neděle 28. února 2021

Ty ses tak nikdy necítila?

Děsně mě zajímá, holky, kdy vám začaly kontrakce. 

A co se dělo pak? Volaly jste do nemocnice? Nebo tam jely? Co se dělo dál. Přišla sestřička, nebo jste musely samy někam jít? Porodní asistentka byl chlap? No a jaký? Pořádný kus chlapa? 


Aby to nakonec nebylo tak, že jste musely na císara a váš synek byl v inkubátoru a měl hlavu velkou jako jablko.

Pochopil jsem Brno, slečno

Není nám milé, co smíme, pač co nesmíme, více nás láká. Chtěl jsem pro ni jen to nejlepší, ale jak už to tak bývá, jí to nestačilo! Našla si ojíždeče a po jeho boku kvetla, živená pocitem zakázaného! Chce se mi z ní zvracet, ale nemám co. Znáte to. Když pak naprázdno dávím, představuju si, že jsem se té štětky ani nedotýkal! Nemohl bych se totiž pak na sebe už ani podívat do zrcadla v koupelně.
Kvůli ní prostě jsem a nejsem. A jsem víc stín než člověk. Nechápu, proč se zamilovala zrovna do toho jeho nářadíčka. Poskytoval jsem jí tolik výhod!

sobota 27. února 2021

Kočka

Ta ruka na bocích v ní něco probudila. V prvním mlází jsme se začali líbat. V jejím postkoitálním úsměvu bylo všechno. Vděčnost, lítost, naděje. Neřekla však ani slovo, jen se jí po tvářích valily slzy jako hrachy.

pátek 26. února 2021

Měla o něj hraný nezájem

Avšak pod vlivem vína jsem si říkal, že šukat ji by nemuselo být marné! Pozoroval jsem ji celou noc. Vlasy se jí leskly jako ořech, dokonce i způsob, jak zacházela s příborem, se mi líbil. A taky tančila jako Rusalka!

čtvrtek 25. února 2021

Viditelnost

Četba je mi ještě ze všeho, z čeho se mi dělá zle, nejsnesitelnější. Když občas listuju v časopisech a tiskovinách, mám v sobě rovněž cosi z dopadeného zločince, ale především něco z člověka triumfujícího nad tajemstvím, o němž vím jen já sám.
Nejhorší jsou ty moderní tituly. Všecky ty provařené úsměvy smutných mužů a snaha zaujmout bohem a druhou světovou válkou, nebo cizelérským jazykem.
Samozřejmě žertuju, Formánek je jediný náš současný autor, za kterého se nemusíme stydět. Ale furt je to lůza. V porovnání s tím, co by se dalo. Životu stále znatelněji páchne z úst. A já mám strach, že mě jednou někdo při mých pocitech odhalí. Můj život jsou neustálé pokusy nebýt odhalen.
Našel jsem si oblíbenou kočičku. Přistihl jsem se, jak ni na ní zkoumám každičkou pihu na tváři, jemné žilkování na rukou, každý vlas. Jako bych ji miloval. Ale je jí nicméně jen osm.

středa 24. února 2021

Pět koleček

Ještě nikdy jsem neviděl směšného člověka, přestože na většině lidí, které pozoruji, je všechno směšné.

úterý 23. února 2021

Teplota

Kdo žije každý den prohlížením nahatic, byť jen o několik málo okamžiků víc než ostatní, setká se na konci s celým životem na pornografickém serveru.

pátek 19. února 2021

Materiál strachu

Věřím v zázraky, ale ještě víc věřím, že lidé zázraky potřebují. Narodil jsem se do doby, kdy listy dubů ševelí o tajemství. Ne další informace, jen že moc chtějí znát nějaké TAJEMSTVÍ.

