. Nevěděla, co na to říct, tak mlčela, ale bylo mi jasné, že ji to ťalo do živého. Naučil jsem se s ní prostě pohrdat podstatou toho, co mne tvořilo. A nebyla to temnota jako u ní, ba ne...

Těsto místo bříška

A jak jsem tak třídil dílo... zůstaly mi všehovšudy dvě básně a jedna povídka o zkrachovalém majiteli night clubu. Jak vidíte, není to se mnou nikterak dobré. Spíš na pováženou. Ale to neznamená, že nevyjdu do ulic a ráno nezacpu nějaké mušli průdušnici vuřtem. Tak se totiž odreagovávám. Když nejde psaní, jde šoustání a naopak. 

Líbí se mi, že po takových drzých dvaadvacítkách zůstávají v posteli prstence vlasů. Cítím se pak jako pohádkář. Mám v držení zástavu lásky. Můžete se mne zeptat, co jako umím... když podle vás jsem jen tlučhuba. Ale když projevíte trochu iniciativy, vypátráte, že umím napodobit třeba dusot koní. Kdo to umí dneska? Nikdo! 

Choval jsem kdysi mravence. Ano, není to nic výjimečného. Ale nebyli to taky obyčejní mravenci. Šlo o faraa. O úžasný druh, který škodí, kde se dá. Byl jsem v tom po uši. Ale pak se mi rozutekli a já už neměl tu motivaci... si pořizovat další kolonii. 

Našel jsem si tehdy stejně holku, která uměla mnoho kousků. Byla krotká jako děcko, jež postrašíme klekánicí. To se mi na ni zamlouvalo. Obalamutil jsem ji, takže mi vysvětlila, že nebude jen dřít v domácnosti. A to už jsem nevydržel já... na druhý den byla samá modřina. Však si o to řekla. Byla to okatá kunda, chodila tehdy ještě na gympl... a nosila takový hnusný řetízek. Kasala se, že má na světě poslání. Takový ten typ kněžky. Mohla by vykonávat zvrácené černé mše nebo podobné obřady. Který ještě tak ujde do těch dvaceti, ale pak je přežilý. Ale neuměla v  těch kvaziezoterických kecech, v celém tom syndikátů naděje chodit. Nosila často rozvázané tkaničky jak děcko na prolízkách. Je fakt, že takové děcko by každý tatínek chtěl...

Odjakživa závislá na pohodlí a luxusu

Dnešní článek bych rád věnoval všem obtloustlým a mírně znechuceným dívkám, jichž jsou plné mlékárny a salóny krásy. Ne, nemám nic proti tlustým nebo kakabuskám, naopak. Tvary mě přitahují tak jistě, jako moře přitahuje příliv nebo maják ztroskotaní pirátských šífů. Je to nevyhnutelná přitažlivost. Že je některá veselá a jiná depresivní? Co na tom. Pokud nejsou zrovna nějakým prudkým, těžkým onemocněním stižené (viz třeba slečny s Aspergerovým syndromem), nemám proti nim znovu ani to nejmenší. Nebudu si hrát na znalkyně žen. O nich fakt nic nevím, je to plemeno roztodivné a všelijaké, o tom žádná, ale víc nic. Naopak - zaměřím se na tom, o čem něco vědět mohu, nebo aspoň tušit. Na dívky, ještě neprošlé tělesným vývinem, netěhotné, často ještě panny. Jejich život je.. mimořádný. Prchají jako laně, když se k nim blíží nějaký agresor a zároveň jejich strach z namočení se do té směsi tabáku a kořalek jako by jim ještě do cesty staví ty keře. Jestli to chápete, dává tomu křoví vyrůst. Ten strach. Strach z chlapa, fakt hnusného, co mu teče po bradě tuk z kuřete. Neuniknutelnost. To je to slovo. Teď se dívám, že mi ho gogol označil jako cizí, nečeské. Neexistující. No... nevím jak pro něj, ale pro mě teda existuje a je dost reálné. Neuniknutelností mám na mysli stav, kdy je takováto mladá, často velice pohledná dívka zahnána do kouta, kde roste křak a kde, když se ho dotkne, uschne jí ruka. Takže... mezi námi, nic příjemného. 

Byl jsem v Anglii, byl jsem v Irsku, procestoval jsem - no, bez prdele tak čtvrtinu Evropy - když jako půjdeš po regionech, po státech, po kurvách.... když jsem ještě cestovat mohl. A řeknu vám, nejlepší kundy mají v Ukrajině - a není to ani blízko. Ukrajinky jsou průzračné, jasné jako den, kundu mají lahodnou jako monzun.

