středa 31. prosince 2014

Rozhraní těl

Muž, to je jen penis. A žena zas jenom kunda.
"Bože, jsi rozkošná."
"Opravdu? Miluješ mě? Přísahej."
"Jestli tě miluju? Jestli tě miluju? Já tě zbožnuji, lásko moje."
Následuje obligátní proplétání údů, zasouvání vaška do díry, vzdechy, sliby, trudnomysl po dokončení aktu, protože odkud jinud by měl brát styk své názvosloví než z divadla? Laciné frašky z ulice se akorát hodí do ložnice.
Vzadu na louce zrovna vychází nachově zbarvený měsíc. Rychle stoupá mezi větvemi topolů, které ho kryjí jak děravá černá záclona. Objeví se poté běloskvoucí na prázdné obloze a ozáří ji, zpomalí svůj běh a spustí na řeku velikou skvrnu, která se tříští do nesčíslných hvězd, stříbrný svit se v nich kroutí až na dno jako nějaký bezhlavý had se světelnými šupinami, dosahující až k stínům nehybných vrb táhnoucím se po trávě.
"Taková krásná noc," zašeptá do noci on.
"Prožijeme jiné a krásnější," ozve se rozdychtěná ona.
Ano, ale proč je mi teď smutno u srdce, říká si v duchu. Bojím se snad neznámého? Bojím se toho, co opouštím? Nebo je to z přemíry štěstí? Jsem já to ale slaboška. Utečeme od všeho a nikdy nezalitujeme.
"Co se nám může stát zlého? Není na světě poušť ani propast, kterých bych se zalekla, když budu s tebou. Budeme svoji, úplně navždy. Řekni přece něco." V pravidelných přestávkách opakoval "ano...ano..."
"Tak zítra."
"Tak tedy zítra," ožila. "Jen ještě jeden den," promluvila dětským hlasem, na tváři jí kanuly veliké slzy.

úterý 30. prosince 2014

Silva

Bouřím se, děti, jak loď zmítaná zběsilými větry. Sotva dopadnu na skaliska, rozsypu všechen čaj i kávu, obchodní artikl výnosný jak padělání hoven. Zmatení námořníci skočí s nafukovacími křidélky na svalnatých pažích do ledového moře a jejich prudce zchlazená těla zmítaná šokem přivábí nepřekonatelné predátory, žraloky šotky, kteří je sežerou nejprv přes kosti až na morek, chvíli si dají pohov, načež z morku vykoušou i šedou želatinu, která tam někdy uvízne. Celkově z chrabrých mořských vlků zůstane míň než z rýpavého cigoše při neonacistickém pochodu. Ale tak vznikají všechny problémy. Nabalují se jak sněhová koule, dokud nedojde ke spuštění, někdy z kopce, ale vždycky nečekaně. Dřív jsem si myslel, že na všechno pitomé, co mě obklopuje, stačím, že jsem jakýsi latentní či zneuznaný superman. Až kdesi ve věku patnácti jsem pochopil, že superhrdina musí mít majetek odhadovaný na nejmíň deset miliard dolarů, sluhu Alfreda a výrazně psychotickou povahu (hlavně nesmí mit ženu, což si všimněte, je zlatým pravidlem - připravila by ho totiž o všechny schopnosti i holý rozum); pouze přijatelnou povahou jsem byl z výše zmíněných podmínek obdařen, ovšem zase mírou vrchovatou. Bipolár je proti mně hadra. Mým velkým snem je utonout v nádrži s whiskou, jako ten předák Ettles ze Skotska, jeden ze třinácti děti, co celý život míchal whisku a v šestačtyřiceti, "štastně ženatý", se jednoho dne v glenfiddichském lihovaru prostě vrhl do nádrže, asi si zaplavat a přitom se pěkně nalokat. "Netušili jsme, že má deprese." Vypadalo to, že žije spokojený život nádeníka. Než ho vylovili, byl už kaput. Cioran tvrdí, že existují zhruba čtyři druhy sebevraždy a ostatní jsou jen variantami. Když to říká Cioran, tak tomu bezvýhradně věřím, adoruji toho monomaniaka, ale daleko líp se mi žije v domnění, že jsou jich stovky a jedna je rafinovanější druhé. Nechat se vystřelit kanónem do hradu. Tandemový seskok do jícnu sopky. Zabít se poslechem Milana Chladila (Vždyť je léto, Teď už je ráno, Až na severní pól) či zvolit dobrovolný odchod ze zdejšího údolí slz v podobě večeře pro vyhladovělá divoká prasata, motiv, který léta spal v televizních archivech a byl znovuobjeven až v seriálové inscenaci Hannibala. Svět je plný možností, nekonečná mnohost prostupuje každým z našich rozhodnutí, každý úsměv žebračky je úsměvem smrtky, který praví, už si pro tě přicházím, každá slza dítěte odmítnutím snášet byť jen jediný další den bez přislíbení milosrdenství šílenství, které by je odpravilo už nazítří. A tak si tu hodinu od hodiny žijem a hodinu od hodiny hnijem. O ženách se traduje, že neví, co chtějí. Myslím, že ženy přesně ví, co chtějí, jen to nedokáží pojmenovat. Muž naproti tomu neví nic. Tápe v koridorech světa, který je mu nepřítelem už od prvního nadechnutí a nutí ho jen otročit ve jménu blahobytu, cti, žádosti, tradice nebo třeba jen pro lásku. Žena patří celou svou bytostí do světa, muž mimo něj. LEČ ZDÁ SE, ŽE SE STROPY SYPOU Z BAMBUSU, jak volával Biebl. Jinými slovy, zbytečné cokoliv psát, protože cokoliv už bylo popsáno. Jděte do knihovny a zabodňete prst do libovolného regálu. Nechápu lidi, co zbožňují knihy. Knihy, toť odpad ducha, všude je tolik myšlenek a vesměs tak pofidérních, že kdo je chce přečíst, neřkuli vstřebat, musí se obrnit jak perští legionáři, že na jejich údržbu a sklad nestačí obyčejná knihovna nadzemní, knihovníci dali hlavy dohromady a vynalezli knihovny podzemní i důlní. Knihovna v Alexandrii byla tak ošklivá ve své předimenzovanosti, že se jí přezdívalo κουλούρι - věc ve tvaru koblihy.

Celý život myslím jen na společnice, které by se vysvlíkaly, kdykoliv bych měl chuť zřít jejich nahá těla. A tenhle neustále obnovovaný harém by vydal na tisíc knih, duch je pro špindíry, milovníci serou na verše, nezajímají je balkónové scény ani drnčení rozbíjeného nádobí, jdou čistě za masem. Asi proto mají někteří jedinci lví nos, neuspokojí je jedna, dvě či deset konkubín, potřebuji stále nová těla, plná žádosti! Bez otázek, bez vytáček. Prostě jde se na to, půl je hotovo. A druhá půl čeká za dveřmi nebo pod peřinou.

Jinak šťastný rok 2015 přeje váš tichý společník.

Záviďte úspěch a viďte za

Nechať zlé utone v přílivu zmatků a strastí, jež zovou se tmou. Blog bude černý, dokud neřeknu jinak. A vy, co si oči ničíte při sledování světelných, neutronových jevů, zvykněte si laskavě na temnotu, která provází všechny pošahance na jejich cestě do pekel! Vždy jsem měl černý blog, jen dočasně jsem fotofobům nabídl možnost bojovat, byl tak černý, až se Kanáánci obávali o svůj poctivý chléb, černý jako uhel, který spolu s manou a křepelčími sendviči padal za dávných časů z nebes na poušti. Jak říkal už strejda Nietzsche, dokud se nezbláznil u kobyly po svých eskapádách v bordelu: co tě nezabije, to tě přizabije, a měl pravdu - ostatně jako vždycky. Pokud hledáte nějaký argument pro, nalistujte Nietzscheho, pokud snad proti, rovněž příslušný oddíl Nietzscheho. Tento velký skeptik byl zároveň velký moralista a nám je vždy do smíchu - asi jako když tarantule tančí tarantelu, když ho čteme - i jako mladí a zkažení teenageři jsme ho baštili se vším všudy.
Konec sentimentality, na řadu přichází článek. Vím o čem, tedy ho slepím rychle a bezbolestně.
Faktótum. Zvolání, dalo by se říci až morální imperativ, ne-li kategorický, kterým se řídí všichni diktátoři. Nejsou-li na štíru s morálkou, což oni jsou vždycky.
Představte si křehkou dívku na kraji jezera se sluchátky na uších a s walkmanem v kapse. Je něco mezi lezavým podzimem a mírnou zimou s typickými říjnovými srážkami. Snáší se sotva citelný déšť a zvolna vykrajuje bodlinky kruhů na hladině. Dívka sedí a pláče. Až srdce usedá. Je otřásána výbuchy žalu, prudce se jí zvedají ňadra pod péřovou bundičkou a občas si otře slzy kolem očí a vedle nosánku. Můžete říci, že každé jezero má svou paní, která se nad ním sklání a jejíž oči zrcadlí nádheru hladiny. Porušená kapkami deště, mírně se hladina zachvívá.
V tu ránu se zpoza houští na druhém břehu ozve mužské zvolání: "Iris, no tak, Iris, kde se schováváš?" Dívka se hbitě zvedá a choulí za nedaleký kmen (nebo trouchnivějící kůl). Dílem okamžiku. Hlas stále pátrá po dívce, ta se stále krčí a roní slzy prudčeji a štká hlasitěji než dříve. Po pár minutách unavený hlas už zklamaně míří zpátky, odkud se vzal. Iris vylézá z úkrytu a pohled na ni prozrazuje utrpení, kterým si prošla. Rozcuchané vlasy se stopami bodláčí, dříve běloskvoucí bunda je teď zašedlá od hlíny a elegantní botky ji hyzdí bahno, které vlezlo až na kalhoty.
Tehdy se zařekla. Učiním to a učiním tamto. Pravidlo blaha. V hlavě ji zaškubal jemný rotorek. Rozběhla se směrem k domovu, kde na ni čekala matka a kde celá zašpiněná mířila rovnou za ní a se smíchem slz v očích, které zářily jako perly, jí sdělila, že on nestál za její lásku. Že už nebude prchat před situací jako malá holčička a že bude čelit výzvám a svému strachu tváří v tvář.

neděle 28. prosince 2014

Drak si orla podrobí

Teď nevím, která bije. Ležím v té posteli v úplné tmě a jen čumím na okno, které se občas rozsvítí, jak kolem přejede auto. Není ani osm. Říkám si, že jsem tři měsíce na suchu, neměl jsem ani lehkou babu, semotam si zajdu do tobacco shopu koupit nějaké bidis, laciné náhražky eukalyptových cigarill, které potahují v chudinských čtvrtích v Indii, a tak tu žiju. Kurvafix, ani zkyslé portské jsem neměl. Snad se neměním ve slušného ducha.
Nemám sílu se přetočit, mám křeče v noze, na které hlavou ležím půl dne, myslím jen na to, jak budu zítra kovat, bušit kladivem, měnit okna, nemám sílu si ani vymyslet peprnou zápletku snu, který bych si přál vtisknout do paměti, než usnu jako špalek. Jestli budu zahrnut do přízně štěstěny a vůbec se mi podaří usnout na více než dvě hodiny.
Myslel jsem, že tu normálně budu chodit mezi lidi, do českých hospůdek, prý tu nějaké jsou - a kde jako? Tady na periferii, kousek od South side, kde nemůžeš s bílou kůži v noci ani projít, aby tě neobrali a nezastřelili? Přes den tu potkáš jen klasické zhulence a mírné fetky, v noci forbidden area.
Jsem nyní jediný Čech v desetimiliónovém městě? Proč aspoň jednou nemůžu mít něco jak normální člověk? Nemohu s nikým promluvit svou řečí. Dělám tu kliky, všelijaké shyby a sklapovačky, protože jsem se pomátl ze samoty! Opravdu se nejedná o rozkoše samoty, jako ty série tisků, kde renesanční dáma hraje na mandolínu a služka s viktoriánským čepečkem ji nalévá čaj. Nebo plete svetr romantická bruneta a náhle ji spadnou jehlice z rukou a ona se zahledí do daleka, přemítavě a plaše se usmívajíc, zatímco u nohou si s klubkem hraje načančaná její kočka. Tohle je spíš agónie samoty, naprostá porážka, v níž ani nepočítám padlé, protože nepřežil zkrátka nikdo. Nejmechaničtější způsob života určený pro nejnedbalejšího člověka, kterému se příčí rutina. Není mnoho efektivnějších metod jak někoho připravit o potěšení z života než uložit mu dělat, co se mu pohříchu zajídá. A ještě politováníhodnější, že pro mě představuje jedinou schůdnou cestu..
Ale nač tu skuhrám? Neměl bych hledat spásu jinou? Asi že jo. Ne však naříkat.
Už mě jebe i ten domovník, chce po mě další a další prachy, zas o den dřív, jak kdyby to neměl předplacené měsíc dopředu. Bůhví, že nejsem svárlivý typ. Raději ustoupím a pustím vše z hlavy, taky jsem se vždycky snažil lidem pomáhat, ale dneska už na to nemám sílu, po tom všem, dřív jsem aspoň zpil a myslil kloudně, dneska už ani tu sklenku nemám sílu obracet v hrdlo. Nedostává se mi slov, když mám vyjádřit, jak mi leze krkem ten pán, co žije s manželkou Sofií nade mnou. Připadá mi, že nejlíp na něj pasuje slovo: kapusta. Vypadá totiž, že mu podobně jako brukvi kolem hlavy vyrůstají vrstvy, které neslyší nevidí a pod kůží má jednoznačně špatné znamení. Bohové mě asi mají v nemilosti, když mě s ním dali do jednoho baráku. Já ty obchodníky šibaly v důchodu se slušným jměním nějak nemusím. Kdysi jsem se snažil lidem pomáhat - to už jsem říkal, že? - ale dneska už nemám sílu. Vypadá to, že mě vykopne na chodník, protože umřít tady, rozváděn s ním, v této místnosti bezmoci, to by byla i pro mě pohroma. To by ještě mí kuzinové, které neznám, za mě museli zaplatit ohledaní koronerem. To by nebyla moc srdnatá smrt. A to jsem kdysi prosím pěkně pil býčí krev. Měl bych chrápat ve škarpě zpit jako dřív... úlitba životu. Ale už na to nemám. Asi ten blog vyruším a oběsím se tu přes ty trubky tkaničkami.
A nejhorší je, že nedokážu rezignovat, že mnou cloumá vztek. Číše mě paradoxně dříve chránila před afektovaností, která pramení z přílišného pití. Jenže jak by mohla redukovat působení vzteku, který narůstá s každým vypitým decilitrem.

