Shingeki no Kyojin

Sleduji ten titánský anime už roky, od samých plenek. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jsem schopný se u něj popadat za břicho nebo být jak na jehlách. Skutečně a bez příkras řečeno, společné úsilí šikmookých vynalezlo velkoplošnou zábavu pro náročné i ty méně! Bylo to zcela, jako kdyby jejich usměvavé oči hledaly oči mé, v osmém díle třetí série jsem se rozplakal jako ve vzpomínce na nějaký trpký ráj... mohu tam být cizincem ve světě zároveň cizím i známém. Marně se ženy pod loubími i děti s prázdnýma očima tísnily kolem ohromných titanů, jako by je chtěly zadržet.. ty krásné tváře bledly, a ty výrazné rysy, ty oči se ztrácely ve stínu, v němž se ještě leskl poslední záblesk úsměvu... to jsou vize... úplné kataleptické stavy... pak klapka, a bác... obr žere hlavy nebo štíhlé, obnažené nohy žen v podražcové besídce nebo v nějaké stáji, hrdinka ho snad tucetkrát udeří sekerou do krku a on pořád žvýká, rozplývající se ve své vlastní velikosti, jako dezert si veme koně...