Opak je pravdou

Jsi moje milost, kosti, jsi můj řecký kříž, sakrament, jsi můj stín a mé bělmo HVĚZD! Nebe!

Jsi z broskvičky... a z pokosené trávy! Slyším v noci, ve snech,

tvé věčné suché hrdlo polykat, jak se doprošuje stenů těch

Jak kvílí: "Darmoději, nevděčníku, nejsi hoden mezd!"

nevděk svět, tos ale ty, nehřeješ, nezebeš, nejsi nic a nejsi nikdo. Jen ten strach, co jde z tebe!

Nedám ti jednu noc sperma a už se vztekáš... skoro skládáš ódy. Místo abys šla do sebe, místo abys hledala multifunkční vztah... se všemi neznámými vyřešenými. Nevyrovná se tvým jemným zoubkům nic, stesku tvých rtů, říkám, nic na světě! Nic není tak skvělé jako ojet tě... a to jsi teprve osmnáctiletá! Pomysli, co dokážeš za tři, za pět let... Ke kotníčkům padne ti SVĚT!

Skopičiny

Dostal bych ji, ale spolu s ní něco navíc.. její kluk byl známý žárlivec a výtržník. Určitě by mě pomlouval. Netroufl by si na mně, protože... nebudeme to rozebírat, ale všude by mě pomlouval!

Všimni si, jak se spící ruka, když se vymrští a dotkne svíčky u postele, upamatuje na bolest, odtrhne se a uvolní, zatímco mysl a mozek spí dál a jenom vytvoří z tohoto blízkého žáru jakýsi bezcenný mýtus úniku ze skutečnosti: nebo stejná spící ruka se ve smyslovém spojení s nějakým příjemným povrchem přetvoří tím spícím mozkem a myslí v právě taková nesmyslný výplod, vytržený z veškeré zkušenosti.

Nic se nesměj... je to ohavné, jak ten čas utíká, jak se všechno mění a všechno bere konec!

A to taky je klíč ke všemu Hamletovu chování a mně je jasné, co Shakespeare chtěl vylíčit: velký čin, vložený na duši, která na něj nestačí. Krásná, čistá, vznešená, na výsost mravná bytost bez smyslové síly, která z člověka dělá hrdinu, hyne pod břemenem, které nemůže ani unést, ani svrhnout.

Někdy se nic nedaří a všechno zlé je vám servírováno ve velkých nestravitelných porcích.

Snůška dogmat

Tedy činím, jak jsem slíbil. Ozřejmím vám, nedočkavým studentkám drbů, co se stalo na předávání letošních Oskarů. Oskar je forma ocenění, kterou dostávají nejčastěji herci za kreace, které v daném roce předvedli na stříbrném plátně, kdybyste to náhodou nevěděly. Protože Američani jsou národ chamtivců a krátkozrakých hejsků, udělují se Oskary zpravidla za firmy v americké produkci. A zde přichází na přetřes moment, který alespoň pro mne vstoupil do dějin. Will Smith je, jak je vám jistě známo, ikona devadesátek. Celá generace mladých teenek a někdy i teenů, kterými jste možná tehdy už byly (byli), vyrůstaly zaláskované do jeho nabušených ebenových svalů, jež jste mohly vidět na plakátech při vstupu do kina, některé z vás nepochybně pátraly, jak by se mohly nejvhodněji stát jeho snoubenkou, jiné upoutávaly jeho pitominy a rádoby vtipné hlášky z Mužů v černém nebo Fresh Prince, nebo v kterém letovisku by se musely ubytovat, aby mu byly alespoň fyzicky nablízku atp. Člověk byl a možná stále je legendou, žijícím ztělesněním svobodomyslného, imperialistického volnomyšlenkářství a otevřeného trhu práce, a to ať už na obrazovce nebo v obyčejném životě. Co víc a co míň je herec, než souhrn figurek, které hraje? A když si umíš dobře zvolit roli, jsi tedy postupem času nutně složen z mnoha na sobě závislých faset, které mohou případně zazářit jako ohnivý opál nebo se zbořit jak krabice s doutníky. Will dostal, co nejspíš zasluhoval, protože věrně dřel, a tak mu sklouzlo do klína i trochu ošemetné štěstí majetku, uznání, slávy - včetně přítomnosti nadmíru příjemné manželky Jady Pinkettové, s níž prožil skoro tři dekády rozpustilostí a peripetií. Pro mě dosud je jednou z nejzářivějších osobností filmové produkce všech věků. Rozpolcen bouřlivostí, jež mu byla dána do vínku a obdařen hrdostí, za níž by se nemusel stydět ani král Židů Nabuchodonozor v nejlepších letech, představuje vrcholnou formu herce - loutkaře, z něhož se drilem stává loutka, a to ať už v rukou soudců jeho výkonů, nebo jen diváků, nebo třeba i jen pojišťoven a benefičních organizací, kteří nutně musí jeho zásluhy posuzovat na vážkách dolarů. Skutečně si myslím, že Will je dobrý, ba snad i výborný herec, sice v kategorii, která se obvykle za hereckou nepovažuje, ale na tom čerta záleží nebo nezáleží. Svou labilitou, rozedraností a štvaností emocemi. Rozhodně je lepší aktor než Denzel Washington, který hraje akorát svou nudnou, vyrovnanou, patriotickou, bigótní existenci, v níž se snoubí zhuvěřilost ukotvence realitou s pokorou červa, který si vyskakovat víc nechce a v každém (snad s výjimkou Equalizerů) svém filmu vám dá sežrat, jak je moudrý, když naprosto kontaktní situace řešit nezaujatým zenem a s nějakou tou hlubokou moudrostí napůl úst připravenou vám sdělit, aby potrhl výjimečnost svého počínání, nebo spíš nicnedělání. A i v tomto případě se Denzel ujal role tišitele a uklidňovače, ačkoliv k tomu nebyl nejmenší důvod. Facka, která přistála na straně tváře komika Chrisa Rocka, totiž patřila do kategorie nejzajímavější performancí na galavečerech 21. věku a pokud něco, měl se Denzel snažit rozdmýchat žár ve Willových bicácích, protože kdyby Rocka začal bít na zemi, rvát mu fráček a dusit ho kravatou, bylo by zajímavé sledovat, jak by se s toutov ryze antioskarovskou situací vypořádal a zda by si vůbec kdy mohl ještě v Hollywoodu zahrát, už tak byl sál v podstatě completely shooked, na tvářích žen vězel vesměs otazník. Protože je přece extrémně nepřirozené někoho ve spravedlivém rozhořčení ubalit baňu nebo mu rozbít čelist, když stav vašeho konta se pohybuje v osmimístných sumách, zatímco strejcové na vesnici si tak vystrojovali soboty relativně běžně ještě v relativně nedávné minulosti. Vyrojily se i komentáře samozvaných psychologů a dušezpytců - jako vždy ostatně - kteří v mistrném Willově jednání a v nadmíru elegantním odchodu ze scény spatřovali příznak duševní choroby. Na to se dá říct jen to, že v jednotlivém případě v návalu hormonů vybitých během sekund hovořit o aberaci může jen opravdový osel. Nechci tady zabíhat do zbytečných detailů, jako je posouzení, zda se může nechat vyprovokovat libovolným prankem tzv. hyperúspěšný člověk, který je zajištěný a má mít údajně pohádkový život, nebo je to počínání hodné vystydlé dvacítky, které poleje mládenec na diskotéce výstřih pivem. Pakliže láska dělá "crazy things", tak byste ji měly nechat v klidu tyto šílenosti provádět dál, protože bez ní se svět zalkl stagnací a nudou a už vůbec ne se za ně omlouvat.

