Snůška dogmat

Tedy činím, jak jsem slíbil. Ozřejmím vám, nedočkavým studentkám drbů, co se stalo na předávání letošních Oskarů. Oskar je forma ocenění, kterou dostávají nejčastěji herci za kreace, které v daném roce předvedli na stříbrném plátně, kdybyste to náhodou nevěděly. Protože Američani jsou národ chamtivců a krátkozrakých hejsků, udělují se Oskary zpravidla za firmy v americké produkci. A zde přichází na přetřes moment, který alespoň pro mne vstoupil do dějin. Will Smith je, jak je vám jistě známo, ikona devadesátek. Celá generace mladých teenek a někdy i teenů, kterými jste možná tehdy už byly (byli), vyrůstaly zaláskované do jeho nabušených ebenových svalů, jež jste mohly vidět na plakátech při vstupu do kina, některé z vás nepochybně pátraly, jak by se mohly nejvhodněji stát jeho snoubenkou, jiné upoutávaly jeho pitominy a rádoby vtipné hlášky z Mužů v černém nebo Fresh Prince, nebo v kterém letovisku by se musely ubytovat, aby mu byly alespoň fyzicky nablízku atp. Člověk byl a možná stále je legendou, žijícím ztělesněním svobodomyslného, imperialistického volnomyšlenkářství a otevřeného trhu práce, a to ať už na obrazovce nebo v obyčejném životě. Co víc a co míň je herec, než souhrn figurek, které hraje? A když si umíš dobře zvolit roli, jsi tedy postupem času nutně složen z mnoha na sobě závislých faset, které mohou případně zazářit jako ohnivý opál nebo se zbořit jak krabice s doutníky. Will dostal, co nejspíš zasluhoval, protože věrně dřel, a tak mu sklouzlo do klína i trochu ošemetné štěstí majetku, uznání, slávy - včetně přítomnosti nadmíru příjemné manželky Jady Pinkettové, s níž prožil skoro tři dekády rozpustilostí a peripetií. Pro mě dosud je jednou z nejzářivějších osobností filmové produkce všech věků. Rozpolcen bouřlivostí, jež mu byla dána do vínku a obdařen hrdostí, za níž by se nemusel stydět ani král Židů Nabuchodonozor v nejlepších letech, představuje vrcholnou formu herce - loutkaře, z něhož se drilem stává loutka, a to ať už v rukou soudců jeho výkonů, nebo jen diváků, nebo třeba i jen pojišťoven a benefičních organizací, kteří nutně musí jeho zásluhy posuzovat na vážkách dolarů. Skutečně si myslím, že Will je dobrý, ba snad i výborný herec, sice v kategorii, která se obvykle za hereckou nepovažuje, ale na tom čerta záleží nebo nezáleží. Svou labilitou, rozedraností a štvaností emocemi. Rozhodně je lepší aktor než Denzel Washington, který hraje akorát svou nudnou, vyrovnanou, patriotickou, bigótní existenci, v níž se snoubí zhuvěřilost ukotvence realitou s pokorou červa, který si vyskakovat víc nechce a v každém (snad s výjimkou Equalizerů) svém filmu vám dá sežrat, jak je moudrý, když naprosto kontaktní situace řešit nezaujatým zenem a s nějakou tou hlubokou moudrostí napůl úst připravenou vám sdělit, aby potrhl výjimečnost svého počínání, nebo spíš nicnedělání. A i v tomto případě se Denzel ujal role tišitele a uklidňovače, ačkoliv k tomu nebyl nejmenší důvod. Facka, která přistála na straně tváře komika Chrisa Rocka, totiž patřila do kategorie nejzajímavější performancí na galavečerech 21. věku a pokud něco, měl se Denzel snažit rozdmýchat žár ve Willových bicácích, protože kdyby Rocka začal bít na zemi, rvát mu fráček a dusit ho kravatou, bylo by zajímavé sledovat, jak by se s toutov ryze antioskarovskou situací vypořádal a zda by si vůbec kdy mohl ještě v Hollywoodu zahrát, už tak byl sál v podstatě completely shooked, na tvářích žen vězel vesměs otazník. Protože je přece extrémně nepřirozené někoho ve spravedlivém rozhořčení ubalit baňu nebo mu rozbít čelist, když stav vašeho konta se pohybuje v osmimístných sumách, zatímco strejcové na vesnici si tak vystrojovali soboty relativně běžně ještě v relativně nedávné minulosti. Vyrojily se i komentáře samozvaných psychologů a dušezpytců - jako vždy ostatně - kteří v mistrném Willově jednání a v nadmíru elegantním odchodu ze scény spatřovali příznak duševní choroby. Na to se dá říct jen to, že v jednotlivém případě v návalu hormonů vybitých během sekund hovořit o aberaci může jen opravdový osel. Nechci tady zabíhat do zbytečných detailů, jako je posouzení, zda se může nechat vyprovokovat libovolným prankem tzv. hyperúspěšný člověk, který je zajištěný a má mít údajně pohádkový život, nebo je to počínání hodné vystydlé dvacítky, které poleje mládenec na diskotéce výstřih pivem. Pakliže láska dělá "crazy things", tak byste ji měly nechat v klidu tyto šílenosti provádět dál, protože bez ní se svět zalkl stagnací a nudou a už vůbec ne se za ně omlouvat.