neděle 31. července 2022

Náhubek

Víte, příteli, byl bych hrozně nerad, kdybyste ten příběh pochopil jako nějakou boccacciovskou historku, která končí v posteli. Něco musíte vědět. Boccaccio je vůl. Boccaccio nikdy nikoho nepochopí, protože pochopit znamená splynout a ztotožnit se. To je tajemství poezie. Planeme ve zbožňované ženě, planeme v myšlence, které jsme oddáni, hoříme v krajině, která nás dojímá.


U přístavních vlnolamů čekalo na Erika ještě jedno závěrečné dobrodružství v podobě šéfinspektora policie, drobného, zachmuřeného muže v omšelém šedivém obleku.



Hodnota času je z hlediska našeho vnímání konstantní stejně jako hodnota něčích narozenin, přičemž záleží jen na okolnostech, provázející příslušné jevy v simultánním orkánu urpůsobení, aby snad mohly percepci hodnoty ovlivnit.


Stála u vrátek mladá holka, sotva devatenáctiletá, s vlasy jako čarodějnice a ve tváři s bohorovným úsměvem, jehož by se zalekl i kominík, protože ten vetknutý, jakoby vynucený úsměv nemohl nic napovědět o tom, že je němá ani o tom, že už stačila vloni potratit.


Nuže, vlastně kupodivu sestra mého žalu, jméno jejíž brala i se s nim potýkala.


Zajistili jsme jim zatím luxusní sídlo k přespání, ale k i postávání během horkých letních dní na balkónech vyhřátých žárem či blízkostí několika rudých sluncí.


Předpoklad, že knihy budou v gotických kvartech, vyvrátil jediný pohled do hloubi nevětraného, jakoby neudržovaného antikvariátu, kde vedle sebe trčely nachlup stejné brožované výtisky klasiků i od moderních vymýváren červené knihovny.


Řekla mi, co lze ve vztahu s ní zlepšit a co nelze, protože jí nejsem hoden, pak pohodila vzdorovitě hlavou a naposledy se nepřítomně podívala někam neurčitě nad bod mého temena.


Místo přivítání mi vlepila facku, jež odrážela její duševní zmatek a manévry výčitek, jimiž si procházela.


Ať už se o sebe snažila pečovat sebevíc, byl to pouhý vítr, jeho závan u supermarketu, který odhalil nedokonalosti jejich stehen, jejích příliš ztučnělý ráz, pro milovníka zaoblených výstupků ihned rozeznatelný jako fatální nedostatek.

sobota 30. července 2022

Asijská bohyně

Rozhodl jsem se využít jeho spánku a oholit se. V tom nebylo nic podezřelého ani nedovoleného. Položil jsem přinesenou břitvu na poličku. Ještě jsem musel sáhnout přes spícího pro mýdlo v síťce nad vanou, a když jsem z kohoutku pouštěl pramínek teplé vody, pohlédl jsem na něj, jestli ho tento zvuk nevzbudil. Když jsem viděl, že se ani nehnul, obrátil jsem se k zrcadlu. Má tvář vypadala opravdu nepěkně, jako u galejníka. Porost ji zatemnil a současně jaksi vyhubla, takže by stačily snad už jen tři čtyři dny a zmizela by pod vousy. Poněkud pracně jsem se namydlil, protože jsem neměl štětku, zato břitva byla neobyčejně ostrá. Muž na podlaze mě opravdu nerušil v úvahách – při holení se mi vždycky dobře uvažovalo – o svém nezáviděníhodném osudu.

pátek 29. července 2022

Zjizvená

"Ani jsem je tolik nemiloval," řekl, "ale myslel jsem, že smutek je něco, co přijde tak jako tak. Jako… když máš plný měchýř, musíš na záchod. A když ti zemřou blízcí příbuzní, padne na tebe žal."

čtvrtek 28. července 2022

Prýštila z ní nadrženost

Litují mladého sebevraha; obdivují se mu; ale nenapodobují ho. On však považoval za velmi přirozené se zavraždit, neboť nenalézal na světě nic, co by ho mohlo uspokojit, a toužil výše. Jeho tvář je ušlechtilá a má krásné šaty. Je mu aspoň sedmnáct let? To je zemřít mladý! Ochromený dav naň stále upírá nehybné oči…

pondělí 11. července 2022

Ujištuji tě, přisáhám... že v těch šatech nejsi tlustá jak pingvín, jak odporná bečka plná slívky...

