Nevypruď

V tom jsme žili, aneb o těžkém údělu našich dědů a babek. Jako třeba Weinfurterové blahé paměti. Píšou si deníky od svých patnácti let, poté co vylezou z pole jak vyorané myši a zamíří do světnice se nažrat brambor. Zápisky mohou vypadat takto: Dne 7. března. Nabíráme sil u hrobů našich mrtvých. Na hřbitově v Lánech bylo více než dvacet tisíc návštěvníků. Uvážíme-li, že hroby tehdy měly význam vzpomínkový, je 20 tisíc kapka v moři! Navečer 14. března od 18 hodin 30 minut německé vojsko obsadilo naši Moravskou Ostravu, Frýdek, Místek, Vítkovice.
V několika hodinách jsou naše země obsazeny, krvavé ruce se zmocnily úřadů, rozhlasu, nádraží, jsou u nás pány nade vším. Navečer vjel do Hradu v Praze Hitler. Moc dlouho se asi neohřál, přestože ho dav hlasitě podporoval.
Někdy v té době se slavná ikona politika Chamberlain radí s pány ministry a odsouhlasí, aby nás nacisté zotročili! Pane Chamberlaine, poklekněte se svými přáteli a proste, aby vám Bůh odpustil váš zločin! Neodpustí-li vám Bůh, pak už nikdo.
Na vesnici mezitím probíhá poklidný selankový život. Otevřenými vraty dvora vidí spěchající děvčátko známou hospodyni uprostřed hejna hladových kur. Otevřenými okny domu zalétají k růžolící Růžence úryvky hovoru. Tu přešel po silnici hospodář, tam v zahradě běží děcko za žlutými housaty.
Od silnice za tratí tu zabočují svahy polí. Všude bzučí kobylky.

Ale jsou i fejkaři. Jednou za mnou přišel ke stolu pán ve smutné situaci a tvrdil, že těžce robil na šachtě. Pak mi podal ruku, kterou měl hladkou jak kojenec. Tak jsme se jen smáli. V dolech jsi dělal v nálevně. I tam zažijes krušné časy.