sobota 28. února 2015

Anonymní štěstí

Očekávání věcí příštích nás nenechá chladným, nikoho z nás. Vím třeba, co se bude dít zítra. Že Putin vyhlásí válku sběratelům kostí - Projektu policajných špecialistov pre prácu s komunitami. Zaútočí na hlavouny ANTIFY bombami od firmy BAE systems, které překonají vše, co bylo na poli bomb vyvinuto. Dělostřelecký náboj má dolet 100 km. Umíte si představit, jak taková munice začně být oblíbená u fanoušků kluzáků atd. Námořní děla už taky nejsou takové chcíplotiny, jako bývaly za mých dětských let.
Třeba granát LRLAP (Long Range Land Attack Projectile) váží jen 50 kg. Takže si ho strčíte do kapsy a můžete jít bombardovat pole alláhovců. Bohužel, v současnosti už se všecko navádí laserem, ale kdysi. To ještě bylo umění něco vyhodit do vzduchu. Tehdy jste mohli machrovat, že jste odborníci na balistiku. Dneska je střední kruhová odchylka 100 metrů těch obřích raket, dřív jste se mohli minout i o pět desítek kilásků! Stačilo se naprat vodkou a jít ráno do práce. Do bunkru na joystick.
To bylo za časů war games.

Jsem z toho jelen. Surikata. Když jsem byl krátce v Tokyu, tak jsem jedl surikatu, měli ji tam v bistru. Pečenou surikatí hlavičku s přílohou. Moc mi chutnala. Byl na ní rozmarýn, taky lahodné.

Taky jsem dělal jednou přes léto jutového přítele. Jsou k zbláznění přátelští, když sedí hotovi, duchaplní u knížek.
trénování
měl jsem tam i pár dětí
na trénování
a stejně
jsem byl nespokojen
jen to slunce
bylo dobré
Vytvářel jsem ho na slunci, motal jsem toho jutáka a trénoval děti, antuka před nosem. Prodával jsem i lístky, ale zjistil jsem, že je nikdo nekupuje. Ode mně, jsem neschopný prodavač. Všechno jsem neschopný. Umím jen mít nebo darovat. Někdy jsem byl dlouho na slunku a motala se mi hlava, tak jsem seděl zas jen vevnitř. Bída.

pátek 27. února 2015

Artemisia Gentileschi se špatně vyslovuje

Piko šňupat!
Co jsem psal v jiném těle v jiném životě! Tehdy jsem byl asi nějaký feťák, není možné.

Buď (HIV) pozitivní

Drátem do
oka na konci
nekonečna a
lehounký chichot
Tě slepého
doprovází

Drátem do
oka lepší
než do obou
pořád vidíš
mlžné obrysy
aspoň

Drátem do
oka a musíš brát
pozitivně svět
a ústrky
strkání dloubání
rytí do rohovek
za rohem činžovních
a jiných
domů

Narkoman Ti
podává jehlu
drátu již netřeba

Romea a Julii neznám, ne osobně. Moc je nevídám, ale abych tak řekl, líbí se mi. Víte, někdy jdou dost na nervy. Ale vždycky se z nich zas dostanou. Když pak Merkucia probod ten druhej, zuřil jsem jak prase. Ten její bratranec. Jak se jmenoval.
Tybalt.
Ano, byl to Tybalt.
Tenhle Tybalt. Zapomínám. Byl divnej. Jako dobře divnej.

Jak to psal facebookový veršotepec?!
NÁDECH
Prozírání
neobjevené síly
pocely žití
skýtají šance
VÝDECH

Jemnost, dobrota a vysokost duše jsou vystaveny nebezpečné zkoušce, projde-li kolem nich něco, co je prvního řádu, avšak nechráněno ještě zastrašujícím působením autority před dotěrnými doteky a neotesaností: něco, co neoznačeno neobjeveno, zkusmo, možná svévolně zahaleno převlekem jde svou cestou jako živoucí zkušební kámen. Ten, k jehož úloze a cviku patří zkoumání duší, užije rozličným způsobem právě tohoto umění, aby zjistil poslední hodnotu nějaké duše, jí vlastní neposunutelné vrozené zařazení v hierarchii: vyzkouší si její instinkt úcty.

Tohle je prostě hustý odstavec od N. Skoro jako by ho chytil v žitě.

čtvrtek 26. února 2015

Zlomový bod

Chci být tvůj čokl. Uvaž si mě k chlupům od kundy. Nehnu se od tebe ani na krok. Varovala tě Prozřetelnost, že výhledově se tvůj život propadne do hromádky sraček? Nebuď si sebou tak jistá. Nejsi ničím výjimečná. To že šukáš s nejhnusnějším vandrákem v okolí, z tebe nedělá zlobivou holčičku. Opravdové holčičky jedou ve fetu, nápodobo ludry z čertovy zahrádky, vzdáleně podobná ženě, ty jedeš akorát v cigaretách s filtrem. Vykouřit deset jednotek za den a hodit do sebe před spaním malé pivo mi nepřipadá jako prototyp dívčinství utrženého z řetězu. Ačkoliv každý nějak začínal. Problém je spíš v tom, že u tebe delší čas nevidím žádný pokrok. Je ti teprve šestnáct, beru to. Můžeš ještě udělat díru do povalečského, vágusovského světa, jenže i k ztrátě cesty je třeba jisté disciplíny a úsilí, které naprosto postrádáš.
Pro začátek bys mohla zaměřit své snažení na překonání zábran. Když za tebou přijde vylité, pitomé ucho, hrej s ním. Všecko odkývej a až teprve tě začne dusit kalhotkami na zadním sedadle vanu, začni křičet, jako by to bylo naposled. Protože tak by postupovala svědomitá bojovnice. Ne že bych ti přál, abys kdy měla svědomí. K ničemu by ti ostatně nebylo. Život nemá žádný smysl - a ani nemůže mít. Je zcela iracionální a pudový. To nejhloupější, co bys od něj mohla čekat, je, že ti splní dětská přání a že jim snad můžeš vyjít naproti. Je to karneval překotných kroků vedoucích od tužeb k hrobům. A každý tam venku něco chce - něco, co je ti z duše protivné. Krása ženy je prokletí, neboť v davu lichotníků nerozezná přítele. Kráska v životě pozná pouze psychopaty a zaslepence, tyto dvě jednoduché, nikterak exotické krajnosti citu. Cokoliv mimo lichotníky, psychopaty a zaslepence je dar, cokoliv nad ně nepochybně zásluha. Koincidence zásluhy. Nikdo nenese zodpovědnost za to, kým je. A čím horší, tím lepší. Cokoliv, především ne suchopárného filozofa v konstruktu myšlení, které přejal od soudruhů předků. Zato vášnivý, koloraturní typ, který je neustále nabit idiomaty a štěpí se pro každou pičovinu, který je hluboce nešťastný a pak zas srší vtipem, pod maskami masek upřímný škleb, aspoň může prohlásit, že žije. Jako by to byla výhra. Oproti miliardě těch, kteří paběrkují na kostičkách zdechlin. Zde zřejmě zasahuje hrdost. Kdo ví, jaké to je být člověkem, by dal cokoliv za to, aby mohl být pískem, kamenem, ptákem nebo prérijním kojotem. Čím méně o sobě ví, tím spíš může existovat. Vážně jsem nikdy nepochopil, proč je každý PhDr. a host podobných institucí tak domýšlivý, tak předvádivý, tak jistý si svými závěry, že je v kabinetě předkládá jiným, stejně tak dutým hlavám. Nerozumím, proč někdo studuje historii. Copak názory někoho, kdo žil před námi, mají v tomhle provizorním vesmíru větší hodnotu než pouhých rozmanitosti? Epochy začínají, končí, cyklí se, každopádně jsou passé. Cokoliv nemá s námi a naším životním stylem spojitost, budiž navěky posláno k ledu a zapomenuto. Každá opravdová vědomost je jako prudký jed, který ztrpčuje žití až k neúnosnosti. Když znáš málo a povrchně, platíš za vzdělaného a působíš vyrovnaně, jakmile opravdu něco víš, zjistíš, že tam, kde sídlí duch, je život nemožný, hroutíš se pod přemírou slepých uliček, každé zákoutí mysli je zamořeno, neudržíš směr ani nedovedeš posoudit, kterého sylogismu se přidržet a který odložit. Každá jistota běžného typu je už zároveň subdurální nejistotou. Jakmile jednou poznáte, není cesty zpět. V melancholii ještě vězí jakýsi záblesk spasení, asi jako vidíte v těch holandských maleb z 16. století uprostřed všech těch stínů zjasněné světlo. Smutek už nemá žádné reziduum. Jako žně bezmoci.

středa 25. února 2015

Ovívá se houní a přitom okouní Pak do vany leze studu beze


Vždyť skrytý žal je dvojnásobný žal
co čtu ve tvé tváři,
to lidem sotva
pochopit se zdaří,
kdo chce, co nemá,
ztratí to, co má.

Trpká chvíle dělá vůli neplechu
v baru si s flaškou hraju oddechu
Po nábřeží se vítr točí, hoří ti oči právě
máš jen rum, řekni snům ciao hravě.

Ať své srdce vznítím
a už jenom tebe cítím
však mé prudce žhnoucí touze
se ty směješ pouze

Toť můj osud
Tak zunkejme rozkoš z kalíšků!
Tak zunkejme rozkoš z kalíšků!
Nechť nás jitro zastihne v ráji

Nic tu není, ale přibude, to si pamatujte. Po nocích čteme bibli. Předobraz ideální literatury. Až na tu pýchu, ta pýcha tam je. Musí být schovaná, ne tak na očích. Vykukuje z ní rozjíveně unavený, leč sebevědomý Hospodin:
  • [Iz 1, 11] "K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.
  • [Iz 1, 12] Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
  • [Iz 1, 13] Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.
  • [Iz 1, 14] Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet."
Dále tu máme odhodlaného, povýšeného Hospodina:
  • [Iz 2, 12]Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší - to bude sníženo -,
  • [Iz 2, 13] na všechny cedry Libanónu, vysoké a vznosné, na všechny bášanské duby,
  • [Iz 2, 14] na všechny vysoké hory a na všechny pahorky vyvýšené,
  • [Iz 2, 15] na každou vypínající se věž a na každou strmou hradbu,
  • [Iz 2, 16] na všechny zámořské lodě i na veškerou okázalost.
Mihne se i výhrůžný Hospodin a hned jde z klidu do extrému a zakazuje posvátný alkohol:
  • [Iz 5, 8] Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi.
  • [Iz 5, 9] V uších mi zní slovo Hospodina zástupů: "Ano, zpustnou četné domy, i velké a pěkné budou liduprázdné.
  • [Iz 5, 10] Deset jiter vinice vydá jediný bat a chómer osevu vydá jedinou éfu."
  • [Iz 5, 11] Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno.
  • [Iz 5, 12] Citara a harfa, bubínek a píšťala a víno jsou na jejich pitkách, ale na dílo Hospodinovo neberou zřetel a dílo jeho rukou nevidí.
  • [Iz 5, 13] Proto bude můj lid vystěhován, neboť nemá poznání. I nejváženější budou hladovět, jeho hlučící dav bude prahnout žízní.
Jak říká umělec Vačkář o práci s architekty:
Když jsem začal spolupracovat s galerií a skočil do uměleckého systému, tak jsem jím byl brzo otrávený. V něm jde o to, jak to uděláte velké na veletrh, jestli to bude transportabilní a stále řešíte věci, které člověka otravují. Není to o experimentu a hledání, ale o neustálém technickém řešení. Zaměření na produktivitu se časem projeví jako ubíjející, protože se přetransformujete na manufakturu. A to mě znechutilo, a tak jsem si odjel odpočinout do Maroka a zaměřil se na naprosto odlišnou rovinu umělecké práce,
totéž se dá říct o Hospodinu. Když si kladete otázky po jeho existence, marná sláva, akorát se znechutíte, On je přítomný jinde a neslyší vás! Jak se to říká.. proč jsem dcerou a proč mě všichni serou?
jsem synovcem tvé myšlenky
a nebo tetou činu
mám tolik naplněné sny, když spím chviličku
přijdu si unavená z toho, co se všechno stane

