pondělí 30. dubna 2018

Nosit ji na rukou

vuzduchu2
Tichým, vemlouvavým, téměř zlomeným hláskem cosi drmolila, ale nebylo jí valně rozumět.
Znělo to jako:
"Net--res-tej ---- mě, pro -- sím." (pláču*** nikoho nezajímám*** snažím se přežít***)
"Jak si přeješ, potrestám pouze tvoji zadnici."
Načež se ozval její přerývaný nářek. Vůbec plakala jak najatá, po celou noc, co si jí užíval. Zbičoval ji a polil voskem, až se mu přestávalo líbit, jak na těle vypadá. Nicméně si pouze vybíral část manželčiny povinnosti.
Tak to stojí v Ústavě. Vzali jsme se před společností i před Bohem, takže musíme kopulovat, když jsme žena a muž. Tak nějak zhruba to stojí zapsáno v listnách černé na bílém a co je psáno, je taky dáno. "Takže máš utrum," zrekapituloval svůj výklad plačíčímu uzlíčku neštěstí, které mu leželo u nohou schouleno v řetězech a který vypadal víc mrtev než živ.
"Kdybych jen věděla, jaké monstrum si přivádím k oltáři," sténala. Trhala si vlasy v chomáčích, stále znovu a znovu se pokoušela doplazit se ke dveřím.
Myslela, že si užije fajnovou svatební noc. Ale fajn moc nebyla. Aspoň pro ni ne.

Tou lesklou, šlemem olezlou hračičku, co má obvykle v trenckách, ji nekompromisně strkal do úst, pokoušela se mu ho ukousnout, ale nenechal se přechytračit - později se s ní otíral o její poraněné závojíčky, než do ní tvrdě vstoupil.

Její kozy byly jako dva kousky dortu, v němž bylo obsaženo všechno. K pití by si teď nejradši otevřel láhev kulmbašského, políl jí ty dvorce a kousal je do krve! Nach vína a rudá krůpěj krve by sice vedle sebe byly k neroznání, ale tím líp, aspoň nemusí litovat, že je prolívána krev tak prvotřídní manželky.

neděle 29. dubna 2018

Povaleč v cukrárně

Na kurtech ležel jemný poprašek. Stačilo jen nadzvednout jim sukýnku, když seděly na lavičce a ládovaly se nějakou značkovou vodou a mohly být... mohlý být odpaněny.



A i když patřil k horizontálům, v životě nedosáhl do výše obroučky nebo nepřehodil míč přes síť, jeho revírem byl gauč, kde jen seděl a chlastal krabičáky, uměl ocenit bělostnou krásu vypjatých prsou, které se potily v zápalu tenisové hry.



Bavili se o spoustě bláhovostí , když zčistajasna místnost pročísl vystřelený Amorův šíp. Vstoupilo totiž do galerie to nejluxusnější kotě, jaké za poslední tři léta viděl.

Jeho srdce zabušilo v nesprávném taktu k hudbě, a to mu způsobilo nejasnou trýzeň.

Ano, řekl si v duchu, obával jsem se nejhoršího - a tu se nejhorší zhmotnilo v její rozkošné prcině... už je to tak, zamiloval jsem se...





...do závanu feromonů.



Prokletý živote, zas mi nastavuješ druhou tvář čili řiť?











Nebyl ovšem nemocen, jak zbledl, jen neskonale ospalý. Přepadla ho malátnost, chtěl zaspat velký a významný okamžik svého dosavadního života. Vymazat tu prcinu z hlavy. Ale ne, pořád se mu jen tím spíš objevovala před vnitřním zrakem stále méně oblečená, až brzy byla tak, jak se říká s nadsázkou ohledně svršků, nevinná jako samotná Eva.











Někdo z průhledných důvodů zhasil světlo.... Asi se mu při pohledu na štědře stavěnou slečnu postavilo péro a nechtěl, aby všichni návštěvníci galerie viděli, jak ho má malé. Nebo velké jako mustang?! Každopádně nechtěl působit poprask, takže prostě zhasl. A vypařil se do vedlejší místnosti. Nikdo samozřejmě netušil, kdo to mohl být, protože to mohl být prakticky kdokoliv, až na čerstvě ženaté tatínky a starce s Alzheimerem. Hosté se střídali na postech jako vojáci na stráži, chodili si pro přípitky, z kterých se staly už plnohodnotné džbány a džbery a klábosili o nových metodách tvoření na poli výtvarného umění.



Ten, který zhasil světlo, si teď mastil kance na záchodě, úplně sám, neboť dveře na toaletu zamkl, v zajištěné kabince, kde se normálně vykonává větší potřeba, zatímco mu sliny stékaly na žaluda.



Ale znovu se nepřijde na to, kdo to mohl být, protože si vyhoní rychle a nikdo ho nebude podezírat z honitby, každý si jen řekne, až přejde kolem pitvorné řady nervózních čekající na čůrání, že se šel vysrat, protože nemohl unést pohled na současné umění. A až vyleze, nepohlédne její stranou, neboť nesmí riskovat, že vyteče (či potřetí, když počítáme i jeho řídkou stolici) podruhé během tak krátké chvilky, místo toho se prodere davy a vyleze do prosluněné ulice, odkud povedou jeho kroky do hospody zvané Pecivál.















Tento příspěvek je inspirován skutečnou událostí.

sobota 28. dubna 2018

Expirační doba

V břiše mu probudila živočišné štávy. Smrděla kozlinou.
Byl už na skoro na konci schodiště, dvacet stop pod povrchem, ale pořád ji cítil.
Na jazyku!

Většina jeho kreseb znázorňovala pohlavní akt.


Byla divoká jak Alla Nazimova a ani neletěla na holky, prostě nymfa.
Představuji si ji takto:
Bude krásná a štíhlá. Bude na mně hodná. Bude bohatá, skvělá a věrná. Na druhého chlapa se ani nepodívá. Pokud odjedu, stále bude čekat jen na mě, i kdybych byl pryč 10 let.

pátek 27. dubna 2018

Distributor alkoholu

Byla hezká, kvetoucích lící, s vysokými ňadry, s kaštanově hnědými, příjemně zvlněnými a pěkně učesanými vlasy, hnědýma, kulatýma dětskýma očima a s malým rubínem na krásné ruce.

úterý 24. dubna 2018

Jehož jméno znamená vznešený

Smrt tiše stála
u našich hlav
Tvé krve se bála
tak se jí zbav

Nesnáším čiperné slečinky. Zbožňuju ty, které nehnou ani prstem a na všecko mají pomahače.
Jsou to pravé ženy, když nedělají nic samy, kromě výměny tampónů a pečení krtkova dortu.
Protože která žena se namáhá (v smyslu hrubé, ubíjející práce), hrubne.
A přestává pro mě být ženou.
Stává se jen kusem krajiny v té nepřeberné mozaice, z níž si nás mozek hněte realitu.
Cílová podoba žena je tedy tak fantastická, protože ji nechceme věřit realitu a tak reálná, že jí nemůžeme zařadit do sféry fantazie. Jako obraz schizofrenika, na kterého mluví hlasy ve zmatených rodech, a říkají mu, že na to nemá! "To nedokážeš, jseš ztracenej."
Jakmile však štulce i výsměch slyšíme praskat ze sluchátek vnímání, jsme už napůl milionáři, zrovna jako když zjistíme, že má schizoš na srdci důležitou věc. "Bojím se chodit ven, je to peklo."
Každopádně ženská, ta prehistorická mašinka na děti, má i své kladné stránky.

