Chce dělat bordel a provokovat

Situace moderního člověka není jen zoufalá

... je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje.

Dědkova známá keramička je černovlasá špageta s noblesně ztýranou tváří a štíhlým šlachovitým tělem. Pětačtyřicítka, co používá jen nejnutnější make-up a nestihla mít děti. Při každém pohybu na ní cinkají řetízky, náramky. Nalévá nám kyselé víno.

Chléb je potřebnější než poesie. Ale láska v plném smyslu lidského slova není užitečnější než poesie. Když se člověk postaví na vrchol žebříku bytostí, nemůže popřít cenu citů, byť i zdánlivě neproduktivních, antisociálních. 

Jsem si téměř jist, že když nám bylo cca šestnáct a byli jsme na stejné škole, na sporťáku v Hrabůvce, myslel jsem hlavně na lásku a málo na poezii a dost často mi projelo myslí, jaké by to asi bylo jí prcat, tuhletu drobnou, ale přesto kozatou volejbalistku.

Později se mi to podařilo, těsně před stužkovákem, ale o tom tenhle blog není.

Ale ani coby právě čerstvý abiturient jsem s nehodlal vzdát tak snadno její krásy. Dělal jsem vše možné i nemožné, aby se s mnou stýkala co nejčastěji, aby její kypré tělo se otíralo o mé v zžíravém tanci podvečerních kopulací. V periodických uvolňováních vajíček v jejím systému oválných tělísek nějaké další těleso do ní přibyvší, říkal jsem si, nemohlo býti považováno za něco nečistého, takže s naše stýkání kromě povinných zdvořilostí při příchodech omezovala právě akorát jen na to jediné. Ostatně byli jsme tak mladí, mladí a neklidní, i když již poněkud zkažení. Já tedy víc, říkám na její omluvu. Zpacifikoval jsem ji nějak obzvlášť dotěrnou souloží, když si vyskakovala, neboť již od prvního stupně slula značným a neukázněným povýšenectvím a mně samému nebylo příjemné píchat s takovou hrdopýškou... neboť, jak by třeba řekl náš středoškolský učitel občanky, ti nadměrně pyšní mohou být pakáž. Tenhle byl zajímavý, poněvadž byl pedofil, zaměřený na dívky s dosud nerozvinutým poprsím. V jeho případě tedy výroky padly na ne zrovna úrodnou půdu. Tvář měl jako vyřezanou, soustředěné, malé, hluboko posazené oči, mírně šilhavé, hleděly vždy do zadní řady, kde obvykle seděly dívky dosud nepolíbené, a mně se častokrát chtělo zvracet a chrlit, když jsem si představil, jaké v nich vzbuzuje nelibé pocity. Byl však jaksi opatrný a nikdy se na nic nepřišlo, jen tu a tam dívky říkaly, co na ně zkoušel, když s ním trávily chvíli o samotě.

Je to krajíc chleba

 

Věru, obětavé přátelství, to existuje jenom v čítankách

Zákonem skutečného života je zrada

Díval se na mě úplně prázdně, bez výrazu

Myšlenka na urážku, jíž se vůči němu dopustila jeho bývalá žena, mu byla prostě nesnesitelná

Meluzín přiskočil ke stolu a nalil mi vrchovatou číšku

Z obou herců, kteří tvořili legendární komediální duo "Laurel a Hardy", byl tlustší Oliver Hardy, který hrál postavu "Ollie"

Podle biblické tradice vytvořil Bůh svět a všechna stvoření během šesti dnů

Na konci své práce vytvořil Bůh nejkrásnější z jeho stvoření - ženy

Pravda jest, co bezpodmínečně platí; tedy především mravní zákon uložený v lidském nitru.