úterý 24. února 2015

Pivní víla

Občas cítím, že hořím. Vychází ze mne marnosti kouř, tolikeré marnosti, že z ní pálí v živůtku, kouře rodícího se v mé kundičce. Občas myslím na ztopořeného Sherminatora a hrabu si přitom v klíně. Prci, prci, hody, hody, oprcej mě do pohody. Pak mě dlouze trápí svět. Udělám si dobře a najednou se zatoulám v myšlenkách a nemůžu se najít, tehdy svět bolí nejvíce. Ze všeho je mi do breku. A už tak docela nehořím, zato pláču. Zpod víček odkapává endorfin, mám ho všude, zatéká i pod kalhotky do škvírek, neviditelná nit smutku na něj střádá korálky slz. A složím ještě poklonku, pukrletku cukrlátek našemu dvornímu anaforistovi, tomu, který teď píše na jiném blogu než proti zdi. Ale pořád na ní hází hrách fantómů, prosím, pěkně, ještě nás dráždi žabími stehýnky apriori sanačního dojmu z bohatě navrstvených, nahlodaných slov. Cítím se jak disperzní egocentrik v područí nominální poučky. Nevím, či se smát proletariátu výjevů nebo se heuristicky vypařit v plebiscit Vkusu. Je to zároveň lapidární i neurčité, neboť analogií k aroganci zvratu stvoříme pouze skeptickou prognózu, především tehdy se emise výrazu přemostí k dispozici pochopení. Pak seberozhněvanější dialektik nerozčísne prosvištivší šavli konspiračního vtipu. Zas se zrodí minoritní událost a koloběh zrození může následně předsudečně bujet. Dělej, co dělej, stejně z tebe zbude prach a biomasa. Jsi-li solventní, pokračuj ve šlapkách, v opaku našlapuj zvolna a miluj drsně. Jako promotér krachu. Jako žolík rigorózna. Však víš, co abreaktivní děvky po souložích chtějí. Další soulož výměnou za finance, z kousání penisů jim vypadaly zuby, třeba narazit umělý chrup. Ke katarzi dochází až na smrtelné posteli. Tehdy se buď smíříš, jsi-li dost senilní a zmožený, s minulými stimulacemi a přičtěs si je k lehkosti, nebo se bez valného úspěchu propasportizuješ až do dalšího zrození - v Šutru na pobřeží identity konceptu etablovaného s neúctou k pokroku a Nejvyššímu. Katalyzátor moci, tak se mimochodem jmenuje jeden artifakt sloužící k motivaci jednání, který jsem stvořil v počítačové hře, anex(kt)ivně zanechá sympatie ve čtenářkách s velkým objemem košíčku. Je po něm větší energie, víc emfáze na počáteční sbližovací, natálně-mortální relace. Bolest, smích, hysterie, smutek, tak se dá shrnout život ve čtyřech slov, abychom nebyli příliš falešní, tak přidáme ještě hlod - lidi si života neváží. Serou na něj i na sebe. Až ho celý poserou. Většina lidí není připravena na smrt, ani na svou, ani na cizí. Smrt je děsí... ohromně překvapí... ohromně ohromí. Ještě že ji nosím po kapsách a ve chvilce, kdy si ji plánuji střihnout, na ni zálibně zamrkám a budu připraven. Jsem kdysi, za mladých a mladých let, četl filozofy v řečtině, nosil jsem si kapesní vydání slovníku v botě a louskal, považte, Hérakleita, toho uplakánka, toho kormidelníka absurdna, svět mi byl duší výparu z něj. Na všechno měl připravenou odpověď, takže mi přišel chytrý. Jak žil, tak zemřel. Nahromaděním vody v orgánech (akvaholik) při slunění a pomazaný hnojem. Plus s literárním bombastickým dovětkem, že psi, kteří ho, nepoznavše jej zahnojeného, roztrhali. Zlomek: "Psi štěkají na toho, koho nepoznávají." Myslel, že bahno mu prodlouží trvání. Jaký bloud, opravdový poeta!
Naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt.

Nicméně článek nikdy nemá být o pi**, ale o pivu. Proto vás zahrnu přízní. V létě jsem tak jezdila na minifesťáčky a koncíky a slovo dalo slovo, prostě jsem nad pivem potkala kluka svých snů. Měl všechno, byl krásný a bohatý, kupoval mi panáky - a co měl v gatích, holky, ani se do mě nevlezl. Tak jsme si po koncertě jeho kapely zalezli do místnosti, kde už nikdo nebyl, bylo zhasnuto a tam jsme na sebe skočili. Jenže po chvilce někdo prudce vrazil dovnitř a rozsvícenou baterkou mířil na nás - jen tam tak stál a svítil. "A., co tu děláš?" "Zmiz, ty kokote." On se otočil a pelášil do tmy.
Ano, neuhádnete, jednalo se totiž o mého exe, který mě už měsíce doslova pronásleduje. Chodí za mnou všude, kam se hnu, dává mi štěnice do kabelky atd. Na tom koncertě nebyl. Prostě jen přišel, posvítil a utekl. Chvíli jsem to své lásce vysvětlovala, tak šel a zmlátil ho, ale teď už je to v pořádku, stýkáme se dál. A furt si to užíváme!

pondělí 23. února 2015

Dívá se jako člověk, který hodně prožil

Přišla za mnou a zeptala se: Četl jsi to a to?
Líbila se ti ta knížka?
Ani omylem, zajímá mě jen jako příklad, samozřejmě se mi nelíbila.
Podle mě je příšerná. Skoro se nedá číst
A odkráčela s knihou na záchod. Ve skutečnosti ji ještě vůbec neotevřela.
Jsme obehnáni hradbou slov. Nevíme, kde se tyčí, ale dopad je tvrdý.

Byl v půlce a přesto nebylo ničemu rozumět. Sotva ji spatřil, věděl to. Přesto necouvl.
Náhle tušil, že se pro něj nehodí.
Tak proč na to tolik tlačili?

Hned věděli, že si to odskáčou.
Brutální způsob, jakým byl Charles rozpárán, nebyl ani v nejmenším směšný.
To o té cizrně a housce ho rozladilo. A kdo byla dívka v růžovém županu?

Pochopil jsem trpaslíči komplex Heroldovy kočky.
Co mají ta dvě díla společného? Ani jedno nedává smysl.
Hadicí s ucpanou tryskou se špatně míří.


Počůral si boty. Když si znovu pročůral cestu k mušli, dělaly se mu mžitky.
Tak to skončí, když člověk přestane být ostražitý.
Osobní strážce, štítonoš, oblíbený sparing partner a osvědčený obstaravatel děvek. Když společně putovali po dobytých městech, ochutnávali všechny pokrmy, než je ochutnal jejich pán.
A atlet z nich měl větší radost, než ze všech svých koní a psů. Daroval jim mimořádně ceněnou zajatkyni Flavii.
Z čehož je vidět, jak hodně si žen vážil.

Někde byla válka Sparta:
Muži si museli vykopat velkou jámu, vítězové je kamenovali do bezvědomí, naházeli dolů a upálili.


Co to tu píšu? Sám pořádně nevím. Až do doby, než budu mít na srdci víc. Pak mi došlo, že jsem vlastně poprvé v životě smířený sám se sebou. Ale pocit, který teď zažívám, zdá se jiný. Spíš se podobá mocné síle, která mě přemohla. Proboha, proč mě pocit míru deprimuje? Ve skutečnosti nejsem samozřejmě deprimovaný, skutečnost neexistuje.
Mám tě rád, vážně, jenom mám někdy divný pocit, že jsi tady...
Ale to byl nápad chorého mozku. Ale to ti říct nechci. I já mám v hlavě zmatek, ale to ti říct nechci.

Jsi jako další kámen v řadě - v první řadě rubín, topas a smaragd, v druhé řadě malachit, safír a jaspis. Ty máš asi tak šedesátou řadu, kéž by byla poslední.

Podle Irvinga a múzy

neděle 22. února 2015

Před rozedněním


Znáte to zenové pořekadlo: "Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál." Je to tak, když jste nahoře, lezte ještě výš. Protože z hory se nedá spadnout. Tak jako to věděli beatnikové a šílení dobyvatelé vrchů.
Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, když se mi kolem krku vrhla neposkvrněná příroda. Úpatí skal si broukala vymyšlené píšničky a normální výraz plný vážnosti, který se rozprostíral kolem, mi prostě lezl pod šaty. Až jsem došel ke strmé stěně, kde jsem si povalil opasek a pěkně to místo počůral. Pak jsem si dlouho monotónně prozpěvoval a kochal se osaměním.
Vracel jsem se až večer. Po cestách podél údolí balvanů a vzpomínám taky, že svítil jašně bílý měsíc. Tak jasný, že jste na něm viděly všecky ta černá údolí. Sice jsem pak měl týdny nohy plné puchýřů, protože... když něco neděláte pořád, prostě si je způsobíte, s těžkými bágly není radno si zahrávat. Svaly se někdy polámou. A když sestupujete dvojnásobnou rychlostí, než byste měli, pod teniskami praskají kamínky a vystřelují do podrážek. Bylo to úleva. Být zas zpět. Ale taková unavená úleva, jakou přináší jen pocit, že je nebezpečné se uzavírat zážitkům.
Povšimněte si, že nejlepší chvíle prožíváme při něčem, co je zábava a trocha únavy a co lze často měnit. Rutina je ničitelkou radosti. To si pak uvědomíte, že máte kuráže na rozdávání a neděláte si s ničím starosti, jen si v klidu lebedíte, normálně byste pili vodu, já vodku, odpočinek brzy zklidní vaše tělo. Na nic nemyslet léčí.
Ve vzduchu cítíte, že život je květina, dřevo, sláma a bahno, vše, co je nefalšované. Ale taky lidi se svými stížnostmi a pochybami. Poznáte, že někam patřit je výhradní právo, že je to hezký pocit, a že v celém tom blbnutí je něco výborného.
Nebojíte se vlézt do restaurace, kde jsou líné servírky a nóbl oblečení lidé a vy jste jen v křápech, protože v prvé řadě nikde mimo civilizaci se restaurace nenacházejí. Nikdo se neurazí na vás a ani vy nemůžete nikoho pořezat skřeky v rytmu já-to-věděl, však-jsem-ti-říkal-že-to-bude-blbej-nápad. Respektovat, nerespektovat, to jde stranou, jste mimo dobro a zlo a každá kategorie, která by se na vás jinak vztahovala, zde nemá vládu.
Je jen málo lepších dobrodružství, než když vás, opilé tuláky bez domova, v kapse láhev muškátu, po cestě z Olomouce do Černovíře v těsné blízkosti kolejí v protisměru srazí k zemi vlak. Zlomí vám pravé předloktí, vy se zvednete a nastoupíte do nedalekého vlaku, který stojí na červené a čeká, až se přikodrcáte. Policie pak pronese prohlášení ve stylu:
Co vedlo muže k tomu, aby šel po železničním svršku, je předmětem šetření.
Kéž by bylo mezi námi víc bezejmenných básníků, kteří budou do konce svých dní váhat, zda jít po svršku nebo vedle.

sobota 21. února 2015

Zapomenuté písně nesoucí se po vodě jako úryvky starých snů věčně zlatých pravd dávno uběhlého dětství

Věnováno mému srdíčku D.

Jak mi bylo řečeno, jsem toliko synem ženy.. a synem muže. Nejsem ničím víc tedy? Myslel jsem, že ano. Ostatně, co na původu? Plebejci nikdy neocení původ a ostatních není ani co bys spočítal na prstech ruky. Chtěl bych být raději synem šakalí samice, jejíž hlad je milencem bouří! a tygra, jehož krvežívnivnost je známa: nemohl bych být méně zlý. A když s planoucíma očima a vlasy bičovanými deštěm bloudím za bouřlivých nocí kolem příbytků, jež postavili jacísi lidé, jak osaměle, skoro jak kámen, se cítívám, zastavuje vprostřed cest, zakrývaje si znetvořenou patvář kusem černé látky.
*
Nespočine na mé šerednosti zrak, poznamenané s úsměvem hluboké nenávisti, šerednost dané mi samotným nejvyšším Stvořitelem. Který každého jitra šíří v přírodě blahodarné teplo, zatímco já sedím v hloubi své oblíbené jeskyně a hledím upřeně do tmy a v nervydrásajícím smutku, jímž jsem zpit hůř než pozdním portugalem, biju pěstmi do rozdrásaných prsou, chabých a slabých. Dýchám, jen tak cítím dech, přece dýchám - a kdo mě tluče do hlav železnou tyčí, slyší kovadlinu dopadat na kladivo. Nedovedu však plakat, neboť jsem zatlačil utrpení do končin nevědomí. Realita je stokrát horší než sen.
*
Buďte si jistější než svým životem, že máte před sebou netvora, jehož tvář nelze spatřit, která číhá v stínech a je přece méně strašlivá než jeho nelítostná duše. Leč přece nejsem zločincem a můžete-li, věřte, že žádné lidské srdce není hroznější.
Přesto se ve vzácných okamžicích pokládám za krásného. Věříte-li, že krása značí ješitnost, pak vskutku krásní nejste a musíte to tušit. Proč byste jinak s takovým opovržením hleděli na tvář bližního? Neboť všichni jsou ješitnější než my.
*
Nejsi jako neskromný tisícerý tajemník nitra, očím napospas vydán a snadno se nechající oklamat. Nejsi ani jako hrdlo buldoka zmítající se v zubech nástrahy. Spíš jsi jako člověk, který se na ulici zastaví - ale sotva přejde pohřeb, už pochoduje zas sám za sebou.
Však jsi krásnější než noc. Majestátnější než pohostinnost.
*
Je mnoho jich. Neznají štěstí. Necítí se šťastně a co je k tomu vede, že milují? Že život milují. "Odejdi od tohoto krbu, není tu tvé místo." Tak mě vyhazují, tak odcházím. Jako bych přecházel ze země do druhé, všude pohrdán. Ti, co říkají, že trpím od dětství vrozeným šílenství, mi přijdou soucitnější, než ti, kteří říkají, že mě stihla nesmírná pýcha, jako Satana, který chtěl být roven Bohu.
*
Jen přistupte, slibuji, že budete stále obklopena dechem nejvonnějších květin, budete chodit po drahocenných kobercích a ulehat do aksamitových podušek!

podle M.

pátek 20. února 2015

Spíš čpí, než smrdí

"Už svítá, Kornélie?" zeptala jsem se dívky stojící vedle, které bylo asi třináct a měla krásné havraní vlasy.
"Drazí přátelé," pronesl zvučně na pódiu stojící církevní hodnostář, "jedna nám chyběla do společnosti. Tu ji máme! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu." Ukazál na mě.
V odpověd se rozlehl burácivý smích a tento počestný otec se zarazil, jiný otec prohlásil, že je třeba ověření - na chvíli jsem zkameněla. Vrávoravým krokem se vrhl ke mně. Chtěla jsem mu utéct z dosahu drápu, ale když se na mě přilepily jeho krví podlité oči, vyjekla jsem. On mi zatím naplival do tváře, musela jsem se před jeho páchnoucím dechem ustoupit, ale to už mi pazourou šmátral pod sukní. Surově sevřel moji kundičku, která byla od nepaměti strhávána do neštěstí, neboť místo aby si mužští nevinnosti vážili, rabovali ji, kdekoliv se s ní sešli. Hnětl mi zahrádkou prsty, až jsem myslela, že z ní vylezou housenky. Potom mi tam strčil tři soudkovité prsty, které mi působily hroznou bolest.
"Jak tlustá a aj, jak tenká, je ta vaše ďoura. Na ocase si ji povozím líp než prsten na prstě svatého otce!" A mihotaje mi před zadním vchodem ukazováčkem, volal hříšná slova. "Prdel máte ještě lepší." Potom si ověřili sborově mé panenství.
Necítila jsem se nikdy tak poníženě, nelidský stud mě hryzal s trýzní, jež tu nemohu před vámi vyslovit, ale tehdy, když prsty všech těch zvrhlíků pronikaly v můj dosud neposkvrněný otvor, který měl sloužit pouze jedinému muži po celý život, kdybych nevstoupila do služby Boží a nezasvětila ji milenci na nebesích.
Pak ode mě odstoupili a zasedli ke stolům, jako by se nic nestalo. Tváře jim přitom pohrávaly uspokojením.
Abych vám vysvětlila, kdo vše se dopouštěl té svatokrádeže na květu spanilosti, mimo těch dvou tam byl i starý mnich a nějaký další otec, byl dost malý a v obličeji připomínal satyra. Taky měl chlupy všude po těle, hustší než medvěd. Byl tak zlý a vilný, že zatímco ostatní mi jen vrtaly do dírky, on mi strkal nevycválané prsty i do zadní chodby...
Uchyloval se nejspíš k podobným zvrácenostem, protože už byl tak přesycen obyčejné pozemské lásky, že hledal útěchu v přebulejelé perverzi, jen tam se mu zjevily záblesky rozkoše, kde mu obraznost líčila ženu v tom nejodpudivějším světle.