Jsem pouhý křikloun, dravec. Ani jsem pořádně neviděl Michiganské jezero. Proč jsem z prostého rodu? Raději bych se na Riviéře opaloval s Paris Hilton, se vznešenou a krásnou dědičkou hotelového impéria.

Synova kletba

"Zabil jsem žežuličku, matičko, zabil jsem jedinečnou žežuličku - opuštěnou na kraji cest - pestrou jako fábor!" Nebyla to kukačka, synu můj, nebyla to kukačka - líčko ti zhrublo, vzhled tvůj prošel proměnou! "Och, zabil jsem ji, maminko, zabil jsem bezbranné dítko lesa, ubohé zrozeňátko - žalost kéž by si mě vzala!" A co chceš činit, co míniš udělat, jak napravíš vinu a smířiš boží hněv? "Půjdu hledat květ snímající viny a tišící krev." A kde ho najdeš, kde myslíš, že na širém světě, v kterépak roste zahrádce? "Tam za vrchem, tam za vrchem, na sloupu s elektrickým vedením, se houpe na konopné oprátce!" A co vzkážeš lstivé Ráchel, té, jež si s tebou v posteli hrála a těšívala?
"Vzkazuji jí, matinko má, bůh jí žehnej - červa z mouky do skonání zavrtej jí v duši, jak mi zrádně mluvívala!"
A co necháš matce své, drahocenné matce, jež chovala tě v náručí s nejsladší láskou? "Zůstavuji ti kletbu na věčné časy, abys nenašla místa v hrobě a stále v něm jen rotovala!"

Podle Erbena

sobota 27. prosince 2014

Chiméra

Luna je zrcadlení, veškerá magie je zrcadlení, člověk spatří tázavou duši a tento veliký zrcadlivý obraz nazve bohem, pak spatří zrcadlení svého ducha a to nazve ideálem, a pak taky nazve zrcadlení vytřeštěných očí strašidlem, veškerá magie je zrcadlením, sluncem neskutečných věcí, fantom slunce je luna, a tedy sluncem fantomu, měsíc je živý, aby mohl být zároveň na tolika místech současně, měsíc je odražené světlo slunce, nejenom šutr, je to obraz viděný jakoby v zrcadle, a proto je zrcadlením veškeré slunce i magie, vše je zrcadlením. Lunatik uprostřed noci zburcovaný svitem luny nesnese, aby takhle na něj ten kotouč pohlížel... Tak strašné - nemůže spáti... Černí psi zdvihují mordy k měsíci a zoufale vyjí.
Choří svůdci mezi duševně chorými pannami příchází škodit, nutí je, aby teskně zavrtávaly hlavy do podušek, zatímco rodí. Přichází strašit, přeběhlice mezi planetami, přicházi budit bláznění v myslích lidu. Je jich šest, těch lunárních psychóz:
Náměsíčnost, záchvaty, strašidla, mořské přílivy, měsíčky žen a inspirace.
Jsou i jiné psychózy, jako např. klekání, lízání zmrzliny v zimě, nebo zhořklé srdce.
Jen panny lomí rukami, hrají si s nervózně lepkavými prsty a poznají lež. Žena miluje v muži vše, co není stvořeno, touhu, sen, vizi, muž pak v ženě vše, co je stvořeno, přírodu a hvězdy a vůni a hlavně kundu.

Podle Čapka

pátek 26. prosince 2014

Zápisky mladého prasáka

Pamatuji, jak mi bylo deset a jak jsem onanoval před zrcadlem v komoře, viděl jsem na svého odhaleného pindíka a myslel přitom na učitelku češtiny, pak mě vyrušila matka, tak jsem předstíral, že se prohlížím, jestli na mě nevlezlo klíště.
J. byla učitelkou na půl úvazku, ještě studovala, ale co na ní upoutalo na první pohled: měla vlnité špinavě blond vlasy, nosík, takový ten pršáček, neodolatelnou postavu, trošku pih, a něžný výraz v pomněnkových očích. Kvůlí ní bych prostě vyhodil svět do povětří. V jednom kuse, ať už ze zkušenosti nebo bezelsnosti, připomínala, že má manžela a děcko je na cestě. Lezl jsem za ní do kabinetu a chtěl se nechat vyvolat z učiva, které se už půl roku neprobíralo, abych jí dokázal, jak moc hezky nás to naučila.
Mé sexuální fantazie se točily výhradně okolo ní, okolo jejího zadku a koz, které bych kousal a ten zadek by byl furt rudý, jak bych ho plácal, určitě bych ji svazoval do kozelce a mlátil bičíkem přes cecky. Normální dítě mého věku myslí na to, jak se drží za ruce s Evičkou, nebo jak jde navštívit svou spolužačku ve sboru, já však dokázal myslet jen na tu rajdu, jak se přede mnou svíjí a očima ji prošlehává vášeň.
Stačilo, aby si vzala přiléhavější gatě, zavrtěla zadkem a už mi stál. Musel jsem se schovávat za škamna a za židle, aby nikdo nezjistil, jak ustavičně mám krev v pohlaví.

čtvrtek 25. prosince 2014

Cowboy z Frisca

Vyjádření pudu zvířátka po hlazení


pud beroucí vše zchytralými oklikami
zámyslný prudkostí
obsahující krev plnou
nelásky a marnosti
nevědomé vitality
dravá červeň ženskosti
a chladná žluť
přesýpacích hodin zdrženlivé dámy
ó ty přilbice ženy

podobá se
čemu by se podobal
sen nebes
šlehá jak tajný plamen
rozumí si s
plazivostí Evina hada
směrem křivým ubírá se
vlichocuje
mluví často k zemi
jindy taví shluklou mysl
a prokvétá teplými vlásky
fosforeskujícími bronzem
mámivou hebkostí
vlasy žen jsou tak jemné, až jsou nehmotné

Moudrost jest těžkomyslnost a hloupost zbožňuje vzlétat nad zem.
Neřest je kramář s vážkami, lehkomyslně beroucí vše na lehkou váhu.
Proto také miluji ctnosti, všechno potěžkávající, neboť jest těžké být ctnostným.
Nejsvětější tíha ctností.
Gravitace jest jim bohem, země jejich hliněná modla, kterou uctívají.
Vidět svět v šikmé a smělé výseči jest vidět jej lépe než okrouhle.
Mluv se ženou o lásce a přicválá, mluv s mužem o pití a zmastíš ho.

podle Čapka

středa 24. prosince 2014

Pisoár čili o mušli

Hodím do sebe krajíc chleba a vajco, snídaně je základ, děti, seru na prasata ze zlatého vrhu, budu žrát just celý den, abych byl pěkně vypasený. Napjatě očekávám, co se stane za hodinu, za dvě, do večera, doufám, že mi dojde nějaký krém na vlčí zrno, které už půl roku hyzdí mé víčko. Avšak zároveň prohlašuji s krajní skepsí, že nikterak nevěřím, že bych ho mastí vymizíkoval.. tu pomůže akorát operace.
Plány na dnešek: přežít. Davy venku, pitomá & neupřímná přání, hranou soustrast, předstíraný soucit, falešné pochlebování. Všechno to pozlátko, které se nabaluje na projevy radoby vděčnosti za usmrkanou dobu, kdy si lidi nemají, tak jako po zbytek roku, vůbec co říct. Teď mi do uší piští Janis Joplin, bůhvíproč, Summertime, opravdu podařený playlist. Místo abych se aspoň jednou v roce zklidnil u poslechu Rybovy mše, zadělávám si na psychedelické trable, neboť dál se hlásí nějaký technolike psytrance a pokoutní house, a už ne tak moc wonderózní hobojový koncert v C dur od Cimarosy, něco Vysockého a na spravení šmaku obligátní screamoband Kaospilot.
Tak snad se v klidu míru aspoň dosyta nažeru, nic víc už nechci, jen ten kmínový chléb za osmdesát centů, sůl a vajíčko natvrdo. Jsem včera večer jako obvykle u Mexiků pojídal burritos a spanilá dcera majitele s koštětem v ruce šme

(průběžné odskakování) ***

jdila po celé jizbě, ověšené nevkusnou výzdobou, sněhovými vločkami na řetězu atp. Vypadá jak Selena Goméz, a proto se k ní nehodí ani metla, ani vařečka. Jen ten čurák do ruky. Hrdlo osvěžil doušek vody s citrónem. Nakonec jsem vyhrabal z koše i slaninu. Zapil steroidy. A už se cítím jako dvouletý Jarda, kterému poprvé představili sekačku a on teď říká: to je moje sekačka. Bohudík za to. Tak o čem. Znal jsem jednoho kluka, který znepokojen chodem svět a dlouhým bezdomovectvím, vydal se odčinit své hříchy a aby nedal najevo své hoře, svou slabost, měl skoro pleš a raději si nerval zbývající vlasy z hlavy, a místo toho si koupil příčešek, velmi luxusní, a každé ráno si ho mazal pomádou, která voněla po borůvkách.
Toulavá jeho duše se vydala do Očistce. Objevila se tam v bezduchém těle, jakoby na hranici viditelnosti a správcové duší za hlasitého vzlykání uvedli ho do truchlícího kruhu, kde probíhala ceremonie odhříšnění. Duše jeho trvale se odebrala do předhádí, tedy do předpodsvětí, kde jí bylo vykonati poslední pořízení a pokus ze své trouchnivělosti vykřesat trochu světla pro soudce duší, kteří rozhodovali o jejím věčném osudu. Duše je navzdory přesvědčením laiků velmi lehká. Je tak lehká, že když umřete, sotva osm gramů vašich skutků, vyletí spolu s ní "z komína" a vydá se na toulavou popouť podél svíravých stínů, vrhaných v jeskyních ve tvaru mamutího klu. Proč v jeskyni? Protože první duše se zrodila spolu s ohněm. Spolu s nebojácným, půl božským Prométheem, procházejícím se v jeskyních, který prve rozžal pro lid tu efektivní prskavku, naučil je řemeslům a uměnám, a nemít tak všetečného bratra, měli bychom se bez Pandořina daru celkem obstojně. A další první oheň podle historiků, kteří nemají fantazii, rozdělal homo erectus, ten, jak známo, se schovával do jeskyň před rozmary počasí a líté zvěře. Tam si také vypěstoval inteligenci vařením, mícháním ingrediencí v kotlíku a postupným vrháním předmětů na nepřátele či příbuzné (oštěpů, kamenů) - ruka, toť sídlo mysli, podle ní se pozná stav mozku i celková povaha člověka.

Všechny vznešené věci jsou stvořené z ohně vášně - hrdinství, poezie, krása. I ty kytky. Růže je inkrustovaný oheň. Láska je jiskra u sporáku nebo stodoly požár, podle toho, kým jste, ale vždycky plane či dýmá. Tvář zdivočelá vztekem jistě shoří na troud, stejně jako bázlivý úsměv ruměnného děvčete uhasí zápal něhy.
Jednou někdo napsal:

Jak vysoká je cena za pravdu,
jak nízko můžeme klesnout,
jak daleko jsi ty,

a nemusel přitom být poblíž dalších ztrát, jako musíme být my, co jsme na Vánoce zavřeni v depresivním pokoji o bílých zdech. Nejradši bych vypálil celý roh Leclaire a tady toho vévody, co porazil u Waterloo Napoleona se spojeneckým vojskem, jen abych viděl zděšené výrazy sousedů! Na Santu jste nečekali výjezd hasičů, co? Máte to lepší jak v kině, pohled z okna nahrazuje divadlo i maškarní bál.

