sobota 30. srpna 2014

Hude

Falešná krásko, lžeš mně na úkor,
rty z medu máš, leč srdce z ledných ker
a nad ocel v tvé lásce tvrdší vzdor.
Nuž sestry mého žalu jméno ber.
Cti proradná, ty hříchu lidských dcer,
o pýcho zlá, jež chudáka štveš v zmar,
i v očích tvých zřím rozmar krutých her -
spíš dáš mi smrt než účasti své dar?
Velká závěť

čtvrtek 28. srpna 2014

Řiťopichové

Elize a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého názoru jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.
Groteska

úterý 26. srpna 2014

Na jihu u moře

Jak hrozná je pozemská pravda! Tenhle ztřeštěný půvab, plachost sama, tohle nebe bylo tyrankou, nesnesitelnou tyrankou a trýznitelkou mé duše! Pomlouval bych sám sebe, kdybych to nepřiznal! Myslíte si, že jsem ji nemiloval? Kdo by to mohl tvrdit? Abyste věděli, tomu říkám zlá ironie osudu i přírody! Jsme prokleti, lidský život podléhá prokletí!
Něžná

pondělí 25. srpna 2014

Musilov a chtilov

Tak teda zduřte, buchty a krémoví panáčci. Byl jsem teď, jak jste si všimli, zápiskově nedostupný, takže jste si mohli odpočinout a nyní máte ještě přesně týden, než se zas dostanu aspoň k provizornímu přístup na velkou úlisnou síť zahlcenou informacemi, takže odpočívejte, co to jde, protože pak vás zas budu zásobovat nebetyčnými a očividně nekonečnými průpovídkami na téma, co život bolestivého dal a co nudného zas přinesl. Zas si zalovíme... ve stojatých vodách marnosti!

Byl jsem dneska shodou okolností mezi lidmi, byl jsem u doktorů a prošel jsem jich pěknou řádku, pač odjiždím za pár týdnů na dalekou cestu, ale o tom až jindy. Tak kupříkladu na kožním jsem byl, protože s mým nepravidelným (čti takřka neexistujícím) spánkem, častým pobytem v nevětraných až začuzených, zasmraděných, pochcaných a místy i psy a potkany posraných místnostech bez oken se mi začaly už od přírody bledé líce ještě víc bledit a výsledkem jsou nehezké opuchliny, které vypadají jak vředy. Naštěstí jen semotamo a už zas mizí. Ale zůstává, celý měsíc, něco jako ječné zrno, byl jsem se prostě podívat na kožní, tam se doktorka ze zdravékůže.cz tak zděsila, že mě raději hned poslala na oční, prý pan P. se spletl, mi tu neléčíme infiltrace, máte pod okem rudou skvrnu o velikosti mince, však mi říkala, ať si sám povytáhnu víčko a tam to uvidím, ale viděl jsem jen narudlé oči a mrtvé žíly, ona to se svou lupou však viděla hned z místa. Tak jsem prostě poděkoval a šel, vrátili mi třicet korun, jsou to galantní dámy. Na očních mě nevzali, vlastně na očních-nosních-krčních, pan doktor nemá uzavřené smlouvy s pojištovnou, tak řekli, ať to zkusím v nemocnici. Tak uvidím, až se tam zítra dokulím, jestli mi nevyříznou celé oko, bylo by to vážně rajcovní, chodit tak po městě s vyhřezlou bulvou a všemi těmi jinými poznávacími znameními. Komu není dáno, tomu není pomoci, tomu není rady, tomu ani ryby neberou, ani ti smradlaví kapříci. Taky jsem myslel, že pořeším odlet, ale stejně nemám ještě letenku aní číslo letu, tak ty papíry budou muset počkat. Stejně jsem si jistej, že teroristi zrovna můj let vyhodí do vzduchu, nebo to zaboří do nějakých modernějších protějšků spanilé, starobylé věže Burana... vykastrovaní muezzini budou poslední posměváčci, které na světě uslyším. Vyhlídka za všechny prachy.