Podle Justiny

Dneska kokot spatřil přenádhernou scénu. Ve zdi byla malá díra, myslel jsem, že ji prokopl v rauši opilec. Ale chyba lávky, lezly skrz ní někam malé děti. Houfně se hrabaly ve sněhu, aby vlezly do zahrady, která tam byla. Když jsme nakoukl, tak v té zahradě byly stromy a nich seděly děcka, na větvích stromů, na každém aspoň jedno nebo dvě. A nad hlavami jim prolítavali ptáci. Spanilý výjev. Rozkošné, protože byla ještě zima, tužší než jindy. V nejzažším koutě zahrady se pohyboval jakýsi chlapeček s čepičkou. Nikde ani po stopy po rodičích. Nedosáhl k žádné větvi, tak jen pobíhal kolem s horkým pláčem. Ten chlapečkův strom byl zmrzlý a pořád ještě nad ním fičela arktická bouře a burácel vichr.

čtvrtek 19. února 2015

Neodpovídá obsahu, obsah vás zmate

Jedno z nejnebezpečnějších zvířat světa je medúza jménem čtyřhranka Fletscherova, zvaná mořská vosa. Poměrně malá medúza je vybavena až třímetrovými žahavými chapadly posetými jedovatými buňkami. Pro palčivost jejího jedu se jí také říká mořská vosa. Jak moc nebezpečná je? O tom nejlépe vypovídají čísla: od roku 1954 zabila nejméně 5567 lidí - to je asi stokrát víc než všechny druhy žraloků dohromady.
Ve vodě je téměř neviditelná, tělo má průsvitné jen její "chapadla" mají načervenalý nádech. Její "tělo" má krabicovitý tvar a měří 20 - 30 cm.
Na jakési základně těla medúzy jsou v každém rohu výrůstky, ze kterých vyrůstají vlastní "chapadla". Kolem patnácti na jeden výrůstek. Tato chapadla mají stuhovitý tvar s jakýmsi zvlněním napříč, podobné jak na staré valše na praní. U dospělého jedince je kombinovaná délka všech chapadel kolem sta metrů.
Celkový počet bodlinek na celé medúze je několik tisíc milionů. Pokud na oběti ulpí 6 - 7 metrů chapadel, je smrt pravděpodobná, pokud oběti není poskytnuta rychlá lékařská pomoc. Při pomoci je nejdůležitější dostat oběť z vody na bezpečné místo, opatrně odstranit ulpěná chapadla z kůže a polít postižená místa octem. Pak je nutná resuscitace do doby, než se dostaví lékařská pomoc. Jed vstříknutý pod kůži oběti je vlastně jedovatý koktejl. První komponent jedu, potentní neurotoxin, negativně ovlivňuje srdeční činnost a dýchání. Oběť upadá velice rychle do bezvědomí, a pokud není poskytnuta první pomoc může zemřít zástavou srdce nebo udušením.
V okamžiku styku s žahavými chapadly je bolest tak intenzivní, že oběť nekontrolovaně řve bolestí a tak rychlé bezvědomí je vlastně vysvobození.
Po třiceti minutách resuscitace se bezprostřední ohrožení života oběti zmenšuje. Místa. kde chapadla ulpěla na kůži. jsou 5 -7 mm široká a pokožka vypadá jako počmáraná rudou fixkou.

Nejjedovatějším hadem (podle množství jedu) je kobra královská. Působivě velký plaz může měřit až pět metrů - a to je jediné štěstí. Už velikost kobry totiž člověka varuje: kdyby byla menší, určitě by docházelo k mnohem více smrtícím nehodám. Díky bohu za její výrazné zbarvení i varovné zvětšování krku…

Přestože štíry pokládáme za odporné a extrémně jedovaté, většina škorpionů příliš jedovatá není - tedy alespoň pro člověka. Jejich jed způsobuje jen lokální problémy, nejčastěji palčivou bolest v místě vbodnutí. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je štír pojmenovaný výstižně smrtonoš.

Odranci patří k těm nejméně přitažlivým zvířatům, jaká si jen dokážeme představit. O co hůř, mají extrémně silný jed - mezi rybami dokonce vůbec nejsilnější. Jeho jed může být pro člověka smrtící, ale spíš kvůli tomu, že k zasažení dochází ve vodě; když se člověk přestane ovládat, může se utopit.

A na závěr má nejoblíbenější - pralesnička azurová. Pěticentimetrová pestře zbarvená žabička s nejsilnějším jedem na světě, který by zabil až 1500 lidí. Z dvou set mikrogramů jedu, které v sobě má, by pouhé 2 stačily k zabití člověka. Kapička o velikosti ouška jehly by zabila dospělého člověka téměř okamžitě.

středa 18. února 2015

Kladivo na ropuchu

Pořád váhám jakou magořinu publikovat. Asi až mě něco napadne. Za hodku zjistím. Stylista ze starých časů se spojí s moderním deprivantem. Už asi vím.
Šalebná slova svedla nás ze stezky. Je to příroda, tak jako žena, která je rozhazovačná, lhostejná a bez záměrů či ohledů na chlapy, kteří kolem ní skáčou jak loutky, je plodná a nejistá, pustá a trošku shazuje. Nevím, jak může tak indiferentní bytost existovat. Pořád mluví v imperativech a snaží se najít sebemenší kaz na kusu dobytka, se kterým žije v jedné domácnosti.
V podstatě je děsně nespravedlivá a čím víc omezuje, tím víc ze sebe dělá princip, bez kterého se neobejde žádný samec. Protože mezi vybíráním a obíráním je rozdíl pouze v náhledu. Za předpokladu, že bychom chtěli žít s lítými ženštinami, to znamená v podstatě žít s podle života, podle toho, co vytváří život. Jenže věci se mají, jako vždycky, pozoruhodně jinak.
Šikovná holka umí předstírat a dělat z vás herce a sebenalhávače. Dokonce její pýcha se nepokoří ani před přírodou, její ideál, obraz její morálky, vše stojí hluboce nad jakýmkoliv vašim ideálem nebo snad nedejbože intencí. Nesmírně a věčně oslavujeme ženy, které stoicky sedí mužům na ramenou a z jejichž trůnu jim vnukají šíleně falešnou naději, kterou dokáží ztyranizovat sami sebe. Jsou jako tyranský pud, vyvedený do extrému, bez kterého ztrácí význam bádání po causa prima.

Naše názory sice často znějí jako zločiny, ale co naplat, nelze se prosadit bez názorů otřasajícími spektry a vyvolávající v lidech pouze silné reakce. V mládí snadno každý egoista propadne bludu velikášství a ani stařecká léta plná strádání často mnohé nevyvedou ze sebeobdivného zaujetí, které je o to silnější, oč bylo ublíženější. Proto je načase jednou provždy přiznat ženě prvenství v počtu zlomených srdcí. Žádné zvíře, o kterém ví, neumí víc zranit a žádný hněv nedopádá tak konstantně na nebohou schránku muže. Co už bylo fyzicky silných, mocně vyvinutých pánů, kteří po jediném setkání s kamzíčima očima a bezelstným úsměvem páchaly ty nejnezodpovědnější skutky a jen vědomí totální zkázy jim zabránilo v nich přirozeně pokračovat. Žena díky svému high-tech mozku snadno manipuluje s většinou mužů a nechává je skákat do propasti, jak se jí zlíbí a co možná nejčastěji. Pak se jim vysmějí - jako Kirké, která Odysseovy lodníky proměnila v prasata po tom, co pojedli z jejích zásob.

Cynismus je často jediná účinná zbraň proti černým praktikám žen, zběhlých ve vykořisťování a paběrkování na vysušených stráních mužského srdce. Jenže kdo dnes umí efektivně používat tuto takřka zapomenutou dovednost? Být zticha, nechat na sebe dopadnout ostří a pak jako by se nechumelilo, ostře vypálit něco suchého a hrozného, komického ve svém posměchu.

Stejně je to s nezávislostí, nečím, co je dnes v kurzu. Říká se: já chci mít tamtu loď, ten ostrov a každý týden jinou osmnáctku. Vlastně nezávislost, jakkoliv krásná, je při bližsím průzkumu věcí skutečně téměř nedosažitelnou, chimérou, výsadou nemnohých: je to výsada silných (a smělých). A kdo se pokusí být nezávislý v době, kdy jsou si všichni navzájem otroky, třeba k tomu měl nejlepší důvody, třeba ho táhly tím směrem nejoprávněnější city, má vždycky něco zbloudilého v hlavě a pravděpodobně není jen silný, nýbrž až ztřeštěně opovážlivý. Není to jen schopnost vybudovat si život na pevných základech, ale hlavně se o něj dokázat starat, což předpokládá kromě dostatku času, který je velice vzácný v našich zmechanizovaných životech, taky dostatek porozumění, cílevědomosti a taky nezanedbatelnou nálož štěstí. Věřit v bezprostřední štěstí je morální naivita - ale v uskutečněné nezávislosti tato víra přesto musí být zakořeněna.

Dále jsou tu organické funkce příjmu a výdaje, říkají nám, že jsme ještě neumřeli, protože máme na účtu pět stovek a ve skříni karton cigaret; odhlédneme-li od nich, patrně se oddělíme od celé laskavé přírody, se vším ropným dopravním integrovaným systémem a podvodnými machinacemi. Kdo chce být jen netečný atom pod prizmatem society, pravděpodobně dostane možnost sestupovat do stále neuvěřitelnějších realit, tak zdánlivých a perspektivních, jak jen si jeho hrůza dovede vyfabulovat. Vsadím se, že jeho smrt nazveme prašivou. Ale dokud žije, jako život bude nadmíru originální.

