pondělí 30. listopadu 2015

Zalehlé uši

Dragouni. Pluk těkavých mameluků. Garda horlivých dramaturgů. Spojuje je prudce dující nedůvěra v mír.

Nadosmrti nechci víc cvičit na hrazdě. Směřuji přece do vnitřku, kdežto drastická hrazda vyhazuje ven.

Žít jako boží hovádko je hračka, nikoliv zdlouhavá práce. Mezi lidmi nic nehraje - akorát přetvářka sedí znamenitě.
Kdo čeká příliš, dočká se modřinky zasněné v dálce pod chrpami. Dělat věci na moc škodí látkové výměně.
Mami, skautský kroj přitahuje zbytečně pozornost. Ještě skončím se západem slunce na kriminální ústředně.
Krásný a krásnější technik vytvořil na 3D tiskárně máslový krém.
To mi děláš naschvál? Tys prodal velkokapacitní kravín? Letos pohřbím tě žehem.
Kuře ve studeném stavu patří mezi delikatesy. Člověk ve stejném stavu je mrtvola.

Obvaz nasáklý krví obětovaných nekřtěňátek postupně se barvil do indigova.
Co jsem se nasháněl po antikvariátech hustých románů, co jsem odháněl zvědavců.


Drobné škrobnaté plody plné oděrek, lesy jsou jich plný, až vydají na knihu.

Turečtí mohamedáni klejí jako pohané.
Udělej si o něčem správný pojem. Nebudeš kozlem ani zahradníkem.
Žákovských povinností nás nejlépe zprostí vojenská služba. Tlak vyšší, srdce plane radostí.

Sjet po zadnici z vrcholu kopce. Jste živoucí šoupátka.

Utišit plačící dítě nemusí být vždy snadné. Komu se to podaří, tomu zatřepejte rukou.


Separatismus jako čirý výtvor vášně má své kořeny v představě, že uneseme každou bolest.
Síť byla na určitou dobu přetížena nad stanovený výkon. Experti protáhli stanovený čas.
Prosincový dekret o výživě přehlasovali opoziční poslanci poměrem čtyřiceti ku dvěma.

neděle 29. listopadu 2015

Vy, moji nepřátelé


Haló! hříšná panno,
nepaříš zrovna málo,
proto ti nebe dítě dalo,
aby se na tebe od postýlky hodnověrně smálo.


Jsem Obamův odpůrce, nemá koule, není ani tak fotogenický jako prezident Nixon, který se do dějin zapsal jako oběť Watergatské aféry. Jediný měl dost fištrónu, aby odstoupil z funkce. Jako první taky řekl sbohem brettonwoodskému mezinárodnímu měnovému systému, a dolárky tak nebylo možno směnit za zlato (dal se na smitsosiány, hodnota dolárku je pevně ustanovena jako 1/38 unce zlata). V dvaasedmdátém měl spadeno na Vietnamčíky, ve snaze uhladit konflikt na ně připravoval svrhnout atomovku, tehdejší ministr zahraničí Kissinger mu v tom však zabránil a předešel tak, kvůli příliš horké hlavě Nixonově, třetí světové! Kdežto jak spravuje státy ten umolousánek Barack?


Filipínci, smradlaví jak čističi žump, vylézají z fabriky a první, co jim proletí hlavou, je myšlenka na uklidňující alkaloid na čerstvém vzduchu. Kouří a kouří, a když nestojí u pásu, tak zase kouří. Kdybych měl čas courat po městě, vidím jich aspoň dva tucty v docích a při zatuchlých skladištích.


Estonci. Mají gangy, pijou vodky a kolty jim visí proklatě nízko. Nenavážejte se do estonských dětí na pískovišti, jinak jste syny a dcerami smrti. Estonci nesmlouvají a jejich kodex cti se blíží středověkému kodexu mučení. Ani když se vymluvíte na: Ma räägin tõesti vähe eesti keelt, zapomeňte, že na vás zapomenou.

Albánci zasluhují pozornost svým pozoruhodným dialektem, jak si představuji, že by mluvili Pelasgové na koncertní šňůře George Michala, který překonává hranice prostoru i času. V Chaucerově Anglii se nemluvilo květnatěji ve smyslu emfáze na sykavky a pulmonické hlásky. Nedokáží říct [komi:r], jak to dělají rodilí chicagané, oni musí říct [kám hér].

Poláci. Jsou všude, je jich víc než krys i švábů a jen o něco míň, než kolik se uvádí, že je v Emerice motýlů monarchů. Milióny akrů zemedělské půdy států jsou osévány geneticky modifikovanými plodinami. Larvy nepřežijí jedy, kterými jsou stříkány kukuřice či bavlny. Přesto je monarchů víc než kdy dřív. Našli způsob, inteligentní evoluční způsob jak přežít i navzdory pesticidům, právě tak jako Poláci žijí navzdor všemu zdravému rozumu, ba i pravděpodobnosti, ve stále početnějších kolonií na obou pobřežích.

Dalo by se pokračovat dál, ale komu se nelení, tomu se zelení a mně se černí před očima, protože už jsem dvě hodiny nepil výtečný mampoer.

pátek 27. listopadu 2015

Chováš se hrubě jako slouha

Čin vpravdě lidský si žádá zásah z nebes, posvětí ho a zvěční. Tak jako když ponurý dobrák Prométheus kradl oheň a byv přitom lapen, pykal za svou opovážlivost, přestože ho mohli bohové zastavit už dřív majíce ho v hledáčku, zcela škodolibě nechali ho s nepřátelstvím v očích se vyválet v kalu. Nikdo po vás nežádá tolik, jako žádáte sami od sebe. Toť premisa vyšťouraná v nose mnohých hledačů pravdy, přírodních lyriků a bojovníků za rovnost příležitostí. Chcete-li státi se světci, choďte podél řeky Otavy a sledujte kachny, kupte si v indickém obchodě růženec a praktikujte dechová cvičení na prodloužení stálého mládí. Chcete-li, na druhou stranu, státi se tuze špatnými, nic není jednoduššího, než se proměnit v loutku mizernosti, v táhlý popevěk nanicovatosti z náustku rzivé flétny. Praménky nepravostí se slijí v potok zla, jen tomu dejte čas. V tomto případě nejste nepřítelem času, ale jeho spojencem. Jakmile jednou dosáhnete stavu zlé bytosti, nic už vás nevysvobodí; napříště můžete směle jednat v pravomocích Lucipera, hlásit se k studentům Zmijozelu či objevovat divy temných zárodků sílící makabróznosti z pohozených injekčních jehel. Ponenáhlu si přisvojíte reflexy a názory, jichž byste u sebe nikdy nečekali. Začnete nadávat na cikány ve veřejném prostoru, začnete se oblékat jako příznivec hnutí vyholených hlav, okradete náhodnou babičku o košík s ovocem. Za trest vám místní trenér mažoretek rozhodně nenapohlavkuje, budete se cítit silnější a mocnější a vaše činy začnou nabírat na delikátnosti srovnatelnou s laním masem napíchnutým na vidličku. Obklopíte se aurou záškodnictví, ve které, poněvadž nevědomě, napácháte škod za deset teroristů v restauraci a tehdy poprvé pocítite na krátký záškub neurovláken amygdaly ponížení, že jste k smíchu a horlivost vás pobídne, abyste se odškodnili ještě brutálněji právě na tom poli, které nejenže není už cizích, ale dokonce je šité právě vám na míru. V předběžné podobě budete sestaven z částeček, které vám umožní se maskovat mezi počestnými buržousty. Tyto mimikry zla vám vdechnou výraz, který jak odhalí, tak skryje vaše nechutné choutky, za což si vysloužíte v podvědomí především malých holčiček bezmála ďábelský strach. V očích, které u ostatních jsou zcela mrtvé, vyplněné mázdrou konvenčnosti věnující se pouze přežívání ve sféře hromadění majetku a starosti o důchod, vám zaplane dávný štiplavý kouř z rituálních pohřbů při mohylách zotročených endemických živočichů. V chrupavkách, které mají být pružné, ale u většiny jsou tuhé, protože jen sedí na prdeli a klikají na facebookové odkazy, vám nabuzené erytrocyty zažehnou spalující výbušnou smršť zaníceně bublající v míše, a tak vám dodají schopnost přeskakovat několikametrové překážky a holou rukou rozbíjet zdi.

čtvrtek 26. listopadu 2015

Jé, díkuvzdání

Foceno kdysi na Sahaře!

Vzdávám dík světu, že mi umožňuje dýchat, že jsem požehnán dechem a podobné srajdy. Taky děkuji mamince, že mě porodila, tatínkovi, že se o mě hezky staral řemenem a sobě, že jsem nikoho nezabil.
(Záchvat kašle z přemíry dojetí!)


Když jsem se plavil po mořích na bárce, těžké, nepoznatelné rameno mě posunovalo vstříc končinám svým strašným a pomalým pohybem. Byly okamžiky, kdy jsem myslel, že všechno se zastaví na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. Celá loď se chvěla nezemským třasem, jako by mělo každou chvíli rupnout kování, jako kdyby už byla, kocábka s vesly, roztříštěna a čekala na povel, aby se rozplynutí věcí kolem ní vytratilo… v tichu, v hovoru, v honění nebo modlení, v krmení dětí i znásilňování babysitterky! Pokud tenhle stav trval, nepropadal jsem strachu a vysílal moři vzkaz: Dej si víc záležet, dosud jsem zde, poháněn větry od pólů a spalován mediteránským sluncem. Později mě postihla bouře a lodička se pod tím náporem děsivě stáčela a trámy se takřka nepostřehnutelně kroutily jak sudy s černým prachem. Nevím, co jsem dělal noc a den v tom lítém zápasu s rozbouřenými vlnami. Moře mě vyplivlo daleko od lidí, na nějakém ostrově, který se jmenoval Tenerife, jak jsem zjistil později. Tam jsem strávil ve společnosti domorodých lovkyň perel skoro celý rok. Vzpomínám, že jsem tam zapálil sirotčinec. Tehdy jsem vypadal jako nějaký izraelský voják-dobrodruh s britským akcentem, a spíš byste mě tipovali někde v baru na Riviéře v pět hodin ráno prolévat hrdlem v abecedním pořádku všechny druhy kořalek, které tam mají, než se ve skafandru s lovkyněmi perel potápět v azurovém moři.