S tváří triumfátora vstupuje Santa na zahradu a zakopává ponožky s dárky, tu vedle stojanu na hadici, tam vedle lehátka. Činí tak s úchvatnou vervou a nepředstíraným fanatismem, úplně na sebe strhává pohledy i nadšení, mimovolně pramenící z nálady. Maminka s kočárkem a tatínek pyšný na své princezny představují dokonalý trojúhelník spokojenosti, základ státu, který by se pro své obyvatele rozdal. Bohužel - jak málo je takových pravoúhlých trojúhelníků bez odchlíplých rohů nebo s otupělými úhly. Kolik jsem v životě potkal vymaštěnců - to by bylo marno počítat. A přesto i oni mají podíl na štěstí a jsou víceméně slušnými otci rodin, přinášejí do chýše své těžce vydělané dukáty a dělí se o pohodu a harmonii s manželkou a dětmi. Jakmile však pomyslím na jejich chování mimo rodinný kruh, zatřese mnou hnus. Jak můžou takoví šulini dělat otce? Chtěl bych být vychováván někým, kdo považuje Dodge Viper za nejdokonalejší vozidlo na planetě Zemi? Co bych dal za podivína, který by volil žebřiňák, tu aspoň hovoří srdce, které se nebojí posměchu. Říká se sice rozděl a panuj, ale mám pocit, že malichernosti nelze dělit, rozhodně ne tak, aby nevzbudily komický dojem.

Vlastně symbol mezi symboly, přináší nám gesto. Jde o to, abychom se naučili mezi stovkami jiných, všedních dní uvidět podstatu vzájemné podpory a už nevyjít z údivu, jak je všemocná. Tady se běžně na Boží hod otevřou podchody a přijdou kuchaři z lepších restaurací obracet ve vroucím tuku ryby, servírované chudým bez přístřeší na papírových podnosech. Jde asi o projev univerzálnosti povah. Na jednu stranu nevšímavost po celý rok, na druhou ochota přispět svou troškou do mlýnku.
Santa je jako pavouk. Máme na něj speciální alarm, který se spustí, kdykoliv o něj jen zavadíme pohledem, z biologického hlediska nás měl ochránit před těmito nepříjemnými vetřelci. Santa a děda mráz ruské provenience chodí jak poslední vágusové, a mají společné jen to, že je lákají malé děti. Kdysi jsem chodil s holkou, která mě posléze na pár let zavrhla, když se provalila její nevěra miláčkovi, a ta furt říkala, že jsem strašný vagabund. Do té doby jsem to slovo skoro neslyšel, bylo mi devatenáct a přestože jsem znal všecky ty mais où sont les neiges d'antan zpaměti, nikdy jsem to slovo neslyšel v souvislosti se současným člověkem. Ale já si narozdíl od Santy nemusím klást děti na klín a žebrat od nich tahání za vousy.

Vzpomínám na své kantory ze střední, z těch různých škol, obchodek a tak, co jsem zkoušel. Všichni byli překvapení, jak rychle, bez námahy se učím a dávali mě za vzor školníkovi; kdyby bývali věděli, jak jsem dopadl, zhrozili by se svých unáhlených doporučení. I nedávná minulost ukázala, že když potkávám učitelky ze základní, vidím, jak jsou smutné, když vidí, jaká troska ze mě zbyla. Vzpomínám vždy na dobrého žáčka Foltýna a jeho oblíbené básníky, pěvce a turnéry, který když měl na krajíčku pláč, uraženě se mračil a hrozně se nafoukl.
Dával najevo, jak hrozně opovrhuje lidmi, kteří ho známkují v něčem tak přízemním, jako je škola vůbec. A mně ho bylo vlastně dost líto, když jsem viděl, že ho trápili, kde mohli. A když měl tu svou roztřesenou bradou a skákající ohryzek, snažil jsem se mu ve své bezelstnosti pomoci. Bezvýsledně, jak jinak. Každá dobře míněná rada se obrátí ve svůj opak a následuje dláždění cest dobrých úmyslů.

Poznal jsem jednoho jediného chlapa, který v mých očích měl fortitudo, přestože vše dělal léžerně jako každý nadanec, a na běžné věci nedbal, měl víc kuráže než všichni ostatní. Odvahu jsem považoval odjakživa za největší mužskou ctnost. Stal se mým nejlepším přítelem a součástí mého osudu. Bobby B. Depkoidní pankáč ze staré školy. Někdy vysmátý jak lečo, jindy a častěji zdopovaný rivotrilem. Zažili jsme parádní akce, měli parádní holky a pro případ, že už se nikdy neuvidíme, že tady umřu, rád bych mu poděkoval, že mi pomohl přežít, když mi bylo nejhůř.

S někým se vypsala, mladičká básnířka, láska jako hobby, tak se zpívá, kdekdo o tom mluví, ale ptám se: kdo to zažil. Tak jsme tehdy byli zbouchnutí do stejné holky, alternativka a moc nadaná malířka, grafička, designérka, keramička, sochařka, tanečnice, kuřačka, pijanka. Vlasy jako len. Kukuč jako Anchesenamon. Ať žije 18. dynastie v Egyptě, která ji dala podobu. Snad musela spát z celého města jen s námi dvěma, protože na nic jiného ji čas nezbyl, pořád laid down. Kde je jí konec, té naší velké lásce, té, která mi nikdy neodpustila, kvůli které jsem se málem upil k smrti. Rád bych věřil, že snídá na břehu na jezera a maluje kachny a hloubky lesů. Nebo plochy aktů, seznámila mě s geniálním, ještě než chytl raka hrdla, Sabevem, od kterého mám portrét. Naučila mě obdidovat Nitsche. Naučila mě patlat akvarely, naučila mě rýpat a tisknout linoryty, stáčet hrnky, dělat korálky z fima. Připravila mě na Osudovou. Jak bych jí mohl nemilovat, přestože mě odsoudila k nejhroznějšímu člověčímu utrpení.

Pamatuji si, jak jsme sedávali v knajpě až do smrákání, ona pořád seděla s tužkou a kreslila štamgasty, a když už neviděla, zapnul jsem jí bodovou baterku, která pájela, co bylo na papíře s tím, co bylo poblíž, a přitom jsem se celé hodiny vpíjel do jejího jemného profilu, později už mě přepadaly sluchové halucinace, to z těch absintů a hruškovic, ale pořád jsem se tam jen tak kolébal a neodvážil se jí dotknout, když se zamračila, když se zasmála, a když smrákání přešlo v tmu, bolelo mě u srdce z náhlého nepoznaného dojetí. Měla tak bledé ruce a její nehty zářily jako měsíc s růžovým přelivem. Stačilo jen hlavu zvrátit nazad a zavřít oči, pocit štěstí byl úplný. Výčerpávajícně úplný. Sice nerozumím muzice a může mě dojmout mužsky brutální bití na bubínek i hudba sfér, ale vizuální podněty mě pokaždé naplnily vděčností, že je můžu vnímat. Byla to trochu extáze, která mě pohlcovala - ne zdaleka jako chlast, ale svým uvolněnějším způsobem - schylovalo se zkrátka k bouři. Když jsem musel, tak jsem zkrátka musel, vyšel jsem ve tři ráno do herny, že jdu jako na pár piv a vrátil se dalšího dne o šest, protože jsem potkal známé, ale ve skutečnosti proto, že jsem nemohl snášet její krásu. Děsila mě drahota jejího vkusu, to, jak byla neustále upravená a vnadná, když já tomu nikdy moc nedal.

Jakpak se así mají kolegyňky a kolegové z blogu? Já mám akorát poledne. Jakpak se má asi Jitka, Jana, další Jana, Andrea, Jarka, Vendy, Klárka, Elis, doDina, Karina a když už jsem začal vyjmenovávat, tak Pavel, další Pavel, Akim, Lukáš a další. Jak se asi daří vědkyni na peří? Ví vůbec, že je Štědrý den? Nejspíš ne.

Každopádně všem ze srdce vinšuji právě to, co si přejí. Tak na rok brzký nástupu hlemýždě. Šneka.


úterý 23. prosince 2014

Ježíšek přijde zítra

Leda by přišel už teď. Vkradl by se komínem do kostela sv. Barbory v Otovicích, kde by u oltáře rozložil na zem noviny a ponožky, v jejichž ošklivosti bylo něco hluboce výmluvného, nechal tam obolos pro věřící a mládež, nostalgicky sně o jiném životě. Kdysi si naivně představoval, jak si jako vznešený tygr po desítkách let služby zdřímne ve stínu ohromného banyánu a než dojde smrti v klášteře, rozdělí mezi poslední hrstku chudinských dětí něco těch cukrkandlů a laskominek. A bude po bídě, bude po strádání. Jenže století poctivé služby v sevření železné košile a každoročního vstávání před svítáním ho poučily o pravé povaze továrny na sny, totiž ponaučení, že na světě se žádné spravedlnosti nedočká a kdo čeká od stáří něco jiného než starostí a let, bude velmi zklamán.
Je to jakási závrať, která rozechvívá. Vzpomínky na blondýnky, na náměstí se zídkami a starce, kteří venčí své dlouhatánské vousy u zdobených rozložitých kašen. Správně vykonaný skok do minulosti láme pečetí vosk králů a po dešti prostoupené étery, pachem slonů a lemurů se vydává na cestu do Zambie, svinuje jednu za druhou depeše a přijímá od místokrálů kondolence. Tak možná vypadá hrdost na nekonečnou armádu dědiců štědrosti, které vychoval. Už se nám rozrostli bez tvarů a konce, ten nádor je příliš veliký i pro santoježíše. Příliš dlouho setrvával v úpadku a nyní má pocit, že mu svět dluží statky. Je to krásný okamžik zoufalství, který se opírá o přirozené pudy. Včera santoježíš jako obvykle seděl v knajpě a jeho alter ego mu až příliš hlučně našeptávalo, že v životě chrabrých vladců nastane okamžik, kdy si úleva svědomí vyžádá svou daň. Přepadne nás pocit prostoupený jiným pachem po dlouhotrvajícím dešti. Který nejde zastavit. Je to zánik filigránského myšlení a poskytuje definitivní nárčt povážlivé situaci, do níž jsme se následkem různých seběhnutí okolností dostali.
Santoježíš byl nejenom dobrý řečník, ale též uměl dobře rajtovat, během svých nezřízených pitek často jezdíval večerní pouští, tou divokou krajinou, kam podnapilé oko dohlédne, trávil stovky hodin ježděním na koni a když konečně dorazil do Isidory, nebo do Centavy, kde mají království točité schodiště do nebes, kde vyrábějí housle a dalekohledy, v kterém se kohoutí zápasy zvrhávají v obyčejné krvavé půtky a kde cizinec mezi dvěma ženami potkává ještě třetí s krásnými zuby, zdálo se mu, že konečně našel město snů.
Snad s jediným rozdílem - městem snů se mu jevilo proto, že si jej vysnil, ještě než jej vydupali z cesmíny, v neposkvrněném těle bohorodičky, kdežto ve stáří už nesnil, jen se uchýlil do příkopu, kde vodou město napájejí špinavé kanály a věnoval se výhradně alkolickému umění. Splýval se splavem, než nakonec utonul, s očima podlitýma čekáním. To byla jedna z mnoha cest, která se obyčejnému člověku v Centavě otevírala. V tehdejší společnosti nebylo nikterak vzácné, že lidé umírali v rozpuku mládí. Běžně se nápadníci před svými vyvolenými uchylovali k demonstracím neúspěchu o jich dobytí třeba tak, že natáhli drát od jejich okna k protějšímu zábradlí a z girlandy nad můstkem, který oba domy spojoval, skočili v úhlu, který přiměl drát z nich nadělat bezhlavé milence. Vyhlédnutí z okna na tu paseku, pomalá chůze kočky protahující se k místě neštěstí a pláč tímto hrozným činem poznamenané, zcela nevinné dívky, patřili k běžným příběhům a vydaly na celou kroniku. Všude zdi, zbrázděné škrábanci, rýhami, vrypy s milostným obsahem a slovy věčně vzrušujícími, dýchaly, jako by byly živé.
I to santoježíš zažil, když mu v těle bilo mladé a neklidné srdce z třešňového dřeva. Před kamarády ho těšilo vyprávět o ženách, které vídal koupat se v bazénu na zahradě a někdy, když ho pozvaly, neodolal a skočil za nimi. Tehdy celý měsíc nemluvil o ničem jiném, než že ochutnal svůdnost jejich těl a byl jejich nedílnou součástí. Stopa v písku koneckonců znamená, že tudy někdo prošel. Nutně němé a zaměnitelné, většina z nich by se vůbec nemusela objevit, ale občas narazíš na šlápěj, která v tobě probudí otázky. Tak se santoježíš ptal přitažlivých a skromných dívek, jak často si rukou vypomáhají, zatímco jsou samy, chytal je tak na udici, když měly manžely ve válce a protože neviděl věci, ale obrazy věci, snadno je po večeři při svíčkách uspokojil svými pomazanými prsty.

To je zas pikovina na vánoce. He-he.

neděle 21. prosince 2014

Rocket man

Tak teď jsem na vážkách. Nemohu se rozhodnout, o čem mám vypotit přizdičlánek. Jestli o mém oblíbeném, tajemném masovém vrahovi Zodiakovi, který na konci šedesátých let řádil v Kalifornii, což jsem chtěl původně, nebo raději se zavděčit Akimovi s jeho nově předstravenou pornografickou fasádou blogu, psaní o bondážích, svíčkách, roubíku, bičíku, pekelných strojích, což z časových důvodů a též s přihlédnutím k obsahu nemohu odkládat donekonečna a nebo snad o saunování s ženami a strachu Fandy z Veselí nad Moravou, že když je nahý v jejich rovněž nahaté přítomnosti, chytne ho erekce do kleští a on se studem propadne do nižších pater?! Případně bonus v podobě ryze dogmatické! - sissy boys. Pro ty, kdo na to mají mandle.


