neděle 30. září 2018

Koš s kapesníky


Jen tento odstavec je nechutný, ostatní jsou krásné!
Poslední ženou v místnosti byla Ema, svázána k tyči uprostřed pokoje, zatímco v koutu ležely její svršky. Vyrážela neartikulované pazvuky, které by citlivé muže přivedly k vyvrcholení. Byla nahá, jak ji pánbů stvořil, okraje drsnénabíječ ho provazu se jí zadíraly do kůže na zápěstích i kotnících. Do análu ji zajížděl tvrdým, dlouhým pyjem profesionální Štefan. Přes oči ji zplihle visely hnědé vlasy, hlavu měla skloněnou a vrtěla sebou v rytmických přírazech.

"Aneb stručná charakteristika toho, co se v mém životě dělo za poslední měsíc. Původně jsem chtěla psát nějaký hlubokomyslný úvahový článek. Námětů by bylo habaděj. Jenže události posledních dnů mě tíží jako olovo a tak... hádejte co? Jdu zas fňukat. A na rovinu, tuhle část sebe nesnáším. Tu smutnou, utrápenou, bez energie. Zvlášť když jsem si během léta vyzkoušela jinou verzi sebe. Šťastnou, veselou, činorodou, zvídavou, rozesmátou, akční, praštěnou. Fňukalka se vrátila teprve minulý čtvrtek - a ne a ne sepodařit ji vyhnat."

Rád bych se vyjádřil k Miriamce. Nedá mi to, abych si nepomyslel, že dokáže snadno zaujmout vyjádřením svých emocí! Ta část, kdy ji události tíží jako olovo a stahují snad až ke dnu, cha cha. Pláč. Začne bulet. Brečí, protože ji něco tíží. Ale protože prosí o pomoc, křehký organismus nedokáže unést nával tlaku a začne vypouštět slzy. Nemá k ničemu sílu, dochází jí energie a cítí se pod psa.




Kdysi byl svět plný divů. Ale nyní patří lidem. Udělali jsme z něho skládku bez zázraků, prostou naděje. Udělali jsme z něj to, čeho jsme se nejvíc děsili. Semeniště hříchů. Pohřebiště snů. Tolik potřebná podpora těm, jimž se nedostává příležitosti k vykonání převratu, uvázla kdesi na půli cesty, zašantročená v další zbytečné koloně kamiónů.

sobota 29. září 2018

Udavač a relativista

Podvodníci, to jsou hráči, v malém i ve velkém. Proto je mám tolik rád.

Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže se pravá jeho povaha. Chceš-li poznat člověka, dej mu flašku vodky a pozorně sleduj, co s ním dělá. Poznáš temperament, směrování i zdroj lásky, je-li v něm jaký.

pátek 28. září 2018

Továrník

Muž musí v životě zasadit strom, postavit dům a zplodit syna.
Žena pak musí do konce svých dnů zalévat strom, uklízet dům a starat se o ty dva hňupy…

čtvrtek 27. září 2018

Publikovatelný

Poctivý byl fenomenálně. Jen zpozorovati někde nespravedlivost, už se vloží do věci, třeba se ho vůbec ani netýkala.

středa 26. září 2018

Čaj z čekanky

Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.
Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý.

úterý 25. září 2018

Kozák

Když byl propil všechno do posledního hadříku, jde opilec spat, a druhého dne, probudiv se s nesnesitelnou bolestí hlavy, marně prosí krčmáře aspoň za jediný doušek vodky, aby si spravil žáhu pro kmotra příhodu.

neděle 23. září 2018

Dmout se

Byl to chlap jako hora, nesmírně tlustý a svalnatý, chodící stále po lokále s vykasanými rukávy a bedlivě pozorující hosty. Jakmile někdo nedojedl jeho polévku, kterou předkládal hostům v noci, jeho obličej vzal na se děsný výraz.

sobota 22. září 2018

Svéráz

Neboť vím, že anděl má v jedné ruce kabelku, ve druhé učebnici, a oči neklopí. Nemá, zač by se styděl.

pátek 21. září 2018

Posvěť mě

Do třetice našich malbyzpytných průhledů bych vás chtěl uvést do rajského světa Lukase Cranacha staršího. Ve středu dění je opět strom. Tentokrát se jedná o štíhlounký kmen, jehož větve se zmítají v při hurikánu a mají něco za lubem. Jedná se o vskutku pozoruhodně pojatý strom, který prozrazuje vysoce estetickou a ušlechtilou, mravně nezištnou povahu. Níž se vyskytují postavy. Máme štěstí, že se jedná o chlapy, protože ženské postavy jsou v Cranachově podání mírně řečeno srandovní. Na chlapech není co zkazit. Fousy, tógy, sexy mozky, slabší svaly. Jestli to je hříšník na kameni, jehož nabádají rádci k větší opatrnosti, a ten u vchodu do jeskyně, víme, že to je sám Pán Ježíš, který vylezl třetího dne poté, co odvalil kámen, z místa, kde byl pohřben. Na obrazu je zachycen cyklus, akorát nemá žádný řád, zdánlivě žádný řád, i když pro člověka 16. věku je jasné, co se na obrazu odehrává. Každopádně panoráma dává nám pohlédnout do tváře umírajícího na krucifixu, alespoň o něm něco víme. INRI, neboli Onen známý ukřižovanec, o němž už šla řeč. Nad ním rej andílků seskupených v mraku, jeden z nich píská na flétnu, a všimněme si, že mají pouze hlavy a křídla. Na vrcholku skály věřná Máří (která je naštěstí příliš daleko, abychom na ní pečlivě zkoumali detail), pod ní jednorožec, prosím pěkně. Cranach st. měl asi vytříbený smysl pro černý humor, dlouho nepochopený, kterému vzdal poctu až tumblr. Vpravo prorok nebo snad dosud zbloudilý Šaul, jehož Pán obdařil moudrostí Slova, předává mu neposkvrněnou Bibli a doufá v jeho ambiciózní podniky. Adam a Eva, jabko poznání a chycený had. Střední pásmo v pozadí patří hoře, planině, kapli a válečným stanům. Ještě při rádcích leží co bys střenkou dohodil v hrobě mrtvola, kterou možná někdo právě podrobuje dnes téměř nepřípustné exhumaci. A nebo s ním ještě neskončili, s nebožtíkem. Celkově má malba ráz panoptika neslušných mravů a uvolněné morálky, kterou právě nesourodý princip kompozic, ten stromek, umravňuje a drží nad ní metlu lidskosti a světské velkodušné etiky. Vůbec je kompromis mezi étos a logos a mezi nízkým a vznešeným patrný na tomto přezvláštním Cranachově výtvoru, kdy to v lemech prská a vře sírovodíkem zmatků a plamenem infernálních sil, zatímco pokorná duše touží po věčném světle.

