sobota 31. října 2020

Veselý svátek všech svatých

Blíží se bouře!

Šel jsem tak ožralý jedné noci zimní za dvojicí milenců. Poté, co se políbili před přechodem a odešli každý na svou stranu, ubral jsem se dívčinou stezkou. Představení se i dál rozvíjelo v souladu s výtečným začátkem. Sotva zahla za roh, připojil se k ní udělaný maník. Malá, mlsná a zamilovaná blondýnka konejšila ho svými úsměvy. Pouze do chvíle, než ji ubalil ťafku. Kdo mě zná, ví, že mě snadno něco rozesměje, takže jsem se začal blbě smát. Co naplat, všimli si mě (ona moc ne) a on se ubíral mým směrem a už jsem čekal, že ubalí i mně, počítal jsem se zavřenýma očima andělíčky, ale uvítal mě pouze úsměv, povědomý úsměv. Když jsem líp rozeznal jeho obrysy, naznal jsem, že jde o borce, se kterým piju pravidelně pivo v amerikánském baru. Pak jsem konečně uviděl tváří v tváří ten skvost. Upírala na mě pronikavý pohled oduševnělých očí, jinému muži by z toho zacukalo v žaludu, ale já na ni jen beze slova zíral. Její ústa, z nichž teď tekl pramínek krve, (aspoň se mi to zdálo) se stáhla v lehký ironický úsměv, v němž jsem uviděl svou žalostnou figuru jako v zrcadle.

pátek 30. října 2020

Vztek medúzy

Říkám ti: každý silný obraz se uskuteční. Lpíš-li na Lindě, jednou roztáhne. Ne možná tobě, ale někomu určitě.

čtvrtek 29. října 2020

Psota

Když jsem seznámil svou buchtu s mámou, nejdříve si vjely do vlasů a potom do mě obě jako dva nože neustále ryly svými úvahami a poznámkami.

úterý 27. října 2020

Čuba s obojkem

Vesměs se dají mé kontakty s něžným pohlavím shrnout do čtyř vět. Chodil jsem převážně s tlustými a nebo vychrtlými, s obličeji plnými pupínků jako jarní keře a dělal jsem to ze stejného důvodu, z jakého si mladí kluci mastí ptáka. Pro zábavu. Lepší je totiž být s nějakou než vůbec s žádnou. To je moudro, které si do hrobu mohl odnést i váš velectěný pantáta či skrze pokost generací táta jeho táty. A než bych trávil stovky hodin lísáním se do přízně nějaké sexuální bohyně, riskuje ještě přezíravost a ztrátu poloviny movitého majetku, radši jsem rychle a spolehlivě zastrčil do klisničky, která se ostatně ráda nechala přejet. Nevěřte těm chlapům, kteří se v úřadě, v kanclu, v baru a v parku honosí, kolik mají zářezů. Je docela v povaze věci, že přehání (neboť konkurence je v tomto ohledu enormní) a obvykle natolik, až jsou výsledné počty přímo neúměrné jimi rozšiřovaným zkazkám. Pokud je neuvidíte přímo v nějakém pornu, je docela dost možné, že právě čerstvě přišli o panictví s holkou, která teď chodí s jejich nejlepším kámošem.

pondělí 26. října 2020

Vnímavost ke kráse

No nevím. Mohl bych se tu sáhodlouze ponořit do vzpomínání na dobu jinošskou. Jak jsem procházel školním drilem. Jak jsem kupříkladu v šesté třídě, tedy někdy v roce 98 či 99, v hodině hudební východy, zažil strašný šok v kombinaci se zarděním, když můj spolusedící odpověděl (tehdy se totiž nedodržovaly bezpečnostní prověrky a nařízení a klidně jste mohli sedět vedle kluka, co byl nakažený spalničkami, a nikomu to nervalo žíly) na přímý a hbitý dotaz učitelce, co jsou to ti Braniboři v Čechách, že je to prostě opera o bramborách, kterou si sedláci na území bývalých Čech pěstovali, zatímco opodál na polích zuřila hrozivá válka. To jsme prosím byli výběrová škola, s rozšířenou výukou cizích řečí. Nebrali tam každého. Spíš tak každého druhého, he-he. 
Ale chápete, o co mi jde. Vždy máte na výběr, jak zareagujete. Na situaci, která vás zastihne, ať už připravené jako preppery nebo méně. Ve mně to zanechalo hlubokou, černou skvrnu. Okamžitě jsem pocítil touhu zabít v sobě žáka. A docela se mi to povedlo, ale to by bylo na jiný článek. Možná proto, že mi tehdy, v těch třinácti čtrnácti, hudba Smetany připadala tak nějak svatá, ryzí, vlastenecká a bůh suď jaká ještě v oněch nastíněných mantinelech. Ostatně dodnes mi tak v jistém smyslu připadá, ale už je mi víc lhostejné, jestli tak připadá i ostatním a vůbec mě nepřekvapí, pokud někomu neříká vůbec nic - což je asi případ většiny populace. Vem vás buřt! Nevnímavci krás vezdejších!

neděle 25. října 2020

Fyzicky i psychicky tě miluji

 Do bytu jsem se přistěhovala teprve ten den a byl skvělý. Měl prostorné místnosti, dřevěné podlahy a obloukové dveře. Byl v něm dokonce i krb! Ve skutečnosti jsem neměla páru, jak vůbec oheň rozdělat, ale to nebylo podstatné. Nemohla jsem se dočkat, až na římsu nad ním něco položím. Jako interiérová designérka jsem byla zvyklá v  duchu přemísťovat věci, kamkoli jsem přišla. Mí přátelé už šíleli z toho, jak jsem jim věčně všechno přerovnávala

sobota 24. října 2020

Kaziprd

Včera nebo nedávno jsem měl poprvé v životě nasazenou americkou helmu na fotbal, víte, co myslím. Tu originální, která má chránič na bradu. Je to nářez. Těsné jak kunda atraktivní šestnáctky. Se divím, že ti kluci vydrží v tom hrát a trénovat dýl než minutu. Tlačí to na mozek, až se z něj musí nutně stát kaše. Konzistencí, vůbec nepochybuji o tom, že američtí fotbalisté jsou svého druhu mozci na úrovni lorda Newtona. 

