"Nebuď labuť," povzbudivě jsem ji pošeptal do ouška. "Nikdo přece netušil, že se Jáchym udeří do hlavičky." Nic na to neřekla, otočila se na druhý bok a po chvilce už chrápala.
To, že si člověk není jistý, to dělá ještě horší. Teď musíme jenom sedět a
čekat. Připadá mi to hrozně dlouhá doba, po kterou mám jen bezmocně sedět a čekat,
jestli mé dítě umře.
Zatímco se odehrávala manželská chvilka, Jáchymek o pár kilometrů dál žmoulal v ústech palec a prohlížel si ošetřovatelku svýma
šedozelenýma mongoloidníma očima. Tak se vylekala – jednak vědomím,
že nespal celou dobu, co tam byla a jednak tím, jak ho nečekaně spatřila – že jí srdce
v hrudi zděšeně poskočilo a ona vykřikla. Byla mladá, už tři roky ve vztahu s nadějným doktorem a připravená na první dítě - toto zvláštní novorozeně by však určitě přes její pohlavní orgány nepřešlo.
Pohled na něj ji
vyděsil, ale pohled na to, jak si cucá palec a jak na ni civí - jako šedesátiletý děda s erektilní dysfunkcí, ještě víc.
