Kyblík zvratek

Miluje ho, ať už to znamená cokoli, ale láska není věčná jako nenávist nebo odpor. Ženské, když uvidí hezčí tvář, elegantnější oblek, víme, co udělají… S hrůzou si uvědomil skutečnost, že si musí udržet její lásku na celý život. Nikdy se jí nedokáže zbavit. O něco horší bylo pomyšlení, že byla fakt nijaká, byla to taková průměrná husička. Nic na ní nepoutalo pozornost. Neměla příliš velká prsa ani zadek, ani její ústa se nevyznačovala šířkou či hloubkou, aby tím mohla mládence upoutat. Přišli k sobě jak slepí k houslím. Jenže přišli, nedalo se to vyvrátit. Teď byli prostě spolu, chodil s ní, jako chodí tyhle mladí lidi vždycky... spolu, za ručku, do postele. Po jednom nevydařeném rande, které z větší části strávili tím, že se dohadovali, kdo zaplatí za to či ono, se šli uklidnit k ní domů. Sotva vlezli dovnitř, už se na ni sápal, ale ona jej jen chladně očním kontaktem odbyla. Jasně naznačila, že nemá chuť nebo prostě nemůže - třeba už jí začalo krvácení. Odsekl podrážděně, že pokud se s ním nechce milovat, ať jde za Pavlem, jeho nejlepším kámošem. A ona práskla dveřmi do svého pokoje. Pět minut čekal před dveřmi, seděl u nich, marně se pokoušel uslyšet, co se za těmi zavřenými dveřmi odehrává, neslyšel pranic. Pak vzal za kliku a otevřel je. Ležela tam na posteli jen v hedvábných punčochách, jinak celá, jak jí stvořili. Řekla, ať jde hezky k ní. Vzala si ho do dlaně a nemusela s ní rejdovat nijak dlouho. S potřísněným břichem se otočila a začala si stahovat ty punčochy. Byl na ní tehdy hezký pohled, škoda jen, že tak výjimečně. Nemusela ani mluvit, v postýlce byla zkrátka báječná. To vynahrazovalo její ostatní neduhy, její příšernou průměrnost, její tvary, které nebyly kouzelné, jako u tolika jiných, mladých, poslušných dívek, ale jen obyčejné, takové, jakých jsou tisíce. Měla pak něco dělat, snad pracovala na svém notebooku. On usnul, měl však neklidné sny, probouzel se místy, pak zas propadal v neklidné snění. Vzbudilo jej finálně až čarovné zrcadlo měsíce... neodpustím si ten příměr, protože je prostě přesný. Měsíc svítil okny dovnitř a vytvářel na textuře její kůže zvláštní odlesky. Leskla se jako bájné zvíře, které naposledy zahlédli v Atlantidě. Tak by se asi lesklo, pomyslel si. Kdyby na základě jeho popisu sestavovala policie její podobiznu, museli by si asi myslet, že je úplný blázen, že s ní něco má, ale on to tak neviděl. Zatřásl s ní, protože ona spala jak špalek. 
"Probuď se, Eleno. Kdepak jsi?" šeptal jí ohleduplně do ouška. Oční důlky v její lebce byly té noci jako temné, hluboké a zaokrouhlené ostrůvky. Věčné. Prohlížíš je, ale stejně k jejích tajemství nedospěješ a nepronikneš na dno jejich tajemné moudrosti. V jeho laních očích se zas soustřeďovala plachá nesoustředěnost. Vychutnal si ještě naposledy pohled na její křepké tělo, na její dvě vypuštěné kozičky, které by potřebovaly nakrmit a pak se převrátil na druhý bok, chvíli se převaloval, pak usl.