Takže když hrají třeba hodinu a půl před publikem, takhle stlačená kaše vysílá signály do noh a oni běhají jak loutky. Strašné divadlo...

Ale proto je obdivujeme, snášejí příkoří a nesnáze líp než ostatní, a proto jsou ostatně taky tak dobře placeni.

pátek 23. října 2020

Na svatební noc se těší moc

"Dívej se na to z lepší strany, vždycky jen z lepší strany," štěbetala, poté, co jsem ji odvyprávěl, jak jsem strávil poslední týden. Bylo to od ní mile, že mě tak podporovala. Asi měla recht, když se na to díváte z lepší strany, pak i vprostřed bídy, zloby, uprostřed nevyléčitelných nádorů vaši tvář bude zdobit úsměv. V duchu jsem ji děkoval, ale toužil jsem po něčem víc. Byla to konečně má nejlepší kámoška.
Kolem Beátina nosu proplula včela, zakroužila nad záhonem a na třetí pokus přistála na pivoňce. Jak jsem sledoval periferním viděním vlnění jejích boků, křivku jejích kůzličích naďer, chtěl jsem ji mít tady a teď - někde na palouku mezi rumištěm a vrakovištěm.
Má rozkošná, od dětství nej kámoška Beátka připomínala dívku ze slavného Järnefeltova obrazu Pálení chrastí. Šel jsem ve fantaziích trochu daleko, zvlášť když měla kluka z Etiopie. Ale když se to veme kolem a kolem, tak by Beáta, za jiných okolností, byla se mnou a podobná mladé mrtvole, zahrnovala by můj pyj sladkými polibky, kdykoliv by ho dostala ven ze stísněných džínů.



Připadala si jako list hnaný větrem, přemožená silou mocnější, než je sama. Tak vypadala naše romantická svatební noc. Ohnivě rudozlaté vlasy jí hořely kolem drobné, oválné tváře, z níž zářily tak něžné a zranitelné tyrkysově modré oči, že se do nich toužil vpíjet každý muž. Uchoval jsem si na její rozkošné tělo vzpomínky, které neuznávaly běh času. Když odcházela pracovat do továrny na hračky, věnoval jsem ji vždy pohled plný roztoužení, když jsem odcházel já, dělo se zrovna tak. Nepamatuji se, že bych se někdy ohlížel za jinou milovanou ženou, o níž jsem věděl, že se brzy vrátím do její sladké náruče.

čtvrtek 22. října 2020

Dívka, v níž spí klubko hadů

Smáli jsme se a pošťuchovali jako školáci. Byli jsme oba tak vzrušení a šťastní, že jsme málem zapomněli, že jsme novomanželé! Tedy ne, že by to někdo nepoznal. Všichni tak nějak zjihli a skrývali dojetí, když nás míjeli. Naše vzájemná láska byla tak očividná, že i ten nejnecitlivější člověk, když na nás pohlédl, se neubránil veselé reakci. Určitě nám přáli co nejvíc pohody do nadcházejícího života. Ona ukrývala dívčí ruměnec a koketní oči, a já.. já byl já, ožrala, který si nic nepřál víc než mít v ruce vychlazenou dvanáctku a po boku nažhavenou osmnáctku. Což se mi nezdařilo, protože Alžbětě již bylo dvacet tři. Nicméně kvetla víc než osmnáctka a zkrátka - byl jsem šťastný muž! Stále jsme se objímali, líbali, hihňali se a šťastně vzdychali.
Nicméně věc měla i stinnou stránku. Alžběta měla dvouletého synka, fracka jménem Toník. Musela být neustále s ním a on s námi. Stačilo si vyjít na pár hodin do lesa. Zabíral mi její prsa a často i notnou dávku pozornosti. Měl jsem s ním hrozný problém a přál jsem si, aby ho věnovala tomu borcovi, se kterým si ho udělala. 
Jenže vím, že už je to tak zařízené, aby nikdy nešlo vše podle našich představ. Obvykle je to naopak, než jak si to naplánujeme. Takže jsem se snažně snažil myslet na co nejkatastrofičtější scénáře - aby výsledek byl takový, že budeme už jen pořád spolu, pořád zamilovaní a šukající.
Každý mi ji záviděl. Byla prostě stvořena pro dovádění. Sváděla vším, co měla na sobě i pod oblečením, dokonce i zoubky. Někdy se mi zdálo, že vznikla v tomto provizorním vesmíru jen a jen pro mne - abych měl čím zaplnit svou nevybouřenost. Vždy, když jsme se milovali, bylo to jako poprvé, jako by nám bylo šestnáct. Zachvělo se jí srdce, jako by v její hrudi náhle vylétl motýl ze své kukly. Zavřela oči a oddala se mým dotykům, až vyhladily z její mysli všechny vzpomínky na bývalé. Zcela se podvolila společným přáním našich těl.

