pondělí 29. září 2014

Vichr

Robota je tu absurdistán non plus ultra, dřina, tak velká, že se divím, že tu ještě někdo pracuje, stačí tu totiž jít do práce tak jednou týdně a vesele přežiješ. Vesměs jen podnikaví Poláci jsou tam 10 a víc hodin denně na těch minilešeních a trhají obklady. Jinak samozřejmě obchody jsou plné prodavačů, takže se tu vlastně pracuje, ale někam dál za města, to je porod, jezdíš nesmyslně hodinu (50 mil) do práce a hodinu zpět, po dálničkách a 15 minut před "centrem" se to už plní, ty lanes na pravé straně jsou vyhrazené truckům, ale ti si jezdí všude. Vy, co si nechcete nic dokazovat, vůbec tam nepáchněte. Nemůžu se dost dobře pohnout, půl hodiny jsem musel ležet ve vaně, abych se trochu vybalancoval do svého originálního rozpoložení, takhle ruce mě nikdy ještě nebolely. Nemůžu ani dost dobře napsat tenhle článek. Nemluvě o tom, že nejsem schopný chytat myšlenky, mám v hlavě vymeteno a tak píšu ještě nesrozumitelně než normálně.
Důležité ale je, že chytám novou mízu, přesto, že jsem zbitý jak čokl, se konečně v mozečku rozsvěcuje zelená. Konečně se začínám těšit z oblohy, konečně po mnoha letech. I přesto, že dneska se počasí proměnilo za pár hodin tak o 18 stupňů, z dusna do pravého chicágského vichru a že mi málem přistála traverze na hlavě a místo kůže mám červený škvarek ze slunka. Je deset hodinek, před třemi jsem se vrátil a za 7 zas vstávám. Tak další pokus - třeba přijdu méně dobitý - ale spíš ne.

neděle 28. září 2014

Tow zone

Tak tak koukám, že Amíci mají sklon všechno ukliďnovat, život tu plyne jak na želvích závodech. Což je na druhou stranu dobře, protože s mým neklidem se aspoň něco dá dělat, na třetí stranu to zas bude ještě větší boj, protože je to jaksi se mnou v hrubém protikladu. Ale co už. Projel jsem se poprvé corvettou. To je taky ryze americký vynález, chtěl jsem se vždycky projet fakt nabušeným autem. Je to zvenku pěkné ostré, uvnitř jen plast a vzduchoprázdno. Nic moc tedy.

Všude tu mají bufetu, food shopy, burgerkingy, mekáče, dunkin' donuty a podobné kiosky, kde za nízký peníz přimějete tělo k velké spotřebě kalorií. Ještě jsem takřka nic nekoštoval. Voda je tu levná, elektřina ještě víc, furt jim tu jedou světla, nic nevypínají, neřeší. Žijou tu celkem na dluh, jsem si všiml, ale je to jejich problém. Líbí se mi, že tu jsou na každém rohu parky a hřiště a různé okruh, kam si můžu chodit, když zrovna nebudu v robotě, což bude skoro pořád, jít zaběhnout. Posilovnu budu mít v těch domcích, dávají se tam okna, vyměňuje iluminiové osázení za nové, strhávají siderbary kolem těch domků, které ostatně jsou jak přes kopírák, marně byste hledali nějaký, co vybočuje z řady vzhledem nebo i funkcí. Jsem na periferii, kde jsou vesměs dělnické domky, bunkry, kde se sotva v zimě topí, opračný problém - teď je tu 27 stupňů a hic jak v peci. V ČR jsem nezažil takové počasí, to bude zas boj, jak jsem háklivý na vedro. Budu robit jen s Polákama, takže se to aspoň trošku naučím, čtu v mezičase Norwida, je fakt dobrý, ne že bych něco neznal z té prkenné řeči, měl jsem to za hranice co bys kamínkem dohodil, ale přece jenom, tady i Poláci mluví jinou polštinou.

Ještě k tomu letu, málem mě nepustili na border protection. Jsou tam strašně vážní chlapi, co půl hodiny prohledávají zavazadla, aby pak další půl hodinu machrovali, že znají, cos dělal doma a razítkujou pasy. Ostatně nevěřili mi ani slovo, ale byl tam jeden Čech a ten mě pustil asi z lítosti. Fakt je, že vypadám jak paserák drog, tak jsem měl namále. Ale prošel jsem a dobydu to tu, he-he. Potkal jsem už dva Čechy v prádelně. Je to tam směšné, zastaralé, vše je tu jaksi předpotopní, ale hlavně, že někteří borci tu běžně vydělavají 10000 dolarů měsíčně. Nejlepší je, jak vám vydávají drobné na tu pračku, za dolar 4 čtvrt dolary, či co to je. Pak to tam naházíte, přesně jako v automatu na žvýkačky, natáhnete a začne to prát, za 30 minut dopráno a strčíte to za další dolar do sušičky.

Všechno se tu dělá obráceně, voda teče jiným směrem, na hajzlu to scucává a zas vycucává, jinak se zamyká, všude jsou madla a úchyty. Je fakt, že tu lidi mají daleko zaneprázdněnější život, prostě celý den tráví v práci, aby si mohli pořizovat ty baráčky a úžasná auta. Jsou taky otevřenější a ochotnější pomoct, zlaté oproti Čechám. E-economy lot bus nejezdí často, bez auta tu člověk nic moc nezrobí... ani bez karty, to se ani neubytuje v krcálku. Snad uvidím nějakou akci, když jsem v tom nejnebezpečnějším městě USA.

Je tu 0:40

Zdravím,
posílám pozdravy z větrného města Chicaga, kde teď budu asi nějakou tu dobu žít, jsem 8 mil od South sidu, tak snad mě nikdo nezastřelí, protože jestli jo, tak už tu nebudu moct psát. Cesta byla dlouhá, v Boiengu 787 dreamlineru se lítá hrozně, není se kam vecpat, pořád někdo hučí, nedá se spočinout. Na letišti mě skoro nechtěli nechat projít. Je po půlnoci, hraje mi tu hudba, jsem po sprše a cítím se překvapivě dobře a svěže. Prozkoumám to tu líp a podám report. Je to tu ohromně velké, jak celá ČR, takže ztratit se tu asi nebude problém.

