sobota 30. dubna 2016

Něhoslav má vyprahlou duši

Připravte si pytlíky na zvracení, děvčata. Takové ty z letadel, které nikdo ještě nepoužil. Pokud ještě nemáte předmenstruační syndrom, dneska ho zaručeně chytnete. Vypadají vám vlasy, zmodrají zuby, na klitorce se objeví hnisavý vřídek, nestihnete zajít za kadeřnicí, kluk vám uteče s nejlepší kámoškou, taťku přejede traktor, babička uteče po mrtvici z LDNka a vaše oblíbená kočka dostane z nového, bezlepkového balení kitekatů průjem, ..., ...., .... atd.
To vše jen v případě, že si vyslechnete mou pohádku o Něhoslavovi. Která z vás si ji neposlechne, vyhne se chronickému zánětu průdušek, menstruaci i pohřbu rodinných příslušníků, její budoucí dítě se narodí se třemi zuby moudrosti a nikdy nebude potřeba mu přebalit plínku s křidélky. Narodí se rovněž potetované nebeskou jehlou a cartridgem anděla hněvu v krvavé zbroji, od hlavy až k patě hojně šupinaté, až obdivně vydechnete: před námi ta hvězda stojí, v střed země metá svoje střely klaté, tj. batole samojediným Bohem označené, na bicepsu mu bude svítit duhový nápis Purgatory a v deseti letech vydělá první milión vydáním knihy o finanční gramotnosti s poetickým názvem Tři tipy, jak vychovat bohaté dítě.
Dítě byznysmen je skutečný poklad v každé domácnosti. Až jednou vyroste a vy budete jeho snoubenkami, postará se o vaši zablokovanou krční páteř obstaráním nejkvalitnějších fyzioterapeutů z předhůří And, nebo když vám bude z náročného povolání v hlavě šrotovat střep, bude vám ouzko, půjčí vám z videopůjčovny slavnou kazetu o relaxaci mysli.
Až obratíte zacílené touhy hlavu k východu, na zenitu, na útesách skal, na břehu řeky, v džungli, s dechem zatajeným budete stát v pozoru a obdivovat jeho mužnou, ocelovou staturu a říkat si v duchu: tak toho jsem si dobře vybrala, ten je jak ptactvo divé a odlesk jeho perutí zaplá nad každou chorou výhní trablů. S ním po boku překonám každou překážku, ať je jak chce bolestná! Vzneseme se nad propastmi vzhůru, zaženeme každou temnou chmuru. Je patrný v jeho zraku ohně kmit, lesk vášní nepřestává jeho tělem se lít.
Přesný opak Něhoslava.
Ten se narodil v okresní nemocnici po zavíračce jako totální lůzr, a porodní bába hulící jak fabrika s trojí bradou a s deseti dioptriemi, než se poprvé vyřval na světlu světa, dala nešťastné matce podrobné statistiky vypracované předníky odborníky na porody, co se týká poruch, jež mohl jeho mozek protrpět, zatímco se vyvíjel v děloze. Ostatní děti byly už při narození hezky oplácané, smály se a jejich prasečí očka hořela nedočkavostí ovládnout burzu na Wall Street. Matka poznala, že ten uzlík s údy zkroucenými hůř než Quasimodo při prvním milováním, nebude schopný čelit konkurenci produktivních a masožravých dětí. Mimo jiné uváděli v obsáhlé zprávě, že existuje víc než devadesátiosmi procentní šance, že bude autistou nebo bude mít poruchu autistického spektra, Rettův syndrom a cystickou fibrózu a dokonce progerii, syndrom předčasného stárnutí. Jeho vzorek DNA byl prý tak nepovedeně namíchán, že rozbil i sklíčko ze speciálního genového mikroskopu. Nešťastná matka začala ronit slzy rezignace a čím víc plakala, tím víc narůstalo zděšení za vlasem, mezi ušima narozeného outsidera, až si obyčejná matka nevěděla rady a stala se matkou kukaččí. Nechala ho v hnízdě napospas vlnám osudu a odcestovala na riviéru.
Od té doby už tak dost znevýhodněný Něhoslav strádal ještě výrazněji. V pěti letech vlivem progerie vypadal na padesát, kouřil tři krabičky Camelek a pil minimálně láhev skotské denně. Přestal se usmívat, uzavřel se do vzduchotěsné bubliny, takže táhlé záchvaty kašle nenechaly na sebe dlouho čekat. Pobíral invalidní důchod, nechodil do školky ani do školy, obtěžoval mladé i staré chůvy, v sedmi chytil rakovinu hrtanu a v osmi mu museli odoperovat zhoubnou bulku na varlatech. V devíti letech přes jaro i léto jen ležel na pohovce a vyschlý zíral do stropu, na podzim, aby se hydratoval na nadcházející tuhou zimu, začal pít krabičáky sklizené z francouzských vinic Gerarda Depardieua, červený Cruzares a legendární Rubicone Sangiovese, které doporučuje samotný stuprum. Nechal si speciálně k Rubiconu připravovat lanýže, na Štědrý večer si dopřál navíc litr tuzemáku, který u stědrovečerního stolu působil jako delikatesa a násobil kouzlo okamžiku, kdy se odebral do ulic obtěžovat náhodné studentky humanitních oborů i uklízečky na kolejích. Postupně ztrácel na hmotnosti, protože progerie nabírala vrch, a tak těsně před desátými narozeninami vypadal jako neúspěšný dvojník kupce Sáma v mnišském hábitu, než ho brali na Záhořovo lože, jen ty oči mu ještě svítily jak obohacený uran v dolu, tázavě hleděl zraky plnými zmatku, mračnými smutkem, personifikovaný vrak duše, kol níž vlny zatracení hřměly.
Nejedl kromě lanýžů nic, občas zakousl na vernisáži chlebíček, ale ke konzumu prostě valně nepřičichl. Měl jediného kamaráda, sedmatřicetilého cikána Šolu, který ztratil nohu při pokusu přeskočit koleje před jedoucím vlakem, dráteníka, který nedokázal vyhláskovat své jméno, zato vděčného druha, jenž mu jako bratr bratru nastavoval svou hruď kdykoliv zbyla na tácku nedopitá flaška a Něhoslav už jen poslintával v křesle, s jedním okem připraveným spát, protože opít stokilového skoro bezdomovce rozhodnutého vám udělat za každou cenu radost není nikterak snadné. Teprve tzv. ďáblův punč ho dokázal na pár hodin uspat, půl rumu, půl vína, rychle přivedené k varu a servírované za horka. Bohužel kolo štěstěny se otočilo v Šolův neprospěch. Záhy po vypuknutí epidemie zmutovaného viru zika na území přerovské drátovny se jako jeden z prvních fatálně nakazil, smrskla se mu během minuty hlava do velikosti kriketového míčku, vyteklo mu bělmo z očí a rozštěpil se mu ret, což ho okamžitě usmrtilo. Byl mrtev okamžitě, toť jisto, avšak jeho tělo hrůzostrašně burcované mocnými křečmi ještě několik minut dodělávalo, jakoby potrestané posmrtně za to, co nestačilo splatit právoplatně zaživa. Přitom pár hodin před smrtí vesele popíjel s Něhoslavem, zapíjeli tehdy narozeniny bývalého, už mrtvého kolegy z válcovny plechů, kterého si vysoce Šola cenil. Pak přišly pověstné křeče, nevolnost, ztráta orientace a jen kóma se mu vyhnulo, takže umřel při plném, byť kolabujícím vědomí.
Když týdny věrný Šola nepřicházel, rozhodl se vydat do jeho brlohu, Šolovy nory, půl zemljanky, půl atomového krytu. Našel ho tam už v pokročilé fázi rozkladu. Roztřásl se žalem a jeho první myšlenkou bylo se hned vožrat, vařit z rumu grog, kouřit opium atd. Jeho myšlenky se staly skutkem, jenže naopak, hned ráno se probudil v pelíšku vedle rozpálené studentky aplikované geomorfologie a outdoorových sportů, v klidu a míru viděl, že je to holka dobré vůle, nechal ji jít, aniž by ji nutil doutník šitu a ta hutná kouřová zeď od žvára v nekuřácké zóně jeho bytu? Rozplynula se. Začal cvičit sambu, salsu a poweryogu, zdravě jíst pětkrát až šestkrát denně v malých dávkách, pít 100% ovocné džusy a jeho nálada rázem stoupla o pár stupínků.
Druhou noc sbalil zneuznanou choreografku moderního tance, třetí manažerku celních a daňových služeb, čvrtou seděl doma a četl si životopis Antoni Gaudího, pátou šel na filharmonii a po koncertě okouzlil půvabnou, cudnou Kateřinu Javůrkovou, hráčku na lesní roh, se kterou si o něco později otevřel cukrárnu a koblihárnu a žil s ní na hromádce. Až se sám divil, kde se to v něm bere. A to zdaleka nebylo vše. Začal studovat počítačové technologie a založil si firmu na monitorování marketingu v e-službách, v oboru Trendy pro tržní příležitost. Když zjistil, že je monitoring hudbou minulosti, začal hrát na banjo v bluegrassové skupině Spivaradost. Přes jeho chatrné zdraví, podlomené dlouhým sezením na zadku a nepříliš perspektivními hovory s Šolou, možná i vzhledem k historii běd dětství, vzbuzoval teď na stará kolena, třináctiletý s vizáží starce, v ženách přátelskou lítost a v mužích jistou kolegiální úctu. Zemřel na pódiu, slastně vyčerpán, na pódiu festivalu, které znamenají one-night-standy, těsně před čtrnáctými narozeninami na problémy spojené s plícemi. Snad pneumotorax, snad jakési jiné respirační komplikace.
Zbývá tedy zvonit zvoncem.
Něhoslav, to... nejsem já.
Šola jsem já.
Něhoslav nikdy nebyl, je vymýšlený, holky!