čtvrtek 18. února 2021

Popěvuje si bez kalhotek

Cože dneska, v cyberdobě pokroku, dělají dělňasové? Někde se přede len, jinde strouhá dřevo, tam brousí optická sklíčka... a někde melou mouku a někde pečou vdolky a úplně nejčastěji šukaj holky! Tak vivat této deklasové klase. Protože není hezčí pocit než naplňovat nějakou pořádnou vědkyni pouhou svou přítomností. Její učená hlava jí jde kolem. Nejde ani tak o předehru jako spíš o následnou hru lásky! V ní je dělník lepší prostého bankéře nebo opelichaného teoretika strun.
Ano, je mezi jakýsi znatelný společenský rozdíl, ale ten je rychle smazáván, když dívka bývá uspokojena.
Celkem vzato ale se neděje nic převratného. Dnešní pracovní infrastruktury veskrze hlásají jen to, aby se honem a pokud možno nenápadně dalo jednomu, co se vzalo druhému, postavit chuďase z třetího světa na místo čůráka z korporátu a tohoto nutit, aby si pro obživu své rodiny a milenek hledal jinou kořistnickou práci, zatímco Nůžky se dále rozevírají. Není tedy již klasického proletariátu a není intelektuální třídy. Jsou jen vychcaní a obchcávaní.

úterý 16. února 2021

Myslela jen na neslušnosti

Nakoukla do kanceláře. Dnes měla na sobě tenounké minišaty na ramínka. 
"Nepotřebuješ něco?" zeptala se. 
"Přijde na to," dostal jsem ze sebe.
Sevřela rty, ale nezamračila se. "Myslela jsem kávu nebo tak. Pochopitelně.“
"Pochopitelně," zamumlal jsem a konečně procitl z erotična do reality. "Ledovou kávu, prosím.“

Udělali jsme, co si od nás žádala pokročilá doba (myslel jsem na to, abych se nevycákal do ní), oblékli se a vyrazili ven z kanceláře. Šli jsme uličkou po prastaré dlažbě a snažili se nevyvrtnout si kotník. Hospodu jsme našli hned, uvnitř neseděl snad nikdo, všichni, kdo sem dnes zašli, popíjeli nebo jedli venku, s rouškami na půl žerdi. Byl čas tak na pozdní oběd nebo velmi časnou večeři. Obsluhu tvořil obzvlášť hnusnej panák středního věku a pak takový náramně vyrovnaný mladík v bílé košili a černé věstě, který se tvářil velmi znuděně. Hrál asi go na mobilu, nebo co to bylo za deskovku, jak jsem měl možnost kouknout mu do displeje.
Sedli jsme si ke stolku a za chvíli se mladík přiloudal. Nesl velký džbánek piva pro mě. Hned jsem jej odkázal do patřičných mezí.
"Heleď se, mladej, já nepiju... a tadyhle slečna pije jenom červený víno!"
Sekretářka se naň přátelsky usmála, odhalujíc řadu perfektních zoubků. 
"Tak to je jiná, pane. Hnedle vám donesu ledovou minerálku a tadyhle... vaší přítelkyni autentický Pinor Noir.
"Radši sebou hoď a není to žádná moje přítelkyně, to už by kurva stačilo," křikl jsem na něj.
Ale to už jsem volal do jeho zad. Odkráčel, jako by se nechumelilo.
"Neměl bys ho tak ponižovat, Jirko," domlouvala mi. "Však víš, že se nechováš úplně podle Gutha-Jarkovského. Někdy jsi pořádné hovado," už už jsem chtěl něco namítnout, když dodala, "ale to se mi na tobě právě nejvíc líbí!"

pondělí 15. února 2021

Zručná služka

Mohla mít klidně jizvu na čele nebo bradavici na rtu. Ale pro mě to byla ta nejpřitažlivější kočička, kterou jsem kdy viděl. Táhlo jí na dvaadvacet. Ležela na sofa a vzlykala. Chtěl jsem jí to dát pořádně vyžrat, ale teď, když jsem viděl prosebný výraz jejích uplakaných očí, zjihl jsem jako sněhulák. Povídala mi, že se do něj prostě zamilovala. Byl tak krásný, plakala. To jsem už pochopil. Nedalo se přeslechnout, že to byl takový krasavec, že moje vlastní snoubenka se třikrát týdně vyplížila tajně z domu pryč, aby se s ním mohla sejít v hnízdečku lásky, kteří si ti dva někde vybudovali... A navíc jsem ho znal. Byl to můj dlouholetý spolupracovník. Dokud neznal Věru, nic nemohlo narušit pohodu našeho vztahu. Ale sotva ho jednou uviděla, nemyslela už na nic jiného. Zamilovala se. Nemůžeme nepřiznat, že byla kapánek oligofrenní, protože Zdeněk byl vždycky trochu jiný. Měl jsem tušit, že bude působit problémy. Tím, že byl tak krásný, budil v ženách vytrvalou touhu, častokrát si před ním sundávaly gaťky i ženy již ve věku, dá se říci vyzrálé, ale on na jejich slastné vrnění a výkřiky odpovídal pouze přirážením trupu. Nebyl schopen lásky, a tak se ubíral životem jí nedotčen, schopen pouze pohlavního aktu.

