Líbali se zrovna v parku na lavičce, dokonce jí sahal pod sukni. Když se tam dobýval, prošel kolem nich muž na dvou nesmírně neohrabaných nohou. V každém jeho pohybu byla patrná ztuhlost. Ale ani nekoukl jejich směrem, takže si ničeho nevšiml a pospíchal dál.
Nijak je ta příhoda nevyrušila. Tedy až na to, jak neohrabané měl ten pajdula nohy, to se jim do paměti vrylo a zítra to taky vyslepičili ve třídě.
Citově mě nezasáhlo skoro nic.. od doby, co jsem málem vypustil duši.. z nešťastné lásky... mě máloco zasáhlo. Sice jsem od té doby byl dva roky v léčebně... ale nikomu to nevyčítám, rozumíte? A lásce už vůbec ne. Je to hodná holka, má sice rodinu s úplným vychcánkem... ale co je mi do toho. Je to jejich svět! Moje dimenze je určena láskou k té holce, ne k její pošahané rodině! Ten ohava je nemožný. Tlustý jak poleno a od pohledu eunuch. Kolik hodin denně jí může sledovat? Chodívá s ní i na dámské jízdy? Jak naložil s dopisem, který jsem jí kdysi odeslal? Snad ho nespálil, dokud si ho v ruměnci tváře nepřečtla. O tom dopise se mi zdálo měsíce. Sděloval jsem jí, že ji miluji a že se odevzdávám do jejího náručí! Sliboval jsem, že udělám vše, co mi přikáže. Nejsem nijak zvlášť typ na lásku, nejsem posedlý, chápete, ale tady jsem asi udělal něco, co ji popudilo. Nahlásila mě zdvořile na policii a poslala na mě ukrajinské vrahouny. Ti mi dali co proto, vybili mi dva zuby, zlomili žebra, no chápete.. málem jsem chcípl! Ale to mě neodradilo od lásky k té slečně.
Kdybych chtěl, pokračoval bych ve vášnivých vyznáních až do skonání světů! Ale já jsem rozumný stuprum, já nikdy nežebrám, nikdy se neprosím o lásku! Posílám jí e-maily už dvanáct let a pořád mi odepisuje jen kompjůtr: stojí tam něco ve smyslu: "e-mailová schránka byla zrušena, nebylo možno doručit!" Ale to neznamená, že si to nepřečtla, to jen znamená, že schránka, to úložiště, nefunguje... fyzicky ten e-mail, ty e-maily čte, všechny si je před čtením přehrává a roky předříkává... je to prostě moje pusinka, moje malá princezna... moje ******.
Špitejme si, slečny. Ve špitání je jistá moc. Co je se špitem, se nikde nerozkřikne. Mezi sebou si povězme, že vy nejste zrovna nejbystřejší čtenářky a na mluvení vás neužije. Většina z vás má asi jiné starosti... koukat na monitor počítače, přebalovat kojence... trhat plevel na poli. Ale právě proto, že nejste žádné filozofky, si můžeme povědět tajemství. Dáte se snadno nalákat? Tak jo, nebudu vás déle na skřipci napínat. Myslím, že vám to řeknu. Lidstvu nikdy nezáleželo na tom, na čem jedině by mu mělo záležet. Místo toho jsou tu charity, spolky pro ochranu romských dětí, jsou tu nepřeberné zástupy lidí tak zcela propadlých pomoci bližnímu, že by mohli chodit s holým krkem bez šály v mínus třiceti, a stejně by nechytli rýmičku, jak jsou zapálení... dále tu máme hospice a ústavy, sbírky čajových podšálků, membrány mikrofonů jsou tenčí než chlupy na zadku paviána, chlupaté stonožky Megalopyge opercularis, jejichž žeh je srovnatelný s popálením lávou a další a další roztodivnosti, ale tak to už chodí. A taky se vybírají manželé po Tinderu, splátkové kalendáře jsou nesplatitelné, pokud se nedožijete ve zdraví a chuti osmdesátky, námezdní pracanti si místo pátečního poslechu Mahlera čím dál častěji kupují plechovky piva, aby je vypili na zahrádce s příbuznými. Fetišisti mají nové modly a úchylky, třeba na strupy v oblasti bříška a na dlouhé nehty na nohách. Trvající vztahy se rozpadají jako listopadový uragán nad lesem, aby se narychlo vyměnili za sekundové sexy a týdenní přísahy, ty chvalozpěvy na divokou a stydkou kost a chamtiví miliardáři vysílají turisty do vesmíry v kapslích, aby si