Přítel vín a žen

Žádná kniha, to vám vtloukaly do hlav už i učitelky na učňáku, není tak nebezpečná jako Bible. Proto si trošku okritizujme tuto překrásnou pohádku, abychom věděli, na co si v ní máme dávat pozor. Tak v první řadě je to forma. Bibla, aspoň Starý zákon, je psána formou průpovídek, které dávalo dohromady přes čtyřicet lidí, vesměs králů a vladařů. Tito vůdci lidu měli značné literární nadaní, a tak je tato stará Bible, přestože je psána hlavně aramejsky, knihou plnou životní moudrosti a často i značného vtipu. Jsou v ní různé ilustrace... říkalo se tomu malované miniatury.. za časů.. nevím koho, třeba takového Dobrovského. Nebo jsou v ní tzv. iniciálky, ty jsou začasté též malované. Já kupř. dostal první vydání soukromé bible, když mi bylo tak šest. Od té doby jsem v ní nepřetržitě četl, i když třeba byl čas na oběd, nebo se hlásila střeva o vyprazdňování. Čtl jsem v ní i tak, na záchodě, u stolu. To se ví, že mi to nezůstalo dodnes. Vždyť sám výčet tělesných předků našeho pána Ježíše... by vydal na malý román. A jelikož už nečtu vůbec nic, nemohu číst ani Bibli. To je fakt.

Ale budiž, kniha je to historická a je v ní spousta odkazů na historická místa.. a na jiná místa - a ta místa je třeba si na mapě najít... a pochopit ty souvislosti. Jinak skončíte jak exegeti... na nule.

Nebo jako Tolstoj, který kázal o Kristovi na hoře... mužikům. To se ví, že nic nepořídil. Byli to dál blbci. Nebo teda - ne blbci, ale prostí nádeníci. A nerozuměli mu ani dost málo, to se ví. Vždyť uváděl ten známý výrok: "Náboženství čisté a neposkvrněné bla, bla..", a teď to parafrázuji: "spočívá v tom: navštěvovat vdovy a sirotky v soužení jejich." Atd, samozřejmě to má pokračování, ale už si nevzpomínám přesně a nerad bych z psaníček dělal zpovědnici nebo kostel. Ale schválně, pro představu, která z vás navštěvuje vdovy, když se jim něco blbě děje? Asi žádná, co? Naopak si je třeba vymažete z fejsu. Nebo zakážete přístup na instáč, protože co kdyby klikly na fotku, kde jste s jejich bývalým mužem v dost těžko vysvětlitelné situaci?

Láska k oceánu

Vyhladím každou vrásku ve tvém klínu, anděli!

Želary a Stydín

Kamila Valievová se stala první ženou v historii lidstva, která předvedla na Hrách čtyřný skok! Patnáctiletá hvězda dokázala, že v Rusku ještě mají zmrzlé rybníky!

Do zahrady vešla mladá dívka, aby nadrobila ptáčkům. Měla pěknou tvářičku a smělé hnědé oči. Byla tak zabalená do kožešin, že se nedalo rozeznat, co jsou vlasy a co kožešina. Byla to Káča, venkovská učitelka na základce.

Spočítáme hvězdy, v lese zabloudíme, uslyšíme sténat kočičky u popelnice... rande vyšlo a teď je to tak snadné... najít cestu do pelíšku... ta dívka měla tak hnědé oči a prvotřídní dvojky, tenký pas anorektičky a rajtovala jak na kobyle... byla víceméně dokonalá... jenže ráno jsem se vzbudil a ona furt chrněla.. tak to tedy ne, musí být na nohou dřív než já - to je úděl milenek... idyla doběhla konce... jejím nahým tělem prochvívala elektřina sexu, ale jinak byla nepoužitelná, musela ven, odložil jsem ji... vyhodil jsem ji (odcházela němá a bez výčitek) a vymazal číslo telefonu - zablokoval ho, když jsem o tom přemýšlel... zůstalo jen to gesto zhýralé noci, kdy rouchem jejích vlasů vlála kreace styku! jako včelička byla zadupána do třešňového dortu... uťaté slunce jejich prvotřídních nožek neslo už jen tmu...k velikému jejímu údivu....Káča nekáča, už mě nezajímala.