Prý když mu bylo patnáct, mu to přišlo boží. Pak ale pochopil, že tím ztratil celou dimenzi žití! Idiot!

neděle 14. února 2021

Laskavým teplem vléval se do ní a pak se do ní bouřlivě vlil

Povím vám něco, co neví živá duše. Příhoda, která mě zlomila na duchu i na tělu.

Táhnul jsem to s jednou holkou kdysi. Jmenovala se třeba Aňa. Byla dobře situovaná a z její ofinky voněla různá drahá mýdla. Ze mě zas v té době zaváněl charakteristický pach vypitého alkoholu. Potkal jsem ji na pařbě. Pověsil jsem se na ni a začali jsme spolu randit. Přišla na to, jaký jsem, asi po týdnu. Do té doby to bylo všechno v cajku, ale pak objevila, že vedu víc než jen jeden prostý a srozumitelný život. Začaly jí do plánu zapadat všecky díly skládačky a vší silou se snažila vyprostit z našeho svazku. Když už to vypadalo, že uteče mimo město, přišla za mnou a třásla se na celém těle. Nadávala mi do ďáblů, snažila se shodit před všemi přáteli (i když ti to o mně dobře věděli) a vyhrožovala, že pošle dopis mým rodičům, ve kterým jim vyloží, co jsem za synáčka. Podíval jsem se na ni pobaveně. 

Začala se ještě víc třást a pak se stalo něco, co jsem nečekal. Vytáhla z kapsy bouchačku. Samozřejmě jsem nevěděl, co to bylo za zbraň, ale vypadala skutečně. Roztáhl jsem před obličejem prsty obou rukou a klekl si na zem. To gesto bylo dostatečně výmluvné, mělo jí naznačit, že se vzdávám! Že mě může sice zastřelit, ale bude to jen pomsta. Že lepší bude, když si prostě od sebe dáme pauzu, když se rozejdeme... Trvala na tom, že se musím vzdát svého parazitického žití a objevit s ní možnosti žití autentického. Její krásné, nakadeřené, světlé kaštanové vlasy se třpytily jako čerstvě umyté a tehdy mi připadala tak vážná, že jsem jí vše odkýval a řekl, že se tedy všeho vzdám a vykročím spolu s ní vstříc životu, jakkoliv těžkému a nepohodlnému. Asi po týdnu jsem udělal zas něco, co překročilo veškeré meze a ona jen s obrovskou slzou na tváři nasedla na rychlík do Děčína a odjela...

