Odbarvené, studené slunce

Vypíšu s prostou naivitou, jak jsem znovu nalezl klid. Obrazy bolestí, které se střídaly, přivedly mě do takové beznaděje, že jsem skoro ani mluvit nemohl. Má mysl, úplně zaměstnána těmi iluzemi, vzpírala se. O nejkrásnějších věcech jsem si říkal: co na tom záleží, toto pro mě neexistuje. Dlouho jsem strádal, neměl jsem důvod k životu ani ke skutkům. Jeden z mých přátel jménem Jiří chtěl ve mně přemoci tuto malomyslnost. Vodil mě po ruzných akčních místech v O**xxxx a mluvil výhradně sám. Jeho skoro mnišská tvář tvořila přímý kontrast s mou vyžilou tváři mumifikované masky. S jistým úmyslem prozřetelnosti jsme bůhvíjak dorazili do kavárny. Kousek o stůl dál právě dosnídala nějaká žena a nevím co mi v jejím pěkném, ale zkaženém hlase připomnělo hlas té, kterou jsem miloval. Kdo ví... zdali v této ženě není její duch, řekl jsem si. A cítil jsem se šťasten, že byla tak blízko. Co by se stalo, kdybych najednou umřel, napadlo mě návdavkem. Jiří vycítil mé neštěstí a chtěje mě povzbudit, zašel za mladou ženou, jeho kamarádkou, aby nás uvedl do vzájemného vztahu. K mému neštěstí to byla právě ona, ta, jíž jsem miloval - před osmi či devíti lety. Myslel jsem tehdy, že skočím do Úpy, protože jsem ji, vdanou paní, nechtěl vystavit urážce dvoření. Poznala mě ihned, ale já ji ne... dlouhé vteřiny jsem ji nepoznal. O týden později jsme už spolu randili, jako jsem po tom toužil před těmi osmi, devíti lety! Země se vyšinula ze své dráhy a bloudila jako koráb bez stožáru po své dráze bez ohledu na hvězdy!