Nalezla ho v posteli s učitelkou algebry

Pour passer le temps, zpíval jsem ji často. Spolu půjdeme nad bystřinami, propastí a srázem. Spolu to dokážeme, anděli můj. Chtěl jsem tolikrát projít zdí z kamenných kvádrů, leč dnes jsem unaven a mám bouli na čele. Co jsem chtěl, chtěl jsem pro tebe, aby to tebe oslavilo!

"Bůh Tě obdařil hojnými a vysokými dary duchovními, a proto nenapodobuj vola, ale ptáky, a nezastavuj se u jediné věci, nýbrž odvážně kráčej k obecnému", řekl mi na Karlově mostě nějaký mnich, co četl z ruky. Nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale možná mi dal návod. Jak žít. Možná byl jen podroušený a já to nepoznal, protože jsem byl taky. 

Chop se kola vývoje a otáčej taky - nenech za sebe otáčet sousedy.

Možná s tebou bude jednou nějaká plavovláska chtít uzavřít obchodní smlouvu. Klidně kývni. Tyto blondýny jsou sice nahraditelné, ale sex s nimi nikoliv.

Nebyl tak dekadentní jako Zdeněk, zato měl kontakty. Mohli jste jít za kurvami do herny a být tam s nima až do rána... a jen tak pak odejít zadním vchodem. Měl jsem ho proto rád, i když byl jinak dost měkký.

Jako je kšiltovka určena k pokrytí lysiny, je Natálie určena k tělesnému sbližování. Uměla se třít jako žádná jiná.

Kdysi jsem znal takovou zajímavou paní, měla antikvariát. Prodávala různé šavle, pouzdra, modlitební knížky, vajíčka labutí. Byla to katolička a šířila kolem sebe takovou křesťanskou pýchu a její děti byly vychovávány v té víře. Manžel umřel při nehodě na člunu (divoká voda). To teda byla čistokrevná rusovláska Renáta, ale nikdo jí neřekl jinak než Ren.
"Ren, dej mi napít z kalicha Ježíšova."
"Ren, hajzl zas nesplachuje..."

Atd.
Nicméně jednou jí místní lapkové vyloupili. Ukradli všechno cenné. Nezbylo jí než obchod prodat. To něco málo, co si chtěla vzít, jsme ji pomohli zabalit a vystěhovali z míst, které už nebyly právně její.

Horror vacui

Víte jistě dobře z kurzů filozofie, že vůle musí mít nějaký cíl. Raději bude chtít i nic, než aby vůbec nechtěla. Jeho vůle byla zaměřena směrem na ni, na Pampelišku, snažil se tu chiméru zahnat, ale tím hůř ho dostihovala a trestala. Pampeliška, Jiřina Pampelišková, zkráceně Pam či také Liška, byla prvotřídní studentka oboru mezinárodního práva s postavou filmové hvězdy. Jednou se po přednášce opil, mnoho nevydržel, takže to bylo hned, když byli ve větší skupince v nálevně. Jeho opilým očím se jevila nádhernější, než jak ji kdy viděl za střízliva, oči se jí třpytily jako temné drahokamy. Její bělostná pleť zářila v šedi podniku jako čerstvě natřená stěna, prsa se jí nadouvala zpod těsné blůzky a představoval si, jak by její nádherné dvorce mohl modelovat v MATLABU. Zatoužil po ní prudce, leč poněkud unáhleně. Pam totiž už měla nápadníka, totiž přítele. Byl jím svalnatý, plešatý spolužák Adam, kandidát na absolventa multikulturní komunikace, což se dověděl až právě tam, ve společnosti budoucích právníků. Adam nebyl nijak zvlášť půvabný, ale měl vyřídilku, prasácké vystupování a ten animální instinkt příslušníků mužského plémě, který velí se chovat k ženským jako k méněcenným hovadům, když to zasluhují. Ergo Pam zaimponoval, v plné šíři a hloubce zaimponoval. Nyní si paradoxně a teprve všiml, že objekt jeho tužeb má na ukazováčku prstýnek. Ve dvaadvaceti už něco zažil, protože když byl malý, jeho rodiče přišli o výhodný obchod se střižním zbožím, takže se nakrátko ocitli na ubytovně. Uviděl tam všemožné formy zkráceného lidství, různá projasněná nemakačenka se sametovým hláskem, vagabundy a alkoholy a stihomamem stižené staříky, ženy s vosím pasem, ale nadobro vysekanou, nahrubo vyžilou tváří, kterak se u pavlače od rána do večerních hodin shlukovali a bez oddechu nadávali na stěhovavé ptáky, na ceny tuzemáku a na to, že zrovna svítí slunce. Vzpomněl si, že jedna žena s ponurou minulostí měla taky na ukazováčku podobný prsten a že si s ním vždycky hrála, tak jako točila, když se koukala z okna na komín vysokých pecí. Její pohled mrazil do morku kostí, ale zároveň byl hřejivý a toulala se v něm nezbednost copaté holčičky, uvězněné jako za trest v místnosti se žábami, kterých se bála od té doby, co spadla v lese do potůčku se stojatou a bahnitou vodou. Měla cikánské náušnice a náramky a ten jakoby z organtinu (neboli krinolíny, ať jsme srozumitelní) spletený prsten, stříbrný a přece trochu do cínova. Vyskočila pak z toho okna, těsně před tím, než se s rodiči vrátili do normálního bydlení. Vycítil, že dneska už má dost. Adam zrovna vykládal, jak vytěžil pro Hordu poslední kontinentální zlatou žílu ve WoWku a že ho džíemka flegnula jako bota. Smál se sám jak bota, a taktéž všichni, kteří věděli, o čem mluví, smáli se nebo aspoň chápavě přikyvovali. Nebýt Pam, jejích nekonečných, štíhlých nohou, seděl by na kolejích a učil by se na zítřejší test z teorie Virginského plánu. Takhle se nic valně nenaučí, už měl vlastně dost. Pohyby mu vázly, srdce bilo jako splašené, v tváři rudý jako rak, jak asi hloupě musel působit na ostatní, pomyslel si. Měl tři vampy a pivo. Když se schylovalo k placení, Pam se na něj zadívala. On se zarděl až po kořínky vlasů, ale protože byl celý červený od hltů kořalky, nejspíš si toho nevšimla. Usmála se na něj, jako se usmíváme na ty, které chceme obdarovat. Ten úsměv bylo pozvání - do jejích oblin skulin, do prostoru za kalhotkami. Ale nic z toho nezaregistroval, měl dost problému vstát od stolu. Když vycházeli ven, strčila mu nenápadně, lišácky a znale do útrob kapes od bundy zmuchlané psaníčko. Teprve to, když jej večer náhodou odhalil a přečetl v kamrlíku, kde odpoledne mrštil bundu na podlahu, v něm povzbudilo zápal, rozplakalo jej motivací.