Píseň opilého podle Egona

V koupelně je pára
v páře je Dagmara
Ovívá se houní
a přitom okouní
Pak do vany leze
studu beze

V kabince je sucho
zřízenec napíná ucho
Slyší Oldu píchat
Magdu zrychleně dýchat
Oba lezou ven
mají lepší den


Dora se teď učí
až jí v hlavě hučí

myslí pořád na to samé,
ještě pořád stránky láme,

chtěla by mít lepší den,
kdo jí splní tenhle sen?

středa 25. listopadu 2015

Legendární zhýralec oběšen na dětském hřišti

Všichni mí známí mě zaprodali. Myslí si, že jsem pytel sraček a přestali se se mnou bavit. Do toho všeho jsem přibral 2 a čtvrt kila a vypadám jak ponorka v cirkuse. Prostě teď už nemůžu mezi lidi. Mám i jiné starosti, ale těmi vás nebudu přehlcovat. Uvažoval jsem o tom, že si koupím nějaké odpustky - teď, když jsem věříci. Ano, dal jsem se na víru, budu protestant nebo katolík nebo prostě nějaká pravoslavná organizace. Modlím se dvacet čtyři sedm. Odpustky byly za časů Husa drahé, ale nyní jsou za pár šupů, i já si je můžu dovolit. S odpustky v kapse mi budou automaticky prominuty tresty za hříchy. Při představě, že mě v pekle diblíci polévají hořící vodou nebo nečím horším, se otřásám hnusem a sebelítostí. Chodím teď každý večer do kostela na mši, orodují u mikrofonu za mě i jiné hříšníky, nic tak extra zajímavého - až na to, že jsem tam potkal hezkou holku. Má hnědé vlasy po zadek a zpívá haleluja a usmívá se na každého. Závidím ji její nosík. Jako slůně. Taky jsem zjistil, že pracuje pro nějakou výzkumnou laboratoř ve sféře robotiky. Nebýt vázana firemním tajemstvím, prozradila by mi, jaké nové objevy se uskutečňují. Těším se, až ji zase potkám a pěkně si pohovoříme.
Včera jsem žral kefír a tomatový salát k tomu. Kefír se vlastně pije. Nebo se může pít, já ho však polykám na lžičce. Přechodil jsem mozkovou mrtvici, tak zvládnu sníst i kefír, no ne? V tom chrámě, kam chodím, je takový nenápadný výklenek, zeď se tam propadá pod tíhou materiálu. A tam bych si právě chtěl tu hnědovlasou posadit na bobek a povídat si s jejími vlásky. Fouká tam, občas tam postřehnete i tající sníh, je to prostě děravý prostor. Jediné místo, kam oči Všemohoucího nezalítnou. Chvěla by se jak osika a s jazykem pitvorně vyplazeným by mi povídala o kuchyňských robotech, které inženýři sestrojili. Jak jsou vybaveni ohromnou umělou inteligencí a brzy budou umět i sami vymýšlet recepty. Znělo by to strašně překvapivě všechno. O to mi přávě jde, žádná rutina a železné košile, nýbrž překvapení. Osvobodit se z pout zvyku. Kámoši mi kdysi říkali, že jsem největší alkoholik na světě a já to bral jako povzbuzení do práce, do tréninku. Chvíli to šlo jak na drátkách, jenže pak vavříny vzaly hrubý odklon. Pak už jsem jen pospával ve škarpách, nevnímal, kdo se vyskytuje v poblíži, munice vtipů se ztenčila, protože jsem nedokázal pořádně vyslovovat a celkově mi bylo na umření. Chtěl jsem moc a upřímně opustit tento kouzelný svět. Dokonce jsem se jednou věšel, zcela spontánně, na dětských prolízkách na Černé louce. Ve tři nebo kolik ráno, přesto se našel očividně zcela namol člověk, který mi podepřel nohy a osvobodil mě ze smyčky. Poděkoval jsem mu, vděčen za tak nezištnou pomoc bližnímu a odešel pryč. Tehdy jsem měl umřít - jako tolikrát - a paradoxně tehdy to bylo jedinkrát, kdy jsem se s ničím nepáral a na nic neohlížel, přesto došlo - jak už je zvykem - k selhání.

Vydělávat si v tomhle posraném městě na živobytí není žádný zločin. Dělá to každý. Kromě mých kámošů budižkničemů, feťáků a bezďáků. Spolu ve stínu lip si dáváme v Irving parku do nosu na lavičkách z plaskaček rumu, taháme lajny a smějeme se obyčejně oblečeným chodcům. Chodí za prací, zmrdi. Neví, že prací je zahálka a že činnost je nečinnost, nejsou žádní podělaní nesmrtelní mudrcové z bambusových hor, neví, že práce přijde za nimi.
Tenkrát mi bylo sladkých patnáct a seznámil jsem se sousedkou, byla to má první láska jménem Dolores, bez zájmu jsem před jejím vchodem popíjel pivo a koukal, jak jsou vyvedeny veřeje, když otevřela... byla to láska na první ztopořený úd. V pubertě stojí penis v průměru o 300% častěji než později, jak dokázaly vyzkumy vedené sexuálními vědci. Ukázala na mě a řekla: pojď mi vysát šťávu z broskvičky. Tak jsem se polozmateně zvedl a šel, následováním voláním přírody a lásky! Dolores žila alternativně, nosïla na krku pentagramy a oblékala se jako gothička. Není tedy divu, že měla prsa potetováná nějakými satanistickými klikyháky a místo jeskyňky slastí měla černou noru, kde by se ztratily i krtci. Přesto jsem ji miloval z hloubi srdce. Psala příběhy z podsvětí a všechny její postavy jsem bez problémů inspiroval já. Jestli myslíte, že z nich tuhle krev v žilách, tak vás zklamu.

pondělí 23. listopadu 2015

Zahrej na srdíčko a vyhraješ

Dneska jsem, borci, rozlítaný jak střela. Začal jsem psát sequel k ALPu, poslouchal rádio z Afghánistánu a dokonce sledoval virál. Může za to asi fakt, že posledních pár dní nebo týdnů bylo brutálně nepochopitelných. Jen uvažte. Atentáty v Paříží, Ronda Rousey ztratila MMA titul a Charlie Sheen je HIV pozitivní. Do prkvančic, co nás čeká příště? Tyhle události byly tak nečekané (Charlie, tys nepoužíval ochranu?!) a tak mnou otřásly, že jsem ztratil víru v humanitu. Ještě beru, že se lidi odpalují v restauracích v malebných městech, ale že Ronda někdy prohraje zápas, ještě trapným knockoutem, to by mě v životě nenapadlo. Zarmoutilo mě to víc než ji. Ale aspoň pochopila, že nikdo nemá patent na vítězství. A že místo předvádění šatů a vystupování v bezduchých talk-show bude muset začít trochu trénovat.

Zakokrhání kohouta vždycky Sineád vyburcovalo ze spaní. Trhla sebou, zvedla víčka a notně se podivila, koho to vidí spát vedle sebe. Tentokrát v její posteli neležel oddechující chlapec, ale chlapci dva. Nechala si je do pokoje poslat Sebastianem v naléhavé záležitosti. Už tam zůstali, když je požádala, aby s ní hráli svlíkací poker. Oba byli k ničemu, ňoumové. Pamatuje si, že měli problém to do ní v noci naprat, nemohli najít, jak či kam do ní vstoupit. Prostě byli tak ztumpachovělí, že zapomněli, kde se nacházejí její otvory. Veškerá neuralgie pochází z problémů s vaječníky, dočetla se v příručce. Byla to taková nepřesná, tupá bolest, která se vracela jako zlozvyk, jehož se nemůžeme zbavit. Měla extrémní záchvaty migrén, a protože ji nikdo nedokázal vyléčit, musela si to po nocích rozdávat se zajíčky, kteří aspoň na pár milosrdných hodin utišili její trampoty. Byla v těch chvílích příjímání jako božský plod vzácné květiny, který se při dotyku rozbují jako plevel. Sebastian zrovna snídal foie gras s dijonskou horčičí, když k němu, navoněná a vysprchovaná, dorazila. O kluky v posteli se postarala po svém, zabila je, podřezala jim hrdla a odřízla ¾ penisu a strčila je do zavařovacích sklenic; vždycky si nechávala trofeje pro štěstí.

Místo mozku mám cedník, samé ďury ze syntetických drog a narkotik, ale přesto se nevzdávám, jednoho dne se mi na cement splní sen. Až se za století chytré hlavy spojí a dovolí nám cestovat časem, i mrtví povstanou z hrobu, a to právě bude má šance. Stanu se mikroorganismem. Ano, čtete správně. Budu malá bakterie, která vleze někomu do průdušek na návštěvu a vytvořím tam kolonii svých duplikátů. Ne duplikátů v pravém slova smyslu, jen mně podobných. Řasinkový epitel mi svými trapnými kmitajícími ciliemi nezabrání se množit jak posraný králík z klobouku! Vytvořím zcela sám legii mě podobných a zaútočím s ní na plíce vyšších obratlovců. Budu nepřemožitelný jak demolition man působící v hrtanové příklopce. Zdemoluju epiglottis a vrhnu se dál, dál, dál, dokud nenasadí kozatá doktorka antibiotika. Ale i ty přemůžu a přestože zůstanu v armádě zřejmě sám, budu žít poustevnickým životem hihikomori v tlustém střevě. Nezlomen, takže vítěz. Asi jako vozíčkář na paralympiádě, kterému se před cílovou rovinkou rozpadne vozík.