čtvrtek 20. září 2018

O útěše

Vasilij Kandinskij. Když se vysloví jeho jméno, okamžitě se vyrojí pochybnosti, rozpory, ale i obdiv z řad adeptů malby. Jak to bylo s ním a jeho múzami? Šoustal každou, kterou dostal do ateliéru? A proč ženami tolik pohrdal, klamal je a opouštěl, když působily jako katalyzátor jeho tvorby? Na některé z těchto pádných dotazů neodpoví ani nejzarytější znalec lidské povahy. Tím méně ubohý žáček stuprum, který sotva rozezná smajlíka hněvu od vysmáté čtrnáctky na kolotoči.
Podíváme se na zoubek jeho mistrovskému dílu Podzimu v Murnau. Abyste pochopili, o co jde na obrázku, musíte znát detaily jeho tehdejšího života. Čtyřicetiletý, chytající novou mízu, celé roky se už rozvádějící Kandinskij odejel koupit novou vilku do rozkošného Murnau. Teprve krátkou dobu to táhl s G. Münterovou, s níž v posteli položili základy abstraktnímu umění. A během cesty k rozkošné vile projíždí podél aleje stromů, které ho okamžitě upoutají.
Vozovka (která je přece nejspíš řekou) je namodralá a prudce se svažuje k říčce a nebo je to řeka, která se svažuje k vyšlapané pěšině, nevíme. Dole v údolí leží městečko, obklopené pásy hor, vizuálně nudle halabala nahozených nátěrů, které se ve sféře vrcholů dotýkají zamračené, nabírané oblohy. Co nevidět asi sprchne. Cítíme z pnutí kolem zvlněné cesty, jak se zvedá burácivý větřík. Strom, o nějž se opírá kompozice, je téměř v samém středu, ale tak docela ne v něm, spíš ostatní, fádní již dřeviny, se kolem něj kupí jak dodatečné ozdoby na kokardě, spadající po úbočí až kamsi pod obzor v podobě ukazatele. Je jasné, proč svítí jak výloha rudými květy a proč jako jediný má v sobě příměsi modré, tmavě modré jako skaliska hor. Protože je to zkrátka kontrastní kombinace... z modrého stromu, spíše připomínajícího flek než plastický objekt (brzy nato základ hnutí Modrý jezdec) vyrůstají srdce nebo růžice nebo co a obepíná je zlatá vlasatice nadrženosti, přičemž asi akorát s Gabkou jedou do nové vily nadržení a připraveni píchat jako zvěř - nic tak vizuálně nespájí sexuální natěšenost jako žlutá proti modré a červené. Kromě zelené a těch dalších třech zde prakticky není jiné primární barvy, barevně se jedná tedy o strohý až asketický obraz, jenže co jej dělá tak atraktivním, je asi ta naroubovaná barevnost, živost, zběsilá vyfintěnost ústředního stromu a stínování, odstínění oblohy (mraky působí staře jak z výpravy na Sinaj) a zvláštního, zleva zpočátku zkoseného, dál téměř plujícího horizontu. Celý výjev někam pořád padá, nestojí, už aby byl zbořen jak domek z karet...

středa 19. září 2018

Krahujec

Zadíváme-li se pozorně na Miróovu olejomalbu Farma, nemůžeme přehlédnout ústřední prvek kompozice, tu nejzdánlivější všednost, keř či snad stromek ovšem nezvykle vysoký s podivně tvarovanými listy, zkroucený pod na pohled chronickou lehkostí svých na jednom úseku již (nebo stále) zelenkavých ratolestí, s pupeny dosud sraženými u kmene, s typickým zbytněním oddenku, což je jedna z typických vad růstu dřeva. Dále či níže pod zemí jasně vidíme, že prakticky nemá kořeny a tyje tak zbůhvíčeho, ale řekneš si jen "pod svícnem největší tma". Že je větven v koruně, nebo z toho, co z ní zbylo, poněkud vidlicovitě, také jistě není náhoda, neboť tak upomíná na ohradu z Dantova sedmého kruhu pekla, kterou strážila ona strašná, žravá, pískem pokrytá příšera, jejíž ohon tak jako štír hrot měl a možná chce na nás působit preventivně či aspoň dušezpytně, neboť kacíři končívají velmi smutně (hořící jezero hadra). My si však nezoufáme, neboť víme, že počestné srdce se nemusí obávat ani pekla, ani rozkoší nebe. Dále trochu vpravo se nachází již světštější prvky, jakýsi přístěnek a kurník, vlevo pak hospodářské stavení, vejminek se stájemi. Nejblíže okraje směrem k nám se rozprostírá jakási žlutozem, otázka je, zda by na čemsi, co je tak sežehlé sluncem, vyrůstaly bez problému plody. Protože jich je všude přebytek a jsou naznačené takřka až mimo obraz, musíme se domnívat, že ve dvacátých letech 20. století bylo ve Španělsku, těsně po válce, příhodné klima pro pěstování obilnin a sázení brambor. Děvče snad nabírá vodu či myje prádlo, sám nejzažší konec vzdálené perspektivy patří studni a poníku a jakémusi vozíku nebo bedně na nářadí. Co je opravdu neobvyklé v této pionýrské epoše je to, že si malíř vyhrál s ptáky a vůbec zvířenou, na malé ploše zvláště, víc než s hmotou, s materiálem, třeba v pravé částí jich je dobře tucet. Ostatně se jedná o jeden z prvních a nejdokonalejších výtvorů realistického kubismu, kdy všechny tvary budov mají přísně geometrický ráz a každá konev a kaktus (?) zapadají do sebe jako dílky skládačky, včetně měsíce, který snad nemohl být umístěn na vhodnějším místě, ačkoliv nejenže by se nikdy, soudě podle hodiny dne, na daném místě nevyskytoval, nikdy by se ani nevyskytl plně realizován svítě tak měkce, protože se zdá, jako by zleva zpoza okraje obrazu na budově, co připomíná spíš skálu se svou surovou strukturou, přesto přísně rozvrženými okny, ještě procházel paprsek slunce, zatímco za horami vzpovzdálí se už chystají jakési ranní červánky, modrá, možná až příliš modrá obloha klene se nad farmou, a úplněk jak známo přichází do západu slunce, nebo spíš se chystá další svítání, což je ostatně něco, co je pro Farmu typické, totiž jako by nebyla ukotvena v čase, či spíš jakýkoliv výklad chronologie v jejím izolovaném případě naráží na problémy nebo nonsensy. Nikdo se selským rozumem by asi v životě neponechal se povalovat předměty v takové uctivé vzdálenosti od sebe a nebo rovnou stát tam, kde jich není třeba, přesto iluze, že jsou na svém místě a patří k celku, je všudypřítomná. Červený čtverec, co drží pohromadě plot, je past na oko (a co se děje v prostoru uvnitř něj) a nejspíš něco, co udeřilo do čiv i Ernesta Hemingwaye, když obraz vyhrál jako čerstvý ženáč a věnoval jej své novomanželce.