Každopádně když jsem čekal, tak přišel pan Pohůrek, přede mnou čekala paní Šašliková, pak přibyl pan Herák a dobelhala se i sestra Hůlová s třemi dcerami, pravděpodobně cikánského původu, měla hezky tvarovaná ženská vězeňská ramena s tetovaním poníka a žíly jak jedna holka, která fetovala potajmu pod mostem (aby to tatínek nezjistil) a skočila z mostu. Její děti arciť byly normální, zatím, až na to, že jedna po xichtu nechutně připomínala svou mámu. Kreslily si na bločky přivezené sponzory té kožní ambulance fixkami z domova. Když si všimly, že bločků je plná kostka (ta z ikea katalogu, umělohmotná za 200 kč), zeptala se mě nejstarší, jestli si ten blok může vzít. Odvětil jsem, že asi jo a ona se radostně rozhlaholila a pak se vydatně chlubila svým mladším sestřičkám, že si ho veme a je její (mladší nesměle namítala, že si může vzít jeden blog, ale ne všechny). Když tam skončily, cikáňata sborově popadla mikiny a odešla. Pan Pohůrek, ročník 37, rodné číslo 370324/4259, si četl bohapusté sezónní kachny a pak přílohu časopisu TV plus. Držel ta čísla v roztřepaných rukou a bylo vidět, že je inženýr. Nejmíň mostních zástaveb, měl tak metrák dvacet a celkově byl dost velký. Jak se říká, na velké dílo třeba velkého chlapa a to on splňoval bez výhrad. Navrhovat pilíře a oblouky odjakživa byla a bude záslužná práce svědomitého člena společnosti. Moc toho nenamluvil, ale z toho mála bylo přece poznat, že mu porád zbývá kus testosteronu v kalhotách, svým pěkně zvučným hlubokým basem by mohl lákat služtičky na partičku šachu.

Herák byl hotový mrzák, vypadal jak potkan, kterého náhodou popadly vši a on se jim teď snaží zmizet ve stoce. Měl hlavu jak našroubovanou na krku. Dál: špičatý nos jak pinokio a obroučky brýlí snad z velrybích kostí, mu jen taktak nos neulomily, na propadlých tvářích mu hrál nach pijáka a se zchytralým úsměvem masitých rudých rtů se díval ztrnule před sebe. Alespoň jeden rozkošník mezi všemi těmi spořádanci. Pocítil jsem k němu okamžitě sympatie, ale protože nemluvil, ba se ani nepohnul, nezdálo se mi vhodné s ním rozpřádat konverzaci.

Tak snad se ještě někdy setkáme i mimo čekárny, pác a pusu!

neděle 24. srpna 2014

Doupě neřesti

Simon se podíval na bronzovou sochu s plnovousem a skoro očekával, že shlédne dolů jako Commendatore v Donu GIovannim, ale Gercen se dál díval přes jejich hlavy směrem k moři.
"Moc velký není, co?" řekl Willy. "Možná že právě proto byl revolucionář." Ustoupil o pár kroků dozadu, posadil se na stejný hrob jako předtím a přehodil nohu přes nohu, jako by byl u Gercena v obýváku. "Obvykle člověk najde v životopise těchto ruských revolucionářů nějaký osobní detail." pravil, "který jejich buřičství vysvětluje. Kdyby byl car nepověsil Leninova bratra, byl by Lenin tím, čím byl? A kdyby Gercen nebyl malý nebo se nenarodil jako nemanželské dítě, byl by se postavil proti vládě své doby? To jsou ty životní paradoxy. My si myslíme, že naše názory jsou produktem chladného rozumu, a zatím se z nich vyklube jen zkultivované vyjádření našich komplexů, předsudků a pocitů."
Vila Golicyn

pátek 22. srpna 2014

Seno a ohlávky

Koupil jsem jednoho z jeho vyřazených koní, tříleté hříbě, které nikdy nemělo valné výsledky, ale zato se o něm říkalo, že rádo kope návštěvníky ve stáji. Koupil jsem ho lacino pro jednoho farmáře ze Sussexu, který si nic lepšího nemohl dovolit. Bývalý majitel hříběte řekl pohrdavě: "Prosím vás, nač ste tohle zvíře kupoval? Dyť je nanic. Jestli kupujete takovejhle šunt, tak sem sakra zvědavej, co koupíte pro mě."
Vyprávěl jsem mu o tom chudém farmáři. "Ten to hříbě nechá vykastrovat a pak s ním bude pojíždět doma na farmě, naučí ho skákat a do dubna ho bude moct přihlásit jako čtyřletého nováčka na proutěnky."
Dražba