Stáda krav

Seděla v zahradní hospůdce, sluneční paprsky se zlatě zrcadlily v bílém víně, a myšlenky Drahomíry, nasoukané do plátěné blůzky, jaké se nosily za časů našich babiček, zabloudily k zakázanému ovoci. Od posledního styku uběhly dva dny a ona již toužila po onom dobře známém teploučkém masu pyje, po svazování do kozelce a mrdání rozteklé jamky slasti, nakonec i po závěrečném slízávání smetany z žaludu snoubence, a to tolik, že si rukou maně zabloudila ke kalhotkám a začala se uprostřed zpola plné zahrádky hostů prstit.

Zničehonic se u jejího stolu zjevil pingl.

"Mohu vám ještě nějak posloužit, slečno?"

"Ano, jedno přání bych měla, pane," tu se k němu nahnula a pošeptala mu do ucha svou fantazii.
Pingl na místě zkoprněl. Jeho pohled zabloudil do jejího výstřihu. Pak se jí zadíval do očí a omluvně spustil:
"Obávám se, že takové přání je mimo možnosti našich skrovných poměrů, paní. Musel bych se zeptat vedoucího, jestli by případně něco v takovém rozsahu mohl schválit."

Skličuje ji neodbytná touha po mužích

Píší vám, slečny, abych sdělil následující. Existuje jenom nehybná přítomnost obezděná úzkostí. Protější břeh řeky nikdy, pokud je naproti, není zde - a to je pravý důvod veškerého mého trápení. Plují lodě do mnoha přístavů, ale žádná tam, kde by život nebolel, ani se nelze vylodit někde, kde se zapomíná. K tomu všemu došlo už hodně dávno, ale moje soužení je ještě starší. Starší, než jste vy, protože vy jste mileniálky a já žil již dobrých třináct let před rokem, kdy zkolabovala síť počítačů!

Za dnů, kdy je mi v duši jako dnes, pociťuji celým vědomím svého těla, že jsem smutné děcko, kterému život nabil. Postavili mě do kouta, kde je slyšet, jak si druzí hrají. Cítím v rukou rozbitou hračku, kterou mi zlomyslně podstrčili a poručili mu, aby tedy přece jen vyšel z kouta a užil ke hře s druhými. Ti ovšem poznají, že držím v rukou jen rozbitou hračku a začnou mě s ní bít po hlavě.

V zahradě, kam dohlédnu tichými okny svého vězení, kdosi vyhodil všechny houpačky nahoru na větve, na nichž visí. A jsou tam strašně vysoko zamotané, takže nemohu ani pomyslit na to, že bych utekl a krátil si chvíli houpáním.

Bolestně nevyhnutelně si uvědomuji, že musím - v  nejbližších dnech či týdnech či letech - se vydat na rozbouřené moře a že jedině setkání s dívkou spanilomyslnou a půvabnou ve mně rozžehne plamen touhy! Příležitostné karikatury dívek, jež potkávám, nemohou nahradit v mém srdci tu, která tam navěky sídlí. Jsem jako somnambul poháněný obrovskou cizí silou, tvor bez vůle, bez vědomí a pamětí, toužící jen po zrzavém kvítku, po mé věčné a nepředstavitelné Osudové!

Takhle nějak se teď jeví můj duševní stav. Doufám, že vy jste svého prince Mrakomora nalezly!

Měchýř opět příliš plný

Oldřich byl již od mládí znám svým plným měchýřem. Kdykoliv mohl, pouštěl stavidla proudu a blahodárnou moč lil do záchodu. Problém je, že tak činil, i když nemohl. V takovém případě fungoval jako jez, který je ovládán pouhou zlovůlí. Asi nechápete, oč jde, ale to mě zase tolik nepřekvapuje. Trpěl totiž vzácnou degenerativní poruchou nějakých těch tělísek v močovém ústrojí, což mělo za následek nadměrné močení. Ať už chtěl nebo ne, nemohl zkrátka nijak ten proces ovládat. Když se občas sešel s přáteli v hostinci a hodil do sebe pár panáků, jež spláchl poctivými Kozlíčky, tento zvrácený proces se přihlašoval o slovo tak rychle, že často ani nestihl doběhnout do toalet a musel po cestě upustit něco kapek do kalhot, někdy šlo o víc než o pár kapek, někdy šlo o koláč. Samozřejmě se mu nejprve pro jeho nediskrétnost vysmívali, což nelibě nesl, ale protože ho vesměs měli rádi i lidé prvně mu představení, po jistém čase, zhruba po patnácti letech, se mu už nikdo nesmál. Olda se honosil příjmením Mečánek, takže chápete, že pouhou přesmyčkou éčka za óčko mohla tato jeho slabost kdykoliv znovu být oživena. Musel tedy být nadmíru ostražitý, když někomu sděloval jeho civilní příjmí. Byl to tedy zranitelný chlápek, přesto jeho přítelkyně Simona musela být ještě silnější než on, protože to často k ní přicházely ty nejpikantnější historky, kdy to za žádnou cenu nestihl a něco směšného či absurdního při tom ztropil. Musela je snášet statečněji než její partner. Navíc musela předstírat, že o nich neví, protože každá zmínka o nich v něm vyvolávala návaly hněvu a studu, zvlášť když pocházela z úst Simony.