úterý 18. září 2018

Jakmile jabčák zaúčinkoval

Někdy mám pocit, že kolem mě existují mrtví lidé. Nemyslete si, že jsem blázen. Kdepák, děvčata. Vždyť mám IQ aspoň 70. Někteří psychiatři dokonce byli toho názoru, že se pohybuju v horní polovině osmdesátky, tedy v rozmezí 85 - 89!

Jiní byli opačného názoru.

Ale na tom už teď nesejde. Podstatné pro vás je, že vám hodlám sdělit svá zážitky se světem mrtvých. Hodlám vám popsat, co se mi honí hlavou, když se s nimi po nocích stýkám, a proto se raději usaďte do bytelného křesla a připněte si řemínek ke kalhotám, pokud nejste při čtení nahé a rukama si vzrušením nezajíždíte k citlivé kačce.

Poprvé mě ty vize přepadly před mnoha a mnoha lety. Vím, že do oken padal hustý sníh. Zvony ohlašovaly nějakou bezvýznamnou hodinu, nějaké klekání a pamatuji se, že údery zněly hrozivě dlouze... Tak to asi začalo...Zpočátku jsem myslel, že jde jen o přechodné pominutí smyslů, což se mi na látkách měnících vědomí stávalo v jednom kuse. Pak však, když tyto mžiky přecházely v trvalé, někdy i celé hodiny trvající zážitky, pojal jsem podezření, že mám dar komunikovat s mrtvými, nebo s duchy, jak chcete.
Není vůbec jednoduché o tom mluvit na místě tak veřejném, jako je můj blog, ale rozhodl jsem se, že přemůžu rozpaky a udělám to. Tu první noc, kdy sníh hustě uléhal na okenicích, a sněhové vločky se zdály dopadat jako přesně načasované pumy poprašku a tvaru, mě všechno táhlo k odchodu do taverny. Byl jsem otrávený z celého dne blbce, který mi ještě jako naschvál večer při pohledu na stav e-bankingu naznačoval, že se kvůli mým osmdesáti korunám na účtě ani pořádně neožeru...naštěstí jsem měl houf kamarádů a známých a mecenášů, takže jsem prostě šel, kam mě srdce táhlo a úspěšně jsem byl před půlnocí na šrot. Jenže při návratu domů, do tepla, do postele provaněné levandulí, mě to udeřilo. Snih stál jetě dopadal rovnoměrně. Šel jsem kolíbavě jako kapitán Grog po můstku, když tu přede mnou asi na pět kroků se zničehonic zjevila jakási vyschlá žena v rubáši, které místo očí zely vyžrané očnice. Div že jsem úlekem se neskácel do bělostného sněhu, ve svitu měsíce vypadala její tvář jako sežraná prastarými skaraby a ona sama jako neúspěšně balzamovaná mumie. Nespustil jsme z ní oči, blízek nervovému zhroucení, načež ona otevřelá hrozivá, zpráchnivělá ústa a podivným, staženým hlasem zašeptala: "Umřeš na šutry," pak se asi po dvou vteřinách vypařila. Došel jsem domů, kopl do sebe ještě pár doušků slivovice a ulehl k spánku. Zbytek noci zastřela milosrdná tma.
Ráno po probuzení mě strašně pálil močák, jako bych chytil zánět nebo co. Chtěl jsem se hrozně vychcat, ale nemohl jsem. Jako bych měl v těch trubkách jehly. Bolest vystřelovala z boku až do třísla. Hrozně to pálilo a nedalo se nic okamžitě dělat než potupně si zavolat záchranku a válet se po dlaždičkách.
Chvíli jsem tam proležel, než mě nabrali na nosítka a odvezli do nemocnice, chvíli jsem pod injekcemi čekal, než mě přijali a po prohlídce vyřkli verdikt. Ledvinové kameny ve stádiu akutním. Řekl jsem jim, že jsem nikdy neměl problémy s žádnými kamínky. A oni řekli, že to jsou fakt šutry a že musí jít ven, jinak umřu.
Jakmile jsem zaslechl od toho doktora, co vypadal jako medvěd na dovolené, to medicínské ultimátum, zachvěl jsem se jako osika... "To už mi přece říkala ta mrtvá mumie," vzpomněl jsem si na včerejší hrůzu. A sotva jsem na ni pomyslel, tu mě zasáhla ta prudká bolest. V životě jsem zažil mnoho bolestí, ale tato byla zdaleka nejhorší a nejprudší, ani smrt sexuální partnerky předávkováním mě víc nezasáhla. Bolest je něco jako rozerva. Otvírá prostor, který se nezacelí, dokud není po všem. Ale nerve tak, že létají třísky. Bolest sice rozervává, odděluje, ale tak, že zároveň všechno táhne k sobě a v sobě uzávírá, takže je jako svině, která tě zažaluje, že neplatíš alimenty a pak se ukáže, že vydělává třikrát tolik co ty. Padl jsem na zem a jektal jako šílený zuby, až i doktoři zbledly jako stěna, na níž visely ty jejich ohyzdné reprodukce pointilistů, a hrozilo, že si překousnu jazyk, jak jsem vyrážel neartikulované skřeky a drásavý křik. Všecko ve mě utichlo, ba i okolí bylo tiché, slyšel jsem jen, jak mi srdce bije jako splašené a jak se ty šutry ve mě převalují, jak bobtnají a vyrážejí snad na povrch, snad do hlubin, jen proto, aby mi způsobily ještě nesnesitelnější a nelidštější bolest.

pondělí 17. září 2018

Mezimozek

Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Už je to otrava. Ano, slyšíte správně. V zemi české je cosi prohnilého, kromě piva snad všechno! Nemohu tedy mlčet a jen se užírat. Minulostí, která proplula tiše jak řeka Svratka kolem ožralého bezdomovce ležícího ve vlastních zvratkách. Popíšu vám proto jeden velkolepý mravní skutek, který vykonal můj přítel - hrabě. Je tomu už mnoho let, co jsem ho návštivil v krásné Jihlavě, kde měl svůj statek a kde trávíval podzim svého života. Za časů jeho mladosti a bujaré odvahy však způsobil něco ojedinělého a vskutku záslužného.. podívejme se na zoubek jeho životní dráze, abychom si objasnili, co v ní bylo tak heroického. Nebo alespoň, co v ní vůbec bylo, abychom pochopili onen skutek.