Podle Nieztscheho

úterý 17. února 2015

Vyparádění opilci

Jednou, deset let zpět, jsem takhle jel s kamarády, co se chlubí občanským průkazem a řidičákem, na hory někde směrem.. Ždár. Dorazili jsme někam až pod Poděsín. Ale o to nejde, zjistilo se, že žádná přijatelná knajpa tam není, tak jsem začal demolovat popelnice a když se lidé začali brát jinými stezkami, aby nebyli svědky řádění pomatence, přišel nějaký potetovanec, nácek, co měl ruce jak Arnold v 79. roce a že prý mě za to zbije, co provádím, že ty popelnice rád používá. Tak jsem řekl, ať si stoupne do řady. Kamarádi se smáli, protože věděli, že nesnáším přerušování při demolici veřejných objektů. Nácek s vytetovanou orlicí na pěsti se rozpřáhl a jebl do mě, až jsem svalil na zem, pak na mě skočil a začal do mě bít, jeho klouby jsem cítil ještě dva dny. Když se vyřádil, tak jsme oba vstali a když jsem pokračoval, celý krvácející z nosa, ve vysypávání obsahu, jen mávl rukou a šel pryč, udýchaný jako nějaký buldok. "Zavolám policajty," křičel otočený zády. "Tos měl udělat předtím, než ses pustil do boje, teďka mám pět svědků, žes mě napadl a nevím, jak to budeš vysvětlovat." Odešel a nic se nestalo, půl hodky jsem rozkopával odpaďáky i popelnice a ani neštěkl pes.
Cítil jsem tehdy satori. Bylo to lepší než s nadrženou zrzkou u kraje silnice. Cítil jsem, jak mi tělem běhá mráz, pán tvorstva nemůže být zastaven, ani vesnický kohoutek ho nepoklove.
Nechat se štvát jak stařec, nemoct si zapíchat, huntovat se někde v dole, zplesnit a zestárnout, právě tak to lidé dělají. A když už je šance něco rozbít, řeknou, že je to moc násilné. Násilí je, když ti matku nacpu do pěti popelnic. Ale určitě ne, když z nich vytahuju šlupky od banánu a hážu je po ulici.
Co je zlého na masu prostitutek? Nic, je jen dráždivé. Ale předsudky říkají, že jsou prolezlé nemocemi. Ve skutečnosti jsou zdravější než jejich klienti, a to i po duševní stránce.
Tehdy jsem se modlil, aby lidé nedělali ze sebe pokrytce, nepřetvařovali se kvůli nějaké skromnosti či podlézavosti, která je hraná, když už není od základu falešná. Líp udělají, když se budou hlásit k extrémistickému hnutí jako kolega od odpadků, ta sežere většinu jejich běd a najdou spojence v odpadlictví. Celou noc jsem strávil v modlitbách ke Kálí, bohyně země, aby učinila z lidí něco víc než kameny bez myšlenek, nerosty bez určení.
Přál jsem si, aby nebyli tak zoufalí a jak jsem tak ležel ve spacáku, starý strom, který taky žil víc než oni, se nade mnou tiše skláněl. Připomínal mi, jak je starý a teď po deseti letech i já jsem starý, starší než on. Po střechách okolních stavení se zatím proháněli nějací netopýři, aspoň jsem myslel, že to byli netopýři.
Ono psát nějaké své naučení do skal, rýt je tam nebo recitovat před jeskyní básně, jak starý Chan Šan, osamělec na pokraji nervového zhroucení, taky není žádný med. Ale je to pořád víc život než jít ráno na šichtu, odpoledne z ní, večer do hospody a ráno zas k pásu. Přesto takhle žije čím dál víc lidí, závislých na megakorporacích a dceřiných společnostech megakorporací.
Další výtku, co jsem měl k těm poděnským obyvatelům bylo to, že sotva se ozvalo kuropění, už vylezli z nevytopených světnic a začali se hřadovat, jak kdyby měl přijít poslední podzim. Brousili kosy, trhaly plevel a krmily prasata. Díval jsem se na ně celý čas, co jsem tam byl, a nemohl jsem pochopit, co to provádí. Byl jsem trošku zfetovaný a pod parou, ale živě si vzpomínám, že z toho zorného úhlu, který nebyl zastřený, jsem viděl otvírání dveří a klapot podpátků, křik dítěte. Celý týden jak podle partesu, měli nalajnovaný celý den do posledního detailu.
Pak jsem tam viděl onu selku, která mi připomněla, že mladá a krásná holka, krev a mlíčko, nesmí být sama. Tak jsem za ní šel a začal ji tahat za sukni. Se slovy dej mi taky nacucat, jsem se k ní přiblížil a co jsem nezjistil, bylo to, že byla asi ségrou toho nácka. Protože se objevil nedaleko a začal mi vyhrožovat, že mě zbije. "To už tady bylo." Ta selka v matném přítmí připomínala madonu. Jen ji pochovat. Nebo teda, být chován. Jinak se nedělo nic moc, pili jsme venku, občas někdo zašel do hospody pro kbelík kořalek. Spal jsem ve starém námořnickém kabátě, které jsem měl po tom cizokrajném dědovi Olegovi, co jsem ho tu vzpomínal před půl rokem, tomu, který se upil ve vězení a říkal: uč se, jinak budeš vozit hnůj. Jedno to odpoledne jsme skutečně vytahovali ze sklepa něčího chorého strýce bláto, vědra s blátem a všelijakými sračkami a on, asi by se odvděčil, začal vyprávět nesrozumitelné vtipy. Řekl jsem, že stačí, když nás pohostí rumem. Pak mě jeden kámoš vzal za jeho bývalou, kterou tam náhodou potkal a nic mi neřekl, bylo to děsně divné, zavedl mě před práh jejího domu, takové líbezné lovecké chatky, zazvonil, ona otevřela a okamžitě práskla dveřmi. Když jsme se ptal, co to mělo znamenat, tak řekl, že je to dlouhá historie. Jeden z nich, s tím už jsem se neviděl skoro těch deset let, byl hrozný blázen. Když Pepa říkal, že začně asi studovat antropologii, že nemá do čeho píchnout, tak se k němu obrátil a řekl něco jako: "kdo by se taky necítil na studia, když nemá holku opálenou jak z riviéry?" Ničím prostě nedával smysl. A pak ten hrozný bar. Kde se scházeli lovci jelenů. Jelenů, myslím. Měli tam vypreparované vyvěšené hlavy zvířat a uvnitř bylo dusno a hrál se tam možná někdy biliár. Něco takového bych čekal v Kanadě, v Albertě v zimě, ale ne rozhodně v té naší kotlině. Když jsme dorazili, seděli tiše u stolu s čaji a něco osobního si ve skupinkách tu a tam povídali. Jen dorazila naše vrchní prdelka, už se začali otáčet a zmlkli. Začali objednávat panáky.

Podle Kerouaca

pondělí 16. února 2015

Narrenschiff

Jsem takový gryllos z anglických žaltářů, směju se bezzubě s hlavou na svém břichu, jsem duše žádostivého člověka uvězněná v těle zvířete. Co nás uchránilo od hybris starých Řeků, když oni měli svoji sófronyté, ten svuj selský rozum, sebekontrolu a uvážlivost, mi nejde na rozum, ale jedno je jisté. Koros, hybris, até je tu zpět a v děsivé síle, jenže tentokrát o našem tragickém osudu nerozhodují bohové, nýbrž my sami s Obamou v čele! Kéž by ten sympaťák, co vypadá jak prehistorický šimpanz z některého úhlu, čímž nijak nesnižuji jeho přednosti, prostě mi jen připadá na pohled před kamerou jako lidoop, dokázal přiznat a hlavně tomu uvěřil, že úřad prezidenta světa nic neřeší. Je sám proti celému regionu a i když jsi sám proti pěti, tak dostaneš pořádně na frak.
Ale chtěl jsem mluvit o bláznech. Víte, že už někdy na konci 15. století vznikl Brantův Narrenschiff, místy velkolepá literární skladba, která oslavuje blázny a jejich výlety na lodi. Oslavil je svými obrazy i Hieronymus Bosch, známý blázen, který měl slabost pro pijáky a žrouty. Pořadí je jasné, nakoneč přišla Chvála bláznovství Rotterdamského.
Bylo by hezké v tom množství atributů, které připisujeme společnosti, vypíchnout i ten, který může za proces, kdy vás zavřou do blázince. Je to povznášející pocit, který se málem rovná nirváně. Jste izolování, a přesto s dalšími škodnými či neškodnými kolegy, kteří vás vítají s otevřenou náručí. Jsou jako ruce, které se otvírají v přijetí. A vy jako ruka, která je pořád zavřená, protože vyčkává, co jako bude. Přece si nepadnete do náruče s kdejakým obejdou s vyplazeným jazykem. Někdo ano, ale vy ne. Bláznem se člověk stává náhodou, v důsledku rozbujení představ. Hraje tam roli i dědičnost. A hlavně tzv. opakování, rutina myšlení, oblíbená pramáti magorů a matka moudrosti. Loď bláznů je prostě terminus, který se asociuje s neschopností se vyhnout izolaci. Foucalt si vymyslel příběh, který interpretoval tak, že z něj byla živa celá jedna kniha, a sice ten, že blázny zavíraly na lodě, které s nimi pluly po širých okeánech. Stejně tak, jako byli poslání za hradby města na souši, byli in extremis vystavěni nemožnosti sblížení a asimilace v rámci svého druhu. Není kam utéct, všude se rozkládá nedozírná solná smrt, nejistá, ale přece stále se přibližující propast. Ostatně, každý kdo někdy plul po moři, ví, jak je nepříjemné skočit do vln daleko od pobřeží, v noci, za bouře. Kdybyste měli skočit z patnácti metrů přes palubu a sami čelit zrádnosti moře, desítky a stovky kilometrů od mělčiny, asi byste se dobře rozmysleli.
Dřív se šílenství spojovalo s nechopností vidět konce dní, dnes víme, že za blázny prohlašujeme ty, kteří nějakým způsobem vidí dál, než je běžně na dohled. Zvláštním druhem bláznů jsou šašci. V komedii jsou komedií na druhou, panáčkují mezi všemi těmi rozumnými škleby, parodující je i sebe, a tak má nakonec šílenec blíž ke štěstí než obyčejný hádavec, stržený proudy obvyklého jednání, bez smyslu i vtipu. Cinkaní rolniček má vskutku ohlas i dnes, v těch upadlých představeních, co vídáte na jevištích. Tristan se nechal vysadit, vzpomeňme, v převleku za blázna na corwnallský břeh. A když se objeví na zámku krále Marka, nikdo netuší, odkud přišel a čím to, že je tak záhadně mimo jejich sféru, domnívájí se, že pochází z nějakého blízkého, neznámého světa.
Jindy je šílenství spojencem lásky, a hádá se s ní o tom, kdo z nich má větší vliv na člověka, přou se, kdo koho vede, kam se mu zlíbí. V akademických disputacích jsou blázni všichni - kdo chodí na školu, si všimne, jak zvláště psychologové vyhlížejí svým strnulým pohledem na konvexně vyvinutých studentkách a pokud den co den nedoplňují hladinu své drogy, najmě alkoholu, večery po přednáškách nejsou ze samé vysátosti látkou schopni ani si rozvázat tkaničky u bot. Kdo jednou pohledí v hlubiny člověčenství, to, co uvidí, ho dokonale změní. Ztratí zcela stabilitu ducha. Tak jako moře a trvalá nejistota plavby, spoléhání se na hvězdy, odloučení od žen a pohled na tu nepokojnou pláň způsobí, že ztratíte víru v Boha i sebe, hledání nějakého středu uvnitř, introspekce zaměřená na poznání, uvede člověka v chaos, z něhož se zrodí buď vzácnější a pozitivní melancholie nebo častější negativní mánie, tolik oblíbená u skautíků psyché.

Život by neměl být jen tlach - jalové řeči a šaškovská žezla a šílencův smích. Proto střílejte z praku na ptáky a radujte se, jak z nich odpadává peří nebo jak poodletí na jiný strom, kde políbí svou ptačí nevěstu.

neděle 15. února 2015

Pokousané cecky

Ten, kdo miluje, nikdy vpravdě nehledá, aniž je hledán. Když blesk lásky udeřil do srdce tohoto, věř, že je láska i v onom.
Rúmí
Když někdy sleduju Julii Fischer u houslí, přestávám myslet melodicky a začínám myslet rozkošnicky.



Pohnout se. Pohýbal se z míst, kam nevkročí ani starodávní dybbukové pekel.
Rozpohyboval se v místa, kde šílený chlad nastupuje namísto krutého chladu.
Viset na provazu a mít na jazyku poslední slova: miluji, lásko.
V okázalém děsu si je opakovat, dokud se smyčka nezařeže pod maso.
A nenakouše ornament patřičných běd, k přiznáním se vážícím.
Mé frivolní já se odhodlává ke skoku. Vím, že obroučkou neproletí.
Bez zlomených zubů, nohou v dýmu prachu. Přesto se odhodlává,
Neboť bez hrdinů není vítězů.
Přiznej si, že nejkrásnější věcí se rodí ze surových vášní.
Bolí mě šíleným způsobem zuby. Ale jsou to jen zuby, no biggies.
Raději si je vypiju. I s tou trochou ctnosti, co mi zbylo.
Protože tatíček symbolů a řádů Fromm říká, že ctnost je síla je láska.
Nevím, co to všecko znamená. Vím jen, že potřebuji další flašku.
Dvě mi na večer nestačí. A to jsem skromný pán.
Normálně bych už ležel v střepu. Zasklený v neroznatelných.
Miluji tu věčnou Osudovou. Galaxie je v porovnání s ní
Zaražený prd. Nikdy nepřestanu ctít
Tu neporovnatelnou ženu, která mi tak hluboce vstoupila
Do dní i nocí. Kvůli které jsem zde a kvůli které také
Odejdu na odpočinek. Zrodila se z mrtvých tuh, ale žije
Pro neskonalou odvahu, za kterou ji dlužím,
měním ji za život, i za víc než ubohý život,
Vděčím ji za naději. Nikdy mi nebyla nabídnuta,
dokud jsem se za ní zběsile hnal.
Bezvědomí král. Zrůda odpitá kanálem.
Obroučka svornosti, dík, dík. Děkuji Silvestru,
Že spasil slepou dívku, kvůli které všechna
Slova našla útěchu zde.
Vyschlá z podoby.


Lynčování ve vlasech pochází z touhy Házet kameny Rozbít tvář Pokrytou hlínou Zarytou v rybí Pomazánce Kraje Jak zvoní na nos Bambulkami potěch Jak se prokopat Do hrnčířské dílny V autostopu vzpomínky Na děděčkův traktor Zentiva ze Záhořova lože Kde ho deset malých dílců Proměnilo na jeden kastrát

V orgasmu, malé smrti, se tyčí skřet
Vyjící na povel
Dosahuje až k blízké
Ordonanci
Kterou přeskočí
Aby se uzemnil
U jiskry spadající pod nadir
Kde ho uspí
Vlas či růže
Či prst vrytý do kůže
Jak jen může muže
Drahá tůže
Přivést k dráze lože
Co šibeneční sluje

Buď
pihovlasou květinou
V jitřním oněmu
Zůstaň, kde jsi
již nemohu
Hloub tě skrývat
V probodení žalem
Chci plýtvat kalem
leč nemohu skrýt
Co na světlo boží
Musí právoplatně vjít

Jsi kalich
A tvůj plavý smích
Se odráží v dědině smutku
Měl jsem tě za bludku
kámen vyhýbka vlaci
Zvolíš omylem blbou štaci
A s každým načatým hostem
Spíš skončíš pod mostem
Kde ti patří díl
Jako myši patří sýr
Ač voníš krásně
Složím ti k nohoum básně
Co se skvějí růžově
A pak řekni vně a ne!
Zabij mě, budem si kvit
Nebude nám dále klít
A drtit rozsedliny sváru
hrát si na kvíčaly k stáru.