pátek 29. dubna 2016

Největší rošťák na světě

Nad poslechem Hlubokého hrdla od černé umělkyně CupcaKke jsem vzpomínal na bujará léta mládí, kdy jsem mohl pařit ne rok v kuse, ale hned let několik. Kdy nebylo těžké nepřijít do školy, ať už na střední nebo na výšku, protože ti gorilí vyhazovač ze světelné párty rozbíjel ksicht na VIP záchůdku. A i kdyby nerozbíjel, byls tak opilý nebo nadopován LSDéčkem, (tím kurare posedlých) že sis stejně spletl východ slunce s ukrajováním srpku měsíce. Matně si vybavuji zděšený výraz mé šoustkamarádky u dveří, která - poté, co jsem v mžiku pár slovy vyložil situaci (umírám! koudel tvých vlasů žhne rubínem.. hladím tě naposled!)- asi poprvé viděla, jak vypadá zrubaný obličej dvacetiletého přejetý parním válcem pádné ruky. A jak mi poskytla tolik kýžený azyl - mohl jsem u ní v klidu regenerovat urvané vazy, léčit zlomená žebra a doufat, že za pár týdnů budu opět schopen vyrazit na divokou akci - bez obvazů kolem celého xichtu. Mumie proti mně působila živěji. S oblibou jsem tvrdíval, že jsem strávil tehdy nějaký čas v privátním rehabilitačním středisku s pěknou brunetou v nohách postele, která mě krmila a dávala mi sát nektar u pramene studánky. To už však odvál čas, loňské sněhy vystřídaly vÁnice a krupobití drobných peripetií se změnila v dýmějové mory.
Pak jsme se milovávali ve sprše, rozdávali jsme si to jak dvě zhulené laňky. Já ve dvaceti, na vrcholu sil, pak už to šlo s kopce s erekcí i výdrží, měl vždy laní oči a vystouplé lícní kosti, hledět do nich bylo jako hledět do černé propasti a ona byla emařka, takže oči měla hluboké a lesklé nejistotou. Ale to jsme nikdy nepoužívali ochranu a ona byla náhle těhotná a já měl o problém navíc. Naštěstí jsem ji za vlasy dotahal až k potratu. Jenže tehdy mi tvrdívala, že její poslední přítel jí to ve sprše dělal tak, jak si to vysnila, když byla ještě děvčátkem - hrál si prý na opraváře vodovodních kohotků a pak ji tvrdě ojel! Když jsem to poslouchal, představoval jsem si, jak směšně bych vypadal, kdybych si s nějakou dvacetiletou, bohatstvím obklopenou rusovláskou, jež nikdy nepoznala, co je to žrát slunečnicová semínka z plesnivého chleba v lídlu, hrál na opraváře trubek, na montéra kohoutků a poté ji strkal dildo do rozevřené tlamičky nebo hájku slasti, trochu nervózně jsem si odkašlával. Lepší je přece tantrický sex, no ne? Raději jsem se zhostil instruktáže něčeho pro nás oba nového. Kompletní série prostocviků, příprav na styk, převedená do jazyka mrdání. Zatímco jsme si mrazili potraviny, které doporučoval sám Šiva a které podporovaly libido, já jí, pln mladického nadšení, předčítal knihu Tantra ve městě, s podtitulem Posvátný sex pro jednadvacáté století, od Barbary Carrellas.
Výsledkem bylo, že jsem chytil nějakou vzácnou pohlavní nemoc z Tasmánie, později diagnostikovanou jako donovanóza, která se přenáší kousnutím moskyta, který mě kousl přespávajícího v budce bez sítek na okna, když jsem putoval do svatyně mistra jógy a zjistil, že je pracovně v LA. A ona dostala akné na zádech, v dekoltu a hlavně v obličeji. Tak katastrofické, asi přes toho moskyta, že i když nebyla povrchní, stěžovala si, že je nešťastná a že by dala bůhvíco za opět-sametovou pokožku. Po dvou měsících spáchala sebevraždu, doslova jí akné vzalo život.

čtvrtek 28. dubna 2016

Zab se, zab se, zab se

Rodinka zastavuje na benzínce, tatínek tankuje, dcera s maminkou si dou dát něco sladkého k snědku dovnitř, tyčinku nebo perník.
Jak tak pendlují mezi regály, vyhlídne si je podezřelé vyhlížející míšenec, převážně Asiat, trochu připomíná vzhledem želvu ninju, která je pojmenována podle renezančního umělce Donatella, uhlově černé vlasy stočeného do uzlu. Může mu být mezi třiceti a čtyřiceti, má jizvu nad okem a celkově vypadá jako bývalý člen Jakuzy, kterého honí syndikát. Takže sympatie nezíská, i když chodí v obleku od Hugo Bosse. Usměje se úsměvem šklebu. Maminka polkne, dcera víc stiskne panenku. Tatínek naštěstí už natankoval a jde radostně směrem za nimi.
V tu chvíli lump vytahuje kalašnikov a střílí obsluhu pumpy, ratatata, šest nebo osm výstřelů vylétne, než gun zmlkne a krev zalívá podlahu. Maminka je vyděšená, skrčí se k dcerce, strhne ji prudce, dopadají na chladné kachle a kryjí se za ostrůvkem s cédéčky a uzeninami. Tatínek se vyděsí taky, běží dovnitř jako Tiger Woods, který se přiznává před vybraným publikem k nemanželským vztahům - zároveň napjatě i sklíčeně, smutně i nervózně, ale tak, aby už to měl za sebou, běží toporně a bez sebe jako Tiger a skleněné posuvné dveře se just nechtějí otevřít. Naschvál snad. Japončík vystřílí zásobník, resp. dalších deset šotů, do zmateného tatínka a to už je moc i na dcerku, popotahuje, pláče, maminka křičí, hořekuje, vzývá Pána. Gangster jako by jejich přítomnost nebral na vědomí, odhazuje automat pod nohy, otvírá si dvířka a vychází šklebě se do teplého, světlem zalitého dopoledne. Nastupuje do Porsche Cayenne a frčí.

středa 27. dubna 2016

Kdepak. Toto?

Stárnoucí děvkou dále
postupuje ukrajinský horal
nad ním blízko dech, kluzce zasunuto
do valné, sklovité hmoty vzduchu
pěti osmin penisu,
za níž je daleko klenba z whisky,
jako by mu uprchla z noci šedé
Zjasněný křik rozdírá dálné
tušení v úzkém profilu
šedoprázdého oka
v něm se rozplývá, v nicotu civí,
nejasná rybí skrvna moči u úst
kruhová leb trne proužkem či
roztažená
čůrkou švetla kolem křivky nohy
zpanštělé tam,
odkud se žádný cézar nevrací
Kdyby ji přijal polomrtvou,
nad svitavým, okrovým soumrakem,
víc by to mnou neotřáslo.

úterý 26. dubna 2016

Pravidla mluvnice

Sbalil ji na záři chechtáků,
teď se pozorně odvrací

ona jde tiše od něj, klapou podpatky,
klap
po temeni hráze
line se dmoucí, zralý
klap,
osamělý zpěv z úst poběhlice
jak louka
která neví nic
i kdyby mohla mluvit
od šepotu vzkříšených
sem patří
jak vojtěška u rybníku, v němž se prostupují
záchvěvy opálených ramen s chmurnou síťkou trav
a prchání týnek za účelem diskotéky
v sobotu večer.

pondělí 25. dubna 2016

Nedávný milenec

již slyšitelně přes okřín hlíny
možná zčernalé již
co hučící maska na tváři příboje
vleče se buran mrzut setrváním
při houstnoucí vrbě zmámené
vlající skvrnou, vlajkou smrti
nedávný mrtvý dosud čpí,
huhlá z prachu pomyslný svůj huk,
tupě buran u hřbitůvku zídky,
hází kámen nasládlý křížem
mnoha let bývalosti,
u zamčených vrátek hřbitovní správce. Starý
jak ostrov na těžké pláni,
třímá v ruce vítěžného Jacka D.


(reminiscence z pet cemetery april 26)