Pochop, zhodnoť, rozmnož a posvěť 

Je to arte povera

Růst populace je pro nás vždycky vítaný. Víc lidí víc koupí. Snížení inteligenčního kvocientu je také vítané. Kdo míň spekuluje, víc nakupuje. Jenže cosi se změnilo a v dnešním přetechnizovaném světě už zkrátka není o čem spekulovat. A že by se rozšiřovalo spektrum lidí, jež kupují, se též říct nedá. Každý šetří. Nešetří jen ti, kteří mají za padesát. Milionáři, CEO's, gangsteři, rozhodně ne běžní lidé. Nedávno jsem tak koukal do výlohy obchodu se střižním zbožím,  který ještě před osmi lety, když jsem přijel, prosperoval. Dá se říct, že se tam dveře netrhly. Nyní - zeje prázdnotou. Poličky jsou plné prachu. Tu a tam se občas mihne za plentou prodejce. Výraz tváře napovídá, že se nedaří zachytit na vějičku už ani ty nejhloupější. Jestliže totiž můžeš zaplatit za nějakou věc, nějaký hadr, dejme tomu padesát či sto dolarů, proč bys platil tři a šest a osm za různé nitě a klubíčka a za ruční šicí strojek a pak tomu musel věnovat ještě pár hodin. To se přece nevyplatí.

Je z toho mírně úzko. Nesmím se vyjadřovat příliš pesimisticky, abyste mi náhodou, čtenářky nevytkly nabručenost. Tedy se spokojím jen s úvodem ke konci, ke konci jedné éry. Éry kapitalismu, jak jej chápal E.E. Kisch. 

Je to moudrá sova

Líbali se zrovna v parku na lavičce, dokonce jí sahal pod sukni. Když se tam dobýval, prošel kolem nich muž na dvou nesmírně neohrabaných nohou. V každém jeho pohybu byla patrná ztuhlost. Ale ani nekoukl jejich směrem, takže si ničeho nevšiml a pospíchal dál.

Nijak je ta příhoda nevyrušila. Tedy až na to, jak neohrabané měl ten pajdula nohy, to se jim do paměti vrylo a zítra to taky vyslepičili ve třídě.

Je to dobývání srdce mušličky

Je to úmysl, který určuje výsledek

Naše vzájemná náklonnost od té doby neustále narůstala, ale já byl v osobním i citovém ohledu naneštěstí stále váhavý, takže jsem ve věci svých záměrů do budoucna mlčel. Nesměla a nemohla se dovědět, že jsem stále ještě ženatý a že i když se svou hubatou ženou de facto nesouloužím, pořád ještě má nárok na mé peníze. Ilona byla úplně jiná. Rozjížděl jsem se za ní na venkov a mezi stromy ovocného sadu jí vyznával lásku. Vůbec nijak se nebránila, skoro potěšena, že se to děje. Konečně po letech jsem měl pocit, že vystupuji ze stínu minulých žalostných událostí a z tváře a stisku její ručky jsem usoudil, že je pro mne jako stvořená. Také jsem poznal, že z jejích ramenou bylo sňato těžké břímě. Nemusela na statku hospodařit sama - mé peníze působily též a tím jí pomohly k jaké takés soběstačnosti. Když jsme se poprvé vydali vlakem do Úhořího hájku, měl jsem pocit neskutečna. Sedím tu v kupé s dívkou svých snů a přestože moje hádává, nechutná žena právě sedí u oběda a roztrubuje klepy svým kámoškám, nebo aspoň těm, které jsem za ně považoval, mohu se nerušeně dotýkat bělostné příze Ilonina slavnostního oblečení a šeptat jí do ouška nemravná přání. Hájek byl jejím nejšťastnějším domovem do věku cca čtrnácti let. Tehdy byla nucena vzít si barona de Sulka, odjet s ním do Ensley a přestože s ním byla jen dva roky, než vydechl naposled, porodila mu dceru, která bohužel už tři týdny po narození podlehla horečce novorozeňat a spále. Scarlatina byla tehdy chorobou, na které umíralo značné procento dětské populace a která natrvalo zaměstnávala všecky farmaceutické firmy ve snaze vymyslet lék, který by částečně zabíral a zároveň se dobře prodával.

Je to oběť lágru

Rozhlédl jsem se. Byl jsem sám. Sám. Zase sám. Nebylo jí pomoci. Vyběhla ze dveří, nastajlovaná jak nějaká osmnáctiletá rašple z policejní akademie. Vyletěla jako střela a rovnou naskočila do toho jeho veteránského porsche 550, ve kterém kdysi mohla šukat Světla Svozilová a vyrazil jak šíp, ještě než stačila dovřít dveře. Zadíval jsem se znovu na tu roztomilou fotku, kde je polonahá v ZOO, která visela nad mým pracovním stolem. Cítil jsem, jak mi těžkne dech. Cítil jsem, jak mnou lomcuje vztek.