úterý 23. září 2014

Mistr Labutí

Magor má svých 70 let, kdyby dneska žil. Tak jsme koukali na nějaký dokument, kde se o něm mluvilo, jako že byl živel, furt seděl těch svých 8 let, po měsících na kousky atd. Přitom takový Zajíček tam měl taky nějaké tresty a o něm už se nemluví, nebo nedej bože o Brabencovi, toho už dneska nikdo ani nezná, neštěkne po něm pejsek. Setkání s osudem v podobě Vaška Havla mu přineslo mírnější tresty a pochopení u obce intelektuálu a mániček. Což o to, tatík taky byl mánička a podepisoval charty, ale na Magora neměl. Ten se svým divočáckým přístupem a kundo, pičo, jsem nasranej uměl udělat vítr, kamkoliv došel a vystoupil. Těšilo mě se zas podívat na tuhle pouídačku trošku víc zblízka a jsem rád, že jsem nežil v jeho době, za všechny ty jeho skopičinky bych ho zmlátil z podoby. S ženskýma měl problém velký, ale to má každý druhý, jen to nedává tak okatě najevo. Pili jsme večír na něho nějakou pálenku, tak už nevím, akorát vím, že si kopal poklad ve svým baráku a pak tu díru obložil kamínkama. Ale dokud je tam neměl, tak tam zela díra. Tam občas shazoval Dášu Vokatou, když ji nebil řemenem. Ale to vím taky ještě z dalšího echa, od jedne staré bigbíťačky, co s ním na tu chatu jezdívala atd. Jinak Ivan Martin Jirous dovedl být i hodný, když se potkal s jiným básníkem, který ho dovedl poslouchat a nepřerušoval ho - což se fakticky stávalo zřídka. Sám ho znám, když tu párkrát byl, poprvé jsme s ním poseděli v hospodě u stejného stolu, kde jsme poznal i básnířku Fischerovou a její skvělou dcerunku, co má taky blog a vůbec je ten svět malý a lidi, co se mají znát, se nakonec v tom babylónu sejdou - třeba i u toho buzerantského píva a vajglů.
Ve Valdicích stejně udělal nejlepší verše. Pak měl jednou se mnou incident, že mě chtěl vyhodit z galerie a to tam tehdy byl i Balabán a vůbec to bylo komické, byl jsem tam s kámošem a ani jsme moc nedutali, když se do nás obul takový tvůrce historií. Ale taky nám nebylo snad ani dvacet nebo tak nějak zrovna v tom věku to bylo.
Když se o něm mluví, tak se zmiňuje i zahradničení, ale co by jeden člověk dělal 2 hodiny bez keců, prý mu trvalo tři dny, tady vidíte, jaký to byl stachanovec. A ještě za Plastiků, když je jakoby ved, tak si říkali lumberjackové, a s tímhle označením se vydali opravdu někam na Šumavu a sekaly ty stromky a hráli si na dřevorubce. Tehdy to platilo za kouzelné či aspoň nevídané, že se svobodomyslní chopili práce a dodnes na to lesníci vzpomínají s jistou úctou.
Pak se mluvilo i o tom, že byl zblázněný do Warhola a pořádal o něm přednášky. Zmatená doba přináší ukvapené soudy. Svých patnáct minut slávy si tak zažil i Andy a pobláznil dokonce českého magora.
O Egonovi se taky mluvilo, že se někde potkali a nemohl ho poznat, jak měl ty dlouhé vlasy. Bez Magora a Egona by ovšem z undergroundu nebylo nic, to je taky skoro pravda.
Vlastně tam řekli spoustu blbostí, které jsem kdysi znal, ale už mi nepřipadají ani zajímavé, ani důležité. Dovedu se kriticky podívat na toho snad nejhulvátštějšího básníka druhé poloviny 2. století naší země a když mě zrovna nepičuje, tak mu vzdát i zasloužený hold---

pondělí 22. září 2014

Lvice

Ráno jsem byl na radnici (jsem tam pořád, říkám si s klasikem: radíme si a jsme bezradní!) a koukám do protějšího okna, vdechuju vůni květin, vzduch vibruje tlumeným ptačím zpěvem, sedím tam někde v 3. patře na lavičce, když tu vidím před sebou, pod sebou jak se belhá po schodech nějaká kost. Mohlo jí být tak 29, 30. Ale jak jsem ji viděl, tak si říkám, že vypadá, jak kdyby ji jako malou nutili sjíždět na lyžích kopce, protože měla takové vytahané kyčle zvláštně, působilo to fakt neodolatelně. Tvář neměla jako standartní dnešní holky unavenou, ale bylo v ní něco ne z kočky, spíš z lvice, opravdu jsem z ní měl zajímavý pocit. No od pohledu rodilá vesničanka, která si zakládá na tom, že dokončila ve městě náročnou školu, nějaký ten doktorátek a teď má tu svou rodinku a bude se o ně starat, dokud se zas její děti nerozhodnou si založit rodinu, a tak to bude pokračovat do soudného dne. Závidím těm lidem, kteří mají tak krásně nalajnovaný život, musí v nich být radost ze života a množství energie, které jim umožňuje zdolávat ty své mety. Pak už se na ní valil její choť, choval nějaké to děcko v náručí, taky asi taková mužská její verze. Oba byli jasně hodní lidé, nebyly to typy, které za sebou mají mnoho úpěnlivých zkušeností, takže karmicky se zrodili slušně a vedli jednoznačně řádný život. Nestihli se jim zkřivit tváře a ohnout hřbety, sálalo z nich teplo domova a péče. Pak jsem na ní vejral dál, protože mi začala hrát fantazie a říkal jsem si: jaká asi je taková holka? Já vlastně znám samé špatné, trajdy a fetny, co se jenom kurvily a dotáhly to akorát do bordelu. Muvili spolu a já naslouchal, co by se z nich dalo ještě vyčíst. Chlap musel být nějaký špekulant na burze, byl takový vyleštěný a nóbl, zvyklý mít hlavní slovo, odráželo se to i v jeho postoji. Poněvadž víme, jak třeba nějaký vekslák z minulého režimu drží děcko, jak si furt hlídá záda atd. Tenhle byl jen přirozeně autorativní. Lvice měla takový témbr hlasu, až mi zaléhalo v uších, myslel jsem, že mě složí ty její trylky. Asi bych to nevydržel a začal blouznit, kdyby včas neodešli. Naštěstí se chvatně vzdalovali a já mohl pokračovat v zírání z okna. To ráno už se obešlo bez dalších podpásovek.