Než padne noc, bude na vás vás současný miláček (snad protože vás ještě nepodvedl s nejlepší kámoškou) pohlížet bez citového zaujetí. Jako na zástupkyni jiného živočišného druhu. Právě tak to dělá váš kluk ušatá. Způsob, jak se vás dotýká, budí dojem, že o vás nemá jiný zájem než sexuální.
Od úst mu kanou sliny, ale kdy se naposledy zajímal o to, jak se vlastně na světě cítíte? Schválně mu někdy šáhněte zničehonic do rozkroku. Pokud se na vaši šťavnatou postavičku bez slova vrhne, pak jste buď velmi šťastné nebo velmi hloupé!
Párkrát přirazí, vycáká se a zítra se na vás bude zubit při snidání, kterou mu ke všemu připravíte. A vy budete šťastné jak blechy, uvidíte. Právě tak to děláte a říkáte tomu Láska.
Ach, ta vaše lidská láska! Je tak hluboká, že nemá žádné dno, tudíž je plytká.

Konvoj nepochopení se znovu pohnul a dal se dopředu hlemýždí rychlostí. Což by nevadilo, kdybyste nebyli v písku pouště...

pondělí 23. dubna 2018

Nový prvek násilí

Zámožnost je počet měsíců, které přežijete při současném stylu života s penězi, které máte k dispozici. Takže jsme všichni chudí! Dnes trapné kydy zhýralého o šílenství vztahu.





Pod tmavým vlasem tvář mu hnědne, kdykoliv pohlédne na boubelatou dívku, co stojí v kruhu mezi ostatními tanečnicemi na parketě a toporně zvedá nohy, haxnami máchá do rytmu jak smyslů zbavená.
V ústech mu jiskří radost, kdykoliv ona mu pohled, s ruměncem, opětuje. Teď by mu nevadilo poprosit ji o laskavost. "Šla bys támhle do těch kopřiv? Chci ti něco ukázat."
Ani velmi drsné ostružiní by mu nevadilo, aby té poněkud robustnější slečně ukázal, kdo vládne mýtince u lesa...

Dlaně by se té přitloustlé slečně otevřely na znamení souhlasu. "Ano, chci být tebou zde označena neskonale něžně, v těchto nehostinných křacích nedaleko Vyškova, chci zde se ti oddat, můj nabíječi nejsladší, můj Napoleone, přísahat na tvou gloriolu."
Načež on by ji trošku posměšně trkal a smál by se při tom. Doufám, že s tebou neskončím jako onen dobyvatel u Waterloo, mihlo by mu v nestřeženou chvíli v toku myšlenek.
Až by hrdličky skončiily setkání, dlaně jich by se spojily a šly by, sloučené nevinným hříchem, směrem k ubytovnám nebo panelákům, kde spravedlivě bydlí.

Za tři roky cajdáků bez fantazie, přílišné důvěrnosti, nesmyslných půjček a šetření na dovolené, za necelé dva a půl léta rozmrzelosti a hlavně za rok, co si už všecko řekli a všecko o sobě vědí, se jim narodí špunt. Saje vděčně životodárné mléko z prsu matky. A odstavit jej od matčina prsu, to by byl hřích, s kterým by se nikdo soudný nesrovnal. I novopečený tatínek si užívá pohled na ten nově tvarovaný výčnělek bývalé milenky a oddává se nebezpečnému snění. Možná není tak zlá. Ještě s ní zkusím promluvit, to znamená v řeči cápků pohladit ji v klíně, když zrovna nemá menstruaci a když není nasraná kvůli tomu, že jsem jí nedal dost ze své výplaty. Jen jinými slovy, rozumíte. Byla to věčnost, den, či jediná noc, co jsme se přetahovali o to, komu zůstane delší konec sirky?!

Dlouze a obezřetně by přemítal, kdy ji má sdělit, že syn je sice fajn balíček, se kterým pořád do budoucna jaksi počítá, přesto se mu ona čím dál víc začíná vzdalovat. "Máme, víš, určité problémy, všimla sis přece, že spolu takřka nemluvíme, ty jsi pořád někde s kolegyněmi a když už jsi občas v domácnosti, nemáš vlastně čas mi naslouchat, cítím se tak osamělý, tak přitrouble, a chci tě ubezpečit, že tak zničeně se žádný chlap cítit nesmí, to je jeho konečná, a tak jsme teď u konce, s tebou bych skončil na odpis, radši to utněme, dokud jsme mladí a při síle si vychutnávat každou sekundu života plnými doušky."
Ona by ani neuznala ho hodna pohledu, jen by se červenala studem a vztekem a že dopustila, že ji tak vysává, tak ponižuje, že ji nedopřeje ani pořádné orgasmy, ani cetky z krámu, ani volný čas. "Ten ubožák, ten pecivál. Ten zatracený neznaboh. Že jsem mu kdy roztahovala nohy, větší chybu jsem nikdy neudělala, a teď za ní budu pykat, dokud se nerozvedeme a i deset let po tom budu pykat, nepřímo, protože když splácíme dům...bude mi chybět jeho díl, ach bože, proč mě tak jen trestáš?" Tak by asi blouznila jak z těžkého sna.

neděle 22. dubna 2018

Sdílím s tebou tajemství

Někdy, jak stárnu a uvědomuji si svou smrtelnost, si až zarputile přeju, aby se mě nějaká dobrácká postavička, maminka s děckem nebo děda o hůlce, zeptala v nějakém bufetu při metru, co to piju v tom zdeformovaném kelímku. Víme, že je těžké mě zastihnout střízlivého a že většinou cucám bacardi a tuzemáky a vůbec nic svěžího, ale kdyby se mě někdo takhle po sousedsku otázal, řekl bych s ulehčením nebo možná až příliš skromně, bál bych se asi, že by se ta chvilka nutně rozpadla.
"Piju čaj," a přál bych si ze srdce, aby dál se ptal, jestli anglicky nebo ukrajinsky nebo třeba vietnamsky:
"Ták? Šípkový?"
"Ano, milý příteli, piju šípkový čaj..."

Něco jiného než stupidní formulace dotazů při v nejroztržitějších rozpoloženích na nicotnosti, na malichernosti a nepatrnosti, na počasí a kolik kdo naměřil po ránu v ústech teploty, kterými jsem zavalen po celý rok a po celý život, by mi vlilo trochu naděje v lidstvo do žil!


Marie Mancini, kterou prcal dokonce i kardinál Mazarin, by mohla vyprávět, jaké to je žít s nesvědomitými Italy na hromádce. Spousta lží, dramatických výstupů i bití v posteli. Nic, co by citlivá ženská duše mohla dlouhodobé snášet a nezastárnout při tom v jízlivou štětku.
Nemoc a smrt vlastně nejsou tak vážné, je to jen jakési lajdání, vyskytuje se jen tam, kde jsi v životě nízko. A pak zas přejde a nebo taky ne v případě těžším, nicméně není důvod být smutný, když jsi mlád. A když si stár, tak se vlastně na smrt i docela těšíš, no nemám pravdu?