sobota 13. února 2021

City ujídaly z její rozkoše

Doráželi na sebe ležmo jako agresivní druh medúz, v kakofonii zvrácenosti o sebe třeli svá těla, dokud neupadli v sladké vyčerpání, dokud se její skulinka neorosila šťávou. Rozdávali si to napřed na kachlích, pak na stole, pak přešli zběsile do vany, kolem které voněl kafr. Připomínala diviznu, byla vysoká a plná klásků, jež bylo možno urvat.
Jen se sousedem se zjevně nepohodli, často totiž hlídkoval před jejich oknem - co hlídkoval, přímo okouněl. Dovoloval si na Jitku, když šla sama, bez něj, bez ochránce, do drogérie pro tampóny a dokonce si na ni jednou došlápl, když fotila prolízačky na dětském hřišti. Byl to hotový nácek, ukázkový kokot, který se lepil na každou sukni a na něj se zas lepily všelijaké zhovadilé nápady. Jeho tatík vlastnil nejvetší kravín v teplicích a on se nosil jako jeho plnohodnotný nástupce. Hověl hraní her na Amize a stravování se po laciných hostincích, kde nikdy neopomněl zkusit krkovičku. Jeho vyholená hlava byla pověstná tupostí a unáhleností a taky tím, že vše vzdala, aniž se hlouběji pokoušela o vylavírování z problému.  Kvůli otci mu ale nikdo žádný chloupek nikdy nezkřivil, protože stačilo ukázat a viník, třeba narafičený, by si v kraji už neškrtl.
Jetelová hlava pantáty ostatně se chlubila stejnými poraženeckými rysy a zpod očí jí svítil tentýž naivní mdlý lesk člověka, který si o sobě myslí, že je ve všem nejlepší. Hmota mozku v nich byla mrtvá, toť jisto, ale ze zákona zachování energie víme, že někde být musela - ale kde, na to jsme my, staří mazáci, dosud nepřišli.
Jitka byla jako kotě, vždy přítulná a když došlo na lámání kůrky, nikdy srabácky nebrala do zaječích, ba naopak často si nechala vzít svůj dílek, aby mu byla prospěšná. V opilosti jsem ji párkrát uhodil, ale kdo je svatý, ať hodí šutrem.... nikdy se přede mnou nemusela plazit jak pes před pánem, ale někdy to udělala sama, ze své vlastní iniciativy. Bral jsem ji do kaváren v době, kdy řádila epidemie čínské chřipky a důrazně jsem ji nabádal, aby v kabelce nosila respirátor - mohla tím zachránit něčí - i svůj - život. Ve mně naopak byla prudká manýra. Tvrdil jsem, že mám každého rád, ale doopravdy jsem každým pohrdal... ona byla lehká jako pírko, kdežto já zvedal závaží. Ostatně jsem jí dobýval dlouze a každá dobytá píď mě stála hrozné, ba horečné úsilí. Dávala mi na srozuměnou high-fivem tou její pacičkou, že jsem jediný, na kom jí záleží, a to ještě dřív, než byl high-five v módě.
V předvečer našeho prvního rande mi volala na mobil a ptala se, jakou si má vzít stuhu do vlasů. Něco jsem jí nakecal, jako že na tom valně nezáleží, že důležité je, aby přišla ona osobně, její duch... a pak, když nakonec přišla, měla ty vlasy stočené v drdolu a do toho zaháčkovanou takovou ošklivou ozdobu - jehlici, že vypadala jako topinka napíchnutá na rožeň, chybělo jí už jen potřít česnekem a nechat ji tam napospas jinému pánu... zhnusila se mi, ale sotva jsem vypil několik sklenek arménské desetileté whisky, bylo mi už jedno, jak vypadá a toužil jsem ji jen ochutnat. V té trapné úpravě nebyla ani hezká, ale ocenil jsem její pěstěné nehty a taky dekoltáž. Měla mnoho co nabídnout obyčejnému mládenci - a i ona asi byla podobného mínění. Ten večer mezi námi proběhl průlom - otevřela se mi jako dosud nikomu přede mnou. Jsem tomu dodnes rád, že mám její věneček v úschově. Chodili (vlastně spali) jsme spolu čtyři měsíce, rekordně nejdelší dobu, se kterou jsem kdy s nějakou kočičkou byl a připoutala se ke mně natolik, že ji její otec vydědil. Jeli jsme pak do Španěl, kde jsme plánovali návštěvu kostnice, ale k té už nedošlo. Umřela ve vlaku na problémy spojené s mozkomíšním mokem, sotva třicet kilometrů od Bilbaa a pověstné mučírny v něm.

pátek 12. února 2021

Zalekla se ostrých hrotů svých prsou

Kudy z baru zpátky,
ho prozradily zvratky

Peníze, peníze jsou všechno. Bez peněz není dobrodružství. Proto žiju jak moucha. Ale snad i moucha má život dobrodružnější než já.
Nejsem mladíček, abych se živil pouhými úsměvy. Ale jsem člověk čistý a pokorný. Proto k ní přistoupím a vysvětlím jí, že pokud chce dupat, musí mi to naznačit rázněji! Např. "Ojeď mě," pouhé toto sousloví by mi postačovalo...