čtvrtek 18. září 2014

Nebyl v záložkách

Který velký čin není ve chvíli, kdy jej podnikáme, extrémem? Obyčejným lidem se zdá uskutečnitelným, teprve když je vykonán. Ano, v mém srdci bude kralovat láska se všemi svými zázraky, cítím to podle vzrušení, které se mě zmocňuje. Nebesa mi byla dlužna tuto přízeň. Nezahrnula nadarmo jedinou bytost všemi přednostmi. Mé štěstí bude mne hodno.
Červený a černý

Posel smrti

Vším jsem byl. Tedy skoro vším. Však posuďte sami. Obraběčem kovů, soustužníkem, v lese jsem počítal stromy, hubil krysy, pičoval v call-centru, stavěl baráky a lodě, zedničil, na farmě dojil krávy, šlapal trávy, udržoval hladinu ve vodárně, staral se o bezpečnost v nákupním středisku, stloukal skály, vyřizoval balíky na poště, čistil komíny a ještě by se něco našlo, ale hlavní je, že mě nic z toho nebavilo. Všechno jsem dělal jen proto, abych si to zkusil a mohl to šmahem odsoudit. Stejně to byly nevděčné práce až hanba. Někteří lidé se prostě narodí s nevybouřenými hormony a i kdyby seskočili tisíckrát volným pádem z nebes, stejně tam vlezou po tísícíprvé a skočí znovu. Bohužel, jak se tak ohlížím za svým životem, který se chýlí ke konci, nemohu se zbavit dojmu, že jsem ho proflákal jako šlapka na ulicích. Nedostal jsem z něj maximum a úplně nejlíp bych udělal, abych se šel čestně oběsit! Poslední uzel se váže s nejlehčím srdcem. Nesmím už ztrácet čas zíráním do monitoru a pozorováním notebooků, které bych si pořídil na hraní internetového pokeru. Je čas jednat a pokud možno radikálně. Jen radikální činy mají tu moc nás očistit a - doufejme - i změnit. Nedávno mě potkal mladý more, co mě chtěl okrást, ale nepočítal s tím, že i když jsem ožralý, tak si nenechám nic líbit. Než přijeli cajti a sanitka, už měl místo ksichtu červený koláč. Vybil jsem si na něm všechen vztek a kluk skoro dodýchal v té nemocnici, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a vylízal se z toho. Ještě ho příslušníci sboru zjebali na tři doby, že krade. Vypověděl jsem u výslechu, že vrávoral a pak spadl pod auto a že jsem se mu snažil pomoct a on mi vyklouzl a spadl hlavou na obrubník.

Chci věřit, že nás všehoschopný Demiurg sleduje dalekohledem a bdí nad námi, smrtelníky, jako bdí nad koloniemi červených mravenců, které se táhnou 3 tisíce mil podél pouště. Potřebuju prostě dohled. O mě se nikdo nikdy nestaral, takže se ze mě stal skoro kriminálník a každopádně podezřelý živel, ne[kér]ující se o moc víc než o svůj okamžitý krátkodobý prospěch. Ale jak jsem rostl, zároveň mě pudilo svědomí k přehodnocení svých potřeb. Zjistil jsem, že člověk před námi nestojí se všemi svými nedostatky a přednostmi jako něco stálého, ale je neustále podroben změnám místa v našich citech i pochybnostech. Tak není nikdo jen dokonale hodný nebo zlý, ale jednou je takový, podruhé, při kritičtějším soudu, se může zachovat zas jinak, a tak se nám jeví jako úplně nevyzpytatelné, co se před chvílí jevilo zřejmým. Chování ostatních. Burácející uzlíčky hněvu nebo povolnosti, dámy s dekoltáží až u pupku a ostří motorkáři s potetovanými pažemi, jsme vrženi doprostřed světa, kterému nikdy neporozumíme a nebo snad ani nedoufáme porozumět. Je tu čím dál hůř a já ztrácím naději. Říkám si, že za všechno můžou šedesátá léta a hippies, kteří si zdeformovali DNA a teď se nám rodí jen samé polodementní děcka s naprosto zkreslenými představami. Proto přeji všem zdegenerovaným divočákům brzký odchod na věčnost! Vůbec všichni by měli spáchat masovou sebevraždu, třeba se jít utopit, nohu přivázanou ke vězeňské kouli. Nebudete nám zde scházet, nám, dobrovolným odříkačům, vyhoštěncům z orgií, kteří mají všech tragédií, slz a vin už plné kecky.

středa 17. září 2014

Zredukováno

A šli jsme do krámu s gramofonovejma deskama. Byl plnej lidí, který probíraly desky v přihrádkách a přitom v jednom kuse cukali hlavou a poskakovali, jako by se nemohli dočkat. Ozýbvalo se tam spoustu hudby a hluku a u vchodu se mačkala další hromada lidí, který taky tak poskakovali. Tchjúu - to byla legranda! Slim začal lovit v přihrádkách a poskakoval jako všichni kolem. Najednou vyhráb jednu desku a vyjek: "Tchíí! Hele, co sem našel!"
Mag

úterý 16. září 2014

Hnutí mlhy

Dvojí zločin spojil nás!
Všecko ať to vezme ďas,
všecky ženské v jeden ráz.
Kromě jedné.
Jediné!

Umíš ostychem se rdít,
umíš mi co odepřít?

To mi draze zaplatíš.
Nejdráž stále bude levně.

A celou takovou knížečku, kde se to hemží veršíky jako střást/chlast, měli/celý, Popelák/tak, muž/už, zatočí/očí, zmoh/hoch, dost/host, vin/syn, tělo/mřelo, si můžete přečíst jedině zde.

Mluvíte jak malé děcko,
vím jen, že dokáže na světě všecko.

Surovost je nežnost,
něžnost surovění.

Jídla budeš mít víc než bys přála si
a nikdy tě nebudu tahat za vlasy.

Prostě baron prášil a šílený výmýšleč. Zarmoucen duší a srdcem drzý, na tváří smích a v hrdle slzy.

neděle 14. září 2014

Box u kostky

Oba muži spolu ještě chvíli hovořili, jak k tomu někdy dochází poté, co se lidé zahrnou urážkami.
Klub podivuhodných živností

sobota 13. září 2014

Čtyři kola

Teď mi ten hlazený luk však podejte! - Před vámi tady chci zkusit paží a sil, nechť uvidím, zdali mám ještě křepkost, jež v dřívější časech v mých svižných bývala údech či snad už dlouhé toulky a špatná je zchromila péče.
Toto jim děl, čímž nesmírný hněv jim rozbouřil v mysli, neboť je pojala bázeň, že hlazené lučiště napne.

Antinoos jej plísnil a těmito promluvil slovy:
"Jakže, ty cizáku bídný - což nemáš smyslu ni za mák? Cožpak spokojen nejsi, že klidně tu hoduješ s námi, velmoži - z každého jídla máš díl, smíš dokonce ještě poslouchat hovory naše a rozmluvy, ačkoliv žádný žebrák a žádný host náš hovor poslouchat nesmí! Sladké víno tě dráždí, jež také jiného mámí, kdo by je hltavě požil a nedbal pití je s mírou. Vínem i Eurytión byl omámen, přeslavný Kentaur, v paláci Peirithoově, jenž chrabrým hrdinou býval, tehdy, když k Lapinthům přišel.

A Markétka?