Teď, když jsem se vyblinkal po dámsku, s vějířem v ruce, můžeme přejít k drsným chlapnostem. Snil jsem o zámku s tísícerými zrcadly, se síní zrcadel, která by se protínala v ose, společně se plodila a měla by takové hezké vysavače, jaké používají čalouníci k úpravě koberců, zabudované do rámu. Kdo se chce totiž vidět, je v tomhle prostoru, stále hledá lidské odpovědi, kdo se nechce už vidět, uniká z něj, nezajímá ho, co je to zpověď ani zašifrované poselství. Zrcadlo vrací jakési záruky, že máš obrysy, ale jsou to falešné záruky, zkreslené už v první ruce. Je to asi takové tajemství jako kvadratura kruhu. Než nastane půlnoc, zrcadla nás uvidí takové, jakými bychom měli být. Po nocích bych se tam chodil odhalovat, každé by mi řeklo něco jiného o mé povaze a ty příklady by mi posloužily k sestupu na roveň nízkoenergetickým organismům. Už bych nemusel nic dělat a jen bych čučel do odrazu. Je to vážné jako žena, která musí padnout naší rukou, pokud možno ještě dřív, než románek skončí. Sorry, Leljo, bylo to fajn, ale srdce jsi do toho nedala.
Myslím, že se pokusím vymyslet lidskou baterii. Takových nápadů už bylo, třeba sluneční baterie Heronova, který udělal z gnostiků úplné pitomce a podpořil bezděčně egyptskou dobu mluvících soch. Vsadím se, že nakonec skončím s neznámou Pátou esencí a místo baterii vytvořím zlato. Upíšu se ďáblu a sklidím spršku homunkulů, které budou mít mé oči, černé jak uhlí. Nebo budu pro změnu ďáblem donucen každý večer sníst hrst sušených předkožek církevních otců a vypadané chlupy z ohanbí Aristotelova, abych byl chytrý jak cvičená opice.
Každopádně, ne že bych vás, ctěné čtenáře, chtěl zatěžovat kabalou... v kabale se říká E(i)n Sof.. té poslední realitě, které dosáhneme.. nekonečné jedno. Po smrti, víte, nás tam sefíry zavedou.

sobota 14. února 2015

sem stále panic

věnováno vlhké mušli Kiře
tichému šílení na útesu beznaděje


porád mi jebe v čůrákovi, zvedá se a zas svíjí, kloní se za světlem
do teplé jeskyně, za vyholenou gruzínkou, co roztahuje v noci nejvíc
své žilkované nohy, modře žilkované líce a prsy jak vozy,
po kterých projedu pysk i kokota

nejsem magor, jen jsem nezasunul
nikdy, chci to víc než umřít bleskem,
chybí mí bouře vynuceného sexu,
chodim po vokolí a očumuju mladé matky
v domácnostech, za okny, jak vrtí zadky

opíchal bych je před manželi, unesl
okolo oběda a držel zavřené v zatuchlé,
krysami prolezlé díře, přikované k mříži

nasadil bych jim do hub nějakou železnou
násadu, aby mě nepokousali, až by
mi denně, vyhublé a špinavé, kouřily

koupal bych je v roztocích,
v chloridu fosforečném
aby je krysy just ohryzovaly,
jejich kundy aby ustavičně tekly

necítím už šlem
ani banánové dražé
z jejich ucpaných spermatem děr

čurák se nadýmá potěšením
z přípravy plánů,
děvky, vás já miluji,
jste lehký, vás dřu

soukalová si nenamazala lyže, proto byla ve slalomu až pátá, v dalekém Oslu. tam bych za ní letěl economic třídou a po závodě stalkoval ji k hotelu. našel bych ji přes recepci, vkradl se do pokoje, už jen hovor s ní by mě vzrušil, pak bych ji omámil rajským plynem a naložil do traku, vše pod rouškou tmy, nikdo by nic neviděl ani neslyšel. až by se probudila na matraci plné štěnic, zaplakala by, najednou není přezírává, ale já bych nic nedal na pláč, prokazuji ji službu - kdo by ji to tak dobře udělal? a roztrhl ji podvlíkačky, jediné ohadření, co by na sobě tou dobou měla. dál už by to bylo pod taktovkou čističe puntičkáře. její přítel Soukal by podal oznámení o pohřešované na policejní stanici. za dva dny by se rozjela obrovská pátračka. našli by hovno, každá stopa by vedla do slepé uličky, tou dobou by byla ze Soukalové už stejně polomrtvola, rozpíchaná v každé díře a plazící se za denní hodinovou kuřbou, aby unikla zmutovaným švábům v obřím terárku, kde by měla možnost toho času žít. ani biatlon by ji neuchránil od traumatického zážitku setkání s nepohodlím! sledoval bych napjatě její boj s osudem. představuji si, že by jí vyschly slzy během prvních osmi až dvanácti hodin, pak by jela na nouzový režim posmrkávání. zato já bych se nabil na roky dopředu. tělo oreády a mysl naivního tajfunu, navíc šilhavé ženy jsou v milostných hrách velmi vášnivé, by způsobily nárust klacka o půl stopy. jak jsem toužil po bezmála dokonalé děvce - a teď ji mám před nosem. a ještě na Valentýna. těžko se lze někdy ubránit dojetí, jak má svět určité záležitosti tip ťop pošéfované, jak se stanou právě tehdy, když jsou vyprošeny a očekávány. už je to tak zařízeno, aby se člověku většinou splnilo, na co v hloubi duše myslí. natolik vžitá představa, že ji nehodlám bourat.

je ráno, ještě před kuropěním, a text byl sepsán v náhlém hnutí mysli. popisuje děje budoucna bez nároku na vykoupení.

pátek 13. února 2015

Ústřední schodiště

Ještě teprve píšu. Mám před sebou hošíiky na bruslích. A leží na ledě. Že jim není zima. Takhle se uvolňují po každém zápase. Mám ještě rozmlžený odstavec před očima: Od té doby, co jako jedenáctiletý chlapec četl o té rozrušené, sedativy obluzené ženě, kterou museli na popravu napůl odvléct, vryl se mu ten případ hluboko do paměti a tížil ho tam jako stočený had. Chudák Percy Thompson si nezasloužil umřít, ale zasloužil si někdo to, co vytrpěla jeho vdova během těch posledních dní v cele odsouzenců? Teprve tam si konečně uvědomila, že ten skutečný svět venku je nebezpečnější než její fantazie a že jsou tam muži, kteří ji v určený den a určenou hodinu vyvedou ven a po právu jí zlomí vaz. Už jako chlapce ho ten případ utvrdil v odmítání trestu smrti. Měl však ještě jistější a výraznější vliv na přesvědčení, nikdy nevyřčené, ale stále zakořeněnější v jeho mysli, že silné vášně musí podléhat vůli, že láska, úplně do sebe ponořená, může být nebezpečná a že cena, jež se za ni platí, je příliš vysoká. Neučil ho to, coby mladého nováčka u kriminální policie, starší zkušený seržant, který je ale teď už dávno v penzi? Říkal mu tehdy: "Všechny vraždy mají čtyři motivy: lásku, chlípnost, prachy a nenávist. Budou ti říkat, hochu, že nejnebezpečnější je odpor. Nevěř tomu. Nejnebezpečnější je *****."


"Rituál novodobého namlouvání. Víš, jak je to. V Londýně toho zřejmě vidíš víc než já v Cambridgi. Dívka potká chlapce. Jeden druhému se líbí. Vyspí se spolu, někdy hned po první schůzce. Buď to vyjde a stane se z nich uznávaný pár, nebo to nevyjde. Někdy to skončí hned další ráno, když ona vidí stav koupelny."

Vraždy podle návodu

Ale teď vážně. Když se podíváte kolem sebe, vidíte jen samé uražené tváře. K tomu, aby začli syčet jako hadi, stačí jen půlka blbého slova. Opravdu, stalo se hodněkrát, že do šlamastyky jste se dostali při náznaku vzdoru. Když už pro sebe nemohou nic urvat, otočí se zády a odejdou. A vy musíte držet jazyk za zuby, jinak se kolotoč výčitek roztočí znovu. Lépe uděláte, když se pokorně smíříte se svým údělem poraženého. Ostatně není nic estetického v dokazování své převahy! Že jste jako významnější než ostatní. Že jako ukojíte svou chorobnou ctižádost.
Já třeba žádnou ctižádost nemám. Nechybí mi.
Spokojím se, když mě někdo požádá o pomoc. Vždy totiž myslím na chudáky. Na chudé, prosté lidi, kteří mají k obědu kašli a kousek másla na omaštění. Potřebují nějakého mecenáše. Vždyť by brzy začali jíst suchý chléb, a pak místo chleba tuhou placku špíny z podlahy.
Co by se bylo stalo, kdyby nám v ČR pozavírali kostely? Mladé páry by nebyly oddávaný, taková škoda. Lidé by umírali bez posledního pomazání. Neslýchané.
Situace na mašli. Neznám nikoho, kdo by ji ustál. V hrudi nám však bije srdce, tak se modleme k všemohoucímu, aby nedopustil uzavření kostelů. Zoufale potřebujeme přímluvu z nebe a dobré rady.
Neberte do zaječích, děti. Rozum mi běží trochu pomaleji, ale myslím to s vámi jen dobře. Jsem jako kůň, který nese těžkou váhu. Ale nemůžu kvůli nepříjemnosti přece plakat. Koně nepláčou.

Jsem pouhá nehoda. Proč se brát tak vážně?!
Přežívám sám sebe dnem nocí. A probodávat se přitom dýkami žádné naděje není žádné terno!
Kdo jde k hrobu a uchoval si ještě iluze a touhy, je mizera.
Máme přesvědčení a názory, jen když jsme nic do hloubky neprobádali.
Řekni mi, jak chceš zemřít a já ti řeknu, kdo jsi.
Žádný další svět není. Ani tenhle ne. Co tedy je? Vnitřní smích podnícený neexistencí nás či světů.
Žijeme
nakonec,
abychom
existovali,
ne abychom
znali,
abychom byli,
ne abychom
uplatňovali.
Baví mě zírat koňovi do funících nozder. Nozdry, to jsem já.

Jak to říkali pankáči? Miliarda z nás má stejnou náplň dne.
po ulicích New Yorku
kráčí si to Kilgore Trout
půjde asi do kina
netuší kdy začíná
svět kolem moc nevnímá

Rozpil jsem se v noci brandy, už zas piju víc než váš psychiatr, brácha, kámoš, milenec i náhodný vožuňk na rohu (dohromady). Tak čekejte hrůzy!

středa 11. února 2015

Stasimon

Znáte Jana Ottu? Byl to mnich žijící v 18. storočí, který se po nocích věnoval zábavě, která nám dnes připadá nepochopitelná. Hromadil slůvka a vykládal jejich významy. Byl to taky učenec na slovo vzatý, a byla to právě neviditelné dýka - slovo, které ho připravilo o život. Umřel vyčerpáním někde na stránce 34192 u hesla vemeník.
Víte např., co je atom? Prvek. Jméno nejmenších, dále nerozkladných částic, ze kterých si hmotu myslíme složenu. Ve filosofii: každé tělo lze příslušnými způsoby rozdrobiti a v myšlenkách dále prováědti až k oněm posledním dílcům, z nichž opět pochodem opačným tělo skládati. Rozličnost těl pak záleží v rozličném sestavení atomů, všechna změna v pouhém jejich spojování a rozpojování. Tato základní myšlenka byla hned zprva pohodlným vzorcem, jímžto se množství úkazů dalo vysvětliti, přehlédnouti a v souvislosti uvésti dalo, a zůstala tím až po dnes. Atomismus, slůvko asociační.
Ale stačí zaměnit písmenko a jsme někde na pólu. Atol, prý jakýsi korálový útes kruhového nebo elipsovitého tvaru s mělkou lagunou uprostřed. Útes může být souvislý nebo je vytvářen řetězcem ostrovků. Před rušivými účinky vlnění jej chrání val tvořený hlavně odolnými řasami. Korálové trsy rostou v klidnějším prostředí laguny. Velikost atolů je velmi proměnlivá (od desítek metrů až po desítky kilometrů). V současnosti se atoly vyskytují jen v tropických mořích. Atolismem se rozumí jednání působící, že něco je jak korál a laguna, za určitých okolností vlhké a kluzké, možná opilá žena v říji.
Plachost je třeba bázlivost, nesmělost, prostě povahový rys spojený s nedostatkem sebevědomí či sociálních zkušeností, s trémou, introverzí nebo některými formami autismu.
Co říká moudrý Otta o mém oblíbeném nástroji, kterým jsem v dětství požal stovky akrů polí?
Kosa, nástroj na kosení, sekání obilí, trávy a j. pícních rostlin. Hlavní součástky jsou: zahnutý ocelový nůž č. kosa, jenž pomocí ok a nasazen a upevněn jest na násadě zv. kosiště s 2 rukojetmi (na konci a uprostřed). Aby obilí při kosení znenáhla a pěkně v řadách se kladlo, jest kosiště na konci opatřeno hrabicí. Význačné známky dobré kosy jsou: pěkný hladký vzhled, jasný zvuk, malá váha, seknutím do kovaného hřebu poškodí se hřeb, nikoliv kosa, dále snese ohnutí tlakem o 7 - 10 cm a přestane-li tento působiti, nabývá ihned původního tvaru. Jsou dva druhy kos: ta první vyrábí se z lité oceli a nabývá ostří pouze broušením, čímž delším upotřebením ubývá na šířce; druhý nabývá ostří vyklepáním ručním kladivkem na koníku (třínohá stolička s kovadlinkou babka zv.) a doostří se ručním brouskem. Vyrábí se ze dvou druhů oceli a sice hřbet ze špatnější a ostří z nejlepší houževnaté oceli. Tyto druhy v kusech odpovídající velikosti kos svářejí se na plocho mezi sebou a vykovou v hrubý tvar, při čemž současně vytvoří se oko a nůžkami v přesný tvar vystřihne. Pak se v roztaveném loji zakalí. Po kalení čistí se od zbylé mastnoty drhnutím a co nedá se oškrábati, odstraní se tím, že vloží se na krátký čas do ohně, pak rychle se vloží do uhelného prachu a z něho rychle vnoří do studené vody. Ožehnuté částky odprýskají a které zůstanou, oškrábou se. Uhelný prach zní mým uším libozvučně, co říkáte?
Máme ji před vnitřním zrakem docela věrohodně vykreslenu. Pro ty z vás, kteří neví, jak vypadá kosa, přidávám obrázek pro doplnění.