Pavlík Kobliha se už narodil s modrou krví. K tomu poznání docházelo znenáhla a definitivně k němu došlo až na prahu dospělosti. Patřil mezi děti s poruchou mozku, kdy se mu nedokrvovala levá hemisféra, a to mělo značný vliv na jeho rozumové schopnosti. Do kroniky matriční ho už zapsali jako Pavlíka a nikoliv důstojně jako Pavla, protože už po třech hodinách po narození bylo jasné, že bude mít problémy s učením a bude div, když se naučí chodit, tak byl všelijak zkroucený v nohách a tak se mu křivila páteř. Pavlík však bez problému zdolal své nervózní tiky a záhy běhal a dupal jako o závod. Ve škole mu přezdívali hurikán, ve škole skromněji blesk. Tak či tak, patřil mezi nejlepší žáky a probojoval se až do elitního kola v matematické olympiádě. Jenže pak přišel zlom. Zemřeli mu při autonehodě rodiče a on se stal sirotkem. Všude si ho přehazovali jako horký brambor, a on tak se musel protloukat vlastními silami. Takže vypomáhal u zedníků a umýval káry. Někdy v té době začal trpět stihomamem a schizofrenií. Slyšel hlasy, že je vyvolený hraběcího rodu a že musí pokračovat v slavné jeho tradici. Zpočátku nedával na sobě znát, že šílí, později ho ale hlasy definitivně pohltily. V práci ho nikdo nechtěl poslouchat, a tak se s ním rychle rozloučili. To byl však nebyl Pavlík, aby zanevřel na svůj život. Je otřesné, jak tento bojovník trpěl neúčasti druhých na jeho překotně se zhoršujících stavech. Brzy byl hospitalizován v blázinci, nezbyly mu už téměř žádné peníze a to málo, co mu zbylo, chtěl utratit za knížky. Tehdy znovu zapracovala Prozřetelnost a vystavila ho, jako v tom vtipu o ztroskotanci, který na opuštěném ostrovu se modlí o pomoc a když přijede loďka jednou, odmítne pomoc posádky s tím, že Bůh ho zachrání, když podruhé, znovu je odmítne a když umře hlady, v nebi se ptá Boha, proč ho nezachránil a Bůh překvapeně odvětí: "Přece jsem ti dvakrát poslal loďku!", ne zkoušce, nýbrž záchraně.
Objevila se v podobě dívky jménem Anna.
Spatřil ji v knihkupectví, když si kupoval útlý svazek o historii pytláctví v Čechách. Podíval se směrem, který mu osud vnukl. A zrovna v tu chvíli, naprosto nečekaně na něj upřela ledově modré oči z řady u pokladny. Něco se stalo, když se jejich pohled střetl. Dívka náhle prudce vyskočila z řady a s napřaženýma rukama a výkřikem: Lásko! se rozběhla k muži.. a vzápětí tyto dvě postavy jako dva ohně splynuly v jeden, tělo na tělo, ústa na ústech a jejich vzlykot jako by se dral z jednoho hrdla. Vyciťoval jsem trapnost situace, avšak nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Takto se setkávají spřízněné duše. Nevím, jestli to některá z vás zažila, ale spíš asi ne.
A tu se blížíme k závěru a tomu skutku. Vzal si ji za ženu a učinil ji hraběnkou Annou Koblihovovou z rodu Falkenštajnů. A měli spoustu ještě šest hraběcích dětí, které pokřtili jmény svatých mučedníků a žili spolu až do jeho smrti na selhání srdce.

Zítra speciální čarodějnický článek.

neděle 16. září 2018

Ochlupená díra


Když hledím k hvězdám, uznávám a vím
že jsem jim fuk, je na mně, co já s tím,
však býti přehlížen, na zemi, zdaleka
je menším zlem, pro zvěř i člověka.

Vítali bychom zájem hvězd zřít plát,
jež nešlo by, než neopětovat?
Pokud pak lásku nelze vyvážit,
ať více milující sám mám být.

Přestože obdiv cítím, a to dost,
k hvězdám, z nichž ke mně čiší lhostejnost,
když je zas vidím, sotva pronesu,
že přes den nevidět je nesnesu.

Kdyby snad hvězdy pošly, zašly v dál,
na klenbu prázdnou hledět, to bych dal,
velebné temno, ryzí, vyzývat,
však mohlo by to chvíli potrvat


sobota 15. září 2018

Loyola

Dneska si povíme něco o našem nejoblíbenějším nápoji, kterým zchlazujeme vyprahlé hrdlo dnes a denně, jenž má léčivé, téměř nadpřirozené účinky na mozek a taky na tělo. Kdo je tlustý, zhubne a nosí se, pokud pije čestně a bez delších přestávek, téměř jako cár papíru. Kdo je hubený, bude mít těřich jako pneumatiku, pro každého zkrátka něco. První recept, který lidé zapsali k přípravě piva, je hymnus k Ninkasi, to nějak zhruba kolem roku 1800 před Kristem. Ninkasi byla sumérská bohyně piva a Sumerové byli jedním z prvních národů, kteří nám zanechali přesvědčivé důkazy o pití piva. Pivu však předchází tento zvláštní postřeh a sice, že archeologové umístili první kvašenou spotřebu nápojů do doby zhruba před devíti tisíci lety a první známky pití konkrétně piva asi o 4000 let později. Mnozí věří, že pivo pohánělo posun od paleolitické k neolitické civilizaci, když si lovci-sběrači uvědomili, že se budou muset usadit na jednom místě a ne lelkovat chvilku tam, chvilku zas opodál, aby spolehlivě sklízeli obilí.

Již od počátku bylo pivovarnictví v rukou žen, byl to jejich úkol.

pátek 14. září 2018

Rozběhla se a já osel za ní

Dívky kvetou růžemi a jsou svrchovaně mravny. Pernatá zvěř lítá po ulicích a sama přiletuje k lovci. Tak si představuji Kocourkov, dokonalé české maloměsto nebo městys... vesničku, osadu s třiceti chatkami a sedmi malomocnými obyvateli. Skutečný ráj na zemi, území nikoho, kde neplatí ani přísné předpisy, ani vyhlášky ministerstev. Jen sedm statečných dře u svého kolovratu nebo ve mlýně, kde se zpracovává lidská kůže, konkrétně kůže cikánek a neplodných policistů v důchodu, a ne pohanka, jak je u nás (a hlavně v naší kuchyni) zvykem. Chtěl bych zde dnes promluvit o vážném tématu. Je jím pojídání lidí. Říká se sice, že sto lidí sto chutí, ale to je, myslím, hluboká nepravda. Na sto lidí vyjde asi sto tisíc chutí a chuťové receptory uložené podél kanálků v jazyku jsou natolik diferencované, že nerozeznají pouze tři základní chutě, slanost, kyselost a sladkost, nýbrž celých dvě stě miliónů stopových prvků. Takže i kdybychom měli přečkat noc v poušti, na oáze kraji, mohli bychom v klidu důvěřovat našemu jazyku, že by si vybral nejchutnější část svině z kotlíku, již by zbloudilý Arab pro nás přichystal. Dokonce bychom si mohli pomocí jazyka najít partnera pro života, kanibala jako my. Pocházela by tato kanibalka třeba z urozené rodiny, která by si potrpěla na etiketu při stolování. Muselo by dojít k mnoha náhodám, abychom s ní nakonec skončili u oltáře, to nepopírám. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí?

ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
jdou hlavně po sexu a jenom skučí

čtvrtek 13. září 2018

Dověděl jsme se leccos, co už jsem zapomněl

Nemluvil nikdy ze sebe, ze svého nitra. Patřil mezi mnohomluvné a co víc - mezi mnohomluvné ožraly. Vždy, když se slil, blábolil bez přestaní i tehdy, když mu někdo dal povel mlčet. A neřekl nic ze sebe, ze svého nitra, pouze papouškoval, co řekli druzí před ním. Není divu, že měl vděčné posluchače. Nebylo jich málo. Seděl tam kupříkladu s ním člověk ohromných tělesných rozměrů s divně vypouklými nerovnostmi na oholené lebce, ale tak pokorný a tichý, až bylo s podivem, jak se vůbec mohl dostat do tak škodlivé společnosti. Nakonec se ukázalo, že byl pašerák, podloudník pálenek. Pochopitelně mě to docela zarazilo. Kontrast mezi těmi dvěma chlapíky.

Nepřijatelné.

Snažil jsem se toho oholonce dostat na vzduch, ale jen tam seděl, zamlklý, s podivně vědoucným úsměvem. Usmíval se jako ti, kteří podprahově ví příliš. Zažil držkopády i nečekané vzlety do atmosféry. Hlavně s druhou ženou, která ho slušně obrala při rozvodu. Na druhu stranu, řekl jsem si, proč ho zachraňovat.
Díky takovým osobám nikdy nepřestane svět produkovat víno obilné - vodku, které škodí plodu i dospělým již mozečkům.

Ve společnosti mluvky byli ovšem všichni tiší. Tento krcálek, v němž sedávali, mohl sloužit jako pravzor chrámu - jediný kazatel se z kúru ozýval se svou řečí, ostatní zadumaně mlčeli v lavících a nad nimi se rozpínal denně tentýž uzounký proužek nebe... Zde byl svůj zvláštní svět, jenž neměl nikde nic sobě podobného. Až jsem se bál, že ho naruším svou přítomností...

středa 12. září 2018

Teroristé a šminky

Kola osudu se točila nezřízeně dál a panbůh zatím pekl oplatky... leč cosi se přihodilo, normálně šel život dál až do května, kdy se událo cosi přesahující běžný rozum. Silva si našla kluka, normálního boye do postele i do kuchyně. Filip se tak stal prvním vlastníkem tajemství, co skrývá Silva v kalhotkách. A že to bylo požehnané vlastnictví. Kundička první jakosti se tam rozpínala a tetelila v stinném chládku, jako by čekala, až ji Filip nabere na roh hojnosti a pěkně ji rozehřeje. Byl sice povahou dobrák od kosti, ale když se mu poprvé odhalila, změnil se v lačného vlka.. div ji nepokousal. Nemohl si ji vynachválit. Vždy pečlivě oholená s jemným chmýříčkem pouze nad klínem, rozdávala pyšné úsměvy a plaše vždy v posteli čekala, kdy do ni zarazí po práci úd.

úterý 11. září 2018

Skutky pramenící z libida

Můžeme se mýlit různým způsobem. Neuvěřímě něčemu skutečnému, klameme se zdáním, lichotíme si domýšlivostí atd. Který z těchto způsobů je nejnebezpečnější, ptáte se? Řekl bych, že nejsmutnější pohled je ten, který hned a bezpodmínečně pohne k slzám.. tedy nejvíce můžeme se mýlit v poupatech rozkoše - v ženách. Kdo se zradí v lásce, je politováníhoden. Nemůže za to, že se zklamal, že byla jeho důvěra zlomena a rozšlapána rozkošnou nožkou kypré záletnice, aniž za to, že ji vytrestal podobně jako ona jeho - tím, že ji nebere telefony a vůbec nebere na zřetel její existenci. Tak mnohý teenager skončí jako běžný paroháč, ale oklepe se, výhodně se ožení, stane se kýmsi vlivným a k stáru na svůj podvedený vztah lehce již zapomene. Jenže jsou i tací, kteří se stávají paroháři napořád - jednou jim zahla, vždy jim každá následující zahne. Německé pořekadlo "einmail ist keinmal" pro ně v běhu univerza a života vůbec představuje výsměch. To jsou nejčastěji ti, kteří v mládí tajně zkupovali z tuzexu žabky a chodili je na výstaviště zapalovat a pak od nich se ztřeštěnou radostí odbíhali... ti, kterým není souzeno dobývat srdce ženina. Obvykle jsou to jen poloviční chlapi, bez zadku, s předkusem, hnusně vyhastrošení a nedbající co by se za nehet o hygienu či o svou vizáž. Jsou předobrazem Turka, který prohrál v karetní hře svou ženu i dítě. Je jim fuk, že je prohrál, ty drahocenné relikvie rodiny, hlavně že zítra si může zahrát, nachmelen, zas.

pondělí 10. září 2018

Nekorektnost přísahy

Byli kdysi na Smíchově dva bratři, hrozní ochmelkové a nezaměstnaní prostopášníci. Měli jediný objekt zájmu - kromě karet a pálenky - copkatou, věčně usměvavou sousedku Magdu s poněkud mohutnými prsy na vzhledem k jejímu jinak drobnějšímu trupu a vlnivým zadkem.
První dolézal za Magdou prostě jen za sexem, druhý za ní chodil mlsat smetanu... objímat ji a lísat se k ní jako nějaký řeznický pes k svému pánovi. S oběma se eventuélně rozešla jako s milenci, ale toho druhého si vzala za muže. Tak taková byla... ještě skoro děvčátko a už prcala v manželské loži. Za rok povila synka. Skutečného řízka, vážil víc než čtyři kila, byl snědý po tatínkovi a i nos měl rozpláclý jako on. Nazvali ho Bambulou. Bambula rostl jako z vody a když mu bylo šest, poprvé začal tahat učitelku ve škole za sukně. Vychovatelky o něm říkali, že je zpustlý nejen na svůj věk. Kouřil, zkoušel pít víno z kanystru a hlavně chodil za učitelkami - rozumí se, že ne v hodině, ale o přestávkách - pokaždé stál u sborovny a čekal, kdy vyjde jeho třídní nebo mladá, čerstvě vdaná češtinářka. A pokaždé měl chlípné myšlenky. Bylo mu jedno, jestli je jí čtyřicet a má děti, které brzy půjdou na vysokou nebo je jí třiadvacet a teprve tři měsíce je po líbánkách. Zkoušel navázat nit rozhovoru a ne vždy uspěl, protože se před ním učitelky v rozpacích červenaly a pokoušely se rozpaky skrýt rychlým odchodem. Jak už šestiletí chodí, poněkud nejistě a směšně, cupital nejistě za ní, zatímco ona téměr uháněla na svých jehlových podpadcích dlouhou chodbou k východu, celá rozpálená tím vilným studentem lásky. Spěchala k slunci, nebo aspoň k autu na parkovišti.