Byla slabá - jen strach jí dodal síly. Měla příšerný strach, protože v tu chvíli poznala, že musí umřít.


Ale ne, smiloval jsem se nad vámi.

Konečně vám prozradím něco, po čem vaše ženská srdce prahla.

Naučím vás zbavit se pochybnosti a užít zbytek vaších dní ve štěstí.

Zamyslete se, holky. Obdivujete hrdiny v románech? Přejete si je poznat i v životě? Možná jste horlivě odkývali na znamení ano, prosím!

Jenže hrdinové šli na smrt. Zbabělci, kteří ztuhli, utekli nebo se schovali, přežili. Pouze jejich spermie a vajíčka putovaly dále a my jsme jejich potomci. Spermie a vajíčka hrdinů šla do hrobu. Charakter heroů je sice zapsán na papíře, ale nemůžete se s ním mazlit v postýlce, proto si napříště dejte pozor na to, koho si chcete pustit k tělíčku blíž...

Pokud chcete být šťastné, musíte se zprimitivnit. Odteďka žádné intelektuální čtení o orgasmech před spaním. Vlastně vůbec nikdy.

Žádné sofistikované metody milování s přítelem. Prostě si lehnete na záda, přisajete se šamstrovi na ústa, stáhnete si kalhotky, šup sem nebo šup tam, po chvilce se zhasne lampička a jdete chrnět.

Denní režim omezíte na práci (dobrá je si mírně pochodit, utírat stoly atd.), školu a exkurzi do Billy za potravinami ve slevě.
Tím se zaručí maximální bdělost mozku.

Nikdy neháčkujte, nepleťte, nikdy neprovádějte netypické manuální činnosti, pokud je nemáte zautomatizované, jako třeba výměnu zámku nebo třeba instalaci trezoru.

Ventrikulární systém mozku je při takových drobných mechanických činnostech jednosměrně zatěžován a vytváří nevyváženost funkcí v druhé hemisféře... nebo každopádně v hypothalamu.



Mnoho lidí spoléhá na zásadu, že láska vše přemůže. Bohužel, většinou to neplatí, což historie mnohokrát dokázala. Problémy se vždy vyřešily mnohem snáz a také rychleji násilím než vlídným slovem. Proto nikdy nespoléhejte na velkou lásku. Ale daleko klidněji buďte cynické šlapky, které hodí svého milého přes palubu. Když vás podvete, nezhroutíte se, ale místo toho si najdete s nedotčeným srdcem jiného píchače, kterého podvedete zas vy s tím, který má hezčí kreditku.

sobota 21. dubna 2018

Nabídka učiněná vaječníky

Kopáčova dcera s masitými prsy a jizvami kolem válečkovitých zápěstí. Nebylo ji dáno shůry příliš půvabu, tak se asi chtěla odkráglovat ve vaně, když jí bylo osmnáct, dvacet, dvacet dva, a tak dál do té doby, než v jeden moment nejspíš došly žiletky... jenže ošklivé nezhojené rány už tam zůstaly jako memento pokusu.


Zato s chutí popíjel víno, ba do jisté míry se mu oddával, a projevoval - úzkostlivě dbaje, aby se vyhnul příliš citovým výrazům - znovu a znovu uspokojení nad tím, že má konečně někoho, s kým si může rozumně promluvit.





Stůl byl zásoben dobře, krab, losos, úhoř, paštika z husy, všelijací sklepníci nosili pečené holuby, kteří létali sami do huby... stuprum má velice rád, když se může zdarma nažrat.. ještě radši má, když se může nalít, třeba za příplatek.. ale to sem nepatří.. když je hostina, nedaleko od něj zpravidla rej cinklých, oplzlých slečinek.. všiml jsem si toho kdysi dávno ještě za slunného počasí na Hukvaldech.. lidi se navlékli do středověkých kostýmů, do kroužkových brnění, ženské do hadrů markytánek z doby tak asi třicetileté vojny, pila se medovina a ležáky.. a temné portery.. nicméně kromě toho povyku, který vskutku působil bigger than life, jsem si nevšiml, že by ti herci okamžité inspirace načerpali příliš houževnatosti, protože tlachali zase jen o úrazovém připojištění, zcela ignorujíce problémy našich předků, kteří důvěrně znali spalničky, neštovice i mory v originálním provedení, jako pravé pohromy zvěstující zmar a zkázu. A nějaký hudlař začal úplně bez souvislosti o Crowleym.. že prý jeho Choronzon v posledním stádiu není nic jiného než přerostlý, mléku a strdí odrostlý Pikachu, jehož ovšem můžeme z hloubi duše schválit...

pátek 20. dubna 2018

Co se zelená, hnije

Rozhodl se vykročit. Dál v místnosti nebylo nic moc zvláštního. Kromě malého černouška, tvrdého na omak pod pestrým hedvábným šatem, který měl v břiše hodinový strojek, jenž ho kdysi uzpůsoboval k tomu, aby běhal po stole, ale který už dávno nefungoval a kromě pasti na myši hned pod oknem. Linoleum matnělo a průsvitnělo, jak se přibližoval vstupu do zatáčky, kde začínal rozprostraněný koridor. Když zahlédl prostor před sebou, zkoprněl úžasem. Na konci tunelu, protože chodba skutečně přípomínala tunel, seděl na trůnu nějaký člověk a držel dirigentskou taktovku.
Vypadal jako příbuzný Krakonoše v poněkud ošumělém obleku, polobotkách a s šedivými vlněnými ponožkami, který před spaním vypil trochu na lačno sedmičku meruňkovice a ještě se mu destilované ovoce neuleželo v hlavě. Svítily mu oči pod nápadně černým obočím, ale tak nějak vilně, jako by chtěl píchat domorodou služku na toaletě.
Vprostřed rozčísnutého plnovousu mu kmitalo několik stříbrných nitek a na odulém rtu mu seděl ironický škleb. Prostě typ, kterému žádná moderní vysokoškolačka neodolá.
Zvlášť když neměl padesát, jak by se mohlo zdát při zběžném pohledu, ale pouhých dvacet osm, byl tedy na vrcholu chlapeckých sil a jeho pneumatický žaludek už během "night lifu" vypumpoval tolik patoků, že by to stačilo na zaplnění kanálu v středně velkém krajském městě.
Díval se přímo na něj.
Tento kašpar že by měl být ředitelem blázince? Dělají si ze mě šoufky? pomyslel si.
Avšak tento jen o to víc ukázal zuby, znatelně už vysílen. Přesto povstal a stoupl si dál ke stěně.
Však taky z kapsy vytáhl dálkové ovládání a nasměroval ho někam za svá záda.
A když zmáčkl čudlík, cosi hrozivě zaskřípalo. Soukolí se dalo do pohybu, stěna se začala rozestupovat, proměňující tvářnost chodby v cosi jako panoptikum zvrácenosti. Zároveň se začal propadat i trůn a místo něj se ze země pozvedala, bože, nedopusť, a otvírala trouchnivějící hrobka.
Otřásl se při zvuku otvírání hrobky a sutin času, zvuku, který však zároveň vyjadřoval zbožné přání dobýt kalhotky Adriany, tak se jmenovala rezavá slečna, co se potkali, když směřoval za Hanzelkou a vzít ztečí její ztepilou dírku.