Asi po pěti minutách jsem si nahmatal tep. Pomyslel jsem, že to vše bylo pro nic. Rozhlédl jsem se, co bych mohl udělat. Jestli něco rozmlátit, nebo aspoň něco ukrást.

Byl jsem zoufalý, protože jsem věděl, že jsem prohrál. Byl jsem sice vysvěcený kněz, který trošku uhnul ze své svaté cesty, ale byl jsem pořád v církvi.. mohl jsem, měl jsem právo konat obřady, mohl jsem nás sezdat... 

Jenže při první příležitosti by stejně pláchla znovu. Byla jako herečka. Do všeho pletla věci, které s tím vším neměly nic společného. A pak mě znovu přemohla nesnesitelná, nekonečná lítost, něco jako zoufalství.

Jako omámený jsem na sebe hodil hadry a vyrazil z domu... jenže jsem nešel za věštkyni z křišťálové koule, ale do nálevny. Malý zrzavý strejček a štíhlý, od hlavy k patě blondýn v černé mikině šli spolu zavěšeni po ulici jako dva malí gayové, kterými byli. Ten starší cápek mohl mít klidně přes čtyřicet, mohl být jeho otec. Ten mladý se usmíval, jako by měl kdovíjakou radost, že ho před chvílí přefikl.

Já byl v tu chvíli ale daleko, někde daleko od těch holubiček. Mi se hroutilo univerzum, které se táhlo od její kundy až k jejím ústům. Vytřeštěné mé oko hledělo do letní bouřky jako ryba, která hledí na vlasec. Zas jsem visel nad plání plnou výčitek a mrtvolného ovzduší, nad diluviálním průserem, z něhož se ani lehkovážný čůrák nevyseká nijak snadno.

Ona mi předtím řekla, že jsem cynický! No považte! 

Nepřistoupila ani na mé finanční požadavky. Za to, že se stala mou korunní princezničkou lásky.

Utírala si z tlamičky bílou hmotu

Některé dívky se pod pláštíkem Halloweenu oblékly tak odvážně, jak si jen přály. Chodily po ulicích a vypadaly jako štětky nebo dvojnice Maty Hari nebo barové tanečnice nebo svůdné čarodějky se sukněmi rozpáranými vysoko ke stehnům.

Jana bude brzy sbírat lipový květ

Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.

Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?




Tohle teď žeru k snídaní a podle hesla: Jsi to, co jíš, teď nevím, jestli jsem guma a nebo animal?

Mám horečku, horečku z osamělosti. Je to druh šílenství, který ničí mou hlavu! Už deset let bez pohledu do dívčí tváře. Která by ze mne tuto horečku vyhnala. Snad až na ty návštěvy rozličných dívek z vesnice, čím prostších, tím lepších. Prodavačky per cizokrajných ptáků zatím vedou.

Pitoreskně se v této vilce na břehu jezera, jehož jméno není podstatné, převalují postavy i předměty z místa na místo. Jindy se úplně zastaví a ze skrýše ryb, ležící nedaleko chatrče, kde mám uložené rybářské potřeby, se vybelhá slepec, který tam občas přespává. Je cítit rybami hůř než Eskymáci během sezóny. Jeho oči, věčně rudé od slepoty a nevyspání, bývají zchváceny a při pohledu na ně je mi čím dál hůř. Nemám ale to srdce jej vyhodit. Poslat jej na čirou smrt, na zkušenou, do světa. Jeho srdce nejspíš křeje vděčností, když mě občas míjí (neboť ví, že jen já chodívám oblázkovou cestou), ale nikdy neřekne ani tak, ani onak. Možná v něm bolestná opuštěnost roste až k zalknutí, když do mě zavěšena kráčí některá dívka z vesničky a s hlasitým: "Dobrý" jej zdraví, otevřená všemožným nepatřičnostem, které s ní provedu hlouběji ve vodě. Tyto aquabelly ostatně jsou dobrými kurtizánami, mají ohebné údy a těla jako ploutve a ne pro ně znamená nikterak řídce ano. Sladká něžnost dívčí lásky mě tedy drží při životech. Avšak zmíním-li se o vdavkách, každá pojme podezření, začne být upejpavá, často pronese nějaký trapný vtípek. Zesmutním a na to ona, že to byl jen vtip, jen pouhý vtip. Strojeně se přitom smějíc s kozami na půl žerdi vystavenými ven z topu.