úterý 10. února 2015

Remcat

Když jistá normální osoba, taková jedna normální nevinná osoba, která si na beton zasloužila dopadnout o moc lip, přijde domů poté, co celý den obsluhovala, a najde manžela zadušeného a s povolenými svěrači močového měchýře v rodinném autě, a zaječí, to nic, to se jen do krajnosti napnul její orbicularis oris.
Ty hluboké vrásky od koutků úst k nosu, to jsou vaše nosoretní čili nasolabiální rýhy. Jak stárnete, kulatý tukový polštářek uvnitř líce klouže níž a níž, až se zapře o nosoretní rýhu. Načež máte na tváři permanentní úšklebek.

Byl jsem přirovnáván k šestnáctileté Němce, která háže citáty v knize plné vlastních úryvků plus úryvků vykradených! Nevídaně oplzlá prý. Jsi ještě nepotkala pravého oplzlíka! Zpočátku si ani nevšimnete, že jste nenápadně postrkování směrem označkovaným jinými. Načež se ukáže, že v maléru vězíte až po uši. Krapet i větším, než maléru a dávám vám čestné skautské, že odtud je už jen krůček k umučení smrtí. Stačí jediný pohled na vychrtlé modelky na mole a víte, že takhle dopadnout nechcete. Chcete vězet v těle anorektičky? Chcete skončit jako nevěsty místního ožralce? Všechno lepší než ztratit lesk na modelkovském mole.
Ty politováníhodné dospívající dívky očividně netuší, co činí. Neznají oceán, jen bazény zbohatlíků. Nikdy se neopily tak, že grcaly krev a polykaly přitom chomáče svých zlatovlasů.
Právě proto mi připadá, že někdo vlivný je na počátku jejich cesty životem zmanipuloval, aby se musely potloukat výnosným, leč prázdným světem modelingu.
Jsou v domku, kde se na skle sbírá vlhkost a kde v komoře na prádlo leží jen zabalený ještě telefonní záznamník. Kredenc, jídelna, obývák, nic z toho neznají. Neustále vykládají, jak se jim daří parádně a jak jsou si samy sebou jisté. Smějí se napjatě jak mrtvoly. Svatý grál namlouvání si ireality. Lekci ovšem nedostanou a nedostanou, dokud se nesmrsknou do prefabrikované rakve s výhledem na moře.
Vůbec tady nemluvím o nějaké životní úrovni; když jim vyhovuje, co dělají a jak jsou odměňovány, je všechno v nejlepším pořádku. Někdo mi kdysi řekl, že každý musí vykazovat nějakou činnost. Jde o to, že se mi příčí, jak to dělají. Proč si je každý fotí (jako si fotíme pamětihodnosti, i když žáden člověk nedovede zachytit okamžik) a kdejaký záhyb jejich kalhotek musí být vystaven v časopisem, (zatímco tříletá děcka z JARU nosí v nůši diamanty šestnáct hodin denně)? Já za nimi vidím popletené dívenky, svedené heroinovým bossem k provádění prostituce v přestrojení.

Dejme tomu, že jste dvanáctiletá holčička, která měla k zbláznění ráda tatínka. Jste předpubertální holčička, která potřebuje tatínka víc než kdy dřív. Která spoléhala, že tatínek vždycky bude po ruce. Představte si, že chodíte každý večer spát s brekem, s očima napuchlýma tak, až jsou natěsno zavřené.
Tu "kráterkovitost" na vaší bradě, ty malé hrbolky způsobuje váš sval bradový, musculus mentalis. Váš "špulící sval". Ty svraštělé rýhy, které vídáte každé ráno, které jsou stále hlubší a vedou od koutků až ke kraji brady, to jsou vrásky okolí rtů a koutků úst. Vrásky mezi obočími, to jsou glabelární rýhy. Tomu, jak se prověšují vaše napuchlá víčka, se říká ptóza neboli pokles. Vaše boční kantální rýhy, vaše vějířky kolem očí, jsou den ode dne horší, a to je vám, kurva, teprve dvanáct, propána.
Nedělejte, že nevíte, o čem se mluví.

A pak jsou zde jiné šampiónky. Starovykopávky. Fosílie z časů shrabování jablek. Tyto nepřetržitě melou o tom, jak za války ztratily manžely, jak rána a noci tráví popíjením vína z vinotéky u mostu, a nejdelší den roku mají zrovna dnes. Pár aspirinů, dva panáky a možná ještě vstanou, aby zapálily v krbu. Dům zdědily po invalidovi z dob, kdy řádila zlatá horečka a Klondike se otřásal salvami nárazů. Kolik vůle se asi skrývá v těch počestných mozkových buňkách, zcela devótně stojící v opozici k jakékoliv organizaci a snaze? Pokaždé, když si taková utrápená stará lady o něco řekne, jsem v pokušení vzít ze zdi kord a spáchat na ní hřích číslo šest. Jak odporné je se vyvalovat na kanapi, když venku máš k pojmutí aspoň bezprostřední okolí, hodinu od hodiny se proměňující. Zlátnoucí stébla trav, pestrobarevná duha, temná hora vzpínající se nad horizont, rozzářené aksamitníky chytající stíny, mrtvé hvězdy sinný svit.
Nahlížejte do šera, uvyknete formujícím se příšerám.

kurzívou Palahniuk

pondělí 9. února 2015

Zastávka života


Ať mi konečně nechají pronajmouti ten obílený hrob s vypouklými, cementovými hranami - velmi hluboko pod zemí.
Opírám se lokty o stůl; lampa velmi jasně svítí na noviny, jež ve své hlouposti čtu znova a znova, a na ty nezajímavé knížky.
V nesmírné vzdálenosti nad mým podzemním pokojíkem strmí domy a shromažd'ují se mlhy. Bláto je červené nebo černé. Obludné město, nekonečná noc!
Trochu níž jsou okapy. Podél boků jen tloušťka zeměkoule. Či snad blankytné jícny s ohnivými studnami? Možná, že právě v těchto polohách potkávají se měsíce a komety, moře a báje.
Za trpkých chvílí si vymýšlím safírové a kovové koule. Jsem pánem mlčení. Proč by v koutě klenby bledlo zdání jakéhosi sklepního otvoru?

Probudím se a musím kopat díru pro septik, tak zvanou senkrovnu. Není to zoufalé? Nejzoufalejší z pozemských strastí! Dejte mi konečně svatý klid. Zaskočím si do báru. Ne, mám lepší nápad. Již nemohu nepít. Koupím si kanystr flašek a po nocích je budu vyprazdňovat, abych přiživil odvěkou insomnii. Pak už si nikdo z nás neodpočne, články se budou hromadit jak odpadky po koncertě Mňágy. Dojde i na lose-lose situace, hádám.

Ó nejdivočejší ráji vzteklého úšklebku!

Poznal jsem kluka, který byl docela zasloužilý - vynálezce. Objevil problémy, které si postavil a pak je zas shodil - jak domino. Neměl jsem mu za zlé, že byl zakřiknutý a vlastně docela nepraktický. Objevil pro mě pravý poklad na zemi - trpělivost. Vymyslel a dal si patentovat klíč lásky. Tak ze mě udělal hudebníka. Pravda, ne nijak originálního ani zkušeného. Ale učil jsem se a nyní mohu prohlásit, že jsem nějaké ty sonáty dal dohromady. Scherza jsem hrál taky. Mí předchůdci uvízli na mělčině - já však, za vydatného přispění vynálezce, jsem mohl proplouvat útesy bez výrazného napětí.

Viděl jsem dost. Dost jsem užil!
Hulákalo nam město, večer i svit světel věčně rozžatých.
Poznal jsem dost. Dost zastávek života. Hemžení, vidin,
halucinací z žen a chimér z chlastu.
Odjížděl jsem naplněn dojmy a vzruchy.

Ó mé Dobro! Ó mé Krásno! Divoká fanfáro, při které nikterak neklopýtám! Kouzelný podstavec! Hurá k neslýchanému dílu a k zračnému tělu, poprvé! Začalo to dětským smíchem a také se to jím skončí.

Opojilo nás sestavení jedů vyzvrácených do prastaré disharmonie, horoucně uhlazených jedů, slibených otrávených stromů, šílenství jedů a muka jedovatých tyranských promluv v žilách kolujících. Dali jsme své postavě duše a navrátili ji počestnost. Abychom tak mohli pěstovat to, co umíme.. na kamenité podstavě. Na kamenité půdě našich srdcí, kde se staráme o to, co umíme... a kde to vzkvétá.
Začít tak život několika nechutnostmi - na úkor věčnosti. Skončit ho zmatenou vůní skořice.
Začít s děvkou a skončit se svatou. Tak nějak jsem si představoval dokonalou pannu. Přísnou, zdrženlivou, smějící se jak dítě. S hrůzou vezdejších hrůz v barvě tváře. Plamennou jak pouštní růže. Mírně otrockou, rádu vzpomínající na všechny druhy lotrů, kteří ji přešli pod dlaněmi.
Vigílie opojení ve vichru beznadějí. Krátce na to bylo by po všem. Mohla by žít svůj bezvýznamný kousek štěští.

Doufám, že dneska na mě něco spadne, pěkně ostrého a pěkně do hrtanu, abych krvácel jak vetřelec, invazivně pár minut dušen vlastní krví řinoucí se z chřtánu.
Nadchází doba Vrahů.

kurzívou Rimbaud

neděle 8. února 2015

Políček polenem

Dvakrát. Dvakrát jsem dnes vyběhl do ulic, abych nafotil kvanta napadaných sněžných vloček. Dvakrát se mi chtělo. Vlastně nechtělo, ale uznale jsem byl pochválen kýmsi ze sousedství, že fotím tu nejhezčí kupičku sněhu, co letos viděl. Tak jsem to musel stvrdit. Podruhé už v okně zela prázdná stopa.
Dále jsem se setkal s negrem, který na mě vrčel, tak jsem mu ukázal zuby a on zmizel rychleji než stín.
Poklona. Nikdo se mi dnes neklaněl, kdo by taky předpokládal, že by se někdo mohl klanět bílému uprostřed černošské kolonie! Přesto jsem vytěžil drahý kamínek. Uzrála mi v hlavě svým způsobem dedektivka.

Vyšel jsem si nahoru po schodech. Ubytovna. Lahváče. Znáte to, deset tisíc vypitých lahváčů na ubytovně. Střepy, v nich odrazy tekuté střídy. A přívětivý majordomus. Jó, když jsem býval mladý a vášnivý, nedělalo mi potíž vypít po cestě do třetího patra čtyři piva a myslet přitom na světla majákových lamp.
Řekl, ať jezdím raději výtahem. Že bych mohl narazit po cestě schodištěm na ochoz, kde číhají nebezpeční bezdomovci. Kouří tam a kurvují na svět. Omluvil se, že mě obtěžuje vyzrazováním bytových pořádků.
"No proto," říkám. "Už dost o tom. Tam, odkud jsem přišel, se jde pořád níž a níž."
"Poslechněte, domníval jsem se, že jste němý," dodává si kuráž.
"Protože jsem pořád mlčel?" ptám se s úsměvem nyní již skoro přátelským
"No proto," on na to. V duchu myslel, jak mi vsype do tváře zničující ponížení.
"Tak to máte málo náštěv, když jsem pro vás zosobněnou záhadou," pokračuji.
"Jste jako host a přece jste doma."
"Jsem tajemný host na moři obklopeném ostrovem duševně nesoběstačných ztroskotanců. A vy jim šéfujete."
Jste záha--
nemluvte o záhadách, kde jich není, skáču mu do řeči. Polichoceně se usměje.
Rovněž jsem si vás proklepl, hlásí mi.
A zjistil jste hovno. Podle registrace máte mrtvého seniora bez jediného příbuzného, ubytoval jsem se před dvěma měsíci a nezaplatil ani floka.
Právě to je to divné, ozývá se. Měl jste zaplatit už dáv--
Zase mu skáču do věty. Omyl, mně je všechno putna, ty šmejde. Nedám ti ani vindru. Vypadni, než tě nakopu do kačera.
Uznávám, že nemám právo vás takhle na chodbě zpoví---.
Ty nemáš právo ani na život. Vem si dalekohled a zmiz někam daleko. Pak sleduj, jestli se přibližuju a když jo, tak zahoď dalekohled a utíkej, co ti nohy stačí. Protože po takovém chujovi, jako jseš ty, půjdu do posledního dechu třeba na konec Mléčné dráhy.

(Teď jsem si otevřel konzervu na oběd a je to děsná flákota. Nemůžu ani půlku do sebe vecpat. Na obalu stojí Purrfect Bistro Grain Free Real Salmon Recipe. Salmon, to je snad losos. Žeru lososí žrádlo pro kočky.)

Majordom zrudl až po kořínky vlasů, zřejmě cinkla dotčená struna.
"Nemám prozatím důkaz, který by obstál u soudu. Ale půjdeme po vás, pane ****** a dostaneme vás."
Jen ublížený umí ublížit. Proto jsem zvolil taktiku ústupu. Na odchodu jsem mu jen vysvětlil, že jsem rum nenašel tam, kde ho vždycky nechává. Tedy v bedně s nápisem RUM.
"Mimo to," ukazuju mu rukou, "v bedně s nápisem ČAJ by měl být čaj a je tam rum. Nahlásil jsem vás na úřadě, který kontroluje zásobování alkoholem na ubytovnách. Tohle neprojde, tohle čachrování."
"Proč jste to udělal? Zruinujete nás."
"Zruinoval ses sám."