neděle 9. září 2018

Oficiální prohlášení ředitele blogu

Člověk by nevěřil, kolik se tu vyrojí frustrovaných, nenávistných, tlak povznášejících, hlavu postrádajících komentářů ohledně neschopnosti řídících provozu blogu cézet. Jací to šupáci, že nám takhle zprasí nekorunovaného krále českých blogů, no ne? Ale nikdo se nezamyslel nad tím, co člověka žene se takhle prostituovat a vypisovat ze své nespokojenosti. Působí vaše komentáře totiž jak pěst na oko, ty všudypřítomné stížnosti, vzdechy a pláče. Zrovna jako byste se měli co nevidět postavit k Zdi nářků a tam deklamovat svoji modlitbičku se slzami ještě pod víčky. S tím rozdílem, že v Jeruzalémě vás možná nějaký bůh uslyší, kdežto tady sotva.
Každému je šumafuk, co si tu myslíte, to si uvědomte. Je to služba zcela bezplatná, a rozhodně moc nevydělá, takže snad ani nemůžete vážně čekat, že chudáci otrhaní, hladoví programátoři budou pracovat v nelidských podmínkách od bílého rána do pozdní noci, abyste vy, uplakánci, měli před večerníčkem svůj ubohý blog znovu plně funkční. To snad nemůžete upřímně čekat. Proto si nelžete do kapsy a neplačte nad rozlitým mlíčkem, který slíže beztak sousedova kočka. Blog a jeho doba jsou jako dva světy, které si sice navzájem vyměňují světlo a stín, ale vznášejí se v jiných sférách, potkávají se na svých oběžných dráhách, avšak nikdy se nespojí. Proto vám radím: vytrvejte týdny v naprostém klidu, nespamujte co deset vteřin nový článek, klidně i měsíce vytrvejte, ba i roky, uzamkněte se zatím do věže ze slonoviny, bude-li to třeba. A pak, jednoho dne vám slečna Hanka jistě oznámí dobrou zprávu: BLOG JE ZNOVU FUNKČNÍ, A TENTOKRÁT UŽ BEZ SRANDY OKOLO. Možná povstane zmodernizován, jak si to někteří vysnívají. A možná že ho úplně smažou z internetu, ale to už je ve hvězdách a vy s tím rozhodně nic nezmůžete!

Takže na blog a na silné vaječníky pro všechna děvčata, která se rozhodnou neutéct na blogspot a setrvat se svým milým blogem ve věrném svazku!

Děkuji za pozornost,
ředitel blogu Honza Mlýnek


Potkal ji jedné sychravé listopadové noci, konečně ji potkal, prodávala hamburgery ve stánku s rychkým občerstvením a náhoda tomu chtěla, aby mu napsala na kus lístku telefonní číslo. Stačil jediný pohled, aby uvěřil, že tato žena se stane jeho osudem. A skutečně, už dva týdny po prvním sexu byly přípravy k svatbě v plném proudu. Svěřovala se mu jako malá holčička, že pochází z hluboce věřící rodiny a součástí jejího dospívání byl i pokus o svatbu a rodinný život, jak to nazvala. Její rodiče pro ni uspořádali takovou performance. Když totiž přišel čas na vdávání, měla celkem devět poměrně růžolících nápadníků. Všichni věřili Boha a měli trému. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší rodiny, šestý ji recitoval verše, sedmý procestoval svět, osmý spolykal nejvíc prášku na hlavu a devátý byl nejmužnější, spojovala je jednoduše linka pouze s kostelem a možná taky s podobně ortodoxními rodiči. A taky měli všichni z toho klečení stejné mozoly na kolenou.
Smála se zakřiklým smíchem slečny, kterou někdo kdysi dávno znásilnil u popelnic. Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milováni "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se jí nepodařilo včas sehnat lékaře, který by ji udělal potrat. Tak porodila svou dceru. Nemohla se však o ni postarat, protože se sotva postarala o sebe, tak ji dala do pasťáku. Od té doby se s ní táhne smůla. Prodává hambáče. Jenže teď narazia na něho, na naprosto dokonalý exemplář soucitu a mužství. Zkusí s ním znovu otěhotnět a prožít štěstí rodinného života, dojatě mu šeptala do ucha při milování.

sobota 8. září 2018

Znovu ona

Nabídni sběrateli ženu, tu nejkrásnější, nejsvěžejší na světě - a on si jí ani nevšimne. Dokonce nad ní zavrtí hlavou. Ale nabídni ji mě a uvidíš, že do roka bude rodit hezké děti, protože jí naroubuju plod! Každý má svou slabost. Každý vášnivější druh podlehne své monomanii úplně a zcela jako hráč kartám, pijan vínům, kuřák hašiše osudné dýmce a prostopášník ženám. Vite, jak se to říká o géniích? On a jeho doba jsou jako dva světy, které si sice navzájem vyměňují světlo a stín, ale vznášejí se v jiných sférách, potkávají se na svých oběžných dráhách, avšak nikdy se nespojí. Připomíná člověka, který jde proti strašlivé vichřice, ale narozdíl od ostatních setrvá v chůzi a dojde až na její přestrašlivý konec, kde ho twister vcucne do sebe silou miliónů mikročástic.

pátek 7. září 2018

Posel zvěstuje lásku

Dnes je život opět hlučnější, stroje rachotí, čas letí rychleji a změny jsou pronikavější. Idyla je však nesmrtelná, protože je to radost ze života.

čtvrtek 6. září 2018

S vánkem dýchá jemně

Kde cestovalo se týdny a měsíce, dostaneme se nyní letadlem přes noc. Co jsme se dříve dověděli až po letech, nebo vůbec ne, dovídáme se nyní na síti hodinu od hodiny - ihned. Tak i ty méně příjemné záležitosti se dovídáme rychlostí blesku. Třeba nevěru odkryjeme snadno. Zapneme si facebook nebo podobný kanál. Tam už na nás čeká vzkaz, že naše beruška Iveta, pro kterou bychom ještě včera kloktali azbest, je tři hodiny s agresivním Kamilem ve vztahu, zatímco my ji v květinářství vážeme sladké růže! Co to ale znamená, být ve vztahu? Jejich nová známost je vlastně drama, je samo takový circus maximus, v němž se divoké bestie bez citu hladově vrhají na sebe, aby si užily výměšků těl do krajnosti.

středa 5. září 2018

Břečťan na ozdobu

Co leží v nedohlednu, může nám byt blízké. Malá vzdálenost není ještě blízkost, velká vzdálenost není ještě dálka.