vytvořili odkaz. Žijeme skutečně v divném a ošklivém světě, a která z vás tu přistála jen omylem, jen jako nedobrovolné dítě při spojení pohlaví dvou lidí, kteří se ani moc neznali, jistě má měkkounce vykroužené oči a lebku ve tvaru srdíčka a musí šprýmovat, jinak by měla věčně vlhké bulvy od pláče. Dostala by se se mnou lehce do sporu... a třeba by mě argumenty i rozkopala. Budiž, rád prohraji s jemným a vznešeným, neboť sám jsem dalek něčeho takového. Jsem spíš jako mokré dřevo, které nechce vzplanout! Ve srovnání s vámi, se slámou, nejsem ani vzácný, ani libový. Ale když vidím, co se ještě dá zvorat, nemohu být zcela kliden. Například podle bureaukratů dochází právě teď k revolucím v učení, dochází k didaktickým pokusům o výchovu zcela nesoustředěných, na výkon a známky zaměřených žáků ve školách, kde místo pachu oldschoolových tabulí a hub už ucítíme jen vyblýskaný odér tekutých krystalů monitorů. Pěstitelé růží sedí za svými poniklovanými stoly na židlích potažených lacinou kůží a vážou smuteční věnce. Občas mrknou výlohou do ulic, kde se jakoby vznáší dřímota. V mračnu a dešti zplodin se navzájem míjí pasanti s rouškami na nose, někdy i se dvěma, jen pro cajk a v jednotvárném chodu drží ruce těsně u kapes, aby se nedotkly žádného povrchu, asi jako kvazirevoluční poslové slečny Hygieny. Ale počasí je psí, tak jako je láska pes a lidi jsou na sebe horší než psi a nepohoda a nečas pokouší naše plémě už od časů šéfa Holoferna a jeho osudově proradné a proradně krásné otrokyně. Pleskance kapek narážejí o chodníky a pokrývají jej, ba obalují jej ve vatě, kterou tvoří přirozená špína, nebeská voda a krysí trus. Je to pestré... asi jako koš na odpadky. A teď se obhajujte, když vám někdo řekne, že máte dělat to a to - v takovém sajrajtu. Když vám to někdo oznámí, když vás přinutí s oznámením, abyste byly takové, protože to prostě jinak nejde. Přijměte poddanství, ba co víc, opravdové tyranství society, úřadů, samospráv, samozvanců nebo buďte smeteny z povrchu této veskrze odpudivé a kruté planety někam na smetiště. Výběr je jen na vás.
Někdy se cítím jako ušlá pneu. Raději bych měl hrst studených rozmačkaných brambor než dvě hrsti teplých mladých savčích vnad. To, že se tak cítím jen jednou za osm let, nemusíte vědět!
Nevím. Trump dostal zaracha na facebook a nejspíš doživotně. Už fakt neví co by.. těma buřičskýma roupama. Pořád pláče, že je prezidentem, i když jím není. A na druhé straně spektra jsou vyžilci, ožralové, feťáci. Pro ně je moc naprosto nepochopitelný pojem. A bezmoc už vlastně taky, neboť každý den začínají polknutím dávky. Té, která rozdíly spolehlivě setře. Společnost proti tomu dnes naprosto nesmyslně vymýšlí zákony, protože nechce, aby se lidé denodenně přiváděli do stavu, kdy jsou mocenskou strukturou a pro Nůžky nepoužitelní. Kdyby si každý podobný potenciální feťák šlehl den co den, co by se stalo s průmyslem? Jenže už se stalo a bude hůř, jak předpovídal Pelc. Osobně bych šel od toho, tady není komu pomáhat. V globálním skejlu libovolné dobré úmysly dláždí cestu do hoven. Naprostá většina se sama ukončí a ten zbytek, který má z pekla štěstí, do toho buď zas spadne a jede na tom jako příležitostný dravec... a nebo od základu překope život, což jemu samozřejmě pomůže, ale pro societu je to ztracený čas a z toho hlediska ztracený případ. Perník je třeba fajn pro OCD typy, abyste se zapojili do společnosti, když jste na pokraji zájmu, ale po čase je paranoia nebo schíza z něj plynoucí naprosto neadekvátní vedlejší účinek, jenž pozitiva zdrtí.
Víte vy, co je láska? Ne, tentokrát to nebude vtip. Ale jenom moje filozofické úvahy. Láska je vlastně jenom potlačená nenávist.
