Pořádně vysmahlo. Cítím, jak se kumuluje únava, propadám stále níž a níž. Brzy mi nevystačí ani horolezecké náčiní, abych vyšplhal zpět na hroudu... hnoje. Skoro tu nic nejím, není čas ani... čas. Pořád v jednom kole. Zapomínám i na jídlo, jen ty věčeře si kupuju, ohřívám. Ukrajinský bořšč ve vaničce mi dělá radost, za dolar dvacet tři centů a zasytí. Kdysi dřív, pořád naspeedovaný, jsem aspoň vařil pro ostatní, jenže tady není šance se k hrncům a pánvím dostat. V bunkru duchů, kde se vše rozpadá. A co jinak? Furt jsem na kotoučové pile tenhle týden, kokotský barák, jsou tam rozbořené základy, tak se tam honí elektrici ještě a do toho přiklusají inspektoři buzerovat. Mexičani vedle za plotem stříhají stromy. Tak furt slyšíš puta, puta! Mierda! Připomíná to tam trh s otroky... Babylón. Až na ty mobily. Koleno jsem si maličko poranil. Jinak jsem úplně v cajku. Už se stmívá v pět, takže končíme tak nějak po páté, to je dobrá zpráva. Ještě si vemu mastičky a spreje a prášky a naperu to do sebe, pak můžu s čistým svědomím ulehnout a spát takových pět hodin, když se zadaří. Ráno přinese další oříšky k rozlousknutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat