Dívám se, jak dějiny pádí kolem. Zvyk, řeknete. Nechávám je jít, co s nimi jiného. A potom se naskytne okamžik, kdy lze něco udělat. Zasáhnout do nich. Být konečně megasamec, mastodont šuku, gladiátor děvek. Vyhlédl jsem si ji v parku. Nebyla sama, tehdy ještě chodila s klukem. Líbila se mi už tři měsíce, ale neměl jsem odvahu ji oslovit. Až ta odvaha přišla - jako sama od sebe. Možná jsem si tehdy honil víc než obvykle, to si teď nevzpomínám, jisté je, že v mých honitbách ona byla ústřední ženou nebo vlastně jedinou. Vydal jsem se za ní jako každý čtvrtek do parku... sedívala tam na stejné lavičce a buď se učila na test z chemie nebo se dívala na procházející páry. Obloha byla zatažená a studená mlha nad řekou věstila, že může brzy přijít déšť. Pod mostem, kde jsem často pil lahváče, jsem se usadil na sokl v zemi. Odtud jsem ji sledoval. Netrvalo dlouho a přisedla si na lávku. Lovila v báglu učebnici, kterou pak rozevřela, nasadila si sluchátka... a začala se šrotovat. Patnáct minut jen přetáčela stránky, něco si občas zapisovala. Ale její prsa, její prsa nebyla nikterak nehybná. Neustále vykonávala drobné cvičení, jak dýchala. Už mi těch patnáct minut stál a měl jsem problém ten instinkt udržovat v tajnosti. Toužil jsem ji ojet. Její rozšklebenou kundu, jak se sluší a patří na středoškolačku, ojížděl teprve její první kluk, byla téměř panna, což mi připadalo náramně sexy. Já byl pochopitelně panic ještě dlouho poté, co jsem ji poznal a co mě odmrštila.
Přišel jsem k ní blíž, ona vzhlédla. Poznala mě. Věděla, že jsem trošku vyšinutý. Zeptal jsem se jí upřímně:
"Nechtěla by sis sundat tu blůzku? Mám na tebe chuť."
Chvíli na mě hleděla zmateně, pak vztyčila prostředník a řekla, na co do nejdelší smrti nezapomenu:
"Jdi do píče! Ale ne do mojí!"
"Jdi do píče! Ale ne do mojí!"
Ta poslední věta je neskutečný psycho. :-)
OdpovědětVymazatVtipná pointa :).
OdpovědětVymazat