Když se vrátila noc

Jakkoli různí jsou lidé, civilizace, epochy, jazyky a díla, vzniká někdy až halucinační pocit, že z nich stoupá jakýsi vyděšený, všeobecný nářek, který se vždy jeví jako obnažený a nový a zní jako nějaký zvukový podklad, který může dovést k šílenství. Takové problémy moje přítelkyně ovšem řešit nemusí - stačí ji, když si zapne noťas, do sluchátek se jí zaryje 2Pac a na oběd jí až přede dveře přivezou tři šťavnaté bigmacy. Je to jednoduchá dívka a stačí jí jednoduché rozkoše.

Jednou jsem jí řekl, že by se měla vzdělávat, měla by ze sebe udělat dívkou hodnou pozornosti. Stopa pohrdání, která prokmitla v jejím slabém úsměvu, hned zas zmizela. Znala mě již, věděla tedy, že jsem troll a že vždycky budu. Takže když jsem jí po pár minutách bez výrazu sdělil, že to byl vtip, poctila mě nově vybudovaným udatným úsměvem a pochopila, co po ní chci. Hned si lehla do postýlky, svlékla punčochy a už to jelo... V té chvíli jsem si uvědomil, že je to prostě takový typus. Tak trochu jako svržená princezna, chystající se pokojně do vyhnanství, nechala se mě do ní udělat. Pak si pokorně zas oblékla punčochy a už mi celý den nevěnovala jediné slůvko či úsměv. Vidíte z toho, že i stuprumové mohou mít nanejvýš vyplňující vztahy, že až radost se o ně podělit! Viník příčiny je i viník řetězu příčin, říkal jsem si. Co taky jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení, tak proč o tom rozumovat, zvlášť když jsou na světě dajné dívky? A na čem jiném záleží? Když není zábava, je vpředu už jen smrt. Co jiného? Však to chápete i vy, milá děvčata!

Ale abych neodbočoval. Měla se mnou těžké pořízení, když jsem se vracel namletý z knajpy, občas jsem jí jednu za uši střihl, aby neprotestovala. Kdyby nosila suspenzor, udělala by lépe, protože jsem jí občas šťouchal i tam do té krajiny. Vyzval jsem ji na cestu, co nebyla známa z map, vyzval jsem ji na cestu do stínu zhaslých lamp. Poslušně šla, jako by vůbec netušila, co jí tak může se mnou čekat. Nad každým vztahem se totiž vznáší jeden dávný milenec, většinou to je její ex, který je přízračný a bledý a jako ze staré, zažloutlé, hnědé a vrásčité fotky vykukuje jako věčně vzpomínaný bratřík, který zemřel v předškolním věku. Já si takové milence uměl najít - a uměl je připomínat, i když třeba nikdo takový nebyl! Šermoval jsem s ním, argumentoval a vyhrožoval, že pokud ho nepustí k ledu, nikdy jí nenechám na pokoji! Měsíc co měsíc jí tekla krev, vzlínala jako bahna, zbarvovala její jitra svítáním, které si sama nepřála. Byla tehdy zima, mohlo být někdy v prosinci. Seděl jsem ve svetru a počítače a psal nějaké povídky. Všichni kámoši byli v tahu. Ona seděla ve druhém pokoji. Neměl jsem zrovna ten autentický pocit života, už nevím proč. Bůh si to asi nepřál. Bůh mě chtěl mít mrzákem! Ale s ní jsem o tom mluvit nemohl, nechápala by!

Ledová královna

Opojená alkoholem je krásná šestnáctka často náchylná k tomu, aby se stala obětí nějakého hnusného samce, krále šulinů. Často padne do jeho tenat a nemá dost zkušeností, aby se z nich vysekala. Zahyne bídně, jako její kámoška ze třídy, co ho potkala po ní.

Znáte ten typ, který flirtuje, i když třeba nakupuje u řezníka uzenku. Ne vždycky mluvíte ústy. Někdy na tom, co říkají ústa, vůbec nezáleží. Musíte umět naznačovat, mluvit nosem a očními stíny, nebo třeba zkrabatěním rtu, jak víte, to je v umění flirtu přednost, kterou si osvojují pouze nejzkušenější mrdky.

Studia na reverenda dala jeho pochybnosti hloubku a tvar, jaké jiným dává milenka. Jirka Padevět byl duchovní a vůbec se nestyděl za to, že chodil do hospody a dával tam kázání při pivu štamgastům. Dřív vypadal pouze jako chorobný, světélkující výplod sexuálních nejistot. Ale co jsem ho poznal, když mu bylo čtyřicet a víc, nechtějte ani vědět, jak hrozně vypadal... Ožrala je slabé slovo. Zapil se ostatně těsně předtím, než jsem odjížděl do Států.

Strčil jí bouchačku do huby

Přemýšlely jste někdy o smrti? Takové té chvíli, kdy se zastaví srdce a všechny myšlenky a city ustanou? Že ne, slečny? No, někomu je nepříjemný jen zvuk toho slova, viďte. S-m-r-t. Zní to tak jako konečně, ne?