Takže dnes o ničem, ať je to projednou snažší. Nebo něco podle Pierce, karneval duchů, Na bledém oři. Smrt je úřad. Není v moci smrtelníka změnit její rozhodnutí. Smrt není žádná maličkost. Nemůžeš znásilnit holku, která to chce. Když smrt odejde s nepořízenou z nemocnice, kde má klienta, něco se změní v řádu světa. Po smrti nic není, je to jako sfouknout plamen, činnost ustane, konec.
Ticho je zlato a já mám zlato rád.
Peklo - to nejsou už jenom špatnosti. Představte si jasně oranžové plameny, obklopující scénu nadšeného prostopášnictví, kdy malí čertíci provozují činnost, při které se vám nahrne krev do hlav, čertík u toho píchá čertici vidlemi do zadku.
Peklo dělá muže.
Smrt je jako chirurgova ocel, která odstraňuje rakovinu, chvíli bolí, teče i nějaká krev, ale dělá to pro dobro věci.
Kdo žije déle, zemře sice později, ale hůře - jako ovce na porážce.
A na závěr vzpomínka na doktora Guillotina, který vymyslel ohromně humánní čepel na rychlé oddělování hlav. Dodnes se jeho nápad uplatňuje při pokořování hyder mezi ženami.
"Jaké útočiště nachází mrtvý hrdina?"
"Zajistí si slávu přece."

sobota 20. prosince 2014

Marné noci svit

Spolubydlící šel bydlet do zámku a mně nechal svůj pokoj, tak jsem si ho trochu z ikei vytunil. Čerstvě položené všecko (kobereček, nějaká fur, uh), doteď jsem montoval.









Ano, sdílím lože s oslíkem. Snad bude líp, až se trochu proinsomnuji nocí na novém prostěradle.

pátek 19. prosince 2014

Tah

Připravit si osnovu, pché, túdle. Na kterou budu jako psát reminiscence. Vlastně v první řadě nevím, proč otvírám blog. Blog nesnese mé výlevy, které hodlám následující hodinu sázet do textového editoru. Jsem si řekl, že vás můžu zasvětit do takového rituálu, když se mi zrovna neklíží oči, tak píšu, začátek mám v 19:17 dejme tomu. Řádky budou narůstat. Jakmile se oči klíží, řeknu si, že mám dost. Takhle to jde den ode dne. Editor sice už praská ve švech, ale celkem vzato jsem se o ničem ještě nevyjádřil, ale i to patří k půlmaratónu. Píšu, dokud má smysl rozvíjet předchozí sentence, dokud se do věty dá směsnat ještě něco navíc, aby nepůsobila příliš nadmutě. Taky nesnáším, když se mi do psaní připlete nějaký skrblík, skrblíkovi říkám větě, která, jak asi název napovídá, dává míň, než kolik by mohla.
Celý den jsem zavřený v těch kryptách. Vlastně jsem na čerstvém vzduchu, jak asi tušíte, ale když vlezu do basementu, kde vidím naházené nástroje, zmocní se mě neblahé tušení, kam asi přijdou na další štaci. Jak si povedou v jiném zákoutí, kam ani sluneční paprsky neproniknou. Jsem sice na volném vzduchu, ale ta práce, jestli ji tak můžeme říkat, protože spíš připomíná gulagy, kam si lidi nechají nohu přikovat ke skále a pak už jen bouchají majzlíky, ta práce. Vážně tu nikdy nikdo nejezděte, kontraktorka je pro lidi, kteří si musí dokázat, že žijou a leccos zmůžou, svalové napětí je bez přehánění extrémní a zápěstí se pohybuje na hranici, kde se vazy přestávají otáčet, jak by měly. Každý večer to na sobě cítím. Neříkám, že jsem nějaký extra silák, ale taky nejsem zrovna tintítko a když dělám se stejně starým klukem, který každý den zvedá 100 kilásků na benchi, tak mi říká, že ho taky bolí plece a ruce.

Je 19:22, uběhlo pět minut. Původně jsem měl v úmyslu rozepsat se o své temnější strunce, zahrát vám na ni, vyloudit jakousi chytlavou melodii... jenže chorý mozek rozhodl jinak. Pokud bych chtěl povědět něco o sobě, obnášela by má zpověď notnou dávku starosti o to, jak se budete tvářit, když vám na sebe prásknu nějaké delikátní záležitosti. Co kdybyste, nedejbože, sem přestali chodit? Přišel bych o dvacet náštěvníků, kteří mi sem občas mrsknou pozdravy a pochvaly, kterých si samozřejmě nadmíru vážím, ale celkem vzato, je to jen kapka chlorofylu v moři. Nejde o nic víc a o nic míň než o zprávu, která večer v televizních novinách obletí celý svět a zítra je zas zapomenuta. Ve století, které se honosí označením informační, co je asi víc efemérního než právě informace. Máme, pokud se nepletu, jednadvacátý věk, že? Někdy žiju v minulosti. Vlastně dost času. Jsem trochu postaven do násilného světla, když si chci vybavit, co se mi dělo, když mi bylo třeba jedenáct. Vím jen, že jsem neměl moc růžové dětství. Neustále mě poháněli demóni v něčem vyniknout, protože zázemí stálo za kulové. Když jsem hrával na příčnou flétnu, vadilo mi, že mám špatný skus, úplně špatný typ okluze, jak nějaký Asiat, když jsem praktikoval klávesy, piána a harmoniky, prsty se mi neobratně honili po klaviatuře, špatná synchronizace rukou, tak typická pro nezdravě vyvinutý mozek a vposledku kytara, která jakžtakž ještě ušla, mi stejně dlouho nevydržela, protože "levá může být volšová, ale pravá, ta musí jet" na můj vkus měla příliš nízké rozpětí tónů. V plavání jsem byl vždycky až druhý. Zkoušel jsem zpívat, ale v momentě, kdy jsem začal mutovat, bylo po velké kariéře. Píše to nějakých 70 wps, 70 slov za sekundu, na to, že to vymýšlím za chodu, není špatný výsledek. Je 19:27, uběhlo dalších pět minut.

Měl jsem divné dětství, plné nejrůznějších zkoušek a nástrah, jako závodní vůz, který se vrhá vpřed a nedbá prachu a zablácených cest a kterému se zdá, že to, jak ho postihují překážky, se mu děje snad z lásky. U mě totiž o nic menšího nešlo. Všechno jsem dělal jak fanatik, kterému sebrali fixní ideu. Když to nešlo po dobrém, vzal jsem to zgruntu silou, a když ani tou ne, málokdy se něco nevyřeší silou - jednoduše jsem vynaložil ještě větší sílu, víc vzteku a nasranosti. Pak se všecko poddalo. Snad až na jedinou věc - na Osudovou - na tu jsem musel po nátlacích mírněji a ještě měkčeji, protože ta její ulita byla poddajná jak hedváb a přitom tuhá jak kyrys. Furt jsme na nějakých šedesátipěti wps, jak mi ukazuje editor. Moji ctění rodičové mě měli za absolutního nekňubu, maminka za idiota a táta za někoho, kdo nic nedělá normálně. Nikdy jsem se nedočkal povzbuzení, nikdy jsem nepřestával do nocí vzlykat, když mě tatík zbil jak žito za to, že jsem si omylem oblékl pyžamo naruby nebo si před spaním nevyčistil zuby, nebo si uložil učebnici někam, kde jsem ji pak nemohl najít. Sbíral jsem známky i propisky a měl jsem jich tolik, že je nebylo kam dávat, a i za to jsem dostával. Pořád mi připomínali, jak už mám dvanáct let a musím taky něco dělat, jako živit se - a tato jejich výchova bez cukru, jen s bičem - ve mně dočista vypálila díru. Není divu, že od čtrnácti jsem měl depky jako sůl. Blíží se 19:33, autosave nastal, ale to nás nezajímá.

Možná bych měl přece jenom své opatrovníky ospravedlnit, protože jednak neumím být naštvaný na někoho, kdo se podle mého názoru dopouštěl běžných výchovných chyb, třebaže o nich mohl vědět, kdyby se víc staral, a druhak nejsem ten typ, který by choval záští. Myslím, že takové jednání patří do filmu nebo do knížek, a že takové záležitosti jako vykoupení, vina, trest a odpuštění v životě přinášejí mnohem víc patologických dopadů, když se mají precizně řešit, než když se na ně můžeme nerušeně podívat v jiné realitě, daleci od jejich vlivu. Jednoduše, když mi bylo nabídnuto (nešlo o nabídku), abych se něčím učil - mohl jsem si vybrat truhlařinu, klempířinu, zámečnictví a podobné sice lichotivé, nicméně nadmíru rutinní činnosti, které mě navíc nijak nebavily - rozhodl jsem se, že půjdu trochu cestou samorosta a radši se od rodiny co nejdřív zdejchnu, než bude příliš pozdě a já si budu s děsem v hlase vyčítat, že jsem vše promarnil a zmeškal. Jak jsem se tak poflakoval s lidmi, kteří mě spíš měli za atrakci, za kluka podivinského a neobyčejně zvláštního, pro kterého málo znamená, že mu nedají najíst nebo s ním neprohodí slovo, kterému jen stačí se válet na seně a sledovat z chlíva západ slunce. Dodnes mě fascinuje měsíc v novu - vydržím na něj koukat hodiny. Nicméně něco málo jsem dělal i vydělal, i když mi ovšem dávali sežrat každou vynucenou chybu. Je přesně 19:38 a chýlí se doba, kdy se mi už jen klíží oči a nic nevnímám, jako se mi před chvíli ještě otvírala ústa ve snaze něco prohodit, samomluva je sviňa.

Býval jsem od těch patnácti dost divný. Hlava mi šrotovala jinak než druhým. Platil jsem za nadané děcko, už ve školce se obdivovali mým početním výkonům a když došlo na šachy, porážel jsem i velmistry z kroužku, ale pak se něco stalo. Už na základce, kdy jsem pravidelně vyhrával soutěže mistr sympaťák a podobné zvrácenosti, se mi poštěstilo, či spíše poneštěstilo všímat si na sobě jakýchsi dospěláckých vnuknutí - jako sova pálená, která má v mozku snímač a podle něj určí, odkud se ozývá zvuk a okamžitě na tu stranu otočí hlavu. Jakože se mnou mluvil spolužák, kterému bylo dvanáct nebo co a chtěl kandidovat do voleb na nevím jakou funkci, který znal od svého tatínka primátora celou řadu politických osobností kraje, chodil na bankety a všemožně se angažoval a já s ním mluvil a přestože jsem byl upřímně rád, že se se mnou vůbec někdo dal do řeči, tak jsem cítil, že ten kluk je úplně ztracený. Jako bych před sebou viděl už tehdy jeho dospělou verzi se vším tím balastem kolem krasořečnění z tribun a touhy vládnout, která tak jako každá přepjatá snaha vede vždycky k ničemu, kdo chce moc, nemá nic a k ničemu jinému než k ničemu taky nevedla.

19:42 hlásí časový ukazatel. Každopádně už se snižuje i frekvence slov, jen o něco málo, furt je to lehce přes padesát, ale už to svědčí o únavě, která v tomhle těle, které sílí každým dnem a je snad ve své vrcholné formě, hodlá vstoupit do nadhlavníku někdy za pár desítek minut, to bude vrchol mého snažení a pak už vše půjde za zenit.
V patnácti ty depky byly hrozivé, spal jsem na podlaze a po probuzení jsem musel buchnout hlavou o radiátor, abych měl motivaci vstát a něco dělat, cítil jsem se mimo tělo, myslel jsem, že je to nějaký nástup schizofrenie, nicméně jsem vše dělal dál tak jak zhruba všichni, snažil jsem se chodit i do školy, když už jsem nic moc neměl na práci a když mě brali jen jako pomahače u zedníků, a kde se mi moc nelíbilo, protože tehdy jsem měl ty své nepřirozené stavy a k útěku za sprosťáky se mi valně nechtělo. Ve škole to byly další klacky, někdo se objevil, kdo mě označil jako chytrého jak opice a všude začaly stíhy. Ty budeš mít referát o urychlovači částic , ty uděláš navíc odstavec o biedermeieru, ty nám do příště řekneš, kdo byl Voskovec a jak skončil Zahradníček a jestli vyrábějí pořád ty půvabné stužky na klobouky v TONAKU. 19:47, dalších pět minut.

