Je to vymyšlená historie

Je to znouzectnost

Je to první prozření

Je to smutná ruka v temném vrboví

Je to delta smrti v hrudi

Krátce předtím, než byla v listopadu 1956 jeho kancelář zasažena dělostřeleckou palbou, dálnopisoval ředitel maďarské tiskové kanceláře do celého světa zoufalé poselství, oznamující, že Rusové zahájili útok na Budapešť. Dálnopis končil slovy: "Zemřeme za Maďarsko a za Evropu."

Co vlastně znamená Evropa pro Maďary, pro Čechy, pro Poláky? Po tisíc let byly jejich národy součástí Evropy, jejíž kořeny tkvěly v římském křesťanství. Podílely se na všech peripetiích evropských dějin. Slovo "Evropa" není pro ně zeměpisný pojem, duchovní kategorie totožná se slovem "Západ".

Dneska se uskutečnila velká zrada Evropy. Pan Prigozhin ťal drápem rovnou do týlu ruského diktátora. Co se bude dít v následujících dnech a týdnech? To se tady zaručeně nedočtete!

Je to nesouhlasné vrčení

Je to sad dušiček

Je to opilecká historka z minulého týdne

Je to jakási bezbřehost

Je to okamžitě připraven zahodit

Přecházel zrovna ten nechvalně rozviklaný most přes Jizeru a přehnul se přes železné zábradlí. Podepřel si pohodlně lokty, zadíval se dolů, tak jak to udělal již stokrát. Tentokrát skočí, pomyslel si. V těch místech je řeka dost široká, rozděluje se na dvě ramena a ty obtékají nevelký ostrůvek. Zrcadlící hladina obrážející neklidný obraz mostu a kamenných pilířů ho jako vždy uhodil do neokortexu. Jeho obličej zvlněný tokem se mu zahryzl do sítnice. Řeka byla jako zkalená ocel, tekla poměrně rozvážně, ale když se houpala a narážela do pilířů a kamení a otírala se o břehy ostrůvku, ztrácela se v dálce jako růžová omáčka, aby byla ještě o něco dál ukončená tovární kloakou. Poskakovala v ní tisícovka barev, černě větví stromů a písčitá žluť vrbových listí, dál zeleň šťavnaté trávy, plulo po ni přehršel stříbrných fleků a dokonce jeho hlava, pokrytá modrou kšiltovkou, se v něm zvolna rozestupovala a smršťovala. Vytahoval z kapsy halíře a házel je do vody. Dělal to tam tak vždy, protože halíře byly to jediné, co po kapsách měl (drobty nevedl). Nakupilo se v těch místech pár drobných rybek. Míhaly se u hladiny a zas rychle odplouvaly, když si uvědomily, že minci nesní. Rybky, poté co utvořily větší kruh a pak jej zas rozbily, se poťouchle proháněly kolem trávníku břehu někam, kde se nažerou. Jeho slina letěla tam, kde dřív byly shluklé. Jeho slina se však rozbila o cementově zbarvené nic. Něco ho vyrušilo. Hlasy. Šel již téměř kolem něj pár. Kluk vypadal jak vesničan a držela se ho malá holka v červených šatech a slaměném klobouku. Připomněl si, že chtěl skočit, ale na okamžik mu přejel po čele stín. Možná, když se takhle hezky opře o zábradlí a zaměří se na ten pár, udělá si z nich ještě pěknou prču, než skočí jak sud a rozplácne se o tu mělkou škaredou hladinu. Zakřičel tfuj směrem k dívce, tak jak to dělal už hezkou řádku let, kdy byl single. Kluk se na něj škaredě podíval, ale nic řekla. Dívka, byla ostatně docela hezká, snad ještě studentka, se na něj usmála. Hleděl za nimi, jak opouštějí chvatně most a pocítil uspokojení z hezkého pohledu dívky i z jejího ponížení. Za šest nebo sedm kvapných kroků už o nich zapomněl. Most zase zpustl. Otočil se znovu směrem k vodní ploše.
"Co teď?" pronesl potichu k hladině. Co nevidět se blížil večer a on už měl domluvené setkaní s kluky ze skupiny deskovek Warhammeru, že si půjdou sednout na poctivé tmavé kozlíky. Možná jim mohl zavolat, ale co by jim řekl? "Sorry, Pájo, dneska skáču, pá, kluci." Pomyslel si, že by to neznělo příliš povzbudivě. Ale když je mu zle? Copak někdo ho nutí, aby musel pokračovat v něčem, co ho vysává? Skočit nebo skočit na pivo? Dívá se na vodu, jak plyne a pak se rozhodne. Zdá se, že most se dnes podvečer pohybuje. Vylézá na zábradlí. Podívá se dozadu, jestli tam za mostem bude ještě ta dívka. A pak se hlavu otočí a udělá něco, co ještě nikdy předtím ne.