neděle 24. dubna 2016

Sporty na ledě

Málem udušen, usedá se zácpou na mísu a zasní se. Tentokrát je v mžiku přenesen do exotické vesnice. Korály slečny Mrdály. Toť plný název vesnice v thajském letovisku Patayya, přesněji vesnice z ostrova Ko Larn, kam z Pattaye doplavete, jste-li zdatní plavci nebo plavkyně, nebo doplujete lodí.
Korálový ostrov je pro vás asi neznámým pojmem.
Sám jsem měl problém se zorientovat, co vlastně znamená nacházet se na korálovém ostrově. V první řadě je to výzva.
Okamžitě se objevuju na písčitém prostranství, kde stojí buddhistická svatyně. Kdo z vás je pobožný, nalezne zalíbení ve stínu mandloní, zvláštní, že tam pěstuje zrovna mandle, odkud na vás vykoukne usměvávý kukuč stříbrného Buddhy. Je tam trochu nuda, zvlášť když Buddha jen kouká a nic se neděje. Pět minut se na sebe jen tak díváme a po pěti minutách se obracím zády a jdu na parkoviště. Mezi několika pickupy si vyberu ten, který vypadá, že zvládne cestu na pláž. Korálový ostrov Korály slečny Mrdály má plochu kolem pět a půl kilometrů čtverečních a žije na něm asi osmdesát obyvatel, včetně slečny Mrdály, všichni obyvatelé ostrova jsou jejími otroky, někteří to dělají pro peníze, jiní čistě pro blaho z dobře odvedené práci a ještě jiní, aby mohli být poblíž Mrdály. Zakrátko vozidlo zastavuje u okraje pláže, kde má mít palác i Ona. Uličkou mezi řadami stánků bez stánkařů přicházím na pláž. Když se přede mnou objeví impozantní thajské moře, jsme doslova ohromen jeho až neskutečně smaragdovou barvou. Myslel jsem, že palác bude stát na pláži, ale zmýlil jsem se, nebo spíš turistická příručka mě spletla. Palác slečny Mrdály stojí na moři, brána dlí uprostřed korálovitých, chaluhami obrostlých pylonů. Sice stojí asi půl kilometru v moři, měřeno od pobřeží, ale z pláže při dobré viditelnosti můžete spatřit, jak si Mrdála nechává komorníkem dělat pedikůru a exotické služky ji rozčesávají bahnité vlasy. Prostě je jí všude vidět. I jak vykonává jiné královské činnosti. Třeba jak kaká eukariotské hnědé řasy nebo čůrá do nočníku esterifikované sojové boby.
Nosí samozřejmě náhrdelník neboli korál z korálu. Říká se, že ji ho nechal ukovat sám chromý bůh kovářství Hephaistos, když žila ještě jako mladičká nymfa v antických Mykénách. Teď je o deset tisíc let starší a zkušenejší. Hephaistos je mrtev, stejně tak Artemisia a pokud je mi známo, tak i roztažnožka Afrodité hnije v hrobě. Každopádně jisté je, že korále z korálů jsou také naproti své křehké kráse nebezpečím pro lodě a trápením pro mládence, které mohou díky své tvrdosti potopit, případně tradičně upít k smrti. Když se jí jezdíval dvořit sotva třicetiletý Henry Morgan, proslulý pirát, tak mu zmátla hlavu, že přestal loupit a přepadat jiné lodě a dal se na výrobu pálenky. Dneska ji můžete sami ochutnat, ačkoliv ji nikterak nedoporučuju - je to břečka, děcka. Ten chlap možná měl pohádkový poklad, ale rozhodně na deštiláty neměl pražádný vkus. Ale abych neodbočil do prdele, Henry, s jiskrou v oku a dostatečným moudím v kalhotách, rozhodně neměl o holky nouzi. Jenže Mrdála ho, představte si, vytrvale a sáhodlouze odmítala, až ji jednoho dne ve snaze ukořistit její kalhotky pořezal na tváři, hned napravo od nosu, břitvou. Ženská s jizvou nepůsobí zrovna oslnivě, a tak, vědoma si svého handicapu, povolala sudičky z dalekého, nepokoji zmítanému, Bahrajnu, které stříhaly nitě života tamějšímu vojsku v bitvě u Khakeekery, aby ji pomohly získat dokonalý vzhled nečistou, růžovou magií. Přišla jen jedna z nich, ta nejhloupější, Iveta, protože byla vymazaná natolik, že nepochopila, co může způsobit jediná chyba v zaříkávání. Zakřivit časoprostorovou kontinuitu do šnečí ulity a ocasu uštknuté lišky, čímž pádem vyvolat trvalý chaos na světě. Dvě její ségry si raději přeťály nůžkami vlastní zubní nitě, než by se pouštěly do os(t)udného pokusu. Zahrávat si s mocnostmi hejsků růžové magie může leda naprosto bláznivý člověk nebo neusmrtitelný alkoholik. A protože Iveta byla na alkoholičku pořád ještě dost chytrá, hlava ji fungovala spolehlivě a jak natažené kukačkové hodinky po dědečkovi, vsadila pravděpodobně na poněkud riskantní bláznovství. Tah blbky. Škoda jen, že zapomněla, že člověk, který nepije, se vůbec nemůže stát bláznem, a proto, abych to zkrátil, Mrdále zůstala jizva u nosu, Iveta vybuchla jak nedomrlé polínko v přírodním reaktoru v Gabonu při štěpné reakci a hejsek Antonín, toho času na cracku, velmistr řádů hejsků, navdávkem zjizvenou Mrdálu ošukal do pupku, takže ji vytvořil další černou díru a další malou, leč nevzhlednou jizvu.
Jako by děr a jizev neměla dost. Za pár dekád léčení se poničená kůže zregenerovala, resp. svlékla pokožku a nasadila jinou, jen vlasy a kořínky jí zůstaly přírodní, bahnité.

sobota 23. dubna 2016

Průjem ho dusí třetím dnem

Ještě moc zpitý. Snad za dvě hodky se vyjasní. Poslouchám na youtubu klip s názvem Calming Seas #1 - 11 Hours Ocean Sound for relaxation atd. Představuji si, že ležím na pláži. Funguje to několik vteřin, když zavřu oči, ale když je otevřu, když mi je otevře zápach žluklého masa, a zjistím, že všude kolem jsou plechovky, převržené flašky, střepy a brouci, nevěřím na fantazii...
Jsme z látky takové, z níž se dělají sny, ne? A malý život náš je spánkem obklopen. Proto se mi chce permanentně spát.
Před narozením i po smrti - spánek. Co jest mezi - život.
Co jest život - pouhý mam,
bludné zdání, stín a klam.
La vida es sueňo.
Vidět a často vidět ve snu nahé dívčí tělo, názor na potraty a zvyk si před spaním třináctkrát vyhonit jsou jih a sever vší didaktiky.
Byl jsem předlouho přítelem těch pout.
Nahých klínů.
Zjevovaly a zjevují se mi dodnes.
Dívka nám pomáhá snášet útrapy života. Když ji vidím, jak vesele pobíhá po kuchyňce v záštěře, drží varečku a mumlá si jakési recepty, chce mi stát tyranem a zotročit ji.


Zvyk začíná trochami. Lichotník a svůdce jest. Lapí nás do sítí a má nás.
Víte, jak to je, z pozornosti se stává přátelství, ze zvyku láska. Když jste s ním dostatečně dlouho, prostě si ho nalepíte k srdíčku. Pak se není co divit, že pijete jak duhy a malujete lebky na zmačkané kousky papíru.
V různých útlých hnutích, co jich známe, a najmě v citech jemnosti, se vyskytuje malý háček.
Druhé, nadržené, vymakané tělo, záda, pyj Oidipa. Potřeba šukání s objektem prznění! Bez blízkosti penisu nejste prostě samy sebou. Musíte ho cítit na stehnech, v bříšku i na tváři. Když se učíte na zkoušku ze srovnávací předválečné literatury, myslíte na to, jak vám ho tam strčí - už ani nejde o něj, o kluka, jde jen o NĚJ - o péro.
Vím, že je to těžký život, když máte týden menstruaci. To už vám z měsíce zbývá jen třiadvacet dní nebo kolik. Z roku 270. Z života pouhé tři čtvrtě.
Říkáte si: musím mít větší sílu, nenechat se zviklat jeho mužným vzezřením, jeho fascinujícím údem a božskými prsty, které vyčarují i králíka z mého luxusního kloboučku. (Klobouček je označení pro jeskyňku.)

A pak vám ten ko***, čů***, ten kluk pochopitelně, oznámí zprávou na facebooku, že chodí ještě s jednou holkou. Nezabily byste ho? Ten pocit zrady. To se nedá vylíčit. Na světě jsou zloději, politici, zkorumpovaní policajti, znásilňovači dětí, prznitelé koček, švábů a pand, všemožná sebranka pařížských atentátníků, imigranti, piráti, vrcholoví sportovci, desítky tisíc malých dětí otrávených jedy z potravin, mnohé již v útrapách zemřelé. Ale máloco se vyrovná té chamradi, kterou představuje druh chlapa, jenž se provinil na posvátném svazku lásky. Pověsit za koule do průvanu je milosrdenstvím pro něco takového. Mám skutečně jen slova odporu pro tu nízkost, jímž je nevěrný chlap.
Makrokosmos hnusu.
Debil s neloajálním piňdourem.
Ten netvor zrady.
Jen ďábel a Joaquín Guzmán jsou od něj horší - a i ti pokulhávají, když dojde na lámání chleba. Když např. chlap nemá jen dvě ženské současně, ale tři, čtyři. Pět už je zas trochu přehnané množství, tady je spíš na místě mluvit o supermanovi, ale čtyři? Představte si, že v pondělí jste s Denisou, vaší před přáteli oficiální přítelkyní. V úterý s Terezou, jedině s Terezou, ve středu s Katkou, co je už tři roky matkou, ve čtvrtek s Jitkou, tou, co má ji tak plytkou. A v pátek zas s Denisou. V sobotu náhodně s jednou z těch ostatních a v neděli odpočíváte. Skutečně jsem znal někoho takového a byl to hrozný člověk. Dopadl velmi neslavně, takže aspoň vidíme, že spravedlnost není slepá, jenže. Užil si své. A to by se, ku**a už, hrom do petlice, nemělo stávat.

pátek 22. dubna 2016

Špendlíkem píchat do julči

Už jste to určitě zažily. Chodily jste s týpkem, který byl šarmantní jak Jude Law, prachů měl víc než Radovan Krejčíř a uměl naslibovat hory doly. Silně proudící hormony na vás narážely a poprvé od dvanácti let jste s ním zažívaly pravidelně mokrý orgasmus.
Akorát vás o měsíc později v osm večer přejel jak fošnu, sbalil své saky paky a vyrazil s kámoši lovit buchty na cikánskou diskotéku.
A jednoho dne, za dalších pár týdnů, pro jistotu vůbec nepřišel. Vypařil se jak pára nad hrncem.
Vy jste pak držely smuténku. Hořem jste vadly, vaše vytrénované zadečky a plochá bříška z jógy nabíraly nevzhledné tukové polštářky.
Zatímco charakter by vám aspoň poslal zrnka pepře s listem na rozloučenou (jako je kdysi obržel Darius), ničema už se neozval. Jakožto svině nebo vepř.
I hraběnka Ludmila (Bořivojova žena) radši spala v chlévě, než by dovolila, aby na ni vztáhl ruku potulný rytíř.
Snad vaše první myšlenky směřovaly k pomstě. Což jako první udělá lecjaká mladá dívka.
Místo aby zvážila situaci, kope svému ex-milému hrob. Myslí, že mu na hřbitově o dušičkách přijde zapálit svíčku. Jenže když se tam sejdou a scházejí oba, znervózní. Jí v McDonaldu a pije likéry, aby zahnala výčitky, ale už je pozdě. Beránek je surově zapíchnut a nyní krvací. Navlečena v drahém rouše, ověšena zlatým řetězem, kráčí truchlivě podél cemetéria a prohlíží si nepřítomně své dílo.
Myslí, že existuje mast proti výčitce. Že si natře bradu a líčka a bude zbavena toho pocitu. Ale to je omyl. Nelze ji zvrátit ani odčinit, pýcha ji rozestřela nesmazatelně po celém ubohém stvoření.
Zdá se jí, že níž nemohla klesnout. Omnes una manet nox. Kouří jednu za druhou, přibere, pak zas zhubne a tak se to táhne nějaký čas. Posléze potká zajímavého borce, dají se dohromady a ona zapomene. Ale červík, který dřív hlodal, nikdy hlodat nepřestal. Jen hibernoval.
Rozejde se s panem Zajímavým, protože jí sralo, jak ji všude plánoval aktivity. Už nesnesla jeho připomínky a do toho ten červík.
Může si odpustit červené vínko na noc? To by už teď bylo jen zbožné přání.
Plete na sebe bič. Zároveň už s ním chce nakládat jako zkušený vozka. Ten svého koně netýrá.
Kolik kokainu musí vyšňupat, aby se nemrzačila? Lajnu? Gram? Kilogram? Středně velký turistický kufr? Cisternu? Sklad Sámera Issy? Kolumbijské rezervy?
Je dokázano, že sugesce má ohromný vliv na naše fungování. Přejít prkno na zemi dovede víceméně každý. Stejné prkno deset metrů ve vzduchu už jenom ten, kdo rád balancuje na hranách. Běžný člověk ztrácí rovnováhu, padá atd.
Myslí si, že když si zahraje na postavu ze Ságy rodu Forsythů, na takového zdrceného Soamse, a bude běhat po domě a křičet: "Den ze dne se cítím lépe!", bude jí lépe, opak je však pravdou. Bude jí hůř a hůř, protože autosugesce, zvlášť pokud není trénovaná, nefunguje ve vyhrocených chvílích a pod vlivem silných emocí.
Kdyby si říkala: "Jsem nevinná křehká dívka, která se nedopustila ničeho zlého," nebo "Zachovala jsem se velice správně," určitě by dosáhla pozitivní změny. Formulky mají být definovány tak, jako by už se staly. Ne teprve někdy v budoucnu. Lidská psychika není dimenzována na budoucnost, ale na vrabce v hrsti, na tady a teď. Uvolněně, bez křečovitých snah, nic nehrotit, tak věci jdou a není třeba je pohánět. Stačí si je opakovat deset minut denně. Ve stavu relaxace, v duchu, nahlas, číst si je nebo třeba zpívat, všechno jedno. Ve fantazii si uzavřete představu do růžové bubliny. V ní je vložen váš cíl. Růžová je spojována se srdcem, obklopuje-li tak růžová něco, co si představujete, přinese vám příznivé události.
Nyní do ní šťouchnete... vypustťte ji, ať si letí vesmírem, jak jím pluje a přitahuje vaši vizi a shromažďuje energii k své materializaci.