Vzchopte se, do prdele!

Uslintaný pankáč se k odchodu neměl. Měl už šrám ve tváři, když ho méně opilý host, muž ve středních letech v dobře padnoucím obleku, ochotně udeřil ve snaze ho vystrnadit z podniku. Určitě neměl ani čtyřicet, pankáčem však zůstal. V tu ránu se otevřely dveře do zadních prostor nálevny. V nich stanula pomenší, delikátně stavěná blondýna s výrazně namalovanými fialovými rty.

"Teď jsi v hajzlu, synku. Slečna je drobné postavy," vysvětloval barman, "ovšem oheň, který dštila, když tu byl průser naposledy, bych už znovu zažít nechtěl."

U žraločí ploutve zkrátka bylo veselo. Žena rázně nakráčela před uslintance a stanula nad ním jako Kolínský dóm nad Prokopem Holým. Ruka už se natahovala po bičíku. Jemná blondýna se výhružně podívala na pankáče a navrhla mu, aby odtud táhnul, aby si ferdíka radši šel mastit nad Leem a ne nad slušnými studentkami, které zde zapíjejí zkoušku.

"Si vykuř, děvko," zasmálo se už mírně podnapilé individuum jejímu návrhu. 

Příjezdová cesta vedla podél záhonů rododendronů do masivní křídlové brány. Lucka vjela svým maličkým autíčkem dovnitř a nestačila se divit, co se prostírá na nádvoří. Čekali tam už na ni. Dva mouřeníni, z nichž jeden měl kolem krku opásán triedr. Svraštil čelo, (a i ten druhý nervózně přešlápl) když se přiblížila natolik, že mohli rozeznat její rysy. Usmála se na ně povzbudivě, i když si pomyslela, že je právě na dvorku bláznů. Tito černoši ostatně v černém fraku nevypadali nikterak příjemně. Spíš jako bývalí trestanci. Lucka ale byla zvyklá na chlapy všeho druhu.

Loká lačně snoubencovo sperma

Přejímáte plnou zodpovědnost za jakoukoliv práci či úkoly, kterých se ujmete? Máte trpělivost se svými partnery? Návyk dotáhnout do konce jakýkoliv úkol, který si stanovíte? 

Pak nejspíš jste vůdčí osobnost. Jste nejspíš schopný lídr. 

Poznávám ve vás mnoho rysů vysoce výkonného borce.

K celkovému negativnímu stavu naší společnosti přispějete tak, že budete dělat něco, co vás stahuje do hlubin negativismu nebo dokonce deprese. Můžete být jako alkáči. Alkoholici si myslí, že ten jeden drink si dát mohou. A nic se jim jako nestane. 

Místo toho, abyste jedli nezdravé jídlo, jezte ovoce a zeleninu... místo toho, abyste spali patnáct hodin denně, probouzejte se v pět ráno a meditujte... místo toho, abyste mrhali svými finančními prostředky, své finance investujte.

Místo toho, abyste se drželi jen svého úhlu pohledu, přečtěte si nějaké klasické dílo. Thúkydida nebo tak někoho.

A místo toho, abyste četli tyhle plky, napište něco v tomhle duchu!