Mily deníčku, potkal jsem holčičku, která v pěstičkách svírala kaštan. Když jsem se jí ptal, proč drží ten kaštan, odvětila, že jí dodává sílu. Tolik let žiju a nikdy jsem si nevšiml, že kaštany dodávají sílu, až do dneška.

neděle 22. listopadu 2015

Složit ruce v klín

Věnováno niko-tince



obraz smrti jako

sférické kapky rosy života. Neláskyplná
monstra, víra v naše příběhy, mohou být přeložena,
také, dokonce jako voda,
obětavá matka všech výlučných


pro hodný holčičky

Naučila se na zkoušky a dala je s přehledem emancipované, všezvládající brunety se srdíčkovým obličejem a pěstěnými nehty, s pečlivě vyholenou kundičkou. Zašla si pak ve městě do drogerie, do obchodu s botama a na kafe. Doma na ni čekal přítel, trenér reprezentačního týmu ČR biatlonistů, který se právě vrátil z Norska se zlatou medailí, nosila ji při vaření na krku. Stěžoval si, že řidič jejich autobusu za volantem usnul a málem je vyklopil v zatáčce. A když nastala hodinka odpočinku, tak se romanticky líbali v postýlce při svíčkách, kreslila si v duchu, jak je šťastná, že má milujícího partnera a později, když nastala hodinka spánku, usínala po jeho boku, jako hravé štěně usíná ve svém oblíbeném pelechu.

pro neutrální holčičky (pro tyhle z nějakého důvodu neumím psát - asi neexistují)

"Upekla jsem štrůdl, mami," do telefonu zvonkovitým hláskem pronášela středně co do výšky rostlá, co měla dudy místo prsou, "bude řiť, tak přijď." Zavěsila a zahleděla se na svého kluka, který ji věšel poličky na hrníčky. Už není co býval, pomyslela si. Neklape nám to ani v sexu, neudělám se, funí mi do ucha, budu si muset najít náhradu. Pepa je dobrý, je to sice jeho kamarád, ale co, nesmím se s tím tak mazat, žiju jen teď.
"Koblížku, mohl bys ji dát trošku níž?, nedosáhnu na ni." Usmála se a zatáhla roletu předtím, než nesměle přistoupila k svému příteli a políbila ho na nos.

pro zlobivý holčičky

Temný pokoj, černé zdi nepropouští světlo, do temnoty vůkol září obrazovka staré rachotiny televize, líně se promítají postavičky Walta Disneyho, teď zrovna tam běží kojot, místy se zhmotní ropucha, vrány a oáza, kde se opaluje u jezírka chobotnice. Na pohovce leží jakási neidentifikovatelná holka se zmuchlanými vlasy a pokuřuje. Pouzdro na cigára má na zemi, popelník má mezi nohama, v ruce drží flašku vína. Píše opile na kousek zmačkaného papírku, na zápěstí má vytetovaná černá srdíčka: Jsem kurva a beránek v jednom, ohýbá mě čas, nuda, IQ mi klesá z prokrastinace, mám komplex, že mě ostatní děvky nechápou a pořád se mi stýská po tom chlívákovi, který mě využívá. Tak hezky mnou smýká. Chci ho mít v děloze po koule. Nejradši bych, aby mě vylískal po zadečku. On je tak handsome! Břicho má vyrýsované jak pravítko, teču, jak se na mě tak zvláštně podívá. Naše kyčle se kloubí v náporu mrdání, můj lamač srdcí se kysele pousměje, když ho poprosím, aby šel pryč a za týden mu volám zpět, aby přiběhl, abych z něho sotva zavřem dveře, trhala hadry.


pro ultrazlobivý čubky

Bíle kachlíčkovaná podlaha v blázinci, neděle 02:46, spí až na těžké případy celé uzavřené oddělení. Ve vaně v soukromé ordinaci pana primáře leží tváří dolů kus drolícího se nafouklého čtrnáctiletého dívčího těla, sesutého v rudé lázni, žiletky plavou na hladině. Na kachlích se červeně třpytí nápis: Je konec. Doktor a ona si několik týdnů užívali ten bezmála zakázaný pacient/lékař styk. Pár dní nazpět mu vyslala několik SMS zpráv: Ty kokote, pomrdals mi život. Nejradši bych se vestoje vysrala na tvého čůráka, na tu páchnoucí kytku velikosti doutníku, nalákals mě na šukání a omrzela jsem se ti, i když jsi mě v poutech šukal u radiátoru, nehorázný zmrde, teď mi ty budeš otročit, protože jinak vyšlu videa, cos s náma natočil, tvojí manželce a na lékařskou komoru, zavřou tě, až zčernáš. Podpatkem ti vyškrábu vajca a v peci spálím tvoje spermie, chystej se na jízdu svého života, ty směšná nápodobo chlapa!

sobota 21. listopadu 2015

Nástěnný televizor

Nyní teprve znala cenu svého zdraví - bezvládná ležela na kapačkách a kolem ní těkala sestřička. Když mi před léty, v době útrpného dospívání, strojila léčky jedna buchta, upadal jsem do nich až po bradu, protože některým princezničkám se prostě odolat nedá. Vrhal jsem se na zem a líbal ji, brzy tancoval a objímal štíhlé jedle, jindy zas láskou roztoužen nebo s pláčem divoce vzpínal ruce proti ní. Byla hodně dobrá, jmenovala se tak sladce latinsky...sladkobolně, no nebudu jmenovat, jména budí vzpomínky, ale každopádně mě poutala. A zatím se děly nejrůznější divné věci. Jezdíval jsem v té etapě svého živoření často ve vláčcích. Ona jezdívala jiným spojem, aby mě dráždila, takže já jel třeba za ní hodinu elefantem a ona jela na protějších kolejích, tak jsme se v půlce cestry třeba střetávali a zamávala mi a zajisté, že ji bavilo, že mě týrá. Ale jak říkám, byl jsem s ní tuze spokojen, uměla se hezky strojit a parádně zpívala a vůbec byla natolik vedena důvěrou ve svou krásu a marnomyslno, že jí vůbec nepřipadlo na mysl, že se tím prostituuje a činí ze sebe šlapku citů. Učinil bych pro ni cokoliv, ať by to bylo sebetěžší, nebo možná čím těžší by to bylo, tím spíš bych to učinil, tísiceré slzy jsem pro ni vyplakal a na hruď její podobiznu tolikrát vinul. Když ji nějaký zfetovaný hulvát na pařbě, na dámských záchodcích, znásilnil, cítil jsem se jako Dobrunka, kterou zlá sestra pobodala, uřezala ji ruce a nohy a vypíchla oči. Připadalo mi strašně nefér, že musela poznat to... nechci říkat ponížení. Ale ten trapný pocit, že může tady dole na zemi podlehnout komukoliv silnějšímu, aniž by si to přála. Poranil ji přitom slinivku či co.

pátek 20. listopadu 2015

Socha neklidu

Představuji si ve snech Tlachapouda. Zvíře s drápky, které se skrývá s mokřivách...
 
Je svačvečer. Lysperní jezeleni
Se vírně vrtáčejí v mokřavě.
Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni
A selvy syští tesknoskuhravě.



Vystupuje jen tehdy, aby nás pokosil. Prohrát je jednoduché, na to narazíš, co? Je jistě vznešené být ztroskotanec v prdeli, navalující se na sebe hromadu sraček. Kdokoliv to může dokázat; a téměř všem se to podaří. Mlčím. A taky proto, že pro jedinečnost prostě není slov, zůstávám v úžasu němý, vděčím snům za prozření, které má stejnou váhu jako třeba nirvána pro budhisty.
Víme, že být znamená být jediný, to říkal tuším Leibnitz. Indická ilozofie je hezká v tom, že pro ně je vše změna, všechno existuje, protože se mění a prý věci, které nepůsobí vlivy, nejsou, vlastně ani nemohou být.
Zároveň si nemyslím, že tu jsme nějaké transcendentí veličiny, které vytrvale postupují na cestě poznání a starají se jen o sebe. O svoje blahořečení, tím myslím, o poznání niterných procesů atd. Mně třeba vůbec nezajímá, jaký jsem, hlavně, že se užívám, co mi dny přináší. Nikdo nemůže dělat práci za toho druhého. To je sice fakt. Ale protože jsme jednou na tomto světě, máme se starat být co nejlíp, ne? Jak je to ještě s těmi dějinami křesťanství, o co tam šlo... neodmítájí existence duše, tím se mi protiví. Ale budiž. Nedokáží se hlavně zbavit jakési individuální postmortality, myšlenky na ni. Bez ní by, přestože je to nanejvýš barokní pověra, nikdy nevymysleli báchorku o kříži a smývání vin. I když je samozřejmě poutavá.
Všichni končíme v labyrintech svých pocitů, ne? Tak ať nejsou zašmodrchané. Úplně rozumně smýšlející, všemi smysly oplývající zdravý člověk, nikdy nehledá v lásce víc než pouhý záblesk potěšení. Bere situace, jak přicházejí, plodí děti, vychovává je, dokonce někdy vychová i adepta na příjemný článek společnosti, a nějaká tažení na křižáckém poli extáze ho vůbec nezajímají. Nevrhá se do ohňů, aby zachránil svou "lásku", nehledí být spasen podle vaišéšiky a už vůbec se jeho duše trvale nenachází ve stavu mrtvého kamene.

