Dívka, v níž spí klubko hadů

Smáli jsme se a pošťuchovali jako školáci. Byli jsme oba tak vzrušení a šťastní, že jsme málem zapomněli, že jsme novomanželé! Tedy ne, že by to někdo nepoznal. Všichni tak nějak zjihli a skrývali dojetí, když nás míjeli. Naše vzájemná láska byla tak očividná, že i ten nejnecitlivější člověk, když na nás pohlédl, se neubránil veselé reakci. Určitě nám přáli co nejvíc pohody do nadcházejícího života. Ona ukrývala dívčí ruměnec a koketní oči, a já.. já byl já, ožrala, který si nic nepřál víc než mít v ruce vychlazenou dvanáctku a po boku nažhavenou osmnáctku. Což se mi nezdařilo, protože Alžbětě již bylo dvacet tři. Nicméně kvetla víc než osmnáctka a zkrátka - byl jsem šťastný muž! Stále jsme se objímali, líbali, hihňali se a šťastně vzdychali.
Nicméně věc měla i stinnou stránku. Alžběta měla dvouletého synka, fracka jménem Toník. Musela být neustále s ním a on s námi. Stačilo si vyjít na pár hodin do lesa. Zabíral mi její prsa a často i notnou dávku pozornosti. Měl jsem s ním hrozný problém a přál jsem si, aby ho věnovala tomu borcovi, se kterým si ho udělala. 

Jenže vím, že už je to tak zařízené, aby nikdy nešlo vše podle našich představ. Obvykle je to naopak, než jak si to naplánujeme. Takže jsem se snažně snažil myslet na co nejkatastrofičtější scénáře - aby výsledek byl takový, že budeme už jen pořád spolu, pořád zamilovaní a šukající.

Každý mi ji záviděl. Byla prostě stvořena pro dovádění. Sváděla vším, co měla na sobě i pod oblečením, dokonce i zoubky. Někdy se mi zdálo, že vznikla v tomto provizorním vesmíru jen a jen pro mne - abych měl čím zaplnit svou nevybouřenost. Vždy, když jsme se milovali, bylo to jako poprvé, jako by nám bylo šestnáct. Zachvělo se jí srdce, jako by v její hrudi náhle vylétl motýl ze své kukly. Zavřela oči a oddala se mým dotykům, až vyhladily z její mysli všechny vzpomínky na bývalé. Zcela se podvolila společným přáním našich těl.