středa 21. října 2020

Nálevna mozků

Když zbytek světa odešel do práce, odebrali jsme se do postele. Svlékla si podprsenku a já do ní rychle párkrát zasunul. Odvalila se na bok a začala chrápat. Ona vám vysloveně Katka nikdy nebyla holka do nepohody, vždy spíš přítěž pro chlapa iniciativního. 
Její rodiče si stěžovali, že fláká školu. Měla proč. V práci pobírala dvacku čistého a chystala si otevřít kavárnu. Tam by do mě ládovala štrůdly a vědra černé kávy. Kterou nesnáším. Z "pečiva" ještě tak smím kugelhopfy, pekařky mezi vámi mě mohou překvapit!

úterý 20. října 2020

Przní koblížky

Jak to říkala ta prudérní, avšak sexistická básnířka Dickinsonová? Ta, co psala kvůli potěše duše, ale hlavně, aby ji někdo konečně proděravil. Láska dokáže vše, jen mrtvé neprobudí! Z hodiny češtiny se mi vrátily některé její verše - mrtvější než ty ostatní. Proč? Nedovedu říci. Jen že jsou zde. No ne zde, ale tady - tady schovány tak, že je žádná z vás nenajde! Přes špehýrku nic nevyšpehujete.


Nedávno jsem četl Audena.. a co vám budu říkat... byl to vášnivý smutek sám, jakási mlčelivá, zahryznutá hořkost ducha příliš dokonalého. Na fotkách si všimněte tváře - měl výraz Majakovského, když umíral. Nestačil provést tu svou revoluci... přitom tak málo scházelo, tak málo!


Našel jsem svůj černý tulipán. Na dvoře komunálního odpadu... měla krajkové šaty a úsměv šesťačky!

Velké epochy našeho života. Kde je najdeme, ptáte se? No přece tam, kde se snoubí odvaha s výstředností, kde máš dost štígra a ten přepych, že si můžeš vybírat - za sebe rozhodovat. Když uznáš, že jsi už dost trpěla, můžeš se změnit. Ale musíš si kalíšek vypít až do svého roztomilého dna! Hlavně už konečně musíš zapomenout na svojeho starého nabíječe.

pondělí 19. října 2020

Vyjednala mír s kancem

Což nezřídka zavání průšvihem. Kanec se zapře o její ploché bříško, stačí pak jen sklouznout níž a je vymalováno!




na tenkých nohách jako stín
kolebá osudem mužů

každý ji zve po svém,
jednou Lucinda, jindy Klea,
ale pokaždé slízne smetanu

vůně ložnice prosycená
pachem žláz
je jí plna



den je příliš malý aby obsáhl celé město
tedy měsíc - šklebící se tvář vraha 
ale i ta je k smíchu


jdu se projít protože benzin je drahý
a narazím do ní úplně náhodou v parku


je to láska na několik týdnů



kdo nemiluje poesie věčný vodopád, je pitomec
a volič Babiše k tomu!

neděle 18. října 2020

Sestřenice bezvědomí

Když máte chřipku, nezvracíte každou minutu a nemáte průjem od svítání do soumraku. Bylo to něco horšího. Šlo o sex s Gábinou. Nebyla žádná divoženka, žádná Rusalka. Odbýt to nějakou mytologií, to může přijít na mysl jen nedoukům.
Byla to normální bestie!

pátek 16. října 2020

Úchyl číhá ve výtahu

Byl jsem kdysi jiný. Ne tak jiný, jak myslíte, jako že jsem byl na kluky. Ba ne, zajímaly mě hrbolky dívek. Dávaly mi smysl žití! Ale například jsem se styděl křoví, styděl jsem se stromů. Když si na větev nade mnou usedl pták, myslil jsem si, že se mi svými trylky posmívá. Naštěstí dnes jsem normální. Nečiní mi problém si v křoví vyhonit při pohledu na dětské hřiště nedaleko. Navíc jsem věříval ve vyšší síly, v Boha, v Saddáma. Avšak můj čas i schopnosti stačily jen na to, abych se naučil vejít do kostela, umýt si ruce svěcenou vodou a pokleknout do lavice mezi ostatní ovečky. Netoužil jsem po poznání celou bytostí. Naštěstí jsem se změnil. Propadl jsem hazardu, chlastu atd. Ďáblovi nikdy nejde o celou duši, spokojí se s podanou rukou. Veze se to se mnou až dodnes...


NIČEMU NEROZUMÍTE, POKUD SE DOMNÍVÁTE, ŽE DĚVKAŘEM SE MUŽ STÁVÁ Z TOUHY STŘÍDAT ŽENY.
Prostě jen nemůže najít tu svou vysněnou, chudák!

čtvrtek 15. října 2020

Brouček a kočička



Slunce už vystoupalo výš, a když zvedla oči k obloze, vypadalo to, jako by končil svět. Pak vykročila do nicoty.

Vypadala tak vyčerpaně jako po sexu s divochem. Jako že se co nevidět zhroutí, že omdlí!

středa 14. října 2020

Vesmír je lhostejný

Vina patří k nejtěžším závažím, která musí naše vědomí snášet. A nejhorší je taková vina, která je nesmazatelná. Cítím na vás, slečny, že jste obtíženy nelidskou vinou. Pro některé z vás navíc platí, že nemůžete být samy. Bolí vás hned hlava, tělesně strádáte. Jakmile osamíte, šaháte po mobilu a sháníte si společnost. Osamělost je nejkrutější závaží! Je ničivější než zima, kdy uhodí mrazy a srdce ztuhne v nehybném spánku.