Píšu pro všechny osamělé kundy, nic víc v tom nehledejte. Kdybych chtěl nějakou ženu učinit šťastnou, tak ji smažím vajíčka. Ptákem louku nepokosíš... Prostě mám rád holky, nemůžu za to. Jednou jsem se narodil jako prasák, nezměním se a ani nechci. Vyhovuji mi, že za mnou chodí s prosíkem, abych se s nimi vyfotil, abych jim vypral spodničky atd. Minulý týden jsem byl v prádelně, stoupnu si před výdejnu čtvrťáků, automat, říkám mu totalizér, soustředím se, abych zasunul bankovku, když tu mi poklepe na rameno čísi prst, otočím se:
"Haló, nemáš dolar navíc, mně se vytratil z kapes." Možná spíš řekla: "Dejte čtvrťák." Už mi tuhl v kalhotách.
"Jistě, dám ti dva, tumáš, teď můžeš vyprat i babičce." Cítil jsem, jak se mojí dlaně dotkly ty prsy a projela mnou elektřina.
Byla to dvacítka s melírem, s obrovskýma očima, nápadně veselá, určitě ji baví, že se může ukazovat jen v punčocháčích se vzorem rybářské sítě, když má nekonečné nohy. Příjemná změna oproti těm hlodavým veverkám okolo.
Poděkovala, usmála se a řekla: "Přijď ve středu, dáme si rande tady (u totalizéru), nebudeš litovat."
Určitě nebudu, ale nepřijdu, poněvadž s nima jsou starosti, skromné málo světské radosti se mizíkuje, vytrácí s každou další minutou, kterou trávíš ve společnosti vyběravých dívek, které neví, co chtějí a když to náhodou ví, tak je toho až příliš...
já raněný, ona krásná, nikdy nefungující rovnice. Akorát v té posteli, když za oknem jemně sněží... U ní vyhrálo tělo nad duší, většinou to tak je... Pravda je taková, že všichni zajímaví lidé umírají v kouřícím hrnci plném sraček.

středa 18. listopadu 2015

Nejdřív tě omráčím

Pak se dokopu ke kanibalismu. Možná myslíte, že mám v hlavě úplně vymrdáno, přestože se prezentuju jako inteligent. No máte pravdu. Pokud se úspěch člověka měří úspěchem na poli akademickém, sotva byste na tomhle kontinentu našli většího idiota. Přitom já se tak snažil. Když mi byly čtyři, chtěl jsem se naučit psát daktylem, ale zjistil jsem, že nespočítám ani přibližně počet dob, ani do tří jsem nenapočítal. Navíc jsem neuměl pořádně abecedu. Řekl jsem si, že se, než vstoupím do školky, naučím aspoň počítat líp než ostatní děti. Jenže co se nestalo? Do školky jsem nastoupil a hned první den mě vyrazili, protože jsem týpkovi vykopl zub. Možná mě máte za agresora, potom ovšem nevíte, že to na mě lstivě hodila jedna pihatá holka s copkem, pak se ještě dvacet minut tlemila do polštáře. Ve školce bych se určitě naučil počítat, pokud ne stejně dobře jako ostatní děti, pak jistě jen o něco hůř, a to by mi už nepůsobilo v pozdější kariéře kupř. ekonoma nebo diplomata takové nesnáze. Stejně každý ví, že takový Klaus ml., mimochodem po otci chytrý člověk, počítá milióny jen odhadem a že pokud se o pár desítek nebo stovek přepočítá, měnová reforma nebo hlas lidu ho náležitě navedou ke stopě omylu, kterou může v cukuletu zkorigovat. Nicméně tak daleko jsem neviděl. Jen jsem toužil vydělávat obrovské peníze, abych si mohl koupit nějaký kousek lesa na samotě a stáje, dráhu, jezdit parkur, hřebelcovat koně, znáte to. Kácet deštné pralesy jsem zrovna neměl v plánu, to až na "střední", kam jsem oficiálně nikdy nenastoupil. Ale abych zbytečně netýral čtenářstvo ani sebe, zkrátím svou cestu jeslemi nebo školkou nebo čím to bylo, kde jsem všehovšudy pobyl jen pár dní a když mi po letech odloučení od okolí babička oznámila, že jsem byl bystrý chlapec a složil zkoušky na základní školu, málem jsem jí samou radostí s nebo zlíbal stíny. Na základce jsem patřil k horším studentům, číst jsem sice chtěl, ale ne máma mele maso, měl jsem na záchodě u babičky Gulliverovy cesty a Huckleberryho Finna... to mě pálilo, ne Ema mele mámu. Můj nezájem o učivo byl odměněm postupným propadem hodnocení, nejdřív z dvojek byly trojky a pak už nebylo kam klesat, tak mě aspoň dávali po škole sedět v opuštěné učebně, kde jsem měl za úkol kreslit malé mořské víly nebo zpodobňovat tajfuny, jeskyňky a podobné úkazy, které moji výtvarkářku, mladou absolventku, napadaly. Číst jsem se sice postupně horkotěžko naučil, ale nikdy mě nedávali nikomu za vzor, dokonce když jsem jako jediný měl zájem se učit nazpamět básničky ze soc.realismu, paní čestinářka protestovala a namítala, že mám držet zobák, když ani ten slabikář se nejsem schopný naučit. Později na nějaké soutěži v recitování jsem byl poslední z posledních, protože jsem si vybral báseň od Morgensterna, jakousi Košilelou, při které jsem si dával jó záležet, abych pletl slova a vycházela tak změť čehosi nečekaného, co nedávalo ani původní divný smysl, prostor pro interpretaci se sice zvětšil, ale taky šablonovitě vykreslil do ztracena, protože už nikdo, a ze všeho nejmíň nějaká komise, neměl chuť řešit, co znamenají ty šprýmovné lylekoši, nebo zjišťovat, jestli jsem neotesanec nebo jen blbec, možná se i krutě mstili jediné lektorce mající ve mě důvěru, která mě přihlásila. Na druhý stupeň už jsem zkoušky ani nepředstíral podstupovat a protože jsem byl příliš zaměstnaný vystřihováním si z atlasu spór jedovatých hub uložených ve vřeckách, měly mě za nesoustředěného, a když se mě kdo tázal na to, jaký je rozdíl mezi přímkou a úsečkou, odkázal jsem ho na perspektivní nebo lineární kresbu, kde se může poučit, zdálo se mi totiž, že na deformacích nejlíp poznáte, kam měly body směřovat. Radši mě zkrátka nechali tu základku dokončit, i když neměli žádný důvod, o který se mohli opřít. V té době už jsem o přestávkách tahal na hajzlíkách a místo svačinek dostával od souseda vždycky nějaký ten tuzemák, který mi kalněl zrak a předkláněl ramena. Na střední jsem se nehlásil, zabil jsem v sobě žáka, nebo ho ve mně zabil svět, a místo toho jsem chodil za kamarády do jejich výuky, na učňáky, dokonce i na gymply, všude jsem se vetřel jako "nový přírustek do třídy" na pár hodin nebo i dní, a takhle to dalo pár let studování na černo, ze kterého jsem neměl nic moc, až na pár holek, kterým jsem cimcal bradavky a strkal jim ruce po pochev, nějaké ty rozpoznané podvraťáky v těch příliš ordinérních zástupcích homo faber, z nichž někteří skončili, jak jsem čekal, někde skoro jako poslanci, někteří skončili v autodílnách, jiní na masnách, dřevošrotu, nikdo však neskončil tak špatně jako já a dnes mohu s určitým smutkem prohlásit, že je tím vinna má neschopnost se kloudně učit, přicházet pravidelně a bez remcání do kontaktu s lidmi, kteří mají mnohem lepší mozkovnu než pouhý stuprum a sát z nich ty vědomosti a učit se zkrátka a dobře, jak se věci mají, učit se novým poznatkům, třeba kdo zabil Ferdinanda D'Este a proč je kukuřice tak žádané zboží. Kdybych býval byl dobrý student, mohl jsem dnes přednášet na prestižní univerzitě třetího věku a dokonce psát studie, čerpat ze starých dobových kronik a listovat z větve na větev mezi povahami, vědět, že ten je třeba mírně psychopat a ta zas ráda střídá kluky, byl bych možná skvělý psycholog a možná bych i zachraňoval lidem životy na lince důvěry. Takhle mám jen syndrom zmarněného úsilí, protože já se opravdu snažil zapadnout do kolektivu, kdybych býval měl na studium střední školy, mohl jsem snad dokončit tu střední oficiálně a vydat se bojovat na jidiš vysokou, musela by být do určité míry výběrová, poněvadž už jsem takový rozsévač bakterií a ne každý setkání se mnou přejde ve zdraví, a protože se říká, že čistý organismus je půl zdraví, rouhání a klení na nefunkční tělo musí být druhá polovina. Kdyby tady existovala nějaká střední sebedestrukční, kdo ví, třeba bych se stal i předsedou třídy a mohl vyhrát semtam nějaký pohár ve zhýralství. Místo školy jsem končíval v nemocnicích pro sraní krve, kde se mě snažili bez udání důvodu připravit o život, podepisoval jsem štosy reverzů, aby mě házeli do blázinců a na záchytkách se mi snažili cigáni na lávce pro pět tlustých, ožralých cigánu, strkat pyje do zadku a vůbec, jediná univerzita, ze které, jak já to vidím, stojí za to graduovat, je kriminál a tam bych měl možná čestný titul.