středa 20. srpna 2014

Obnova

Pan Cantor ho okamžitě poznal, i z takové dálky, podle charakteristické chůze. Byl to Horác. Ve Qeequahiku ho znal každý muž, žena i dítě hlavně proto, jak člověka rozrušilo, kdykoli ho zahlédl kráčet proti sobě. Malé děti při pohledu na něj přebíhaly na druhý chodník, dospělí klopili zrak. Horác byl místní "magor", hubeňour něco přes třicet, možná čtyřicet - přesný věk nikdo neznal-, jehož duševní vývoj se zastavil na úrovni šestiletého dítěte. Psycholog by ho nejspíš označil za imbecila, nebo dokonce idiota, spíš než za magora, kterýmžto titulem ho už před léty ocejchovala místní omladina.
Nemesis

úterý 19. srpna 2014

Spustil se jak mlýn

Někdy si myslívám," řekl Skočdopole, "že lidská dokonalost přivodí stejně snadno neštěstí jako vášeň a lehká mysl. Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou. Fí, čísti mladé ženě hodinky, oddělovati si peníze pro almužnu, civěti nad ptačím hnízdem, choditi po lesích s knihou a hráti před spaním ušlechtilé hry.
Pane, mluvím o vašem bratrovi a je mi líto, že nemohu uvésti jediné chvíle, v níž by se byl projevil méně nudně. Vlekl se vždy jako moucha z pomyjí, byl více světlovlasý, než je dovoleno, a jakživ neklel. Chůva, která zestárla na vašem statku, mu donášela pomluvy o ženě. Chodil kdoví kudy, ale neřekl na to ani slova. Snad stačila jediná hádka, jediný škrabanec, aby si padli do náruče.
Hrdelní pře

pondělí 18. srpna 2014

K druhé rundě další lahvinka

Vrátný Leopold Štrunc (54) se časně ráno probudil ve svém promrzlém podkroví a ve tmě čekal na zvonění starého budíku. Celej život jsem zvyklej na pořádek. Jenže je mi to houby platný.
Při řinčení budíku rázně vstal, na levou paži si připjal plastikovou protézu potaženou umělou lůží, oblékl si tmavomodrou uniformu SČPZ a obul vycíděné černé šněrovací boty. Tak. Chtělo by to tady trochu uklidit. Statny muž přehlížel svůj pokoj s železnou postelí na prkenné podlaze, stařičkou prázdnou kredenc jen s několika plechovými hrnci a okno bez záclony. Potřebal bych sem ženskou. Ale která si vezme chlapa bez pazoury, kterej to dotáhl akorát na portýra a za pár roků už půjde do důchodu?

Válka s mnohozvířetem

neděle 17. srpna 2014

Di... nebo tě vodprásknu

Voják-vojáček nedbal, že vůz stojí na volném prostraství.
"Vstaň! Stehen zí...zí...auf!" koktl.
"Aufauf!" Hleděl vytřeštěně. Zůstala sedět. Dělala, že nerozumí. Vojáka-vojáčka nechala se všemi rozpaky hledět do svých zad.
"Slyšíš! Neslyšíš? Vstaň. Stehen zí auf...!"
Olízl si vzrušením rty. Slyšela, jak mlaskl.
A pak udělal krok, prudce do ní strčil a zaryl jí hlaeň pušky do boku.
Zuřivě se otočila. Ale počítal s tím. Měl tušení, že mu bude chtít chytit hlaveň pušky. Skutečně se rozmáchla a právě tím bezděčným gestem se prozradila.
Neměla už co vysvětlovat.
Kočár do Vídně

sobota 16. srpna 2014

Hastrman

Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, - jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce.
Povídky malostranské

pátek 15. srpna 2014

Lahvička borovičky

Jednoho dne přišel k potoku znovu. Bylo to na jaře, kdy voněly stromy a louky a slunce pomalu zapadalo a schylovalo se k době, kdy je nejlépe nahodit mušku do běžící vody. Navázal mušku, párkrát se rozmáchl a zašeptal:
"Tak leť, potvůrko!"
Muška si sedla na hladinu, ale nic po ní neskočilo. Znovu nahodila a zase nic. Chytal půl hodiny a neměl ani jedno zabrání. Najednou přestal chytat a rozeběhl se chvatně podle potoka, přes brejličky zíral pátravě do tůní. Nespatřil jediného pstroužka. A pak si všiml, že se v namoklé půdě rýsují dvě čerstvé koleje. Vyděsil se: pstruhy někdo vybírá.
Mám rád tu řeku

Čaroděj kouzlí

Chci nějakou osmnáctiletou princeznu, kterou bych vysvobodil ze zakletí (byla by uvězněna v jablíčku) a ona by mi na oplátku dělala ženu. Vystrojili bychom velikou hostinu a pozvali sousedy, aby se s námi veselili. Chyběly by jen naše macechy, protože jsou to klepny a nejradši bych je zavřel do šatlavy (ne-li vypráskal jim kožíšky).