Jednou jsem se tak seznámil s nějakou kvazirockerkou, nebo co tam tehdy hlásala.. no, spíš nějaké funky emo nebo co, už jsem se v tom fakt ztratil, v těch přihrádkách. A hlavně je to strašně dávno.., sedmnáct let snad. Nevím už, jak si říkala, jestli Paulina nebo Lesya, ale pamatuji si, že měla hrozně netypická rovnátka. Jako z nějakého plechu lesklé a jako nějaké stožárky vyčnívající z čelisti. Každopádně mi jako každá vypověděla historii svého života a než jsme se spolu vyspali, svěřila mi, že soutěž je pro ni vším. Úplně mě tím odrovnala. Jak jako soutěž? To tu závodíme v tom, kdo se rychleji udělá? Řekla, že děkuje Bohu (tak to řekla), že nepatří mezi nejkrásnější ženy (dívky). Protože by musela naplňovat víc požadavků mužů atp. Prostě kydy, ale obohacené o ten rozměr - toho soutěžení. Jasňačka, psycholog by řekl: hraniční porucha - přečti si Villonovu Tulákovu baladu. Tam se najdeš. Nebo něco na ten způsob. Ale to je hrubý omyl. Kdo není přesvědčen o hodnověrnosti těch svých emocionálních projevů, ten v životě není hraniční. Všechno, co prožívám, totiž není projevem mého podrážděného mozku. Naopak histrionství je pevná vůle, ztenčená o iluzi pochybnosti, o povaze mé osobnosti. Podivíni jsou disociální právě proto, že si zcela uvědomují svou jinakost. A veškeré ty úzkostné nestability. Touhy být středem. To ona nebyla, nic z toho. Ona tápala se svou ženskostí, přesto byla zcela žena (dívka), jak se říká. Jenže soutěžila. Úlet. Bylo to jako fiktivní postava ve skutečnosti. Měl jsem z ní žně.

Nonentita

Procházeli jsme tou sítí uliček vedoucích do galerie. Upozornila mě, abych zvedl oči od telefonu. Tam, říká tím sametovým hláskem, který mě kdysi přiváděl do varu. Dívám se. Jakási novodobá socha. Neúprosná Venuše pohlíží bůhví nač do dálky svýma slepýma, mramorovýma očima. Zase klouzám očima po mobilu. Ona se odvrací a je pěkně namíchnutá, že jsem Venuši neocenil. Mně je to ale fuk. Nepícháme spolu, tedy spolu nemáme nic společného. Vede mě do místnosti, kde spolu soupeří Titáni a bohové. Vím to, protože jsem koukl na štítek, než jsme tam vlezli. Ona jihne, cítím to z jejích dechu, který jí nadouvá už tak roztomile naditou halenku. Aby mě nepronásledovala jak fúrie a nevyčítala mi další blbosti, kouknu se - nepříliš ochotně. Debilní barevné obrazy. Ilustrace. Kreslili a ilustrovali je bambulové, je to druhá liga, nic koukatelného. Ona ale vydechuje obdivem k té změti barviček, k těm hrubě lesklým liniím se zrnky a s kužely šerého svitu. Naprosto fušérská práce. Styděl jsem se pomyslet, že vůbec někdo na tomto světě na plný úvazek dělá takové ošklivosti. Zatím v druhé místnosti proudila pozitivní atmosféra. Lidé tam pajdali zpiti příslibem oslnění.. a vskutku jsem se nemýlil, když jsme se tam posléze vlili. Ze vší té nádhery mi vhrkla slza do oka... procházeli se tam mladé dívky, nádherné jako víly nebo princezny, a oceňovali různé sošky svými hebkými dlaněmi a svými dlouhými, namalovanými, jako mají tygřice ostrými nehty, vyzdvihovali nějakou ozdůbku či tretku. Ona stála jak tvrdé y, funěla žárlivostí a procházela si naoko upjatě katalog.

Mě vždycky tenhle typ tak baví. On fakt mluví, jako kdyby měl trojku v žíle. 

On ještě proklamuje tu romantickou "vznešenost", ale dělá to takovým způsobem, jako by se fakt narodil na obláčku. Neptun - pán virů, to je fakt na Oskara, to nevymyslíš, i já bych měl možná problém. Richard je tudíž skutečně osobnost hluboce narušená, takové mám nejradši.