Když mi bylo osm, dostával jsem hlava nehlava. I za to, co jsem neproved. V jedenácti jsem zapálil barák. Mám pokračovat? 

V patnácti jsem se zamiloval a v šestnácti odmiloval. Ptáte se proč? Čistě z pohodlnosti. Stále by se ve mně totiž probouzela otázka, zda stálo za to uvěřit v "ideologii lásky", když přece po ideologiích zůstává jen vyprahlá zem.

úterý 13. října 2020

Kočičí

Při pohledu na víno zasvítily Milanovi oči. Ze slušnosti se upejpal, ale pak víno vypil a utřel si ústa hedvábným červeným šátkem. "Tak se mi zdá," rozohnil se, "že si dneska budeme užívat, paničko." Neřekla na to nic, ale odvrátila se a udělala tvář, jako že se jí chce zvracet. Ještě vypil jednu láhev, zatímco ona pogovala u pódia. Byl to takový šlachovitý zakrslík, kterému na hlavě holé jako pštrosí vejce zůstal jen věneček šedivých vlasů, ale pracoval v bance a měl slušné příjmy.  
Kdybych toho neblahého večera vpochodoval do oné městské čtvrti, kde ti dva seděli u kulatého stolu, nebudu muset vymýšlet žádné kanály, odpadiště ani úklidové služby. Kolem jejich nepravděpodobné jiskry lásky se zrodili jak umývači chodníků, tak strážníci i sběrači odpadků a jako jeden muž byli zvědavi, jak si povedou v posteli.

pondělí 12. října 2020

Rdesno

Poprvé jsem ji potkal na bazéně. Prohodili jsme pár vět. Musel jsem uznat, že Světlana je velice přitažlivá mladá žena. Navzdory svému nezřízenému životu si zachovala zdravou pleť, a kombinace černých vlasů a tmavomodrých očí zdůrazňovala její vzhled. Toužil jsem ji poznat lépe a taky se mi to povedlo - i když už byla vdaná.










neděle 11. října 2020

Opět jsme se začali líbat

Matka si mě všimla, jak jsem stál ve dveřích. Po tváři se jí rozestřel široký úsměv – démonický škleb, který ještě umocnil hrůzostrašný patos jejího klaunského vzhledu. Je pravda, že před lety se uvnitř těchto zdí má matka právě tak dychtivě tiskla k manželu své vlastní matky, aby započala mou šílenou existenci. Zavřel jsem oči. Dobře jsem věděl, že duše žijí dál. Usadí se v nás, pronásledují nás a nutí nás žíznit, po čem sami toužily. Neměl jsem si nač stěžovat. Byl jsem stejně vysoký jako tatínek, mé husté a pevné kaštanové vlasy vzbuzovaly závist, a co teprve ty jiskrné hnědé oči a opálená tvář. Vypadal jsem jako celkem zámožný mladý muž, studující na Harvardu, o dívky tedy nebyla nouze.

Takže se stalo něco, co se dalo předpokládat. Vzal jsem si Silvu. Stála vedle dveří do koupelny, kolem boků měla omotaný ručník a přes nahá ňadra si zkřížila paže. Její vlasy vypadaly divoce. Podobala se mystickému svůdnému stvoření, divožence, jež se ho pokouší svést k cizoložství už při prvních krůčcích v manželství.