čtvrtek 21. dubna 2016

Žluna pravděpodobně narazila do okna

Poznání je prý funkcí bytí. Ale mě nezajímá bytí.
Lepší je pro mě interpretace textu, respektive zpřístupňování obtížně šifrovatelných koutů jeho.
V řečtine prý splývá v pojmu grammatiké mluvení i psaní.
V češtině se řekne natrhni mi prdel a je tím míněno jak někoho zmlátit v ringu, tak doslova natrhnout holce análek. Nemůžeme si vybrat, co je hezčí.
Nejistota. To vás provází od prvních krůčků až po poslední pád s berlemi ze schodů.
Nemůžete si ve hře náhod vybrat, jestli chcete být poctivými studentkami, nebo zmlsanými modelkami nebo vychytralými právničkami nebo prostě jen budete cestovat jako sexuální turistky.
V očekávání smyslu přicházíte o poselství zpětné vazby. Tak jako ji známe třeba z Oidipa.
Nic nečekal, protože v záhybu mozečku věděl, co přijde. A takové lidi mám rád.
Panuje předvědčení, že musíte prožít šedesát či kolik let, abyste se mohli ohlédnout za sebe a naznat, že jste prožili kvalitní život.
Pokud máte za zády patero vnoučat, šestero pravnoučat, tři děti a čtyři manželky, na účtu mega a na vkladní knížce razítko, vše je v nejlepším pořádku.
Existuje však i jiný druh dorozumívání se světěm.
Nemusíte být zrovna historik vědy. A nemusí vám to připadat srozumitelné nebo snad věrohodné.
Tou metodou je soulož s každým a každou.
Můžeme si to dobře ilustrovat na našich vzorech, fotbalista Beckham nebo zpěvačka Beyónce.
Štestí dosáhli tito mimořádně úspěšně lidé v oborech ne příliš spjatých s klidovým režimem. Ve sportu musíte dřít do roztrhání těla, abyste si na nadcházející invalidní důchod našetřili aspoň pár kaček. V okruhu pěvců zas musíte působit poprask rozháraným životním stylem, při kterém nezřídka dochází (a tělo schází) na alkohol a drogy.
Beckham hledat třicet dva let, než nalezl své zlaté hrdlo - resp. zlaté hrdlo jeho polovičky.
Beyónce hledá dodnes, ale našla už přinejlepším pět chlapů, kteří ji mohli pohodlně stlát podušky a dělit se s ní o lože.
Mají vše, co si mohou přát. Ale jen proto, že - teď jste mi svědky - šukali do úmoru v každé špeluňce.
Je to chování, které prostě nelze vyjmout z finality štěstí.
Buď budete naplněné přinejmenším spermatem vyvolenců, které si pustíte do postele; protože vím, že mi stále ještě nevěříte, když doporučuju spát s každým, nebo budete klást odpor světu, jenž vás semele jak smirkovací papír nechutného židovského myslivce.
Uvidíte, že když změníte přístup a půjdete s každým, projeví se to libě na vaší trvalé spokojenosti. Tónem, kterým vybídnete prodavačku k ukrojení deseti deka salámu nebo i gesty, nebo i pohledem na poklopec mladého pošťáka, prostě čímkoliv. I reakcí na náhodnou žertovnou poznámku svého šamstra.
Budete se smát jak pominuté, ovládnete přes noc klasické citáty, protože vaše schopnost se učit se výrazně zlepší. Protože proč? Cokoliv je o vztahu. Konkrétně tady jde o váš vztah s okolím, s vesmírem, dalo by se říci s mírnou nadsázkou. Vy a svět - je nyní vytříbený. Dáváte vesmíru plnými hrstmi a on vám dává víc medu a strdí a ejakulátu, bílkovin. Je plný spermatu tekoucího vám z uší. A tomu radování se z mrdání říkám i projev společenské solidarity. Když podržíš umolousanému, svět tě odmění dalším, který povede tvé hlubiny tůňky až do vření slasti.

středa 20. dubna 2016

Ubít talent v čaji

Snů není nikdy dost, řekl Jirka a usnul na kanapi.
Jirka je buddhista a čte texty páli.
Setkal se s Metta-suttou. Prováděl poctivě meditace mettá a teď je z něj osvícený.
Víme, že existuje jedenáct bodů, ke kterým tě dovede meditace.
Jsou prospěšné a jsou to tyto:
Kdo je provádí, nemá zlé sny.
Doslova je nevidí. Pápa supinam na passati.
Vidění snů.
Jedna meditující na Srí Lance měla radost z přirovnání ke krávě, která rychle přes den nasbírá trávu, pak lehne a přežvykuje.
Sen může být přerušen různě.
Buď nadýmáním, že máš povahu jako větroplach nebo třeba jsi pitta, moc horečný. A nebo dokonce khapa - bahnitý, žlučovitý sen, který tě vyburcuje do bdění.

Alfons nebyl buddhista, zato se využíval v kresleném pornu. Studoval různé časáky a zjistil, že může prožívat tzv. lucid dreaming. Sníme, kdy víme, že sníme.
Artemidóros z 2. století po Kristu zastával názor, že nás mohou zasáhnout tři druhy snů.
Symbolický sen vyžadující výklad
Prorocký sen, který brzy dojde doslovného naplnění
Sen o pronesené věštbě
Noční můra
Přízračné vidění v polospánku
U mě se vyskytují jen prorocké sny. A taky o pronesené věštbe. Na trhu potkávám spoustu věštkyň, které hadím jazýčkem pronášejí věštby - a o nich se mi pak celé noci zdá. Jestli se tedy zdají sny celé noci - posměváčci tvrdí, že sotva okamžik.
Sen se ve 2. století po Kristu objevuje jako archaická, primitivní řeč, plná obrazných symbolů, jako nějaký zapomenutý jazyk, který je nutno nejprve dešifrovat a z něhož známe jenom úlomky.
Freud naproti tomu dochází k závěru, že vyšší intelektuální výkony se ve snu nevyskytují, nebo jsou přinejmenším velmi vadné... Sen je psychická, citová, mentální anarchie, hra funkcí, které jsou ponechány samy sobě a pohrávají si bez dozoru a bez cíle. Ve snu je duch psychickým automatem.
Sen nám jenom zjevuje, co si nechceme přiznat... Sklony, které jsme považovali za potlačené a vymýcené, ožívají.
Ukazuje nám tak ne to, co jsme, ale co bychom mohli být.

úterý 19. dubna 2016

Přímý potomek Boha

Znovu jsem snil. Tentokrát jsem pohyboval děsivou rychlostí. Na jakémsi prostranství tvořené plochou rovinou. Tam jsem stál a neviděl žádné živé lidi. Věděl jsem, že je to sen. Tak jako vždycky, podíval jsem se ve snu na android, kolik je hodin a pak jsem ho zas strčil do kapsy. Toto místo bylo prosto lidí. Bylo však zaplněno hordami strašidelných bytosti. Nikde jinde na zemi jsem nezáhledl ani jednu živou bytost s těmito světelnými kuklami. Byly to frustrované, nazlobené a zoufalé bytosti.
"Kde to, proboha, jsem," zvolal jsem do Nicoty.

Nejdřív jsem myslel, že na bitevním poli. Všude tito duchové s někým bojovali, zápasili na život a na smrti, svíjeli se v bolestech, rozdávali rány pěstmi, kopali. Neměli ale žádné zbraně, jen ruce, nohy a zuby... a co bylo zvláštní - neviděl jsem žádnou krev, nikdo nepadal mrtev k zemi. Řezali se, ale vnější zranění nebyla patrna.

Pokud jsem se domníval, že vidím peklo, teď jsem si byl naprosto jistý. Tato stvoření se zdála být uzavřena do svých zlovyků mysli a emocí, do nenávisti, vražedných myšlenek atd. Úplně přesně jako lid.