Rozpaluji ti vaječníky doběla

Lidé tady si dělají z života kůlničku na dříví, ovzduší je prosyceno marností, ... až už nezbude žádná kůže. Ale já jsem z toho odvázaný, namísto toho, aby mě to odstrašovalo, líbí se mi to. Přeji si, aby byla celá společnost vilky z výprasku bez sebe, přeji si, aby se každý rozškrábal do krve.
Jestli je něco horšího než být teplouš, je to být skrblík. Celý život žít ve strachu, že jednou přijdu na mizinu.. Ten malý špinavec se tady producíruje se zbytky vajíčka na bradce a vysvětluje, že je důležité vhodně investovat... Panebože, kam jsem to došel.

Nebo ten kuchař dole... Smrdí, je křivonohý, vyšinutý, morbidní, všechno bych mu odpustil, kdyby mi dal teplý oběd. Místo toho jenom venku postává a kouří. Ale tady ve vilce jsou jen lidi mrzutí... a děvky. Prsaté ženské. A nevděčníci. Zítra odsaď padám. Pár sobů jsem ulovil, ale co z toho, když se nedají naporcovat a nacpat do igelitek, abych si je odvezl. Nemají tady dost ostré nože...

Společník nočního klubu

Někdy je to opravdu strašné. To jako regulérní bytí, chápete. V téhle vile, kde se teď nacházím, ve staleté vile ve slohu, jaké najdete už jen někde v zapadákově, jako třeba v Čelákovicích nebo na hranicích s Německem, někde tu v ospalé díře, na samém konci světa či kraje, kde lišky dávají dobrou noc, se cítím obzvlášť nedobře. Bydlí tu lidé, pro které samozřejmosti, jako je třeba umývání zubů nebo mytí si rukou před jídlem, netvoří zdaleka takové samozřejmosti, jak si je my představujeme. Mají třeba na bradkách zaschlé zbytky vajíčka. Ne, není to tak krásné jako tam, kde bydlíte vy s těmi vašimi unikátními šamstříky, s nimiž si pochutnáváte na každovečerních Heinde & Verre čokoládkách a nadívaných křepelkách od Sahajdáka. Takže si znovu připomínám tu hlášku, kterou někdo pronesl: kdo říkal, že vrah musí mít pokaždé na rukou krev? Někdy je vrah neviděný, nehlášený, neznatelný... dokud nezavraždí myšlenkou a rituálem tak nechutným, jaké se odehrávají v této vile na konci světa...

Ale znáte mě, přežiju vše, když cítím, že to má nějaký hlubší smysl. I kdyby to smysl nemělo, tak to je ten smysl, jako že žádný není a je v tom ohromná útěcha...

Jsem tu ostatně proto, abych studoval zvířenu. A různorodé samičí zvyky. Dívek je tu poskrovnu, ale stojí za to. Jsou prsaté a zadkaté a mají pisklavé hlásky, jako mají animovaní zajíčci v Disneyho pohádkách. S nimi strávit noci, to by nebylo věru marné.

Ne, kecám, fakt jsem tu kvůli zvířatům. Lovím tu totiž soby. Je to romanticky drsné - jako jsou příležitosti k lovu v Laponsku. Jenže tady není Laponsko... ani uprděné Čechy, je tu jen drsná vila uprostřed lesů, zavátých desetitýdenními sněhy.

Válka o kalhotky

Vadí mu, když pozoruje, jak si dávám do nosu. Je to filozof a myslitel.. a celý blázen do kdejaké píče... a tím to končí.

Držel se ve stínech

Jsou posedlí, rozžhavení doběla... a jsou šílení. Nemají hudební sluch, takže trpí.. nikdy z nich pisálkové nebudou. Jen ten, kdo se opíjí slovy, má naději. Tyrkysová, měděnková, gorgonzolová... to jsou barvy, z nichž je umíchána barva slov. Rozhazuješ pyl na všechny strany a je ti to u piče, řekněme jako něco z Tolstého...

To je ten správný přístup.

Černota ho pohltila

Zesilovač vzduchu. 

Rakovina... delírium... teplý šál... koberce z jejích stehen a boků. 

A zatímco si propaluju vnitřnosti sudem s whiskou, ona je plná až k prasknutí... hysterií a smíchem...

