Horror vacui

Víte jistě dobře z kurzů filozofie, že vůle musí mít nějaký cíl. Raději bude chtít i nic, než aby vůbec nechtěla. Jeho vůle byla zaměřena směrem na ni, na Pampelišku, snažil se tu chiméru zahnat, ale tím hůř ho dostihovala a trestala. Pampeliška, Jiřina Pampelišková, zkráceně Pam či také Liška, byla prvotřídní studentka oboru mezinárodního práva s postavou filmové hvězdy. Jednou se po přednášce opil, mnoho nevydržel, takže to bylo hned, když byli ve větší skupince v nálevně. Jeho opilým očím se jevila nádhernější, než jak ji kdy viděl za střízliva, oči se jí třpytily jako temné drahokamy. Její bělostná pleť zářila v šedi podniku jako čerstvě natřená stěna, prsa se jí nadouvala zpod těsné blůzky a představoval si, jak by její nádherné dvorce mohl modelovat v MATLABU. Zatoužil po ní prudce, leč poněkud unáhleně. Pam totiž už měla nápadníka, totiž přítele. Byl jím svalnatý, plešatý spolužák Adam, kandidát na absolventa multikulturní komunikace, což se dověděl až právě tam, ve společnosti budoucích právníků. Adam nebyl nijak zvlášť půvabný, ale měl vyřídilku, prasácké vystupování a ten animální instinkt příslušníků mužského plémě, který velí se chovat k ženským jako k méněcenným hovadům, když to zasluhují. Ergo Pam zaimponoval, v plné šíři a hloubce zaimponoval. Nyní si paradoxně a teprve všiml, že objekt jeho tužeb má na ukazováčku prstýnek. Ve dvaadvaceti už něco zažil, protože když byl malý, jeho rodiče přišli o výhodný obchod se střižním zbožím, takže se nakrátko ocitli na ubytovně. Uviděl tam všemožné formy zkráceného lidství, různá projasněná nemakačenka se sametovým hláskem, vagabundy a alkoholy a stihomamem stižené staříky, ženy s vosím pasem, ale nadobro vysekanou, nahrubo vyžilou tváří, kterak se u pavlače od rána do večerních hodin shlukovali a bez oddechu nadávali na stěhovavé ptáky, na ceny tuzemáku a na to, že zrovna svítí slunce. Vzpomněl si, že jedna žena s ponurou minulostí měla taky na ukazováčku podobný prsten a že si s ním vždycky hrála, tak jako točila, když se koukala z okna na komín vysokých pecí. Její pohled mrazil do morku kostí, ale zároveň byl hřejivý a toulala se v něm nezbednost copaté holčičky, uvězněné jako za trest v místnosti se žábami, kterých se bála od té doby, co spadla v lese do potůčku se stojatou a bahnitou vodou. Měla cikánské náušnice a náramky a ten jakoby z organtinu (neboli krinolíny, ať jsme srozumitelní) spletený prsten, stříbrný a přece trochu do cínova. Vyskočila pak z toho okna, těsně před tím, než se s rodiči vrátili do normálního bydlení. Vycítil, že dneska už má dost. Adam zrovna vykládal, jak vytěžil pro Hordu poslední kontinentální zlatou žílu ve WoWku a že ho džíemka flegnula jako bota. Smál se sám jak bota, a taktéž všichni, kteří věděli, o čem mluví, smáli se nebo aspoň chápavě přikyvovali. Nebýt Pam, jejích nekonečných, štíhlých nohou, seděl by na kolejích a učil by se na zítřejší test z teorie Virginského plánu. Takhle se nic valně nenaučí, už měl vlastně dost. Pohyby mu vázly, srdce bilo jako splašené, v tváři rudý jako rak, jak asi hloupě musel působit na ostatní, pomyslel si. Měl tři vampy a pivo. Když se schylovalo k placení, Pam se na něj zadívala. On se zarděl až po kořínky vlasů, ale protože byl celý červený od hltů kořalky, nejspíš si toho nevšimla. Usmála se na něj, jako se usmíváme na ty, které chceme obdarovat. Ten úsměv bylo pozvání - do jejích oblin skulin, do prostoru za kalhotkami. Ale nic z toho nezaregistroval, měl dost problému vstát od stolu. Když vycházeli ven, strčila mu nenápadně, lišácky a znale do útrob kapes od bundy zmuchlané psaníčko. Teprve to, když jej večer náhodou odhalil a přečetl v kamrlíku, kde odpoledne mrštil bundu na podlahu, v něm povzbudilo zápal, rozplakalo jej motivací.