Tančili bychom, pili
a ze stolu drobeček
by ujídal vrabeček

čtvrtek 14. srpna 2014

Kdo první našel mrtvolu

Tetky se smějí; divné zásnuby. Ženich se mračí jako kakabus a řeči jen urývá, žere se vztekem. Nevěsta - u potoka si hraje s dětmi, sukýnky vykasány po pás, ani stydět se ještě neumí. A Hordubal rozkládá rukama na návsi, honosí se budoucím zetěm. Jen Polana - divná ženská sic, ale chmuří se, vidí, že tu je lidem něco pro smích, neukáže ani nos před stavením. Tak je to, lidi, a neříkejte, že tu je všecko v pořádku.
Cože Hordubal ani nevidí, že se Štěpán mračí? I vidí to snad, ale vyhýbá se mu. Jen tak mu poručí přes rameno, co má robit, a už míří kamsi. A Štěpán za ním pozírá, jako by mu chtěl ukousnout hlavu.
Hordubal

středa 13. srpna 2014

Pevnost svalstva

Pepík vrhl poslední prosebný pohled na dědu Posledu a šoural se zvolna k Labaštovi.
"Nuže, povězte nám," promlouval kouzelník, protahuje labužnicky každé slovo a probodávaje Pepíka hypnotickým pohledem, "povězte nám, cože je to, například... vývěva!"
"Vývěva je," bleptal Pepík, jehož se náhle zmocnila tréma, "vývěva je, když se tam dá myš, tak chcípne."
Labašta vida, že se jeho oběť zapléta, luskl vesele prsty.
"A proč, medle, myš chcípla? Poněvadž, když jsme vyčerpali z poklopu vzduch, zůstal tam - copak tam zůstalo, Josefe Dusbálku?"
"Ozón," zašeptal zlomyslný Piškuntál, jenž seděl v první lavici.
"Zůstal tam ozón," vyhrkl zpocený Pepík.
"Takže, když tam zapálíme svíčku," pravil jízlivě Labašta, "copak se stane?"
"Svíčka se rozhoří jasným plamenem," tvrdil odvážně Pepík.
Pan Posleda přítel študáků

úterý 12. srpna 2014

Kdysi dávno znásilnil

Nehledám v lidech víc, než co v nich může být,
proto mě nemohou nemile překvapit.
Myslím, že u dvora i v městě vaše zlost
je pošetilejší než má netečnost.
Alcest
A což ta netečnost, tak velemoudrá, pane,
se nikdy nad ničím do varu nedostane?
Kdybyste objevil, že přítel věrný není,
kdyby vám lidé lstí hodlali rozkrást jmění,
kdyby vás hnusnou lží chtěl někdo potupit,
to byste ani pak neztratil ten svůj klid?
Filint
Ne. Vidím v neřestech, jež tolik vadí vám,
jen chyby vrozené všem lidským povahám
a pohled na lidi, kteří se ničí, tupí,
mě neuráží víc než pohled na dva supy,
když rvou se o kořist, či na opice lstivé,
anebo na vlky, lačné a krvechtivé.
Misantrop

pondělí 11. srpna 2014

La Rochelle

J.-P.S.: Ano, těch hnědokošiláčů jsem si užil. Metaxas, to jsme také pocítili, ale protože se nevědělo přesně, co chce, a měli jsme málo informací, nevadilo to tak moc.
S. de B.: Vzpomínám si přesto, že jsme viděli jedno vězení v Nauplii. Potkali jsme tam Řeka, který nám řekl: "Tam uvnitř jsou posbíraní všichni řečtí komunisté." Řekl to s velkou hrdosti. A bylo to vězení, kolem dokola samé kaktusy. Jaké jsou vaše nejvýraznější vzpomínky na toto období? V Itálii jsme byli dvakrát.
J.-P.S.: Ano dvakrát, ve Španělsku také.
S. de B.: Španělsko nám připadalo rušnější.
J.-P.S.: To kvůli fašistům byla Itálie přepjatá, přimražená, s bývalými hodnotami, které mizely, nebo byly na nějakou dobu vyřazeny jako veteš. A Italové se zdáli být zlí. Jak se kolem fašismu seskupovali, neměli jsme pro ně sympatie, a nedali nám příležitost, abychom je měli. S lidmi ve městech a na venkově jsme se příliš nestýkali. Všude bylo to fašistické utažení.