úterý 17. listopadu 2015

Zapřažen

Mám novej boxovací pytel, nacpal jsem si dovnitř kameny a budu si představovat, že tluču Kalouska. Když mi bylo dvacet, byl jsem jako Alexandr rezavovlasý, nad vysokým čelem mi bujne kadeřily vlásky, nosil jsem kšilt dozadu, a tak i týl vypadal trochu jak krocan. Měl jsem zcela rovný, masitý nos, dost nápadně řecký profil. Nechával jsem se tak často zvěčňovat na obrazech a fotografiích z pařeb. Hlavně jsem se chtěl odlišit od mého otce, notorika, brutálníka, který byl celý motorkářsky rozevlátý. Nic se mi nepříčilo více než zestárnout. Chtěl jsem si uchovat jinošskou, hrdinskou vizáž nepřemožitelného kaliče. Oči jsem měl daleko od sebe, jedno jsem měl černé jak uhel a druhé do modra, jak obloha, než ji pochčije bílá stužka paliva z letadla. V mžiku jsem z nepřítomného pohledu dokázal vydolovat tvrdý, bolestný pohled, pod kterým jihly měkké dušičky. Ne že bych toho využíval - jen občas v hospodě, když jsem chtěl drinky zadarmo, případně ošahat nějakou sukni. Léta bez boje se na mě ovšem podepsala neblaze. Celý jsem zestárl, tělo změklo, břicho překryl bachor, vous mi pokryl většinu tváře a oči zpopelavěly, přiblížily se k nosu, který se zúžil a tvář už nedýchala vnitřní silou a sebejistotou, nýbrž touhou po oživení flaškou, jiskřily mi oči už jen tehdy, kdy jsem měl dostat příděl pika a místo legend se začaly šířit poplašné zprávy o mých kapavkách atd. Místo plynulého toku řeči se objevily stojaté vody, kdy mi přemýšlení, o čem chci mluvit, zabralo víc času než vyslovení věty. Voníval jsem jak balzámový topol, každý mi rád stál nablízku - po letech tuláctví topol pokáceli a zasadili tavolníkovec, který páchl močůvkou, pivem a hašem na sáhy daleko. Z výsluní jsem spadl do rokle, kde se uhnízdil sám stín.
Z hudby ke mně doléhal tlumotý chřestot bubínků Neila Pearta a andělské trouby Albinoniho. Než je z týdne na týden, z měsíce na měsíc, jako vrah plánující zapíchnout vaší tchýni ve vaně, vystřídaly Buty a jiné zdegenerované kapely z jukeboxu! Tak hluboko jsem klesl, že jsem si začal ve svém pádu libovat a doufal jsem, že budu mít stále kam padat. Leč dno je plytší, než by se řeklo!
Ve dvanácti jsem měl zkrotit Bukefala, leč koně jsem poprvé uviděl až v šestnácti. Proto se celé mé dětství odvíjelo šejdrem, byl jsem zneužíván rodiči, prarodiči, po děcacích, všude, kam mě šoupli, celé dětství na mě dolehlo až po dvacítce, jako když ohýbate železný prut a on se zlomí, až když ho vytáhnete z pece. Jako když Leonardo v mládí trhal ocelová lana a řetězy, já trhal propouštěcí listiny z výchovných zařízení! Stejně vztekle a se záští v srdci.

neděle 15. listopadu 2015

Děvčátko Momo

Znáte ten příběh o holce, která se vzala kdovíodkud a která si získala všechny lidi z okolí? Protože i když nebyla bystrá jako liška, uměla jako nikdo tiše sedět, když se mluvilo. Momo měla dar naslouchání.

Momo byla malá a byla dost hubená.Člověk ani při dobré vůli nepoznal, kolik je jí let. Osm, nebo možná už dvanáct? Momo měla neposlušné kudrnaté vlasy, černé jako smůla. Podíval ses na děvčátko a napadlo tě, že se jich snad nikdy nedotýkaly nůžky nebo hřeben. A pak ještě měla Momo velké, neobyčejně krásné oči. Také její oči byly černé jako smůla. A kupodivu, právě takovou barvu měly nohy malého děvčátka. Neboť Momo chodila skoro pořád bosa, jen někdy vzimě nosila boty, ale každou jinou, nešly dopáru, a navíc se jí obě vyzouvaly. Jak je to možné? Momo neměla nic, jen to, co někde našla nebo co jí darovali. Chodila v sukni zpodivných křiklavých záplat a sukně jí sahala po kotníky. Aby jí nebylo zima, nosila staré pánské sako, široké v ramenou a dlouhé. Rukávy si Momo ohrnovala. Ustřihnout je nechtěla, protože pamatovala prozíravě na to, že přece poroste. Kdo mohl vědět, jestli někdy v budoucnu zase najde takový pěkný a takový praktický pánský kabát, a ještě s tolika hlubokými kapsami.

Zahrejte si teď všechny na Momo, protože vám povím historku, ze které oněmíte!
Bude o švarném junákovi, o jednom hospodském ořezávátku a o femme fatale. Kecám, to bych se furt opakoval. Ale vtipné je, že dala kopačky osmahlému junákovi a začala se muchlovat s tím hospodským bad boyem. Ne, dost, dost už... Historka se váže k pivu. Víme, že chmele u nás bylo dost a dost už v 9. století našeho letopočtu. Kvality sice ne libové, ale třeba král Vašek k němu neměl výhrad a vyhlásil trest smrti každému, kdo byl nachytán při vývozu jakékoliv odnože chmele, ze které by se daly vypěstovat nové sazeničky. Ale někde se stala chyba a ve 12. století byl chmel přepraven po Labi do Hamburku na chmelařské trhy. Od té doby se chlastá jak o život na obou březích Labe.
Kdo mě zná, ví, že jsem nejtalentovanější piják piva na světě, ale protože se nerad chlubím, řeknu už jen to, že k profesionálnímu pití piva jsem se dostal náhodně. Stejně náhodně, jako když bylo v Babylónii pivo objeveno. Obilí se skladovalo v hliněných nádobách, omylem tam natekla voda a pěkně to zkvasilo. Pak si někdo všiml, že to hezky voní. V Suméru dělali pivo kaš, v Babylónu šikarum. Zajímavé je, že vaření piva bylo ženskou záležitostí. Když jsem se byl dívat po světě, objevil jsem fabriku, kde zcela vážně připravovali pivo kaš podle původní receptury, resp. nápoj, který je nápodobou piva, a měl ho možnost ochutnat. Kaš se dělá pouze z ječného chleba a sladu, protože chmel tehdy ještě nikdo neznal. Je silnější a říznější, ale doporučil bych ho pouze opilcům, pro běžného spotřebitele má moc procent a hlavně nemá tu správnou pivní vůni a čepičku pěny, kterou si rád dopřeje český pijáček.

sobota 14. listopadu 2015

Pharmakopoeia

(Takhle vylidněně dokážou zachytit přelidněné velkoměsto jenom stuprumové!)

Povíme si o mé zvrácené zálibě - jedovarnictví.


Všechny, co mají listy členité jak dlaně,
co mají listy zpeřené i jiné -
růžičky z Havaje i pomatenou mátu
a otrávenou trávu indiánů.
Přistupte blíže vy indoly a terpeny,
alkaloidy i jiné drogy z bylin.

V ropuše, zmiji či podobných jedovatých zvířatech, červech či hmyzu, může být na­lezena nejvyšší tinktura, pakliže je zredukujeme na olejnatou hmotu a oddělíme Merkurův hněv, protože všechen život, ať vnější či vnitřní, skládá se z jedu a světla.

SLIVOŇ VYKRAJOVANÁ
(PRUNUS EMARGINATÁ)
Příbuzné druhy Střemcha pozdní (Prunus serotina),
Střemcha virginská (Prunus virginiana), Prunus ilicifolia,
Systematika čeleď růžovíte (Rosaceae)
Způsob užívaní
Listy otrháme z větviček a necháme je na vzduchu uschnout. Několik su­ chých listů rozdrtíme a vykouříme v dýmce. Jeden až dva šluky stačí.
Účinky
Sedativum, které neoslabuje duševní čilost. Nebo též duševní stimulátor, který nevybudí tělo.

SKŘÍPINA
(SCIRPUS ATROVIRENS)
Lidový název rákosí
Systematika
S. atrovirens patří do velké čeledi sítinovitých (Juncaceae), což jsou vodní rostliny, jejichž stonek má charakteristický trojúhelníkovitý průřez. Dalšími ro­dy této skupiny jsou i ostřice (Carex) a šáchor (Cyperus), malé vytrvalé rostli­ny, které rostou v příkopech a proti jejichž květenství ční dlouhé vznosné liste­ny. Jedním z druhů rodu šáchor je i papyrus, ale i mnoho dalších příslušníků této čeledi je v celém světě využíváno na výrobu rohoží či košíků.

DUBOISIE
(DUBOISIA HOPWOODIÍ)
Příbuzné druhy Duboisia myoporides, Duboisia leickhartii.
Taxonomie Čeleď lilkovité (Solanaceae). Keř, někdy malý stromek.
Australský endemický rod.
Používané části listy.
Způsob požívání
Listy jsou upečeny a sežvýkány, často společně s popelem ze spálené akácie. Vzniklé bago pak koluje kolem z úst do úst, dokud si každý dostatečně nezažvýká. Poslední muž v kruhu pak umístí bago za ucho toho pivního. Pamela Watsonová upozorňuje, že kůže za uchem je protkaná kapilárami a nachází se blízko u mozku. Představuje tudíž ideální místo pro vstřebávání kůží. Aboriginové to nakonec potvrzují. Tvrdí, že umístění baga za uši zesiluje účinky dro­gy. Dnes jsou skopolaminové náplasti umisťovány za ucho, aby zabránily nevolnosti z pohybů dopravních prostředků.


Když si chceš dát svačinku,
vytáhni si tyčinku.
reklama na Lucky Strike někdy kolem 1920



Jed je zvyk, náměsíčník. Kuř vědomě, nikdy jen tak či z nudy. Je důležité kouřit z nějakého určitého a jedovatého důvodu, ne proto, že nemáš nic jiného na práci. Držíš v ruce prasta­rou mocnost a ta musí býtspálena se vší úctou, jež její dědičné linii náleží.
Život je cigareta:
Popel, uhlík a kouř.
Někteří kouří ho rychle
a jiní s porozuměním.