Přesto já myslel na smrt nepřetržitě, a to téměř celých osm měsíců, které jsem strávil po boku Ilony. Nebylo to tak hrozné, jak to popíšu, skutečnost byla ještě daleko děsivější. To děvče bylo kompletně pošahané. A nyní vám tedy povím, jak to bylo.

Ilča patřila k patricijské rodině, myslela si ergo, že má právo na všechno. Že si všecko může koupit penízky a pěstěnou ručkou ukazovat na to, co se jí zrovna zlíbí a dostat to zrovna tak snadno. Bylo jí lehce přes dvacet, ale ve tváři vypadala pořád na osmnáct, každý jalový mládenec se za ní otáčel. Bylo jasné, že je rozená sexbomba už jen podle toho, jak pružnou měla pánev. Každý toužil jí vyčarovat dítě. Jenže ona měla oči jen pro mě. Přichomýtl jsem se tedy k ní a skutečně zhruba týden jsem si žil jako v ráji.

Jenže pak začaly její spády.

Začalo to tím, jak ze mě chtěla udělat modela. Kupovala mi drahá sáčka a neuvěřitelně nevkusné kalhoty, jež byly v módě možná tak před třiceti lety. Ty střihy byly hloupé až k pláči. Navíc tvrdila, že musím chodit na její akcičky, kde ji fotili různí úchylní fotografové a předstírači fotek. Zhnusilo se mi na ní všechno, úsměv poněkud falešný, nohy poněkud tenké, prsa poněkud přepjatá, vše - kromě její kačky, ta mě stále dráždila.

Ještě stále jsem se nehodlal vzdát jejího spodku těla, její duši jsem však už pustil k vodě. Ona jako by na to vůbec nereflektovala, ještě zmnožila žádosti o návštěvy různých beznadějných akcí a návštěv kamarádů, kteří se očividně chtěli jen s ní vyspat. Nejhorší je, jak se pořád usmívala. A nutila do úsměvu i mě, který jsem měl chuť vraždit - nejen ji, ale i její nepokryté nápadníky. Měl jsem chuť jí zakroutit tím tenkým krčkem, kdykoliv se tak na mě - velmi přezíravě a nápadně a jako by dávala najevo, že jsem jen její - usmála.

Věděla však, proč se usmívá. Byla totiž literární dračice. Když seděla u psacího stroje a po nocích vzývala Múzy, dokázala sesmolit verše typu:

Mou hlavu, noci, vezmi do svých dlaní

a říkej mi dcero!

Vždyť jsem královna,

která se sama a dobrovolně vzdala

trůnu svých snů a svého vyčerpání.

Jak jsem na ni žárlil, si neumíte představit. Byla samé šminky a laky na nehty, přesto však cokoliv napsala, přesahovalo daleko třídou mé nejlepší texty. Jednou jsem sebral odvahu a konfrontoval ji. Vysmála se mi do tváře.

"Však já vím celou dobu, že jsi jen druhořadý škrtálek. Nejsem s tebou kvůli tvým veršíkům."
"Tak proč se mnou, bože, jsi?!"
"Protože se hezky vyjímáš po mém boku, cos myslel?"
"Skoro mám chuť tě zabít, ty bezohlednice. Myslel jsem, že se z mého vnitřního růstu těšíš!" křičel jsem na ni jako smyslů zbavený.
"Nezvyšuj na mě laskavě hlas."
"Vrátíme se k sobě, lásko. Několik let jsem jako poutník sbíral různé způsoby, jak tě oslovit a nyní, když jsi konečně má, odpuzuješ mě od sebe. "
"Jseš prostě moc měkký, jdi! Najdu si jiného modela." S těmi slovy se odvrátila a vyšla ze dveří a já, přiliš sláb, abych se za ní vrhl, jsem se zhroutil na podlahu a proplakal noc v slzách jako hrách.

Usychající anodonta

Nedávno jsem potkal fakt výstavní kus. Když šla kolem mě, houpala se. A dbala na to, aby každým svým krokem nechala pohoupat i poprsí, které pod šaty dýchalo volně. Skutečně i osmiletí kluci na ni nepřestávali v ohromení hledět a jejich údy se zatím v těsných džínách napínaly k prasknutí. Já - co já - já jsem světaznalý borec, ale oni, kteří nevědí, která Jarmilka teprve bude jejich první a jak dlouho jim to vydrží? Těm pohled na takové zrádné plémě s velkými, houpavými prsy musel zůstat uvězněn v paměti asi dlouho.  
Zjistil jsem, že se jmenuje Cindy. Netrvalo dlouho a začali jsme kamarádit. Stýkali jsme se u ní ve vile, pak u ní v letovisku. Pocházela z třetí nejbohatší rodiny v Severní Americe, její otec byl magnát s kobaltem. Jenomže jakkoli oblé byly boky a jakkoli těžká byla prsa mé zrzavé krasavice, její duše byla jako talíř: plochá a čistá. Talíř lze tak snadno umazat. Anebo rozbít. A to jsem nechtěl, takže jsem se vyhýbal tomu nejdůležitějšímu!

😂😂😂😂😂

Z vlastní kapsy

Ne nadarmo je odstranění všech vlasů či jejich části posuzováno jako akt pokoření, pokory či ztráty síly (příběh Samsonův, holení hlavy či tonzura u buddhistického či katolického mnišstva, stříhání vojenských nováčků atd.) Když jsem nedávno viděl sousedku oholenou, okamžitě mě napadlo: opustil jí manžel. Chtěla demonstrovat pokoření. Ale zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že stále vypadala dobře rostlá a jaksi šik. Možná si našla přítele na dovádění, možná jen drží smutek. Nicméně je zvláštní, jak dobře pořád vypadá - i bez vlasů.