Sedí teď neklidná,
a neví, co si počít má.
Na šperky myslí bdíc a sníc,
na jejich dárce ještě víc.

pátek 12. září 2014

Obsypat a plundrovat

Řekl jsem vám už stokrát, že jsem velmi vděčen, co pro nás blog dělá. Dává nám tu skoro neomezený prostor šířit svá učení. Využiju pár řádků, abych si vzpomněl na příběh, který se opravdu udál. Na Sumatře chtěl kdosi prchnout z tábora, protože nesnášel těžkou práci. Že však by nerad utíkal v noci, neboť se bál dravých zvířat a zlých duchů. Pomlčel o babě, se kterou tam navázal styk. Dlouho potom rozmlouval Li Melga s mým přítelem v řeči, která mi byla naprosto nesrozumitelná. Někdy se mi zdálo, že se oba dva trochu smějí, pak zase jako by se hádali zlými slovy. Konečně řekl Li Melga v malajštině:

Piju vodku, miluji ženu, vydávám se na cestu, myslím
telepaticky, obracím se zády
ke dveřím - které žijí vlastním životem
a dříve či později se otevřou
a dříve či později se mě dotkne
ta ledová ruka, možná mi dá jenom znamení

verše z Krynického, proslulého polského básníka. Pomyslel jsem si, že dostal úpal. Vůbec se nedostal k tomu, co soudí o osudu toho mladého unáhlence. On však jenom podotkl, že kdo vyjde na cestu, musí počítat se zpožděním. Vůbec jsem nechápal, co má na mysli.
Řekl, že po období dlouhého klidu nadchází čas války, a ta že vypálí ty, kdož jsou nepřipraveni. Kdo že nabyl znalecké touhy vlastnit krásné věci, ten bude dozajista smeten. A on pak nemůže jíst a pít při vědomí, že bude co nevidět v hrobě, což má neblahé následky na jeho celkový duševní stav.
Já si bláhově vždy představoval, že až zestárnu a umřu, zhruba okolo třiceti let, těsně před vrcholem sil, nebudu mit nic víc než pár hadrů a děravé boty na znamení, že jsem bojoval až do konce, ale daleko jsem to nedotáhl, protože mi drogy sebraly veškerou energii a vůli, odkázaly mě do panství, kde už nevládne laskavost a vlídná slova, ale pouhá lhostejnost. Vlastně jsem nikdy netoužil nic tak světoborného vlastnit. Kde druzí chtěli byt, dům či hrad, mě stačil strom, pod kterým skryju svou tvář aspoň v nejprudším lijáku. Sny se mi samozřejmě splnily, snad jen s jedinou výhradou. Dnešní politika zastupitelů je taková, že krásné jilmy mi kácejí před očima a já nemohu dělat nic jiného než lozit do korun jejich větví, abych je aspoň na pár hodin zastavil. Že bych je odradil, se mi zdá krajně nepravděpodobné, ale nezbývá než do konce být přesvědčen o správnosti svého počínání, pokud tedy na něm něco správného mohou spatřovat i ostatní, řekněme řádnější občané.


Kaligula při svých orgiích nechával mučit otroky. Claudius rád pozoroval obličeje umírajících gladiátorů. Domicián zašel ve vynalézavosti tak daleko, že nechal mučeným pálit genitálie. Commodus páral těla tlustým mužům, uťal jim nohy a vypíchl oči. Milenci se vraždili, ženy ve vysokém stupni těhotenství byly předhazovány vlkům a dětem se podřezávala hrdla. Později v 18. století Evropě vzkvétalo flagelanství. Flagelanti putovali kraji a nechávali se bičovat. Veřejná bičování často končila masovým znásilňováním a vražděním. Výstřelky masového sadismu známe všichni - sicilské nešpory, protižidovské pogromy, Zářijové vraždění atd. Čachtická paní zamykala mladé holky do kovové klece s ostrými hroty, své služebné nechala polévat vodou a v líté zimě umrzat. Při všem tom dav a přihlížející reagovali zajímavým způsobem. Z něčeho, co je napohled tak kruté, se odpor změnil rychle na krvelačnost a chlípnost. Zpití vínem a smyslností tančily družky na mrtvolách povražděných, při tom do taktu bily těmi částmi těla, jejichž nahota byla nejnápadnější. Sexualita a násilí se zdají být nerozlučně spojeny. My, věční otroci vášní sice můžeme protestovat proti agresivní povaze smyslnosti, ale někteří z nás snadněji upadají ve výstřelky příčící se zdravému rozumu, a proto nám nezbývá než ji krotit ve společnosti podobně naladěných. Umění milovat má vlastně hodně co do činění s uměním žít. Málokdo to umí "správně". Kdo vnáší do sexuality něco té fantazie, větší zručnosti prstů a jazyka, asi je na správné cestě. Bez ohledu na náš názor, ač jsou třenice těl prostě směšné, vytvařejí pozitivní životní zkušenosti. Být v dobré společnosti, neustále dobře naladěn, se ženami, které milují romantické scény, nebo i s těmi, které to chtějí mít co nejrychleji za sebou, najděte si ten správný protějšek (nebo vícero zástupců) a buďte prostě hodní! Neznásilňujte, netýrejte, nečtvrťte ženy, kde o to nestojí a stažte z oběhu to nudné porno.

čtvrtek 11. září 2014

Strohé náměstí

McMurphy se účastnil každého sezení, každé diskuse - otevíral si hubu, pomrkával, sršel vtipem, jen aby z nějakého akuťáka, co se neodvážil usmát už od svých dvanácti let, vyloudil špetku nanicovatého smíchu.
Vyhoďme ho z kola ven

Oddenek

Ještě byla v zahradě jedna věc, k níž se mohla příroda hlásit jako k svému nezcizitelnému majetku navzdory člověku, který činil vše možné, aby si ji přisvojil. Byla to studánka ohrazená starými mechovitými kameny a vydlážděná uvnitř jakousi mozaikou barevných oblázků. Lehké čeření vyvěrající vody si s pestrými oblázky čarovně pohrávalo a vytvářelo ustavičně zvláštní proměnlivé obrazy, příliš nestálé, aby se daly popsat.
Dům se sedmi štíty