Zvláštní je, že jakmile začnu nad nečím přemýšlet, vždycky skončím u ženských. Už je to pravidlo. Jakmile se zamyslím, chvíli si píšu nebo jen tak probírám změtí slov, stačí chvilka otálení a bez výjimky skončím u žen. Byl jsem hrozný kluk. Jako člověk jsem nikdy za moc nestál, ale jako partner, to slovo je úchylné víc než ta vazba, než partnerství, tak to jsem byl ještě horší, bez konkurence, pořád jsem lítal za sukněmi, zapalovala se mi lejtka, kdykoliv jsem ucítil parfém, což mě nakonec dovedlo k ředidlům, ale nepředbíhejme, pořád jsem měl, už od dětství, pocit, že tu jsme kvůli tomu, abychom vyzkoušeli co nejvíc holek a eventuelně nějakou zbouchli. Udělat děcko, říkal jsem si, to je přece základ zdravého vztahu k životu. Chtěl jsem kdysi děcko, už když jsem sám byl děckem, a bral jsem tehdy dost špatně, že mě všechny odmítaly. 19:51, možná za jejich nechuť mohlo zjištění, radarové sondování, podprahové vnímání a cítění či instinkt, jež hraničí s jistotou, že jsem prostě grázl. A nebo jen nechtěly plodit dětí s někým tak nezodpovědným. Jisté je, že čím jsem se cítil hůř, tím víc jsem chtěl od života, tím víc jsem se do všech romancí vrhal po hlavě, tím víc jsem chodil na automaty, tím častěji jsem se opíjel, tím víc jsem byl mimo z xylenu, kradl jsem, dealoval, vraždil.. no, tak ne vraždil, ale pomáhal jsem zahrabat tělo zabité sekáčkem na led, takže jsem spolupachatelem, snad je to promlčené, a pak jednoduše má hybris dosáhla dalšího nadhlavníku, a začal jsem se sypat. Pěkně postupně a pomaloučku, kdy jsem to nejmíň čekal, vzal si ode mě osud něco podstatného, kurvil jsem se s holkami a ještě po dvacítce jsem všem tvrdil, že jsem panic, tedy pokud to šlo, pokud nevěděli, že jsem dost do větru, což stejně věděli, protože jsem udělal zkušenost, že se ty mladé buchty víc snaží, když mají pocit, že jste nezkušení. Tak jsem samozřejmě hrál nezkušeného, zajíčka, bylo to snadné, už jen proto, že v tomhle raném mládí, kolem osmnácti, člověk nemusí nic moc hrát, ale zas v pětadvaceti už je poněkud podezřelé, když tvrdíte, že jste panic. Podezřelé jak podezřelé, hlavně je to divné - a divnost je kaňka, tím jsem si jist. Je 19:55. Oči zůstavají vzhůru. Měl jsem tak tři současně, prolezlý falší, a chodil jsem za jednou v úterý a čtvrtek, za jinou ve středu a pátek a s další jsem byl o víkendu, vždy jsem si to nějak rozvrhl, lítal jsem z jedné části města na periferii, atd., pak jsem potkal jednu budoucí bejvalku, kterou jsem baštil, tak té jsem byl výjimečně věrný, a s tou se to táhlo roky tak nějak, připadala mi úžasná, dovádivá, nenašel jsem na ní nic, co by se mi nelíbilo, nevím, byl jsem z ní vždycky odvařený, ale vídal jsem ji jen tak jednou za měsíc, dva, nepravidelně. Dost na to, abych z ní byl mimo, tělo bohyně a ve tváří měla neskutečnou jiskru, vlasy mě rozdražďovaly na kilometry daleko. Jakkoliv techtle mechtle nejsou zrovna život, tak k němu patří, dost neoddělitelně, a když si najdete někoho, kdo vám pasuje, tak je taková existence aspoň snesitelná, i když máte deprese a bez orgasmu ani samým duševním vyšťavením nevylezete z postele.
Je 19:58 a vzpomínám, že jsem byl vždy takový. Do větru, bez spolehlivosti, bez jakékoliv snahy ženě vyjít vstříc, i když jsem cítil, že ji jaksi emocionálně miluji, přesto jsem byl dalek málokdy pro ni něco učinit, něco, co by přesahovalo pouhý rámec všednosti. V jednu chvíli jsem se cítil dobře, protože jsem nebyl už mezi feťačkami, které žily jak nějaké amorfní látky, chvilku si to na zemi odkroutili a pak honem do hrobu, to mě taky vyčerpávalo, protože jsem trpěl, když jsem je viděl scházet jak svíčky a nedaly si pomoct, nic na světě by je nepřesvědčilo, aby svou závislost nepřikrmovaly.
Hledal jsem útěchu mezi nácky, ale už mě to přestává bavit a to je teprve 20:01, jsem prostě moc unavený. Jako správný člen rowdies jsem buzeroval na stadiónech a ožíral se úplně stupidně z levné vodky pod mostem. Tam byli jednoduší lidi, že jsem snad moc jednodušších ani nepotkal. Taky mě nutili se bít, nerad jsem se bil, ale s mou povahou nebylo těžké se do nějaké mely připlést, měl jsem trochu explozivní náturu, tak mě nastrčili, někoho jsem pozurážel a už se to začalo tlouct, dostal jsem hodněkrát na budku, protože to málokdy bylo jeden na jednoho, ale zas zkušenosti k nezaplacení, dneska se to málokdy tak mydlí, fakt leda na těch (po)zápasech a mám pocit, že dneska už ani to ne.
K jádru pudla jsme se nedostali, ale jsem ve stavu mírné euforie, že jsem vydržel psát vlastně bez zastávky a když se teď podívám do editoru, tak zjišťuji, že vzniklo nějakých 2280 slůvek, za necelých čtyřicet šest minut, teď už o minutku víc.

čtvrtek 18. prosince 2014

Osel na oslu

Tlusťoch (ne Ťjoch!) v modré košili
a zelených kalhotách
sedá opil na oslíka a pózuje
poblíž Musea de Belenes
v Cordóbě, ráji andělů,
byv zachycen slídívým okem kamer
O dva dny později
oslík hýká a dohýká,
utrápen vnitřními zraněními
vlivem nadměrné váhy
na něj zprudka složené

Už na darebáka podali trestní
oznámení za přečin
proti právům zvířete
na spravedlivý život
Chudák Platero,
tak se jmenoval
onen lichokopytník,
možná je naštvaný
nebo možná
teď spokojeně přežvykuje
v oslím ráji
a užívá si
zasloužené pozornosti

Křik odpovídajícího hlasu

Chichotala se
koketovala se mnou
spolu jsme se moc nasmáli
tiskla zkřížené paže k prsům
a celá se tiskla k oknům parapetu
bylo jí moudrých 17 let
její nosík visel trochu nakřivu
a vrhal na tvář neobvyklý stín

Však není v tom naděje
všichni jsme v pařátech
neuprosného osudu
nikdo nikdy nenajde
ale taky nepřestane hledat
ženy rozbíjejí vázy
skleničky
talíře
muži pijí víc než dost
hledají se v posteli
hemží se z postele do postele
tělo kostí v nich
hledá víc než tělo

úterý 16. prosince 2014

Msta z Cicero ave

PŘIPADÁM si, jako bych kráčel ke gilotině.
Oběť i volavka v jednom.
Zachvátila mě panika.
Vzrušení mi propaluje každou buňku těla.
Čiji cosi ukrytého, cosi neznámého.
Po dlouhé době mě něco dokázalo vytrhnout z odevzdané netečnosti.
Něco, co nedokáži pojmenovat… něco tak nevinně dětského, že se neubráním překvapení.
Na ženské úsměvy jsem zvyklý.
Ne však na úsměv Ženy.
Až mi z něj krev tuhne v žilách.
Mohu sebejistě prohlásit, že po ní toužím.
Je nicméně mizerná herečka.
Zbožňuji mizerné herečky, jen ty se dokáží dostat pod kůži.

pondělí 15. prosince 2014

Slezina sleze

Snesu jediný další den bez milosrdenství šílenství, které se mi přislibuje hned nazítří?! Která slepá ulička mi zbývá projít?
I když - říká se: hurá do toho, půl je hotovo. A právě s tímto pořekadlem na rtech se vydal můj kamarád, vesničan každým coulem, na výlet na hříbky. Bylo to jednoho pošmourného odpoledne a zdálo se, že je se svým rozhodnutím spokojen. Já už méně. Chtěl jsem ležet na posteli a dívat se na satelitní anténu, která trčela ze stěny za oknem, on mi však nakázal, abych šel s ním a pomohl mu dokolektit přehlédnuté houbičky a utrhnout je z míst, kam on by se neodvážil - např. v útrobách shnilého pařezu, poblíž kompostu atd.
Protože jsem mu byl povinován nejednou službou a dlužil jsem mu i za to, že u něj smím jen polehávat a pospávat v opojení a rauši, nijak jsem se nezdráhal, vzal si gumáky a baterku, protože jsem věděl, že má ve zvyku v lese zůstávat až do tmy a vydali jsme se s pořekadlem hurá do toho, půl je hotovo ztékat hradby šumivého šumavského lesíku. Po pár minutách procházky podél stromů jsem si uvědomil, že se patrně nalokal z mých utajených zásob lihu v podkroví, jinak přísný abstinent, protože se začal nekontrolovaně smát a šibalsky naznačovat, proč jsme sem přišli. Píchat. "Jak píchat? Lesní kundy?" Ne, prý pýchavky.
Šli jsme dále do hlubin temného hvozdu a už jsem se pomalu smiřoval s tím, že buď nic neroste, nebo mám rozmazaný zrak a vše srůstá v jednu obří bedli, rozpitou v potůčky, mechy a kapradí. Tu se ozval štěkot psa. Naříkavý, táhlý, jako vytí vlka. A tehdy jsem si měl uvědomit, že člověk je proti přírodě jenom štěně a měl jsem se otočit na patách a odejít, řka: tady nic nezmůžeme, Alfrede. Naneštěstí lídr skupiny mě táhl dál směrem za štěkavým druhem. Už když jsme se blížili, něco se mi nezdálo. Vzduch zhoustl pachem rozkladu či výměškem roztočů. Kdybych si vzal mikroskop a namířil ho na na toho ďábelského psa, určitě bych na něm mimo jiné spatřil rozsivky. Mimo jiné, protože když jsem ho poprvé uviděl v celé jeho kráse, málem se mi podlomila kolena. Ležel u nějakých jeslí nebo boudy z překližek s hlavou v půdě a vypadal, že je obalený hustou vrstvou brouků. Co já vím, jak se jmenujou ty potvory, určitě bych mezi nimi poznal celou školku parazitů. Lezli po něm klišťata i blechy i vlasovci. Vypadal jako obří skunk s tělem navlečeným do klíšťat. Bylo mi do zvracení - jako když vidíte nový druh chobotnic, který vás zarazí svou ohyzdností, neměl jsem sílu k němu vykročit. Vyrazil jsem ze sebe skoro uraženě, že jdu domů. "Alfrede, asi je malinko nemocný, pojďme, necháme ho se vyléčit."
Ani nápad, řekl Alfred. Posunul se blíž a blíž a nakázal mi, abych ho pohladil. Co když má vzteklinu, ptám se. Zbytečně, protože vzteklina by ho nechala na holičkách a utekla, kdyby věděla, s jakou aberací tu ta zoufalá troska psa bojuje. Nakonec jsem odolal pokušení a řekl, že ho příště zabiju za to, že mě do věcí nutí. Abych to nezdržoval, Alfred u něj stál až do noci a prohlížel si všechny ty brouky na jeho srsti a já stál v závětří asi padesát metrů daleko a jistil ho zdálky. Psi jsou fajn patroni, ale smrdí a tenhle navíc byl nějaký prolezlý, takže jsem se s ním vážně nekamarádil. Domů jsem normálně došli v plné síle, já si ještě trochu zahulil haš a šel na kutě... A normálně usnul a spal... A snil. A ráno se k polednu probudím, dům prázdný, venku provizorní stany, cedule karanténa, lítají vrtulníky, chodí tam lidi v bílých a červených skafandrech a maskách s divnými trubicemi. Tváře se vyděšěně dívají zpod ochranných obleků. Prý bartonelóza. Alfred ji chytil od toho prašivého psa a já, musíme zaklepat, zdravý jak rybka. Smál jsem se, když mě přepravovali vrtulníkem do vojenské nemocnice a směju se ještě teď, že jsem byl tak moudrý a oříška si nepohladil. Alfreda prohlásili za mrtvého den nato.