Už mi leze z krku ta diskuse na téma, kdo je G.O.A.T basketbalu. Nedávno se skromností jemu vlastní prohlásil LeBron, že jím je on. Na to se roztrhl pytel s komentátory, kteří se mu diskrétně, ale jednoznačně vysmívají s tím, že MJ je jen jeden... a nemá a nebude mít konkurenci. Podívejme se tedy na zoubek sportu maličko blíž, sportu mně kdysi tak drahému. Argument pro MJ je ten, že hrál v nejdrsnější éře NBA, kdy všichni málem po zápase končili se zlámanými hnátami a na pohotovosti a přesto dokázal střílet nejvíc bodů, mít slušné doskoky, asistence, stealy atp. Proti LeBronovi namítají, že hraje v nejměkčí éře NBA a střídá týmy jen proto, aby zdůraznil svou velkolepost. 
Řekl bych, že tak devět z deseti lidí kolem řekne, že MJ je G.O.A.T, a stuprum vám tady v kostce napíše, proč jsou vedle jak ta jedle.
Pravda je taková, že basketbal je, zvlášť v dnešní době, vysoce fyzický sport. A jako při každém sport, kde struktura vaší neuronové sítě hraje roli víceméně jen pro fyzickou rovinu činnosti, není důležité mít filipa, ale spíš rychlé nohy, mrštné ruce, rychlejší reflexy, větší plochy odrazu, doskoku, celkově mít víc těla - právě na úkor oslabeného ducha. Každý, kdo znal - nemusíme chodit daleko do historie - éru, v níž hrál Shaq, Malone, Robinson, Barkley, Bird, Johnson, Jordan, Pippen atd., by s jistou hrdostí na svůj postřeh poznal, že se hrál docela jiný basket. Ale hrál se právě basket, kdy se nestřílelo tolik košů, hráči nebyli tak dobrými střelci a klíčem k úspěchu byla tvrdá obrana. Tedy úplný opak toho, co se v dnešní superrychlé NBA vyskytuje. Zatímco v živočišné říší platí, že mutace organismů bývá negativní, čím častěji se opakuje, ve sportu je tomu docela naopak. Evoluce sportu přináší vždy víc rychlosti, přesnosti, víc faulů, vyplývají z větší rychlosti, celkově větší emfáze na cíl hry, jímž je v tomto případě vstřelit víc košů. V době, kdy Jordan a jeho soukmenovci převálcovali zbytek světa v Barceloně v podobě legendárního Dream Teamu, mi bylo pět let - sám jsem začal hrát od šesti. Každému, i sebetupějšímu pozorovateli, je jasné, že hráli nejlepší proti těm, kteří se dosud sportovně vyvíjeli. A rozdíl byl takový asi jako u přeboru starších dorostenců proti žákům. Avšak jaké to byly vytáhlé tyčky oproti těm godzilám, co skáčou na koše v současnosti.
Jordan byl pro každého basketbalistu modlou, každý chtěl hrát jako on, ale pravda je taková, že jedinému LeBronovi se to podařilo. Oba jsou to sice jako lidé poloviční neandrtálci, z nichž čpí přímo povýšenost, jakési elitářství, v případě Jordana ani ne latentní, ale svému řemeslu rozumí znamenitě. 
Jinými slovy. Jordan na vrcholu sil by byl slabší, pomalejší, nejspíš méně atletický, jakkoliv byl považován za nejlepšího atleta světa, než LeBron na tomtéž vrcholu. Byl by horší střelec, kdyby na něj spustili stejní hromotluci, kteří hrají dnes, výrazně rychlejší a atletičtější než nejlepší obránci dávných časů. To, že ve většině statistik je o fous lepší, můžeme tedy připsat nejen úplně jiné povaze ligy a herního stylu vůbec, ale taky spoluhráčům, samozřejmě za všechny Pippenovi a Rodmanovi, kteří byli daleko lepší, než jim je běžně přiznáváno a bez nichž by byl Jordan méně než poloviční. LeBron dokázal mnohokrát, že pouhá jeho přítomnosti v mančaftu - i bez hvězdných spoluhráčů - dokázala přivést tým do finále, případně až k titulu. Pokud dnes vyhraje, jen potvrdí, co tu píšu, ale potvrdí to, i když teď dvakrát prohrají... je to fuk. Chcete-li tedy na sport pohlížet v jeho výkonné, funkční rovině, je asi zbytečné stavět Jordana někde poblíž LeBrona, nebo třeba Davise, neuvěřitelně ve finále hrajícího Jimmyho Butlera, nejvšestrannějšího Hardena či Leonarda, Curryho, který víceméně zrevolucionalizoval basketbal nebo víceméně jakékoliv hvězdy dnešní NBA. Neměl by na ně.

pátek 9. října 2020

Zkreslená

Ano, právě v těch chvílích brala, kdy zašila poslední oko, do ruky mobil a zvonila životnímu kouči a vztahovému poradci Vaškovi, jestli by nemohl na půl hodinku dojet. Dá se říct, že její vnímání času bylo trochu zkreslené. Trávili spolu hodiny - ona bez starosti o rodinu a on, bez výčitek, že zrazuje ženu. Byla nemile vyrušena, když jí oznámil, že jejich čas uplynul a že musí jít, nebo budou problémy! Ale vnímala to s takovou melancholickou meditací v duši. On, švihácký a nafintěný s kníry v snědé tváři s nějakým tím stínem únavy kolem smyslných očí, ji dával sežrat každou drobnou chybičku, trestal ji třeba bácnutím přes zadeček. Bác. Bác. Když vykřikla, tiše a pomalu, doznívala v ní vlna radosti a všechen stesk a toužení z ní rázem opadlo.

čtvrtek 8. října 2020

Patlala

Zimní noc se změnila v upíra, temnota roztáhla křídla a chlad vycenil tesáky. Helena zatím v klidu, jako by se nechumelilo, vytáhla ze skříně staré dětské punčochy a začala je spravovat. Byla zdatná v ručních pracích a milovala takové chvíle osamění, kdy byli všichni v trapu a ona se mohla oddávat svým velikášským snům! Nemyslela tehdy na děti ani na manžela, jen na svůj zpackaný osud. Trochu se zasnít, zapomenout na neúspěchy, na otcovu rakovinu, manžel se choval bezvadně a dělal vše pro rodinu, ale ona byla zhýčkaná muži, dříve než ho poznala. Takže teď trpěla. V okamžicích, jako byly tyto, kdy opravovala dětské punčochy, si s ní vnitřní hodiny pohrávaly.

středa 7. října 2020

Orosená



Vláčíme těžké břímě
v širou dál. 
Kam nás náš úděl
zavál?

Nejsem žádný okultista. Nebe mi nevyjevuje tajemná zjevení ani zlá znamení. Neumím hádat budoucnost z čar na dlani ani vykládat osud z vlhkých čajových lístků, jak to dělávají staré cikánky. Ale vím jistě, že včera nebo dnes některá z vás měla orosenou kačku. Námahou nebo ze zvyku, omylem nebo zúmyslně. Jsem Nostradamův potomek, věštec tohoto milénia. Uhodl jsem, ať už chcete či ne. Teď si jistě mezi sebou jako listy dubů ševelíte, jako kdybyste měly bůhvíjaké tajemství. Jak jsem na to přišel? Obyčejným pozorováním, nejsem žádný Sherlock.