Ještě více hrůznější než to kousání a kopy, které si navzájem uštědřovali, byly jejich sexuální nešvary, kteří mnozí praktikovali v pantomimě. Pokoušeli se o perverze, o jakých se mi ani nesnilo (a to jsem byl ve snu), ale naprázdno. Zdálo se, že jejich myšlenky a skutky jsou jedno, takže nevím, jestli to, co jsem viděl, bylo skutečné, nebo jen obraz jejich myšlení. Bylo nemožné říct, jestli ty hrozné výkřiky zoufalství, které k nám doléhaly, nepocházely jen z jejich myšlení. Opravdu se zdálo, že tu na tom ani za mák nezáleželo.

pondělí 18. dubna 2016

Pylon

Povíme si o snech. V dnešní lekci přijdou na paškál ty potvůrky, které vás lapají do tenat, když spíte. Vy normální spíte, já, těžce narušený cholerik, ne, ale přesto se mi zdají sny. To když jsem v sedm ráno na stavbě a motá se mi ještě hlava. Sním o tom, že jsem motýlem a odletím na blankytných křídlech do zahrady Semiramis.
Opravdu se vám může zdát leccos. Podle povahy spáče. Dřevorubcům se zdá o kládách, klisničkám o koňských čurácích a třeba prezidentu Zemanovi o udělení amnestií. S těmi klisničkami pozor. Víte, jak je nestálý spánek koně.
Ale koňský dick, to je španělská vesnice a házení hráchu o stěnu pro nás, cílevědomé čtenáře.
Může se zdát o bájných stvořeních, o epických cestách Stopaře po galaxii nebo lovcích kostí. Můžete ve snu být netvorem, zatímco v realitě jste hospodyňky z magazínu Žena a smrt.
Noční můry jsou tvořené strachem, beznadějí, narušenou psychikou a úzkostnou poruchou. Noční můry jsou, když se pokakává děcko ještě ve školce. Viz případ, kdy kamarádka mi psala dopis a prosí o radu:
Do školky se těší, zapojuje se, s dětma si hraje, zpívá, tancuje, poslouchá, nezlobí...jenom vůbec nekomunikuje s učitelkama. Doma pusu nezavře, mluví dobře, nemá problém se domluvit. Ale učitelky sama neosloví, když se jí ptají, neodpoví a dělá, že tam vůbec není. S dětma komunikuje normálně. Má to obecně s dospělýma, když je moc nezná, ignoruje je. Když si na ně zvykne, probém zmizí. Samo o sobě by to učitelkám nevadilo, to se prý poddá, problém je v tom, že si ani neřekne, když potřebuje na záchod. Bohužel má biorytmus nastavený tak, že kadí kolem desátý, když je ve školce.... takže se pokadí a ani pak nic neřekne, až ti toho učitelka všimne. Vždy se jí tak jeden den podaří nutkání potlačit a kadí až doma, pak se tak dva tři dny za sebou ve školce pokadí. Už jsem z toho neštastná, učitelky z toho taky nejsou odvázaný. Má slíbenou odměnu za den, kdy se nepokadí. Když je to v kalhotkách, nijak jí netrestáme, učitelky to taky zatím berou sportovně.... ale jak dlouho.
Sen je prostě uhel a prach.

neděle 17. dubna 2016

Vyschlá broskvička

tak jsem bloudil cestou necestou
den času nového mé slunce rudě stmíval,
na křižovatkách protkán třpytem hvězd
těch marných, slepých, poutníka cest,
ticha věčný hlas se v mně tvrdým echem ozýval

Tak už se to má s obejdy. S lajdáky a brutálními chlapy. Sluníčkáři říkají, že žena je něžné pohlaví. Že trpí, když si na ni vyskakuje grázl. Drží ji nůž u krku a dál nechce platit na děcko. Zjístite, že i oni jsou v právu. Když drží nějakou vyschlou broskvičku v prstech. Lecjaká štětka si nechá vydřít kožich, protože se pohádala s přítelem. Myslí si, že ji to udělá dobře. Čím víc ten obejda broskviček zkusí, tím víc je já. Pak že si nemám vymýšlet fikci. Když realita nedostačuje. Všechno by mělo záležet od těch holek, co se nechají osahávat a položit na lopatky. Takhle v baru to nepoznáš, nepřijdeš holce na kobylku. Ale když je svlečená, opadne z ní ostražitost. Tehdy ji může skenovat.
Kdo žije takhle těžce a neodvratně, nenechá si do ničeho kecat. Pravda je taková, že život je dost těžký i bez břemen, které na sebe nakládáme dobrovolně. Proto si važte všech těch pomocníčků, těch doktůrků pravdy a duchovních trénerů.
Rekli byste skoro, že musí prodělat každou lidskou bolest. Berou ji na sebe, protože ještě mohou. Při představě, že bych se já zatěžoval ještě problémy druhých, nedejbože je řešil, zvrácím i archivní víno.
Hrajou si s něčím, co nemá podíl na jejich soukromé bolesti, na samotě, do níž je každý uvržen. Dokonce se tím zhusta i živí.
Vždycky, když spadne letadlo, jakože se občas stane, že spadne, pomyslím na ty ubožáky. Jsou hned na uhel. Resp. potom, co umřou, ještě uhoří. Umřou hned třikrát při kvalitním pádu letadla. Přesto se občas najde někdo, kdo přežije. Aby o tři týdny později umřel. Protože je příliš spálený a už nechce žít. Jsou to žalostné figurky začasté. V šoku je převážejí na nosítkách. Proč se plýtvá prostředky na člověka, který po třech dnech nebo týdnech nechce dál žít? Přesto se ho snaží z nějakého důvodu zachránit. Pokud ještě nikdo nenašel sílu žít, když je popálen na devadesáti procentech těla, pak z toho logicky vyplývá, že takový život je pod psa a ten někdo má být utracen. Nejlíp hned u trosek letadla.

Potkal jsem tam silnou osobnost. Měl v sobě strašnou intenzitu... takový plamen, požár, byl jako výheň! V zrcadle jsem ho potkal na hajzlu, cha cha cha. Až na ty vyhaslé oči.. ne, to nejsou lidské oči.. to jsou jen zavřená víčka... až na ta víčka byl v klidu.

sobota 16. dubna 2016

Nátěr proti korozi

Jsem byl v baru zvaném New Polonia. Kdybych tušil, co mě čeká uvnitř, raději bych poslal náhradu. Boží holka u čepu, sebranka alkáčů a jukebox snů. Utratil jsem tam dva tisíce kaček. Na konci mě ještě slovy vyhazoval tamější štamgast. Do toho tam hráli fotbálek. Ale nedařilo se jim trefovat branky. Tak jsem se smál.
Barmanka se na všechny usmívala, jako kdyby jí všichni udělali dítě. Tak jsem se smál taky.
Jaký klacek tam v rohu seděl! Jaký střapatec. Je do ni po uši zamilovaný. Viděl jsem, jak po ní házel roztoužené pohledy. Ten chlap v sobě měl ten vztek, tu trýzeň, když poznal, že je milenkou jiného. Nebo manželkou dokonce! (Viděl jsem prsten.) Pohlavní závist/žárlivost, jajaja. Chlapi to tak prý už mívají. Je to pro ně asi vědomí, že morálka záviděného vztahu se zakládá na předpokladu, že spolu jiní lidé cosi mají. Čehosi si užívají. Dírky atd. Ale nebudu příliš osobní. Někteří k sobě prostě patří. Marně s sebou lomcují každý jinudy, perspektiva rutiny je dá dohromady a vychovájí spolu občánka. Děvčata, co dočasně zhloupnou, si berou chlapy, co na ně dělají dojem. Doktory, vojáky a majitele fotbalových klubů. Jenže zapomínají, že musí brát v potaz celou stránku osoby. Co se jen šklebí a rozhazují prašule, mohou být užiteční. Chvíli. Ale co bude, až ji v cárech zkrvavenou najdou u topolu po těžké autonehodě. Kdo při ni tehdy bude stát, kdo ji vypáčí ze sedačky z hořícího auta, dotáhne do nemocnice, kdo ji věnuje ledvinu a bude u ní plakat drže ji za ruku, zatímco ona bude v bezvědomí?!
Holka mu roztoužení vracela v úsměvech. Vítr ji dělal na zástěře zajímavé tvary. Vidět bylo klín. Zavonělo to říznou whiskou, dobrý pach. Skvělými oblouky lidé zapalovali cigarety. Kroužky dýmu se vznášely u ventilačky. Bylo třeba dávat pozor, abych se neunáhlil a nevypil to tam celé. Nikdo tam neměl lehký krok svědomitých lidí. Všichni vrávorali. Ženské tam byly ozdobeny aspoň tělesně. Možná měli i trochu toho srdíčka, ale to jsem v horlivém alkoholismu nemohl pozorovat. Kvily hlasu lidského. Místo záchodu měli komůrky s nápisem exitus, kde se chodilo konat potřeby. Z jednoho se lil pot, jiný ležel u okna. Jako by mu píchli morfium a spal.
Jojo, nakonec jsem skončil padlý na trávě, tak jsem si to užil. Okradli mě černí. Zkopali do jidáše. Vstával jsem pokroucený. Fakt zábava!
Ale hlavní je, že zítra je taky den a pěkný. Těším se jak capart.
Trošku to tam připomínalo prales. Upíral jsem zraky ke korunám stromů.

Jednou bych si měl jít zastřílet. Lovit tygry nebo jaguáry. Dokud ještě nějací jsou. Stárnu příliš rychle. Rychleji než ostatní. Protože se víc vydávám. Měl bych se omezit na tygry. Dovedu si představit svítání u tygřího brlohu. Tlukot srdce. Napůl agonie, jak by asi tlouklo. Takové mám nejradši.

pátek 15. dubna 2016

Morální podpora

Teď jsem byl v baru, je odpoledne. A přišla řeč na jednoho štamgasta, co vypadá jak z Woodstocku, zarostlý ročník. Trošku jako Big Lebowski. Jmenuje se Joe. Porád tam hraje pool a chlašce pivo v láhvi.
Někdo o něm začal vypravovat příběh.
Že prý se jednou nemohli doklepat na hajzl.
Tak je zkusili vyrazit. Věděli, že tam někdo je. Nevyrazili je, on nakonec vyšel sám. Byl úplně mimo sebe. Prostě kantáre.
Hvězdičky kolem hlavy atd.
Nechali ho na pokoji a vlezli dál do hajzlů. Tam strašný smrad a v míse. Se pořád točí hovno. Voda ho nemůže spláchnout, protože trubky prostě tu tloušťku nevezmou. Bylo dobrých 9 nebo 11 cenťáků tlusté jeho hovno a ty trubky jsou na míň stavěné.
Od té doby se říká v našem podniku říká srát jako Joe.