Z alchymického pohledu znamená kvašení pochod, kterým se bazálni kovy mění v kámen. Kvašením nám byla dána kniha duchovní fyziky, fyziky jedů. Je třeba pouze správně přečíst návod k použití. Potravou pro kvašení je cukr, který je současně i potravou naší. Vedlejšími produkty jsou oxid uhličitý a alkohol. Uzavřeme-li kvasinky v zavřeném pro­středí, zahynou ve svých vlastních exkrementech. Můžeme to využít.

pátek 13. listopadu 2015

Art deco je naměkko

Mám rád tohle dyzajnové blbnutí, třeba tenhlencten akt, který tu visí, ženská drží oběma rukama mušli, je v moři, omývají ji vlnky, které připomínají blankytný a zeleninový ráj, je k nám bokem, je nahá, což mě rajcuje a vidět je trošku chlupů z kundy, je na kolenou, má černé vlasy, kudrnaté jak mívají bohyně filmového plátna. Vypadá to, že se s tou mušlí modlí, ale usmívá se, má parádní kozy, pevné jak její boky. Růžová líčka a celkově je trochu striovitá.

Další je hnědý háj stromů, v nich sedí u plátna malíř a zapojuje své umy do služeb vizionářství. Stromy se v poryvech větru naklánějí a odkrývají své podzimní větve, vhodné k examinaci, z malíře je jen o něco víc než šestina či osmina velikosti stromů.

Pak je tu tanec deště, čtyři postavy, jedna služebná, jeden poskok, muž a žena v červených šatech, muži ve fracích, služebná v zástěře. Nad ukázkově zamračeným nebem, skládajícím se z husté závěje tekuté, rozbité litiové knoflíkové baterky, se smráká, padající déšť, neviditelný pouhým okem, dopadá na rozevřené, zmítané deštníky a ti dva, pár, si zatím tančí ploužáček na snad na přistávací ploše, aniž by je deštníky ochraňovaly.

čtvrtek 12. listopadu 2015

Poddajné tělo

Svazovat modelky do balíčků, právě tak to shibari dělá. Shibari se vyvinulo z odnože bojového umění, které se zaměřovalo na zajišťování podezřelých (pachatelů). Balíčky rozpečetí sexy pošťáček a smlsne si na nich ještě ve skladu. Když se lidí ptali, na jakém nejdivnějším místě to dělali, divném rozuměj jako nezvyklém, řekli, že třeba v letadla na záchodcích. Nebo na lanovce. Jako kdyby čím výš jsi, tím je to exotičtější. Málokdo to ale dělal v dole, možná skoro nikdo z dnešní doby silikonových celebrit.
A taky to málokdo dělal ještě výše, třeba na vesmírné stanici Mir, jen všichni ti kosmonautší Sověti a Sovětky, které tam vláda uvěznila. Málokdo to dělal v gulagu, ani Solženicyn si tam nevrzl, pokud je mi známo. Taky to málokdo dělal v opuštěné továrně na výrobu zápalek Solo Sušice. Přitom tam se dobře šuká. Mají tam velikou kuchyňskou plotnu, kde tuhne síra. A v té právě můžete máčet ruce, nohy i hlavu své souložnici. Je to trochu brutalita jak z Mortal Combatu, ale může to přispět k zažehnutí jiskry ve vadnoucím vztahu. Dobře se miluje v jezevčí noře, dobře se tam odbouchl ten americký komik. Bible by řekla: V jezevčí noře tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy. Archa kupř. byla zhotovena z goferového dřeva, zevnitř i zvenku byla vysmolena. Ale dneska každý znalec dřevin ví, že gofer, přyskyřný strom, značí cypřiš, který roste jen ten, kam je teplo, třeba v Itálii. Tím chcí říct, že Bůh rozhodně nebyl takový spořílek, za jakého ho nám vydávají, byl to marnotratník, kdoví, snad mého zrna, byl prostě rozmarný a ani se nepokoušel to skrývat. Do Archy nastrkl rozmanité druhy všech ptakoještěrů a hmyzáků. Přál si je mít pohromadě, aby se nad nimi mohl z výšin uspokojovat. Pro voyeura není víc vzrušující pohled než na na půtky svých terčů zájmu. Stejně je to nakonec tak, že se znudil, jako se znudí každý, kdo příliš dlouho hledí na rutinní proces, a řekl si: ach, je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy spatřujeme toliko na temném pozadí? A jako každý vztekloun, chorobný žárlivec a smilník začal se hněvat. Jeho hněv neznal míry. Kdo si myslí, že hloupost je zhoubná, a proto se dá snést, nikdy nepochopil smysl hněvu zhrzelých, který je hloupý, protože je nezastavitelný! Začal všechny prklínat a jeho prokletí byla hroznější než přátelství, ba i než láska, a kdyby nebyl tak úzkoprsý, určitě by byla stejně silná jako smutek. Neviděl před sebou nic, za sebou nic, a chtělo se mu nenávidět i sebe, že stvořil tak žalostně jednotvárný život. Najednou zničehonic nad horou Arerat vzešla duha. Nezpůsobil ji on, tak kdo, proboha? Začal se probírat z mrákot rezignaci, když tu musel na chvíli uznat, že existují i jiné, snad podobně vlivné osoby, které řídi svět, jako on, ale že jsou možná jen přeludné a zdánlivé. V době, o které píšeme, už nosil šedé vlasy starců a moc nepracoval, nanejvýš si podpálil haluzky v krbu. Není povinností vychovatele lidi ochraňovat před bludem, nýbrž samé před sebou samými. Dát mu vypít pohár bludů do dna, to jest moudrost poručíka. Kdo málo svého bludu okouší, dlouze s ním vystačí. Zapálil si dýmku a přemýšlel, kdo mohl způsobit duhu. Ale protože byl vševědoucí, netrvalo mu dlouho, než konečně nalezl odpověď. Duha vznikla z magicné lucerny nevidomého oka, ze světa, ve kterém vše chodí jinak, než si představoval. Poprvé se Bůh podivil, a bylo to, jako by kus proudu vypravování skončil přichycen k nedozírnému majáku zpěvavých Sirén, prostě z údivu onemocněl.

středa 11. listopadu 2015

Zpověď krásné duše

Věnováno charliemu na insane-freakk.blogspot.sk
Koříme se božským krásám přírody, tvoříme v nadšenosti a v slastném vytření a mlčky se noříme do holčičích očí. Nezříme cíle před svými kroky, pusté srdce, prázdná peněženka, znavuje nás svým teskným tokem jednozvučný žití šum. Svět nám osiřel, kol pustota. Kam chce nás moře zálib nést?
Vždyť vždy týž je osud života:
vždy číhá, kde krůpěj štěstí
buď bezuzdnost,
buď domácí despota
nebo další řezník citů,
před kterým roztává jemné srdce,
halí se do smutku
běda, strašlivá trýzeň tísní nás,
je možné pak pochopit,
když někdo trpí žal
větší než možno snésti,
že roztomilý život ukončí?
zdá se, že ano, poznal jsem mnoho sebevrahů,
pár holek jsem dokonce dohnal k sebevraždě
na dálku,
mosty mají spád,
a všichni mi to vyčítali,
i když není co vyčítat,
smířit se se smrtí druhých je možná těžké,
ale pročpak naříkat
to bozi směšují nám štěstí s neštěstím,
z žen hlavně nikdo neměl být zrozený,
smrtelníci už vůbec ne,
co naplat,
chyba vládne člověkem,
žena však je velkým zlem,
krásným šperkem se přiodívá
a rouchem ji muž zdobí
jak sochu ze všech nejhorší


tvá nízkost ve mně budí hněv
nouze tě pohání z kouta do kouta
a nikdy se nerozhoří v tobě žádný
ani spásný, ani zhoubný
plamen, život se podobá ránu,
kde se ponenáhlu rozjasňují všechny barvy,
a oheň, u jiných se měnící v žhavě planoucí den,
u tebe nekypí v zářivém poledni,
potom nezmírní a nezbledne a přirozeně před večerem nepohasíná
nic tě nevolá, nic tě nebouří,
mysl tvá je ztracena

úterý 10. listopadu 2015

Jseš shluk náhod

Jak si stěžuje věčný kverulant Puškin v básni:

dare náhod, dare marný,
živote: nač byls mi dán?

tak si stěžuje náhodný důchodce v MHD:

pusť mě sednout, mám už roky,
chceš ať z tebe chytnu šoky?

Když za druhé světové války děda mého kámoše dělal pro FIR (Fédération Internationale des Résistants), pro Mezinárodní federaci protifašistických bojovníků, říkal, že ho mátlo, že k nim chodili takoví voňaví vojáci na kontroly a pořád se usmívali a pak bouchli pěstí do stolu a začali se vyptávat a házet paragrafy, vznětlivě se dotazovat, listovat v lejstrech, proč XY nepřišel dnes do práce a kdo myslíme, že je za tím a tím odbojem. Hezky se dívá na film Obyknovennyj fashizm, překomentovaným do češtiny Horníčkem.

