neděle 30. listopadu 2014

Svět je postaven jen na sexu, jak učí Freud

Když jsem byl malý, říkali mi naši, budiž jim země útěchou, dobře se uč a jez vtipnou kaši. Učil jsem se dobře, což o to, ale moc jsem nejedl. Radši jsem chodil týrat na pole kobylky. Ale následující příběh, vážení přátelé, nebude o mně, bude o Bobbym. Za tři dny to bude rok, co jsem se na stuprumovi zjevil, a nejradši bych tenhle pošahaný čin vzal zpátky tím, že bych blog vymazal! Ale Bobby říká: "Poslyš, S., nic víc už zkonit nemůžeš, v životě jsi podělal všecko, tak proč si jednou nesedneš a nenapíšeš něco, co by mělo šťávu? Tím možná částečně ospravedlníš svou existenci." Přirozeně jsem se cítil dotčený a uražený ve své dobromyslnosti, ale ve skrytu duše jsem cítil, že má pravdu. Je zbytečné, abych psal a psal o hovnech, zatímco ostatní si sednou a jednoduše porodí klenot. Co ostatní spláchnou levou zadní za deset minut, to mně zabere přinejmenším dva dny. Kde je jaká spravedlnost? Inu, co vám mám říkat? Zasadil mi brouka do čelního laloku a já počínal být zoufalý. Vrtalo mi hlavou, co bych mohl udělat pro zlepšení svého kreditu neschopného pisálka a pak mi to došlo. Bylo to jak rána z nebes, svitlo mi přesně tak, jak se přiházívá u těch nejlepších nápadů.
Použiju taktiku spálené země, no jasně! No jasně-ee... Ale co vlastně znamená taktika spálené země? Ve válce se jí upřednostňovalo na území nepřítele, aby pokud možno utrpěl co největší škody svých vlastních zdrojů a nemohl je v odvetě využít. Potraviny, doprava, průmyslová infrastuktura, to vše se stalo terčem útoků, kdy např. při ústupových bojích vojáci vypálili ještě nesklizenou úrodu a v zimě vesnice nechali hladovět. V psaní se taktikou spálené země rozumí snaha pálit mosty, abyste si nadělali dostatek popela k sypání na hlavu a nemuseli brát z rezerv. Je to vlastně poslední sten a výkřik do prázdna, kdy se s neochvějnou vytrvalostí snažíte neztratit tu mizející špetku naděje, kterou v sebe vkládáte. A doufáte v zázrak. A doufáte v překvapivý obrat, že vás pro tentokrát povede ruka Múzy méně hrbolatou stezkou a vy snad konečně spatříte nějaký ten gejzír jednoduchosti a chladivou studánku půvabu. Tak či onak, neměl jsem tehdy potřebnou sílu se mu hrdě postavit a říct: čti a plač, však ti jednoho dne zatnu tipec. Avšak poté, co jsem po nepřetržitém desetihodinovém slovesném maratónu vypotil Kurevníka, pro mě jeho výsměsné poznámky přestaly mít váhu! Konečně jsem v sobě našel ne-li tygra, tedy aspoň pardála. Nyní jsem přesvědčen, že Bobbyho rozsápu způsobem, že z něj nezbudou ani piliny. A kurevsky mu to natřu. Jóó. Jo, he-he-che-che.

Kurevník

Bobby byl ještě malý kluk, navštěvoval výběrovou školu pro speciální žáčky, nosil v baťohu s učením hrst bonbónů a chleba s máslem. Myslel jen na klukoviny. Po obzvlášť nejapném žertíku si ho pozval ředitel k sobě do ředitelny a postavil ho do latě. Tloukl mu ukazovátkem přes prsty a volal: "Tak ty se nebudeš učit? Budeš jen dělat neplechu? Si mě nepřej. Taky děláš nehoráznou ostudu své matce! Chceš, abych tě dal z třídy zpěvu na hodiny náboženství? Pan katecheta by se mohl přetrhnout radostí, aby tebe, ty ošklivý malý nevděčníku, slyšel předříkávat žalmy." Když se Bobby jen povýšeně smál, byl poprvé ředitelem zbit na holou. A přesně podle vzoru učitele všech národů, Jana Ámose, byla na něj použita rákoska, kterou onen doporučoval už před staletími. Komenský je nyní uctíván po celé východní Evropě, kde se z jeho rákosky stala kaučuková trubka. Ale nepředbíhejme událostem. Bobby začal ječet v záchvatu bolesti a vzteku, rozhodně ne nijak dětsky ječet, přísahaje na všechny rohaté, že takovou kapitalistickou zrůdu, jako je ředitel, ještě jakživ neviděl a že z něho udělá vobruč a potře ho jíškou a vyšle na okružní jízdu na měsíc, jestli okamžitě nedá ty šlahouny pryč z jeho zadnice. Tak ho začal bít přes chodila, to už Bobby nesnesl a začal natahovat moldánky. Chvíli ještě postál jako uzlíček neštěstí zbrocený slzami a pak v záchvatu dušení utekl jak šipka dveřmi na chodbu, hulákaje a hřímaje, že svůj život zasvětí pomstě.
Hnal si to kolem o rok starší Píďalky, která už tehdy, kromě dvou potratů, měla na svém kontě mimořádně působivý zadeček a jak tak běžel, zdálo se mu, že v jejích očích na milisekundu zahlédl náznak sympatií. Byl ještě příliš mlád na to, aby pochopil, že jí z očí koukal vyložený chtíč se kurvit. Běžel kolem spousty spolužáků, kteří venku na hřišti hráli fotbal i kolem osamoceného a uhrovitého předsedy chemikářů Lukáše Žabáka, který si v roští honil čuráčka. Když pak o mnoho minut později doběhl až k vratům svého domova, přivítal ho zběsilý jekot nadávek pána otce, který byl už telefonicky ředitelem informován, jak nečestně se ve škole Bobby zachoval.
Netušil, jak tehdy přežil večer a ráno a následující dny, než se život vrátil do starých kolejí, ale věděl s určitostí, že od nynějška se zaměří pouze na jediné, že bude mít jediný cíl, poplatný všemu, co vykoná. Udělá za sebe toho největšího rebela ze všech!
S Píďalkou se ještě téhož léta oženil, nevěstě bylo dvanáct, jemu o rok míň, ale protože byl klukem pomsty, své city nedržel nijak snadno na uzdě i netrvalo dlouho a vyhledával rozptýlení u jiných těl. Zakryt krásnými tvary, poprsími všech značek a docela blizoučko všech těch dámských vnitřností už v jedenácti letech počal rozvíjet umění deflorace, líhal s každou poběhlicí a přefikl každou pouliční fetku. Následkem toho jeho čurák nebývale sílil a mohutněl a už brzy byl větší a skvělejší než čůraci všech ostatních mužů. Naučil se strkat pyje do uch od seker, do skleněných baňek, a pokaždé, když našel nový materiál, o který ještě neotřel svou jitrnici, zavyl jako medvěd grizzly při lovu a s vítězoslavným úsměvem, kterému nebylo lze odolat, si zapsal do notýsku datum a čas objevu.
Jak si klestil cestu od jedné kundy k druhé, počínaly se v jeho tváři rojit prazvláštní bulky - počínající léze nejrůznějších venerických chorob. Zapomněl, že nejlepší prevencí před pohlavními nemocemi je vydatný přísun alkoholu. Úplně přeskočil jednoho období dětství, a to se mu šeredně vymstilo. Z plic mu vycházel jakýsi dutý šramot a místo jazyka mu v hubě pérovala fialová liána jazýčku. Kamarádi ho viděli scházet i zhrozili se, a proto řekli řeznici z masného krámku, aby ho navštívila. Tato vyhlášená kořalečnice mu udělala službu, s úsměvem přistoupila k posteli, kde Bobby nevýslovně trpěl a pak mu nalívala jeden hrnek za druhým, dokud jeho tvář zcela nepozbyla barev a když jeho život doslova visel na vlásku, byl brzy tak opilý, že nevěděl, jestli ještě žije, vtiskla mu na nos polibek a oznámila mu, že nyní je teprve mužem. Po této epizodě začal trávit víc času u řeznice. Někdy si naplnil kapsy cihlami, aby nevyletěl příliš vysoko ke hvězdám a fantazie ho nevynesla na oběžnou dráhu. Pořád totiž věřil ve svůj malý podnik.
Naučil se rozpoznávat prvky v periodické tabulce a přestože ve zdravovědě ani matematice nijak nevynikal, brzy získal povšechný rozhled o vynálezech na poli medicíiny a dovedl z hlavy spočítat kvadratické rovnice. Krásné ženy mu usedaly na ústa a on je sál. Cítil, že nikdo není schopen vymyslet nic jiného, než co se mu rodí ve slabinách. Že kličem k všemoci je klíč uzamknutý v truhlici s varlaty.
A stále dychtil po pomstě, dnes víc než kdy dřív. Proto když jeho otec skonal na leukémii, nešel mu ani na pohřeb, a když se oběsila matka, dal jí přes tetu poslat svazek cibulí.
Jednoho dne se vztyčil a zjistil, že je vyšší než všichni ostatní. Bylo mu právě devetenáct a půl a táhlo mu na horší časy. Jeho výrazná brada zápasníka, tvář Tatara a nos rudý jako hejl mezi očima, která se štětinatě dívala pouze na jediný cíl před sebou, upomínala na egyptské otroky při stavbě pyramid.

Bude kontiunovat...

sobota 29. listopadu 2014

Nejsem voyeur

Sklenka

Anička ji rychle přiložila ke rtům, obrátila do sebe a chvilku ji tak převrácenou podržela, aby nepřišla ani o poslední kapku. Když se zas podívala na Pepu, kladl číšníkovi na podnos pětisetkorunovou bankovku a číšník říkal: "Děkuji vám, pane. Srdečně děkuji, bůh vám oplať," a v další chvíli se vznášela hotelovou halou, bezpečně kormidlovaná Pepovou dlaní obemknutou kolem jejího zadku. Ve výtahu zmáčkl devítku a jako vánek se vznesli až ke dveřím jejího pokoje (913). Překotně vylovila klíč z kabelky, dala mu ho, aby otevřel, byla příliš rozrušená a opilá, on otevřel, pustil ji dovnitř, zavřel za nimi dveře. Pak ji bleskurychle chytil jak basebalový hráč pálku, začal ji ohromnýma pažema prohýbat a ona jen těžko odolávala vervě polibků. Vlastně ho nechala si s ní hrát.
Líbal ji jak opice makak, na ústa, na tváře a krk, a ona se mezi polibky nestačila ani zhluboka nadechnout. Nechala jen pootevřené oči a vnímala ho jakýmsi odtažitým způsobem. Naskytl se jí pohled na muže - psa, který je poháněn jediným pudem a ona se na tohoto rujného psa musí dívat. Připomínal zubaře, který se obírá jejími horními stoličkami. Pak to přišlo. Strčil ji špičku jazyka až do ucha. To jí úplně nabilo elektřinou. Jako byste strčili 220V do prázdné zásuvky. Světla začala plát, kosti začaly tát, údy se jí rozproudila životodárná míza a ona pomalu začínala propadat šílenství. Bylo to prostopášné jako první den stvoření, jako první noc zázraků, nezodpovědné jako první soulož teenagerů, a hlavně to bylo tak božsky načasované. Dokázal pouhým dotykem ruky na jejím těle vyloudit ten správný signál. Chytila ho kolem krku a už nepustila, líbala ho jako by měla strach, že se vypaří a on se na malý okamžik tvářil vyděšeně, jako by se bál, že ho zaživa sežere. Těžko říci, kolik času strávili líbáním, ale asi to chvilka byla. Cítila prudké štěstí, sebejistotu, že může cokoliv, nejraději by ze sebe servala šaty a začala se uprostřed místnosti zmítat v divokém tanci. To by bylo dost pošetilé, a tak to neudělala. Jen prostě odplula ke kraji postele, posadila se a jeho shodila, aby nabrala dechu. Položila mu hlavu na hrudník a přímo sršela spokojeností, zatímco on jí čechral kadeře. Vycítila, že uzrál čas k dalšímu kroku. Tak mu rozepjala knoflíček u košile a vzklouzla pod ní rukou, cítila pod žebry bušení.
"Co to tady vidím na temeni hlavičky," zeptal se Pepa.
"Kde co vidíš?"
"No vidím, že máš něco s vlasy, vypadá to na zánětlivé onemocnění vlasových váčků, které může způsobit až plešatost. Androgenní alopecii."
"Můj ty bože, vždyť mám nádherné vlasy."
"Vlasy možná jo, ale kořínky ne."
Nic neřekla, jen ho políbila, svlékla z něj sako, vázanku rozepjala a odhodila je na druhý konec pokoje.
"Vzadu na šatech mám háček. Víš, k čemu je dobrý. Rozepni ho, prosím tě," zašveholila.
On ho rozepjal, stáhl zip, pomohl ji ze šatů a viděl, že má na sobě překrásné fialové kombiné. Pepa byl lékař ze staré školy, nosil bílou košili, jakou nosí naškrobení manekýni a opravdu moc mu slušela.
Po obou stranách krku se mu táhla prohlubeň mohutného svalu a když pohnul hlavu, napjala se a svaly se pod kůží zacukaly. Tak krásný krk Anička v životě viděla prvně.
"Nemusíme pospíchat. Necháme se touhou vybičovat do nepříčetnosti," řekl.
Krátce spočinul pohledem na její rozdychtěné tváři a pak mu zraky padly na zbytek jejího těla. Anička si všimla, že se usmívá. "Co takhle si dát ještě šampáňo na rozehřátí," pronesl a tón jeho hlasu ji rázem postavil na nohy.
"Nebo raději ne, užs pila dost. Pojď sem," řekl. Rychle se přiblížila a sehnula se nad ním, aby ho políbila na ucho. Natáhl ruce a začal ji svlékat ze zbytku oblečení. Počínal si jak inteligentní děcko - zvolna a s rozmyslem. V obličeji byl náhle bílý jak křída.
Svlékal ji dál. Podprda, lodičky, podvazky, kalhotky a nakonec punčochy. Nějak to házel na jednu hromadu. Po stáhnutí druhé punčochy a hození na zem se k ní otočil zády. Úplně se odvrátil, jako by jí nebylo a začal se svlékat sám. Bylo to celkem divné stát mu tak nablízku jen se svou nahou kůží, zatímco on jí nevěnoval ani pohled. Ale možná to tak je normální. Nevěděla. Konečně měla zatím jen jednoho muže a u něj by ji podivínství nepřekvapilo.
Sundal si košili a pečlivě ji složil, vstal a odnesl ji ke křeslu a položil na jedno opěradlo. Totéž udělal s tílkem. Pak si začal sundávat boty. Nejprve jednu, pečlivě a se zaujetím, nejprv jednu, pak druhou. Všechno na něm jí připadalo fantastické. Byla zaražena jeho mlčením, valem tajemství, které kolem sebe zčistajasna navršil. Atd atd......... jak kafemlýnek, za chvíli by jí protáhl komín. Stačilo. Tady máte bonus kund:

Pička, piča, píča, pizda, kunda, futrál, šuplík, popelník, škatule, medvěd, veverka, bobr, žežulička, husa, křepelka, ústřice, krtek, ježek, vlaštovka, vopice, komín, mašina, fabrika, metro, veletržní palác, chlupajzna, údolí lásky, chlupatý manko, tatar, čert, prales, pampeliška, huba bez zubů.


pátek 28. listopadu 2014

Sajrajt na entou

"C'est parce qu'elle est suffisamment haute dans le ciel que la lune brille sur la mer comme dans les flaques d'eau." Pessoa a snad nejhezčí citát o měsíci, který jsem kdy četl

Přemýšlel jsem, když jsem sem jel, jestli se třeba budu moct na sebe někdy podívat na zrcadla... Poslední roky jsem se totiž raději holil potmě někde v kumbálku, než abych své zraky vystavil pohledu na svou tvář. Musím předeslat, že v osmnácti jsem byl celkem slušný kořen, na mladého zhýralého kluka, ale jak šel čas a já zabředával do čím dál horších šlamastyk a pocitů viny, zmaru a zoufalství, přestával jsem pohled do zrcadla zvládat. Na každého chlapa před zrcadlem je smutný pohled, inu prostě takové bezmocné zvířátko, ovšem na mě byl pohled přímo žalostný, protože jsem krom bezmoci, projevující se nemožností cokoliv činit, trpíval i beznadějnými představami o budoucnosti, jež se přímo tělesně projevovaly v mé tváři a počínaly drasticky hyzdit celkový ráz identity, který u drtivé většiny lidí přece jen jakžtakž přiměřeně zůstává zachován snesitelný. Dlužno dodat, že z některých jedinců bohužel, nedá se svítit, a odlesku jejich chamtivých, nenasytných, podlých a kdovíjakých výrazů, možností jest vskutku nepočítaně, z oněch výrazů je mi na blití, uznávám, že nejsem anděl tolerance a místy se při konfrontaci s nimi musím vygrcat někde u lavičky, ale sotva dobliju poslední šťávu, už jsem zas v cajku a život jde dál a kromě bolestné alergie na takové ty rozumbrady a diktátory, kteří jdou přes mrtvoly, kamkoliv se šustnou, mi občas přes rty přeběhne upřímný úsměv. Malé Hitlery jsem obzvlášť choval v nelibosti, protože jsem si bůhvíproč spojoval Adolfa aspoň s částečně splněným snem, kdežto hitlerky pouze se zhola nenaplněným ideálem a jevili se mi tím pádem v horším světle než samotný neblaze proslulý pán endlösungů.
Ať rozsoudí Kristus na nebesích, zda jsem se na své fóbii, protože jinak se ve finální fázi má neochota čelit pohledu do zrcadla nazvat nedala, podílel pouze neúčastně, nebo zda jsem ji živil myriádami zcestných myšlenek vedoucích až k osudnému bodu bludu, kdy se mi jevilo vše rozmazaně a jakoby depersonifikovaně. Jisté je jen to, že stále nesnesu pohled na ty skříplé oči, v nichž se odehrává boj mezi rovnováhou a chaosem, v nichž vše plave na mělčině a hned hrozí se nabourat přímo do útesu, kde vše visí na pantech a je polámané nebo rovnou stržené. A nad tím vším, v obláčku - který teprve mázdra opilosti poodhalí, se chechtá odloučený rarášek jáství, úplně ztumpachovělý tou urputnou snahou se srovnat a vidět a cítit aspoň jako všichni kolem.

čtvrtek 27. listopadu 2014

Regionální já mě plní uspokojením

Jak se praví už někde v kamasutře, ženská by se měla už od jeslí vzdělávat v čtyřiašedesáti oborech prospěchu, nevím, jestli si vzpomenu na všechny, ale alepoň některé z nich uvedu: úprava lože, obratnost rukou, vaření různých pokrmů, prstová hra se šňůrkou, hry na hudební nástroje, hádanky, říkanky pro oblomení jazyka a ducha, vykládání podlahy barevnými kameny, barvení zubů, kreslení květin, umělecký přednes, doplňování neúplných veršů, znalost zemin a kovu, dřevořezba, prubírování mincí a drahokamů, schopnost naučit papoušky a loskutáky mluvě, tajné jazyky a šifry, čarodějné značky, talismany... A dál nevím, asi ještě něco s vodou, různé druhy paměti, pikle, finty, úskoky, klamy, klasika prostě.
Když se jich naučí čtyřiašedesát, tak bude chtěná a hojně navštěvovaná, bude po ní toužit každičký muž. Když ji pak manžel opustí nebo se ocitne v bídě, jednoduše si vydělá na živobytí tím, co zná, třeba i v cizím kraji.
Chlap by se měl podle Učení věnovat jen rozkoším, a to pokud možno co nejdříve. Brzy by měl dosáhnout stavu, kdy si sedne před fontánu a sní o domě. Ve vnější části domu je měkké lůžko se dvěma poduškami, pokryté saténovým přehozem. Na stěně jsou svazky posvátných trav a obrazy božstva. Na podlaze plivátko. Na sloních klech visí loutna, paleta, štětec a barvy. Kousek dál na podlaze stolek, na něm šachy a kostky. Venku klec s hravým ptactvem, v sadě na stinném místě visí houpačka. A pak přirozeně ještě kousek dál květinová besídka s obětištěm.
Tolik k domu a ženám, teď k společenskému životu:

Když vstane, uleví si, vyčistí zuby, upraví se voňavkou a olejem, vezme si věnec, napudruje se, zkrášlí voskem a pryskyřicí.
Žvýká betelový svitek kvůli vonnému dechu. Občas vyřídí naléhavou návštěvu.

Denně se koupá, každý druhý den vtírá do kůže vonné masti, každý třetí se drhne kostí sépie, každý čtvrtý upravuje vlas, vous a nehty, jakožto paty a ochlupení. Tohle je podstatné a nesmí se zanedbat. Pravidelně rovněž odstraňuje pot z podpaží.
Jí odpoledne a dopoledne. Nebo večer. Nebo ráno. Tak praví Carajana.

Dopoledne učí s ženou mluvit papoušky a loskutáky.

Pořádá kohoutí, beraní, křepelčí zápasy a baví se uměním a hrami. Občas jedná s přáteli. Pak si zdřímne.

Odpoledne jde vkusně upraven za zábavou do společnosti. Večer pořádá hudební dýchánek.

Bonus - výrazy:
Nářadí, náčiní, nádobíčko, vercajk, instrument, klenot, péro, palice, pálka, dláto, žihadlo, pták, vták, pták ohnivák, slimák, tuleň, slepejš, lachtan, žížala, plž, klacek, prut, haluz, větev, kláda, kyj, trám, nabíječka, lomcovák, rádlo, krápník, kokot, čurák, lulan, ocas, chuj, jebák, mrdák, palec, malík, povstalec, václav, vašek, pepík, franta, frantík, otík, adolfek, papež, přednosta, tatík, dědek, milostpán, vašnosta, soudruh, holoubek, drozd, brabec, kanár, kačírek, holohlavec, primát, rákosník, jelito, klobása, jitrnice, heligón, fagot, klárinet.

Dnes je díkuvzdání (bylo), tak Dík, MERCI, grazie molte, vzdávám vám nekonečný dík, že jste se dočetli až na závěr. Poděkujte i vy svým blízkým, ať život není takové peklo! Ušetřte jednoho dva krocany ročně. Ať se my, chybující smrtelníci, nemusíme vařit ve vroucí smůle.

středa 26. listopadu 2014

Pít či nepít, to je, oč kráčí

Konec, bolí mě kosti, tu ta básnička. Nikdy bych se netrefil, tak jsem ji udělal laciněji podle sebe.

Pro Akima jsem vyhrabal (vlastně je vyhrabal Uzel - který mimochodem našel asi 200 výrazů pro penis a stejné množství pro vulvu, takže máme co dohánět) maličko přisprostlé, zato romantické povídačky z Čech, snad mi blog neblokne účet, když je sem přepíšu. Ale v případě, že ano, stejně bych neváhal učinit totéž znovu!
Autor pochází z lidu. Je samotným lidem.

Nevěděla, kde ji měla,
až jí máma pověděla:
"Holka, holka, ty seš tele,
máš ji zrovna u prdele."

Po sýrečkách bývá sračka
po hrachu se prdí,
s kundou není žádná hračka,
prsty po ní smrdí.

úterý 25. listopadu 2014

Serepes

Kurva, dneska jsem si máknul, tak pět squarů jsem shodil. Kosa zas ráno jak na Sibiři. Aspoň že nám Amící vaří čaje. Přijel nám chlápek, co nýčko zastává post velkého muže. Samotný Barack Obama v CHI. V Kopernikově centru hovořil a plácal o té tragédii ve Fergusonu, o tom, že by lidé měli protestovat peacefully. A že potrestá neposlušné, co vypalují baráky a auta, jako že se Barack jmenuje. Viděl jsem u stromku srát psa. Sral jak kdyby nesral dva plné dni. Stižen jakousi růžovou sračkou. Maník z fachu se obával, aby ho vůbec přes hraniční kontrolu pustili a neměl problémy jako já. Jestli náhodou Obama neletí do toho CHI pracovat.
Včera jsem měl básnivou náladu a neméně unavenou, tak jsem namluvil mou nejoblíbenější poému od mého nejmilovanějšího básníka Dylana Thomasa 'Do not go gentle into that good night'. Snažil jsem se intonovat a frázovat jako on na těch svých populárních BBC broadcastings, ale marná sláva, typ je očividně z jiného světa. Něco vyšlo, třeba to tu mrdnu.. Zas tak posrané to není.

Všiml jsem si, že medikamenty, teda suplementy zabírají, ty steroidy, co je žeru jak mrkev, něco to se mnou dělá. Měl jsem 80 kilek, když jsem přijel, břuch nateklý z piva, přízračná postava čichače a najednou mám 87 a půl, a svaly se rýsujou, tricáky, ty jsem na sobě neviděl roky (až nikdy), břicho ploché jak od akvabely, ramena nabírají jak plece býka. No je fakt, že tam furt něco tahám a lehké to není. Sloupy, stoly a obludné pily. Zpočátku jsem nechápal, kde se to ve mně bere, ale teď už to vím; jak člověk nepije nějakých 57 dnů 12 hodin 35 minut po třinácti letech, kdy měl rekord nepití o nějakých 56 dní méně, začne měnit skupenství, v hlavě se jakési udělátko pohne a začne šrotit jiným směrem.