Je to únik z PTSD

Vstoupili jsme do kabiny a byli tam sami dva. 

Pohlédli jsme na sebe a už jsme nedělali nic jiného. 

Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství…

V pátém patře vystoupila a já, který jel dál,

jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,

že je to setkání jednou provždy a už nikdy víc,

že i kdybych šel za ní, šel bych za ní jako mrtvý,

a že i kdyby se ona vrátila ke mně,

vrátila by se už leda z onoho světa.

Je to vraník z pohádky

Je to výlet za hranice vědomí

Je to její zkažený vkus, jenž zapříčinil rozkvět vztahu s tím buranem

Je to těžký úděl milenky ze sídliště

Je to příspěvek do Brava

Je to nejzazší hrana nicoty

Když chce Hermann Broch vysvětlit postavu, definuje nejdříve její základní postoj, aby se pak přibližoval postupně detailnějším stránkám její  povahy. Od abstraktního jde ke konkrétnímu. Esch je protagonistou druhého románu trilogie  Náměsíčníků. Svou podstatou, říká Broch, Esch  je rebel. Kdo je to rebel? Nejlepší způsob, jak  pochopit jev, říká dál Broch, je srovnávat ho. Broch srovnává rebela se zločincem. Kdo je to zločinec? Konzervativec, který počítá s režimem  takovým, jaký je, chce se v něm usadit a pokládá své krádeže a podvody za povolání, která z něho dělají občana jako z každého jiného. Rebel na-  opak podvrací ustálený řád, aby ho podřídil své  vůli. Esch není zločinec. Esch je rebel. Rebel, říká Broch, jako jím byl Luther. Ale proč mluvím o Eschovi? Kdo mne zajímá, je romanopisec. S kým ho srovnat?

Je to mrtvá velryba

Chudáci květy na zahradních záhonech. Jako by se bály strážníků… Jsou však tak milé, že stejně kvetou a stejně se usmívají jako kdysi venku, když na ně padl první pohled prvního člověka, který je viděl kvést a zlehka na ně sáhl, zvědav, zda promluví…

Zdá se mi tak přirozené vůbec nemyslet, že se někdy o samotě rozesměju ani nevím čemu, snad něčemu, co předpokládá, že jsou lidé, kteří myslí… Co si asi myslí moje zeď o mém stínu?
Někdy se tak sám sebe ptám, dokud si nevšimnu, že se na něco vyptávám… A pak si připadám stejně nepříjemně, jako bych si všiml, že mi zdřevěněla noha…



Buď požehnáno totéž slunce z jiných krajů, jež ze všech lidí činí mé bratry, neboť v určité denní chvilce na ně pohlédnou jako já a v té ryzí chvilce, přečisté a citlivé, se neobratně vracejí s téměř nepostřehnutelným povzdechem k pravému prvotnímu Člověku, jenž spatřil východ slunce a dosud je neuctíval.
Neboť tak je to přirozené — přirozenější než uctívat slunce a pak Boha a pak vše ostatní, co není.

Neboť jediný skrytý smysl věcí je ten, že žádný skrytý smysl nemají.
A je divnější než všechny podivnosti a než sny všech básníků a myšlenky všech filozofů, že věci skutečně jsou tím, čím se zdají, a není tu třeba ničemu rozumět.

Je to manželství spřízněných duší

Je to ořechovník

Je to jen tichý hlas v mrtvém domě

Je to průmyslová revoluce a průmyslníci

Rezavý autobus pomalu sjíždí z kopců.

Horalé dřímají, jen malý chlapec klečí

na zadním sedadle s čelem přilepeným ke sklu.

Tají dech, vidí veliký měsíc.

Jako by se opřel o rozpálená kamna,

má náhle bolest a ví, že v ní je sám.

Říká si: Proč? Snad letím, možná padám.

A jiný hlas tiše: Vem, jenom vem ten dar.

Je to korunka na čele

Je to náhlé vzplanutí

Je to síla, princip zkoušky

Je to hladce a obrace

Je to náhoda, která je spojila v pár

Je to řízek z krůty

Je to prazvláštní náhoda