Z obliga

Byly dny, kdy jí to připadalo prázdné a nicotné. Byla to slova, jenom slova. Nicotné vlastnictví slov, tak by shrnula jejich vztah. Byl tu Petrův úspěch, ta jeho Čubčí bohyně, pravda, byl skoro slavný a jeho knihy mu vynášely dost na to, aby mohli na zimu jezdit na Maledivy. Byl pokládán za nejmodernějšího z moderních hlasů. Se svým smyslem pro reklamu se stal jedním z nejznámějším z mladých intelektuálů. A Petr byl opravdu chytrý při té lehce humorné analýze lidí a jejich motivů, která nakonec všechno rozcupuje na cáry. Ale jí to připomínalo spíš štěňata, která trhají na cáry podušky z pohovky, ledaže to nebylo mladé a hravé, nýbrž podivně staré a dost paličatě ješitné. Jenom intelektuální předvádění nicoty. Předvádění. Předvádění. Byl to v těch mužích poslední zbytek vášně. Jenom se předvádět. V sexu byli bez vášně, dokonce odumřelí. Seděla v salónu a oni se předváděli. Ti muži, kteří jezdili za Petříkem na grilovačku. Bylo mezi nimi pár pravidelných návštěvníků, mužů, kteří s Petrem studovali na Karlovce. Kdyby se aspoň trošku předváděli před ní, ale byli k ní jen zdvořilí a zdánlivě si jí nevšímali, když sedívala mlčky v salónu a poslouchala jejich tzv. moderní řeči. Častěji se jejich disukse týkala toho, nač by nejraději zapomněla - sexuální život. Např. Pepa, dlouhý hubený chlapík s manželkou a dvěma dětmi, ale mnohem důvěrněji svázán se svým laptopem a hlavně Wordem v něm. Mudroval, jako by rovnou diktoval text sazeči. "Celý vtip sexuálního problému je v tom, že v něm žádný vtip není, tak proč o tom vůbec kafrat? Nelezeme přece za nikým na záchod, tak proč bychom za ním měli lézt do postele, když je s nějakou ženskou? To je celý ten problém současné literatury, že si všímá takových nemístných věci. Nikoho přece ani nenapadne ptát se někoho druhého, v kolik hodin se uchyluje na záchod."

Brousí v blátě sekeru

Podle Hogartha je lidstvo hrbáčem, který z nevědomosti o tom, že není nutné být hrbatým, se po tisíciletí snaží ve svém hrbu najít nějakou známku vyšší nezbytnosti, protože je připraven přijmout kteroukoli verzi kromě té, že jeho zmrzačení je nahodilé, že nikdo ho z vyššího úradku neobdařil hrbem, že ten vůbec k ničemu neslouží a že k tomu vlastně došlo díky zákrutům a odchylkám antropogeneze.

Ježíš nebyl ukřižován. Ježíš byl obyčejný ochlasta, který se nachomýtl u Piláta a ten ho ze vzteku při pohledu na jeho červený nos jednoduše nechal přibít na vrata. A vy, jako uplákanci, teď oslavujete jeho život... už tisíciletí... a nejhorší na tom je, že to děláte zrovna na Velký pátek, den jako každý jiný!

Sní o něm v koutě

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,

jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Mezi nás prostřena noc šelestící,

na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,

a na dně noci stromy ve vánku.

Větev za větví zvěstují si slova,

jež domov šeptá dětem do spánku.

K tomu, abychom neklesli ve vlastních očích stačí zvyknout si nemít ani ambice, ani vášně, ani žádosti, ani naděje, ani popudy, ani neklid. 