Jsem si zjišťoval, kde vzalo původ slovo ještěrka, resp. krokodýl a ono je to etymologicky strašně chytlavé slůvko. Jakože z řečtiny krokē čili oblázek, písek a drīlos cosi, jako červ. Písečný červ. Ještěrka.
Hapku zkosila zubatá. Stejně ho Alzheimer ničil. Země je mu lehká.
Nevím, jestli nemám začít brát. Desomorfin. Asi bych rychle umřel se svou zoufaleckou povahou a když mám love na deset feťáckých existencí, navíc tady se k tomu na ulici dá dostat lehce. Tak nevím, phrotože začínám mít chuť. Nikdy neříkej nikdy, což jsem si nikdy neřekl, ale vždycky přál. Co mluví pro, to je jasné, navíc se zas zbavím těla. Co proti: hasil bych si to rovnou do hrobečku. Zase? Ještě nevím. A zas mrtvé, krhavé oči? Je fakt, že dodneška mám památku na své hrátky s fetem v podobě něčeho na způsob déjà vu, ale myslím, že tomu svinstvu říkají jamais vu a je to celkem na kolaps. Prostě jakože mi to, co jsem už tisíckrát udělal, připadá jako úplně nové, nepoznané, takové záblesky. Nevím. Hlavně si neumím představit, jak bych chodil do práce. Na to bych fakt neměl koule - a kdyby jo, začal bych si sám sebe vážit. Ono fetování u mne bylo vždycky chtě nechtě full-time job a těžko skloubit epoxy-methyly s nějakou námahou. Bo pak jsou účinky zničující.
Messi v Lize mistrů vstřelil dvakrát za sebou hattrick, i Thomasovi se podobá z profilu, svět se neobrací v prdel, nýbrž je zakonzervován. Vše je při starém, tak viva Barca a smrt Realu.

pondělí 24. listopadu 2014

Potetovaná stydká kost

Na povrchu člověka jsou názory, jakýsi duch doby, který se pravidelně měníval co tři roky, ačkoliv v našem hypertrofovaném případě je inertní. Je stálý tak moc, až jeho změny nevnímáme. Cestovatel, co se dřív vydal do Afriky, už nenalezl tutéž Paříž, když se vrátil zpátky. Dneska cestovatel otevře aplikaci a uvidí motýlek, kde může přespat, snídaně do postele, balkón s výhledem na Seinu - jeden vedle druhého stejná králikárna.
Ale otevři si módní žurnál a uvidíš rozmanitost. A tak i naše hadry, které na sebe věšíme asi proto, abychom jako samečci ptáků okouzlili samice, podléhají změnám. Jakmile jsi v povědomí zapsán jako elegán, voilá, zítra už fřčí jiné kravaty a vesty (sáčka, blůzky, botky). Pošetilosti určitého druhu jsou nahrazeny jinými. A o skandály, nemáme-li pro ně nadání, je postaráno mediálně známými hvězdami. Incroyable, mirliflor, dandy, lev, tak i mnoha jinými označeními na sebe strhával pozornost kohoutek, proutník a např. mladý sešlý zhýralec, který nejlíp pasoval na mě, byl zván petit crevé. Kolem roku 1830 jsme viděli v Dumasových románech a divadelních hrách Hugových lidi plné velkých vášních, ponurých snů, nadšené a lyrické, politické a vzdorné, humanitářské a novotářské. Dnes lidi ponořené do instagramu, hipstery s telefonem u ucha, lidi bez záměrů, cílů i směřování. A je to celkem vtipný pohled, neboť ty přešlé periody měli své ševce a nepříliš bystré kováře, kteří svým řemeslem přispívali k prosperitě celku, kdežto my už máme jen zchytralé blbce nebo učené bábovky nedělající vůbec nic a maskující svou neužitečnost za jalové vychloubání, kolik vydělali peněz. Chtějí se blýsknout, mluvit tuze mnoho, před ženami umí mluvit, nenuceně zaujmout, běžně vydávají se všanc zanícení - jsou strašně citliví na pojem cti, ale už méně pro pojem povinnosti. Pamatuji si, jak mě z každé hospody už coby ztracenou existenci vyhodili, vymlátili, protože jsem se připletl do každého hovoru a začal napodobovat mluvčího, který byl zrovna uprostřed sváděcího rituálu. Přitom jsem jim jen otvíral oči. Když zakládáš zalíbení jen na povrchu, základy nejsou věru hluboké. Ale když hledáš hloub, třeba se dokopeš k nějakému tomu granitu, na kterém už základy postojí - bez otřesů a trhlin. Chybí mi nějaký ten hrdinský zpěv, román o růži, tak jak ho znal Froissart nebo nám ho ukazoval na svém nezbedném životě takový Villon. Neříkám, že mají všichni být samotářští, neodvislí baroni, to by byla kurevská nuda, ale zas všichni ti nenasycení, zbloudilí plebejci dneška už mi lezou z krku. Nevím čím to, že tolik mladých vyrůstá bez osobnosti. Asi to chce méně čilého rozumu a uvažování, co po škole a víc smyslu pro psinu. Jenže když je na tebe tlak už od školky a už tam ti cpou do hlavy, že je potřeba jenom bezmyšlenkovitě vydělávat a sloužit společnosti, není věru snadné si uvědomit, v čem jsou tvé silné stránky a kam by ses měl orientovat, aby ses vůbec někam doorientoval. Dneska ti mladí... sodoma a gomora, že jsou v tom vlastně nevinně.

neděle 23. listopadu 2014

Ῥαντισμοῦ prý je číslo

Pane Kriste, na nebi i na zemi, baťuško,

dovol mi, abych se Ti pokojně vyplakal na ramínko. Šel jsem včera kolem hřiště, sousedícím se základní školou, a vyslechl rozhovor dvou malých školaček. Jejich rozprava by se dala označit za příserně tristní, nebýt těch nepřetržitých vycpávek typu: ehm, no, hehe, které mě bavily, ale o to žádná. Všiml jsem si, že jedna z nich už má neobvykle nalitá prsa a dokonce je zvýrazňuje push-upkou. Tak kde jsme, Pane? Je jí sotva jedenáct, nedávno to cucalo z prsu a najednou má sama kozy jako vozy? Nechci voláním o pomoc rušit modlitbu-žádost. Jen Tě prosím, abys lidem, co prahnou po spokojeném rodičovství, nadělil dcery, jejichž milující rty se budou pootevírat až poté, co maličko odrostou z plín, jejichž oči nebudou tak krásné jako oči mé matky a jejichž pipinky nebudou už v deseti vonět po šafránu.
My mužové jsme tvorové od přírody slabí, v slabosti je sice naše síla, avšak síla pouze symbolická. Ve skutečnosti muž, je-li mužem, a to mužem řádným, podléhá veškerým svodům a čím jsou všednější, tím spíš jim propadne. Nechceš-li způsobit pád omráčených orlů, našich průvodců a strážců na vezdejší pouti, z výše oblaků, bezmocně se převracejících, doslova drcených tlakem vzduchu, nedej nikdy ženě, aby na první pohled byla dobrá jen k držení vařečky a honění ocasů.

S přiměřenou úctou k šedinám,
Tvůj výtvor

sobota 22. listopadu 2014

Gloria neděle

Týden u konce, odvál ho trpělivý čas. Lidičky, to zas bylo, přišel boss a říká: zlom vaz. Na verandě leží anténa, vem rozbrušovačku a udělej z ní pět kousků, pak ji strč do náklaďáku a ještě vyřízni tamto pole koberců, smotej a do náklaďáků. Tento týden jsem poznal Ameriku, -11 stupňů, sníh a vy od rána až do tmy lozíte po lešeních a jako mravenečci pilně skládate dílek k dílku. Jen mě jebe, že v tomhle chladuvanu mi pořád krvácí rty. Na to si už asi nezvyknu. Naštěští jsme zrovna dělali u starocha s bílým plnovousem, který nám jezdil pro obědy, takový sympaťák, s dcerou bydlel. Nebo to byl ještě někdo jiný a poutal je zapovězený vztah? To by byl vlastně i tak, ten incest, nebo jak se mu říká. Ona by byla jeho jedinou bezuzdnou vášní, učitelkou orgasmů, v patnácti letech by si ji přikurtoval k posteli. Ona by si ho časem i začala vážit, protože by jí nic jiného nezbylo. Nebo taky ne, možná by si prokousala cestičku skrz řetěz a pak by proskočila oknem, utekla dvorkem do lesů a pobíhala zmatená, dokud by nenarazila na odvoz do nejbližší vesničky, kde by pozbyla vědomí.
Ale asi to tak nepraktikovali, protože se zdálo, že jde na dostaveníčko. Odešla před pátou a v pět už byla tma jak v pytli, ale to nám nebránilo dělat s baterkama.
Jinak ten dům vypadal bez známek života, jasně, psi, kočki a podobná havěť se ochomejtala všude na těch dvorcích tam. Zajímavé je, že v Americe mají všichni zahradu, všichni mají basketbalový koš a všichni mají garáž. Tohle je nová svatá trojice. Po drogách, sexu a depce šedesátek, po nervozitě, úzkosti a pasivitě úsvitu tisíciletí přichází zahrada, koš, garáž a do čtveřice přibude bouda pro čokla.
To mi připomíná, že včera či lépe řečeno předvčera na neviditelnémpsovi.lidovky publikovali další varků chtipů. Jsou na chuja, ale lepší jak drátem.
Policista vyzve mladou slečnu k tanci a ptá se jí:
"Slečno, vy si taky myslíte, že jsou policajti blbí?"
"Ne, ale na hymnu jsem ještě netancovala."
Můj spolubydla si kupuje za pár mega barák. Má na jednom účtě 250 tisíc doláčů. První milionek korun vyrobil celkem brzy a rychle, už mu je asi čtyřicet, ale mnoho-li chybělo, aby jich měl teď 10?
A ještě jsem si vzpomněl na dceru toho starouška. Vypadala jako někdo, kdo mladé hochy učí, že nejsmutnější místo na světě je prázdná postel. Je fakt, že pro některé chlapy je úlevou, když nemusí sdílet lože s babou, ve dvou se vyspat na tak malém prostoru? nemožno, říkají si. Zas některé baby tak lákají, že by byl hřích po nich ten sex nechtít. Nezapomeňte, že nedostižný sex je vzpomínkou na celý život.
Uprostřed nebe stojí měsíc a vzduch je průzračný. Myslím na rokli, na stužku světýlek ze hřbitova. Nejlépe je vidět Sirius v zimě...

středa 19. listopadu 2014

Suma na dosah ruky

Kráska měla bezmocný vzhled a pohromadě s chudobou ducha nevypadala její budoucnost zrovna zářívě. Ačkoliv řeč prošpikováná hatmatilkou jí dělala v očích cizinců chytřejší, španělština to nebyla. Jak jsme již předeslali, patřila k nejkrásnějším Antilankám. Sestry, obě v plném květu, vypadaly jako dvě rozjívené klisny, se kterými to háže.
Beznadějný byl případ otce, hrdiny občanských válek z minulého století: poznali ho všichni, hned jak se vyklonil z okénka automobilu a zdravil bílým kloboukem. Na nose zlaté brýle a když vystoupil, každý si všiml obleku pšeničné barvy s trochu divným střihem.

Jsem dneska měl tak rozdrbané prsty z betonu, že mi noťas nechtěl vzít otisky prstů, tak jsem musel zadávat heslo ručně, he.

Na National geographicu je brutální fotka dne, hejno kobylek na Madagaskaru.

úterý 18. listopadu 2014

Dálkové ovládání

Z angličtiny nag, vyčítat má kořeny ve skandinávském nagga, stěžovat si, ale taky ohlodávat, užírat, trápit.

Sekýrování a výčitky, jedny z nechtěných, moderních doplňků vztahů, který se nejspíš rozmohl už v pleocénu. Jak víme, ženské mají mozek nastavený víceúčelově, vícestopě, takže v jednu chvíli dokáži udržet pozornost při mnoha činnostech. Spouští program, telefonují, poslouchají lidi, sledují, jestli bublá voda na kávu a do toho pletou ponožky. Dovedou během krátkého rozhovoru několikrát změnit téma hovoru a využít snad pět tónů hlasu, muži, kteří rozumějí sotva třem, tak často v důsledku svého jednoduchého, jednostopého naprogramování nejsou schopni ani zachytit zápletku, když jsou konverzaci přítomni.
Muži se umí soustředit jen na jednu konkrétní věc. Dívá-li se do mapy, rádio musí být vypnuté. Když na něj baba hovoří, zapomene na kruháči odbočit a ženské to vyčte. Zazvoní-li mobil, požádá přítomné o klid. Pro spoustu chlapů je obtížné jít a přitom žvýkat žvýkačku.
Nedivme se, že pro muže je nerozlousknutelný oříšek, když se ženino vícestopé naprogramování uplatní na sekýrování. Na muže je toho jednoduše moc, a tak se prostě uzavře do sebe. Bludný kruh, který jen zvyšuje ženino podráždění a vzbuzuje v ní pocit, že je odbývána. Pro už tak dost vystresované ženy, které se sice v průměru vraždí o 16% méně než dříve (oproti mužskému nárustu suicidity o 34%), patří ignorování k nejhorším z možných postojů. Připočtěme k tomu, že fúrie často očekávají negativní odezvu a už předem počítají se selháním. Odchod není vždy možný, a tak napětí může stoupat do té míry, až oběť vybuchne a nezřídka dochází k fyzickému násilí.

