Ustěpačná radost

"Teď lituji, že jsem to neudělala. Moc toho lituji.“ Začala zase plakat a položila si paži přes obličej, abych ji neviděl. Odtáhl jsem ji paži, natáhl se vedle ní a políbil ji. Křečovitě mě objala a potom se o mě apaticky opřela. Když promluvila, její slova byla napůl přitlumená tím, jak se mi opírala o krk. 
"Nebuď labuť," povzbudivě jsem ji pošeptal do ouška. "Nikdo přece netušil, že se Jáchym udeří do hlavičky." Nic na to neřekla, otočila se na druhý bok a po chvilce už chrápala.

To, že si člověk není jistý, to dělá ještě horší. Teď musíme jenom sedět a čekat. Připadá mi to hrozně dlouhá doba, po kterou mám jen bezmocně sedět a čekat, jestli mé dítě umře.

Zatímco se odehrávala manželská chvilka, Jáchymek o pár kilometrů dál žmoulal v ústech palec a prohlížel si ošetřovatelku svýma šedozelenýma mongoloidníma očima.  Tak se vylekala – jednak vědomím, že nespal celou dobu, co tam byla a jednak tím, jak ho nečekaně spatřila – že jí srdce v hrudi zděšeně poskočilo a ona vykřikla. Byla mladá, už tři roky ve vztahu s nadějným doktorem a připravená na první dítě - toto zvláštní novorozeně by však určitě přes její pohlavní orgány nepřešlo. 

Pohled na něj ji vyděsil, ale pohled na to, jak si cucá palec a jak na ni civí - jako šedesátiletý děda s erektilní dysfunkcí, ještě víc.