Souhlasím, že základem komunikace je hovořit vždy a za všech okolností pravdu. Nikdy, za žádných okolností, zčistajasna nikomu do ksichtu nevmeťte lež. I když se jedná o dobře vyvinutou samici odrůdy zrzky! Právě proto, že zrzky jsou citlivé na lži a nachytají vás snadno. 


Říká se: nepřátelte se s vlky. Ale o vlčicích nic takového řečeno není. Dívky s rudými vlásky jsou takové pomyslné vlčice. Ustavičně touží po cukru, po něčem, co naplní její bříško něčím sladkým. To nijak netvoří jejich podobnost s vlčicemi, ty sladké nemusí, ale jinak jsou jako vlčice, na to vemte jed. Očichávají vás, když přijdete po půlnoci z baru, plíží se za vámi, abyste jim opravili hodinky nebo sporák nebo žehličku, a když jim nejste nic platní, vystaví vám bez sebemenších výčitek zavazadlo za dveře a práskne s nimi. Tak jako vlčice se svými milostnými partnery těsně po páření.

Když už ta spousta nesmyslných situací a džouků dosáhne vrcholu a vy ztratíte trpělivost, nemůžete se ani napít poctivého koňaku, protože láhev, kterou jste si schovávali na horší časy, už vyležela oknem na ulici...

Přesto jste vy, slušní myslivci, neustále obětí takových vlčic, jimiž se svět jen hemží.. a možná že je dobře, že se jimi hemží a že se nehemží nehamižnými myslivci.

neděle 10. července 2022

Užívala si nového kluka

Mezi nimi už dlouho nevládlo takové napětí. Erotické, jestli mi rozumíte. Začalo to tím, že jí vzal na výlet k Máchově jezeře. Tři dny se slunili, všude na lesknoucí se hladině rybníku se rozprostírali hnusné fekálie, enterokoky, tři noci hráli ve stanu po nocích karty, zatímco je štípali komáři. Zvykli si i na houpavý pocit, když těsně kolem jejich stanoviště projížděli co půl hodiny nákladní vlaky. Dostala smsku, že byla vybrána do programu uchazeček o vědecký grant. Bylo to třeba zapít. Vyrazili do baru do nedalekého městečka. Ale tu se stalo, že sotva vysedala z auta, ošplíchlo jí projíždějící auto... a její z kaluže pocákané šaty jí tolik zastudily, že odmítala vejít do krčmy a uschnout tam při pití vaječného koňaku. Na radost mu nedovolila vypít ani rezervní flaštičku, co měl schovanou na horší časy v kufru. Vypil by i druhý, třetí, ba i pátý takový půlčík, ale... kdo by ji odvezl do stanu? Zůstali v káře a začali se divoce, statně hádat, zaryla i čerstvě namalované drápy mu pod nos, na hruď, zanechávajíc tam hrubé, řezné klikyháky. Nový kluk si dodával sil na zpáteční cestu, ale ona se kompletně proměnila v nepřítele. Ať už tam bylo mezi nimi cokoliv, přilívala oleje a přisypávala soli do ran. Brzy už zapomněl na její postavu, vnady, na oči jako uhlíky. Chtěl jen co nejrychleji přestat vnímat, tu její odpornou vyřídilku nejvíc. S rosou se ráno probudila na lavičce, její chrápání se rozléhalo až ke kadibudce.

sobota 2. července 2022

Z udělaní se do ní zabouch

Někdy, když zabodnu oči do silnic, říkám si, že je to přece úplná hovadina! Přerušované dlouhé bílé čáry a navádění na jakýsi cíl! Možná že silnice nevede opravdu nikam, je to možná pouhý samoúčel, nesmysl, výplod chorobné civilizace, která už neví, co si počít... tak a podobným směrem se ubíhají mé myšlenky, když pomyslím na Andělu. Andělka má devatenáct let, ale tváří se na dobrých dvaadvacet. Nemá jistě žádné melouny, zato zdravé hrušky, do kterých je radost se ponořit nosem a vtiskat do nich polibky. Její nožky mají zdravou bledost Středoevropanky, její líc zář jako z magazínu. Přesto není Anděla úplně bez chyby. Kouří. Její kouření se stává den ode dne horší. Někdy vypálí i jedenáct cigaret. Nejenže jí pak táhne z úst, táhne jí to i z blůzky. Hubují jí za to, ale co nadělám. Když se holt jeden nechce poučit, nepoučí se...