čtvrtek 14. dubna 2016

Zahýbej otevřeně

Nejsem puberťák, už dávno ne, tak si nemyslete, že budu podporovat věrnou lásku. Samozřejmě, kdo chce být věrný, ať si je, ale přijde o spoustu zábavy. Nebudu tvrdit, jaká je to dýka do srdce, když váš milý uletí a oprcá jinou. Mohl bych klidně říct, že dovědět se, jak jsi byla zrazena, je zrdcující pocit, ale nepovím to. Protože ty i já víme, že se prostě podvádí furt a je to úplně šumák.
Testosteron prostě reaguje neurčitě, když se do vzorečku zapojí namalované rtíky. Každopádně dobrá zpráva je, že všichni nevěrní odpadlíci mohou dostat ještě jednu nebo dvě šance a že se pár nemusí hroutit. Prostě překonají, pakliže síla jejich lásky je měřitelná v koních, krizi a společně se zaslíbí lepším zítřkům. Bez chlastu, podvodů a bohatí. Balík peněz lze vydělat i věřitelům.
Ač pod parohy neradno stát, sem tam nějaký parůžek může otužit vztah. A učinit ho nezničitelným!

Taková je má zkušenost s hospodskými povaleči, kteří mi našeptali historii svých nevěr. Sám jsem sice nikdy nevěren nebyl, ale to jen proto, že jsem neměl příležitost. Kdybych byl pro dívky trošku aspoň atraktivní, věřte mi, že bych chodil do každé - bez ohledu na to, že je zadaná nebo těhotná nebo i bez ohledu na to, že nejsem její typ. Příroda si asi nedá snadno poručit a promiskuita je pro chlapy prostě zelená. Jako tráva a pivo na na svatého Patrika.

středa 13. dubna 2016

Všecky cecky jsou si rovny

Praskni o harfo má, dřjw než bys chwálila hanbu,
Wšak hlasitou znešenosti břinkeg
Sláwu, w zápalu wášně.
(František Klácel, Lyrické básně)

Více mě dráždí holá holka než dojímá.
A byť bych byl i dojat, stejně si přijdu na své. Strhám z ní šatičky a dopřeju si opravdové uspokojení. Všecky naše rozkoše jsou však pouhá marnost. Naše strasti jdou do nekonečna a konečně smrt, jež nám hrozí na každém kroku, v několika málo letech nás dostihne a postaví před hroznost nutnost. Mám si před tím, než trvale navěky umřu, ještě dopřát poslední sex s prostitutkou? Na rozloučenou?
Vskutku nemám slov pro tvora tak výstředního, který by v onom případě zvolil celibát. Tváří v tvář odhalenému prsu hloubavé studentky algebry. A pravím, že sebe nezná víc než ostatní, kdo ve strašných prostorech vesmíru, jež ho obklopují, připoután ke koutku země, postaven na toto a žádné jiné místo, jemuž je vymezen jen tento a žádný jiný úsek života, by zvolil dobrovolné odřeknutí si potěšení v záhybech julči, ať už voňavé či menstruující, před něho naservírované.
Stejně jsme jako stín, trvající jen okamžik.
Tak proč neobskákat celý vesmír?
Píšu tyhle řádky nocí v houpacím křesle a potulná mňoukající kočka, jež mě zprvu nezáhledla (protože nevidí za roh), se vyděsila do té míry, že s pištěním přeskočila plůtek.
Proč tedy neobskákat celý vesmír? Dá mi dobrá duše vysvětlení? Když nabízím sňatek, tak se nespokojím s odpovědí, že má jiného ženicha. Takovou bych maximálně vysmál. Buď si veme mne, nebo nikoho. Zprovodím ze světa ji i ženicha. Žádná si nemůže dovolit mě odmítnout! Když mi chce vyložit své smýšlení a uvést důvody, proč si mě neveme, okamžitě ji zavřu tu nevymáchánou pusinku. Polibky samozřejmě. Ženy jsou tak slabé. Cítím, jak se chvějí v mém držení jako tresky vytažené na palubu. Mladé, vzácné oběti moře. Žena je jako Ambice, ta proslulá sladkovodní ryba, jak by řekl Kaunaz. Když mívám své záchvaty padoucnice, prudké křeče jako by ohlašovaly blížící se můj konec. Tehdy vytáčím číslo na soukromou společnici a posílám pro ni taxíka, vystoupí na rohu LeClaire a ******* a záhy okýnkem vidím hezkou slečinku, samé zrcátko, samý řetízek, jak v botkách na vysokém podpatku udělá pár kroků, než vstoupí do mé světnice.
Ona už přesně ví, co má dělat. Ví o svém ženství. Ve věcech lásky ji instruoval samotný ďábel. Přisaje se na mé bezkrevné rty, chvilku mě hladí po kouličkách, aby se mi trochu postavil, ale co naplat, je pořád tak nedokrvený z toho neustálého kořalečnictví, že ani pořádně nevstane, což ji ovšem nevadí, protože dostala dobře zaplaceno. Bere ho do úst a v tu chvíli se to pro mě začíná stávat zajímavým. Objektová katexe se pomalinku naplňuje. Chvilku jen tak uvažuji o povaze rozkoše a za zavřenými víčky mi koluje nezvratné přesvědčení o výjimečném postavení žen ve společnosti. Pak ji malátně otočím, nadzvednu ji šaty a v posledním zoufalém vzmachu se do ní snažím vsunout polonaběhlý pyj. Prostě marnější verze Jana Lohelia, když působil na faře v Hrobě. Protože mě záchvat padoucnice připravuje o všecky síly, musím se jí přitom držet jak klíště, nalehávám na ni, furt netvrdne, fakt nehrozí, že bych ji natrhl, bohužel mi připadá, že musíme vypadat jako dva králíci, u nichž není poznat, který je kopulující a který kopulován. Po dvou třech minutách, za vydatného hekaní, se vystříkám (nevím, jestli se to dá nazvat stříkáním, vyteče sotva kapka či dvě) na její potetovaná záda, na toho anděla s vidlema, kterého tam má udělaného nějakým nadaným tatérem.

Tak mi míjí celý život. Hledám klid, zápase s nějakými překážkami: a když je překonám, klid se stává nesnesitelným; neboť buď myslím na strasti, které mám, nebo na ty, které mi hrozí. A kdybych i viděl, že jsem ze všech stran dost v bezpečí, nuda svou vlastní mocí by přece vyvstala z hloubi srdce, kde má přirozené kořeny a zalila by ducha svým jedem.
A tak jest člověk do té míry nešťasten, že by se nudil i bez jakékoliv příčiny nudy, už samým stavem své přirozenosti. A je tak malicherný, že třebas je naplněn tisícerýmu podstatnými příčinami nudy, i nejnicotnější věc, jako kulečník a koule, do níž šťouchá, stačí, aby ho bavila.

Máš rozměr jako my, ale nikoliv meze jako my. Chápeš ten rozdíl? Až budeš magor jako my, pochopíš.
Je to bláznovství - to opilství? Zprošťuje nás však výtky, že mrháme časem. Opilý čas ubíhá nejpoctivěji - bezděčně. Tedy nemůže být tak zlé. Mimochodem z latinského stupor - blbství, stulticia - bláznovství a těhlenctěch odnoží vznikl i stuprum.
Často hraji hru, při níž padne buď hlava nebo orel. Buhvíproč klesá hlava... Toť kazuistika opilcova.

úterý 12. dubna 2016

Nezralý plán

Domy se stavějí, aby lidi měli kde bydlet. To je základ filozofie zabydlovaní. Kdyby nebydleli lidé na zemi, ale v oblacích, nepotřebovali by baráky. Víte co. Nenávídím víc než 95% domů. Nenávídím tu bytovou architekturu. Nedokážu to ani pojmenovat architekturou. Přijde mi to jako výsměch.
Daleko radši ty jejich dřevěné chýše slepené papírem bořím než stavím. Každý večer, když dorazím domů, cítím se zneužitě. A mám chuť se upít k smrti. Jenže kdo by pak psal pro namalované holčičky s vytříbenými nehtíky na bložek? Když ne já, tak už nikdo.

Místo abych se upil k smrti, otevřu si whisku a chlastám jen tak, abych byl sdostatek zpitý a mohl jít za sukněmi do baru. Tam jsem dvě hodiny a když se mi klíží oči, usoudím, že je čas jít dom a spát. Než usnu, pouštím si Verdiho. Nabucco. Fascinuje mě ta operka už tak odhadem dvacet let. Tak žiju hůř než somálské děcko v noční můře. Podoben mnichu zavřeném v blázinci. Úsměv mě fyzicky bolí. Spím na podlaze jako každý prokletý ubožák a když se do bílého dne probudím, rozlámaný z chlastu, oteklý z perníku, je mi hůř a jsem unavenější, než když jsem zasnul.

Představím si mušličku, než vejdu v hájemství snů. A zákon odrazu v podání biotroniků mi navrátí víru v dobré skutky. Karma. Jsem velice věřící už od pohledu, každý den se samozřejmě modlím. Konám záslužné činy, věřím, že přijdu do nebe. Plus karmu mám prostě skvělou. Vidím to v zrcadle. Vybíráš si budoucí osud ve velké paletě osudů. Sám si tvoříš dějiny. Buď jsi marný nebo skvoucí! A aby náš příští, budoucí život nebyl špatný, je třeba v tomto se zasadit o spoustu. Pomáhat a chránit. Aby odpadly lidské útrapy a životní bolesti, je třeba být ovcí. Dělat co všichni. Jinak skončíte jako já. Nejhorší možná pomsta ze strany života.