Horror vacui

Víte jistě dobře z kurzů filozofie, že vůle musí mít nějaký cíl. Raději bude chtít i nic, než aby vůbec nechtěla. Jeho vůle byla zaměřena směrem na ni, na Pampelišku, snažil se tu chiméru zahnat, ale tím hůř ho dostihovala a trestala. Pampeliška, Jiřina Pampelišková, zkráceně Pam či také Liška, byla prvotřídní studentka oboru mezinárodního práva s postavou filmové hvězdy. Jednou se po přednášce opil, mnoho nevydržel, takže to bylo hned, když byli ve větší skupince v nálevně. Jeho opilým očím se jevila nádhernější, než jak ji kdy viděl za střízliva, oči se jí třpytily jako temné drahokamy. Její bělostná pleť zářila v šedi podniku jako čerstvě natřená stěna, prsa se jí nadouvala zpod těsné blůzky a představoval si, jak by její nádherné dvorce mohl modelovat v MATLABU. Zatoužil po ní prudce, leč poněkud unáhleně. Pam totiž už měla nápadníka, totiž přítele. Byl jím svalnatý, plešatý spolužák Adam, kandidát na absolventa multikulturní komunikace, což se dověděl až právě tam, ve společnosti budoucích právníků. Adam nebyl nijak zvlášť půvabný, ale měl vyřídilku, prasácké vystupování a ten animální instinkt příslušníků mužského plémě, který velí se chovat k ženským jako k méněcenným hovadům, když to zasluhují. Ergo Pam zaimponoval, v plné šíři a hloubce zaimponoval. Nyní si paradoxně a teprve všiml, že objekt jeho tužeb má na ukazováčku prstýnek. Ve dvaadvaceti už něco zažil, protože když byl malý, jeho rodiče přišli o výhodný obchod se střižním zbožím, takže se nakrátko ocitli na ubytovně. Uviděl tam všemožné formy zkráceného lidství, různá projasněná nemakačenka se sametovým hláskem, vagabundy a alkoholy a stihomamem stižené staříky, ženy s vosím pasem, ale nadobro vysekanou, nahrubo vyžilou tváří, kterak se u pavlače od rána do večerních hodin shlukovali a bez oddechu nadávali na stěhovavé ptáky, na ceny tuzemáku a na to, že zrovna svítí slunce. Vzpomněl si, že jedna žena s ponurou minulostí měla taky na ukazováčku podobný prsten a že si s ním vždycky hrála, tak jako točila, když se koukala z okna na komín vysokých pecí. Její pohled mrazil do morku kostí, ale zároveň byl hřejivý a toulala se v něm nezbednost copaté holčičky, uvězněné jako za trest v místnosti se žábami, kterých se bála od té doby, co spadla v lese do potůčku se stojatou a bahnitou vodou. Měla cikánské náušnice a náramky a ten jakoby z organtinu (neboli krinolíny, ať jsme srozumitelní) spletený prsten, stříbrný a přece trochu do cínova. Vyskočila pak z toho okna, těsně před tím, než se s rodiči vrátili do normálního bydlení. Vycítil, že dneska už má dost. Adam zrovna vykládal, jak vytěžil pro Hordu poslední kontinentální zlatou žílu ve WoWku a že ho džíemka flegnula jako bota. Smál se sám jak bota, a taktéž všichni, kteří věděli, o čem mluví, smáli se nebo aspoň chápavě přikyvovali. Nebýt Pam, jejích nekonečných, štíhlých nohou, seděl by na kolejích a učil by se na zítřejší test z teorie Virginského plánu. Takhle se nic valně nenaučí, už měl vlastně dost. Pohyby mu vázly, srdce bilo jako splašené, v tváři rudý jako rak, jak asi hloupě musel působit na ostatní, pomyslel si. Měl tři vampy a pivo. Když se schylovalo k placení, Pam se na něj zadívala. On se zarděl až po kořínky vlasů, ale protože byl celý červený od hltů kořalky, nejspíš si toho nevšimla. Usmála se na něj, jako se usmíváme na ty, které chceme obdarovat. Ten úsměv bylo pozvání - do jejích oblin skulin, do prostoru za kalhotkami. Ale nic z toho nezaregistroval, měl dost problému vstát od stolu. Když vycházeli ven, strčila mu nenápadně, lišácky a znale do útrob kapes od bundy zmuchlané psaníčko. Teprve to, když jej večer náhodou odhalil a přečetl v kamrlíku, kde odpoledne mrštil bundu na podlahu, v něm povzbudilo zápal, rozplakalo jej motivací.

Honila mu už hodinu

Je mně stále jasnější, že nedokážu čelit rozpoutané bouři – prostě životu, kde pro mě nikdy nebude místo. Jako váš přítel vám oznamuji, že nepochybně přijmu extrémní dávku strychninu již za dva týdny nebo o něco dřív. A nikdy o mě už pak nikdo neuslyší. Tak jako zmizím z blogu, zmizím i z vašich nevěrných, dívčích srdcí!

Takže poslední dny jsem prožil v úplných mukách, a dokonce jsem jednou v noci plakal –, což už se mi dlouho nestalo, snad od mých patnácti let. Pokud budete nadále ignorovat mou přítomnost, budu nucet se pověsit jako lump Jidáš!

Strašně se mi stýská po penězích velkých podvodníků, jako byl Gates nebo šéf Amazonu. Cítím, že s penězi těchto pánů byl bych schopen spasit svět! No nic, na tom už nezáleží, vám se poroučí

vás nejvěrnější služebník

S.

Jak to psal ten sebevrah Sá-Carneiro?