Rozhovor s Jean-Paulem Sartrem

neděle 10. srpna 2014

Hrozivé údery bubnů

Roztrhl poštovní pásku na obálce brožované knížky a četl:
"Henrik Ibsen: Nora. Domov loutek."
Aha! To stačí. Tak tedy jeho domov je hezoučký malý domov pro panenky a jeho ženuška panenka na hraní a on její velkou loutkou! Kráčeli až dosud po ostře šterkovaných cestách života jen tak si hrajíce - a byli štastní! Co jim tedy chybí? Jaké nesprávnosti se dopustili? Musí se tedy na to podívat, když prý se to dočte v téhle knížce!
Četl ji tři hodiny. Ale rozum mu nad tím zůstal stát. Co s tím má co dělat ona, jeho žena! Zfalšovali oni nějaké směnky? Nezfalšovali! Nemilovali se? Milovali! - Zavřel se do jakuty a četl knihu znovu; podtrhával si v ní modře a červeně, a když se schylovalo k ránu, posadil se a psal ženě. Napsal jí:
"Dobře míněný malý Ablativus o divadelní hře 'Nora', načmáraný starým Sněhem na palubě lodi Vanadis v Atlantickém ocená před Bordeaux (45 stupňů šírky, 16 stupňů délky).

1. Nora se za něho provdala, protože ji miloval, a v tom měla po čertech pravdu, protože kdyby byla čekala, až přijde ten, koho by milovala ona, mohlo by se stát, že by on nemiloval ji, a pak by byla mohla leda v očnici lana čerta uvidět. Protože se stává jen velmi zřídka, že jsou do sebe oba po uši zamilováni.
Manželské historie

sobota 9. srpna 2014

Ten, kdo tvoří

Jeho osud již dávno nezávisel na potlesku a ocenění davu, byl rozhodnut již v době, kdy se domnívali, že jej mohou úsměšky a záštím zničit. V době, kdy rostl, nedolehl k němu žádný vnější hlas, ani chvála, která by jej bývala mohla zmást, ani pohana, která by jej mohla naleptat. Tak jako zrál Parsifal, tak dorůstalo jeho dílo čistoty, samo v sobě a spolu s věčnou přírodou. Promlouvala k němu jen jeho práce. Hovořila k němu ráno, když procital, a večer dlouho doznívala v jeho rukou jako v odloženém hudebním nástroji. Jeho dílo bylo nepřekonatelné proto, že přišlo na svět již dospělé, a ne jako dílo, které teprve roste a dožaduje se uznání, nýbrž jako skutečnost, která se již uplatňuje, která je zde a s kterou se musí počítat.
Rodin

pátek 8. srpna 2014

Jsem potulná socha

O potlačení
El Corno Emplumado

El Corno Emplumado je dvojjazyčný čtvrletník, který osm let přinášel zprávy z Mexico City o spoustě boje a bolesti a rození v Latinské a Severní Americe. Nikdy ho žádná oficiální instituce nezarazila a poskytl poprvé prostor stovkám spisovatelů a umělců, z nichž mnozí byli v nejmladší přední linii. Jeho život byl ustavičný boj za nezávislé publikování. Do roku 1968 byla asi čtvrtina jeho ekonomické základny podporována mexickou vládou.
Studentské hnutí v Mexiku, které zesílilo a spojilo se ve svém boji proti vykořisťování vlády, jež slouží pouze zájmům své vlastní vládnoucí třídy a jejím americkým imperialistickým pánům, dostalo rozhodující ránu 2. října 1968, kdy bylo přibližně 500 studentů a občanů účastících se mírumilovného shromáždění na Tlatelolco Plaza obklíčeno speciálními vládními oddíly a povražděno. Bylo to deset dní před tím, než měly být v Mexico City zahájeny Olympijské hry.
Mexická noc