Věnováno kočce

sobota 7. února 2015

Ve školce mají delfíny a učí se hrát pexeso

Kdysi psával na blogu jeden zmrd, kterého mě bavívalo číst a z úcty k jeho památce zde vyvěsím jednu z jeho "urážek", trochu jsem ji učesal, kterými nás roky krmil. Kdo pozná, dobře pro něj, kdo ne, možná ještě líp. Pytlíky na grcání s sebou, he.

Psal se leden. Léta páně 2011. Teploměr ukazuje 100 zmrdů pod nulou.
Umlhající, deprimovaný, nuzný a ohavný - toto jsou klíčová slova, která by mohla reprezentovat můj současný stav.
Neonacistický konfirmátor z povzdálí šikanuje moji duši.
Říkám si, že je třeba tomuto zamezit přístup, a tak se rozhoduji udělat radikální krok.
Můj anus, již takto velice vyčpělý, mi kývá na souhlas jak zcepenělý delfín.
V danou chvíli oplývám statusem 100% zmrd a 0% hudebník, a tak se s mokrou slzou na očku rozhoduju prodat svůj aparát.
Na jednu stranu se cítím zneuctěn jako Čachtovská paní (rozuměj Čachtická), tím, že věc, kterou jsem si tak složitě hledal, zkoušel, posouval a ohýbal, ztratím z dosahu mého kryšpína, ale nedá se jednat jinak.
Hudebník již nejsem a je třeba se posunout dále z levelu ožralého paladina na level 23 ztrouchnivělý fotr, tudíž se rozhoduji koupit televizi do domácnosti.
Umísťuji inzerát na Orange terror bass na server, kterému se říká Hudebníbazar.cz (aka fender.cz aka šajze).
Ihned druhý den se mi ozývá chlapec, jehož IQ zřejmě zůstalo pod ledem jakožto společník pterodaktyla, aby mu krátilo dlouhé chvíle a poskytlo mu sezóní onanii. Nabízí mi za aparát porouchanou kytaru epiphone, rozbitý notebook, BMX bez kol, porouchaný kávovar, klávesnici bez čísel, švihadlo, pár časopisů a digihru (nedělám si řiť nyní). Divím se, že nepřídal použitý prezervativ akutně vyjmutý z anusu prsatého paviána.
Odepisuji, že o atraktivní nabídku nemám zájem a sděluji mu, že na buben mohu přijít i jinými způsoby.
Další den se ozývá člověk, jemuž inžinýr kouká z očí jako naondulovaný kandidát OSN.
Jeho nabídka 12 000 Korun se mi zdá adekvátní, a tak se rozhodnu svého syna zaprodat do vysokoškolských služeb.
Se záleskem stokoruny si s nýmandem dávám sraz a doufám, že aparát ihned odebere, abych se nemusel v -20° vracet domů ve vánici.
Opak byl pravdou.
Virtuozní nimrod zkoušel každý tón, několikrát si nade mnou nahonil ego, ale zdálo se mi, že v potaz přišel i penis.
Hrál stále dokola a připojoval k aparátu různé časostroje.
Jeho snobský barák mi mohl ihned vypověděl o tom, jaký je to zasran.
Po 4 hodinách mi sděluje, že nemá na aparát peníze, a tak jezdíme další 4 hodiny po městě a z různých bankomatů vybíráme
Jeho finance - rozhodně se nechová jako snob, jako zmrd ano.
Promrzlý přijíždím domů a ihned hledám televizor, který by byl hodnen mému zraku.
Volba padá na LG 32LD420.
Druhý den mi ji kurýrní služba dováží domů, ale samozřejmě jsem si stačil povšimnout až podezřelé podoby kurýra s Ladislavem Smoljakem. Také fakt, že penis měl umístěn na umaštěné čepici, mě zarážel.
Cena 9 990 Kč + 120 Kč PPL doprava.
Po hodině štelování, těšění, leštění a oslavovaní zjišťuji, že televize bzučí takovým způsobem, že se na ni nedá koukat.
Cvrček u ucha na mě pokřikuje jako Pavarotti a nervový kolaps mi vyvolává lehký tik v oku.
Opět se nepodařilo koupit, věc, kterou jsem tak chtěl ( jako bych nebyl zvyklý).
Televizi vezu pomocí MHD, k prodejci, umrzávají mi prsty, tuhne kloaka a išijas se opět hlásí o slovo.
Vracím ji a nastává další problém , který hodlám sepsat v následující uražce.
Zde je třeba podotknout, že nyní kupuju aparát zpět, ale za větší peníze samozřejmě.
A poučení?
Zde není aneb perte do něj, co se vejde.

pátek 6. února 2015

Naučit se nosit dobrotu

Znáte tu Wolkrovu pohádku? O starém, ohromně bohatém chlapíkovi, který je tuze nemocen a bydlí v krásném zámku, kde pomalu ale jistě schází. Jeho nemoc je tak odporná, že ji musí skrývat pod poduškami z hedvábí a ukrývat do šatů z jemných látek. Čím víc má peněž, tím víc v něm řádí viru. A když jeho vyrážka zasáhne oči, které nemůže skrýt, bude veta po jeho miliardách, nebude už moci vydělávat ani vládnout. Zavolá si tedy lékaře. Prvněkrát se uchýlí k radě doktorů, neboť se domnívá, že by mu záviděli jeho bohatství a štěstí, které bylo tím větší, čím víc měl v truhlici naspořených zlaťáků. Většina tak vskutku smýšlela; automobily, drahé šaty, sloužící nepochybně přispívají ke štěstí.
Říká mu:
"Pane doktore, podívejte se. Nechci, aby mi ostatní záviděli a má nemoc je tak odporná, že o ní nikdo nesmí zvěděti. Mídas mě naučil být obezřelý. Proto se jistě neráčíte urazit, když vás dám po prohlídce popravit. Vaší ženě bude zaručena vysoká penze, značící pohodlí do konce jejich dní, děti vystudují na mé útraty."
V krátkosti jde dál o to, že lékař nechce přijít o život, je ostatně zdravý, tak co by kvůli takovému vředovitému červovi, kterému visí jazyk nad smrtí, měl být zabit, a tak mu poradí jednu vychytralůstku. Namluví mu, že jediný lék na jeho nemoc je slunce. Nikoliv jen paprsky, ale celá koule. Snést ho z nebeské báně do jeho paláce, uzavřít se s ním na nějaký čas do komnat - by mělo přinést vytoužený účinek, nejenže bude zas zdráv, bude rovnou nesmrtelný.
Milionář mu uvěřil, ptal se po ceně slunce a když zjistil, že je drahé všem, jednomu však přece může být lacinější, dal lékaře odvést, popravit, ženě vystavil šek, dětem pak věnoval školní knihy a zachovalá pravítka a pouzdra na držátka s nápisem:
"Uč se, synu, moudrým býti."
Pak dal zbudovat lešení do nebes a ohromné jéřaby, dal zhotovit plány na výstavbu kolosální budovy, v jejichž komnatách se bude moci se svými vředy a sluncem uzavřít atd.
Milióny dělníků mlátily kladivy, ne aby sundaly slunéčko, ale aby uživily své ženy a děti. Prostě jednoho dne se povedlo, dělníci sundali slunce z oblohy a spustili do budovy, a nastala dlouhá noc, jediná hvězda se nezatřpytila. Milionář uvažoval, že by si mohl koupit i Pána Boha, stejně nepozná, že slunko je pryč, když je teď tak absolutní tma. Opíjí se zjištěním, že bude mladý, krásný, silný, bohatý, nic mu neodolá, bude moci znásilnit zemi, stejně jako ženy, která budou rády znásilněny - neboť mají rády muže silné a neurvalé. Hip hipoval a jásal.
Mezi lidmi nastal zmatek, svítily sice lustry, lucerničky a na dědinách hromničky, ale mezi lidmi se stále šířil chaos jako mezi čeládkou odsouzenou k nesení těžkého břemena. Vyrojili se neznámo odkud netopýři. Lidi do sebe naráželi jak poplašený dobytek.

Dál už to není tak zajímavé, ale když jsem přemýšlel, kdo by mohl převzít štít po padlém štítonoši milionáři, napadl mě akorát miliardář, označení vžité na dnešní poměry víc než srozumitelně, a tu vzdálenou oběžnici nebo snad nějaký satelit by mohl představovat či zastupovat modrý trpaslík, zatím čistě hypotetický vesmírný model. Kdybych tedy psal o pokrytectví morálky, touze po vševládě a neomezené nadutosti, zvolím si titul O miliardáři, který ukradl modrého trpaslíka. A protože žádný takový nejspíš není, dal bych vyznění hořký nebo rovnou fatalistický nádech selhání. Všechny věci, které mi připadaly obdivuhodné, špatně skončily. Na mou pravdu, dokonce myslím, že na světě není nic stojícího za pozornost, co by nezačalo dobře a neskončilo špatně. Vždyť i ta manželství koneckonců nejsou a priori myšlena zle.

A dneska(včera) se asi dozvím, že zítra(dnes) asi robím, takže brrrrrr... zima!

čtvrtek 5. února 2015

Kdo smrdí jak prase, žere jak vlk

Z výstupní klauzule ve smlouvě Ronalda se vám zatočí kebule. Takzvaný nejlepší sportovec planety je teoreticky neprodejný. Kdybych kopal za Real, tak by mi stačilo, kdyby mi vedení dávalo 100 dolarů týdně, abych si sem tam mohl zajít na něco k snědku. Nevím, proč hrotit peníze ve světe, kde je poptávka hlavně po citech, poněvadž vyprahlostí směle smí soutěžit se Saharou. Ale miliarda liber za příslib několika nejistých let kopání do mičudy? Troufalé? "Přehnané" by bylo trestuhodné, slabé slovo. Čutálisti a jejich agenti vážně potřebují sundat klapky z očí. A pak se dívite, v jakém světě žijeme. Když na andulky takřka zaváté bezohledností nezbývá péče a v Británii schvalují početí plodu obsahující 3 vzorky DNA, aby se zabránilo přenosu dědičných nemocí z matku na dítě. Už jen krůček a jsme zpátky v 33. roce minulého století v Lebensbornu. Lidské chovné stanice nám vyšlechtí dokonalé bytosti. A organizace nejistého původu a esoterického zaměření - taková Thule - zas ovládnou mnichovské hostince a zas porodí jakéhosi Hitlera nebo Sebottendorffa, který začne halasně lúzu přesvědčovat o nadřazenosti rasy.

Co bych za to dal, aby papoušci zas šmejdili po polích a zahradách a farmáři je pro změnu na potkání nestříleli. Jsou tak nevinní ve svém pestrém hábitu, působí, jak kdyby byli všude na návštěvě, neškodí ani dost málo svým monotónním krasořečněním. Naopak, na pohled přináší pohodu a pocit dobře vykonaného Božího díla. Lov papoušků prostě nedává smysl. Klidně bych je živil úplně sám na speciálních plantážích, kam by neměly přístup naše vtíravé včely, které je v minulosti ubodaly k vyhynutí. Tak či onak, meditace nad (řešení spíš ponechané napospas) nebo permutace skrz (spíš hnané do extrému) problémy, obojí má své opodstatnění a obé směřuje k nefalšovaným slzám šílenství. Šílenství světců, tak jímavé na obrazech a ze zápisků ohořelých kronik, má ve skutečnosti dopad zcela degenerativní, jsme-li vystaveni jeho přímému působení. Naše bystré smysly se otupí a začnou ujídat něco ze zásob starého dobrého mozku, který má pro změnu všechno v paži. Kdo dlouho pohlížel do propasti, spadne do ní a stane se její nedílnou součástí. Denně mlátím do zdi, už v ní zeje puklina, abych ze sebe smyl beznaděje propastí!
Známý je případ Incase a jeho Lady Jane, papouščího páru, který žil ve svornosti neuvěřitelných dvaatřicet let a poté, co v únoru 1918 Jane vydechla naposled, následoval ji zanedlouho Incas, poslední papoušek karolínský, aby se jejich zobáčky přitiskli ještě jednou k sobě ve věčném spočinutí. Zahynul žalem. Tak jako třeba Johnny Cash po June Carter. Takový odchod se jeví jako malinko smutná smrt, ale ve skutečnosti není pochyb o tom, jak velmi požehnaná je - přímo osvobozující. Takovou smrt si musí člověk i zvíře zasloužit. Třeba k ní určité oddanosti, patrně nedostatkového zboží v časech cholery a prázdna.