úterý 6. října 2020

Příležitost pro hřích

Nebuďte mírní rodiče, protože se vám vrátí něco, co není ani bodybuilder, ani ajťák, jen samá neplecha. 



V Marcelině vztahu k mému duchu bylo více vůle. Vzniklo mezi námi jakési spojení, neslyšel jsem sice přímo její hlas, ale kdykoliv se má myšlenka k ní upřela, hned mi bylo jasné její vysvětlení.
Je to tedy pravda. Jsme nesmrtelný pár?


Porod: zpocená žena poslouchá v posledním tažení, jak dítě v břiše kope. Ticho, ty pokladnice, do níž jsem uzamkl všechnu svou čest i krev. Vím kurevsky přesně, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky.

Říká se, miraculum autem sigillum mendacii, a to znamená, že jste v pořádném hajzlu, jakmile otevřete oči, což se mu stalo včera. Poznenáhlu otevřely se mu ty spící oči, do jakého bahna to vbředl. A mohl si říkat s evangeliem, že tento chléb bylo jeho tělo (čti realita): pocházelo z pole, na které se loni vykálel…


Když se s ní setkala, měla z ní takový divný pocit. Nic víc. Jenom ten pocit, který přepadá partnerky atraktivních mužů ve styku s jinými ženami. Když se pak rozešli, její zvláštní tušení nabobtnalo do takových rozměrů, že začalo hraničit s posedlostí. 

Lidé jsou tak neklidní, vztahují ruce po novém, ale vždycky nacházejí zklamání. Jejich tápání je čím dál nesmyslnější. Muži se dotýkají stále nových žen, ale nakonec jim musí být hnusno až k zvracení!


Po dlouhé a dlouhé měsíce k němu vztahovala smrt své kostlivé ruce ve všech možných podobách. Nyní konečně se rozešli a chorobná kletba byla zažehnána...

pondělí 5. října 2020

Rezekvítek rozrazil



Já miluji tu druhou, mou plyšovou panenku, ale ta, co je se mnou oficiálně, se to nikdy nesmí dovědět... Cítil, že praskne napětím, Zděnek měl dilema.
V chodbě seděl na schodech jakýsi pán, rozhodně ne soused, o holi a louskal ořechy. Pozdravil ho, ale on louskal dál. Překročil ho, vyšel ještě poschodí a vstoupil do svého strahovského bytu.
Odložil si a začalo vyptávání.

„Proč odjíždíš? Proč jsi tak rozmrzelý? Proč...,“ zeptala se Zdeňka Natálie a podívala se mu vyzývavě do očí.
Klopil je.
"Nechtěl by sis naposledy udělat romantický večer?"
"To víš, že jo, ale musím ráno být v Písku, nemůžu přenocovat..." vymlouval se chabě.
"Když ti udělám víš co (hryzla se do rtu), Písek může počkat," přesvědčovala ho.
Zrudl a přitakal, ač nechtě - jako že ano. Dávno ji nemohl považovat za krásnou a hezká byla jen s přimhouřením obou očí, měla totiž za sebou třicet plných jar. Myslel již na to, jak svléká mladičkou a bujnou Jitku se smaragdovýma očima o dvě stě kilometrů dál na západ. Zdeněk je člověk středních let, hezkého, mužného zevnějšku, obvykle ve styku s lidmi na znamení souhlasu s úsměvem ve tváři, jeho milenka je ještě studující - ale narozdíl od ženy se ho nikdy na nic neptá, jen se poslušně odstrojí a těla mají rej. Jsou jako dvě těla, která se rozhodla, že o sebe v posteli budou třít pohlavími, to mu jediné v lásce vyhovovalo. Nesnášel Natáliiny nálady a pitvorné škleby, když přišel ožralý jak hovado a ulehl vedle ní nasáklý cigaretami a pálenkou. Ačkoliv by to s Jitkou bylo nejspíš úplně stejné, nevěřil, že by ve vztahu s ní musel používat otupující prostředky. Byli pro sebe stvořeni - jako je kšiltovka stvořena k pokrytí lysiny.
Ovšemže zas byl jednou ošálen lživou písní potměšilého osudu. Jitka ho měla pouze, aby si zvýšila prestiž u děvčat na koleji. Když ho totiž jednou přivedla k nim na cimru, kdosi ironicky zatleskal, kdosi rozpačitě zakašlal, ale celkově se dočkal chladného přijetí. Po všemožných dotazech usoudily, že se spletla. Myslely, že bude o dost bohatší. Byl vlastně v porovnaní s jinými chudák, protože její kámoška byla s mužem, který vydělával až šedesát tisíc měsíčně, kdežto Zdeněk - burzián - nedosahoval ani na čtyřícítku. Utnula to s ním téhož večera. Když odcházel bouřnou nocí na hotel, kde si to jindy rozdávali, vrhal jsem kolem sebe vražedné pohledy. Dovedl před nimi mlčet k urážkám, ale o samotě ho hryzaly do nitra hrdla.

