Pokousané cecky

Ten, kdo miluje, nikdy vpravdě nehledá, aniž je hledán. Když blesk lásky udeřil do srdce tohoto, věř, že je láska i v onom.

Rúmí

Když někdy sleduju Julii Fischer u houslí, přestávám myslet melodicky a začínám myslet rozkošnicky.

Pohnout se. Pohýbal se z míst, kam nevkročí ani starodávní dybbukové pekel.
Rozpohyboval se v místa, kde šílený chlad nastupuje namísto krutého chladu.
Viset na provazu a mít na jazyku poslední slova: miluji, lásko.
V okázalém děsu si je opakovat, dokud se smyčka nezařeže pod maso.
A nenakouše ornament patřičných běd, k přiznáním se vážícím.
Mé frivolní já se odhodlává ke skoku. Vím, že obroučkou neproletí.
Bez zlomených zubů, nohou v dýmu prachu. Přesto se odhodlává,
Neboť bez hrdinů není vítězů.
Přiznej si, že nejkrásnější věcí se rodí ze surových vášní.
Bolí mě šíleným způsobem zuby. Ale jsou to jen zuby, no biggies.
Raději si je vypiju. I s tou trochou ctnosti, co mi zbylo.
Protože tatíček symbolů a řádů Fromm říká, že ctnost je síla je láska.
Nevím, co to všecko znamená. Vím jen, že potřebuji další flašku.
Dvě mi na večer nestačí. A to jsem skromný pán.
Normálně bych už ležel v střepu. Zasklený v neroznatelných.
Miluji tu věčnou Osudovou. Galaxie je v porovnání s ní
Zaražený prd. Nikdy nepřestanu ctít
Tu neporovnatelnou ženu, která mi tak hluboce vstoupila
Do dní i nocí. Kvůli které jsem zde a kvůli které také
Odejdu na odpočinek. Zrodila se z mrtvých tuh, ale žije
Pro neskonalou odvahu, za kterou ji dlužím,
měním ji za život, i za víc než ubohý život,
Vděčím ji za naději. Nikdy mi nebyla nabídnuta,
dokud jsem se za ní zběsile hnal.
Bezvědomí král. Zrůda odpitá kanálem.
Obroučka svornosti, dík, dík. Děkuji Silvestru,
Že spasil slepou dívku, kvůli které všechna
Slova našla útěchu zde.
Vyschlá z podoby.


Lynčování ve vlasech pochází z touhy Házet kameny Rozbít tvář Pokrytou hlínou Zarytou v rybí Pomazánce Kraje Jak zvoní na nos Bambulkami potěch Jak se prokopat Do hrnčířské dílny V autostopu vzpomínky Na děděčkův traktor Zentiva ze Záhořova lože Kde ho deset malých dílců Proměnilo na jeden kastrát

V orgasmu, malé smrti, se tyčí skřet
Vyjící na povel
Dosahuje až k blízké
Ordonanci
Kterou přeskočí
Aby se uzemnil
U jiskry spadající pod nadir
Kde ho uspí
Vlas či růže
Či prst vrytý do kůže
Jak jen může muže
Drahá tůže
Přivést k dráze lože
Co šibeneční sluje

Buď
pihovlasou květinou
V jitřním oněmu
Zůstaň, kde jsi
již nemohu
Hloub tě skrývat
V probodení žalem
Chci plýtvat kalem
leč nemohu skrýt
Co na světlo boží
Musí právoplatně vjít

Jsi kalich
A tvůj plavý smích
Se odráží v dědině smutku
Měl jsem tě za bludku
kámen vyhýbka vlaci
Zvolíš omylem blbou štaci
A s každým načatým hostem
Spíš skončíš pod mostem
Kde ti patří díl
Jako myši patří sýr
Ač voníš krásně
Složím ti k nohoum básně
Co se skvějí růžově
A pak řekni vně a ne!
Zabij mě, budem si kvit
Nebude nám dále klít
A drtit rozsedliny sváru
hrát si na kvíčaly k stáru.

Teď, když jsem se vyblinkal po dámsku, s vějířem v ruce, můžeme přejít k drsným chlapnostem. Snil jsem o zámku s tísícerými zrcadly, se síní zrcadel, která by se protínala v ose, společně se plodila a měla by takové hezké vysavače, jaké používají čalouníci k úpravě koberců, zabudované do rámu. Kdo se chce totiž vidět, je v tomhle prostoru, stále hledá lidské odpovědi, kdo se nechce už vidět, uniká z něj, nezajímá ho, co je to zpověď ani zašifrované poselství. Zrcadlo vrací jakési záruky, že máš obrysy, ale jsou to falešné záruky, zkreslené už v první ruce. Je to asi takové tajemství jako kvadratura kruhu. Než nastane půlnoc, zrcadla nás uvidí takové, jakými bychom měli být. Po nocích bych se tam chodil odhalovat, každé by mi řeklo něco jiného o mé povaze a ty příklady by mi posloužily k sestupu na roveň nízkoenergetickým organismům. Už bych nemusel nic dělat a jen bych čučel do odrazu. Je to vážné jako žena, která musí padnout naší rukou, pokud možno ještě dřív, než románek skončí. Sorry, Leljo, bylo to fajn, ale srdce jsi do toho nedala.

Myslím, že se pokusím vymyslet lidskou baterii. Takových nápadů už bylo, třeba sluneční baterie Heronova, který udělal z gnostiků úplné pitomce a podpořil bezděčně egyptskou dobu mluvících soch. Vsadím se, že nakonec skončím s neznámou Pátou esencí a místo baterii vytvořím zlato. Upíšu se ďáblu a sklidím spršku homunkulů, které budou mít mé oči, černé jak uhlí. Nebo budu pro změnu ďáblem donucen každý večer sníst hrst sušených předkožek církevních otců a vypadané chlupy z ohanbí Aristotelova, abych byl chytrý jak cvičená opice.

Každopádně, ne že bych vás, ctěné čtenáře, chtěl zatěžovat kabalou... v kabale se říká E(i)n Sof.. té poslední realitě, které dosáhneme.. nekonečné jedno. Po smrti, víte, nás tam sefíry zavedou.