neděle 14. prosince 2014

Poškozená buněčná struktura

Paní Blanka Hrubá, již jsem měl to potěšení poznat, patří mezi nejinspirativnější bytosti na planetě Zemi. Pracuje s energiemi uvnitř těla, s různými těmi meridiány, a otvírá je tak, aby lidé co nejefektivněji využívali svou chi. Je to dobrosrdečná a otevřená bytost, která představuje evoluční skok mezi pouhou ženou a ženou, sloužící vyšším sférám. Když jsem se s ní poprvé setkal na kterési vernisáži, byl jsem nalitý jak dělo a ona hned, jak mě spatřila, okamžitě odhadla, jaký jsem mrzák a nabídla mi, pochopitelně na úrovni čistě profesní, pomoc tím, že mi a nám ostatním přítomným zahrála na kytaru a zazpívala mantry. Vděčně vzpomínám na pozitivní náboj, který v sobě tato obdivuhodná žena nese a který mi umožnil náhlednout celé dno svého zoufalství. Říká mimo jiné:
Hudba pro mě představuje nejjemnější "hmatatelnou" podobu životního principu, jehož čistotu se pokouším mnoha způsoby vyvolat.
Jsem nesmírně vděčná, že své zkušenosti a pojetí mohu předávat zpěvákům Komorního sboru Masarykova gymnázia v Příboře, který jsme v roce 2012 založily společně s kolegyní Renátou Navrátilovou a který od minulého roku sama vedu.
Kromě sólových vystoupení na různých akcích zpívám také vlastní písně, kterými proznívám převážně akce, věnované Matce Zemi.
Věnuje se dále úspěšně Reiki a Qigong.
Názvem Reiki je označován systém přírodního léčení, které pracuje s vesmírnou univerzální energií. Tu předává terapeut přikládáním dlaní na tělo příjemce a aktivuje tak přirozené samoléčebné schopnosti jeho fyzického těla. Energie Reiki pak působí na všechny energetické úrovně člověka - na jeho fyzické, psychické i duchovní tělo.
Na fyzické úrovni přináší terapie Reiki mezi jinými nárůst vitality, utlumuje bolest, urychluje hojení, tedy podporuje regenerační proces organismu. Proto ji mohou jako doplňkovou metodu výborně využít fyzioterapeuti, maséři i lékaři, kteří jsou otevřeni alternativním přístupům.
V oblasti spirituální nás Reiki učí následovat vlastní intuici, kterou v sobě neseme jako boží dar již od narození, a posiluje rozvoj sebelásky, jejímž nedostatkem všichni trpíme. Díky tomu dochází také k posunu v psychice - staneme se otevřenější, získáme potřebu rozvíjet své skryté či nevyužívané schopnosti, začneme se snáze učit a naučené lépe používat (proto je tato metoda vhodná také pro pedagogy a psychology).
Setkávání s Reiki motivuje k chuti milovat život, sama sebe i druhé a přivádí k zodpovědnosti za svou existenci. Pravidelná práce s univerzální životní energií nám umožní přiblížit se božskému principu, a tak postupně nechat prostoupit náš život láskyplným světlem, které v sobě začneme pěstovat, až se sami rozzáříme jeho vědomou přítomností.
Když se reiki věnujete delší dobu, zpřístupní se vám nádherná léčebná "energie soucítění".
Qigong, to je prostě a jednoduše práce s lidskou životní energií, a i když se na síti dočtete, že vás hlubší nauky čchi-kungu přivedou ke školám magie nebo učením metafyzickým a obsahují výklad takzvaných nadpřirozených lidských schopností, jako je třetí oko a s ním spojené předvídání a vidění budoucnosti, mimosmyslové vnímání, dále také levitace, telepatie, teleportace a dalších, moc tomu nevěřte. Jde jen o sérii cvičení k posílení zdraví, hlavně jater, plic a srdce, ovšem velice efektivních cvičení. Kdybych neměl bezmála těžkou cirhózu, taky bych ráno před snídaní cvičil "otvírání bran, malování světla" atp.

THE WORLD'S FINEST

se podělím o fakta z mé usoplené existence jdou přes kost do nervů tak se nelekejte bojím se dost sám že budu v nich poznán a začnou mi chodit výhrůžky jako ty debile cos to zas zpískal krmíš je výlevy jak pubescentní ožralec po stužkovacím večírku leč neztrácejme rozvahu a dodejme si odvahy každy ví z mých přátel z mokré čtvrti že ne lehce ujíždím na whisky i whiskey mám slabost pro tu žlutozlatou nahnědlou chcankoidní tekutinu která se bali s úmyslem vypít označení náleží keltům a zní uisge beatha neboli voda života má chuť o které si povíme víc a typická sladová whiska má originální balení flašku s ušlechtilým hrdlem baví mě číst viněty se strojovým děrovámím textu jako v letošním roce uplyne 135 let kdy došlo k založení firmy s velkorysým názvem "továrny likerových specialit" později "spojených továren éterických olejů trestí likérových specialit ovocných šťáv palírny a rafinerie brandy a slivovice" za jejichž honosnými názvy se skrývají pouze tuctové manufaktury ale to jsem omluva odskočil protože na pravé whisce najdete jen upozornění že je perfektně vyzrálá z nejlepších obilnin a připravena v nejlepších destilačních přístrojích a patří jak jinak mezi nejlepší na světě nějaký ječný slad kouř z rašelin a čím vším se hnala v časech barbarů v patnáctém storočí vystřídala koncízní nastřelovací produkce v periodických kotlících v sudech z dubu zrajou dost dlouho na to aby načpěli vůní někdy i dvanáct let ale někdy jen čtyři ale vždycky dost dlouho aby pochytili něco z povahy sudu nebo své vlastní esence jsou náročné ale vyplatí se zvlášť jednodruhové tedy singlemalt řezané mají v sobě víc příměsí destilátů a jsou nejčastěji k dostání v obchodech pro spotřebu běžného nezasvěcence víme jaké nejčastější pochoutky v nich naleznete žito ječmen kukuřice oves dneska objevená thajská z rýže a slyšel jsem že se muslimové pokoušejí o whisky z mlíka pije se s ledem skotská nanejvýš s vodou nebo se sodou hlavně je nedáveje do sklínky dřív než whisku samu a pokud jde o chuti které jsme naznačili nemají nic společného s tímhle nebem jsou z větší dálky z jiných končin mají kouřové aróma nebo mírně ovocný odér americké whisky jako old taylor harper seagram's jim beam ač drahé stojí za prd musíte se orientovat na evropskou planinu a hledat mezi bushmills clontarf wild geese a hlavně v ardbegu ardbeg uigeadail čtěte oog-a-daal značka mého jazyka rovnováha mezi sladkou kořeněnou kouřovovou z ní dělá bohatě aromatickou vlnu ke každodennímu popíjení které se nikdy nepřepijete kdo mě zná ví že ta mě jednou zkosí do hrobu

sobota 13. prosince 2014

Mokasíny v horách

Bez slitování útočil na modré kabáty, nezviklaly ho žádné hrozby, na jeho rozum nezapůsobil žádný argument, a také se ho báli a obdivovali se mu. Bojovníci, kteří přežili, vyprávěli, jak Geronimo vyvolal vítr s pískem, aby je skryl před pronásledovateli. Jak dokázal vidět a sdělovat události, které přijdou.
Zpěvem přivolával horské duchy, gany, aby tančili s ním.
Viděli ho, jak očištuje svoji duši od démona zla.
Je to válečný šaman, přitahoval je a zároveň měli strach. Přestože byl dlouhou dobu v jámě, tělo měl tuhé. Čerstvé bobule, mexické hovězí, čistá voda.
Když padl stín na zkrvavené nohy, Geronimo vzhlédl. Temná díra, kde ho věznili, zanechala stopy na jeho tváři. Vypadal divoce.
Házel si dál písek na kotníky, upřeně hleděl podél potoka. Kvílení větru připomínalo flétnu.
Než jsem se vzdal, řekl Geronimo tiše, vzal jsem Mexičanům dobytek a koně. Prodal jsem dobytek a koně Texasanům a koupil jsem dobré pušky a náboje. Mám je ukryté na jihu. Přines mi kousek železa. Řetězy spadnou. Vrátilo se mezi ně ticho.
Tentokrát čekal Geronimo. Někde daleko zaplakalo dítě. Ve větru to znělo slabě jako kňourání. Naiche poslouchal ten pláč, který fňukal.
Geronimo na něj pohlédl - daleko za černí jeho očí zahlédl Naiche světýlko, které poskakovalo a tančilo. Duch, říkali někteří Apačové. Plameny války, říkali jiní. Geronimu mu na chvíli sevřel paži. To je správné, bratře. Bylo rozhodnuto.

Slunce pohltil nízký obzor na západě. Poušť se zbarvila na krev.

Byla drobná, beze slova poklekla a podala Geronimovi dlouhý nůž.
Jsem Zala, řekla. Jak pracovala, houstlo šero.
Hvízdla a ze tmy vyběhl chlapec s rozžhaveným klacíkem.

podle utajených míst duše

pátek 12. prosince 2014

Úděle

Vládne nám rákoska a cukrátko. Nevíme, kam kráčíme, odkud jsme přišli, nevíme, proč se potácíme po zeměkouli a či z pravých (nebo levých) příčin hmatáme rukama, abychom měli víc a víc, máme-li z vícera užitek, kalkulujíce tak jen ve svých tuchách a temných zřeních. Musím doznat, že veškeré uklidnění v některých otázkách je jen polosnovou rezignací. Cloumání touhy opustit stěny tohoto vězení, ve kterém trčíme všichni bez výjimek, odsouzeni k pestrým šalbám, útěchám a obezličkám, s postavami hrbáčů, ozářeni jasnými prospekty vedoucími do nikam. Stále naléhavější. Že nikdo nic neví, už mě nepřekvapuje. Též jsem došel k poznání, že lepší nevědět. Nejštastnější jsou lidé, kteří většinu svého dne tráví v práci u počítače a ještě jim naskakujou v bance prašulky. Nic jim nechybí. Lepší než pitomá poroba se svou vášní pro patetické situace. Prý ohromná díla určená pro vykoupení. A spásu. V pokoře, které jsem schopen už na pokročilé úrovni, protože mi schází pýcha krále David, nacházím jen lámání chleba. Ale aspoň jsem zde nalezl tiché zákoutí, kde se mohu připoutat a ve vší skromnosti rozbít svůj stánek. Tady popíjím brusinkovou šťávu a ve svém Homérovi nacházím okouzlení, které mi vydrží až do konce mých dní. Tady bych byl veselý a plný ochoty, snad i na stará kolena, dokud by si mě zas nevzala země, obklopen selskými usedlostmi mířil bych jen za odpočinkem, za světlem všemohoucího a krásou božské idee.
Hnětou mne vzpomínky. Nade mnou poprvé ty lípy, a kteréhosi krásného odpoledne přišel tyrkysově oděný hošík se svou matkou, krásnou, černookou, ztepilou mulatkou, a vyplázl na mě jazyk. Ta podívaná se mi líbila, i přisedl jsem si na přistavený pluh naproti, a dal se s rozkoší do kreslení toho výjevu. Kukadla nepoddajné síly zářící z hošíka jak se patří bujarého, aniž bych přidal mnoho ze svého, těkajícího po okolí v údivu osmi let a matku v předklonu, jak se snaží lapit síťkou na motýli obyvatele vzdušného světa. Několik rozbitých kol, které stály poblíž stodoly, jen dotvářely spletitou a kolorovanou kompozici této nanejvýš rozkošné kresby. V lůně přírody se pracuje s lehkostí.

Člověk, který se řídí pravidly společnosti, nikdy nevytvoří nic pobuřujícího ani blahobytného, zato však prožije dost dobrý až báječný život. Povím vám podobenství: s uměním je to jako s láskou. Dejme tomu, že kluk miluje děvče, že u ní tráví hodiny a vyplýtvá všechnu energii a majetek na to, aby ji přesvědčil o tom, že se jí zcela oddává. A pak by přišel nějaký vybledlý měšťák, obyčejný našinec, který by se usmál a řekl: "Milovat, to je lidské, mladý pane, ale musíte milovat lidsky. Svůj čas rozdělte mezi práci a zábavu, odpočinek a co zbyde, věnujte dívce. Totéž s penězi, rozpočítejte jmění, občas kupte dárek, vlk se nažere a koza zůstane vcelku. Netřeba rozhazovat." Uposlechne-li moudré rady, zcela jistě se z něj stane užitečný mladý muž a každému zaměstnavali bych přál, aby ho postavil ke svému pásu, jenže je-li svým založením umělec, pak je po jeho lásce veta, i po jeho umění. Není divu, že tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu ten, jenž miluje nadmíru.

Podle Goetha

Vše je imitace

Už jsem starý chlap. Mám za sebou skoro celý, prázdný život. V patnácti jsem si myslel, že se nedožiju osmnácti. V osmnácti dvaceti a ve dvaceti jsem už za sebou měl kariéru feťáka a opilce, kterou si někteří chlapi pěstují pět, deset, ale i patnáct let. Tak jsem raději přestal počítat a řekl si, že už nebudu vyhlížet zubatou a místo toho se hodím do klidu. Za měsíc a den budu s blahosklonností přijímat další rok. Třináctka a leden. Astrologie, chiromantie, ptakopravectví a podobné metody matení pojmů mě odevždy fascinovaly. Odhalují symboly a významy vyvstalé z hlubin archaických představ o fungovaní vesmíru, nebo abychom nechodili tak daleko, třeba střípky funkcí našich chatrných organismů. Kolikrát se mimoděk zahlédnete zrcadle a při bližším ohledání vidíte vystouplá žebra, jakési chabé struny nesoucí stopy po vápníku, skoro jako by se vás už dotýkala smrtka, jak křehký je ve vší hrubosti život, a přitom spoustu lidí má tu drzost, aby vám na nesčetných případech dokazovalo, že za vašimi vrozenými sklony k umírání vězí špatné manželství, kouření krabičky cigaret denně nebo stresující zaměstnání. Každý všeználek (na tom písí softwaru jsem kreslil první duchy, mrtvoly a hroby - Všeználek) ví, že za všechno podstatné můžou výhradně geny. Za dobré i zlé, za děsivé i blažené, vše nese stopy deoxyribonukleových kyselin.
Proč zeširoka opisovat, co můžeme přejít jak mamuti přímým tahem. Připadám si jak plovoucí rypadlo, klestící si cestu mezi ledovci a doufající, že jednou rozbortí Vatnajökull nebo aspoň potopí další Costu Concordiu, aby mě mohli po úspěšné a vzrušující odysei rozmontovat a dát do šrotu. Žel, stále bez úspěchu manévruji pod nekonečnými blankytem mrtvého oceánu. Bez vyhlídek a naděje na změnu kurzu. Mám tři skromná přání, než pojdu jak řeznický čokl na smetišti!
Přání vyhladit superkolonie mravenců, protože sténám z desetinásobně zvětšených fotek mravenčích hlav s kusadly, které připomínají kusadla všech hmyzáků. Když vidím, jak mouchy za trouchnivějícími panely na domech těsně pod střechou a jejich děsivější sestřičky berušky kolegiálně vedle sebe usínají zimním spánkem a po odtržení desky padají po stovkách rovnou na trávník z desetimetrové výšky, zalijí se mi oči slzami šílenství. Nemohu sledovat druh, který se chová, když vyrušen, podivně, třeba je ku svému chování veden pudy. Stačí, že sám nemám osu na obrtlíku a lámu se ve švech; sledovat druhé, aťsi šestinohé, dělat totéž, zcela iracionálně, mě opravdu ubíjí. Tehdy váhám, jestli nemám okamžitě skočit z lešení a nezabít se na hromadě ztrhaných latí, než mít před očima divadlo malátných berušek. A kdo mě zná, ví, že nemám daleko k impulzivnímu jednání a že mám tak divokou povahu, až se mi chvilkami zatmívá před očima.
Přání jednou a definitivně vyhodit pomocí cyklonitu do povětří solární panely v Arizoně a když už se těch končinách octnu, navštívit Měděné hory a ulovit tamějšího lva.
Přání ještě jednou zkřížit cestu Osudové.

