Připravte si pytlíky na zvracení, děvčata. Takové ty z letadel, které nikdo ještě nepoužil. Pokud ještě nemáte předmenstruační syndrom, dneska ho zaručeně chytnete. Vypadají vám vlasy, zmodrají zuby, na klitorce se objeví hnisavý vřídek, nestihnete zajít za kadeřnicí, kluk vám uteče s nejlepší kámoškou, taťku přejede traktor, babička uteče po mrtvici z LDNka a vaše oblíbená kočka dostane z nového, bezlepkového balení kitekatů průjem, ..., ...., .... atd.
To vše jen v případě, že si vyslechnete mou pohádku o Něhoslavovi. Která z vás si ji neposlechne, vyhne se chronickému zánětu průdušek, menstruaci i pohřbu rodinných příslušníků, její budoucí dítě se narodí se třemi zuby moudrosti a nikdy nebude potřeba mu přebalit plínku s křidélky. Narodí se rovněž potetované nebeskou jehlou a cartridgem anděla hněvu v krvavé zbroji, od hlavy až k patě hojně šupinaté, až obdivně vydechnete: před námi ta hvězda stojí, v střed země metá svoje střely klaté, tj. batole samojediným Bohem označené, na bicepsu mu bude svítit duhový nápis Purgatory a v deseti letech vydělá první milión vydáním knihy o finanční gramotnosti s poetickým názvem Tři tipy, jak vychovat bohaté dítě.
Dítě byznysmen je skutečný poklad v každé domácnosti. Až jednou vyroste a vy budete jeho snoubenkami, postará se o vaši zablokovanou krční páteř obstaráním nejkvalitnějších fyzioterapeutů z předhůří And, nebo když vám bude z náročného povolání v hlavě šrotovat střep, bude vám ouzko, půjčí vám z videopůjčovny slavnou kazetu o relaxaci mysli.
Až obratíte zacílené touhy hlavu k východu, na zenitu, na útesách skal, na břehu řeky, v džungli, s dechem zatajeným budete stát v pozoru a obdivovat jeho mužnou, ocelovou staturu a říkat si v duchu: tak toho jsem si dobře vybrala, ten je jak ptactvo divé a odlesk jeho perutí zaplá nad každou chorou výhní trablů. S ním po boku překonám každou překážku, ať je jak chce bolestná! Vzneseme se nad propastmi vzhůru, zaženeme každou temnou chmuru. Je patrný v jeho zraku ohně kmit, lesk vášní nepřestává jeho tělem se lít.
Přesný opak Něhoslava.
Ten se narodil v okresní nemocnici po zavíračce jako totální lůzr, a porodní bába hulící jak fabrika s trojí bradou a s deseti dioptriemi, než se poprvé vyřval na světlu světa, dala nešťastné matce podrobné statistiky vypracované předníky odborníky na porody, co se týká poruch, jež mohl jeho mozek protrpět, zatímco se vyvíjel v děloze. Ostatní děti byly už při narození hezky oplácané, smály se a jejich prasečí očka hořela nedočkavostí ovládnout burzu na Wall Street. Matka poznala, že ten uzlík s údy zkroucenými hůř než Quasimodo při prvním milováním, nebude schopný čelit konkurenci produktivních a masožravých dětí. Mimo jiné uváděli v obsáhlé zprávě, že existuje víc než devadesátiosmi procentní šance, že bude autistou nebo bude mít poruchu autistického spektra, Rettův syndrom a cystickou fibrózu a dokonce progerii, syndrom předčasného stárnutí. Jeho vzorek DNA byl prý tak nepovedeně namíchán, že rozbil i sklíčko ze speciálního genového mikroskopu. Nešťastná matka začala ronit slzy rezignace a čím víc plakala, tím víc narůstalo zděšení za vlasem, mezi ušima narozeného outsidera, až si obyčejná matka nevěděla rady a stala se matkou kukaččí. Nechala ho v hnízdě napospas vlnám osudu a odcestovala na riviéru.
Od té doby už tak dost znevýhodněný Něhoslav strádal ještě výrazněji. V pěti letech vlivem progerie vypadal na padesát, kouřil tři krabičky Camelek a pil minimálně láhev skotské denně. Přestal se usmívat, uzavřel se do vzduchotěsné bubliny, takže táhlé záchvaty kašle nenechaly na sebe dlouho čekat. Pobíral invalidní důchod, nechodil do školky ani do školy, obtěžoval mladé i staré chůvy, v sedmi chytil rakovinu hrtanu a v osmi mu museli odoperovat zhoubnou bulku na varlatech. V devíti letech přes jaro i léto jen ležel na pohovce a vyschlý zíral do stropu, na podzim, aby se hydratoval na nadcházející tuhou zimu, začal pít krabičáky sklizené z francouzských vinic Gerarda Depardieua, červený Cruzares a legendární Rubicone Sangiovese, které doporučuje samotný stuprum. Nechal si speciálně k Rubiconu připravovat lanýže, na Štědrý večer si dopřál navíc litr tuzemáku, který u stědrovečerního stolu působil jako delikatesa a násobil kouzlo okamžiku, kdy se odebral do ulic obtěžovat náhodné studentky humanitních oborů i uklízečky na kolejích. Postupně ztrácel na hmotnosti, protože progerie nabírala vrch, a tak těsně před desátými narozeninami vypadal jako neúspěšný dvojník kupce Sáma v mnišském hábitu, než ho brali na Záhořovo lože, jen ty oči mu ještě svítily jak obohacený uran v dolu, tázavě hleděl zraky plnými zmatku, mračnými smutkem, personifikovaný vrak duše, kol níž vlny zatracení hřměly.
