Teď nevím, která bije. Ležím v té posteli v úplné tmě a jen čumím na okno, které se občas rozsvítí, jak kolem přejede auto. Není ani osm. Říkám si, že jsem tři měsíce na suchu, neměl jsem ani lehkou babu, semotam si zajdu do tobacco shopu koupit nějaké bidis, laciné náhražky eukalyptových cigarill, které potahují v chudinských čtvrtích v Indii, a tak tu žiju. Kurvafix, ani zkyslé portské jsem neměl. Snad se neměním ve slušného ducha.
Nemám sílu se přetočit, mám křeče v noze, na které hlavou ležím půl dne, myslím jen na to, jak budu zítra kovat, bušit kladivem, měnit okna, nemám sílu si ani vymyslet peprnou zápletku snu, který bych si přál vtisknout do paměti, než usnu jako špalek. Jestli budu zahrnut do přízně štěstěny a vůbec se mi podaří usnout na více než dvě hodiny.
Myslel jsem, že tu normálně budu chodit mezi lidi, do českých hospůdek, prý tu nějaké jsou - a kde jako? Tady na periferii, kousek od South side, kde nemůžeš s bílou kůži v noci ani projít, aby tě neobrali a nezastřelili? Přes den tu potkáš jen klasické zhulence a mírné fetky, v noci forbidden area.
Jsem nyní jediný Čech v desetimiliónovém městě? Proč aspoň jednou nemůžu mít něco jak normální člověk? Nemohu s nikým promluvit svou řečí. Dělám tu kliky, všelijaké shyby a sklapovačky, protože jsem se pomátl ze samoty! Opravdu se nejedná o rozkoše samoty, jako ty série tisků, kde renesanční dáma hraje na mandolínu a služka s viktoriánským čepečkem ji nalévá čaj. Nebo plete svetr romantická bruneta a náhle ji spadnou jehlice z rukou a ona se zahledí do daleka, přemítavě a plaše se usmívajíc, zatímco u nohou si s klubkem hraje načančaná její kočka. Tohle je spíš agónie samoty, naprostá porážka, v níž ani nepočítám padlé, protože nepřežil zkrátka nikdo. Nejmechaničtější způsob života určený pro nejnedbalejšího člověka, kterému se příčí rutina. Není mnoho efektivnějších metod jak někoho připravit o potěšení z života než uložit mu dělat, co se mu pohříchu zajídá. A ještě politováníhodnější, že pro mě představuje jedinou schůdnou cestu..
Ale nač tu skuhrám? Neměl bych hledat spásu jinou? Asi že jo. Ne však naříkat.
Už mě jebe i ten domovník, chce po mě další a další prachy, zas o den dřív, jak kdyby to neměl předplacené měsíc dopředu. Bůhví, že nejsem svárlivý typ. Raději ustoupím a pustím vše z hlavy, taky jsem se vždycky snažil lidem pomáhat, ale dneska už na to nemám sílu, po tom všem, dřív jsem aspoň zpil a myslil kloudně, dneska už ani tu sklenku nemám sílu obracet v hrdlo. Nedostává se mi slov, když mám vyjádřit, jak mi leze krkem ten pán, co žije s manželkou Sofií nade mnou. Připadá mi, že nejlíp na něj pasuje slovo: kapusta. Vypadá totiž, že mu podobně jako brukvi kolem hlavy vyrůstají vrstvy, které neslyší nevidí a pod kůží má jednoznačně špatné znamení. Bohové mě asi mají v nemilosti, když mě s ním dali do jednoho baráku. Já ty obchodníky šibaly v důchodu se slušným jměním nějak nemusím. Kdysi jsem se snažil lidem pomáhat - to už jsem říkal, že? - ale dneska už nemám sílu. Vypadá to, že mě vykopne na chodník, protože umřít tady, rozváděn s ním, v této místnosti bezmoci, to by byla i pro mě pohroma. To by ještě mí kuzinové, které neznám, za mě museli zaplatit ohledaní koronerem. To by nebyla moc srdnatá smrt. A to jsem kdysi prosím pěkně pil býčí krev. Měl bych chrápat ve škarpě zpit jako dřív... úlitba životu. Ale už na to nemám. Asi ten blog vyruším a oběsím se tu přes ty trubky tkaničkami.
A nejhorší je, že nedokážu rezignovat, že mnou cloumá vztek. Číše mě paradoxně dříve chránila před afektovaností, která pramení z přílišného pití. Jenže jak by mohla redukovat působení vzteku, který narůstá s každým vypitým decilitrem.