V zaměstnání obvykle k výčitkám nedochází, ženské si hledí svého, avšak pokud chrápou s šéfem a jsou si jisté svou pozicí, často uplatní dominantnější postavení a vynadají i jemu - že něco udělal či ne, což by jinak samozřejmě udělaly samy, majíce to v popisu práce.

Ženské kariéristky rovněž nevyčítají - alespoň ne doma. Pracoviště skýtá rozsáhlé hřiště, kde mohou uplatnit i dovednosti prohnanějši než sekýrování, a tam se realizují, proto doma už nemusí.



ONa: "Jsi tak bezohledný! Proč jsi zase přišel domů pozdě? Nikdy nevím, kde vězíš! Večeře je studená - nebereš ohledy na nikoho, jen na sebe!"
ON: "Nezvyšuj na mě hlas. Jako obvykle zase přeháníš a stěžuješ si! Jsem v práci dlouho proto, abych pro nás vydělal dost peněz... ale tobě není nikdy nic dost dobré!"
ONA: "Ty jsi takový sobec! Co kdybys dal aspoň jednou přednost rodině! Nikdy mi tady s ničím nepomůžeš - čekáš, že všechno udělám já!"
ON (odchází): "Vlez mi na záda! Jsem unavený a chci si odpočinout. Ty mi pořád jen něco vyčítáš."
ONA (zuří): "No ano! Jen si odejdi! Zase se chováš jako malé dítě. Víš, v čem je tvůj problém? Vždycky od všeho utíkáš a nikdy o ničem nechceš mluvit!"

Dobrá rada pro ženy, které by si měly uvědomit, že chlap má ve srovnání s nimi směšně omezené mozkové funkce:
Poskytněte muži třicet minut ke "hledění do ohně" Na sklonku dlouhého pracovního dne potřebuje muž třicet minut k "hledění do ohně", aby získal energii a byl opět připraven mluvit.
(Proč ženy pláčou)

pondělí 17. listopadu 2014

Pobreží Durbanu

"Srdce se neptá po bohatství, nedbá na žebrotu, neporučíš mu ani bičem," seděl jsem v knajpě u stolu a podroušeně se smál u zkumavek dr. Vampa. "Ona má něco při sobě, že ji každý musí mít rád, že doslova přitahuje pohromy. Odbyla ho, že se nepřeje mít líp, než se má. Naléhal až k trapnosti. Jakkoliv zkušená, tenkrát se přece klamala, když ho podcenila. Vlasy ji vstávaly hrůzou, přicházelo nevyhnutelné. Nadával na domovníka, že zavírá dveře a že ztratil klíče v kanále. Přidávala narážky, že se jí nedostává peněz, když všechno, co ona vydělá, on propije. Sprosťáctví, surovost a matoucí okliky provázely jejich soužití, není vše zlato, co svítí, ani svato, čemu oči září. Jednou ho kousla ošklivě do ruky, když nechtěl celý den zmizet z pokoje. Zřezal ji do kuličky. A tak se to opakovalo týden co týden. Dokud jsem nepřišel já a neposunul tenhle bizarní případ na ještě vyšší level."


Jednou vám to povím. Teď jen pár kydů, výjevů ničeho. Soused, co mu hlídám bejvák, po snídani nakrmí psa a ptáky, paní si zalije květiny, potom čtou magazíny, Katku především a k poledni jdou spolu na procházku. Po procházce se obědvá, vždycky v 1 přesně, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde kámoš, jejich denní host a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš celý den ode dne po celý čas, co jsem bydlel vedle. Soused si uhnal jakousi mozkovou disfunkci. Bez ironie, je nemocný a má naordinovaný klid.
Čekají zoufale na návrat syna, který je voják, ta matka se vždycky skoro rozpláče, když o něm mluví. Až na to, že je přes dva roky pohřbený v písku. Jejich druhý syn už se na ně nemohl dívat, jak jen trpně dožívají a utekl od nich. Konečně se vzchopili k odjezdu na pár dní za sluníčkem. Stojím u věšáku a plandají mi zahradnické kšandy s laclem, opírám se o zárubeň a z kapes mi vyčnívá poctivá koriandrovka, obrázek modernějšího pasažéra z Moskvy-Petuški... Přichází máť vojákova. Tvář čistá, pěkná, oči modré, snivé, velmi půvabné, výraz smrtky. Směju se povzbudivě, jak jen mohu a dodávám, že jim po dobu nepřítomnosti nikdo nic nevybílí, nepodpálí ani nevyhodí do vzduchu, jako že se * jmenuju.
Měli i dceru, ta dělala v nějaké dobrovolnické organizaci pro záchranu kajmanů. Znal jsem ji jen z fotek. Její hrdlo bylo jako labuť bílé, drdůlek měla stočený kolem jak zlato lesknoucích se vlasů, líčka jako broskve, pleť snědá jak z aksamitu. Vrtalo mi hlavou, s kým ji mohla mít, protože choť měl hlavu jako jež a tvář jako diblík a vůbec působil jak beran...

Opletalovci

Prý je v Česku nějaký svátek. Jak to dopadlo? Defenestrace? Defragmentace?

neděle 16. listopadu 2014

LK

Tak ještě jedno výročí si dopřeju. Minule jsem představil zázračného klavíristu, dnes zpěváka. Narodil se 17. listopadu roku 1940, tedy akorát uběhlo 74 let. Ve třinácti odešel ze školy, v sedmnácti si nechal udělat umělé zuby a až do svých třiačtyřiceti rozséval radost. Největší irský talent, ikonický a legendami opředený pan Luke Kelly z The Dubliners. Vzpomínky do nebe, jsme s Tebou.
Neujíždím moc na kluky, ale podle mě je prostě kus.

Slyšels ten strojený smích? Jak se mu na krku natřásaly ty zlatý řetízky?

Cestou zpátky v autě Sandra pokračovala v hladovce. Filip kouřil jednu za druhou, až se ho Sandra zeptala:
"Ty by sis vážně nechal od Lenky nasrat do huby?"
"Jo, jak jednou jdeš tímhle směrem, nemůžeš v půlce přestat."
"Tak to mě poser."
"Co je na tom tak světobornýho, prostě to polknu a pak vyseru sám."

Než jsme dorazili k bratrům Chrnickým, zmateně jsme běhali v křivolakých temných uličkách, už jsme měli pět minut zpoždění, a já to chtěl zabalit. Kdosi z balkónu nám posvítil. Byt se najednou našel snadno.
"Myslíš, že má něco k pití?" zeptal se Filip
"Určitě," řekla Sandra.
"Nevím," poznamenal jsem, "asi jsme měli vzít něco s sebou, pro jistotu."
V té tmě bylo těžké přečíst čísla, pak se ale otevřeli dveře a tam už stál hostitel. Proti světlu bylo vidět jen to, jak je zavalitý.
Pozval nás dovnitř a hned od dveří jsem zmerčil jeho bráchu, seděl v křesle a koukal smutně, zanedbaně, měl velké smutné oči, velké ruce, vypadal sešlý a osamělý, hned se mi celkem zalíbil. Tvář poznamenaná životem.
Navzájem jsme se představili.
Z pohovky pro párek psů čouhala péra. Byt byl jak po náletu. Líbil se mi čím dál víc.
"Se mi zdá, že tohle je pravá nora pro chlapy," zasmála se Sandra.
Chvíli bylo ticho.
"Fakt se mi tu líbí, hoši. Bydlíval jsem v různých barabiznách, ale v něčem takém nikdy."
"Nemáte, prosím, pivo?" zašeptala Sandra, připravená vychlastat řeku.
"Něco by se našlo, řekl brácha Chrnického a zvedal se, že něco přinese z ledničky.
"Vy jste prý boxoval, Ele?"
"On dělal všechno," dodal Filip.
Chrnický se vrátil s pivem a rozhodil ho mezi nás. "Poslední pivo," oznámil stručně.
"Do chuja, to snad ne," odpověděl jsem. "Jo, cosi. Dostával jsem hlavně přes držku. Uměl jsem uhodit, ale neměl jsem tu touhu, nebyl jsem si jistý, že to, co dělám, dělám dobře."
"Ukažte, jak jste boxoval." Vstal jsem a párkrát zaboxoval naprázdno.
"Párádní ruce, jak blesk," rozplývala se Sandra.

Podle Buka

Býti motýlem, leč jen ve snu krátkém

Nymfy a fauni mívali taky takové planoucí oči do tance, ruce propojovala nahá těla tančících, s neslyšným
hřmotem se přenášela zprava doleva ve skocích, jež byly nehnuté.
Uzavírali do sebe žádostivé oči.
Nymfy mívaly taky takové oči plné opojení z tance a alkoholu.

Zestaral dřív, než se toho nadál. A krásný čas mladosti utekl. A člověk stál v úžasu nad tím, jak náhledl do zářících chodeb a sálů zalitých sluncem, do sálu mladosti, do poschodí vzpomínek, na melancholii, na kouzla každého, kdo ve vyjevení se chvěl v rytmu srdce. Zaléval slzami trvale unavené oči, stažen z oběhu. A v každém křídle byly ženy.

V některých oknech vzduté záclony, potrhaná těla stařen se vykláněla z oken a jaksi zírala na nádvoří, prsty olamovaly listy květin, nemusely už reflexy oživovat ulice a zábavy, zástupy nahatých milců, kteří poletovali stropem a chodidel buclatých nohou a kyprého dětského masa a kroužkujících bříšek a náruče cizokrajných květin.

Podle Hrabala

sobota 15. listopadu 2014

Všední hitman

Stojí ostrov pustý,
olizuje vlnky moře i hoře,
třpyt času tu nezná okovů,
samá rovná cesta,
jehož pískem jsou zbořena města.
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?

Vnímáš muže ve střehu,
pohled jeho ostrý
zanechává na břehu
jenom vetché kostry.
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?


Cítíš z něj páru
touhy jeho plynout
nad propastí zmaru
Jsou to mysli pouhé vidy,
či pocit vlastní bídy?


Zve do smrti panství,
uprostřed kostnice oplísnělé,
kde se schovává a ztrát
lituje a nelituje
vlastní bídy

Podle Nerudových písní

Měsíčně vydělá jak prezident spolku Péče o slepé

Chlapi se rádi dívají na hezkou ženskou. Vlastně na jakoukoliv, i osmdesátkou nepohrdnou, když nemá po odložení podprdy moc flekaté kozy. Svlékají ji očima, hladí nosem a pozdravují jazykem, jenže co když se z ženy vyklube mužskej? O tom už se v rozpacích, rudí jak raci, červení jak pivoňky, kluci nezmiňují.
Takhle jsem brouzdal po nákupním centru, v ruce flašku a jen co mě vyhodil jeden sekuriťák, šel jsem zadním vchodem, kde jsem narazil na dalšího, tak jsem to vzal bokem a tam už nestál nikdo s vysílačkou a obuškem, jen se na mě v kuse usmívali vykutálení kluci i maličko zaražené holky a asi mi chtěli naznačit, že mě chápou. Bral jsem jako výhru roku, že nemusím nic dělat a že mi naskakují penále za nesplacené pokuty v tramvajích za jízdy načerno, které jsem ostatně nikdy nesplatil a na které se prostě postupem času zapomnělo. Přiměřeně mi schlo v hrdle, trochu jsem se potil a dost se mi třepaly ruce, přesto jsem hleděl na plakáty v kinosále s jistou dávkou rezervovanosti a dokonce i zájmu, nevšímaje si horempádem proudících, uřvaných davů. Čím nás zas staroch Spielberg překvapí? Možná obří ještěrky ve vzdáleném solárním systému nebo snad zaboduje Lucas s produkcí comebacku neohroženého dobrodruha, lovce křištálové lebky po třicetiletém nasávání v baru poté, co mu zemřela dcera, což zjišťuje až později, se kterou se vyspal? Stmívání s pořadovým číslem 6 nebo 7 jsem galantně přeskočil, protože drby o hvězdě hollywoodského formátu Kristen Stewart, která našla útěchu v posteli režiséra nového trháku a chudáku citlivém Pattisonovi se svými šestimístnými honoráři musejícím strávit noc či dvě na záchytce, se dostaly až ke mně a evokují skrznaskrz smutný příběh, který si nezaslouží rozmazavát. Se divím, že se zas dali dohromady. Než se zas rozešli. A zas dali dohromady? Už nevím. Maďaři dodávají: Amikor véget ért a kapcsolatuk, amikor a férfi eltűnt. Každopádně houpačka hodná herců. Skočil jsem očima po Transformerech a dalším z řady nekonečných texaských masakrů motorovou pilou, ale tentokrát se indikátor "davaj" nerozhoukal. Tak jsem nechal láhev na kinobaru, smířen s nudou a odhodlán vyrazit se do ulic pořádně opít. Jenže náhoda tomu chtěla, abych u automatu s čokoládou potkal jednoho ze svých dobrých známých, stále ještě kluka, který chce být holkou. Vůbec byste nepostřehli, že jí není. Vlastně patří k povedenějším babám - klukům. Sexuální identita transsexuálů bývá ukázkovým příkladem selhání přírody. Kdyby měli v hlavě orientační směrovku, tak by se všemi těmi změnami směru dočista polámala. Tenhle - tahle navíc má těžký problém s řečí, mumlá, huhlá, ale že by mluvil(a), to se říct nedá. Od něj by se mohl Pattison učit, jak na baby. Měl by k dispozici rozdílné přístupy. Na řeči, to by se mu smály a na činy, to by roztály. Tedy navíc samozřejmě ještě univerzální metodu s naditou prkenicí, ale na ten zas nechytne úplně všechny - jsou ještě mezi námi hrdé, nepřístupné, emancipované, které zastávají názor, že co si nevyděláš vlastní prací, pozbývá smyslu a radši se usoužit na smetišti než si nechat koupit kávu. Zvláštní přístup - ale nese ovoce - v podobě bab s chlapským mozkem, otupělými city a přehnanou touhou po moci. Taky dobře, kdo chce kam, pomožme mu tam. Víc ohně víc dýmu, čím víc kdo líčí, tím nachytá víc pí**.