Jak už věděla Ursula K. Le Guin. Máme dvě levé ruce. Jednu z nich pravolevou.. a ta se bojí tmy, potažmo draků.

Pouze slovo v tišinách, pouze světlo v tmách, pouze život ve smrti: toť sokola let hrdý v pustých výšinách. 

Nic víc nelze dodat.

Kunda v mechu

Byla něžná a bylo jí dvacet. Víno skýtané révovími plody. Růže v tymiánu. A já věděl, že je ta pravá. Na změnu, jako to udělal kdysi Rembrandt. Když vyměnil Geertju za Hendrickju. A její nová, nepoznaná nahota inspirovala jeden z nejkrásnějších obrazů 17. století. Samozřejmě nejsem takový patlal jak Rembrandt, ale taky umím po svém patlat... a řekl jsem si, že by nebylo na škodu si ji prohlídnout v lepším světle. Ten zázrak přírody, tajemný závojíček, který skýtal noru do hlubin slasti... měla dosud přivřený blankou nevinnosti. Ten tunel dosud nepoznal světla. Nosila brýle, a tak ji každý soudný dvacetiletý mládenec nebral vážně. Dneska se letí jen na pořádné kozy a dokonalou pleť, ale já... já to viděl jinak - kdysi i dnes. Takže mě její brýle nechaly chladným, prostě jsem jí je sundal před láskou z uší. A byla dokonalá. Když si je pak nasadila, když šla na výtah a sjížděla dolů, už jsem se na ni v těch brýlech nemusel dívat - zůstala mi vzpomínku na neposkvrněnou krásu. 

Teče z ní směs šťáv

Je známá pravda, že člověk musí mít do lampy olej, aby jasně hořela. Takže, když jsem se rozhodoval o tom, jestli chci zůstat s Irčou nebo si povyrazit s Kristínou, neváhal jsem ani okamžik. Irča byla fajn holka, sice trošku při tele, jenže měla jasný životní plán, na druhou stranu zřetelně postrádala Kristíninu spontaneitu a její dívčí, nakažlivý smích. Nakecal jsem Ireně, že jdu na pánskou jízdu. Což vlastně byla pravda, protože jsem si na ní zarajtoval pořádně! Ve chvíli, kdy jsem to říkal, jsem tomu však nevěřil... že jako mluvím pravdu. Nicméně to na mně, ta zamilovaná husička, nepoznala a nebo jestli jo, tak to nedala najevo. Sexualita, kterou vyzařuje Kristína, je jiného druhu, asi takového, kterou popisuje Freud - je zjevná, je jako sexuální obsese, se kterou se setkáváme všude tam, kde by se nacházejí sexuální predátoři, je to jakási nadržená sexualita, která se ihned zmenší do normálních proporcí, jakmile se uvolní cesta k jejímu uplatnění. V porovnání s ní je Irča úplná panna. Nedokáže vzrušit ani starého, opelichaného pantátu, který se vrací ze šichty na zimáku, kde jezdí s rolbou a po cestě domů za otrhanou manželkou se staví na dvě piva u Helbicha. Viděl jsem to na vlastní oči, jak nedokáže vykřesat ani ty základní sexuální plamínky v očích takových tatíků. Co bych vám to neřekl.. styděl jsem se za ni. A ne málo. Když jsem ji držel za ruku, procházel se s ní po městě, zdálo se mi, jako by se na mě všichni dívali a říkali si: to je teda lůzr. Chodí s takovou nijakou slečnou. A jaká má tlustá stehna, copak ho nezavalí v té posteli? A s výsměšným odfrknutím se odvraceli a šli zas po své cestě. Jenže pro mě jejich pohledy nikdy neustávaly. Neustále zaměstnávaly mou tolik citlivou mysl, až naplnily mou čistou duši, čistou jako potůček, jedem. Takže když jsem prvně uviděl Kristínu, bylo vlastně rozhodnuto o osudu Ireny. Teď to zbývalo jen zařídit tak, abych se s ní nemusel rozcházet, ale mohl jsem zároveň užívat všech výhod Kristíniny společnosti. Přítel s benefity, znáte to. Jestli Irča byla výslednicí nesčíslných generací trpících Ev, jejich vyvrcholením, tak to mě teda poser. Neuměla ani pořádně uklohnit rýži, vždycky mi podala na talíř něco hnědého, marně rozvařeného a mastného jak sviňa. Takový Pohlreich by ji naučil, ten by jí vysvětlil, jak se hotoví pravá evropská rýže pro milovaného milence! Považovala se za nadmíru moderní slečnu, ale nosila copánky jak nějaká cikánka před osmi staletími někde na trhu s rybami v Zadaru. Byla prostě nechutná, jedním slovem jste to chtěly, tak to máte. Neuměla se ani líbat, ani roztahovat nohy. Chodil jsem s ní rok, než mi dovolila se s ní vyspat... byl jsem trpělivý, ale nestálo to za to.

Ztratila to v hlohu

Není nic jasnější, než že vaši kluci jsou prostě borci. Vědí jako herci ve formě, že stačí maličko, a jste u nich jako na drátkách, špendlík by nepropad, a opět maličko, a je po srandě. Omlátíte jim své šminky o hlavu nebo něco horšího. Jsou na vás závislejší než vy na nich. Je pátek večer, tak si řeknete, že se vyrazíte ztřískat. Houpajíc zadnicí ho dovedete na parket. Drcnete do něj bokem. A tu zadnici máte měkkou a obrovskou. Tehdy poprvé mu začne pracovat krev v těch partiích, které tolik milujete. V posteli, oba ožralí, to pak máte snadné. Zamašlujete měkkými křidélky, předvedete umírající labuť a přidáte k té starosvětské vášni něco čistě orientálního. To teď novodobí kluci berou... jako znamení lásky. Příští týden se zhoukáte zase... a pak znovu, dokud si nenajde novou. Vítejte ve světě, který neklade meze fantazii, ve světě vztahů s vašimi ex!