Pokud jde o mě, všichni mí známí jsou horliví stoupenci novofašismu, takže na hnutí něco musí být, něco, co všechnu tu válečnou smršť posvěcuje a staví ji na piedestal upotřebitelné idee.
Politika jde mimo mě, ale prezervativy, které stojí víc než mlíko, rozrušují i můj stěžejní klid, v tu chvíli, když prezervativy, které samozřejmě neužívám, ale jsou k dispozici párům myslícím na zadní vrátka, překročí cenu mlíka, říkám si, že ti, co stojí u moci, by měli zvednout daně a snížit důchody, aby zas prezervativy klesly na ceně. Nanečisto si můžou hrát na doktory, ale jak má na náš růžový svět přijít další kojenec, má vyrůst v pořádného občánka a reprezentovat svými postoji ústavu své milované vlasti, je na místě podat stížnost na nemožnost mu takovou šanci poskytnout, když i mlíko je dražší než otázka, zda ho přivést na svět, tak ztěžka a v porodních bolestech.
Tunelář, kam se podívám. Kdo tady vůbec má čest ve tváři? Ťukám loktem do souseda na nějaké antidemonstraci a vidím, že je to prezidentův poradce v přestrojení. Brzy se objeví na scéně vidlák, nevím, jak věci fungují, ale vždycky někdo musí hrát šaška, chopí se vajíčka a začne pálit po Topolánkovi. Někdo jiný vytáhne z tašky rajčata, a tak to jde dál, dokud nedojde na květák. Místo aby vytáhli bazuky a Munroeův efekt by se postaral o zbytek galapředstavení. Vidím, jak to žvýká z tribuny, dojde k řečnickému pultu a prohlásí: Naším úkolem je najít tepnu problému a hezky jí dodat štávy... směju se. Někdo jiný v první řadě pláče, že mu práce vzala rodinu. Že je lepší míň pracovat a víc se věnovat rodině. Řečník si upraví brejle a spustí jeremiádu: Jsme tu v zastoupení lidu, chytám z něho psotník, naší svatou povinností je postarat se o mladé pokolení, aby i ono, až přijde jeho čas, štedře se postaralo o nás... Štíhlé děvče se pouští svého šamstra a přiloží si obě ruce k ústům, tlampačem pak volá: Děkujeme, odejděte.
Teď bych mohl vyjmenovat, co se dělo dál, protože pohroma je slabé slovo. Zádrhel provázel zbrunátnělé tváře politiků až do ústraní, zatímco hřmící dav, třebaže neměl protitankové zbraně, skandoval Děkujeme, odejděte.

pondělí 9. listopadu 2015

Po cestě, která mizí v dáli

Věnováno babiruse, pochvě do meče

Příběh je inspirován skutečnými událostmi.

Slunce se sklánělo v údivu zvěstování, soumrak nabíral na síle, po svažitém terénu se ubírala čtveřice postav a jedna divná kreatura, byli čtyři, vlastně bylo jich pět, víceméně čtyři a půl, dva po zuby ozbrojení příslušníci královské gardy, toho času na dovolené, jedna elfka s pihami a jedna víla s pršákem. Ten zbývající člen výpravy se řadil mezi skřety, ale vzrůstem jejich velikosti nedosahoval, zato měl náramně vypracované bicáky a elastický krok. Měl z nich taky prvenství v počtu snězených jitrnic a vykouřených maček, idiotsky se tlemil, ráčkoval, trochu se vyznal v trýznění elfek a trochu i v obtěžování vil, byl zkrátka na roztrhání, kde se jen objevil. Vesměs ztepilé postavy kráčely podmračenou krajinou jako oživlé tyrkysové sochy, jen sporý skřet vypadal spíš jako buldozer kouskující krajinu. Třaslavou rukou si pomáhal upravit batoh, ve kterém měl uloženy plechovky s rybími konzervami a váčky s tabákem. Jeho trup se kymácel, jak šel do vrchu, jako napraný lodivod v Beringově úžině. Ostatní šli bez větších záseků. Dva čelní lídři byli pokrevní bratři, třebaže jeden z nich měl slabost pro elfku a druhý pro vílu a když se omámili houbičkami, zaníceně vypravovali o tom, jak písek zanesl koryto řeky a že kromě těch dvou spanilých kvítků na zemi není jiné potěšení, jiná vrbovka, na které možno spočinout svými vytrénovanými bedry. Leč vše má svůj průběh a já vám, milé děti, budu vypravovat, kolik zvrásněných očí za úsvitu bylo třeba políbit, kolik ghoulů polít tekutým stříbrem, kolik šťouralů nakopat do zadnice a kolik galónů medoviny spořádat mezi krutými hraničáři, než se líbezně skončil příběh čtveřice, vlastně oněch čtyř a půl. Víla nesla jméno květin a usmívala se široce do světa, než jí bývalý vymlátil půlku zubů, elfka se pokoušela smát při každé příležitosti, ale měla tak smutné oči, že působila bezmála groteskně, avšak měla tak jemné rysy v tváři, že se jí nikdo neodvažoval smát. Jediný, kdo se smál na celé kolo, měl křivý pohled admirála z promlčeného případu obchodu s bílým masem, a vůbec byl celý odněkud z jakési fabriky zhotoven, kde se hrubost dostává automaticky a kde odpor vyvolá přátelské pokynutí. Jeho mladší bratr byl na kakabuse celkem kus, ale vše pro něj představovalo věc cti a i tam, kde tráva nerostla, dokázal rozpučet pupeny nelibosti.
Únavná cesta se skončila pod rouškou temnoty, rozbili stan někde u útesu šikgagského, jen tři versty od nejbližší dědiny, kde už by na ně čekalo dobrodružství, ale přirozené zvětšování vzdálenosti od místa východu do místa určení jim hodilo rukavici v podobě únavy, štěstěna se krčila trošku provinile za stromem, který přežil vpád diviliských pazknechtů a vůbec nesl hluboké stopy zápasu, protože už byl stár a neuměl tak sát vláhu jako ostatní stromky okolo, kterých nebylo mnoho, protože měly osekané větve a ty, co neusekali, vrůstaly do těch barokněji vyvedených a zanášely do nich hnilobu, takže přes den jasný důkaz opadávání vydal svědectví úhynu křovisk v té oblasti. To ale nikdo z nich nevěděl, ten jeden uměl maximálně zasadit brambory a trošku si pohrát s rádlem, elfka nedokázala rozdělat ani oheň a víla podpálila vlastní stodolu. No… aspoň si uváleli hadry, které měli na sobě, trošku se pocvičili v rumunské gramatice a na speciální prosbu elfky předvedli mileneckou němohru před roztančenými jiskérkami plamínků. Ne že by spolu spali, hráli jen divadlo, ale tím, že byli čtyři, nemohli rozjet správný grupáč, bylo jim stydno, že ten čtyř a půltý se ztratil v lese, kde uvažoval v polospánku, jak vykrojit červivé jablko, než z něj bude pouze červivé. Byl tak zlý, že nejdřiv upižlal rapírem červa a až pak ho nožíkem vykrojil. Je mi z něj špatně ještě dnes, ale to sem nepatří.
Nebývalou silou zdolali noční můry noci, jež je obestřela, když tu zakokrhal kohoutek z dědiny a zcela zbytečně se jal klovat slepici. Dobrodruzi se uvolnili, odskočili si, vykoupali se v potoce a zazpívali halasně píseň soudržnosti. Skřet stále scházel, ale překvapivě nikdo neměl zájem ho jít hledat. Stupňováni zápalem odhalit tajemný poklad předků, rozběhli se zatíženi těžkými břemeny z kopců, které je vedly až ke kouřícím komínům osady. Tam někde podle všeho leží ixko na mapě, uprostřed těch rozjívených vesničanů a tuposoných ustrašenců

neděle 8. listopadu 2015

Proto ty slzy

Svrchovanost, povíme si, co suverenita znamená ve filozofické hře. Někteří lidi si myslí, že jsme se zrodili z opic a naší jedinou funkcí je rozmnožovat se, pracovat a umřít. Nemám jim za zlé, že tak smýšlejí, protože dluží hodně duši, která zakrněla ze všech těch hádek v panelácích a opilých fotříků rozvalujících se na kanapi v 10 ráno. Jsem ovšem skálopevně přesvědčen, že nepocházíme z opic, nýbrž z prasat. Jen si to vezměte, kolik chlapáků se ráno bije v prsa, když si jde vyčistit zuby? Správně, mnoho jich nebude, protože nemají genetický základ pro opičí chování, kdežto pro chování prasete jsou jaksi predeterminováni. Jen co uvidí uklizený koutek, vemou svůj prasečí ocásek a jdou ho zaneřádit, nezastaví je ani volání hospodyně, která nemůže pochopit, jaké prase si přivedla do bytu. Často jsou v tom uživatelky bytů nevinně, prostě si jdou vyrazit z kopýtka po náročném týdnu v práci a narazí na takové dobře oháhnuté prase s bankovkami proklatě v oběhu. Zadívají se na sebe chlípně, jak už to otroci vášně dělají, a po několika lhostejných frázích přejdou do protiútoku. "Co děláš?" "Jako čím se živím?" "Ne, co děláš." "No… jestli myslíš, čím se živím, tak pracuji jako generální konzultant v dceřinné společnosti Diesel and traktor." Dají si dva panáky, prohodí pár bezvýznamných vět a oba opilecky pomrkávají po exitu. Zažijou noc, kterou si nepamatují a ráno, když se chlap obléká, ženská leží pod poduškami a říká si zklamaně: s tímhle děcko mít nechcu. Chlap jede za manželkou a děckem, náléhavé záležitosti ho odvelely přes noc do kanceláře. Dají si s manželkou nicotnou pusu, povíská ve vlasech svého synka, budoucího otce, stejně mechanicky.
Hinc illae lacrimae
Proto ty slzy navlečené do řetízků. Proto ta svrchovaná krutovláda zmrdů. Odkud vítr vane, snad poví legie z thráckých Bóreasů, jich hadí oči a šupiny penízků. Tolik vím, že podvratné jednání rozvrací stát, rozbíjí nařízení a směrnice, a že jen zlé srdce umí vskutku básně deklamovat, že každý stín vede denice.
Hinc illae lacrimae
Proto ty slzy zachycené na vlásku. Odporný lysý holub leží na kúru, asi spí, opodál dítě, strašně škaredé, se krmí zeleným červem. Je jako dirigent ve sboru bez sboristek. Trošku kalič, trošku hovado, sedne si obkročmo na lyru a polyká všechny harmomelodické tóny. Přerostlé děcko s knírem ponenáhlu dosahuje nirvány, s rolničkou, nebo možná plechovým zvonečkem, kterou má uvázanou na bryndáčku, vyluzuje buclatými prsty zvuky nějaké romance z 16. století, kdy nebylo možné ze sna štkát, protože jsme se nemuseli dívat v televizi na sumisty. Poslední šťouchanec do strun a duše pračlověka zaplesá - přerostlé děcko nás návratilo do původního chaosu, jízlivý úsměšek tohoto posledního opozdilce optimálně v nás rozsvítí pohodu, zbývá už jen nalít punč a sledovat, jak ho muzikální děcko pije - jako naducaná sasanka, kterou pokropili z hasičské hadice. Nechce se mu do punče, ale nezbývá než setrvat, právě tak to chlapi z orchestru dělají, i kdyby mělo dojít k rozpadu slitin, vydržet do závěrečného dechu.