neděle 4. října 2020

Pavoučí pomazánka

Bylo jí čtrnáct a účastnila se celorepublikové soutěže v pojídání langošů. Poté, co se umístila na stupni vítězů a stala se v naší prdelí lhotě něčím jako celebritou, šel jsem za ní a požádal ji o číslo. Ozvala se asi za měsíc, po dlouhých a mučivých výčitkách a marném rozmýšlení. Šli jsme do čajovny, protože tam chodí čtrnáctky nejradši. Nabídla mi hned zkraje granadilu, prý je na ní závislá. Ochutnal jsem to podivné ovoce a došel k závěru, že ještě není dostatečně zralé, což jsem se jí neodvážil přiznat. Já měl úplně automaticky v igelitce několik langošů, protože jsem myslel, že jí jen je. A taky mohutnou, nesmírně jemně vytvářenou šišku, asi poněvadž voní po smrčích, po borovicích. Myslel jsem, že dívky mají rády les. Je tam takový klid a vládne tam harmonický řád silnějšího. Zklamalo mě, že byla úplně tuctová. Zajímaly jí kompletní hovadiny, instagram, batikované hadry, koně. Koně?!, to jako fakt? Koní dicky, možná. Nechápal jsem, jakou holku by mohla zajímat zvířata tak náročná na chov a na nervy, jako byly koně, ty symboly imobility, jakou si nezaslouženě odnesl do hrobu i náš milovaný Superman.

Byl ve mně ještě kus někdejší něhy, ale pak, no prostě, posedla mě zvrácenost... filozofie tento pojem opomíjí, i když je klíčový. Je jedním z primitivních pudů lidského srdce, původní pracit, jež řídí vývoj lidské povahy. Cožpak každého drásaného nenapadá každou chvíli dopouštět se něčeho, o čem ví, že nemá? Porušovat navzdory rozumu to, čemu říkáme zákon jen proto, že to jako zákon chápeme? Tento duch zvrácenosti, pravím, dovršil můj pád, tato obstrukce duše štvát sama sebe, znásilňovat vlastní přirozenost mě přivedla na kraj zkázy.

Směju se, jak se při těch prohlášeních nyní nastydlý, velký vojevůdce světa neustále pokouší přesvědčit lidstvo o tom, jak zničí koronavirus. Vymaže ho z povrchu země.


Dnes vám navíc jako bonus ukážu domek Diogénes, který si zakoupil nějaký člověk v sousedství. Vyšel ho na pěkných padesát tisíc dolárků. Jedná se o pokus jak žít autonomně v džungli velkoměsta. Jsou tam solární panely, voda se sama čistí atd. Spí tedy zatím na podlaze, protože tam kromě sedaček ke spaní není určeno nic - leda stůl. Avšak interiér a výhledy jsou jedním slovem úžasné, však posuďte samy. Takhle na mrakodrapu máte celé město jako na dlani! Oproti sudu proslulého filosofa úplný komfort!







sobota 3. října 2020

Kolosální koloušek

Kdysi musel být rovný a namyšlený, ale čas z něj udělal houbovitou hroudu s nosem posetým hrubou sítí kapilár, to čas z něj stvořil silného alkoholika. Jeho nejlepší kámoš připomínal Arta Garfunkela, toho zpěváka. Dekadentní obličej zpěváčka na kůru, vlasy jako po elektrických šocích. Dohromady byli nepřemožitelní. Žádná dívka jim neodolala plivnout urážku do zničených tváří. První se oženil, a vydrželo mu to dva měsíce, do rozvodových papírů napsal: Když máte chřipku, nezvracíte každou  minutu a nemáte průjem od svítání do soumraku, kdežto s ní nepřetržitě serete do vlastního hnízda. Druhý byl pověstný proutník, místo ženitby volil každý týden jinou. Vždy, když s nějakou právě skončil, mohli z ní zrovna opláchnout krev hadici, píchal je do všech otvorů a kam se mu akorát zalíbilo. Byl to vysoce výkonný sociopat a hraniční porucha, pomatený poeta a vyznavač Džugašviliho. Zůstat s nimi coby dívka o samotě bylo jako zůstat se Satanem v sadomasochistickém křídle pekla. Zrovna byli s takovou dvacítkou v nějakém hradě a ačkoli chladný i když ne vlhký vzduch byl překvapivě svěží a bez zápachu plísně, provoněný jen vápencem, jejich těla byla zpocená žárem touhy. Dívka venčila pejska, myslím, že retrívra. A obdivovala taková ta nahastrošená brnění pověšená na zdech.
Jak to asi skončilo? Dívka si odnesla největší komplex svého života. Už nikdy později nechodila s chlapci na rande a vůbec se stranila mužů. Vzhledem k tomu, že blog je jak splachovací, můžu na něm přiznat věci, které bych se nikomu neodvážil svěřit. Tak tedy: v určitou dobu svého života jsem dělal vyhazovače v striptýzovém klubu. Trochu mě to ponižovalo, a taky chlápci, kteří tam chodili, nedovedli ocenit mého génia. Jenže jsem tam potkal Elišku, se kterou jsem se intimně sblížil. Byly to nejhezčí dva týdny mého života.


Sen z včera
Záclony mého lůžka byly v plamenech, hořel celý dům, vše lehlo popelem, požár pohltil veškerý můj majetek. Zahynula v něm i ona, má láska. Den po té události jsem se šel podívat na trosky domu.

pátek 2. října 2020

Šlachovitý zakrslík

Podřídit se tajtrlíkovi podniku. Kolik vůle chce skutečná oběť? Průměrný nadčlověk by se zde oběsil. 


Musel v sobě najít jiskru, s níž by zapálil les, musel působit. Ještě nepřišla ta pravá manželka, utěšoval se zatím. Pozná se tak, že bude vycválaná. 