čtvrtek 19. dubna 2018

Posaď mě na svého koníka, tati

Synu, uč se od mravence mravně na tom světě žíti, nelenujeť, žije tence, sbírá jen, co musí míti. A pohleď jen, co má sil. Nosí desetinásobky své váhy, ba i víc, ani postřik vůči hmyzu ho valně nezraní. Nemá tak citlivé nervy, zato má silnou konstrukci páteře. Něco, co je současnému člověku na hony vzdálené. Jste trasořitky na nohách postižených křečáky!

Bůh je mrtev, Marx je mrtev, strukturalismus je mrtev - a ani já se necítím právě dobře, řeknete si. To přesně vystihuje situaci postmoderního člověka. Divím se, že kvůli krizi, v níž jste se ocitli, nepláčete... to já bych svědomitě plakal, mít ještě nějaké slzy! Dnes o konstruktech lidí, o těch, co si myslí, že šéfují univerzu i o těch, kteří vědí, že všemu šéfují...




Jeho černé oči hleděly pátravě dodaleka. Skoro by se dalo říct, že je krasavec, kdyby neměl odstávající uši, které až donedávna pro něj byly zdrojem starostí a bolestí. Teď měl ovšem jiné starosti - sbalit Markétu.
Sluha francouzské typu, který četl noviny poblíž telefonu, se zvedl a vyšel jim naproti, kulhal, jako kdyby mu chyběly tři kosti v koleně... V pavilónu blázince nemají o zábavu nouzi.
Měl po cestě studené nohy a jak s nelibostí zjistil, tváře měl naopak rozpálené. To je nepříjemnost.
Šli a šli, místnosti po levici za bytelnými dveřmi se zdály neudržované, jak měl možnost vidět proskleným čtverečkem ve výši očí. Stěny, natřené olejovou barvou, se tvrdě, úbělově leskly. Z jedněch dveří vyšla rezavá ošetřovatelka. Byla to jaksepatří kunda, řeklo by se na entou. Mladý, pružný obličej se formoval v šukózních výběžcích nosu, lící a rtů, dokonce i záplava rudých vlásků, snad jejich zrněný lesk, na ní působily nějak vyzývavě. Usmála se směsící soucitu i zájmu a olízla si špičku rtu. Asi tu pracuje ve styku s pacienty. Možná jim domlouvá, aby bylí míň šílení a mohli tak spolu provádět zapovězená tělesná cvičení. Která samozřejmě s magorem, zavřeným v oficiálním cvokhausu, odmítá dělat. Pohleďte na mě, jakoby říkají ty oči, jsem královna sanatoria a ani ty neuděláš špatně, když mi padneš k palcům u noh. Za odměnu dostaneš footjob nebo ti vykouřím ptáka naběhlého vakuovou pumpou. Rozhodně nevypadala se svým božským tělem znepokojená nebo znuděná. Nejspíš zbožňovala i své kozy a ráda si prohlížela své bradavky před zrcadlem, všelijak se chmatajíc za ty zcela přirozené výběžky. Mohlo jí být šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet, ale to těžko můžeš posoudit, po třicítce nějak už chabnou a ve dvaceti ještě nemají tu správnou mízu, pro ženy je klíčový ten věk mezi a ono mezidobí bohužel pro nadržené zástupce čeledi homo penisis penisiensis trvá jen pár mžiků oka.
"Tady," prohlásil netrpělivě jeho průvodce. "Jdi tam a ptej se na Hanzelku. Je to trochu mazavka, ale parádní chlap, který se umí vzít za řemeslo, pitvá nám tady s lidmi i duše."
"Pitvá duše?" zeptal se Karel a zmateně se usmál.
"Jo, psycholog, patolog, příležitostný rugbista, velký milovník žen, není mu po stránce mravní skoro co vytknout. Až na to zatracené pití. V posledních pěti letech mu vzalo zuby a stálo ho milióny na rozvodech..."
Když vstupoval do hustým kouřem osázené, nevětrané místnosti, ihned si všiml čistotné podlahy potažené linoleem. A bělostných záclon potřísněných rudými skvrnkami, které přikrývaly nikdy neotvírané okno. Bylo slyšet tlumenou taneční hudbu vinoucí se z přesluhujícího gramofonu s začouzenou přenoskou, viděl přes clonu kouře posléze i jakési další dveře, které vedly do koridoru klikatícího se v tupém úhlu podél skříně s vázičkami s kvítím, co tak rostlo možná v otavě, řebříčky, lesní zvonky, cokoliv, co by natrhalo malé děcko, které si hraje na mýtince u lesa. Ten pokoj rozhodně nevypadal příliš ukázněně a pokud tomu ostatní říkali kancelář a někomu měl patřit, pak měl podle všeho co dělat se člověkem zřejmě značně mentálně vyšinutým.
A tak byl doporučován a vyzdvihován svými milými podřízenými. Asi by mu i líbali zadek, kdyby jim Hanzelka, to tupé hovado, jen dal povel.

středa 18. dubna 2018

Naráz zavládlo v její skulince ticho

Na světě jsou dva druhy lidí. Ti, co kopou a ti, co se na to dívají. A ti mají zpravidla také větší mzdu, což je zcela spravedlivo.

úterý 17. dubna 2018

pondělí 16. dubna 2018

Tulit se do dírky

Asi až do čtvrtku nebudu k dispozici, nebudu zvedat telefony ani přijímat nabídky k sňatku. Snad přežijete ve zdraví, děti moje. A pokud ne, sejdeme se v pekle!
Já totiž věřím na peklo.
Jen pohleďte na všechna ta monstra tam venku...

Peklo musí být vyhrazené všem monstrům mezi námi, která ostatně nikdy neumírají, jen se smaží na věky věkův na středním plameni s bičujícími diblíky za zády!