úterý 4. září 2018

Zelená

Vždyť nic není tak vášnivé jako jinošské uctívání, nic tak plaché, nic tak ženské jako jeho neklidný stud. Zřídkakdy narazíte na zajíčka, který by měl nekalé úmysly. Obvykle kolem dívky svých snů poletuje jako noční můra a snaží se zapůsobit svou teprve nedávno objevenou mužností. Až když se mu to po několikerých nezdarech nezdaří, jeho hrdá povaha se naplní hněvem a začne ji upřímně obtěžovat. Jen si vzpomeňte, komu jste kdysi věnovaly svou jeskyňku. Byli to zlomyslní, nezřízení gauneři nebo spíš jemní koloušci? Asi tak půl napůl - přinejmenším v případě těch, které už měly třicet šest chlapů a víc. Ale zjištění, když ho chválíte, že vás pěkně uspokojil, mu lahodí asi tak jako doušek dietní koly. Prostě se překotně napije a jak mu lok sklouzne do bachoru, víc na kolu nepomyslí. Proto nikdy jinocha nechvalte a vždycky si nechte stehna rozevřená pro jiného. Neboť nikdy z pohledu na poklopec předem nevíte, na jakého kašpárka trefíte ani jaké divadlo si troufne rozehrát.
Nejlepší k citovým hrátkám a vydírání jsou ovšem takoví chlapci, kteří se zapřisáhají, že vás nikdy nepřestanou milovat, jenže takových je dneska už jen hrstka. A z té hrstky na to pětadevadesát procent zapomene dřív, než půdu pokryje první letošní mrazík. Proto se dobře rozmyslete, do koho investujete málo a obdržíte z něho maximum. Dívky minulé, přítomné i budoucí, již všechny jste částí myšlenky boží a Jeho záměru, chápete, jaké by bylo vaše osvícení, vaše blaženost, kdyby veškerá rande, jichž se zúčastníte, jež z vás dělají povolné a zranitelné ženy, schopné jen rodit a stěžovat si u bílého vína, se opakovala (kdyby to byl Jeho rozkaz) denně a neustále rozvíjela v děsivé a nepříjemné trojky, čtyřky s výměnou partnerů, pětky, kdy jeden by byl páté kolo u vozu, obligátní gangbangy, sexy po telefonu, únosy mimozemštanů a hromadné znásilňování do všech dírek (i nosních). Kupříkladu již zmínění zelení mužíčkové by si našli i další, vám dosud ztajené dírky, které by zaplňovali svými teleskopickými obušky údů. Kdyby Stvořitel chtěl docílit zničení ženského pohlaví, zvolil by si k tomu neodvratný příděl sexu. Ty utrápené tváře, které by už ani nedokázaly předstírat orgasmy, nýbrž by jen zničeně ležely v poduškách a přijímaly ten nesnesitelný tlukot nevybouřeného pupkatého dědy, který by byl speciálně Jím vybrán, aby jim osolil jejich nepoddajnost, pro kterou ještě před několika pokoleními ženské plémě povstalo ve známost. Umíte si představit tu maškarádu, že by musely ne jednou do týdne nebo jednou do roka sloužit jako nedobrovolné polštáře zhýralých mužských, nýbrž denně, a to prosím ještě neustále doslova každou hodinu a minutu přijímat jejich gejzíry i zpocené projevy po spermatu smrdících varlat, jež by jim i ve snech byly zprostředkovány jako artefakty zbožnění.
Smál bych se, kdyby On je tak nelidsky potrestal, na druhou stranu by jich mě bylo líto.

pondělí 3. září 2018

Muž s balanitidou dopravil vozem domů copkatou školačku

Tři týdny již měl velké jasně rudé skvrny, eroze na žaludu a uhnízdili se mu na něm chlamydie. Přesto nasedl za volant vozu a počkal, dokud školačka nenastoupí, poté, co ji nabídl bomboniéru a ona samozřejmě přijala a jeli lesem a jeli blátivými cestami, než vystoupili uprostřed pustiny. Tam ji ponížil nejprve a pak se do ní vycákal. Teď v sobě nosila dítě ďábla. Nesmí ho za žádnou cenu porodit, i kdyby jí to stálo zlomené končetiny a podlitiny na bříšku. Dívku to nepříjemně rozrušilo, plakala a celá rozbolavělá utíkala hledat pomoc k neznámým chalupám. Jenže nikdo na její sténání nereagoval, asi nikdo nebyl doma. Brzy ji objevil skrčenou u zídky a odtáhl za vlasy někam, kde si mohla vyřvat hlasivky. Tentokrát ji však místo styku čepel nože zabodl přímo do srdce.
"Pamatuj si, že když nechceš píchat dobrovolně, píchnu si do tebe já bez tvého povolení!"
"Jak jsem jen mohla naletět na bombošku..." namáhavě vyrážela poslední hlásky.
"Představuj si, že jsme milenci, kterým to nevyšlo," s úsměvem dodal.
"Nebyla jsem... nikdy ničí.. dokuds mě..." vylézala z ní mrtvá slova.
"Dobře, jak myslíš. Teď přijde ale tma, jen obyčejná tma. Měsíc je taky jenom koule, obyčejná vychládlá koule. Básnici nic nevědí, když plácají o svitu lun...."
V houští mezi pobíhajícím veverkami zatím vychládala kaluž její krve.

Ještě dva dny před Štěpánkou dělal šoféra její kámošce, teprve třináctileté Žanetě. Tak silný byl ten tajemný magnet v jeho nervech, tak rozdrážděná byla jeho palčivá nedočkavost, když viděl její útlá ramínka a růžovou školní tašku. Rozhodl se nalákat ji na lízátko. Malé lízátko vtiskl do její drobné, zmatené ručky jako peníz a když viděl, že se zatvářila nechápavě, připomněl ji, že je kamarád jejího tatínka a že ji chce jen zavést domů. Až bude mít šestnáct, změkne, stane se z ní mátoha po potratu, medúza po nevydařeném vztahu a začne kouřit, nebo pít nebo hulit. Dřív nebo později má každá princezna nějakého toho švába na mozku. Proto chtěl využít její dosavadní nezkušenosti a v lese ji oplodnit, dokud zcela nezvlčí. Uvědomoval si, že jí tím asi zničí dětství a možná značnou část dospělosti, přesto však nemohl ignorovat to šílenství svého penisu, které ho jako v amoku hnalo do další dívčí kapsičky, do dalšího hnízdečka zapovězených slastí, dokud o něj nepřijde, dokud mu ho nějaká k smrti vystrašená školačka neukousne nebo ho třeba nepobodá. Přestože se krutě ozývala balanitida, penis mu hořel jako stodola, rozhodl se, zmítán horečkou nervových zakončení, nepovolit a své odhodlání hodlal naplnit za každou cenu.