Pro kameny a šutry

Napíšu bludickkovský článeček.
Je zima. Venku v ulici se prohání listí. Čekání na auto. Na odvoz do daleka. Budeme pařit. Cítím se nesvůj, nepil jsem už hodinu. Třese mnou kosa, ale to se snese. Auto konečně přijíždí. Nastupujeme dozadu. Jsem tam s babou, která šuká už pět dní v kuse R. Říkám jí, že má hezké kozy. Ona se křivě směje a znechuceně odvrací. Nudná cesta, stromy, louky, zvěř. Nesnáším vypasené řidiče jedoucí proti nám. Máme borovičku za třicet, malou plaskačku. Piju na ex. Vytahuje další. Vypiju další. Směju se, zas mám důvod se smát. Šofér je nenápadný klučina. Neznám ho a ani nechci. R. je vpředu a rozvíjí teorie o ovládnutí světa. Vzadu se nesměle směje M.inka. R. říká, že nejvíc znásilnění se odbývá mezi rodinnými příslušníky v podobě incestu. Myslím, že něco na těch statistikách bude. M. vypadá jako sestra, kterou jsem nikdy neměl. R. mi podává pivo, koupil celé plato. Začínám být šťastný. Vypadá to na velkolepý večírek. Nabíráme po cestě nějakou turistku. Tváří se jak ukřižovaná. S děsně sexy nohama, ukázkovou tváří a péřovou bundičkou nalehko vandruje po Moravě. Sedá si mezi nás. Z jedné strany dračice a šukací mašina, z druhé konečně vyplesklý vágus. Říká, že studuje filozofii. Něvěřím ji, ale nikdo ji neobviňuje. Je ve společnosti antifilozofů a šukacích mašin. Když dorážíme na samotu, chlapi ze vsi odstavují pilu. Strašný randál a víme, jak jsem citlivý na zvuk. Musím si zacpat uši, zatímco ostatní odrážejí od auta do chajdy. Cizí holka jde s námi. Rajcovně pohazuje boky. Houpe se, je to dobré na stimulaci, ale nic neříkám. Padla mi do oka hned, jak jsem ji zočil.
Holky si hrajou s věcma nepoužívanýma sto let. Mají tam kastrole a hrnce, upravují závěsy. Hloupé prostocviky. Já sedím na verandě a piju piva s R. Bavíme se jako vždy o hovnech. Celý život ho znám, toho psychopata, a nikdy se nepřestávám divit, čeho je schopný. Nevycházím z údivu, kolik bab jsme spolu měli. Já začínal a on je dojížděl. Baby zůstaly uvnitř s šoférem. Půl dne v tahu a začíná se stmívat, furt sedíme a pijem. Pokuřuje a já tahám šňupací tabák. Jako Neruda v 19. století. Pak přichází na řadu trochu rivotrilu, o něco později šňupeme lajny neurolů. Přichází baby, jsou nudné jak rizoto. Nechám je mluvit, ze zdvořilosti a pak se pokouším zvednout. Matou se mi slova, sápu se po stopařce. Má dobré kozy, jako ta druhá. Chci ji šukat. R. zachraňuje situaci tím, že mě bere do hospody. Cesta stála za prd, samé výmoly, padali jsme na držku a pořád se pokoušeli jak tupé ovce, boží hovádka, k ní dojít. Před hospodou stál větrník, nebo jak se jmenuje. Uvnitř nikdo, jen dělňas s kšiltovkou. Servírka prvotřídní, hned jsem ji studoval. Měla béžové sáčko a kouzlila úsměvem. Mám rád ženy, co se smějí. Připomínají mi, že život může být snesitelný. Za určitých okolností. Jsem mimo, je mi na grcaní, bliju do hajzlu, vracím se. Jdu k servírce a hulákám, že ji chci šukat. Děs v očích, pak se směju, ona ustupuje. Říkám, že se nemusí bát, že jsem neškodný, jen frustrovaný, méněcenný, nevyužitý a sexuálně nevyrovnaný. Když vidím sukni, chci pod ní a projet vulvu. Hned bych ji blyštil do vagíny. Brousit čuráka se musí pořád, je to zákon přežití. A já, který to mám sotva pětkrát do roka, potřebuju za každou cenu nějakou kost. Připomínám si, že jsem zde kvůli pivu. R. jen sedí a začíná být v hypnóze, úplně se ztrácí z prostoru. Mám tak třinácté patnácté a ty borovice a jsme plni našňupovaných prášků. Posilovačů nálad. Myslím jen na barmanku. R. mluví o tom, že vyhladí Židy, že jsme ve světě židáků, kteří drží ruku nad ekonomikou a drtí nás, nejspíš retardovanou třídu nemakačenků. Třepe se mi ruka, mám nefalšovaný třes smrti. Necítím obě ruce, šlachy, odchází nos, jsem celý v ohni. Padají mi zbytky prášků z nosních dírek do piva. R. mi pořád do xichtu vpaluje dým z haše. Dělňas prchá. Servírka odchází ven a telefonuje. Mám chuť ji odvléct dovnitř a pohrozit násílím, pokud se nesvleče. Znovu šimrání lahodných doušků chmelu. Teď bych mohl umřít - ostatně blížím se mílovými kroky. Odcházíme před devátou a v půl desáté sedíme (ležíme) v pokoji s babami a tím šoférem. Atmosféra na vyblití, očividně nás nechtějí u sebe. R. chce aspoň svoji babu, pouští si Rachmaninova 2. klavírní koncert, třetí větu, já jdu na verandu a snažím se usnout. Klížení oči, dech se nepravidelně odvíjí do štěkotu psů a cvrkání cvrčků. Cítím se, jako kdybych byl mimo tělo. Tak asi buddhisté zažívají osvícení. Přichází stopařka, jsem zas při sobě, směje se mi, já taky, pak jdeme nahoru po schodech, točitých, visutých, lanovitých, jestli takové jsou, jsou zahalené oblakem vášně a purpuru, ona lotosový kvítek a já nemocné hovado. Padá do postele, svlékám ji, láska, laskám ji, zapomnění, okamžitý spánek. Ráno se probudí a říká: Vypadáš jako Jason X, masový vrah. Chybí ti jen maska.
"Dík, žes mě přirovnala k postavě z tak debilního filmu."

Musím přestat s drogami. Život je nekonečná hrůza, koloběh sestupů a zdánlivých rovin, ve kterých číhají tygři, aby vás rozsápali. I bez chlastu je k nepřežití, s ním však veškerý kontakt mizí, vůle degraduje na pouhý instinkt, radost se ztrácí. Zbyde jen fasáda klaunství a touha se zlikvidovat jednou provždy.

středa 10. září 2014

Ojedinělý výkřik chudáka, kterému hází na hlavu hnůj

Šáteček slzy mé vypijel,
nezbylo po nich už sledu:
v šátečku praskají krystalky
jitřního, jarního ledu, ALE FURT DOST ZMRZLÉHO ledu...... tak to by bylo... chapadla po nás jdou všude!
Sníh kose bije do řeky, do starce s hůlkou, do arkád a do tupých hlav.
Tak si představuji, když za mými zády zhášejí pouliční lucerny, dokonalou obsesi. Jen jít a být pohlcován tmou. Výtečné.