pátek 14. listopadu 2014

De profundis

Zatímco jsem se plahočil na pláních, kde nerostou sladkosti a jazyk lační, vznešený zrcadlící mok s rmutem vinné révy netknutě sílí, za vinohradem skrčen, úpěje jsem sbíral hrozny, pak jsem je odstopkovával a drtil, o dvě stovky kilometrů východněji ležela s knížkou rozevřenou před očima bytost obdařená nadpozemskou krásou, něhou a povahou andělů. Zatímco mi uštěpační kluci z kterési polanky překáželi a házeli po mně kamením, spílaje mi vandráků a ožralů, můj nebeský kvítek žmoulal v ústech propisku a čas od času si udělal poznámku na papír. Co bych tehdy dal za to, abych se mohl mávnutím proutku přenést až k ní na apartmá a sledoval ji zpoca záclon, leč poslední léčka schystaná světem k obhajobě niky, na níž se paseme jako každý organismus a skrz něj se definujeme jako osoby, mi nasadila závratnou stopku. Milerád si odepřu postesk nad nepřízní osudu, když je nahrazena koňskou porcí úsměvu, jenže když se není čemu smát, není pro co vybředávat ze zajetých kolejí. Zjistil jsem, že se má Osudová už brzy vydá na konferenci směrem k místu, od nějž nedaleko jsem pobýval. Podpořen večery plnými košilatých vtipů a průpovídkami starců, přes slzy nostalgie nevidět ani k nejbližšímu kanapi, šel jsem do vlahé noci vydatně nasycen etanolem a snažil se zorientovat na mapě oblohy podle hvězd. Štestěna mi toho večera nebyla či možná byla nakloněna, a tak jsem brzy zapadl do jistého v temnotě utopeného lesíka, asi bukového neb jasanového. Pod nohami se zmítali hlodavci a rychlostí šípu přeskakovali z šutru na šutr, takže jsem brzy zapomněl na svou pozici odsouzence k ztracení, přestal se orientovat i podle pěšinek, které jsem vlastnonožně vyšlapal a zcela se oddal duchu lesa. Stejně jsem necítil žádnou radost v srdci, měsíc byl ještě v novu a nechtělo se mi vytáhnout z kapsy píšťálu, které mě tak často udržovala aspoň v jakési afinici s životem. Jen jsem bezcílně bloudil, nakukoval pod mech, jestli tam náhodou zkažená mládež po poslední párty nezanechala aspoň plaskačku něčeho tvrdšího, co by mě probudilo. Najednou slyším bůůůch, páááánk. Ozval se dutý hluk, jak kdyby dopadl strom na šindelovou střechu. Zdálky doléhal vystrašený hlas: "Probůh! Už by stačilo. Zabiješ ho." Zase, jak se zdálo, zvuky zápasu, pak ticho a vzlykot, přerývaný, pronikavý nářek asi hezkého děvčete. Šel jsem víc veden znuděností než zvědavostí na místo, kde jsem cítil povyražení. Ticho se úžilo a znenadání jsem se ocitl na mýtince, odkud zaléhalo.
V té chvíli bylo slyšet každý krok, vidět zástup chudáků, kteří vypadali v té tmě jako chromí a žebráci s těžkou dnou. Vytáhl jsem foťák a natáčel, očividně zde se dělo něco podezřelého. "Můj bože", zavzlykala zas mladá buchta, "zabil jsi ho!" Sporý, ale opilý, a tedy nebezpečný kluk ve vojenských kalhotách stál nad bezvládným tělem zkrouceném v posměšné poloze. "Dyť ten pičus nás nabonzoval. Kurevský zmrd, mám chuť ho tu nechat napospas osudu! Zahrabem ho do listí a zima ho dodělá." Chvíli jsem se pásl na jejich zmatku a pak jsem vylezl z křaku a zvolal: "A tady jste, vy všichni, vy, kteří obíráte o to nejcennější. Jednoho jste umlčeli, ale všechny nás neumlčíte. Už teď jste online, usmějte se, naposledy na svobodě!"
Nakonec jsem zjistil, že grupa jen sbírala lysohlávky a jelikož žádné nerostly, vzali zavděk durmanem, ze kterého si namíchali koktelj. A ten na zemi jen přebral, a ten nad ním byl lídr a snažil se ho zapojit znovu do zábavy. Holka píštící jako myš byla vyplesklá a náladová, taková ale je i za střízliva, jak mě ujišťovala.
"Ženy jsou zrádné plemeno, vyvolají konflikt, i když na nebi ani stopy po obláčku."
"Mi povídej. S ženami zažiješ jen hrůzy."

středa 12. listopadu 2014

Nevypruď

V tom jsme žili, aneb o těžkém údělu našich dědů a babek. Jako třeba Weinfurterové blahé paměti. Píšou si deníky od svých patnácti let, poté co vylezou z pole jak vyorané myši a zamíří do světnice se nažrat brambor. Zápisky mohou vypadat takto: Dne 7. března. Nabíráme sil u hrobů našich mrtvých. Na hřbitově v Lánech bylo více než dvacet tisíc návštěvníků. Uvážíme-li, že hroby tehdy měly význam vzpomínkový, je 20 tisíc kapka v moři! Navečer 14. března od 18 hodin 30 minut německé vojsko obsadilo naši Moravskou Ostravu, Frýdek, Místek, Vítkovice.
V několika hodinách jsou naše země obsazeny, krvavé ruce se zmocnily úřadů, rozhlasu, nádraží, jsou u nás pány nade vším. Navečer vjel do Hradu v Praze Hitler. Moc dlouho se asi neohřál, přestože ho dav hlasitě podporoval.
Někdy v té době se slavná ikona politika Chamberlain radí s pány ministry a odsouhlasí, aby nás nacisté zotročili! Pane Chamberlaine, poklekněte se svými přáteli a proste, aby vám Bůh odpustil váš zločin! Neodpustí-li vám Bůh, pak už nikdo.
Na vesnici mezitím probíhá poklidný selankový život. Otevřenými vraty dvora vidí spěchající děvčátko známou hospodyni uprostřed hejna hladových kur. Otevřenými okny domu zalétají k růžolící Růžence úryvky hovoru. Tu přešel po silnici hospodář, tam v zahradě běží děcko za žlutými housaty.
Od silnice za tratí tu zabočují svahy polí. Všude bzučí kobylky.

Ale jsou i fejkaři. Jednou za mnou přišel ke stolu pán ve smutné situaci a tvrdil, že těžce robil na šachtě. Pak mi podal ruku, kterou měl hladkou jak kojenec. Tak jsme se jen smáli. V dolech jsi dělal v nálevně. I tam zažijes krušné časy.

úterý 11. listopadu 2014

V plamenech čáp

Pořádně vysmahlo. Cítím, jak se kumuluje únava, propadám stále níž a níž. Brzy mi nevystačí ani horolezecké náčiní, abych vyšplhal zpět na hroudu... hnoje. Skoro tu nic nejím, není čas ani... čas. Pořád v jednom kole. Zapomínám i na jídlo, jen ty věčeře si kupuju, ohřívám. Ukrajinský bořšč ve vaničce mi dělá radost, za dolar dvacet tři centů a zasytí. Kdysi dřív, pořád naspeedovaný, jsem aspoň vařil pro ostatní, jenže tady není šance se k hrncům a pánvím dostat. V bunkru duchů, kde se vše rozpadá. A co jinak? Furt jsem na kotoučové pile tenhle týden, kokotský barák, jsou tam rozbořené základy, tak se tam honí elektrici ještě a do toho přiklusají inspektoři buzerovat. Mexičani vedle za plotem stříhají stromy. Tak furt slyšíš puta, puta! Mierda! Připomíná to tam trh s otroky... Babylón. Až na ty mobily. Koleno jsem si maličko poranil. Jinak jsem úplně v cajku. Už se stmívá v pět, takže končíme tak nějak po páté, to je dobrá zpráva. Ještě si vemu mastičky a spreje a prášky a naperu to do sebe, pak můžu s čistým svědomím ulehnout a spát takových pět hodin, když se zadaří. Ráno přinese další oříšky k rozlousknutí.

pondělí 10. listopadu 2014

Kosmetika

Jednou jsem tak seděl v přecpaném lokále úplně v rohu, v rohu nejtemnějším, odkud se nedalo utéct ani pořádně natáhnout nohy, aby vás klaustrofobie nechytila za pačesy, protože pačesy slouží v pohádkách jako odznak podlézavosti a vypoví o svém nositeli mimo jiné to, kolik pozornosti věnuje svému zevnějšku a v kombinaci s klaustrofobií pomáhá zaměřit pozornost správným směrem, tedy jen na sebe, srát na svět! S mírným znechucením se vrtím na židli, která má sotva tři nohy a čekám, kdy mi dorazí další dvojpivo. Už se nese, už se nese, musí se nést, jinak pojdu, říkám si a náhle se přede mnou v oparu zčistajasna zjeví tvář půvabné, průbojné okaté brunety, mé bývalé spolužačky ze základní, se kterou jsme jezdili po dřevárnách a na chmel, zapichovat a drátkovat a co se tam ještě dělá. Usmívá se na celé kolo, jak jen se mladá přitažlivá buchta může usmívat, a hned vyráží písničku: Tak jak se máš, *? Pořád jsi s *? Už se bavíte s *? během krátké chvíle vyjmenovala tolik holek, že jsem je za celý život snad neviděl, a nebo na ně raději rychle zapomněl, ale jak jsem byl už nadraný, tak jsem byl nasraný a brzy mě rozvášnilo poslouchat, jak mi nějaká protekční, co ji tatík koupil mercedes k osmnáctinám a jejíž strmá kariéra se taháním za nitky započala na generálním ředitelství banky Union, připomíná neštastné konce, prostředky i začátky všech mých vztahů, ale ovládl jsem se, tak jako se ovládnu vždy, když cítím, že bych měl vybuchnout, protože takhle natlakovaný vztek by vedl k hrozivým činům, jen slzy mi vstoupily do očí samou zuřivostí, stejně lesklých, takže je ani nepostřehla, když jsem vstal a zas si rychle sedl. Začala mi nenuceně vyprávět o tom, že na mě často vzpomíná, na lyžák a děcka ze základy, co vypravovali, jaký jsem exot, když piju horký čaj, abych si opařil jazyk a chčiju zásadně do umyvadla. Musím přiznat, že její rozprávění v sobě neslo zrnko pravdy a že přestože už tehdy o mých vnějších projevech vznikaly báchorky, zas tak mnoho toho nenapřeháněla, nebo alespoň zbytek taktně zamlčela.
Zapomněl jsem říct, že je přísnou vyznavačkou zdravého životního stylu, nepije, nekouří (leda čůráky?), nehulí, nešňupe, nepíchá si, ani si do zadku nestrká drogu z úhořů. Jedním slovem nebo dvěma: je úžásná. Když tak mluvila o všem, co o mně slyšela, napadlo mě, že mě zná líp, než se znám sám a že za chvíli mi řekne, jak rozměrné mám nádobíčko.
Víš, že jíst raw je přirozené? Dělali to tak už neandrtálci, když si nemohli ohřát flákotu, protože jich u ohniště bylo moc. Na koho se nedostalo, vzal si tyčku s naraženým masem, které opékal na dálku. Nebyli úžasní? rozplývala se.
Určitě byli, říkám, ale moc jim to nepomohlo. Kde jsou teď?
Burane. Abys věděl, lidé by měli přežvykovat každé sousto dvacetkrát, aby prošlo procesem trávení co nejvíc rozkouskované, natrávené se líp zpracovává. Zatímco tygr žere, co chceš, ty musíš jíst ovoce a zeleninu, tam je pro nás schůdná vláknina, pro naše zuby nejjedlejší. Abys věděl, přežvýkavci maji hodně vyvinuté čelisti a šarnýrový pohyb je u nich doveden k dokonalosti, kdežto u nás v podstatě chybí. Učili jsme se, že RAW strava výrazně zlepší funkce metabolismu a odstraní přebytečný tuk, to vše jen za pár týdnů.
Dobré, takže rawanka, nebo jak se jim nadává.
Zatím se jim neříká nijak, lidé se teprve učí přicházet na chuť raw stravování. Pevně věřím, že uspějí.
Dobré. Jestli nemáš nic proti, pití čeká. Čus, měj se, rád jsem tě viděl, žij blaze jako princezna.
Víš, že fotokompozitní bílá výplň je horší než amalgán? Dělá paseku v puse.
Naposledy jsem si myl zuby ve školce, je mi to jedno.
Doktor z kliniky zubního inženýrství mi doporučil používat ajurvédské zubní pasty.
Ajurco?
Kekulu, miswak, semulu. To jsou jakože značky. Jsou to čistě přírodní pasty ze stromů - různé extrakty z granátových jablek, ze salvadory perské a tak podobně, některé dost pálí, ale bylinné oleje v nich obsažené působí blahodárně na sklovinu i dásně. S těmi svými zuby asi už nic neuděláš, ale můžeš je zkusit.
Dobré, mi stačí pivo.
A víš, že existují ručně broušené drahokamy, které když přiložíš na stižené místo, působí protizánětlivě, tonizačním efektem a pomáhají léčit. A pleťové masky, ty jsou teprve báječné.
To už jsem si objednával další piva, dolíval je rumem z bandasek, ve stavu ještě daleko od odpadnutí a modlil se, aby ji přišel vyzvednout její nabíječ. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby mi kupovala další pití, takže jsem zůstal přítomen, dokud mě ranní sluneční paprsky nevzbudily v příkopě.