neděle 2. září 2018

Šalvěj v břichu psa

Časem vás vtáhne nějaký nápad do alternativní reality. Tak třeba v naší dimenzi se nemůže něco uskutečnit, proto si svůj nápad podržíte do jiné dimenze, kde se v klidu něco podobného uskutečnit může. Asi nechápete, co tím mám na mysli, tak vám to trošku rozvedu. Když si čtu evangelia, napadá mě, že vybrat si Krista jako oběť asi nebyl ten nejlepší nápad. Ptáte se proč? Odpověď je nasnadě. Protože jeho otec byl Nejvšemocnější Ve Vesmíru. Entita podobného vlivu asi nenechá bez povšimnutí, že mu bezvýznamní broučci na zemi lynčují syna. A proto mě napadlo, že se prostě nikdy neoplácí zabíjet někoho s konexemi. V naší dimenzi je to kontraproduktivní, zato v dimenzi na jiné obydlené planetě, mezi stvořeními, kteří nejsou až tolik podobní lidem, by to možná mělo svoje kouzlo... vraždit just ty, co mají moc a mohou se bránit. Protože když vybiješ a nasereš ty nejsilnější, slabší pod nimi podle zákona o zachování energie taky zaručeně padnou a budou padat až tobě k nohám.. a ty po jejich trupech vystoupáš na jejich padlé, uvolněné místo. Teď už je, doufám, všechno jasné.
Ehm.
Ale nyní už vážně. Něco jsem si pro vás, děvčátka, přichystal. Hrabe mi ve věži, poněvadž mám místo mozku z piva kostku. Sex, tráva a The Velvet Underground, to je život, nebo ne?

Bloudím tmou-pustinou
padá soumrak
vidím jeti kočár noci
zákon odplaty leptá hvězdný roj
a ty se krášlíš pro mne černou rosou


Dlouhé vřeteno hrůzy je jediným svědectvím o údělu člověka, napadá mě, když sedím a dýchám jako dýchavičný druh. Za časného rána ve skvělých vojtěškách rozbaluji cigára. Zapaluji. Hodina třetí je pouhým cinkotem cikánčiných dukátů... doslova prociťují každý záchvěv stébla hrající se mnou hru na otírání. Sedím zcela osamocen na chladných kamenech vprostřed toho děsného pole a cítím, jak se drolí. I v hluboké a tiché opilosti, tak hluboké jako moje černá duše, vítr rozfoukává úzkost po dlouhé, čarokrásné noci plné shotů a dívčích rozparků. Už déle ne. Už déle nemohu zde zanechávat otisk. Jsem jako krasojezdec stojící na klusajícím koni, až na to, že kůň je stárnoucí a kulhavý a že klusá pro mrtvé obecenstvo.
Kéž by některá z vás věděla, jak bolí to neohraničitelné prázdno v místech, kde by měla rozkvétat štědrost a radost a láska. Pak by se možná ruce některé z vás rozepjaly do dálky a zachytily mne...
Ale takto jsem jen přežitek, modrý bizon, kterého si vyšili indiáni na stěnu stanu. A ve vzduchu ten dotěrný dotek skvělých vojtěšek nebo snad jmelí, kdo má znát názvy trav... znovu a znovu mě pálí.. nasazuje si rukavice a zkouší mě v nich políbit.. loupe z mého těla, jako z těla nějaké přerostlé obojživelné želvy, kůži.. želvovinu, svléká krunýř, který se každou noc koupe v lásce s ohromnou mramorovou stonožkou smrti.

sobota 1. září 2018

Otloukánek

Král vykořisťuje zemi pro vlastní prospěch, jako by to byl jeho stateček. Žije v perfektním přepychu a v naprostém strachu. Zavírá se ve svých palácích, obklopených strážemi.

Kdy aposledy jste byli na maškarním průvodě? Už je to dlouho, což? Zrovna tak já. A tak mi hlavou běží starosti. Co když jsem opravdu nemocen? Nemyslím tělesně nemocen, myslím duševně. Vždy jsem si namlouval, že jsem klaun z cirkusu, který netrpí žádnou depresí ani klaustrofobií, ani nemá strach z mokrého klína. Ale třeba jsem opravdu těžký neurastenik, co to povídám, těžký ochlasta, jehož jedinou náplní života je propít se na druhou stranu?! Abych nezamluvil ten maškarní průvod. Viděl jsem ho před pár dny, mašíroval ulicemi. Zvedal jsem se zrovna na nohy po těžké noci s údy ještě rozlámanými, když tu mi vedle kotníku proskotačil chlapec na nějakém skútru. Vypadal povzbuzen nejmíň pěti gramy extáze. A ten výraz, nijak nesvědčící o letargii, jež se zmocňovala mě, mě naprosto rozhodil.
S automatickým pilotem v mozku jsem se vyvrávoral směrem, odkud on vyjel. Vstříc, jak se mi zdálo, dobrodružství nevídaného rozměru. Místo toho jsem potkal jen o něco živější, autentické čáry máry plus slavnostně oděné kvočny kouřící jednu za druhou u stánku s hamburgery. Uvědomte si, že byl horký srpnový den. Jakkoliv nemám chuť k jídlu, když jsem opilý rumem, pohled na některé nenažrané otylé chlapíky mě ihned vrátil do času Horáce, kdy lukánští volové na pastvě vypadali, jako kdyby na spodku žaludku nosili přilepené choboty a jimi se napásali od počátku světa, tak jim sousta létala do smradlavých, bezedných hub. Prost všeho rušivého i vlivů, jimiž se nelze příliš dlouho chlubiti, tedy přítomnosti dívky, vstupoval jsem střídavě na rozkopanou stezku a pak zas na chodník, v obou případech posetými výmoly. Červená světla signalizovala zákaz přecházení, ale já fungoval v jiném čase. Byl to jen další důkaz mizerné vybavenosti chicagské infrastruktury. Tolik peněz se vyčerpá na ochranu pozemku, na zabezpečení festivalů a slezů a sletů (rozuměj, srazů zlaté mládeže), že přitroublí Amicí za volantem sedanu nemají čas narazit do speciálně jim vytyčených svodidel a nebo vjet do čerstvě položeného betonu. Protože příliš fungují křižovatky, všude visí návěstí a cedule a značky, i když jich není vůbec třeba. Docházelo by ke kuriózním nehodám a víc lidí by přicházelo o životy i finance, vyhasínalo by víc masa, tak jak to má stuprum rád.