Učili nás, že život je tep. Neustálé rytmické pulzování hrůzy. Mám opravdu hodně rád lidi, ale jen malířky můžu skutečně milovat. Jsou totiž divné. Na internetu je tolik obrázků, že by z nich jeden zešílel. A ony přidávají do těch matrixovských labyrintů gifů jakási plátna.
Fascinace malířkami mi zůstane napořád. Jsou spjaté s mou very best existencí.

pondělí 11. dubna 2016

Hoti to kratisto

Koupu se v chlastu. Přišel tajtrlík a začal mi vyhrožovat, že jestli hned neodejdu, tak zavolá policii a budu mít utrum. Koupu se dál, nevšímám si trpaslíků. Totalní rozpad osobnosti se započal. Způsobil ho ten člověk, který vypadal jako kleštěnec. Od pohledu mi byl odporný. Přivedl si kámoše a začali do mě kopat, bouchat do xichtu, žebra postupně popraskala, jak jsem se snažil aspoň vstát, spadlý z židličky, rozbil o mě krígl. Abych si mohl chránit důležitější orgány - penis a páteř, musel jsem se pořádně zpotit.

Teď jste se lekly, co? Dělám si prdel, mě by si nikdo nedovolil mlátit. Ze strachu hlavně!

Teď jsem si vzpomněl, jak jeden francouzský romanopisec (Michel Turnier) v kterési povídce popisoval, že byl pracovně na jihu Francie ubytovaný v nějakém motelu. A světě div se, ve stejnou dobu tam byl na turné i Michael Jackson. Byl ubytovaný asi dva patra pod ním. A že první noc, kterou tam prospal, se probudil do oslnivého ránka a slyší nehorázný rachot. Podívá se ven a tam stojí dobrá stovka či dvě fanoušků. Klábosí, novináři točí atd. Myslel si nejprve, že tam přijeli kvůli němu. Ale pak tu myšlenku zavrhl, protože se podíval pod sebe - a tam vidí stát na balkóně Michael Jacksona. So beat it, just beat it!!!
Stejně se to má opilýma Japončíkama. Myslí si, že se celá knajpa točí kolem nich. Nechápou, že v ní podřimují bytosti zasazené do jinačího rámce. Které se můžou nasrat a zrušit celý podnik. Nadělat si z nich lejna. A nic si z toho nedělat, protože nemají svědomí.

Uznávám, že jsem se mohl zkalit míň. Ale když ono je tak lákavé si vymáchat hlavu v čistém líhu. Vypereš se, duševně očistíš. Je to lepší než koupel se zdrogovanýma modelkami. Která sama o sobě stojí vysoko v žebříčku zábavných činností..
Komu připadne ježek v kleci? Hujerovi.
A komu připadne královna? No přece hoti to kratisto.

neděle 10. dubna 2016

Poražená v posteli

V posteli byla obrazem bídy a utrpení. Asi jako arcimboldovská skládačka. Nejenže měla vyhublé tělíčko, které nesneslo prudké zacházení, měla i nohy jako tyčky a ruce jako hůlky. Jen jsem se na ni podíval, věděl jsem, že taková bude se mnou mít těžký problém. A nemýlil jsem se. Jako se ostatně nikdy nemýlím.
Povídala mi v baru, že je hotová dračice. Že prý to s ní mají chlapi rádi. Pak teda potvrdila, že střídá jen dvě polohy a zezadu to nedělá, protože se stydí na někoho vystrkovat zadek. Vypadlo z ní taky, že při misionáři přikrývá chlapa peřinou. Naposledy to dělala na lince a nikdy jindy to nezkoušela. Chlapovi při tom zarývá nehty do zad a oslovuje ho jménem. Dračice. Oujé.

Pak jsem ji teda viděl, obraz bídy a utrpení, jak svlečená leží na kanapi, "svlečená z hadí kůže", zakrývající se přikrývkou. Byla tak hubená, že bych jí nabídl, aby snědla koně. Tělo po celoživotní poruše přijmu potravy jako hadrová panenka, kterou někdo mrštil jako hrách o stěnu. Rozčísla si vlasy dvěma prsty. A ten pohyb mi připomínal závěrečné dolaďování takových těch ručně paličkovaných krajek, které báby na venkově umějí tak umně vyhotovit. Jak si upravila pěšinku, na ní bylo nejlepší. V ostatním pokulhávala za svými vrstevnicemi i za zralými manželkami v teplácích.
Naštěstí nezáleží na tom, v čem vynikáme nebo v čem pokulháváme. Dokud máme zásoby whisky, meruňkovice, ginu, brandy, jabkovice, slivovice, hruškovice, calvadosu, třešňovice a bechera, není třeba házet flintu do žita. Každá naše slabší stránka tak bude nahrazena obsahem alkoholu v krvi - a tím poručena vyššímu principu. Makedonský král taky přežil skrz naskrz rozdrcenou plíci jen díky hluboké opilosti.


Nehorázně neschopná v prcání, měl jsem ji nechal, kde jsem ji našel - na barové stoličce. Aby se na ni chytil jiný nešťastník. Zase jsem naletěl rozkošné tvářičce. V sexu nepoučitelná jako ponrava. Chroust se svojí larvou si užil víc špásu než já s ní. Na začátku na mě vybalila v pěti minutách celý svůj život - takové mám nejradši. Strasti se klenuly nad jejím plochým hrudníkem jako pes Baskerville nad vřesy. Vedle ní, asi tak dva metry, posedával živý, asi padesátiletý mužíček ve smokingu, jaký se už dnes nenosí. Usoudil jsem, že takhle já nikdy vypadat nebudu. Ani v padesáti, ani ve stovce. Kdybych se dožil aspoň čtyř křížků, prskal bych smíchem. Sotva dokončila vypravování, které jsem vnímal jen napůl ucha, zeptala se: "What about you, master Alex? Been to prison like all my boyfriends?"
"Yep. Nothing exceptional though. It's all gray area there, even grass outside."
"Served your time, right?"
"No. Not really. I'd rather stay forever in vain!"

Aspoň jsem ji naučil otvírat piva pětidolarovkou. Dělá se to tak, že ji přeložíte párkrát přes sebe, až je z ní miniaturní kufr. Takhle nějak vypadají skládané padáky - tisíckrát zmenšené!

sobota 9. dubna 2016

Objev v křížovce

Tak dobrá, chumelí se od země k nebi a já lapám po dechu. Nevidím pro všecek sníh. Myslím, že asi ztratím cestu.
Tak ne, už se vyjasňuje. Možná jsem se líbal pod jmelím s Alison nebo jak. Vločky se mění v bodavou krupici a do toho přiletěl ledových vichr. Víří ve vzduchu jak Spiderman na kolečkových bruslích.

Ráno napadlo půl metru z poprašku. Teď je tu fakt kupa sněhu a snáší se bez ustání. Rád bych ztratil negativní naladění, neboť zítra budu zase jako robot nádeník bez odpočinku dřít a získal nadhled absolutní sněhové vločky. Která se roztopí na pokožce ultraaktraktivní herečky porno snímků ze sedmdesátých let.
Péru, jež v ní uvázlo, vděčíme za hromadu kvalitních zpráv z minulosti. Víme, že se masturboval a teď jsem na titulce četl, že je povinnosti muže masturbovat.
Řekl bych, že je to úklad autora. Nechat nás myslet, že je něco povinností. Kromě toho, že mě nenapadá jiné slovo, kterým bych onanování popsal. Ďábelská machinace zní taky akorátně.
Podle mě se šuká ke cti Boha. A ve prospěch lidského pokolení.
Zahajuji diskusi. Jestli se šuká dobrovolně, aby se lidé měli lépe, nebo se šuká ze sobeckých důvodů puberťáků lačných po orgasmu ve spanilé travičce pod modrým nebem! Kteří mají dostatek, netrpí hlady. Kteří problémy nepřekousají. Ale hojně se opijí nebo zfetují.
Ještě bych rád ve svém ubohém životě potkal nevyčerpatelného, marnotratného, kterému nikdy nedochází materiál k šuku, i když vykvétá únavou jak půda kolem továrny na azbest a je vysáván z hlubin země - jako železo!

pátek 8. dubna 2016

Rodák z pekla

Poslední dobou se radostně usmívám. Přijímám pozvání k obědu od přátel pracujících v kovošrotu a protože čekají, že se jim ohlásím, než přijdu, často nestihnu ani předkrm a oni nepovažuji za důležité mě upozornit, že ke stolu se musí zasednout přesně v čas. Stačí se nevhodně posadit a už tě sjedou pohledem Mexičana, který nechal slušné vychování na druhém cípku Ameriky. Hostitelé nespouštějí pohled ze dveří a snaží se uhodnout, kdo další přijde. Kdo nebo co. Protože někdy se čeká vážně na divné existence.
Jsem z nich ještě nejnormálnější - ale to není nic divného, protože vskutku často narazíte na lidi, kteří odpovídají na všechny otázky jednoslabičně a ostatním překážejí, aniž by to pozorovali. Většinou znají dva tři vtipy s policajty a jsou tlustí a mírní a hledí na vás s nepokrytým údivem.
Nic proti asociálům - sám jsem takový pecivál a nemluva. Ale co je moc, toť příliš.

čtvrtek 7. dubna 2016

Koráb

Každému řekla něco nepříjemného a všem zkazila náladu. Tak by se dala popsat ta bitchka, která potřebovala víc peníze než lásku! Kolik bolesti asi působí na světě cosi tak zkaženého. Vzdychající nad každou legrací a naléhavě komplotující.
Výjimkou byla hra v boston, kterou mi umožňovala, protože jsem tak snadno přišel k několika stovkám za večer.
Jmenovala se Nataša a popsal bych ji jedině jako ... poběhlici. Chodila za každým, kdo se namanul v okruhu pěti mil a netvářil se úplně jako retardovaný cyklista v důchodu po operaci žlučníkových kamenů.
Jak byla ta její tajemství šita bílými nitěmi... mladých, poběhlých lidí.
Myslela si, že nezpozoruju,že mi zahýbá?
A když jsem ji konfrontoval. Jmenovala se Nataša. Neutíkala dál, než bylo nutné. Vyběhla ze schodů té naší mansardy do zimní zahrady. Kde čekal za křakem ten její šamstr.
Ach bože, jak trapné ještě bylo, když jsem slyšel, co mu říká. Kolik bolesti na světě působí peníze, víme. A ona je tak moc potřebovala...
Nicméně měla své přednosti. Proto jsem s ní ostatně byl.
Připomínala od pohledu hezké, ještě nevyvinuté koťátko, z něhož jednou bude nádherná kočička.
Bylo jí sedmnáct. Sladkých, sexuálních sedmnáct.