neděle 9. listopadu 2014

Vojna s Turkem musí bejt! Zabili ste mě strejčka...

I mimořádný tvůrčí talent plodí bezvýznamosti. Totiž své epigony a jejich děcka kritiky, nutící celou následující generaci rozjímat o věcech mezi nebem a zemí, na nichž v jejich podání není nic mimořádného. Zřídkakdy se stane, že by intelektuál psal kdovíjaké knihy. U nás snad jen velký Čapek (a to nejsem jeho fanda). A Bondy a Klíma z těch neliterátských stylů. Intelektuál je ten, kdo o knize píše a diskutuje. Z tresti jeho názorů si budujeme stanoviska i my, čtenáři, ovšem často se jedná o mínění vybudované poněkud neúčelně, na podkladě citů a myšlenek vzniklých o díle druhotně a nezávislých na autorových pravých intencích. Ne že by záleželo na tom, co básník chtěl říct. V multiomnikosmu neplatí žádné omezení a naše axiomy mají cenu pouhých rozmanitostí, ať už jsou k věci čili nic. Ač neexistuje žádná přímá úměra mezi kvalitou díla a jeho napodobením, obvykle se toleruje jen mírná odchylka ve vztahu k originálu. Kde by dlel zbožný Bürger, kdyby stovky let lidé nespřádali více či méně podařené fikce z jediné pamětihodnější pasáže na způsob barona Prášila u vína a kde pomatený Cervantes bez svých otravných, klapajících větrných mlýnů. Nejspíš by leštil dělové koule na galéře a předčasně oplešatěl, nebo nakrásně přišel k dalším pahýlům.
Pokud se nám poštěstí a v reálném světě náhodou potkáme nějakého divného veleducha, nezbývá než smeknout klobouk a mile pozdravit, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou je to zároveň naposledy. Svět je místo skoupé na jedince vybočující z řad. Drtivá většina lidí nadaných či do té míry tvořivých, že si jich všimne širší veřejnost, nemá žádné indikace, které je by je značkovaly na míle daleko. Můžete kolem nich projít, aniž byste je zaznamenali. Pak určitě existují i tací, které minete jen s posvátným chvěním, protože nějaký nepatrný rys jejich osobnost, zračící se celkem viditelně v identitě člověka, v jeho tváři, náhle zazáří a ohromí vás. Mohou minout celé dlouhé roky a vy přemýšlíte, čím si vysvětlit onen záblesk, v té chvíli tak do očí bijící. Stačí dojít k závěru, že jsme utkání z téže látky, z jaké jsou i naše sny. Pak přijde samosebou i prozření, že cokoliv chceme, je pro nás, pokud to opravdu chceme, dostupné.
Spousta fyziků nebo lidí s vědeckými základy vám řeknou, že kupř. nevěří na smrt. Energie, tvrdí, nemůže zaniknout, prostě na sebe může vzít jen jinou formu. Nemůže se ztratit. Jak jsme si všimli, co opravdu hýbe člověkem, umožňuje mu se vyjadřovat, dýchat a ve vlastním slova smyslu žít (život je původním zaměstnáním hmyzu) přece není jen vysoce choulostivý aparát svalů a kostí. To pozoruhodné dynamo, které je pro člověka vším a bez nějž nemůže ani zamrkat víčky, je bohužel nanejvýš citlivé zařízení a jakmile se byť jen malinko poškodí, efekt motýlího křídla zařídí postupné, terminální zhroucení.
Proto se šetřme, hrajme žolíky, stavme modely železnic a věnujme dámám kamélie a plumérie, kdykoliv se zardí citem, nebo chocholatky, pokud oplývají poněkud expresivnější a trhlejší náturou.

Ještě nechci být dospělou

Když jsem svého času vládl nad králi ječmínky, nikdy mě nenapadlo, abych se nenapil, kvůli pití jsem odkládal i honbu za sukněmi. Zkrátka a dobře absolutní ožralec. V ZOO jsem příležitostně připravoval párky v rohlíku a pod dřezem v polici ležela načatá flaška režné, o výplatě Tullamorka nebo i Jack Daniels. Hubená mzda, kterou mi vypláceli, nespokojeni s mou flinkavou neochotou, naprosto nestačila pokrýt vášeň, kterou mi velelo naplňovat vědomí den co den, noc co noc, od svítání do stmívání, dnem nocí nocí dnem. Neměl jsem ani chuť chodit mrazivými rány do zoologické míjeje cedule s lákadly. Podél cesty se provokativně kupily nesčetné výčepy. Buď ty, nebo byty známých povalečů. Stačilo malinko odbočit, zazvonit na sídlišti na zvonek a hned se někdo objevil, kdo mě naládoval čerstvým materiálem, nebo mi přidal na chlast a popřál mi hezký, opilostí prosycený den. Nezřídka přicházely páry mladých marnotratníků a doprovázely mě až k bráně ZOO za bujarého doprovodu vtipů a knučení psů na vodítku, kteří se ode mě strachem odtahovali. Pamatuji si dobře na vlhký a sychravý večerorán, kdy už bylo všude v hladových oknech zavřeno a nezbylo než přirazit k jednomu pajzlu, abych doplnil hladinu. Ocitl jsem se před nevelkou skupinou příležitostných pijáků, kteří už viditelně dosluhovali a chystali se zítra do šichty. Dostal jsem tehdy spoustu peněz za nějaké potažení páky v kotelně a jak už mi ubývalo energie, celou hodinu strávenou štracháním se v psotě bez loku, napadla mě spásná myšlenka. Udělám jim hezčí usínání. Vytáhl jsem litr z kapsy a křiknu nonšalantně: zvu vás, milí zlatí, na fernety. Týpek jak vystřižený z MMA upoutávek, z nich nejnalitější, ruce jak kbelíky, vstal a beze slova přistoupil ke mně, tváře se jak buldok. Podlité oči se mu nadouvaly vítězoslavnou povýšeností, pravda, měl tak o deset čísel víc než já a dobrých 20 kilo navrch, značný kolohnát. "Myslíš, že si je nemůžeme dovolit sami?" Protože jsem si v té době myslel, že zdvořilost se nevyskytuje u lamželez, že život už mi slušně nadělil a nemám, čeho se bát, ignoroval jsem jeho výhrůžné postavení a nahlas pronesl, že by měl promlouvat uctivěji k někomu, kdo přináší živou vodu a že na mě vůbec nedělá dojem. Skupinka se začala uchichtávat, "mluví jak bichle a zjevem připomíná toulavého psa", on mě vzal kolem ramen a začal se tvářit bodře. Odváděl mě ke stolku a tehdy jsme tam pili až do poledne. Zjistil jsem, že seděl v kriminále přes 10 let, ale že už seká dobrotu. A vůbec jsem zapomněl na svou nepřetržitou touhu po znicotnění, jen tu a tam vyvstala představa děsivější než smrt. Co si počnu, až dnešek skončí? Nemám ke komu na opravdové úrovni jít, nemám s kým se těšit z maličkostí, zatím jednoduše společnost pomine a eventuélně jednoho dne zoufalství rutinního přemáhání přetrhá všechny svazky, jež mě dosud vázaly s ostatními. Do té doby stále znovu budu vykonávat něco, co nemá smysl a co je mi protivné až k pláči - zas tedy raději půjdu a ožeru se vstříc znicotnění se vší parádou.

sobota 8. listopadu 2014

Blogerka Adéla se děsí stárnutí

Chtěl jsem napsat článek o svém ultra gosu smartphonu, co se nedá nastavit, ale jebu na to, androidů je mraky, ale příběh zoufalce, ten můžete číst jen tady, garance je garance je garance.
Mé první setkání s Osudovou se udál na schodech, na takových škaredých schůdkách, s odpočívadlem v mezipatře, kde jsem stál, jednu nohu v třmenu báglu, jako v pasti na medvědy. Ona si jen tak kráčela vzhůru, zřejmě jen s nechutí odvrátila tvář, když mě uviděla, už se nepamatuji, vím jen, že jsem tam stál chvíli neschopen myšlenky, srdce mi bouchalo jak vrata od stodoly. Chvíli jsem nebyl schopen ani pohybu, pak jsem se odvrátil i já a jen tupě zíral na jinou stranu. Viděl jsem ji pokládat krabici pravděpodobně s lejstry, knihami a podobnými nesmysly, aby si odlehčila ruku a mohla otevřít klíčem dveře do "pracovny". První šok jsem tedy přežil, ač jsem měl namále, ten den jsem tak zmaten měl jen pár pivek a pár štamprlí myslivce, zcela minimálně jich oproti svým zvykům, což mě trochu udivilo. Pak jsem ji potkal až za dlouho, mlhavě vzpomínám na hrozný týden či co, ale zareagoval jsem stejně, nevěřícně jsem koukal.
Všemožně jsem se snažil hledat záminky, abych mohl spatřil tu učiněnou princeznu častěji než jednou za čas neurčitý, skoro jsem ji sledoval, když chodila z "práce", chtěl jsem se přihlásit do AA, (anonymních alkáčů), kam jsem samozřejmě docházel ve snaze najít kompromis, jak ze své situace, ale jen proto, aby ze mě tak netáhlo a abych působil trochu méně zdrogovaně, abych s ní mohl mluvit jinak než v pusté opilosti; proč jsem s ní chtěl mluvit, to dodnes netuším, ale mluvit s ní chci pořád, bavili jsme se tolikrát skrze různá zařízení, hrál jsem si na taxikáře, na doručovatele květin a kdovíco ještě, vždycky jsem byl udělaný do jejího hlasu. Jako křišťál. A když jsem si pouštěl nahrávky rozhovorů s ní, nedalo mi to a házel jsem na ně různé filtry a změkčující efekty, aby se mi jevil tak, jak jsem ho slýchával měsíce, roky - ve své podvratné mysli.
Vídaval jsem ji i jinak, ve snech, která předčila děsivostí i smrt, zachraňoval jsem ji zpod lavin, z hořících domů, podíval jsem se za ní i k branám Ráje, ale svatý Petr mě poslal dolů za hříšníky, v tom snu jsem umřel, protože jsem skočil z obláčku rovnou na dlažbu, jak mě nasral.
Při chůzi její pevný zadeček v těsných džínách přípomínal pěst, která se střídávě zatíná, rozevírá a zase zatíná. A jak krásnou pěst. Ty kyčle, jak se vykrucují. Pro některé muže ženské zadky, břicho a ruce znamenají mnoho. Já mám úlet na kyčle a způsob chůze. Jak kdyby vzešla ze spolku retardovaných akrobatů, co příliš mnoho času trávili na koze a metali přemety až do setmění, když měli doma dávno luštit křížovky. Vyznačuje se úplně konvenčním uvažováním, prostá, přímá, nepotrpí si na lhaní, nesnáší tyhlencty výmysly a podezřelá individua jsou ji z duše nepříjemná. Ona nic než rodina, schovávání se do ulit, pomalý vzestup a trvalý mír, lemovaný dobrotou z hloubi přesvědčení. Něco, co mé destruktivní a sebedestruktivní povaze je na hony vzdálené.
Pak se zeptala: chtěl bys dělat děti?
Už bylo jasné, že se podrobí.
Respektuj mě, poslechni mě, nic víc nechci.
Ano, respektuji Vás. Respektuji Tě.
Jsi férový chlap? Říkal jsem všechno neskutečné, jen aby mě chtěla. Ale ne, že bych primárně chtěl ji jen kvůli šoustání, tohle byla zcela nesobecká láska, úplně mi stačilo, že se mnou mluví, i když samozřejmě nic nemohla vědět o mé minulosti. Ale já zcela jasně viděl, přestože jsem byl a dosud jsem zasažen slepotou lásky, že ona je dokonalé ztělesnění úspěšného a štastného života, přesný opak mého chytání bludiček u jezera.