Przní ji nasoukanou do pytle na obilí

Nic než kunda a skleněná prdel. Hlas jako kaše. Pod vestou nosí podprdu, zvedačku. Ať se na ni podíváte kdykoliv chcete, je to vždy tatáž forma. Ani ty cigarety už ji nečiní zajímavou. Je to kvasnice. Kvasnice bez vitamínu. 

Když mluví, slyším kvikot. Zachraňte mě, takovou nemohu ojet.

Pyká za každou před ní

Vypili jsme ještě kalíšek likéru. Přitom jsme mluvili o nás. Byla to povaha dostatečně hluboká na to, aby si vážila shody mezi námi! Pak jsme se milovali... Johanka byla skvělá milenka vlasů barvy hořící rašeliny a bujných vnad a naučila mě jak vyjadřovat city hudbou, tancem i slovy. Zabil ji naneštěstí po roce našich styků opilý cikán na parkovišti.
Jednou, kdysi dávno, milé slečny, to bylo takhle:
"Tak pojď někam, kde nebudeme všem na očích," navrhl jsem, když se styděla svlékat v šenku. Její věk prozrazovaly pouze drobné vrásky kolem očí, postavu však měla perfektní, a když se usmála, což dělala pořád, vyzařovala z ní neuvěřitelná ženskost. To, že byla skoro o dvacet let starší než já, tedy nehrálo roli. Zapadali jsme do sebe jak kostičky lega. Láhev impozantního gaillardského vína byla takřka prázdná, já měl popito z piv, ona z vína. Přetáhla si šálu přes prsa. (Tehdy mezi námi nepadla zmínka o penězích, o něčem tak malicherném, takže jsem vždycky všecko hradil já - víno stálo osm set. To byla pro představu zhruba šestina mé výplaty tehdy. Byl by krutý psychologický omyl mě pokládat za nepřejícného, ale vskutku jsem si často přál, aby něco zatáhla ona, zvlášť když pobírala na děti tolik přídavků! )

Byla nicméně můj miláček, dovolával jsem se jí a nevyhnul se často mírnému znechucení, když se po ní podíval nějaký chlap v jejím věku. Jako chápejte, lačně podíval, jak se dívají ti citoví i materiální upíři po zralé ženě vyzařující vášnivou ženskost! To všechno se zrodilo ne v dýni mé padesátiprocentní meruňkovice (v hlavě jako), nýbrž se to odvíjelo přímo před mýma očima. Záměrně jsem si ji přitahoval blíž k sobě, dotýkal se víc jejích stehen a vůbec dělal, jako by byla mou metresou již jistou. Jako jó, šukali jsme, ale tak já měl jiné starosti ve dvaceti, no ne snad? Staral jsem se hlavně o to, abych poznal co nejvíc dívek a ne o to, abych pečoval o stárnoucí matku čtyř dospívajících dětí, které měla s čtyřmi různými chlapy. Sorry jako.

Přesto, když jsme se seznámili, v deset na diskotéce, říkal jsem si, že bych byl naprostý blázen, kdybych s ní šel. Spojovala v sobě podle prvých nahodilých vět prvky orientální závislosti na chlapech (na tom stavu, kdy jsou v jeho područí a můžou mu prát ponožky atd.) a českého šosáctví a já se navíc tehdy domníval, že nosí nos malinko nahoru. Byla samozřejmě extrémně přitažlivá na svůj věk, což malinko posunovalo mé námitky stranou. V případě, kdy bych měl být postaven před okamžité rozhodnutí, by zvítězila instinktivní touha po dupačce a nikoliv její případné a třeba vybájené charakterní nedostatky. 
Vyšli jsme z chladného šenku hnáni jediným společným přáním. Udělat si dobře. V uličce mezi dvěma obchody s alkoholem seděla na zemi vychrtlá stařena, zahlédl jsem jen rozpadávající se bezbarvý obličej, Johanka mě ale honem táhla pryč, jako by měla lepru - a vskutku, bylo to, jako kdybych viděl zosobněnou marnost, poslanou na zemi proto, aby nás, kališníky lásky, zmátla! Sotva jsme se dostali na bezpečnou vzdálenost, vysvětlila mi překotně, že je to stará a zubožená žena, kterou zničil démon Absintu. Říkali jí tady Lady Ex, protože prý kopala panáky absintu vždycky na ex, dokud neztratila vládu v nohou a nemusela být upoutána na kovový invalidní vozík. Ten jí ukradl její poslední partner, snědý dráteník Josef, již zesnulý. Chodí teď mezi obchody po rukách a prosí o špetku něčeho na spravení chuti.