Trajdáte ulicemi, myslíte na to, že váš hněv ochutná co nejvíc bídných, mrzačících kuplířů s city, když tu zčistajasna poznáte příšeru ještě nápadnější. Chlapce s velkýma očima, ze kterých se vám obrací žaludek. Jsou to oči spíš psí než lidské.
Není ho ani půl chlapce. Je takový nanicovatý. Culí se jak pitomeček a prosí na rohu cápka s prazdrojem o desetník, aby si koupil zmrzku.
Ale vy už cítíte, že se z něj, až boží mlýny domelou, stane kazatel nebo třeba i mesiáš.
Utrápí celé generace podobných chlapců a jako toulavý pes se vychčije do každé strouhy.
Zůstane po něm jen zdecimovaná masa svalů, které dají křídla jeho slovům a žárem bitev povadlé oko otevře nadšením jen sprška ženských tělesných tekutin.
Jeho narušená tělesná konstrukce pohltí desítky žen a dá kvasit nespočtu dětí, jež utopí jako koťata, až se narodí, neboť nedopustí kolem sebe bobtnat vlastní krev...
Tento budoucí Mussolini z Balíkova přežije války, hladomory, ředitele planety, z drobných hlodavců krysy a z neforemných pak šváby, nesmrtelné šváby.
Dejte na má slova a zahubte jej ještě dnes... neboť z malého dvorečku špíny se, když na něj nahážete sdostatek smetí, stane velké smetiště...

neděle 15. dubna 2018

Hroch teče

Nejradši mám praktickou a zdatnou Zdenku, srdíčko, které se zve mou snoubenkou, při práci u plotny nebo když spí, mohu jí potají dosytosti sledovat.
Její zadeček má tvar přezrálé mišpule a její krtčí oči, jakmile ji oslovím, zvědavě hledí do mých pěkně z nižšího stupínku, to mám na sexuálních ženských nejradši, když se dívají pozorně a prosebně jaksi k nám nahoru do nebes z pozice své malé postavičky a foremných boků!
Krájel jsem zrovna mrkev, kterou jsem si chtěl nastrouhat s jablíčkem a dosladit trochu cukrem, když tu mi zaklepala na rameno, leknutím jsem s sebou až nadskočil. Netušil jsem, že je stále přítomná v kuchyni, nepromluvila totiž asi minutu ani slovo, což je u ní nebývalým jevem.
Když jsem se otočil, tvářila se jako zpráskaný pes, snad se jí i leskla třpytivá slza na víčku.
Řekla, že se od Ireny doslechla, že s ní píchám. Prozradila jí to prý, protože je její nejlepší kámoška a nechtěla, aby si vzala tak hanebného muže.
Vypálila proti mně páchnoucí granát dětinských lží. Tím, co řekla, se dotkla mé mužské pýchy. Zradila svátost jen jednoho těla a jedné samice, s kterou udržuji intimní kontakt (v tu kterou sezónu).
Samozřejmě mezi námi kdysi s Irčou něco bylo, ale to bylo daleko dřív, než jsem poznal Zdenu. S Irčou to bylo báječné píchání, dělali jsme si navzájem pomyšlení už v baru při pití mochita a pak jsme ze sebe už na chodbě trhali oblečení a naráželi do stěn, prostě pravá divočina. Se Zdenou jsme si šeptali sladká slůvka a dělali si masáže, propletence údů byly o poznání volnější a celkově nebylo kam pospíchat ani se čím vzrušovat, protože její nalíčená, opuchlá tvář a hruškovité tělo pro mě postrádaly jakoukoliv zajímavost.
Když přišla Irena na to, že jí zahýbám s Kristýnou, úplně se sesypala. Z kdysi tak živé ženské se stala zarytá nepřítelkyně chlapů, přestala se líčit a hezky oblékat a v jednom kuse nadávala na to, jací jsou špindírové a že jen chlastají a houby pracují, nevědí, co je život a neznají tíhu odpovědnosti. Zatímco se užírala bezradností, užíval jsem si buclaté, vysmáté, šťavnaté škvírky Kristýny, která brala náš románek jako možnost si dobrodružně zadovádět, když byl její muž na služebkách.
A tak čas běžel, na poli rostl mák, po dešti občas rostly houby a mě se zas zmocnila nechuť Kristýnu obdělávat, toužil jsem se rozletět do dalších, neprozkoumaných oblastí a přerábět nová pole, hledát nová sídliště a panelové přístavby, kde by reprezentativní dámy mohly vzdychat při plnění svých tělesných otvorů... A tak jako básník vyzrává, když píše svou květnatou melodii srdce na prosté papírky, já jsem spokojeně vyzrával poblíž blonďatých pichen, jejichž manželé měli hlavy ratlíků a těla Atlasů, cosi disproporčního v jejich zjevech, tak jak jsem je vídal na fotografiích, jim propůjčovalo zdání exotična - mě přivádělo k domněnce, že jsem ještě exotičtější, jestliže si mě z miliónů vyvolily tak prsaté ženy, a přestože má snědá pleť a trosky zubů vůbec nebyly na první pohled přitažlivé, mé pravé bohatství se ukrývalo, cizím zrakům skryté, v poklopci.
Oblaka prachu a kouře se zvedala kolem zástupů žen, když jsem se nich z vyšourával. A ony poprvé zažívaly orgasmy v kukuřičných polích nebo na pračce, milovaly, jak jsem nápaditý a že je pokaždé přivedu neomylně k vrcholu. Páchly vždy pak ještě dlouho slaně po potu a ostře po spermatu.

sobota 14. dubna 2018

Řízenost lásky

Intelektuálně nadutý přítel mé přítelkyně.. vlastně expřítelkyně.. mi leze pěkně na nervy. Dělá se haurem, ale vím, či spíš cítím, že jí chce jen ošukat a zahodit. Tfuj, takové charaktery právě dívky chtějí!


Naštěstí jsme si slíbili věrnost... prstýnkem i přísahou, takže neexistuje možnost, že by mě podvedla... aspoň ne před Bohem. Dívky nejsou necudné, jen neznají čest!

pátek 13. dubna 2018

Pět sekund po puse

Bože dobrý, přesladký, služebník tvůj malý bdí... Konec insomnie v nedohlednu!

Již týden jsem nezamhouřil oka.

Vás by sice nic neranilo, kdybyste nemohli spát, neboť jste robokopové... kdežto já, slabý jen a unavený křupan, spát víceméně musím, protože když se nevyspím, nemám po ránech ani dost sil, abych si vyčistil zuby nebo odlehčil do toaletní mísy.

Nic se mi nechce dělat, už týden.
Doktor mi doporučil najmout si prostitutku a vyskákat se na ní, dokud neusneme... nebo aspoň já. Načež jsem pravil, že nehodlám platit za sex, to se mi jako jedna z mála věcí příčí.

Nabídl mi ve své neskonalé velkorysosti i svou ženu, avšak odmítl jsem zdvořile podruhé, neboť co má čtyřicet i víc, je jen pro dobrodruhy a odvážlivce. Nebo je to taky skok do neznáma... seskok z padáku, kdy si padák vůbec nemusí otevřít - a tím nemyslím, že se vám nepostaví, ale že prostě... vždyť vy víte...

Nic jako stuprum. Ten se bojí stařešin, starých penthousových vykopávek asi jak čert kříže. Jak to má oteklou pipinku, sotva po čtyřicítce, line se z toho jakási zvláštní pachuť, škvařených škvarků nebo snad burákového másla...

Kdo ví, jak chutná starší studna? Živočišně, až příliš, řeklo by se. Proto mám radši, když jsou holky před patnáctým rokem ještě nedotčené, nikým nezvalchované a dosud částečně voňavé. Dokud je nezresetuje manželství nebo porod děcka, dají se použít na ždímání...

Neboť co je ve své podstatě život, když ne jen neustálé píchání mladých samiček? Děje se to v okolní přírodě ve zmenšeném měřítku, ale neustále a doslova na každém milimetru zeminy, jen my to nevidíme...