V rádiu čas-rock jede přiteplený moderátor se slovy: víte, jak vlastně vypadáme? A nebo kde koupíte baterie pro chytrý telefon? To vše a ještě více na časrock.cz. V předešlých momentech se ukázalo být rozhodující ocitnout se ve správný čas na možno-li ještě správnějším místě. Poté snad až obligátní se pak jeví snaha vyhmátnout určitý časový posun tak, abychom si v běhu událostí zachovali chladnou hlavu. Ještě více se dozvíte na jediném portálu v republice na adrese zmatkyčasu.cz. Mezi relativně obyčejné a vlastně velmi společenské druhy zvířat pohybujících se v našich lesích patří tzv. gaskoňský kamzík. Jeho starší bráška muflon, jak se učí na každé přírodopisné fakultě - vyhynul nejméně před třemi miliardami letv v neolitu, ale stále se těší mezi badateli velké přízni. Ještě než zmizíme v propadlišti dějin, si prosím povšimněme, že chytří lidé myslí obvykle nikoliv na zítřejšek, ale spíště na příště rok nebo na deset let dopředu či na celý život, furt kupředu prostě. Vede je k tomu podvědomá útěcha, že jak si kdo ustele, tak si lehne, což je úsloví, které příliš zdomácnělo v ústěch hlavně pohodlných a konformních lidí a u nichž nachází trvalé potvrzení, protože je snadné být jako každý druhý. Odsouzen k práci v nesmyslných stereotypech. Nesnadné je být trošku odlišný a přesto uspět - ale to je zas jiná story. Bohužel pro nás všechny život není jen to, co z něj uděláme, ani to, co z něj udělají okolnosti - pro nás často nepříznivé. Rád bych se dožil doby, kdy si budem gratulovat k úspěchům, mrkat se na sebe v předtuše dalšího a dalšího úspěchu, a nikoliv se děsit představy, jaká šikana nás čeká zítra. Postel však zůstává často rozestlaná. Muži většinou kašlou na zastýlání.
Opilci - věčně bodré téma, které nás svou nalehávostí znovu a znovu ujišťuje, že máme před sebou kopec práce, dost na tyhle inkarnace a na tisích dalších do zničení světa. Jak rád se divám na ty pofiderní uslintance, kteří v bezvědomí leží před vratami soudu a drží stále v ruce flašku. Připomínají mi sebe, stejně zmateného, ale jen několik hodin denně či spíš nočně, po zbytek času si výhledově držím přijatelnou hladinku. Výhodou opilství je, že nejsi nikdy sám, pořád máš společníky a hodného přítele, který na tebe čeká a může tě držet v chodu skoro nepřetržitě. Tak např. chlast může i za pondělní výbuch plynu v Havířově. Mladý šestadvacetiletý muž, schizofernik, toho času nezaměstnán, zde v jednom sídlištním baráku měl v úmyslu spáchat sebevraždu. Dívka ho opustila, on to neunesl a chtěl se vyhodit do vzduchu. Za úmyslné ohrožení může skončit až na 8 let ve vězení. Ale ve skutečnosti daleko větším vězením je jeho schizofrenie nebo sestřička paranoia, která s narůstají hladinou alkoholu v krvi se stává žalářem nejtemnějším. Mezi mé historicky nejhorší přátele patřili schizouši, protože jako u toho baráku, kde cesta k němu musela být uražena pro padající kamení a celkovou nestabilitu vozovky, tak i oni si ve svých zbloudilých myslích vymýšlejí svazácká pouta pro dokonalou destrukci svých kamarádů. Jsou to principálové podrazů a ve svém zmatení jakékoliv temné emoce. Neuvědomují si své neštěstí a tím jej ještě zmnožují.
Ještě jedna věc mě pobavila na dnešku. Je stejný jako včerejšek a předvčerejšek. Mám úplný klid, z ulice nedoléhá bzučení klaksonů, jsem víc než ospalý po antipsychotikách, ale vevnitř cítím neodbytnou touhu se zdunit někde v restauraci Poseidon v Porubě. Kde na mě chapadla cítění nedosáhnou a kde si zase jednou užiju kuželky za dvacku s ožralými cikány.

úterý 9. září 2014

Hostina

A když jsem se vyložil z okna, uvažoval jsem, co to všecko znamená. Válka vlastně není ani tak moc bojování. Válka je chlast. Válka je zapomenout na zabíjení a na všechny rány, co jsme utržili. Válka, to jsou všechny ty opilé noci vyvedené v barvě jako ve filmu. Ale ze všeho nejvíc je válka příběh o Popelce, v které se každý chlap promění ve vojáka.
Hájili jsme hrad

Na vmetení do tváře

Chvála na les panenský, místo obrů, lidožroutů, společnost vyvržených, triumf chlorofylu. V pásmu železné opony jsem projezdil terénním vozem zchátralá místa táhnoucí se přes hory a doly jako zbytky Čínské zdi. Vystřelit si z pušky, s prudkým trhnutím pažby, být dělníkem v továrně na zpracování vlny, chodit pěsí túry třeba i ve 3, 4 ráno, rozsvítit baterku nepřipadalo v úvahu, přítažlivost prsu je anglosaskou výsadou, bohatě zdůrazňované poprsí mají rády americké filmové hvězdy, kankán Francie zas vystavuje kalhoty a podvazky, sýr, chléb, víno, oproti milkbarům v Americe. Ježek svinutý do klubíčka, týká se i pásovce, který je prý zdokonalená želva, jak popsal jeden Francouz. Někdo si víc vytrpěl svou ryšavost, pro chudé je to příliš trpké, než aby žertoval. Jiný snědl v průměru kilo chleba denně. To bylo za války. Tehdy jsme žili prakticky po hospůdkách, kočovné stravování, v ruce kroucenou hůl, tvář bíle napudrovanou, krásná, tichá, tajemná zpěvačka, tajemným zastřeným hlasem četla z Deníku schizofernika. Nicole Lednizalová, skočila pak v metru pod vlak. Vyhlídka, která ve mně spíš probouzela nervozitu než zvědavost. Jinak celkem obletovaná žena.

Vidět zkřivenou tvář alkáče - vidět dětskou tvář nevinnosti. Úsilí ptát se "hezky", příliš okatě, v jejím věku neuvěřitelné.
Co je slyšeti? Co se povídá? Nevím, pač nečtu žádné noviny. Noviny často lžou, mluví o všelijakých věcech. Povídá se všelico.
Noviny vypráví o nouzi, o bídě, o hladu. O pádu dobytka, o moru lidí. O ourodě a hajnosti v obilí a víně. Letošního a loňskýho roku.
Chléb, mouka, kdepak drahný čas jste byli?
Zavadil o stůl, o postel, o dveře, o kámen, o strop. Vyrostl již nade mě, nad tebe, nad něho, oblak přitáhne nad město atd.