Chi

čtvrtek 11. prosince 2014

Snažně se odvolávám k poslední instanci

Osud definitivně propůjčuje příběhům jejich platnost. Završuje běh událostí a je neměnný, denitivní, konečný. Dělejte, jak chcete, osud všechno uzavírá, kdežto příběhem to tu tam i začíná. Tam mám možnost se ukličkovat k obratu, utéct a uniknout na denní světlo. Ale proč bych to pro všechno dělal? Jsem jen bludný člověk. V záhybu vědomí se ukrývá dědictví předků a kolektivní vědomí, nacistické bunkry a vyhlazovací tábory. Ještě není ani šest a v tomhle konkrétním světě už jsem na nohou, abych házel polínka dříví po myších, co rejdí po pokoji. Osudu neunikneš. Ať je jak chceš nepochopitelný, vyjeví se v pravou chvíli. Čeká jako lapka za rohem a bacne tě přes ksicht tehdy, když jsi nejméně pozorný.

Tak sedím u okýnka a jsem sám sobě bezdomovcem. Je fakt, že raději vzpomínám než myslím, protože myšlení je děsně nezdravé. Vzpomínky mi víří nechtěně v úlomcích a ja, ať už chci nebo chci, je musím vnímat jako luční kobylky, které hopsají, sotva k nim natáhnu krok. Vybavují se mi neustále. Kobylky ostatně si spojuji s velmi křehkou vidinou letního dne, během kterého se sbírají mraky k bouřkám. Někde tam je zasuta i moudrost: všechno, co bylo, přešlo, všechno co bude, jednou přejde.

Když jsme u těch bezdomovců, takové slovo dlouho nebylo v naší aktivní slovní zásobě. To teprve politické spektru a rozdělení/přerozdělení moci je mezi nás chrstlo. Výsledky jsou mírně řečeno znepokoující. Stvořili jsme slovo, avšak jeho označení nás spíš leká, působí značně zarostlé, černý plnovous a černá tvář, patrně se nemá kde umýt, má ranec se svým majetkem a psa. Jezevčíka na vodítku. Když neleží na lavičce, bloumá okolo lampy. Musí se hrabat v popelnici a dbát o minimum lidských potřeb.

Nikdy jsem neměl potřebu domova, a proto jsem sám sobě bezdomovcem. Osud mi nadělil syndrom fragilního x chromozomu. Jsem úplný retard s cytogenetickou expresí.
Podle Jandovského

úterý 9. prosince 2014

Vykuřovací pícka

Mnoho minulých zim jsem pravidelně vždycky o pár dní propásl Vánoce, protože jsem byl tak nastřelený a ožralý, že jsem na ně zapomněl, ale tento rok mohu téměř slíbit, že se to nestane! Dokonce jsem si po cestě z worku udělal fotku nějakých trpaslíků svítících před verandami, aby mi připomínaly svátky pohody a rodinného štěstí. A vzpomněl jsem si, že jsem rád o Vánocích čítával Dickense, ty jeho povídky. A i když Nadějné vyhlídky zas tak vánoční tématiku nenesou, jsou přesto o něčem, co je Vánocům blízké: o penězích a stařenkách.


Očima vyhledal v hrsti mincičku, zabalil ji do papírku pomačkaného stářím a podal mu je. Tvoje, říká. Pamatuj si, je jen tvoje. Nikomu ji nedávej. Peníze, co ti patří, nikomu nedávej.
Tak jsem mu poděkoval upřenýma očima a to tak úslužně, až to přesahovalo meze slušného chování, však jsem se Vaška držel jako klíště už od příjezdu do města. Cizí pán v saku jim dal dobrou noc, dal dobrou noc i panu Piždochovi (který odcházel s námi) a mne odbyl pohledem, který mu nestál ani za obě oči, protože to jedno oko zavel a dělal, že dělá pravé divy tím, jak ho přimhouřil, záviděl mi minci. Kdybych si měl chuť po cestě domů povídat, povídal bych s ústy dokořán - taky, abych si vypláchl hubu od rumu co největším množstvím vzduchu. Ale nenadálé vynoření poklesku mě omráčilo a vrátilo do reality způsobem, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen myslet na to, co se stalo.
Sestra, kterou jsem objevil po příchodu domů v kuchyni, neměla náladu a její neobvyklá mlčenlivost dodala Vaškovi odvahy, aby jí řekl o šilinku, co jsme našli, pěkně lesklém šilinku z příkopu.
Falešný, projevila odhad sestra škodolibě. Jinak bys ho přece nedal klukovi, ne? Tak se na něj podíváme.
Vybalil jsem ho z toho pokrčeného papírku a po inspekci se ukázalo, že je pravý. Bodejť by nebyl, když jsem ho našel já.
Ale ale, copak je tohle? vzkřikla ségra překvapeně a popadla papír. Ty tu máš ještě tři librové bankocetle.


Ríša je mi svědkem, kolikrát se v noci budím a musím sáhnout po zázvoru a čpavé soli. Ríša ví, jaké nervové křeče mě berou. Nohy a křeče, to je porod. Ale kdyby jen ty křeče, ty pro mě nejsou nic nového, přidala se ještě dušnost a úzkost, strach o mé milované. Kdybych je dovedla mít méně ráda a být míň citlivá, hned bych se vykurýrovala a měla nervy jak ze železa. Na mou pravdu, co bych za to dala, kdyby to šlo. Ale abych na vás v noci nemyslela - to je vyloučené! A tu ji zalil příval slz.

pondělí 8. prosince 2014

Tolik slunka v pivu, že je uvnitř zmrzlé

Bouchačka je jediná spravedlnost, která platí v Americe, které všichni rozumějí, mává jí nad hlavou, mrkněte. Ještě že ji mám, to mé štístko. Nanu. Dcerka Nana si hraje s kosmonautem. Padák se blbě otvírá. Je to další šmejd. Z celé řady šmejdů, co koupíš v sítí supermarketů. Buď koupíš hračku nebo žrádlo. Hrát si a žrát. A pak už tě zajímá jen sraní a jsi hotov. To je celé tajemství života.
Nana má v ruce kuličkové péro, které dělá kaňky.
Najdi si práci, Dicku.
Ty si ji taky najdi. Jak dlouho tě mám poslouchat? Jen tu ležíš a cpeš se čokoládou a čteš přiblbý časopisy.
Miluju tě, Dicku.
Tak jo, dobře, nažeru se a pak vyrazím hledat. Stejně seš kunda.
Mezitím vrátil bouchačku do komory, posadil se a a zapálil si.
Děti ví víc a líp než dospělí. Dick taky něco znal, ale zdaleka ne tolik, co Nana. Insinktivně znala, co on neznal a vyprávěla mu o tom.
Tati, proč jsou na kososovém ořechu chlupy?
Proboha, jak to mám vědět... Proč mám chlupy na koulích?
Lucka se vracela z kuchyně a nesla plechovku s jahodami.
Takhle s mým děckem nebudeš mluvit.
S jakým tvým děckem? Vídíš její kulatou pusinu? Je ode mě. Stejně jako mandlové oči. Vidíš ten pupek? Mám stejný. Tvoje děcko... Jen proto, že ti vyklouzlo z kropenky a cucalo ti kozy, není tvoje děcko, není ničí děcko... Patří jenom sobě.

Buk

neděle 7. prosince 2014

Fištrón

Víte, že jsem svého času choval rybky? Byl jsem vášnivý chovatel rybek, než mi je zákeřně povraždili, když mi nepřátelé nasypali do akvárka snad kilo cigaretových nedopalků a litry ginu. Větší rybky jako akary mi spláchli do hajzlu a ostatní, třeba paví očka, ty mé nejmenší největší radosti, zas ponořily do vroucí a nechali je vysmažit. Od té doby se od rybiček držím dál a raději je sleduji jen na fotkách. Bojím se, že by se znovu vytvořila frakce nezbedníků a znovu by je vystavila potupné smrti.

Takže od aqui až k depresím. No nic.

Motto od Legera:
Hahaha! svět se do kolečka točí
i každý kámen, jak naň noha vkročí!
A oživeny mocí tajemnou
se domy, stromy klaní přede mnou, -


Babička po pás ve sračkách

Musela se na ni usmát. Drobounká ženka, čerstvá vdova, seděla za komtesou Daliou a její matkou a pak tam stál i pastor, který děvčatům hrubě pokynul a v dialektu zadrmolil, aby se obrátily k severní částí dómu a modlili se. Ačkoliv babička neuměla chodsky, aspoň se zasmála a zašeptala: dívej se na oltář, sleduje tě náš Pán. Kněz chytil do pazour velebnou svátost a shromážděný lid začal pět v chóru: Beránku, smiluj se, buď dobrý Krist, nenos nám trny a nepodpaluj naše dřevěná stavení. Zvony přizvukovaly, jako kdyby šlo o nějakou podstatnost. Obřad skončil a všichni se ozlomkrk hrnuli ze dveří. Bezděčně utvořili průvod, na který byl jako na všechny průvody veskrze smutný pohled.
Vpředu šly pochodem vchod děti, pak honorace po boku s luxusními prostitutkami, ověnčená děvčátka s gumovými kačenkami, úplně vzadu poslední se opírala o hůl a sotva se pajdala babička po pás ve sračkách. Měla těžký život, navíc měla v uších vycpávky, i když byla dočista hluchá, aby nemusela poslouchat (či lépe řečeno rozeznat občas slovo) pokřikování lidu a selsky obhroublé kecy. Korouhvičky se zvedaly nad hlavami lidu a pěkně do větru šuměly, všude čpělo kadidlo ještě z kostela, čerstvá klesť a kytky rozházené tak, aby se po nich muselo dupat.
Jaká pastva pro oči však pro Honzu! Kolik nádhery a parády ve skotačivých pohybech dívčín s ladnými kotníky.
Měl na sobě ornát kněžský, právě dokončil teologickou fakultu a pyšnil se titulem Kn nebo mezinárodní nomenklaturou pR (kněz). Poctivě vyhlížející maník vedle něj, asi padesátiletý, možná jeho otec, se k němu naklonil a ukazoval na Daliu. Jednoduše, elegantně ustrojenou, s vyšperkovaným krkem, který se jako šíje zmijí trochu nepříjemně nakláněl. Měla i krajkovou čepičku, vkusně přistrojenou a oproti selkám ve škrobených čepcích a bílých plachetkách, působila jako zjevení a nepřiznaný hřích ze zahrady getsemanské. Trochu samým chtíčem mlaskl, ale pak se zas vžil do role staršího a vyžilejšího a přenechal pokusy o dobytí jejího srdce Honzovi.
Náhoda tomu chtěla, aby průvod šel zrovna kolem hostince. Venku se dohadoval číšník s číšnicí o tom, kolik dostali včera dýžka a že je únavné se v tom vedru na zahrádce dřít pro takové šušně. Hostinec či lépe řečeno šenkovna měl už ve vsi bohatou historii. Nejdříve to byl hodinový motel a pak, po válce s Búry sloužil krátce jako ambasáda, než se stal znovu motelem a před deseti lety oficiálně a snad už natrvalo hostincem.

Teď mě spolubydla přerušil, takže končím.
Podle Němcové

Skoro miniové

Po letech vidím u téhož nástupiště spolužačku ze střední, už tehdy byla rajda, nyní vrhajíc uštvaný pohled, kolem úst jí hraje zlá vráska a peskuje neduživé, zádumčivé děcko. Vozíval jsem s ní tramvají číslo 1 třicet minut tam, třicet zpátky, než jsem ji den co den (kdy jsem byl ve škole, ergo spíš jednou týdně) vyprovodil k pojizdným schodům vedoucím k industriální zoně a jak se jako pírko spouštěla k zemi, pásl se na jejím zadku.
Janota píše něco jako, že takhle hloupě to s námi přece nekončí, někdo se přeci musel prosmýknout svírajícími se skalami času, někdo třeba jen docela malý, abychom na těchto pustých ostrovech už nikdy nezůstali sami.

Asi je to tak, že tam někde v temnotách, kde ohníčky opojení meskalinu hoří jak cizí světy, uviděl jsem v jediném okamžiku cestu do krajiny čiré radosti, kde úlomky nesdělitelného skládají se do mozaiky našeho bytí, kde setkání s anděly jsou i nadále možná a hlavně kde zázraky se dějí těm, kdo na ně stále jako malí Jardové věří.
Kdysi jsem býval závislý na té konkrétní změně vědomí, na peyotlu a klidně jsem šukal obstárlou italsko-rumunskou překupnici, jen abych ho měl stále dostatek, vozil ji k nám nějaký Indián, nejspíš slyšel na přízvisko Černý medvěd, který plynně mluvil snad všemi jazyky světa. Pohled na něj byl otřesný, vypadal jako posekaná louka.