Kanec, když je přivlečen k prasnici, co udělá zcela bezděčně a hned zkraje? Ryje rypákem do země. Tím si ji očuchá. Když ho pak zvedne v návalu libida k oblakům, je jasné, že se touží spářit.. a vytvořit malá prasátka. Je to prostě jen zárodek (šukání) zasazený v programu té které bytosti, který čerpá svou ušlechtilost z nezbytí.

Že nějaký chlap vás přitahuje, protože prostě někde máte zakodováno, že takového musíte chtít pro své potomky, a když to na vás na baru zkouší, trošku těžkopádně nebo třeba lehce jako zhýralý svůdce, ještě nic pozitivního to nesvědčí o povaze takového herce šuku.


Kdo má těžkou depresi, ví, že se s ní nedá souložit. Nedá se s ní ani pít kořalu nebo brát tvrdé drogy. Nebo nedá se... dá se, ale následky jsou katastrofální.
Víc duch než člověk se pak potácí v úzké uličce svého dosud neztraceného vnímání. Naladěn na apokalyptickou vlnu. Všude v masmédiích vidí jen terče, slyší, jak se děti školníků převlékají za žoldáky a pokládají miny poblíž dělnických osad, jak se plíží do škol a zkouší to na mladé učitelky... jak je střílí do hlavy, když ony odmítají... šukat dvanáctiletky.

čtvrtek 12. dubna 2018

Tuhnoucí zmatek

Je to prostě oser, hodiny jezdit do práce v hrozných zácpách a nekonečné hodiny zas zpátky a vlastně to vecko proto, abyste vydělávali na někoho jiného!
A tak se třeba ptám, proč na dalnicích ještě nezavedli pruh, kam by směřovali jenom zoufalci, co už chcou jet highwayem jen do pekla!
Ve víru robot není chuť se ani podívat děvčátkům do výstřihů.. a že se jich teď začne rojit, zas na každém rohu, pěkně vystavě prsíčka a vypasované nožičky. Už se těšíme na jaro a léto, až zas vyrazí brázdit ulice a lákat na sebe, jako mucholapky, nenasytné muší samečky!

středa 11. dubna 2018

Rezavý ubrus

Nesnačím se divit. Tolik let už jsem neposlouchal Haydna, vždycky jsme ho považoval za spodinu. Že byl jako jen most mezi Bachem a Mozartem atd. A poslední dobou jen mi z repráku 40-50. symfonie řežou jakési hoboje, které nikdo dlouho neladil...
Nestěžuji si, samozřejmě ne!

Pořád lepší než Jay Z, že? Nebo co poslouchá váš soused.

Dobrá, další postavy pro román, můžete ocenit od jedničky do pětky, kdy pětka je brak a jednička postupuje do dalšího kola.

Pan Perfektní - opět jen pan ubožák;

• Bíč Boj - nejmilejší, nehodnější chlap na světě;

• Pan Češtinář = pan Puzzlík;

• Pan Ekolog - chlap, který byl chlapem a uměl podržet, pohladit tak, aby se to nevykládalo špatně (nikdy to ani špatně nemyslel !), hleděl na osobnost a ne na vzhled, byl to člověk na správném místě, uměl ocenit. Byl. Nikdy na něj nezapomenu, protože na takové lidi by se nemělo - nesmí ! - zapomínat;

• Šmudla - houslista, počítačovej expert a... kámoš (?);

• Šmudla II. = Skříňkový princ - líbil se mi, protože je podobný Šmudlovi, ale neznám ho (jakmile přelezl na začátku přestávky do třídy, už nevylezl)

• Retardík - má nejoblíbenější sestra;

• Slečna Já, Číslo (původně slečna Ropucha), s. Testová, s. Angličtinová - spolužačky;

• Ex - segry aktuálně bývalý přítel;

• Pazneht - sestry bývalý před Ex;

• Vemeno - aktuální přítel segry, přicucnutý na ní jak vemeno na krávě

• Ťuňťa = Křupan - můj taneční partner;

úterý 10. dubna 2018

Točit se v kruhu

"Ale je to moje vina," svěsil hlavu, avšak nezvýšil hlas. Neměl jsem ji nechávat samotnou, věděl jsem že o něčem takovém uvažuje. Nezajímaly ji ani tak hrůzné krásy smrt per se, jako spíš touha vědět, co se s ní stane, až její duše opustí tu vetchou tělesnou schránku."

Tohle vykládal, když ležel na kanapi psychoanalytika...

"Jestli třeba nepřijde do další reality, do dalšího nemístného džouku trapného Komedianta!"

pondělí 9. dubna 2018

Nezaspal

Šepot sněhu se dotkl chladného okna. Rozlehlý dům zapraštěl ve větru odnikud.
"Co?" řekl jsem.
"Nic jsem neříkal."
Karlík u krbu se mnou tiše přesýpal pražící se kukuřici na velkém sítu.
"Ani slovo."
"Sakra, Karle, já jsem tě slyšel."
Zaraženě jsem sledoval sníh padající na vzdálené ulice a pustá pole.
Byla noc vhodná právě tak proto, aby bělostní duchové navštěvovali okna a zase mizeli.
"Máš bujnou fantazii," řekl Karlík.
"Opravdu?" pomyslel jsem si.
Má počasí hlasy? Existuje řeč noci a času a sněhu? Co se děje mezi temnotou tam venku a mou duší tady uvnitř?
Neboť tam ve stínech jako by se nepozorovaně bez pomoci měsíce či lampy snášela k zemi celá civilizace holubic. A šeptal to tam venku měkce sníh, nebo to byla minulost, nakupení starého času a potřeb zoufání, která se navršila v paniku a nakonec nalezla jazyk?
"Pro Krista, Karle, právě teď, to bych odpřísáhl, jsem tě slyšel říct..."
"Říct co?"
"Řekl jsi: měj přání."
"To že jsem řekl? smál se, ale přesto jsem se neobrátil. Dále jsem pozoroval, jak padá sníh a vyprávěl jsem mu to, co jsem musel.

neděle 8. dubna 2018

Dal se s ní do řeči a brzy byl otcem

Jakékoliv dvě hmoty jsou k sobě podle zákonů fyziky buď přitahovány nebo odpuzovány... A když se přitlačí do kouta, začnou se líbat.

Zničehonic mu klepe na dveře kriminálka, že je obviněn ze znásilnění.
Kdo to zažil, už nikdy se neotočí kolem děvčete.
Není to žádná zanedbatelná ztráta.
Vedle sebe sice tvořily kontrast - muž představoval sílu, jang, žena měkkost, jin, ale ve starém stejšnu si to rozdávali, jako by byli pro sebe stvoření!
A taková byla tedy sousedka Evelína.