čtvrtek 7. srpna 2014

Smět žít mezi psy

Pro množství muky mění se stále můj šat; a jsem jí sevřen jak opaskem své sukně...
Mé útroby jsou ustavičně ve varu; dolehl na mne zlý čas...
Má harfa se změnila v nářek a moje píšťala v pláč.
Zápisky Malta Lauridse Brigga

středa 6. srpna 2014

Nesahej mi na tepnu

Jest úsměv, se kterým se setkávám málookdy v životě, ale setkám-li se s ním, vím již, co znamená, a svírám rty, jako by mi dával na srozuměnou, abych nemluvil, abych neříkal, co vidím.
Nemocný přenáší tento úsměv na kolemjdoucí, na nábytek, na všecko. Je to jeho úsměv na rozloučenou, úsměv, jímž chce dosti učiniti všemu.
Zázračný lékař

úterý 5. srpna 2014

Asi najedem

na jiný režim, bude vás víc bavit, když budete číst hezounké pasáže jiných psavců, takže vám dopřeju to potěšení. Úžasný

Bylo mi třináct, když jsem si koupil gramofon a jednu desku a obojí jsem to pod paží dopravil na kole domů, do Sanbenitské avenue. Matka se na mě pěkelně rozzlobila, že jsem utratil dvanáct dolarů za nějaký nanicovatý krám. Proklela přístroj i mne a neubránila se, aby ke mně nevykročila tak zprudka, že jsem radši vzal nohy na ramena. Rozběhla se za mnou a jaksi bláznivě a zároveň komicky - i když tehdy mi to komické nepřipadalo - mě začala honit kolem domu. Po schodech na přední terasu jsem proletěl do salonu ke gramofonu. Rychle jsem ho natočil, přiložil jehlu k desce a znovu vyrazil z domu zrovna ve chvíli, kdy matka vešla do salonu. Užuž se za mnou rozběhla, když vtom zaslechla hudbu linoucí se z desky. Byla to nějaká píseň jménem Sonja, kterou hrál ban Paula Whitemana. Čekal jsem, že mě matka bude honit dál, ale nestalo se. Já jsem se zastavil na zadním dvorku, abych si tu muziku poslechl. Matka stála nad přístrojem a poslouchala. Její zlsot byla tatam a místo ní jsem matce četl z tváře hluboký žal její povahy, její rodiny, jejího plemene. Tohle dokázal okamžik jazzbandové instrumentace.
Když deska dohrála, matka se ke mně obrátila a povídá: "Dobrá. Neměla jsem tušení, oč jde. Je to v pořádku. Dávej na ten přístroj dobrý pozor. Máš jen tuhle jednu desku?"
Řekl jsem, že na druhé straně desky je ještě jedna písnička. Posadila se a řekla: "Pusť mi ji, prosím tě."
Na druhé straně byl kousek nazvaný Hi-li! Hi-lo! nebo tak nějak podobně.
A tím začala v mém životě, v životě mé rodiny a v mém vlastním domě éra hudby slyšitelné navenek. Ten gramofon s jednou deskou přímo uchvátil moje sestry a bratra. Matka vydala nařízení, že bych snad mohl do týdne koupit ještě jednu novou desku, což jsem učinil.
Cyklista v Beverly Hills

neděle 3. srpna 2014

Ježibaby se topí

"Tak co, poserové?" hulákal. "Lejnozřouti? Nikdo nevystoupí? Víte, co pro mne jste? Prasečí prdele! Tak co? Chce to někdo popřít? Odváží se mi někdo odporovat? Nikdo? Takže všichni do jednoho jste uchcánci a tenkoprdi! Ostuda rytířstva!"
Loupeživí rytíři mručeli stále hlastiěji, Hayn však tomu nevěnoval pozornost.
"Vidím mezi vámi jenom jednoho muže," ukázal. "Tamhle stojícího Boživoje z Losova. Akorát nechápu, co pohledává mezi takovými sraby, usoplenci a zloději slepic. Nejspíše už také klesl mezi tu zdejší chamraď a našel si přátel rovné sobě, fuj, hanba!"
"Lossow se vzpřímil, založil si ruce na prsou ozdobených erbovním rysem a beze strachu snesl raubritterův pohled. Nicméně se ani nepohnul. Jeho kamenná tvář Hayna ještě více rozvzteklila.

Narrenturm