Na peyotlu, kdy večerní slunce se uhnízdilo ve tvých vlasech, co dělat když klišé je nejpřesnějším opisem situace?, jsem se taky seznámil s Philem. Došel jsem až na samý konec a začínám se vracet do krajin, které jsem kdysi míjel lhostejně, v obráceném sledu. Propsychotropoval jsem se na druhou stranu, ale než se tak stalo, Phil, který vypadal nachlup stejně jako Sam Childers a snad jím i byl, neboť tak jako Sam měl neuvěřitelný náboj (sotva vlezl do místnosti, hned ho byla plná), mi ukázal, že abych z kaktusků něco měl, musím být především soustředěný, ne zpitý pod obraz. Že pravidelné pití odvaru z mučenky může kvalitativně povznést můj stav až k euforii. Co příšlo po vystřízlivění, bylo však víc než večerní vítr, než umanutost žen, co si lakují nehty jen proto, aby je měly barevné. Smutek, ano, smutek. Ale stejně bych ho ještě jednou chtěl prožít znovu.

sobota 6. prosince 2014

Llareggub - ale vážně

Šedě olověné, klidné nebe (na důkaz mám fotky) se nenadále přehouplo do tmy, je suchá mrazivá noc. Téměř odpočítávám vločky sněhu, které zdráhavě a dlouho víří, než se snesou k zemi. Dělníci z tramvajového parku a telefonistky z kanceláří se scházejí ve společném bistru. Všichni mají holínky nad kolena a kožené bundy. Jen já vězím v roztrhané mikině a černém flísovém džínu, špinavém od bahna.
Koukám na avenue, dolů po ulici se valí davy lidí, opravdové husté davy, tváře a tváře, zimníky a čepice, starci, ženy i děti, všichni táhnou do ulic za svým určením.
Podnikem se line popová sračka. Naproti mě usedá produktivní muž a v ruce drží mobil, esemeskuje. Pobrukuje si. Pak, v jeden docela bezvýznamný okamžik, se na mě kose podívá a zas skloní zrak. Zpěv z rádia se rozptýlil a zmlkl. Náhle je znovu slyšet chřupavý krok nesmírného davu po umrzlé dlažbě. Našpicuji uši a zastříhám jimi, tenhle reflex mi ještě nezakrněl. Slyším jednotvárnost hlasu číšnice. Vidím hanbu v jejích očích. Zvedá se od stolu, jako kdyby se chystala na křížovou cestu (a cítím, že má krámy).
Chtělo se mi posedět mlčky, pokusit se vrátit do toku myšlenek, kam jsem zabloudil, když jsem tu seděl naposledy. Což bylo přesně před třemi týdny. Popřemýšlet si, sestavit protest na život a pak se zas pokojně rozejít do své ubytovničky.
Jenže mi bránil hluk ulice. Ztratil jsem se ve zmatku. Vida, provinilá číšnice má padla (zamrdala si s kuchařem a bojí se svému mexickému umývačí nádobí sdělit tu novinu, ale udělá to, protože je ještě naivní mladá idealistka a miluje ho). A já sténám, protože úzkou uličkou se valí další dav, už ani nezastavuje na protějším chodníku, ale valí se hlava nehlava směrem ke mně.
Připomeňte mi, abych si dal zasklít dveře na balkón své mysli. Nebo je aspoň na zimu zamykal!

Ještě pár hodin a neděle, odpočet

"Ve jménu nekonečné pestrosti života, dejte pokoj s pravděpodobností," vybuchl zedník u komína. "Jistě jste nepovažoval za pravděpodobné, že vás dnes někdo navštíví, a prosím, jsem zde. Přišel jsem, uviděl jsem bednu s nápisem včelí vosk a považoval jsem za pravděpodobné, že tam ten vosk je, a vidíte, byly tam psí suchary. Takže vše je možné."

Pěkné Mikulášky přeji všem mým oblíbencům! Snad přežiju dnešek. Jestli jo, jakože mám problém se narovnat, tak budu mít tento week +-58 hodin.

čtvrtek 4. prosince 2014

Tah na bránu

Svatý, prorok, mudrc, zasvěcenec. Čtyři názvy pro jednoho maniaka. Odvozuje pokaždé svou autoritu z jiné autority. Vytváří však poměrně zajímavé prostředí. Kůl, tribuna, chýše a zvyk. Někdy si dokážeme, že lidi, kteří na nás působí dojmem jedné z těchto čtyř živočišných odrůd, jsou nebezpeční sobě i svému okolí.

Ale dneska tedy o něčem nosnějším, článek pro konspirátory, inspirace pochází od podivného starého patrona z mého rodného města, pana nebudu jmenovat. Víte, že na světě je tolik lidí, že kdybyste je všechny zavřeli do klece, vydrápali by si oči? Ale to asi všichni víte, pokud žijete v paneláku a máte sousedy. Méně známá je skutečnost, že vajíčka ženské pro reprodukci vydrží teplotu krve, kdežto mužské gamety, ty bičíky a podobné ocásky, nevydrží teplotu vyšší než 35 stupňů. Při teplotě 37 nebo kolik máte, se stávají neplodnými. Huxley intelektuál psával o zániku civilizace velmi poučeně. Co příroda spojila, člověk rozpojí. Představte si na okamžik, že byste se rodili (jen velmi ilustrativně řečeno) v inkubátorech po průměrně 82 kusech, a prosím nikoliv podobných, nýbrž totožných. V pocínované laboratoři, kde jsou rezervoáry na krev a odstředivá čerpadla s tekutinami nad placentou v pohybu. Kde jsou syntetické plíce a filtry pro odpadové zplodiny. Rodili ne jako dvojčata nebo trojčata, se všemi jejich podobnostmi, nikoliv - ale po kupách, od sedmdesáti do šestadevadesáti, to je vrchní hranice, 82 totožných jedinců. Matka nebo otec by neexistovali. Uměli by jen to, co jim přehraje video, co se do nich tak řečeno naháže. Prenatálně skrz stříkačky a různé skeny metaplodu by byl vštěpován odpor ke knihám a květinám. Na celý život by tak proti nim byli obrněni.
Vznikla by dokonalá firma brater a sester, menší továrna, kde by byli navlas stejně schopní jedinci - nebo spíš množenci.
Nač marnit čas věcmi, které nepřináší zisk? Navíc je nebezpečí, že by se nežádoucím způsobem mohl narušit reflex, k němuž byli vychováni. Tedy k práci. Pro blaho Organizace, pro Pořádek, pro Pokrok.
K čemu příroda? Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Takže na místě vědce, který rozhoduje, co je nejlepší pro Společnost, co asi rozhodne: odstraňte lásku k přírodě, ale nechte jim např. nutnost používat dopravní prostředky a sklon pěstovat sport. A oni budou jezdit do přírody, platit za dopravu a ještě platit za drahé nástroje pro sport. Predestinovat masy k odporu vůči přírodě, ale nechat je zbožňovat sport v přírodě, za kterým musí cestovat, které vyžaduje složité nářadí, samosebou drahé, to je přímo brilantní nápad. Ekonomické myšlení non plus ultra. Čistá věda. Úzus. Jak to na světě chodí.

Jaká je jaká, byla jaká bude

Její ústa malinová za dne, fialková tmavou stíněná za noci,
oči byly ten čas kosatcové ve dne a leknínové při měsíci,
její líce voskové v podvečeru a fréziové na slunci,
její prsy byly eukalyptové v živůtku a jasmínové v lázni.
A její pohlaví? Na louce kvetoucí lilie a v prostěradlech přezrálý angrešt,
vím to, ač ji ještě nikdo nikdy nepolíbil.
Podle Hrabala

Jinak jsem strašně unavený. Typ z fachu říká: tak to wystarczy, my nie będziemy tu mieszkać, škoda, že někdo jiný jo.

středa 3. prosince 2014

Žitná

Dobré, jdu si koupit žrádlo, nechce se mi dojídat hnijící zelenomodrý chleba. A pak úvahoverše na volné téma, něco na způsob mýtu o Sisyfovi. Je 17:49, se štěstím za hodku začnu.

Víte, jak je to s láskou. Kdyby stačilo jen milovat, vše by bylo přílíš jednoduché. Víme dobře, že čím víc milujeme, tím víc se v nás upevňuje absurdno. Don Juan a jeho vžité zaškatulkování, že byl holkař proto, že ženami pohrdal nebo je prostě nemiloval, je směšně zavádějící. Víme přece dobře, že bloud hledající lásku nemá u žen žádný úspěch.
Musel ženy milovat s týmž zápalem pokaždé znovu a znovu, aby uplatil svůj dar lásky a jejího neustálého probádávání.
Ženy si myslely, že mu přináší něco, co do té doby nezažil. Ačkoliv je nabíledni, že se všechny pletou a když přijde jedna z nich a volá: "Hle, konečně jsem ti dala lásku," překvapí ještě někoho, že je to zvolání Juanovi k smíchu?
"Konečně? To sotva. Jen ještě jednou," vece na to. Nebo něco takového.

Proč by měl člověk milovat jen vzácně, jednou za život nebo prostě ojediněle, aby mohl milovat silně?
Vím, že jsem miloval spoustu holek, některé z nich byly pořádné smažky na háčku a v té kebuli toho taky moc neměly, ale miloval jsem je, jak neupřímněji jsem uměl. Jednu samozřejmě nejvíc, Osudovou, téhle nemoci už se, jak se zdá, do smrti nezbavím.

Byl Don Juan smutný? Těžko. Dost o tom pochybuji. Smutní jsou jen lidé, kteří nevědí a nebo doufají, nebo obojí. Juan mohl být smutný v době učednické, kdy ještě doufal, ale později asi sotva. Je jako nenapodobitelný mistr umělec, který zná své meze a nikdy je nepřekračuje, jeho duch se usazuje v čase fyzického působení a upomíná na samozřejmost, která je ostatním nedosažitelná. Těžko být smutný, když poblíž ženy dosahuje uklidňující chuť jedinečného vědění. Pach těl je pořád nejsilnější stimulant energie, který člověk zná. Rozhodně neopouští krásnou ženu proto, že ho nepřitahuje. Krásná baba je vždy žádoucí. Touží ale po jiné, to je rozdíl.

Camus říká, že snažit se vidět v Juanovi člověka, odchovaného Kazatelem, je balamucení. Nic pro něj není marností, leda naděje na jiný život. Dokazuje to, protože o něj hraje se samým nebem. Nic mu není vzdálenější než lítost nad touhou ztracenou v radovánkách - ta se hodí k impotentům. Nebo k Faustovi, který v Boha věřil natolik, že se zaprodal ďáblu...
Don Juan je dost jednoduchý chlap. Mají ho za slabocha a podvodníka. Co přijde po smrti, je pro něj vedlejší, důležité je teď žít. Pro toho, kdo umí žít, je všechno malicherné. A nikdo to neumí líp než on.

Pro ostatní, kdo tak žít neumí: život jako dlouhý sled dní, život, který neuspokojuje, který by hned vyměnil za jiný, život, se kterým se obtížně smiřuje, v němž neumí odpouštět. Prostě život, jak ho mnozí znají.

úterý 2. prosince 2014

Na věčné časy

Tak doprkvančic, rok dva buď načnu s čistým štítem, což má být žert, mou pavézu už totiž žádný tvor nevyčistí, nebo bez váhání pálím, co tu zbylo od paběrek! Janičko, prosím, už bez připomínek! Možná Ti chybí výchova tak výtečného synka, jako jsem já, což má být vtip, protože já lidi kolem sebe vždycky a vždycky jenom ničil, a nebo už jsem v koncích - PROČ, ale lámeš mi srdce! Ještě slůvko o lžích a normálně to neunesu, jsem jen slabý chlap, a bez keců sejdeme se za pět let na novém bložíku, což má být taky vtip, protože já opravdu plánuji se po návratu domů upít (ve velkém stylu za hodně peněz)!
Tak jsi mě nahlodala, že odteďka raději hodlám psát básničky. A nebo věty i básně na střídačku či co, v každém případě samotná próza je nyní pro mě zatížena nevýslovnými rozpaky.
A nebo prostě budu simsalabim psát, co chceš číst a pak možná, možná odpadnou námitky.
Se mi zdá, že si přeješ číst něco dobrodružného a cestovatelského (na psychologii utáhneš jen psycholožky, normální baby chtějí jenom pozorné, ne nějaké Jungy!). Aby nám zas bylo patnáct let a abychom zas o té svatbě, která je zároveň pohřbem, funusem se vším všady, neboli lásce snili.

Láska je fena (volně inspirováno Bukem)

moje máti chrápe se sousedem
můj fotr hraje automaty ve Spolku
každou sobotu
po celý svůj život
se sešli na oběd a po obědě
si dali pusu na obě tváře

někde mezi nimi jsem sám a nudím se

a Jitka je na misii v Mexiku
a Ester vykuřuje v Místku
zbyla už jen jediná
má láska se zelenýma očima
hárající feny

Chléb

Také se nemůžete vynadívat na ožralé černé bordelmamás mlátící botou své svěřenkyně? Potkáte je uprostřed silnice mezi stovkami nablýskaných aut.