V jiném stavu.

sobota 7. dubna 2018

V kamnech řeřavěl oheň


V lednu ubytovali se v malém hostinci v Českém Krumlově tři lidé, dvě ženy a jejich dospělý syn. Fešné lesbičky, které kdysi dávno, těsně po líbánkách, za hluboké komuny, využily možnosti dárce spermatu. Jedna z nich, Simona (43), si nechala během nejplodnějších dnů rovnou do zadnice píchnout infekci plnou spermatu vybraného vysokoškoláka, který ji vzhledem připomínal její milovanou Patricii (41). I když vajíčko mělo trochu problém se uchytit, vyrůstalo ve vejcovodu a později ho museli pošoupnout, aby jim celá nevykrvácela, no hotová věda, ale důležité je, že za osm měsíců porodila - i bez císaře. Syn vážil něco přes dvě kila, takže prostě prcek. Pojmenovaly ho Lišák. Poněkud netradičně, namítnete. Chvilku ještě pobyly v porodnici, než je propustily domů, tam už se svorně staraly o výchovu synka. Lišák rostl jako z vody, brzy se chodil vyspat do školky, pak na střední kouřit a teď je na výšce a zajímají ho jen slečinky na dvě, tři noci. Pobral mnoho životní moudrosti, měl se od koho učit, jeho matky samozřejmě taky stárly a už to nebyly takové světoborné krásky, avšak stále jiskra v jejich modrých, potažmo hnědých očích svítila přesvědčivě. Lišák se nechal očkovat proti spále, když mu bylo pět let, od té doby má místo ramene páhyl - nějak se prevence nevydařila. Navíc si na dovolené v Jugoslávii uhnal nekrotizující fascitidu (stačilo sosnutí komára), která u něj ještě nepropukla, ale už mu v těle bují, aniž by o tom matky nebo on byť jen tušili.

Tento příběh, který se udál přesně tak, jak vám ho zde popisuje, je právě o nebezpečné a zvracené nemoci požirající lidské maso, fascitidě...

Lišák měl sice živé oči, do kterých by se dalo koukat jak do studny od rána do noci, jenže jeho chybějící část ruky od ramene k paži, resp. zdecimovaná část ruky, vypadající jak znetvořený bagr do pískoviště, na kterém si pochutnaly kroupy, neskýtala zrovna estetický pohled. Dívky o něm říkali, že je to kandidát na vozíček a zaručený Downův syndrom. Přesto se nechala čas od času nějaká nachytat, zvlášť když měl půvabný oblek v tanečních nebo ruku skromně v kapsách či ještě skromněji za zády. Nedělalo mu problém ji opít griotkou, do které přimíchal nějaký lektvar, ze kterého byla grogy, dokud ji nedotáhl k sobě na kolej a párkrát nezasunul, než se s hekáním vycákal a otočil na druhý bok, kde zasnul spravedlivým spánkem dvaceti let.

Tedy tito tři, Lišák, Simča a Patricie, se pokoušeli vybalit si ve špeluňce, kde na okenní římse leželo asi dva tucty mrtvých much, některé s propíchaným tělíčkem, jiné vyschlé na troud, jakoby vysáté agresivním virem, další prostě mrtvé, s křídly rezignovaně plandajícími podél statického tělíčka.

pátek 6. dubna 2018

Ohryzek v děloze

Jsi pro mě jen přítěž. Udav se, nemohu už předstírat, že pro mne cokoliv znamenáš!

Nadmi se, ty slabochu, neboť neuneseš ani své břímě, tak jak chceš zvedat druhé!

Vmísil se do jejího života jako cukr do žloutku. Svedla je náhoda!

čtvrtek 5. dubna 2018

Zhýčkávání

To je nejlepší scéna z toho filmu, cha cha cha. Jen mě mrzí, že jsem ji nenahrál se zvukem.


Vypluli jsme z Peru (kde jsme se zdržovali celý jeden rok) a zamířili jsme jižním směrem k Číně a Japonsku; potravin jsme s sebou měli na dvanáct měsíců; po více než pět měsíců nám přály dobré, byť mírné a slabé větry od východu. Nato se však vítr obrátil a mnoho dní vál jenom od západu, takže jsme pluli pouze zvolna anebo vůbec, a mnohokrát jsme pomýšleli na návrat. Pak se však znovu zdvihly prudké a mocné větry od jihu - s jednostupňovou východní odchylkou - a ty (ať jsme dělali co dělali) nás zaháněly na sever; v téže době nám došly potraviny, ačkoliv jsme s nimi hodně šetřili. Když jsme se takto ocitli uprostřed největších vodních spoust na světě, bez potravin, pochopili jsme, že jsme ztraceni a chystali se na smrt.

Katka s Ludvíkem opět seděli v bytě na pražském nábřeží a minimálně jeden z nich necítil potřebu mluvit o událostech, které se staly na hřbitově. Nemělo smysl pitvat situaci, nebo snad trpět výčitkami svědomí.
Byli duševně mrtvi a sešli se jen proto, aby si tuto skutečnost vzájemně potvrdili.
V jejich vzpomínkách již nebude žádné radosti. Strašné živoření.
Ještě před pár hodinami je nenapadlo nic lepšího než rvát vlastní tělo, pít vlastní krev. Snad se pomátl Ludvík, kdyz si uvědomil svou zvrácenost. Na všem, co je čisté a radostné, nutně ulpí poskvrna. A Katka byla tak nevinnou dívkou, než na ní ulpěla kaňka Ludvíkovy zvířeckosti. Prorazil ji divoce zmítán chtíčem rozkošnou blanku a udělal z ní dospělou ženskou!
Chápal, proč se vzepřela životu. Žádný div ve světě, kde člověk pořád jenom.. ztrácí.. teď blanku a později vše, na čem mu sejde!

Byl čerstvě oholený a měl pokožku růžovou jako broskev. Vůně kolínské se neztrácela ani v tak otevřeném prostoru. Prsty klepal o stůl, kde voněla na tácu bio káva.

středa 4. dubna 2018

Vodově modré oči

Adélka, ne hubená, ale štíhlá dívka s blonďatými vlasy, se nezvykle tiše krčila v kulatém křesílku u okna a dívala se ven.
"Tak vem s tím, ty mrcho." Na čele mu naběhla žíla, jaktěživ nebyl tak mimo sebe.
Otočila se na něj a ohníčky ve světle zelených očích ji zaplály.
"TAK CO BUDE?! zaječel.
"Co kurva chceš?" vyprskla.
"Abys mi, děvko, řekla, s kým pícháš? Cítím z tebe cigarety a ty přece nechodíš do kořalen."
"S nikým, ty prase. Výjimečně jsme si s holkami zašly na cinzano do Karkulky."
"To ti tak věřím, píčo! Přiznej se! Kdo to je," udeřil ji plochou hranou dlaně do tváře, až to plesklo a Adéle se rozsvítily hvězdičky před očima.
Zasténala.
"Dobře, jen mě nebij, prosím tě," sesula se mu k nohám a zadržovala pláč, jen přerývaný škrtivý hlásek nechala nadechnout, aby trousil slabiky.
"Znám ho?"
"Jo."
"Patrik?"
"Ne..."
"Lukáš?"
"J-jo."
"Kecáš, ty špíno. Nemůže to být Lukáš! Ten by mi nevrazil dýku do žaluda!"
"No jeho žalud vůbec není špatný," uchichtla se v slzách.
Chytil ji zuřivě za vlasy a pak ji kopl do žeber jako fotbalista, takže se skulila do klubíčka na podlahu.

úterý 3. dubna 2018

Protažení

krak2

Anastázka patřila mezi mé nejoblíbenější frndy. Sice neměla valnou postavu, pod dekou z ní byl jen takový hrbolek, jako by tam ležela nějaká tyčka a jen podle toho, jak šustily drobky z chleba na posteli, jste poznali, že pod ní Stáza (ještě) dýchá. Měla oproti jiným klínům ovšem něco navíc. Dokázala se tulit jako pravý bernardýn a velice zaujatě vypadala při sexu, to je maličkost, kterou spousta mrdek opomíjí, skoro jako by se k činu pokaždé chystala poprvé a vždy se jí to, přirozeně, tuze líbilo. A taky neměla úplně hnusnou tvář. Nemám rád vyloženě hnusné holky s nosem jako skoba a rozpitýma, prasečíma očima. Těžko se mi do nich vchází. Vypadají jaksi záludně a taky v posteli jsou záludné, skoro jako nějaká prasátka, takže máš chuť je vytrestat. Jenže Anastázka působila velmi svěže, jako závan jarního větříku někde u hájku nedaleko myslivny, měla sice nesouměrnou tvář, a moc masité čelo, jenže své drobné nepěknosti kompenzovala vystupující bradou, kudrnatými vlásky po pás a důlky v líčkách, takže alespoň vypadala soutěživě a hravě a ne obnošeně, jak už dneska ty mladé teenky působí.
Měla hodně intenzivní měsíčky, co si pamatuji. Hodně pak voněla po syrovém mase a .. prostě krvi, pach krve je to, čím ženské někdy načichnou, bůhvíproč. Víš, jak to dovedou... Hodně trpěla na rýmy a kapala si do nosů kapky snad pětkrát denně. Takže i smrkala jak usmrkanec. Byl problém ji dostat do společnosti, radši jen seděla či ležela na posteli a hrála si s mobilem, když si nehrála s mobilem, tak jsme dupali. Moc toho nenamluvila, což mi připadalo nanejvýš přitažlivé. Potřebovala to aspoň třikrát během dvou hodin, co jsem si pro ni vyšetřil tak dvakrát, třikrát týdně. Častěji jsme se bohužel nescházeli, neboť jsem potřeboval prostor i pro jiná děvčata, která jsem nemohl nechat neobdělané, protože jakmile by byla chvilku na vodě, tak by si bez výčitek svědomí hupsla na někoho jiného, jak už to ta mladá emancipovaná děvčata dneska dělají. Chtěl jsem ji vídat častěji, ale osud rozhodl za nás.
Náš spokojený pich byl přerušen incidentem, když mě jednou po naší schůzce sledovala po městě a objevila, že se tajně kradu do jiného domu, bytu - a náhodou to byl byt její kámošky, se kterou si později hrozně vjely do pěstěných vlasů a snad jejich spor skončil až na polici.

Před sedmi sty let každý věděl, že země je plochá. To ovšem neznamená, že to byla pravda, ale všichni to věděli a věřili tomu, takže pro ně byla země plochá. Když se lidé této vědomosti vzdali, jejich vnímání se změnilo, jejich názory se změnili a dnes víme, že země je krychle.


Divím se, že nikoho ještě nenapadlo vybagrovat díru do fasády materské katedrály. Zničit všecky fresky, podpálil modlitební knížky atd. Divím se, že vandalové rozbíjejí akorát tramvaje a lavičky. Co je ještě divnější, při kostelích zpravidla neuvidíte drátky od kamer, kdežto v tramvajích ve větších metropolích už je všecko snímáno digitálně. Jako by pachátelé úmyslně chtěli pykat za přestupky. Ačkoliv škody způsobí jen nepatrné. A kde by se mohli vyřádit, tam po nich ani čokl nešťekne.

neděle 1. dubna 2018

Vykroucený

Co hrůz tu číhá naň!
Jen děs a útěk cestu jeho značí,
však za nim samota a bledý smutek kráčí.

Když jsem býval mladší, snil jsem o tom, že něčí dceru vyhraju v kartách. Z těch profetovaných, prohýřených nocí u stolu karbaníků, poblíž řady vyblýskaných automatů, pod svitem ostrých žárovek si pamatuji pouze to, že jsem vrhal kradmé pohledy do zrcadel, kdykoliv se mi nastkyla příležitost, a že jich bylo, vždyť na záchodcích jsem trávil dost času hledaje žílu, a zrcadla jsem potřeboval, aby mi opakovala, co jsem tušil, a taky proto, že jsem toužil vidět, jak život vykreslí tvář, která je zkoušená za hranice svých možností. Vskutku, zrcadla mi vracela odraz, který nebyl bez zajímavosti. Ponurá, bledá kukuč, s vystouplými lícními kostmi, snad dravce, snad mesiáše, s bledýma očima, které byly jako dřevo zasazené v té dřevěné, rozbité tváři. Číhaly ty moje oči jako zlý osud, jako kletba pronesená opilou cikánkou, jako nějaké dvě podvratné hvězdy, které jen čekají, až se snesou z orbitu a rozbijou se o magnetické pole tady toho hemžení dole, toho příliš lidského. Nicméně pořád to byly oči a čekaly na svou příležitost, na to, proč se zrodily, totiž... až zahlédnou slečinku, která by stála za malý hříšek - a jak ji obrat do posledního halíře. A tak se to opakovalo pořád dál, prohrával jsem výplaty v šerých, parných, nevětraných podnicích. Mluvil jsem zastřeným, tichým hlasem, lil se ze mě pot, čůral jsem si do trenek, občas ze mě vyšlo řídké ze zadnice, a to vše tak smutné před tváří důstojného Stvořitele neznamenalo nic, i když měl údajně vidět až do srdce a před zoufalstvím by měl zbystřit a zabránit mu - ale to On neudělal, naopak ve své bezcitnosti ještě přidal na obrátkách, a když jsem tak vyrážel zatměle nočními ulicemi, když noc měla být vždy chladnější, ale jen mě ještě víc rozpalovala vlivem narkotik, která přinášela vnitřní horko, ale nikoliv klid, tehdy jsem zpravidla prohrál všechny peníze a přemýšlel, jak si opatřit další a taky další dávku dočasné smrti prohlubující mé skrupule. Často jsem se v duchu ptal, co jsem komu provedl. Já - takový vzor slušnosti a oddanosti. Proti ostatním červíčkům, kteří si žili spokojeně jak slepice, jsem byl ta slepička, kterou vždy vyřídil had (rozuměj, smůla, nehoda či tragédie) jedna dvě, když do útrob kurníku pronikl. Moje společnost u herních stolů byla stará jak Metuzalém a příliš všední a já, hříčka přírody, tolik toužil poznat děcko, vyvržence pekel, mladé, nezvedené, šílené, kruté, česné, chybující, rozdražďující, pálivé jak sto čertů, abych k němu přilnul veškerou silou své náklonnosti. Až jsem potkal něco lepšího - sukni, která mě vytáhla ze dna a která se později stala definitivním nástrojem mé zkázy. Zprvu se bránila, zprvu se bála, nakonec se ale přece odevzdala. Způsobila, že se všechno, co pro mě znamenalo život, měnilo v trosky kolem mých nohou!