Zvláštní, že na černém trhu není příliš sháňka po nadledvinkách. Játra i ledviny frčí jak o závod. Nadledvinky nejenže stagnují, ony jsou na bodu mrazu, nikdo je, věřte nevěrte, nechce. Navíc by šly za babku a úplně regulérně. A přitom kortizol je geniální hormon, patrně přímo zodpovědný za většinu lidských tragédií. Představuji si, jak bych v kotli míchal sérum antihrůzy, ostatně jsem s prominutím nezmínil, že kortizol se vyplavuje, když jsme postaveni před takové ty nepříjemné situace: uteč nebo znič. Tváří v tvář strachu, který může pohodlně zastavit zdravé srdce sedmnáctileté dívky bušící pod krajkovaným živůtkem. Hlavně citlivé (nevím, zda existují ještě nějaké jiné - ale že jsem necitlivé nepotkal, neznamená, že jsem pořád panic!) ženy před násilníky v ráži mají mnohonásobně, ba téměř smrtelně zvýšenou hladinu kortizolu. Můžeme proto s jistou sebedůvěrou prohlásit, že kortizol by teoreticky mohl ženy strachu nakrásně i zbavovat. Při vhodném dávkování séra antihrůzy a úpravě jídelníčku (Poláci nám doposud úspěšně hatí plány posypovou solí a stonožkami)... možná už za padesát let (akorát před apokalypsou) docílíme pokolení žen bez strachů a obav, jež se bude hrdě hlásit k tvrdému jádru feministického hnutí, jen prosím žádná prohlášení a novodobé emancipované nesmysly, avšak pokolení připravené dbát na, ba rvát se o kozy a zadky a posrané plíny víc než o místa ředitelky zeměkoule. Prsa nakonec jsou žlázy určené pouze na okrasu, zato zadky? Ženská bez zadku vlastně není z definice žena, nanejvýš položena. Už jsem vám říkal kdysi, že ženy se vybírají podle zadku. Ostatně chlapi do menší míry taky, ale to je na jiný příběh.

středa 4. února 2015

Z nouze v mírné touze

"Co ti leží v hlavě, miláčku?" Pokorně se ptám, pokoj je však plný výčitek. Ve skutečnosti jsem v pokušení rozbít ji čelo. Zavařovací sklenice leží ve špajzu. Bys měla cejch jak kráva. Půjdu a asi omrdám tvou prvotřídní pipinu. Jsem momentálně nahlodán a uondán. Ve stresu prý muži reagují zkratkovitě.
"Uvědomuješ si, že pozoruji podzimní listí, tak velkolepou podívanou, častěji a raději než poslední dobou tebe? Chyba je kde asi. Neumíš se kontrolovat."
Máme však čas. Dosud máme nazbyt. Čekám na posranou omluvu, ty nulo. Jinak tě zdemoluju. Třikrát jsem něco slíbil a třikrát to splnil, což není vůbec špatná bilance. A teď počtvrté svatosvatě slibuju, že z tebe nadělám cedník. Krev ti zacpe uši.


Zapínám rádio v autě u opravářů a nic: zdá se, že ladí. Po chvilce šramocení se ozve skupina The Ramones a introdukce do vyřvávajícího aj ou lec gou z Blitzkrieg bopu. Přidávám na hlasistosti. Zvuk moc neladí, ale jak začne zpívat, je to jedno. Zpívám s ním. A přidávám na hlasitosti. Řvu bop tak decentně, jak jen umím. Ale na Joeyho furt nemám. Mechanici se zvědavě otáčejí a zadky se jim vrtí v rytmu bopu.


Civí na mě saniťák. Je zvědavý. Automaticky rezignuju na odpověd. Blíží se ke mně doktorka, ptá se, co se děje. Je to čilá padesátnice v sukni, která je na její zadek moc neforemná. Ve stručnosti vysvětluju, že kamarád rekreační automobilový jezdec pod vlivem se s námi vysekal přímo do břízky. Jeli jsme po vydařené pitce užít noc s halucinogeny. Dvě spolujezdkyně brečí u automatu s kafem. Maminka mu ten den opakovala už po obědě, aby nechodil do barů a temných uliček. Pravda, v baru jsme vlastně až na těch osm panáků na rozehřátí nebyli. Vím, že se smál a mĺel nesmysly, pak už ho odvážela sanitka. Ale vlastně nebylo kam spěchat, bylo jasné, že umře, i kdyby byla sanitka nastartovaná a nemocnice stála 10 metrů od nehody. Než ho naložili, viděl jsem, jak mu z lebky prosvítal pulzující bílošedý mozek. Děvčata se jako obvykle složila.


Obloha byla bezmračná a modrá, pozdní leto. V takovém nádherném zářijovém ránu není třeba myslet na smrt. V areálu školy, kde jsem stalkoval pohlednou profesorku, jezdila auta i kola, běhali tam kondiční běžci. Sotva vylezla, hned se mi zatmělo před očima. Jdu za ní a znásilním ji v parku. V tomhle pozdním létu, které panuje, si nás nikdo nevšimne a nikomu nepřijde divné, že student architektury drží za kozu ne už mladou roztažnožku, stále však kvetoucí ženu, ve snaze ji ohnout.


I přes cynismus feministek si s úlevou uvědomuji, že být muž je někdy snesitelnější než dlít v těle ženy. Žádná menstruace. S oblibou čichám, když mají ženské své červené dny. Je to tak poznat, že by bylo lepší, kdyby je měly napořád. Mají i bledší pleť. A pak zas vyžadují pořádný nářez v posteli. Než se zlomí jejich měkká duše a po zbytek cyklu si přejí bohémského romantika snílka, který je svými jemnými doteky uklidní a uspí.

"Spinkej, malá, klidně spi.
Už jsme na tě jenom tři."

-odrhovačka hromadných znásilňovačů v metrech na lince Sadat - Mubárak

úterý 3. února 2015

Bzučí z kundy

Brát s rezervou, chi.

Nejsem ten, za koho mne máte! Pláču na zhoubnou nemoc! Vypsal jsem se. Šmitec. Jsem jen tužka s tupou tuhou, ne pisálek, už nikdy nenapíšu ani řádek. A ještě po mně chce nějaká D., abych psal, jak se jí to hodí do krámu (do krámů!)? Co je to za drzost? Uvědomte si, že si určuju sám, co udělám a co ne a ne že mi budete poroučet. Teď už jsem víc než napůl přesvědčený, že se víckrát nepodívám na blog! Jediné pouto, které mě tu drželo, bylo potěšení vidět vaše utrápené tvářičky namáhat se při luštění vět, co jsem tu vysílal. Mám kamery ve vašich počítačích, kamery, které nejsou slepé! A za nimi sedí oko, které vše analyzuje a vyhodnocuje, oko, které zahlíží do tajných zákoutí vašich myslí, které ví, kdy přijít a vystrašit vás. A dělat s vámi jen to, co se dělá za staženými záclonami.
Ano, vládne mi syndrom Rozpadlého muže. Jevím se jako vyrovnaný jedinec, přestože uvnitř se na prach rozpadám! Sám jsem si sbil rakvičku. Ale začněme od začátku. Na počátku byla hlína a lopata. Pohřbil jsem jako mladý školák pejska, obyčejného voříška. Věřte mi, miloval jsem ho zcela neobvyklou láskou. Taková oddanost se musí projevit na vzhledu. Ano, připomínal jsem v letech dospívání psa. Kombinace lásky a smutku je vždycky ohromující, ale když se soustředí na jediný subjekt, působí smrtelně. Je až nebezpečná. Pohřbil jsem pejska na hřbitově zvířatek, kde se pohřbívají nejrůznější mývalové a skunkové, zlaté rybičky, křečci, pejsci a kočičky. Je to hned tadyhle za městem. Kopal jsem. Na místě, kde bylo široké prkno zapuštěné hluboko do země. Kopu. Nezáleží na tom, že padám do jam s ním. Vrážím do stěn. Cítím svůj hněv a nepochopitelnou nepřátelskost, naléhavě toužím pohřbít je do prostoru, ve kterém panuje jiný vzduch. Čistší a dýchatelnějšíl. Každá duše vzdoruje iracionalitě po svém, a já tehdy nemohl pochopit, proč můj Démon zahynul tak strašlivou smrtí. Pod koly popelářského vozu.
Ptal jsem se všech, proč musel odejít. A jestli odejdeme všichni.
Slyšel jsem odevšad jen:
"Miláčku, je to součást života!"
"To je ale z děvky špatná součást."
Na to se nedalo nic odpovědět. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a opovržlivě se všem smál do tváří. Byli ze mne nesví, tihle mí nepřátelé. Všem jsem věnovával k libovolným příležitostem shnilé květiny a bručel si pod budoucí vousky, že jim zohýbám hnáty a že jednou přepiju všechny lidi. Že budou škemrat, aby směli pít se mnou pod jedním nebem.
Všichni umřeme a někteří ani nebudou pohřbeni. Věděl jsem to, ale musel jsem si nalhat, že něco přežije. Musí přežít. Lidi, které milujeme, věci, na kterých jsme závislí, všichni musí být vzpomenuti a zahrnuti do modliteb o zachování! Chtěl jsem si umět překládat symboly zmaru do závěrů, které byly buď jemné a šlechetné, nebo temně hrůzné. A tak jsem se stal doktorem smrti. V neurčitosti mé profese však byly pravdy, kterým mohlo porozumět i malé dítě. Taky hlavně děti za mnou chodívaly pro radu, tak jako já dřív neměl za kým jít. Když se chtěly podřezat, vzal jsem je do náručí a ukázal jim bystrý potůček vysoko v horách, rozkvetlý sad a bílé koně za kopci. Teď už věděly, že mohou kdykoliv umřít, ale že bude lépe, když raději kdykoliv obživnou. Lhal jsem jim o všech zatracených kočkách, které jsem pohřbil na hřbitově zvířatek a to ještě umocňovalo vzrušení, které jsem pociťoval, když za mnou přicházela mladinká děvčátka, která ještě neměla svůj cyklus a která voněla po heřmánkovém čaji. Byla opálená jako Levantinky na pláži. Svlékal jsem je a laskal jazykem a ony nevěděly, či se dřív vzpírat, bezbranně volat o pomoc nebo se nechat pohltit rozkoší. Zatímco jsem jim strkal zkušený prst v gumových rukavicích (víc se do nich nevměstnalo) do lasturek, jako pravý gynekolog od přírody, který hledá bulku nebo poruchu, šeptal jsem jim do oušek o zákonu neúprosných. Neúprosným patří vesmír. Měly tak vytřeštěný pohled indiánských princezen, vysvlečených z hadříků a donucených se svíjet v nepřirozených polohách, až jsem se zaléval blahem.
Asi to nebylo to pravé povídání pro osmileté dcery pojišťováků a realitních makléřů, ale chladnou rozkoš ve mně stejně vyvolalo.
Nikdy jsem se nezeptal přímo, ale věděl jsem to jistě. Zbožňovaly mne jako přímého následníka trůnu a udělaly by pro mne první poslední.


Mám asi 14 dní volno, děcka! Miluji život a proklínám život, ale stejně se upiju. Užívejte si, co to jde a zdobte se květinami, protože miluji květiny!

pondělí 2. února 2015

Rozdrcení mezi dvěma kameny za svatokrádež

Předchozí článek jsme věnovali, tento ani za nic. Ovšem kdo chce, ať si na něj dělá práva. Bude o historii trestu smrti. Pokud pro někoho smrt je trestem, pak se určitě rád dozví, jak se kdysi popravovalo.
Začněmě zlehka, ohýnkem: Tzv. oheň ze čtyř stran řadíme mezi zlatý standard.

Říkalo se, že odsouzená je panna, což
také skutečně potvrdily čtyři matrony, jejichž
úkolem bylo to ověřit, ale zároveň ji
tribunál odsoudil za to, že obcovala s ďáblem,
což údajně "nevývratně zjistil".

Cíl by jasný - přesvědčit se, zda mohla panna obcovat s ďáblem.
Tak např. pohlaví Johanky z Arky plálo a všichni mohli vidět, že s ďáblem skutečně obcovala.
Po spálení šatů je pak patrné, že odhrábnutý oheň zažehl to, co obvykle skrývala.

Jinak se řešili luteránští kacíři.
Na každé zastávce a že jich na cestě "pomalého ohně" nebylo málo,
přivázali jednoho kacíře ke konci vahadla,
jehož pomocí ho pomalu spouštěli do ohně
a pak ho zase vytahovali, aby se jeho muka prodloužila.


Přichází na řadu chuťovka pro labužníky. Tak řečené rozříznutí provazem.
Nesmíme zapomenout na inovaci, kterou
zavedli hugenoti v jižní Francii proti
katolíkům. Svlečeného odsouzence
položili na napnutý provaz a kotníky
i zápěstí mu svázali pod provazem. Dva
muži ho drželi za paže, tahali jím po
provaze a zároveň dbali, aby z něj nespadl,
zatímco třetí jim pomáhal tak, že
se opíral do jeho hýždí. Po mnoha pohybech
sem a tam byl odsouzenec rozříznut
vedví.

Je známo, že Caligula rád popravoval pilou. A ne že by řezal uprostřed těla, ale hezky vzal nešťastníka po délce.
Dioclecián ho v příkladech následoval. Vymyslel techniku tak, že se začínalo u hlavy a končilo v rozkroku.
Pak si ještě pomohl inovací, když začínali kati řezat v tříslech.
Nohy se držely co nejdýl roztažené a šlo se pěkně od třísel až k hlavě.
Ztráta vědomí přicházela až někde na úrovni pupku.
Samozřejmě mučený visel celou dobu hlavou dolů,
aby se mozek okyslišoval a zároveň příliš rychle nevykrvácel.

Čtvrtilo se, svazovalo do obojků, rdousilo, střílelo, strkalo do plynové komory, hezky po persku páralo břucho, řezalo hrdlo, navinovaly se útroby, sv. Erasmus měl vytažená střeva navinutá na drátku, zaváděl se hrot, strkalo se z výšky, z hradeb i oken, nechalo se pojít vyčerpáním, strkala se chudákům do úst hruška úzkosti, která jím bránila mluvit, pit, jíst, vrhalo se do klece, zdilo se, v kobkách se nasazovaly železné masky, křižovalo, pohřbívalo zaživa zahrabaváním, napichovalo se na kůl, ale hlavně se stahovalo z kůže.

Ve staré Indii prováděli stažení pálením pokožky. Loučemi spálili kůži po celém povrchu těla až na živé maso. Odsouzenec tak utrpěl popáleniny třetího stupně (jako když spadne letadlo) a trvalo pár dní, než zemřel za slušných bolestí. Chudák nadaný Marsyás, který porazil Appolóna ve hře na lyru. Byl přivázán k borovici a stažen zaživa z kůže. Borovička se musela otřásat v kořenech, slyšíc ten jekot!

Podle Monestiera