Sice přišlo varování, ale nečekal jsem, že se zeptá takhle přímo. Stejně jako jsem nečekal, že dojde k pohlavnímu styku.
Možná jsem si jen vše vyfantazíroval. Blázni jsme byli oba. Vůně milování ještě visela ve vzduchu týdny. Tenhle románek překonal i vysokou bloňdatou fyzioterapistku, co kouřila trávu na koncertě Led Zeppelin revivalu. Možná že láska, kterou jí věnuji, je prostě jen odrazem mé snahy o přiblížení se normálním, slušným lidem, kterým stačí, co jim život hodí pod stůl a nemají důvod se deformovat, té radosti všednodennosti je i tak málo, když pro ni člověk nic extra nedělá, ale když si ji odřekne, je vyřízený.

Ve dne v noci, pořád ji cítím. Volám přesto Cherchez la Femme! ! !

Příště si vememe na paškál blogující autoritu Steevea a jeho obdiv k Rytmusovi a zřejmě i ke Xindlovi X! Tak sladké sny, jestli spíte.

Podběl roste

Jaké pojištění? Tady maximálně jako ilegál můžeš mít worker's insurance, ale to je titěrné a moc toho vskutku nekryje. Hlavně nemám čas ani chuť ještě hledat jehlu v kupce seně, tu najít doktora je stejně otravné jak u nás najít jediného felčara na odpočinku někde v Beskydech, aniž byste věděli, kde má domek. Víte, že tu např. vytržení zubů stojí 220 dolarů? Takže jak je to nastavené, není vhodné být nemocný/indisponován. A navíc není tak zle, zkouším nějaká cvičení z netu a už to ani moc necítím. Takovým způsobem se léčí i duše - když jste dejme tomu schizofrenik nebo obyčejný depresák, nahážou do vás všemi otvory přehršle pilulek, které nemoc potlačují, ale zásadně ji neodstraňují. A tak den ze dne žijete v hrůze, co se zítra vyvrbí a kdy vaše symptomy propuknou naplno. Co deprese, ta je ještě snesitelná, s léky nebo bez, ale pořádná trichotilomanie, s tím trháním vlasů, vás dokonale kvalifikuje mezi magory. Už se pomalu oblékám do roboty. Zas bude zima, možná zaprší. Aspoň se mohu těšit na zítřek. Volno - zajdu si do krásného kostela u řeky, chci vidět pěkný mahagonový kříž a kůr a zpívající drobotinu. Možná potkám i přestrojeného Ježíše (undercover) a ten mě obdaruje požehnáním, he-he.

středa 5. listopadu 2014

Ne a ne

Do kundy! Mám nějaký zánět v ruce a rty mi zbělely, asi si pro mě jde smrt, obvyklé podobenství kostry člověčí... Nebo zmutovala E. coli. Popohnala se pomocí bičíků až na povrch, kde teď má pré. Ty ruce. Že by odešly šlachy? To by bylo fakt vtipné. Bolí to, i když jen ležím. Prsty nemohu složit k dlani atd. Kdo mi dá svoje ruce, abych je moh rozbít? Asi nikdo se nehlásí, co.
Zas děláme nějaký zámek až do nebes, komíny víc jak třicet metrů vysoko. Ještě v Auroře, hodinu a kousek cesty, nazpátek hodinu čtyřicet. No líp nemyslet, co přinese zítřek. Jediná dobrá zpráva je, že bylo teplo, nějakých 60 Fahrenheita. Poslední příjemný den. Teď už jen klepat kosu. Jsem si koupil nějaké oteplující vložky, které se tak rozdrobí do rukavic a do bot, vydrží hřát 8 hodin či co. Fakt tu ty zimy nejsou prdel, počasí celkově. Jak na centrifuze... Ani vana nepomáhá. Je mi furt zima, i když se topí. Asi se vnitřně slaďuji s nadcházejícími týdny...

úterý 4. listopadu 2014

Maestro nesmrtelný

5. listopadu 1921, tedy přesně před třiadevadesáti lety, spatřil světlo světa György Cziffra, geniální maďarský pianista. Zrozen do extrémní chudoby v ghettu u Budapeště zvaném Dvorana andělů, už ve svých pěti letech, kdy jeho starší sestra se štěstím získala práci jako uklízečka a mohla tak rodině trochu finančně vypomoct a koupit si vysněné pianino, jako dítě velmi nemocné fascinovaně přihliží z lůžka, jak jeho sestra tiskne klávesy a napodobuje ji pod peřinou. Sotva trochu pookřeje, vrhá se i přes prosby otce, bývalého kabaretního hráče na cimbál, ke klavíru a hodiny denně cvičí. Jak se během týdnů zdokonaluje, a dělá pokroky, které jiným trvají měsíce, požaduje, aby mu rodiče zpívali melodie a on na ně ve variacích zkouší improvizovat. Po měsících samostudia si ho všimne kočovná společnost cirkusáků a ohromeni jeho talentem mu nabídnou gáži na týden větší, než kolik vydělají dohromady ostatní členové rodiny. Děti z ghetta ho zbijí, když se jim svěří. Po třech týdnech každodenního improvizování před diváky na známé operetní melodie Cziffra vyčerpáním onemocní a další měsíc se potlouká mezi životem a smrtí.

A dál už je to rutina neuvěřitelného ducha, člověka s nejobdivuhodnější vůlí, jaká kdy byla komu nadělena. Nejmladší přijatý člen Lisztovy akademie, kterému byly hned zpřístupněny masterclasse vyhrazené jen dospělým studentům. Neustálá práce, dokud nebyl povolán na frontu, oženil se s Egypťankou, aby se vyhnul bojům, dítě je na cestě, stejně bojoval, tankista, jediný z batajónu přežil, boj za samostatnost Maďarska, nacisté, vědomi si jeho génia, ho mučí, nechávají mu drtit prsty a nosit těžké balvany, tři roky v pracovním táboře, vězení, útěk s kradenou lokomotivou, po návratu má tak slabé vazy v zápěstí, že neudrží ani tužku, musí nosit speciální korzet, protože si poškodil záda.

Příběh je ještě zajímavější, ale nám stačí. Cziffra měl nesmírně štědrou a laskavou povahu. Při vítání vás vždy políbil na obě tváře nebo i na pusu a byl cítit česnekem a cibulí - jako mnoho lidí tehdy z východní Evropy. Když cvičil, nikdo ho nesměl vyrušovat, nikdo neměl přístup do jeho pracovny. Traduje se historka, že když ho jednou chtěl navštívnit entuziasta a zeptat se, jak má praktikovat oktávy, Cziffra, který zrovna byl v nejlepším, otevřel dveře a řekl, že je Cziffrův bratr (kterého nikdy neměl, celá rodina mu pomřela) a on že je dole ve městě v kostele. Prý chodil jak tygr v kleci po místnosti, byl velmi nervózní, ale když se na vás podíval, tak vás to prodchlo až dřeň. Říká se, že byl hodně osamělý a s rodinou netrávil mnoho času. Hodně kouřil, hodně pil - hodně tvrdého chlastu před ním vždy stálo na piánu, a když se živil jako barový pianista v klubu Kedves, mohli jste si kolem jeho místa pověsit bundu na oblaka kouře. Měl velké problémy se synem - dirigentem, který ačkoliv nesporný génius, nikdy nedosáhl otcovy reputace a mnoho lidí jej přehlíželo, svému otci záviděl, byl těžký alkoholik a v necelých čtyřiceti letech se upálil, a to byla poslední rána pro Cziffrovu tragickou životní pouť, od té doby nevystupoval s filharmonií, málokdy hrál a natáčel a k úplnému konci se prohloubily deprese, přišla rakovina a umřel po mnoha infarktech na zástavu.

Pro hrubý rámec stačí. Pomodleme se za dušičku výjimečného člověka, pravého tvůrce zázraků.

Dopplerův jev

Do soumraku zbývá ještě dobrá hodinka. Chcete si poslechnout, jak se jednoho dne srazil behemoth s ještěrkou? Inu dobrá, povím vám o nenadálem setkání dvou lidí (víceméně), kterým bylo souzeno si projít peripetiemi, nad nimiž rozum zůstává stát. Protože člověk je obvykle tvorem zvídavým, záměrně zamíchám vlastními jmény míst a budu doufat, že kronika, která vznikne, vzbudí i tak dostatečný zájem a někteří z vás zaprahnou po jejím dokončení - třebaže demograficky trochu vágním.
Setkali se jednoho únorového podvečera někdy kolem roku 2003, zcela nepřipraveni na otřes, který je čekal. Mohlo být sedmáctého nebo třiadvacátého, možná přesně uprostřed na Cobaina a toho druhého, ale kdo by si to ještě pamatoval. Vzpomínám jen, že jeden přišel v baloňáku a druhý v triku. Pošmourno a nevlídno, které toho roku panovalo během zimy, jim nezabránilo zamířit, jako každý den i noc, do hospody. V nekonečném labyrintu heren a zábavních podniků, rozkládajícímu se na rozloze pár hektarů, jen tu a tam zašramotila noha o beton. Tehdy v oněch končinách slula vandalská krčma s označením Studna, moc lidí do ní nepřicházelo, protože se muselo po točitých schodech pod úroveň chodníku nejmíň dvacet metrů klesat a spíš než schody příčky do hlubin připomínaly tobogán. V celém lokále byla tma jako v pytli, jen místy blikla nástěnná lampa u hajzlů. V O., kde celá rozvodná síť a elektrika spoléhala na černé muže se šroubováky, zalezlé v night-clubech, nemělo smysl si stěžovat. Pokud přestalo svítit světýlko nad stolem v baru, znamenalo to zavolat údržbu. Ale elektrikář pracující načerno v černé části města, byl zjev stejně řídký jako nerozbitý krígl nad půlnocí u biliárdového stolu. Proto obvykle někdo vrávorající přicupkal, aby zašmátral v drátech, vyměnil spálenou žárovku a po pár panáčcích byl pryč, míře do opravdovější roboty nebo do bordelu. Tehdy ovšem panovala tma. Chýlilo se k čtvrté ranní, oba dotyční byli zpiti jak Zákon káže. Studna přestala dýchat už před hodinami, za barem spal výčepní, starší muž v potrhaných gatích a s monoklem u oka, vymetenost a prázdnotu ještě podtrhovala poblikávající žárovka u automatu s cigáry. Mezi ním a ním stálo děvče, které je oba seznámilo. Za vším neuvěřitelným, co chlapi spáchájí, hledej mladou, milou dívku. Oba s ní před časem i časy poté měli pletky. I. měla nadání dávat dohromady lidi, kteří se měli setkat už v porodnici, tentokrát však její smysl pro řád překonal veškerá očekávání. Něco je na světě jednoduché jak facka, lapidární jak kamenný sloup a některé věci můžeš prožít tisíckrát dokola a stejně je zcela nepřijmeš.
Ještě tři dny a tři noci bludné pouti bez přestávek projezdili bez jízdenek snad stovky kiláků vlakem, navštívili známé, vypili gálony vodek a piva a pogrcali každou výlohu, víc mrtví než živí, ale uvnitř jakoby probuzeni, vylíhlí, konečně koukali na hrůzovládů emocí prizmatem pravého opojení, jež zažiješ jen jednou v životě. Nic nemohlo být silnější než pocit přátelství, mocnějšího než pouta konvencí, než jakkákoliv přetvářka, ba než smrt, která se zdála být v nedohlednu jako galaxie v Andromedě. Mládí si smrt příliš nepřipouští, dva mladí se jí bezmyšlenkovitě vrhají v ústrety. Mládí pospíchá, dva mladí neznají spočinutí.