Nejsem cynik!
Aktivní dívky, jež dospějí až ke svedení, si často svůj poklesek trpce vyčítají. Mohla jsem počkat na lepšího, říkají si. Eh, jenže když lepší nepřichází, dává jedině smysl vzít zavděk čímkoliv. Že se jí dostal do kalhotek, je pro ni neodpustitelný hřích. Dostat se tam půvabné dívce, toť pro nás, stydlivé, honba za bludičkou, tápání v čiré tmě po neurčitelných stínech... Na druhou stranu pro ně, bohy svádění, nestydy, pouhé povyražení. Tito prokazatelně lidé špatného bytí vytvářejí v ženách představy mužů coby prasat. Podle lidských zákonů ovšem tito hnusáci unikají jakýmkoliv trestům – pak na jejich místo nastupují samy svedené, aby vykonaly spravedlnost po svém. Tím třeba, že se vyspí s dalším z nich, aby ho kompletně morálně zadupaly do bahna. Uvědomují si, že je to hloupý romantismus, ale přesto nemohou jinak. Jejich pošramocená duše se vrhá do bouří neřestí, aby zavrhla to ubohé plémě chlapů. A v takových chvílí nám vesmír připadá škaredý, připadá nám krutý. Jsou to vzácné chvíle, ale v životě člověka nastanou. Tito bezpáteřní muži dělají ze světa ošklivější místo - a zdá se, že jim to vesele prochází. My pak, ctností, čistí a čestní, po nich vláčíme těžké břímě v širou dáli... My ochutnáváme podivné ovoce žen s šetrností, jakou si něžné pohlaví zaslouží!
Co jsem právě popsal, zažila na vlastní kůži Karolína. Byla to holka dobrá, dá se říct krev a mlíko, která měla v zásobě hromadu vtipů o doktorech a absolvovala tehdy čerstvě bakalářské studium na katedře husitských studií nebo jejich písemnictví, nebo jak to tam oficiálně nazývají. Kvůli její studijní dráze jsem jí přezdíval Karolka z Arku a namluvil jí, že ark je francouzsky park. Měla ráda husity, ale daleko raději měla kališníky. Nebo katolíky, teď nevím, co z toho tehdy za dob Třicetileté války vládlo podobojí. V každém případě kromě studia věnovala svůj drahocenný čas i svému příteli, toho času podnikateli s protézami. Nebyl to úplně nejšlechetnější boreček, pověsti o něm kolovaly nehezké a tyto pověsti často potvrzovaly svou platnost, jak jsem mohl přesvědčit v různých výčepech a hlavně na diskotékách. Měl jsem tisickrát nutkání přijít za ním a vysvětlit ji, že si vybrala hajzla, ale mlčel jsem jako zařezaný, kdykoliv byla v mé blízkosti. Působila na mě jako svatý obrázek, nechtěl jsem hatit její přenádhernou stavbu citů. Nicméně jsem se přistihl, jak jsem na ní víc a častěji myslel, že mě daleko víc zajímá jako žena než jako člověk. Jak jsem řekl, byla přiměřeně vtipná a dokázala na veřejnosti i v privátní skupině ukázat své přednosti lehce a s grácií, měla totiž krásná ňadra. Věřila sice v Boha, Spasitele nebo arcibiskupa, to nevím, ale vím, že postupem času mi tyto drobné omyly myšlení připadaly čím dál sympatičtější a málo jsem na ně dal. Působila na mě jako duchovní, nesmírně přitažlivý duchovní, zatímco já jsem pro ní byl určitě jen ovečkou - nebo spíš technicky řečeno laikem, abych zas ze sebe nedělal, co úplně nejsem. V každém případě jsem jí jednou v záři po pitce ojel. Byla to tak intenzivní smršť šuku, že jsem měl skutečně na kahánku a málem jsem z toho tornáda umřel! Velice plakala, když se dověděla, že její kluk jí zahýbá s každou dírkou v O****** a náplastí na bolavé srdce jsem byl jako vždy já! Moje milovaná Karolka otěhotněla půl roku po našem radikálním spojení, a to s nějakým ňoumou z garáže, jako z kapely, která hrávala po garážích, protože si nemohla dovolit menší studio. Od té doby jsem ji neviděl.
Což nezřídka zavání průšvihem. Kanec se zapře o její ploché bříško, stačí pak jen sklouznout níž a je vymalováno!