úterý 5. dubna 2016

Měla jsem periodu

V nejlepších, neupřímnějších vztazích si nejvíc vážím schopnosti lichotit a chválit, tak jako je nutno mazat kola, aby dobře jela po vozovce. Když jsem chodil s pořádnou, osmdesátikilou vesničankou, známou jako krev a dudy, všímal jsem si často lemu její sukně. Ten lem totiž ukrýval mimořádně vyvinuté nohy. Silná lýtka, která značila, že ji jen tak něco v životě nerozháže. Abstraktní pojmy ji očividně vůbec nezajímaly. Odvracela se a klouzala pohledem po výloze s kočárky. Poezie rovněž neměla na ní vliv. Mlel jsem kupříkladu o Aladinových putováních a v jejím živočišném, takřka veverčím výraze se nezměnila ani nitka vrásky.
Všechny krásné ženy pocházejí ze společnosti snaživých. Jejich obrovský nezájem o sex je těžko ospravedlnit.
Když pak přijde nějaký razantní člověk a náhodou je podvede, nesrovnává se s jejich morálkou o něm soudit příkře.
Já se naproti tomu domnívám, že je třeba trestat zpronevěru smrtí, vztáhnutí ruky na drobné tělo vraždou a uctivým beznadějným tónem rozhodně nepředcházet kamenování za cizoložnictví.
Jak to říkal ten popletený vládce vesmíru. Dio mi la dona, guai achi la tocca.
Žena je vskutku korunou, do níž je zasazen ošklivý safír. Patřit ještě tak ke skupině žen, která když si veme něco do hlavy, neustane tak dlouho, dokud to nezíská, asi bych se postupně zklamal a neměl patřičnou motivaci.
Jenže žena není obyčejný smrtelník. Je to sprostá realistka a její přístup ke zklamaní je pragmatický. Nebo věcný. Nebo obojí. Když se zklame, vidí příležitost se odklamat. O ničem si nepromluví později.
Muž ostře řezaných rysů ve fraku v barvě stehna polekané nymfy tak volky nevolky stojí pod okapem a z jedné nepříjemnosti padá do jiné, horší. Ani punčochy, ani střevice. Čichat ke kalhotkám nebo co už muži běžně dělají. Nic mu nevrátí náladu.

Dívá se dál na sebevědomé a vyrovnané tváře žen, jež čekají miminko. Když pak porodí, chronické dýchací obtíže, astma a opakovaný kašel maličkého na sebe nenechají dlouho čekat. Žena přijme roli matky a děcko, je-li samcem, skončí s cévními potížemi, protože jeho otec denně kouří v obýváku. Vznáší se ten načernalý kouř nad nábytkem, vsakuje se do rohoží. Možnosti maličkého opouští. A tak se sám stane kuřákem a zakuřuje ostatní. Nepochopí, že nečiní nic dobrého pro blaho světa.

pondělí 4. dubna 2016

Vykoktat omluvu

Týden mládencem z dědečka

Již pátým rokem viděli ho zsinalého, zarostlého s promáčeným havelokem. Volil jezdit světem sám ve vozíku plachtou krytém. Vzpomínky, jež bolely, neopouštěly kolovrátek mysli. Když se haštěříval s manželkou Rozárou, jeho syn se klátíval jak kůň v pavilońů opic a nejmladší dceru, záchranu rodu, zanesl ďas mezi akrobaty, kde porodila synka opilci, který se nechal zakopat někde pod drnem u Jičína.
A kromě těchto radostí neměl Filipar nic. Zbyla mu jen věrná družka, kobyla Žaneta. Na ní nakládal po cestě svoje těžkosti a žalovávaval ji do ucha.
"Jde to s námi hůř než s mouchami - v zimě," sípal. "Všecko mě opouští. Inu, jak jinak. Plesnivíme, pomalu budem vrabce plašit. Ne, ne. Holka, nepadá na tebe, tys ještě krokem ouplná panna. Jdi, Žanytinko, běž jak o závod!"
Lichotivá slova se jí opřela o vystouplou hubu. Neměla nouzi o povzbudivá slůvka, měla nouzi o obrok, a proto celá svítila žebrami. Od kramářské kobyly si málo neodevzdala.
Filipar přijal mnoho od světoběžníka, ale nelišil se od svých sousedů ničím - až na tu trochu nouze, která se ho držela jak klíště.
Když ještě jakžtak vedl hospodářství, syn mohl odříkávat deklamace idiota jednotvárnou, skřehotavoul fistulí. Ale takto, živobytí se stalo takřka nesnesitelným. S velikým sebezapíráním vyrážel do vzdálenejších vesnic, aby si přilepšil.
Časnými doušky rudého vínka si dopřával po večerech aspoň trochu líbeznější akordy ve skladbě mrazivě šedivé.
Vzpomínal v koutě kořalny na Blahoslava nebo Čelakovského, kteří svorně tvrdili, že blaho a poroba poddaných závisela od pánů dobrých nebo zlých, neboť středověk znal pány a poddané, nikoho jiného. Hlavní povinností poddaných bylo poslouchat vrchnost ve všem, co od nich požadovala. Zalitoval hořce, že nebyl vrchnost, ale pouze obyčejný poddaný. Když tak dočista bez nadšení i nálady poslouchal uměnímilovnou společnost u protějšího, honosného stolu, vynořila se u jeho zachmuřeného stolku uplakaná postavička. Připadala mu jako mladá dívka, s trochu hrubšími rysy, sotva osmiletá, nejspíš orientálního původu, měla na hlavě námořnickou čepku s nápisem "Für Judische", na nohách parádní vojenské kalhoty, která vydechla zhluboka a překvapeně:
"Ta krev, Filipare, ta krev, ta se dědí!"
"Co jsi zač, dítě?"
"Jsem nešťastné stvoření, které lidem vrací sny."
"Poslyš, dítě, nemám náladu na žerty. Jestli mě chceš potupit, stoupni si do řady - na konci vesnice."
"Vidím, že tě neobměkčím. Proto požaduj důkazu, ó slovutný Filipare."
"Jak, u všech sakrblů, znáš mé jméno? Nejsem zdejší a nepěstuji kontakty. Podivno."
"Znám historii celých tvých běd. Vím, že tě dráždí pouhá zmínka o tvém pomateném synu, líté manželce, hloupé dceři, úlisném tchánu, vypočítavé tchýni, kdybys nějakou měl. I o tvé oprchalé matce, dej ji sladké spočinutí v náručí vitriolu i v Pánu uvízlém tvém otci."
"Nesmysl. Když však jinak nedáš, přeji si být zase mladým, začít znovu, vyhnout se manželce, dceři i synu, všemu, co mě oloupilo o potěšení."
"I ty kluku pramilionský, zvolil sis moudře," jen to dořekla, Filipar se skutálel z židle a bylo mu zas ne víc než tři jara. V puse měl dudlík a díval se překvapeně na skupinku bohémů u protějšího stolu. Ti sami jeho přeměně nepříčitali důležitost, vydatně posilněni hovorem a silným pitím si ničehož nepovšimli.

neděle 3. dubna 2016

První poslední

Máme na obzoru soumrak. Hledím tedy nazad, abych si odlehčil chmury. I co nevidím. Jen další soumrak za zády.
Vzpomínám na nekonečné pijatiky s kamarády s mokrých čtvrtí.
A jak jsem si kdysi vystřihoval fotky aktů svých milenek.
Dokonce jsme si schovával jejich lokny. Vlasy, chápete.
Pak taky chloupky z ohanbí.
Měl jsem je v krabičce. Tyto fetiš předměty pro mě měly přidanou hodnotu. Vzpomněl jsem si na jejich vůni i chuť.
Nekonečný řetězec kolísavých ženských nálad, které jsem v určité historické chvíli poblíž sebe podržel.
Je to příliš drásavé na jeden život.

Naštěstí jsem se dělil o přítelkyně s kamarády. Společně jsme je zvládaly.
Vládlo taky docela jiné klima. Chtěl jsem najít na světě cedulku s nápisem EXITUS. Teď už jsem pesimista, takže se mi nemůže stát, abych našel cestu nebo naopak docela zabloudil. Pemisti jsou ony příslovečné unfed souls which devour themselves. Jsem přesvědčen, že jen optimisti mají potřebu se zabít, neboť jen ti ještě vzpomínají na chvilky, které jim stály za pachtění. My, co už jsme odrostli z přesvědčení, neshledávám na světě nic hodným pozornosti, proto ho kdykoliv můžeme bez cirátů opustit a nebo dožít v ústraní jako smutné trosky. Obojí vyjde nastejno.
Trpící, zlomená, umdlená a popravená duše prostě nebere nic vážně. Hrne se do každé pařby jako do každé broskvičky, puklinky a číčy. Nezajímá se o následky. Hlavně že jednu noc oživne a o zbytek se nestará.
Žiješ tak rok a začneš sebou pomalu ale jistě pohrdat. Ale žij tak celý život a zamiluješ se do sebe!
Povídám vám, že není nic lepšího než po večírku ořezat nějakou kundičku. A žádný lepší chlap než ten, který do telefonu šeptá něžnosti manželce a vyjadřuje zájem o jejich děcko, ale sotva zavěsí, jde do strip clubu.
Kdo nemiluje whisky, děvky a chroptění, navždy zůstane hlupákem!

V baru potkáš holky určité tloušťky. Viděl jsem teď takovou macatou buchtu. V sítnici měla obvyklou nadrženost buchtiček. Vypadala jak uklízečka v továrně na štěpení atomů. Samé opařené jizvičky po ramenou. Obrovský předek. Musela mít tak sedmičky prsa.
Nicméně sjezdit se dá každá.
Tyhle dračice bohužel nemají soudnost. Chodí bezmála odhalené. Krystalky jejich řas se třpytí na každém poklopci. Vystavují se nebezpečí. Psychopat a deviant číhá na každé barové židličce.
Touží tak moc, aby si ji domů přitáhl Tarzan a udělal z ní tažné zvířatko. Samozřejmě znalec, žádný popleta.