Vzal na ni kožený obušek

Nebyl jsem vždy jen v pořadníku jejích chlapů. Dřív, daleko dřív, než jsem chodil na univerzitu, potkal jsem ji úplně náhodou, jak si vykračuje zimní silnicí poblíž Třebíče, tak čtyři nebo pět let před její smrtí. Všude kolem ležel čerstvě napadaný sníh a v pozadí stál goticky laděný červený kostel. A zde se nacházela drahá, laskavá, nešťastná Eliška, sebevědomě hrající roli své nenáviděné postavy z vlastních představ, sebe sama vidící jako nějakou trpící oběť. Jen se tak šinula na jasném, skoro alpském slunci, palce zastrčené v průramcích žluté vesty, hlavu zakloněnou dozadu, jako by hledala nějaký cíl daleko v modré klenbě nebes. Nepamatuji si, co tenkrát skutečně řekla, ale celé její chování, výraz a póza jako by chtěly vykřičet, že tady na té zasněžené cestě je sama a že se nepřeje být poblíž nějakého samce. Nicméně jsem se rozhodl dělat jí společnost, zapadly jsme do knajpy a ožírali se na střídačku rumem a calvadosem.

"Já jsem přece stejně skvělý jako tyhle zpropadené Kotěhůlky." A určitým způsobem jsem měl pravdu. Ona ale nechtěla slyšet nic, co by jí připomnělo, jak skvělý byl její bývalý.

Aparatura její plachetky

Naštěstí Agáta měla sebou placatku Jelínka. Měla v ní ukrytou luxusní kořalku, která se až příliš nabízela na tuhle truchlivou pouť. Agáta měla dvacet tři let, tedy už byla poměrně stará, nicméně její tělo stále nepodléhalo rozkladu a měla docela přitažlivé tvary. Tedy jsem s ní chodil. Ale co mě udivilo, a divilo mě stále, bylo to, jak dokázala nasávat, když byla ve stresové situaci, což bylo neustále. Dělala totiž užitou malbu na Olomoucké univerzitě. Žádná velká artistka to nebyla, ale bavilo ji si čmárat a proto, kdykoliv se mi zachtělo být zvěčněn, požádal jsem jí jednoduše, aby mi udělala portrét, že jí zaplatím v Dr. Vampech nebo tak něco. Nikdy neřekla ne, i když měla třeba jen své bezduché uhly nebo dokonce jen své laky na nehty. Vždycky něco napatlala a úroveň to mělo pokaždé - úroveň školky minimálně. Jak začínala získávat své promile, její tvář ztrácela barvu, popelavě jaksi, ale když jste jí to oznámili, utrhla se na vás jak saň. Vytáhla vždycky zrcátko a zahleděla se nenápadně doň. Má na své vrásky kolem očí pohlížet s úctou? Nebo s pohrdáním? Proč se její mladá kůže tak nevhodně napíná? říkala si asi. Pak ho zas schovala a tvářila se stejně neurčitě jako předtím. Nosila hodně černé hadry, snad proto, že kdysi - není to tak dávno, kdy jí bylo šestnáct, že? - že kdysi fandila emo kapelám a chodila pogovat do hospod za pankáčem. Lady Pank ostatně byla její přezdívka v celé vesnici. 

"Šukal jsi Lady Pank na dožínky?" ptal se mě Josef, obrovitý chasník, když jsme s Agátou ještě o sobě nevěděli.

"Ne," řekl jsem popravdě.

"Ne? Tak to jsi asi jediný, vole," zazubil se na mě žlutýma, ohromnýma zubama v prázdné tváři. "Byla tak ožralá, že jí Řemdich i Kaštan sjeli oba naráz, v bestiální trojce, dokonce jí tam strkali růžová dilda s přísavkou. A ona si to ani nepamatuje," zahihňal se kolohnát.

"Tak to má dobré, holka. Bude si to pamatovat, až bude babička. Nebo její vnuci si to budou pamatovat, protože jim to padesát let budou ostatní děcka připomínat."

"Si piš, kurva, chachacha. Na takovou čvachtanici nikdo z naší klasy nezapomene."

Ale zasel tím semínko nejistoty do mého vědomí. Také jsem toužil poznat dívku, která se tak exponovala. Říkal jsem si, že je v ní kus opravdovosti, když se tak spouští s největšími darmošlapy v celé vesnici a je jí šumák, že bude mít výchovné problémy s ředitelem.