Dívám se, jak dějiny pádí kolem. Zvyk, řeknete. Nechávám je jít, co s nimi jiného. A potom se naskytne okamžik, kdy lze něco udělat. Zasáhnout do nich. Být konečně megasamec, mastodont šuku, gladiátor děvek. Vyhlédl jsem si ji v parku. Nebyla sama, tehdy ještě chodila s klukem. Líbila se mi už tři měsíce, ale neměl jsem odvahu ji oslovit. Až ta odvaha přišla - jako sama od sebe. Možná jsem si tehdy honil víc než obvykle, to si teď nevzpomínám, jisté je, že v mých honitbách ona byla ústřední ženou nebo vlastně jedinou. Vydal jsem se za ní jako každý čtvrtek do parku... sedívala tam na stejné lavičce a buď se učila na test z chemie nebo se dívala na procházející páry. Obloha byla zatažená a studená mlha nad řekou věstila, že může brzy přijít déšť. Pod mostem, kde jsem často pil lahváče, jsem se usadil na sokl v zemi. Odtud jsem ji sledoval. Netrvalo dlouho a přisedla si na lávku. Lovila v báglu učebnici, kterou pak rozevřela, nasadila si sluchátka... a začala se šrotovat. Patnáct minut jen přetáčela stránky, něco si občas zapisovala. Ale její prsa, její prsa nebyla nikterak nehybná. Neustále vykonávala drobné cvičení, jak dýchala. Už mi těch patnáct minut stál a měl jsem problém ten instinkt udržovat v tajnosti. Toužil jsem ji ojet. Její rozšklebenou kundu, jak se sluší a patří na středoškolačku, ojížděl teprve její první kluk, byla téměř panna, což mi připadalo náramně sexy. Já byl pochopitelně panic ještě dlouho poté, co jsem ji poznal a co mě odmrštila.

Přišel jsem k ní blíž, ona vzhlédla. Poznala mě. Věděla, že jsem trošku vyšinutý. Zeptal jsem se jí upřímně:

"Nechtěla by sis sundat tu blůzku? Mám na tebe chuť."

Chvíli na mě hleděla zmateně, pak vztyčila prostředník a řekla, na co do nejdelší smrti nezapomenu:
"Jdi do píče! Ale ne do mojí!"

Černé kalhotky s černou krajkou

Není nic tak nepropustné jako poctivé kalhotky. Jakýkoliv výtok, který eventuálně každá z vás aspoň párkrát za život zažije, doslova zahyne v té spleti vláken.. myslím, že anglicky se tomu nadává fabric... ta látka, ze které jsou kalhotky. Třeba jako polyester... to je vlákno na kalhotky! Z něj se, panečku, šijí jedna radost. A celá příprava spočívá v tom, že se nasadí základní střih... nejjednodušší jsou ty s minimem švů. Zapojí se jehlička (teď mluvím o strojovém šití, samozřejmě) někde uprostřed, tam, kde jsou černé chloupky dospívající slečny, a jde se přímo po diagonále až tam, kde je kraj, kde je lemování a kde to vlastně celé drží kolem boků.  Tady ale nastává problém -  samotný proces šití je snadný, ale když neznáte složení spotřebitelek, což je gro byznysu a trhu, ani ta nejzručnější švadlena nebude vědět, jak mají být ty kalhotky velké, jak těsné, jak omyvatelné, řečeno lidově. Obvykle kalhotky nemají žádné nitky, kterými je je možné stáhnout či roztáhnout, nemají ani přidatné, vstavěné vysavačíky, které z nich odejmou na počkání prach.  A odněkud je třeba brát prostředky na šičky. Můžeš mít svoji práci jako poslání, jenže bez chleba, který vsouváš do úst, toho zřejmě tolik nenapracuješ. Ženy z románů nenosí spodní prádlo, pro ně je snadné šít, ale vy, ženy jako vy? Vám je vlastní, řekli bychom až typické mít kalhotky, různé bombarďáky nebo jen tři proužky jako něco, co drží váš špulený zadeček v lati, co vás přišněruje k nějakému materiálu a k čemu se třeba půl či tři čtvrtě dne, věřte nebo ne, upínáte jako k příteli. Je to vaše korouhvička, která vám ukazuje, kam se otočit, když vítr míří správným směrem.

(Slyšel jsem, že jedna z vás zabručela, že je to fuk, že pro ni vždycky fouká... to rozhodně není správný přístup, slečno. Léta kulacení tě naučí.) ˇ

Přiznám se, že krajkové kalhotky mne dovedou rozběsnit. A bez řečí je trhám a jdu na věc. Krajka sama je něco ozdobného, viďte, ale když se spojí praktické - samy kalhotky, jak jsme vysvětlili - s něčím nadstandardním, tady s ozdobou, vzniká neodolatelné. Lákavé a nenahraditelné. Samozřejmě, co jsme napsali, přesahuje rámec určený manufaktuře spodního prádla na tomhle blogu, a nebudeme se k tomu dlouho vracet. Jen jsme uznali za vhodné vás poučit, že černé krajkové kalhotky jsou osvěžujícím zpestřením vašeho šatníku a neměly byste za nic na světě se je pokoušet změnit za jinou barvu či jiný druh oblečení. Nejdráždivější jsou na zrzavých, tam vyniká kontrast mezi hrou světla mezi vlasy, obočím a temným pruhem krajek, ale pěkné jsou na každé, na každé, která denně ujde deset tisíc kroků a nepropadá neřestným vášním jako hra v automaty nebo sázení na koníčky.