Moldánky křivící rysy, zastřeny vlhkým oparem očí, vzhled po návštěvě... byl živější. Ale sotva uplynulo půl roku, snažil jsem se s ní držet krok, v hustých zagnaňských lesích jsme sbírali jahody a plašili na mýtinách zajíce. Pod kameny v potocích jsme chytali hrouzky.

neděle 7. září 2014

Prostě jenom

Láska je vynalézavá, to se ukázalo i v ghettu. Zamilování hledali a nacházeli úkryty v arkádových ochozech, využívali každé příležitosti, aby se pomilovali v opuštěných zákoutích.
Nejlíp na tom byli řemeslníci, kteří pracovali v malých dílnách. Mít přítele řemeslníka bylo takřka ideální.
Naděje mi pomohla přežít

pátek 5. září 2014

Zvláštní úleva

Slouží a chudý, proto musí být vynalezávý. Musí ohýbat hřbet a snášet pánův rozmar, zakouší proto zlost, škodolibost, bojuje o sebe všemi prostředky - ale zná také prostou radost ze života, ze svobodného doušku vzduchu, z květin a oblaků, které nemají žádného pána. Touží. Touží po ženách, které jsou mu nedostupné, a proto ví o lásce víc než ti, kdo ji mají, kdy si vzpomenou.
Největší z pierotů

Chryzantéma v bahně

To zas bylo podvečerní relaxování, nahrnul se ke mně stolař, který byl hrdý na své výrobky a opil se, že mluvil páté přes deváté, aby nabalil baby u stolu. "Co umíš dělat rukama ty, ty děvko? Nadávat!" Když mu jedna vstřelila facku, tak ji dal taky, až sletěla z židle. Pak zas začal truchlivě rozprávět o svém podělaném otci, který mu nechce splácet dluhy.

Odešel jsem trochu stranou do kumbálku, byl jsem tam s mladou kočandou, která zná mého kámoše z dětství a ta mi porád vyprávěla, jak ji nasral, že šuká s jinýma, což by mu odpustila, kdyby jí aspoň napsal, ale takhle si připadá jako vzduch. Toleruje mu každou šlapku, i ty tmavovlasé piciny, jenže když holt nenapíše, tak na něho sere. Společně jsme probrali celou historii jejich vztahu. "Nemá si co vyskakovat, když vypadá, jak vypadá."

A pak to šlo ještě víc z neskutečného kopce, puboš se opil a zřítil ze stolu, kde předtím tančil, spadl na hlavu a měl bouli jak kbelík na píseček. Nahrnulo se k němu několik starostlivých lidiček, kteří ho drželi "při vědomí" a snažili se mu tu hlavu ledovat. Musel se cítit jak sněhulák, který procitne z kocoviny.
Takže si to shrňme: včera pár facek, nepodařené flirty (ovšemže druhých), rozbité týly a hlavně k uzoufání nuda. Potkal jsem pár známých opilců, ale byli tak unavení, že mi nepověděli nic nového. Servírky si četly noviny. Večer, noc, noc a ráno, vše k uzoufání, nepřál bych ani svému nepříteli, kterého nemám, něco tak mučivě tísnívého. Být zároveň v hospodě pod parou a nebýt vlastně ani přítomem - tomu šrumotu pobývání a syčení píchlých kol zábavy.
Držte se v přijatelné lajně a sjíždějte lajnu. Výhody připutují samy.

čtvrtek 4. září 2014

Jezdectví povýšené na vozík

Tak jsem si vzal ranec prášků, abych si lebedil jak princ z hrášků, akorát že jsem chtěl spát a už se nejmíň dvacet let z narkózy neprodudit. Všemožně jsme s borcem vymýšleli kombinace, jak je nadrtit, třeba hasákem (úderovou plochou, shrnovat pravítkem) přes fólie, aby to nebralo moc odpadků. No a nakonec se podařilo, dělali jsme si i koktejly z neurolginů, měli jsme jich snad třicet, pak různé antidepresáče, klasické rivotrily, benzáky (xanax) na náladu. Měli jsme je v obří kádi, ze které bylo možno si libovolně brát, když už se cítil příliš mnoho v normálu, tedy čti nanic. Motali jsme se po celé cimře, shazovali židle, převracely obrazy a skříně, malovali piktogramy na zeď, celkově to tam vypadalo jak u Peera Gynta, když se octl v síni krále z hor. Šňupaly jsme z nich lajny, ohřívaly, aby se roztekly a pak hulily se šňupacím tabákem ze skleněnky atp. Opravdu se člověku následně dobře grcá nebo spí - nebo se pogrcá ve spánku a už se neprobudí. Což je, musíte uznat, romantický odchod ze světa. Jak v pohádce - nepovedené o Karkulce a vších, co chytla od krtka, když mu vyčesávala bodlinky. Dopadlo to chvalitebně s mírnou výhradou, avšak mohl jsem si aspoň natočit svůj belhavý pochod o berlích od zárubně k zárubně, od žehlícího prkna k telce, než jsem přistál na zemi a usl jak dudek. Totiž přestanete po nářezu náhle rychle cítit nohy, máte to jak s MDMA - účinnou látkou.
A jak říkají kolegové z norské země, není špatné počasí, jen špatné oblečení. Příště budem muset zvolit taktiku, která nás udrží při eufórii déle než půl druhé hodiny. Celkově dávám tři hvězdičky z pěti. Nedoporučuji začátečníkům a už vůbec ne skeptikům, bojovníkům za plynulé vyjadřování (krasořečníci) a osobám drogově závislým.

středa 3. září 2014

Turbulence

Proč jen musela jezdit tak daleko? pravil. Tady bych ji dokázal zachránit.
Připadá mi ironické, že muž, jehož skutečně milovala, byl zároveň sám, kdo věřil, že by jí mohl zachránit život. Hodně jsme slyšeli a ještě uslyšíme o tom, že chirurgové pro princeznu nemohli nic udělat. Hasnat nicméně cítil, že by to svedl.
Zdálo se, že je zcela zbytečné o věci dál hovořit. Byla mrtvá.
Vzpomínky na Dianu