pondělí 3. listopadu 2014

Odmítají Boha

Chinnové, Siung-nu, Skythové, Hunové. Jen některá z označení, které se v průběhu historie k tomuto mimořádnému kmenu vázala. Odkud se vzali pozoruhodní válečníci, před kterými se v pátém století třásly všechny velké říše? Podle Ammiana za Maiotskými močály u zmrzlého océanu. Orosius je umisťuje ke Kavkazu. Ptolemaios zas do Kubáňské pánve. Jisté je, že když o sobě poprvé dali vědět, poznali to obávání Gótové, kteří byli divokostí neznámých mužů zcela zaskočeni. Mysleli, že proti nim vyrazila dvojnohá zvířata, rasa mužů, jež nikdy nebyla spatřena a která smetala a ničila vše, co jí přišlo do cesty.
Teprve na úrodných polích Thrákie, chráněných širokým tokem Dunaje a silou římských posádek, jí mohli uniknout.
V Arménii dospěli Hunové k městu Meliténé; odtud dobyli provincii Eufratésii a vpadli dokonce do Koilé Syrie a Kilikie. Tento nájezd plasticky líčí (křesťan) Jeroným:
Hle, vlci, nikoli z Arábie, nýbrž ze severu, byli na nás loni vypuštěni z nejzazších skal Kavkazu a ve chvilce dobyli velikých provincií. Kolik klášterů bylo uchváceno, kolik řek zrudlo lidskou krví! Antiochie byla obležena a obležena byla i jiná města omývaná vodami Halydy, Kydnu, Orontu a Eufratu. Odvlečeny byly zástupy zajatců; a jejich hrůzovládě propadla Arábie, Foiníkie, Palestina i Egypt. I kdybych měl na sto jazyků a na sto úst a hlas z ocele, vylíčit všechny pohromy bych nedokázal.
408. Toho roku překročil Dunaj jistý Uldin, první Hun, jehož známe jménem a dobyl Castra Martis, pevnosti ležící daleko za řekou v provincii Mýsiá. Místo mu padlo do rukou vinou zrady, bohužel však nevíme, kdo oním zrádcem, který s ním spolupracoval a pevnost mu vydal, byl.
Hun jen ukázal na vycházející slunce a řekl, že bude-li si přát, snadno si podmaní veškerou zemi, na niž slunce shlíží.
V provinciích Mýsiá a Scythia, které přiléhaly k velké řece, se mělo každoročně postavit určené množství plavidel, jak válečných, tak zásobovacích lodí (naves agragienses).
Nejprve Germánům znemožnili obstarat si zásoby, a v boji samém pak rychlý obchvatný manévr jejich jízdy Stilichonovi umožnil sevřít nepřítele a zmasakrovat ho v krvavé lázni. Uldinovi muži prodávali své zajatce po jednom solidu za kus.
Theodórétos historik v líčení jejich zvyků zašel ještě dál: Massagetové, jak Huny nazýval, podle něj své starce nejenže mají běžně ve zvyku vraždit, ale dokonce pojídají jejich mrtvoly.
Na počátku pátého století se volně potloukaly hordy Hunů a všude bez zábran rabovaly, neboť nebyl nikdo, kdo by se jim postavil, žádná pravidelná armáda jim nemohla dlouho vzdorovat. Mniši byli donuceni vystavět pevnosti, kastéllia, v nichž pak mohli přebývat v relativním bezpečí. Hypatios sám spolu s osmdesáti bratřími se jali budovat vlastní velkou pevnost, kastéllion méga, aby mohli bez přerušení pokračovat v modlitbách.
Jejich nelidská krutost a ochota prznit řeholnice a pobíjet ty, kdo se utekli pod ochranu kostelů, zarážela ještě v 6. století dokonce i Justinianovy barbarské armády.
Do bitev šli v klínech, jenže zda se tyto cunei u Hunů skládaly rovněž z familiae et propinquitates (příbuzných a sousedů), to nevíme, ale leccos by tomu napovídalo.
Víme s jistotou, že základní jednotku hunské společnosti tvořila pětice nebo šestice osob jedné rodiny, která žila v jednom stanu. "Šest až deset stanů tvořilo tábor a několik takových táborů rod. Kmen sestával z několika rodů, a nejvyšší jednotka, il čili lid, z několika kmenů."
Dosadíme-li v této citaci z Buryho za výraz "několik" číslovku deset, můžeme dovodit, že průměrný hunský kmen tvořilo dohromady kolem 5000 lidí
Jelikož pořád cestovali a některá místa neposkytla stravu tolika hladovým duším, snášet hlad a žízeň se učili od kolébky.
Zajímavý je příběh poslední noci Attilovy. Zrovna se totiž ženil, do jeho nespočetného harému přibyla další vyhlášená krasavice Ildico.
Po svatbě Attila dlouho do noci popíjel, a když se pak příštího dne už chýlilo k večeru a on dosud nevycházel, jali se ho služebníci hlasitě volat přede dveřmi jeho komnaty a vposled se vlámali dovnitř. Svého pána nalezli mrtvého, kdežto nevěsta štkala u jeho těla s tváří zastřenou závojem. Attila v noci silně krvácel z nosu (jak se mu to ovšem stávalo často), a jelikož byl značně opilý, ve spánku se udusil. Ačkoliv nedlouho po této události se vyrojily spekulace, že byl zabit svou novomanželkou za to, že krutě v bitvě pobil její bratry. Dnes můžeme přesvědčivě tvrdit, že vskutku umřel zpitý, uprostřed míru.
Pro místní feministky velice příjemná zpráva na závěr. Žena ve společnosti drančířů zastávala nečekaně úctyhodné postavení, dokonce nezřídka i vládla kmeni. Po smrti manžela převzala všechna jeho práva, a vykonávala je až do doby, než synové vyrostli a oženili se.
Občas samozřejmě musela sešívat hrubé oděvy, ale to je cena za relativní svobodu, jinak se jakože měly slušně.

neděle 2. listopadu 2014

I got a six pack!

Sedím na posteli, mačkám stopky, zkouším přesnost, jak se nejlíp přiblížím sekundě - na tisíciny. Nahulím Debauchery, znáte je, ne? Už prskala ozvučná deska. The Unbroken, Zombie Blitzkrieg. Vlastně asi ne, ani death metaloví fandové je neznají. Hrajou něco jako death & roll. Prostě na bednách bum na plný kule a po dvou vteřinách 673 setinách slyším za okýnkem hlas: u dumbfuck turn it off nějakého Afroameričana, který asi stalkuje, protože jinak nechápu, co v tom záhonu dělá. Trochu uberu na volume. Zalez zas do solárka, kovboji, domlouvám mu česky. Tváří se nasraně. Asi jsem mu šláp na kuří oko. Možná někdo z jeho minulosti patřil do té skupiny a zradil ho, takže automaticky každého, kdo mu ho připomene, toho zrádce, ihned považuje za stejného zrádce. V té tmě z něj vidím jen bílé zuby a svítící bělma, je tak černý, že ani jeho tmavé oblečení nerozeznám. Otevřu držku, abych mu oplatil stejný pohled a v momentě, kdy záhledne mé černé zoubky, nasadí vyděšený výraz a kvapně se obrací k odchodu. Ale to mi nestačí a volám za ním tak, že přeřvávám Debauchery: a už se nevracej, negře! Jinak tě zbavím kůže, normálně si ji opeču na rožni. Zas to nahulím a jedu dál stopovat.

sobota 1. listopadu 2014

Odmítnutý

J. mi vysvětlila, že její ex vždycky spával na druhé straně postele - napravo. Jelikož sdílím jeho vědomí, když si lehnu nalevo, můj věčně nadržený falus rezignuje a hned ochabuje, protože je prostě na špatné straně. Pak hned usnula jako když padne do vody, tentokrát po mé levici a tu se přihodilo něco, čemu ani teď nevěřím, ale byla to asi přirozená věc. Můj penis se zas postavil a byl tvrdý jak kolenní kloub, J. se na posteli instinktivně v nejhlubším spánku otočila ke mně a přiložila mi hlavu na levé rameno, takže jsem ucítil její dech až na krku. Netroufal jsem si ani polknout, maje strach, že ji probudím. V čůrákovi to zacukalo, ale už ne bolestivě. Klidně jsem ležel a čekal, co bude dál. Penis se začal přisunovat blíž a blíž k J., až ji vklouzl pod okraj noční košile, jel vzhůru po jejích stehnech, načež J. zareagovala, jak jinak, tak, že trochu roztáhla nohy. Ochlupení z klína trochu zašimralo na žaludovi, jako by ho čechral neslyšný vánek. Věděl jsem moc dobře, kam zamíří pyj dále. Bylo to patrné i z jejího zrychleného dechu. Nedokázal jsem se dále ovládnout, pro jistotu jsem ji políbil na čelo a hladil ji po vlasech. Uchopila mi ruku a strčila si ji do pusy. Zatajil jsem na okamžik dech, protože jsem cítil, že druhou rukou mi sevřela penis, ale pak jej stejně prudce zas pustila.
Zatracený pták! Všechno kouzlo bylo to tam. J. se zas vzpamatovala, procitla z výletu do jiných sfér a dělala, jako že se nic nestalo.
"Nic nebude. Ne tady a ne teď. Pořád myslím na svého manžela, pro mě nikdy nepřestane žít. Je to láska až za hrob. Sorry, ale ty jsi proti němu moc, no... jak to říct. Máš moc hrubé způsoby. Víš co, nech to plavat," otočila se ke mně zády. "Jestli chceš, můžeš si vyhonit a držet mě při tom za kozu." Nevěděl jsem, jaké vhodné chování bych měl pro tento případ zaujmout. Zda si rychle odpomoct masturbací s vyhlídkou na záda nepřístupné těhotné sexy samice, nebo se nepříčetně nasrat a vzít si, na co mám chuť. Pořád mi znělo v uších Pavlino včerejší: "Kdyby sis to chtěl udělat sám a chtěl si přitom sáhnout, možná ti přecejen můžu pomoct." Tyhle dvě ženy, tak rozdílné a vlastně stejné, v intervalu čtyřiadvaceti hodin pronesly, každá jinými slovy, tutéž okřídlenou repliku a já z toho byl dočista zdrcen. Možná mezi nimi přece existuje nějaké spojenectví...snad se i znají, napadlo mě.

Psáno podle Irvinga a jeho skvělé novely Čtvrtá ruka


Určitě jste četli zprávu na novinkách o chlapovi, kterému vlastní auto přejelo hlavu při hašení bundy. Jel si tak vesele autem, když tu si nechtěně upustil cígo za límec. V panice vyskočí z nezabržděného auta a snaží se ze sebe shodit devastující košili zkázy. V příští chvíli dopadne pneumatika na jeho překvapenou hlavu a přejede mu ji. Dál o sobě nic neví, až když se nakrátko probudí v nemocnici, kde ho berou na operaci. Lékaři jsou k jeho stavu mírně optimističtí, přestože zranění jsou vážná. V komentářích se o něm mluví jako o kandidátovi na Darwinovu cenu, ale co my víme. Když dokázal pobavit mě, pobaví i jiné a kdo umí lidi bavit, ten si v chaotické době vládnoucí světu zaslouží úcty a respektu. Takže vzdejme chválu anonymnímu muži za to, že nás svými kousky baví.
No jen si představte, když čtěte titulek Vlastní auto mu přejelo hlavu při hašení bundy, to drama, které musel zažít. Z jedné šlamastyky do druhé, fakt dobrý scénář. Každá pamětihodná nehoda vrcholí fraškou.

Dýně pyčo

Halloween. Svátek, jehož kořeny sahájí hluboko do 16. století a který si kladl cíl vyhánět zlé duchy. Svátek všech svatých, tak jak ho známe dnes, na sebe bere poněkud pokojnější podobu a místo aby reformoval protestanty a nebo pořádal na hřbitovech nákladné průvody, dansů macabre, vystačí si s tlupou dětiček s košíky či taškami, do kterých skryjí cukrovinky, které posbírají od sousedů. Včera totiž na Halloweena tak protivně foukalo, až padaly popelnice se vším tím yardwastem a sousedé schovávaly psy do baráků, aby na ně tolik nepršelo a nesněžilo a já občas po koutku koukl po těch štrachajících se holčičkách, mířících ze škol či školek, s copánky zapletenými po princeznovsku, jak přebírají své sladké odměny a vyřvávají pištivě trick or treat!
Mohl jsem něco vyfotit, lampiony jako dýně, čarodějky u hořících svěc a dýní, dýňové koláče a všudypřítomné dýně u garáží a obchodních center, ale nevyfotil, tak jsem jen na ukázku nahrál vchod do obchodu. Abyste viděli dýňoviště, které uspěchaní Mexici z Pizza Patron vidí každý rok.