Ty jseš prvotřídní objevitel, na tebe jsme krátcí čumáci. 


Věc má dvě strany - pozitivní a pasivně pozitivní. Jen pohleď na tulipány, geniální květiny, rozmnožují se cibulemi, úplným plevelem.


A to, co jsem zrovna tehdy cítil, bylo její předení, tak vzorné jako vzdálené chvění motoru Royce.


Nesnáším tu havěť, které je každá vteřina drahá!


Vzpomínám, že to bylo ve vlhkém vzduchu močálů, kdy jsme se poprvé políbili. Tak nějak rituálně, hezky. Páchli jsme oba bažinami, ale ona víc.
Svit hvězd se třpytivě odrážel od rozvířené hladiny říčního ramene. Vůkol ticho, nemluvil jsem, jako nikdy nemluvím. Měl jsem pocit, že jsem zahlíd aligátora, ale asi to byla jenom dlabaná kánoe. Byl jsem zhulený, nevěděl jsem dobře, co vidím... Navíc bylo teplo a všude kolem poletovaly svítivé mušky, které v mračnech zamlžovaly výhled. Náhle se ke mně svůdně přitulila a její špičáky se zableskly jako vápno. "Potřebuju to," pronesla vážně.
Její prcinka byla mistrovské dílo úžlabin. Byla to tak krásná "tesařská" práce, že jsem na ní dokonce ani já nenašel sebemenší chybičku. Vycákal jsem se do ní dost rychle a pak si vyčistil zuby v té právě bystré říčce. Šli jsme spát beze slov, tak jako jsme vůbec tehdy nemluvívali.

čtvrtek 1. října 2020

Schoulená

Korona změnila svět! Je převrácen na lopatky! Ceny benzínu rostou a roste taky cena lehkých dívek. Klesá poptávka po vilách, zato prsatice jsou zas v kurzu. Mého nerozlučného přítele se zeptejte, kolikrát jsem jí šahal do peněženky. Víckrát než pětkrát? Jistě víc než padesátkrát za dobu dvou měsíců. Náš vztah byl dost nesouměrný, v tom smyslu, že jsem rozhodně víc bral než dával. Dával jsem tomu soužití určitý uskutečnitelný potenciál, ne moc významný, přesto nezanedbatelný. Byla koneckonců dobrou pusinkou, poslušnou, nastavovala ráda a neměla ekzém. Nesnáším pudry na jakékoliv části těla, nemůžu se toho infikovaného místa dotýkat. Její hadry by snesly výměnu, její starosvětské spodničky, zvlášť ty nabírané, doslova petrifikovaly případné zájemce o vztah s ní. Vypadala místy tak, že by mohla jít do pole shrabovat seno. Když jste s ní v kině, tak to prostě ruší, ne že ne. Měl jsem nadhled, míra distance od ní byla pranepatrná, nižší než nynější předepsaná, takže si ani nestačila všimnout, že mi něco na ní nehraje. Z alkoholických nápojů, nezlobte se, že všude tahám chlast, ale toto jsou psaníčka, takže je na místě výčet uvést, pila jediné: medovinu. Ze stánku, jak bývají na náměstích, s tím teplým medem. Náhražkou keltské medoviny. Nesmírně ji zahřála.
Byl to odjakživa můj problém. Nechápal jsem, že lidi si loknou a už mají v hlavě hvězdičky a endorfiny, nebo co to vylučuje. Musel jsem zpravidla vypít galón, abych vůbec mohl sledovat nějaké taneční představení mažoretek, turnaje hvězd nebo podobné kokotiny, kteří si pořadatelé připraví. Nikdy jsem nikomu netleskal, proč taky, když to umím líp? Aspoň většinu. Jenomže i já jsem jen polostroj. Když přetížíte motor nebo síť, co se stane? Buď se vypne nebo bouchne. Jenže když je už vyplá, tak jen schlíple leží, šejdrem syčí. Dával jsem ji tedy často domácí vězení. Nevidím důvod, proč by měla trajdat po obchodech s kámoškami. Nestačil jsem ji já? Schopný cokoliv opravit a zajistit pohodu i v šedivém paneláku? Potřebovala si přetáčet vztahové scény s jinými herci? Slučovala se s těmi, s nimiž měla společné koníčky? Nevěděl jsem - a nechtěl vědět. Prostě seděla za trest doma. Ať je ráda, že může být za sporákem. Před sto let neměly ženy práva. Byly jen majetkem a příslušenstvím takových, jako jsem já...

První interakce, která mezi námi proběhla, byla u vrátnice, než se to ošklivě zvrtlo:

"Dobrý den, pane Honzo," pozdravila plaše.
"Nazdárek, Lauro. To je od vás hezké, že jste přišla."

Tma vrátnice byla k té dívce milosrdná - zakrývala rezavé skvrny tváře i chomáče jejích mastných vlasů. Přesto mě k ní něco neodolatelně vábilo. Snad jsem cítil, jak dovede být mokrá, snad to bylo něco úplně jiného. Jisté je, že jsem jí propadl jako pervitinu. Osudově a ve vší škaredosti! Tato Laura o tři měsíce později zajistila, aby mě její početní boyfriendi zřídili jak koně. Když jsem po dvou týdnech rekonvalescence vycházel ze špitálu, pod očima jsem měl pořád temné promodralé kruhy. Slabý jsem byl jako moucha. Přísahal jsem, že si ji znovu najdu a až se tak stane, já budu ten, který se bude smát naposledy.