Guilhotinas, pelouros e castelos

Resvalam longemente em procissão;

Volteiam-me crepusclos amarelos,

Mordidos, doentios de roxidão.

Budiž to i můj epitaf!

V černotě za ní

 

Znal jsem takového magora...myslím, že dělal ve sklárně... chodil do stejné hospody, co já...byl tak o deset let starší, tak před dvanácti lety.. psal sáhodlouhé dopisy.. normálně klasické inkoustem a tak...když se loučil, neopomněl přidat slzy, anebo alespoň chtěl, aby to tak vypadalo. Ty slzy nebyly nic jiného než kapky z vodky, co trochu rozpily závěrečné řádky… přišlo mi to strašně teatrální, ale pro něho typické.. nezlobil jsem se na naň proto...

Posílal ale ty dopisy do všech koutů ČR... a psával výhradně dívkám, takže nevím, co si mám myslet.. jestli měl tolik přítelkyň, byl tak mobilní, nebo se tak často rozcházel... ale jak říkám, já tam kvůli jeho dopisům neseděl. Měl jsem vlastní zábavu. Jen vám to tu píšu, protože si na to třeba někdy vzpomenete, až někoho takového potkáte.. že to je třeba ten stejný magor, co jsem ho znal i já.

Co jinak. Chrápu teď s Růženou. Ale před týdnem mi natvrdo řekla, že jsem ji zklamal. Ale nevysvětlila mi čím. Rozumím jí čím dál méně. Zato jsem se začal bavit s Evou. Je to takový její protipól. Slušná, tichá, pracovitá - nebo prostě ví, jak pracovat, aby se nesedřela a přitom bere slušné prachy. Jenže zase nevyhlíží příliš do světa (ekzém), hlavně má syndrom žehlícího prkna. Nesnáším zakomplexované holky. Mohly byste namítnout, že je to dneska deep a sexy, ale mně se to, nevím proč, hnusí. Podle mě má mít holka prdel, prsa, boky a žádné kosti, aby rychle a bezbolestně odrodila, a tím to hasne. Co si dělá ve volném čase, je její věc. Hlavně nebýt žádná intelektuálka, sběratelka Pokémonů nebo zažraná do vědy, protože taková to pak nemá v hlavě příliš richtig a ehrlich. Prostě tam má guláš, rozumíte mi?

Mohu se děsit šílenství a temného osudu mužů, kteří propadli půvabům ideálních, neskutečných žen, takže raději své soukromé krasavici, Rezavé, ponechám memento umělosti. Třeba že jí chybí ruka, ňadro nebo koleno. Tím, že bude neúplná, nebudu moci propadnout její dokonalosti.

Potkal jsem fakt ošklivou holku. Byla hlavně strašně šejdrem vyrobená, s nepřiměřenými proporcemi. Pusa moc velká, zuby moc malé, nos moc velký, chřípí moc malé, chápete, tenhle styl... a jestli je něco děsivější, než když máte na dvou centimetrech čtverečních čtyři anomálie, je to snad jen, když tam máte anomálií pět.. ale vem to nešť. U mě jsou nejdůležitější oči. A jejich výraz, chápejte. Když se někdo tváří jak sova, tak vím, že třeba málo spí, nebo je ujetý na porno se sovami. Ale když někdo vypadá jako netopýr s uříznutými křídly, tak vím, že od takové slečny bych si nenechal dělat masáž. Klidím se z jejího zorného pole, protože vím, že může být fakt nebezpečná, třeba je smrtelně žárlivá nebo, což je horší, má sešitou kačku, trpí tzv. vaginismem. Asi ještě neměla přítele, který by ji tam poranil. Ale je mi prostě šumák, může se vystavovat ke koupi, nabízet se jiným a bude mi pořád vzdálená, já s ní nikdy nic mít nebudu. Bude pro mě napříště představovat lesní zvířátko, která já nemusím. 

Chci říct jen to, že jsem neměl volbu. Nikdo ji nemá.

