Vodově modré oči

Adélka, ne hubená, ale štíhlá dívka s blonďatými vlasy, se nezvykle tiše krčila v kulatém křesílku u okna a dívala se ven.
"Tak vem s tím, ty mrcho." Na čele mu naběhla žíla, jaktěživ nebyl tak mimo sebe.
Otočila se na něj a ohníčky ve světle zelených očích ji zaplály.
"TAK CO BUDE?! zaječel.
"Co kurva chceš?" vyprskla.
"Abys mi, děvko, řekla, s kým pícháš? Cítím z tebe cigarety a ty přece nechodíš do kořalen."
"S nikým, ty prase. Výjimečně jsme si s holkami zašly na cinzano do Karkulky."
"To ti tak věřím, píčo! Přiznej se! Kdo to je," udeřil ji plochou hranou dlaně do tváře, až to plesklo a Adéle se rozsvítily hvězdičky před očima.
Zasténala.
"Dobře, jen mě nebij, prosím tě," sesula se mu k nohám a zadržovala pláč, jen přerývaný škrtivý hlásek nechala nadechnout, aby trousil slabiky.
"Znám ho?"
"Jo."
"Patrik?"
"Ne..."
"Lukáš?"
"J-jo."
"Kecáš, ty špíno. Nemůže to být Lukáš! Ten by mi nevrazil dýku do žaluda!"
"No jeho žalud vůbec není špatný," uchichtla se v slzách.
Chytil ji zuřivě za vlasy a pak ji kopl do žeber jako fotbalista, takže se skulila do klubíčka na podlahu.