pondělí 1. září 2014

Tovar

Tak to rachotí, už bylo načase. Maminky brum brum vezou se v autobusech, dětičky se vracejí zpátky do škamen, aby z nich vyrostli budoucí nositelé Nobelovy ceny za ekonomiku, učitelée si přestanou užívat výměnných pobytů v zapadlých belgických vesničkách, kde stojí pivovar, který vyrábí pravé kopřivové pivo a splašky informací proudící rychlostí tetrabytů konečně sklouznou v té správné trubici rovnou nám do mozků. Prázdniny jsou fuč, ať žije kapitalismus v plné síle. A jen houšť, a jen přidat, prosím. Já tak sedím přes den ve výčepu u Chachárka, piju svůj ixtý desetistupňový čajíček a vzpomínám. Navzdory hluku a příliš hlučné samotě, kterou si tak vrchovatě dopřávám, mi v žilách proudí nostalgií zředěná krev. Kdypak jsem si naposledy sedl do lavice a drže jednu s mých propisek, rmoutil se nad zeměpisnými údaji a do periodické tabulky prvků se začítal ve snaze zjistit atomové číslo praseodymu, abych byl přiveden k zdravému rozoumku a alespoň zprostředkovaně doveden k poznání, jak moc je vědění užitečné a že kdo nepracuje hlavou, musí dělat rukama. Ale jak už jste asi pochopili, dámy a pánové, mým údělem bylo odjakživa odpadlictví. Nejdříve od učení, později od přátel, lásek, rodiny a pak od celé požehnané společnosti. Zatímco přes den se nalívám svými životabudiči, chmelovými koktejly, v noci je míchám vodkou, rumem, vínem i hruškovicí, aby nabraly ríznější příchuť a lépe mi připomněly, kam se ubírá mé úsilí, kam kvete mé počínání. A tak zvolna vlahý den přechází k poprchavému večeru a život, kdysi tak nadějný jako všech, pomalu prolézá sněť umírání. Co vlastně, my nevyzpytatelní tvorové, oběti fatalité a pravého smutku, zmůžeme proti expandujícímu vesmíru, když jak se zdá, vše, nač vzpomene, zachvacuje úpadek a pouze přehnaná benevolence nám bránít vejít do ulic a zničit, nač připadneme.
Už ani nepociťuji radost při styku s materiálem a hmotou, netěší mě trpělivě a pečlivě zkoušet ušlechtilé dřevo, hoboj, promačkávat klapky a dýchat do něj, aby vyluzovalo tytéž zvuky v nekonečných obměnách - funkční zvukové experimentování spadá do stejné kategorie jako nejžhavější výstřelky módy - pěkné na pohled, ale vespod huj - pouhá forma bez ducha - jako některé fotomodelky, hlasatelky předpovědi počasí a dohazovačky připojištění. Už mě nudí psát, protože píšu jako stroj, zcela rutinně a bez zájmu, nic nerozněcuje mé vášně a nelahodí mému temperamentu. I když nakrásně vynaložím energii, kterou násilně spotřebovávám na pití, nedaří se mic nic, co by ve mně vyvolalo pozitivní ohlas. Stávám se houbou, co se ne a ne namočit. Každý je mi cizincem na tomto světě a nepoznávám nikoho blízkého. Sílu svého zoufalství nejlépe změříme v zrcadle, ono ti jako dobrý přítel jen málokdy zalže a jsou vlastně jakousi branou do tajemného univerza, leckdy ti zrcadlo poví i příběh, kterého ses nenadál. Kupříkladu mé zrcadlo vypraví bláznivou story o temných šterbinách očí, které viděly příliš mnoho, než aby se neuzavřely v tichém kataklyzmatu šílenství. O obočí divokém a nespoutaném, o nose, u kořene úzkém, mohutně se rozšiřujícím a požitkářských, prokousaných rtech s mrtvými koutky, a pak taky o bradě pěkně kulaťounké, takové, jaké bys přiřkl rozvážnost, leč zle bys udělal. Podává truchlivé svědectví o člověku, jemuž je vše lhostejno a jemuž žádný gag už nevrátí naději víry. Mermomocí se odvažuje překročit stín v nedohledné dálce, příliš povznesen nad skutkové podstaty tohoto provizorního života, neobrace už žádnou pozornost k vnější realitě, schází do suterénu chrámu a v náhlé agónii paměti nachází jen polorozpadlou tvrz, tvrdou i křehkou slátaninu bývalých zážitků.
Odhalování dalších a dalších vrstev se jen exhibuje složení té totožné duše okolí - periferní křivky doufání a zoufání na pozadí nepřehledných siločar proudění, běhu všednodennosti. Duše je možná kočíčí hajzl. Trocha písku a obalu bez určení.
Majitel bytu už mi navíc leze na nervy, vyměnil zámky u průchozí místnosti s postelí, takže spím na podlaze, což sice podle odborníků na obratle je užitečně (mít podklad zemi), ale zkuste si tak poležet pár týdnů a pochopíte, že postel je přenáramný a ještě dost nedoceněný vynález. Teď se mi tu děda s kumpánem dohadují s šéfem o tom, že "moment, tohle je desetikoruna" ve snaze vytřískat dvacku na pivu, které stojí šestnáct.
Tak já vám nevím, za 3 tisíce měsíčně jsem vyžil déle než rok, a to jsem byl každý den našrot. Řeklo by se, že dnešní senioři neumí hospodařit s dukáty. Je fakt, že mě často zvali a že jsem si nemohl stěžovat na nedostatek ohledů od výčepních, kteří mě v našem metanovém městě bezpečně znají. Ale i za prosluslost se nemálo platí.

Pod stany vlasů

Ty blahá milosti,
ty prostý dechu, křišťále,
tys nemohl se nerozbít
v tak zvrdlé slepotě,
přespříliš lidský blesku v ničemném,
hvozdnatém, vzteklém, temném hukotu
nahého slunce.
Cítění času

Kroužek v kundě

Ratuska.blog.cz napsala něco jako: "Když se vracím nádhernou deštivou nocí z hospody domů, nemůžu ani došlápnout na zem, abych se na centimetr k jedné z nich nepřiblížila bosou nohou. Jsou všude a zvlášť tam, kde nesvítí pouliční lampy. Pokud jenom leží, jde to, pokud sebou mrskají a natahují se po mně, skáču do prázdna a doufám, že nedopadnu do měkkého. U dveří do domu si oddychnu. Jsem v bezpečí. A pak se rozsvítí a ona se tam mrská za rohožkou přímo u dveří jedna obvzlášť vypasená. Humus." a nám nezbývá než přikyvovat. Horší než žížaly z živočišného světa jsou ty ze světa lidského. Natahují po vás maloštětinná chapadla a chystají se vás vysávat. Někteří i svítí, aby vylučovaly světelkující sliz. Svítí nejčastěji tam, kde je úplná tma, aby ve vás fantasmagorie jejich přítomnosti vzbudila děs šitý vám přímo na míru. Pro lidi nevidomé mají pohotově tu odpornou vlastnost, že jsou to chodící humusáci a vysávají z každého póru tolik důležité živiny, čímž nabírají na objemu a nechutnosti. Komu štěstí nepřeje a spadne chraň Bůh do žížalýho hejna, octne se rázem v pravém pekle. Zalezou mu okamžitě pod šaty a do všech děr, kde kopulují a vytvářejí tak další legie svých potomků, lačnějších po hlenech víc než jejich rodičové. A jak by řekl filosof Berďajev, je přece lepší, když většina žije na vyšší úrovni, než aby všichni žili jako žebráci, takže s touhle starou pravdou na paměti se pouštějí do osídlování čím dál zapadlejších koutků vaší existence, aby mohly žít jako skutečné komtesy. Člověk by se jim rád vysmál, těm svinujícím se tyčkám, ale sotva otevře ústa, naplní mu chřtán. Z nedostatku taktu vám takřka nedovolí se ozvat.
V dávných dobách se na ně lákaly rybky, ale ty časy už jsou dávno pryč. Teď už i kostnaté rybky před nimi prchají a raději se zakousnou do chutnější pijavice.