pondělí 9. listopadu 2015

Po cestě, která mizí v dáli

Věnováno babiruse, pochvě do meče

Příběh je inspirován skutečnými událostmi.

Slunce se sklánělo v údivu zvěstování, soumrak nabíral na síle, po svažitém terénu se ubírala čtveřice postav a jedna divná kreatura, byli čtyři, vlastně bylo jich pět, víceméně čtyři a půl, dva po zuby ozbrojení příslušníci královské gardy, toho času na dovolené, jedna elfka s pihami a jedna víla s pršákem. Ten zbývající člen výpravy se řadil mezi skřety, ale vzrůstem jejich velikosti nedosahoval, zato měl náramně vypracované bicáky a elastický krok. Měl z nich taky prvenství v počtu snězených jitrnic a vykouřených maček, idiotsky se tlemil, ráčkoval, trochu se vyznal v trýznění elfek a trochu i v obtěžování vil, byl zkrátka na roztrhání, kde se jen objevil. Vesměs ztepilé postavy kráčely podmračenou krajinou jako oživlé tyrkysové sochy, jen sporý skřet vypadal spíš jako buldozer kouskující krajinu. Třaslavou rukou si pomáhal upravit batoh, ve kterém měl uloženy plechovky s rybími konzervami a váčky s tabákem. Jeho trup se kymácel, jak šel do vrchu, jako napraný lodivod v Beringově úžině. Ostatní šli bez větších záseků. Dva čelní lídři byli pokrevní bratři, třebaže jeden z nich měl slabost pro elfku a druhý pro vílu a když se omámili houbičkami, zaníceně vypravovali o tom, jak písek zanesl koryto řeky a že kromě těch dvou spanilých kvítků na zemi není jiné potěšení, jiná vrbovka, na které možno spočinout svými vytrénovanými bedry. Leč vše má svůj průběh a já vám, milé děti, budu vypravovat, kolik zvrásněných očí za úsvitu bylo třeba políbit, kolik ghoulů polít tekutým stříbrem, kolik šťouralů nakopat do zadnice a kolik galónů medoviny spořádat mezi krutými hraničáři, než se líbezně skončil příběh čtveřice, vlastně oněch čtyř a půl. Víla nesla jméno květin a usmívala se široce do světa, než jí bývalý vymlátil půlku zubů, elfka se pokoušela smát při každé příležitosti, ale měla tak smutné oči, že působila bezmála groteskně, avšak měla tak jemné rysy v tváři, že se jí nikdo neodvažoval smát. Jediný, kdo se smál na celé kolo, měl křivý pohled admirála z promlčeného případu obchodu s bílým masem, a vůbec byl celý odněkud z jakési fabriky zhotoven, kde se hrubost dostává automaticky a kde odpor vyvolá přátelské pokynutí. Jeho mladší bratr byl na kakabuse celkem kus, ale vše pro něj představovalo věc cti a i tam, kde tráva nerostla, dokázal rozpučet pupeny nelibosti.
Únavná cesta se skončila pod rouškou temnoty, rozbili stan někde u útesu šikgagského, jen tři versty od nejbližší dědiny, kde už by na ně čekalo dobrodružství, ale přirozené zvětšování vzdálenosti od místa východu do místa určení jim hodilo rukavici v podobě únavy, štěstěna se krčila trošku provinile za stromem, který přežil vpád diviliských pazknechtů a vůbec nesl hluboké stopy zápasu, protože už byl stár a neuměl tak sát vláhu jako ostatní stromky okolo, kterých nebylo mnoho, protože měly osekané větve a ty, co neusekali, vrůstaly do těch barokněji vyvedených a zanášely do nich hnilobu, takže přes den jasný důkaz opadávání vydal svědectví úhynu křovisk v té oblasti. To ale nikdo z nich nevěděl, ten jeden uměl maximálně zasadit brambory a trošku si pohrát s rádlem, elfka nedokázala rozdělat ani oheň a víla podpálila vlastní stodolu. No… aspoň si uváleli hadry, které měli na sobě, trošku se pocvičili v rumunské gramatice a na speciální prosbu elfky předvedli mileneckou němohru před roztančenými jiskérkami plamínků. Ne že by spolu spali, hráli jen divadlo, ale tím, že byli čtyři, nemohli rozjet správný grupáč, bylo jim stydno, že ten čtyř a půltý se ztratil v lese, kde uvažoval v polospánku, jak vykrojit červivé jablko, než z něj bude pouze červivé. Byl tak zlý, že nejdřiv upižlal rapírem červa a až pak ho nožíkem vykrojil. Je mi z něj špatně ještě dnes, ale to sem nepatří.
Nebývalou silou zdolali noční můry noci, jež je obestřela, když tu zakokrhal kohoutek z dědiny a zcela zbytečně se jal klovat slepici. Dobrodruzi se uvolnili, odskočili si, vykoupali se v potoce a zazpívali halasně píseň soudržnosti. Skřet stále scházel, ale překvapivě nikdo neměl zájem ho jít hledat. Stupňováni zápalem odhalit tajemný poklad předků, rozběhli se zatíženi těžkými břemeny z kopců, které je vedly až ke kouřícím komínům osady. Tam někde podle všeho leží ixko na mapě, uprostřed těch rozjívených vesničanů a tuposoných ustrašenců

Žádné komentáře:

Okomentovat