Jsem pouhý křikloun, dravec. Ani jsem pořádně neviděl Michiganské jezero. Proč jsem z prostého rodu? Raději bych se na Riviéře opaloval s Paris Hilton, se vznešenou a krásnou dědičkou hotelového impéria.
Nemám sílu se přetočit, mám křeče v noze, na které hlavou ležím půl dne, myslím jen na to, jak budu zítra kovat, bušit kladivem, měnit okna, nemám sílu si ani vymyslet peprnou zápletku snu, který bych si přál vtisknout do paměti, než usnu jako špalek. Jestli budu zahrnut do přízně štěstěny a vůbec se mi podaří usnout na více než dvě hodiny.
Myslel jsem, že tu normálně budu chodit mezi lidi, do českých hospůdek, prý tu nějaké jsou - a kde jako? Tady na periferii, kousek od South side, kde nemůžeš s bílou kůži v noci ani projít, aby tě neobrali a nezastřelili? Přes den tu potkáš jen klasické zhulence a mírné fetky, v noci forbidden area.
Jsem nyní jediný Čech v desetimiliónovém městě? Proč aspoň jednou nemůžu mít něco jak normální člověk? Nemohu s nikým promluvit svou řečí. Dělám tu kliky, všelijaké shyby a sklapovačky, protože jsem se pomátl ze samoty! Opravdu se nejedná o rozkoše samoty, jako ty série tisků, kde renesanční dáma hraje na mandolínu a služka s viktoriánským čepečkem ji nalévá čaj. Nebo plete svetr romantická bruneta a náhle ji spadnou jehlice z rukou a ona se zahledí do daleka, přemítavě a plaše se usmívajíc, zatímco u nohou si s klubkem hraje načančaná její kočka. Tohle je spíš agónie samoty, naprostá porážka, v níž ani nepočítám padlé, protože nepřežil zkrátka nikdo. Nejmechaničtější způsob života určený pro nejnedbalejšího člověka, kterému se příčí rutina. Není mnoho efektivnějších metod jak někoho připravit o potěšení z života než uložit mu dělat, co se mu pohříchu zajídá. A ještě politováníhodnější, že pro mě představuje jedinou schůdnou cestu..
Ale nač tu skuhrám? Neměl bych hledat spásu jinou? Asi že jo. Ne však naříkat.
Už mě jebe i ten domovník, chce po mě další a další prachy, zas o den dřív, jak kdyby to neměl předplacené měsíc dopředu. Bůhví, že nejsem svárlivý typ. Raději ustoupím a pustím vše z hlavy, taky jsem se vždycky snažil lidem pomáhat, ale dneska už na to nemám sílu, po tom všem, dřív jsem aspoň zpil a myslil kloudně, dneska už ani tu sklenku nemám sílu obracet v hrdlo. Nedostává se mi slov, když mám vyjádřit, jak mi leze krkem ten pán, co žije s manželkou Sofií nade mnou. Připadá mi, že nejlíp na něj pasuje slovo: kapusta. Vypadá totiž, že mu podobně jako brukvi kolem hlavy vyrůstají vrstvy, které neslyší nevidí a pod kůží má jednoznačně špatné znamení. Bohové mě asi mají v nemilosti, když mě s ním dali do jednoho baráku. Já ty obchodníky šibaly v důchodu se slušným jměním nějak nemusím. Kdysi jsem se snažil lidem pomáhat - to už jsem říkal, že? - ale dneska už nemám sílu. Vypadá to, že mě vykopne na chodník, protože umřít tady, rozváděn s ním, v této místnosti bezmoci, to by byla i pro mě pohroma. To by ještě mí kuzinové, které neznám, za mě museli zaplatit ohledaní koronerem. To by nebyla moc srdnatá smrt. A to jsem kdysi prosím pěkně pil býčí krev. Měl bych chrápat ve škarpě zpit jako dřív... úlitba životu. Ale už na to nemám. Asi ten blog vyruším a oběsím se tu přes ty trubky tkaničkami.
A nejhorší je, že nedokážu rezignovat, že mnou cloumá vztek. Číše mě paradoxně dříve chránila před afektovaností, která pramení z přílišného pití. Jenže jak by mohla redukovat působení vzteku, který narůstá s každým vypitým decilitrem.
Jsem pouhý křikloun, dravec. Ani jsem pořádně neviděl Michiganské jezero. Proč jsem z prostého rodu? Raději bych se na Riviéře opaloval s Paris Hilton, se vznešenou a krásnou dědičkou hotelového impéria.
Žádné komentáře:
Okomentovat