Nejedl kromě lanýžů nic, občas zakousl na vernisáži chlebíček, ale ke konzumu prostě valně nepřičichl. Měl jediného kamaráda, sedmatřicetilého cikána Šolu, který ztratil nohu při pokusu přeskočit koleje před jedoucím vlakem, dráteníka, který nedokázal vyhláskovat své jméno, zato vděčného druha, jenž mu jako bratr bratru nastavoval svou hruď kdykoliv zbyla na tácku nedopitá flaška a Něhoslav už jen poslintával v křesle, s jedním okem připraveným spát, protože opít stokilového skoro bezdomovce rozhodnutého vám udělat za každou cenu radost není nikterak snadné. Teprve tzv. ďáblův punč ho dokázal na pár hodin uspat, půl rumu, půl vína, rychle přivedené k varu a servírované za horka. Bohužel kolo štěstěny se otočilo v Šolův neprospěch. Záhy po vypuknutí epidemie zmutovaného viru zika na území přerovské drátovny se jako jeden z prvních fatálně nakazil, smrskla se mu během minuty hlava do velikosti kriketového míčku, vyteklo mu bělmo z očí a rozštěpil se mu ret, což ho okamžitě usmrtilo. Byl mrtev okamžitě, toť jisto, avšak jeho tělo hrůzostrašně burcované mocnými křečmi ještě několik minut dodělávalo, jakoby potrestané posmrtně za to, co nestačilo splatit právoplatně zaživa. Přitom pár hodin před smrtí vesele popíjel s Něhoslavem, zapíjeli tehdy narozeniny bývalého, už mrtvého kolegy z válcovny plechů, kterého si vysoce Šola cenil. Pak přišly pověstné křeče, nevolnost, ztráta orientace a jen kóma se mu vyhnulo, takže umřel při plném, byť kolabujícím vědomí.
Když týdny věrný Šola nepřicházel, rozhodl se vydat do jeho brlohu, Šolovy nory, půl zemljanky, půl atomového krytu. Našel ho tam už v pokročilé fázi rozkladu. Roztřásl se žalem a jeho první myšlenkou bylo se hned vožrat, vařit z rumu grog, kouřit opium atd. Jeho myšlenky se staly skutkem, jenže naopak, hned ráno se probudil v pelíšku vedle rozpálené studentky aplikované geomorfologie a outdoorových sportů, v klidu a míru viděl, že je to holka dobré vůle, nechal ji jít, aniž by ji nutil doutník šitu a ta hutná kouřová zeď od žvára v nekuřácké zóně jeho bytu? Rozplynula se. Začal cvičit sambu, salsu a poweryogu, zdravě jíst pětkrát až šestkrát denně v malých dávkách, pít 100% ovocné džusy a jeho nálada rázem stoupla o pár stupínků.
Druhou noc sbalil zneuznanou choreografku moderního tance, třetí manažerku celních a daňových služeb, čvrtou seděl doma a četl si životopis Antoni Gaudího, pátou šel na filharmonii a po koncertě okouzlil půvabnou, cudnou Kateřinu Javůrkovou, hráčku na lesní roh, se kterou si o něco později otevřel cukrárnu a koblihárnu a žil s ní na hromádce. Až se sám divil, kde se to v něm bere. A to zdaleka nebylo vše. Začal studovat počítačové technologie a založil si firmu na monitorování marketingu v e-službách, v oboru Trendy pro tržní příležitost. Když zjistil, že je monitoring hudbou minulosti, začal hrát na banjo v bluegrassové skupině Spivaradost. Přes jeho chatrné zdraví, podlomené dlouhým sezením na zadku a nepříliš perspektivními hovory s Šolou, možná i vzhledem k historii běd dětství, vzbuzoval teď na stará kolena, třináctiletý s vizáží starce, v ženách přátelskou lítost a v mužích jistou kolegiální úctu. Zemřel na pódiu, slastně vyčerpán, na pódiu festivalu, které znamenají one-night-standy, těsně před čtrnáctými narozeninami na problémy spojené s plícemi. Snad pneumotorax, snad jakési jiné respirační komplikace.
Zbývá tedy zvonit zvoncem.
Něhoslav, to... nejsem já.
Šola jsem já.
Něhoslav nikdy nebyl, je vymýšlený, holky!
Žádné komentáře:
Okomentovat