Byl jsem kdysi jako nějaký zasraný hastrman. Cítil jsem, že lidé mě vnímají jako někoho, kdo není v jejich kraji vítán. Byl jsem pro ně za škodnou. Jako bych v zubech drtil nejlepší kapry a hltal jejich růžové, bahnem nasládlé maso, hladově srkal tu nakyslou krev a usmíval se pod fusiska... Vše se změnilo ve chvíli, kdy jsem přistoupil na změnu pohlaví. Už žádné nenávistné komentáře, potměšilé uchichtnutí ani otevřené rány pěstí. Lidé pochopili, že tím, že jsem se stal ženou, nemusím už nikomu dokazovat, co dokazují jen muži - převahu, agresivitu, tyranii. Mohl jsem nyní spokojeně kráčet po ulici a vystavovat úžasná prsa slunečnímu svitu tak přirozeně, jako to dělají některé samičky hierranských vlkopsů.

Za vašich babiček se ještě nosily kalhoty do zvonu.. různé pomády do vlasů. Dívky neznaly tanga, chlapci bombarďáky. Udělal jsem se ženou, jak to bylo právě v módě v šedesátých letech: nosila se nespoutanost těla i myšlenek. Však si vzpomeňte na Beatles, na mandelinku bramborovou, na Woodstock... a hle, udělal jsem terno, díru do světa. Stal jsem se naprosto cool, nikdo mi už nevstupuje do cesty, každý se hledí ztratit, když se před ním zjevím.

Ambice a sny

Evoluce dává přednost užitečné chybě, to si zapamatujte, holky. Až se budete paktovat s novým boyfriendem. A pro ty, které píšou o Karlu IV. a jak klohnil vajíčka, těm jen vzkazuju: hledat smysl v dějinách je jako hledat souvislost mezi oblaky. Moje milá, přísně vzato štěstí a ctnost je totéž, nic nemůže opravdu dobrému člověku ublížit a nic ho nemůže vykolejit...

Já třeba nikdy nic nespletu. Samo zaměření mé profese to vylučuje. Jsem totiž atomový fyzik. A kdybych něco zkazil ve výpočtu, celá naše firma by explodovala. Rovněž jsem amatérský detektiv. Jak v odborných kruzích přátel kriminologů, tak mezi zlatou mládeží v hospodě vždy sklízím úspěch, když jim bez jediné chybičky popíšu, kdo spáchal ten a ten zločin. Jako jaký typ zločince, chápete. Netušil jsem, že věhlas mého jména pronikl dokonce mezi duchovenstvo, ale stalo se. Zaujal jsem kardinála, nebudu ho jmenovat. Velmi ocenil můj názor na současné duchovní ovzduší v Čechách. Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem mu něco ocenil. Ale byl každopádně nadšený. Je to už starší pán a když jsme spolu mluvili, byl docela nemocný. Kašlal, chrchlal, myslím, že i zvracel. Vypadalo to, že chytil koronavirus. Taky jsem mu to šetrně sdělil. Řekl jsem, že se asi hrubě provinil vůči nějakému přikázání. Nějak závažně, chápete. A že ho Bůh nyní soudí a trestá. Nevěděl co říct, tak si jen odkašlal. Jako by měl mor, bylo to fakt hnusné. Pokusím se stručně nastínit, o čem jsme se bavili potom. 

Bůh ví, že nejsem žádný veselý chlapík. Vypadám jako oživlá mrtvola, tvářím se zlověstně a vyhýbám se společnosti. Mám pro své počínání vážný důvod. Každá mě zklamala, zradila a odkopla. Ženské jsou všechny na jedno brdo. Stručně řečeno: nesnáším se. Mám všechny důvody světa je nenávidět a ... ničit! 

Záměrně lhaly, aby mohly píchat s mými kámoši - předesílám, že v naší ložnici, v mojí posteli. 

Nechápu, kdo by byl natolik nízký, aby si užíval sexu s jiným klukem, když jsem prokazatelně seděl v kuchyni. Sťatý jak Zákon káže, ale přesto tam.... docela blízko ložnice. Byla nechápaná - mnou - ale přesto ne nepochopitelná. Našla si jen někoho, kdo ji pochopil, ale to zas nechápu já... lehce jsem si odvodil, že jsme se rozešli. Nebudu sešlý s žádnou cuchtou! To po mě, kurva, nikdo nemůže chtít! Našel jsem si zas její kámošku, aby se to vyrovnalo. Každá minuta, kterou jsem strávil po jejím boku, byla drahá - kdežto s její kámoškou Silvou to bylo levné.