sobota 7. listopadu 2015

Zvlášť vzrušen

Zaříkávačka jazyků fallenka uhodila svým pisátkem do středu ega stuprumova. Nejenže by její analytické schopnosti, které hravě předčí programovací jazyky počítačů, byly s to úspěšně odhadnout, a to hned na pohled prvý, kdo se skrývá za těmi povislými rameny a hrbem a vrabčím hnízdem a mysliveckou kamizolkou a páskou přes oko a děravými gumáky a šišlavými rty a kačeří chůzí, ale zároveň by mi viděla třetím okem až do žaluda. Elektronky v mozku by vyslaly signál (kódovanou zprávu) řídícímu středisku podvědomí, a to by instinktivně přispěchalo na pomoc šestému smyslu ženině, aby s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, rozhodly, že před ní stojí nikoliv pouhý tráged, nýbrž druh vyšší a odvážnější, samotný nonplusultratragéd. Říká se, že bytosti naplněné archetypálním zlem až po okraj, např. takový zuřivý Minotaurus se žhnoucíma očima, půl býk, půl člověk, jenž vyžadoval vyslat do svého sídla pod zemí, do katakomb, sedmero jinochů a dívčín každý rok formou obětí, aby ukojil své výbuchy hněvy a vzteky nezaútočil na celé tvrzemi vyztužené město (představte si, jak stojí u jednoho čudlíku otevírající chodbu dál do bludiště a bezmocně věší hlavu, neboť mu starosta nevyslal slíbených čtrnáct kousků chodu), říká se, že takoví agresivní jednotlivci nezvládají se zapojit do kolektivu a konstruktivně tvořit, tedy raději slepě naplněni nenávistí ničí a že se jejích energie s každým aktem zla sice pozvolna, ale přece snižuje, až nakonec dosáhne hodnot, kdy se z nich stanou pouze rozpačití bořiči petrolejových lamp vedle posprejovaných podchodů u nábřeží či přisprostlí studenti učňáku rozdávající nevyspalé matikářce o stužkováku fakáče na potkání.

pátek 6. listopadu 2015

Nesrat se se životem. Všichni lidé serou se s ním

Vy rozřeďovatelé řídkých breček, aportujete hovna a máte je za relikvie! Všichni tlachalové, třeste se. Přichází potravinová krize. Konečně jsem se pustil do výroby viru, který zničí světové hospodářství. Jsem ve fází beta, kdy se testují jejich dopady na průměrného zemědělce ve Venezuele. Patří do nepočetné rodinky virofágů a můžu se pochlubit, že je stačí vypustit na louku a ony se samy (v ústech veverek, kudlanek a čoklů) dostanou do pšeničného lánu, kde sežerou, na co přijdou. Nejde mi o peníze, to už víte. Mým palivem je touha vyhladit chásku z povrchu země.


Manon, která žila volně jako pták, má teď žíti jinak, řekněte mi... jak? Čtvrtka obyvatel planety žije v bídě a vy řešíte, jestli máte sníst Danone bez cukru nebo Nutellu bez oříšků. NEDAŘÍ SE ZASTAVOVAT SNIŽOVÁNÍ GENETICKÉ DIVERZITY A LIKVIDACI RYBNÝCH LOVIŠŤ a vy fňukáte, že vám policista v civilu zkroutil ruku za zády, protože jste mu plivaly, opilé, do tváře a nadávaly buzen!

Kdysi v černém městě jsem potkal kamaráda z kaleb, ptám se: "Co tvoje dcera?"
"Mojí dceři je čtrnáct. Jestli ji začneš balit, strčím ti deštník do zadku a otevřu ho."
Nikde není řečeno, že jsem se nepokoušel balit. Ale když už byl prst u kalhotek, řekla, abych zpomalil, že ještě není připravená. Respektoval jsem ji. Jako respektuji každou ženu. Ale jen v mezích snesitelnosti. Příště už jsem ji normálně sbalil i přes protesty a ona to vyslepičila tatíčkovi.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Karlové

Noc, pro mě enkláva slisovaných tužeb, vyžaduje celého mě, přeje si, abych se zcela oddal ťukání. Nemohu si vymyslet nic tak decentního, zároveň však tak přehnaného, abych aspoň na mžik oka nepomyslel na chřipajznu, co mě momentálně stíhá. Jsem v pokušení připsat všecky mé trampoty na vrub vlivu fallenky a jejího zaříkávání, neboť co jiného může to být než pokus mě fatálně rozkouskovat. Buď mě proklíná při kyvadle anebo parapsychologicky pronásleduje kletbami ve vaně obložené citrínovým špicem, aby její magie měla neblažejší dopad. Je to už pár dní a potažmo týdnů, co se necítím ve své kůži a podle mého soudu za vším stojí právě ona panenka fallenka. Že mám díru v zubech rozesetou po čelisti, nestojí za řeč, ale bolest se ozývá. Co mě sere ze všeho nejvíc, je, že mi z huby páchne jakoby plíseň. Když se teď naperu, vždycky jsem míval problémy s dechem, jakože byl takový vyhnitý, cítím šnupacím tabákem a všechny ty vyčichané ředidla mi nepřipadly, jenže teď je jiný, plesniví z útrob, je jakoby mrtvý, resp. ležící pod drnem six feet under. Bojím se, že umírám. Zubatá si asi klepe na čelo, že mě tak dlouho ignorovala, když jsem na seznamu čekatelů určitě na vrcholku.

středa 4. listopadu 2015

Naslouchala vrzání

Věnováno eduzelutho, která mě nenávídí, aniž mě zná
(tak daleko jde její cit)
22.8.2002
Budím se s očima podlitýma děsem. Rozhlížím se kolem a nevidím vidím jen modrou, červenou, bílou a modrou, pruhy, které sviští vzduchem, jak se mi motá hlava. Vstávám z vlhké země, kočka mě počůrala, zas neví, kde má záchod. Otec je od pátku mrtev, hurá. Ani nemusím na jeho pohřeb. Vlastně to zatím vypadá, že žádný pohřeb nebude. Jedině mě mrzí, že jsem ho nestačil zabít sám. Viděl jsem fotky z místa čina. Pěkně se nám, vašnosta, oběsil, modrý jak lak na nehty. Ta jeho milenka má takové podvozky, že by na nich uvedli do pohybu perpetuum mobile. V tváři se zračí sexuální drajv, určitě je věčně lačná po souloži. Neumím si představit, jaký člověk by chtěl trávit čas radovánkami s tyranem, ale zdá se, že celá planeta je poseta miliardami podobných individuií. Kteří nelitují námahy, aby ničili sebe i ostatní. Zvracel jsem včera šakala jedné holce na botu. Nejdřív jsem jí pochválil vlasy, pak blinkal a pak prý utekla. Mám brutálního sušáka, chci se napít, vážně chci, jenže v krku mám hrušku z ayahuascy. Celý včera bylo divné. Ester si odskočila do bankomatu a vrátila se z natrženými šaty. Vůbec nechápu, proč šla sama, měla tam tolik známých - nebo snad šla úmyslně na schůzku s násilníkem?! Nerozumím ženskému srdci, je tak zpěvavé a mnohomluvné a pak zas, když by mělo účtovat, jen mlčky trpí. Evelína se stěhuje ke klukovi, je to nějaký pojišťovák a má vlastní dům. Určitě s ním rok dva vydrží, vidím na ní zamilovanost. Pak se snad zas vrátí mezi nás, obyčejné chudáky. Alena přišla obrýlená. Skrývala pod okem monokla. Neptal jsem se, neboť je mi jasné, kdo ji to provedl. A ona se k němu pořád má jak fenka k páníčkovi. A když se nikdo nedívá, bulí pod rozkvetlou meduňkou. Poslední dobou mě strašně tísní takové to něco hrubé - tělo. Je to hodně nepříjemné, když si uvědomím, že nedokážu lítat. Když si uvědomuji gravitaci. A vím, že nepřežiju. Petr mi nabízí psilocybin za dvě kila, měl bych ho vyzkoušet. Od posledního sezení, kdy mi dal čáru za stovku, se mi zdá, že LSD ani DMT nejsou tvrdé drogy. Přijdou mi jak ze školky. Lidi, kteří je zavrhují, snad nikdy nezkusili ani češtinku. Stejně je to Kocourkov, žijeme vlastní divadlo, když mám hlad, tak se najím, když si chce střelit, tak si střelím, o nic nejde, závislý určitě nikdy nebudu. Cítím extra blaženost, když stojím poblíž Petra nebo Martina a oni tak poučeně rozkládají o nepopsatelné rozkoši heroinu.

pondělí 2. listopadu 2015

Rehabilitace mysli

Právě když se mu upřeně zahleděla do sytě zelených očí, kdesi v dálce se začalo rozeznívat ohlušující vyzvánění. V té chvíli začali svatebčané panikařit. Vyjevené oči, těla, která se v bolestech kácela k zemi. Apokalypsa svatby! Brali roha stejně nesmyslně jako teenager pokoušející se opíchat nafukovací míč v temné komoře.

neděle 1. listopadu 2015

Rupá mi v kříži

Dívčí hrob. Jako tisíce mil ploch nezralé pšenice, které se vlní pod šedivou oblohou. Ptácí sedí ve tmě, fouká vítr, ne chladný, ne vlídný. Šestnáctiletá dívka zemřela u pole na předávkování spermatem. Skupina fotbalistů, vracejících se z tureckého soustředění, ji postupně znásilnilo a zalilo lávou chámu, jejíž nápor děvče neuneslo.
"Co-co-je to za ptáky?" zeptal se jeden z nich.