Vypadala jako dívka, která na mužích miluje především ptáky. Pohled zasněný, zahleděný jakoby do prázdna a krátké vlasy uličnice. Je věčně zasněná a nedočkavá, protože jen jeden ze sta ptáků odpovídá jejím požadavkům, je dost dlouhý a masitý a černý, aby jí uhnětl kvalitní orgasmáček.

Nebyl to ten typ holky, který bys s chutí oprcal, když ti po panácích meduňkovice se vzlyky v bezvýrazné tváři vyzradila, že jí ve třinácti pohlavně obtěžoval nevlastní fotr.
Ne, naopak. Byla bílá a nepohlavní. Jako nějaký hnusný papír. Vyžilá, vyšší a hubenější než ty cácorky, které ti nestojí ani za pohled. Měla příliš dlouhé prsty, které ji bez ustání šermovaly před kozami, tedy před tím žehlícím prknem. Temně rudé nehty, zahnuté a špičaté jak šavle. Celkově vypadala jako škaredá upírka ze Stmívání a její vůně připomínala spíš nějaký stojan s barvami a plátno, na němž se rozprostírá olejomalba mísy s ovocem. Nestála ani za přivonění, natož za ošukání.

------------------------------------

Jeho tvář hubeněla a nabývala podivného tvaru. Spodní ret poklesl a řídké bledé vousy nespoutaně trčely. Nemiloval zrcadla, miloval krásné bílé půlarchy narovnané na stole a určené k tomu, aby byly popsány úhledným drobným písmem různých odstínů. Lidi přecházeli po chodníku a byly to živé adresy, na něž se vysílaly dopisy. Kdokoliv z těch lidí zítra mohl stát před jeho okýnkem.
"Přál bych si s vámi mluvit ve věci té a té... ohledně... mého důchodu. Mého dluhu. Splátek mého domu."
A tehdy i on ví, že život je krásný. Protože bezstarostný. Možná že někdy byl ve válce s klienty, ale přece jenom nebyl Napoleonem. Ale kde se poděli ti, kteří za něj ty skutky vykonávali? Generálové, knížata? Dnes ani jejich hrobu nenajdeš. Padli a zahrabali je. Dokonce do nějaké jámy je s dvaceti jinými uvrhli. Tady ležte a v prach se rozpadněte. Ne tak jako Napoleon. Ten má pořádný hrob i s náhrobkem. A jen to jméno stačilo, aby šel pamětí potomkům až dodneška. Na něho, úředníčka Gabriela, si ani čokl nevzpomene, až v osmdesáti chcípne.

čtvrtek 11. února 2021

Jak možno milovat lidstvo, nemilujeme-li člověka?

Proč ji vlastně miluju, když je na ní všechno jen kýčovité a špatné? říkal si. Byl chorobně nešťasten a zároveň chorobně dojat šancí, že by si v Itálii zašukal. Její střevíčky s černými pásky kolem nártů... jež by vlnky omývaly na nějaké přímořské pláži... viděl a cítil již necudný sex doprovázený melodiemi neapolských písní.
Zhubl za poslední rok, jako by měl souchotiny. To dělaly ty jeho chorobné výplody, zoufalé myšlenky. Celý rok neměl ženu a ona... ona měla každý týden kluky tři. Ten nepoměr ho děsil, ale zároveň mu dodával odvahy. Když přijímá téměř každého, snad jeho nepošle ke kopru, snad jej neodmítne... navíc teď spolu zkouší. Mělo by to jít. Ne - ne, musí to jít, utěšoval se.

Třeba takhle to vypadalo, když zkoušeli hru. Něco od Bunina. Něco nasládlého, v blažené celodenní rutině za okny tloukl slavík a radiátor v prochladlé (divadelní) místnosti ospale bzučel...
Josef: vlasy má tuhé, skoro koňské, obočí jako uhel, zuby bělostné, s kořínkem, jak se říká
Filipa: pěkně rostlá osmnáctka, bohatá, stmívá se jí brzy v hlavě, když vypije pár koňáčků, snaží se být dabérkou

"Musíš na špičky, abys mě políbila, chápeš to, ty huso?"
"No chápu, ale.. bohužel to neudělám, poněvadž mě bolí šlapky. Celé tělo mě bolí od té doby, co se na mě pověsil ten ožrala v tramvaji..."
"Měla jsi přece pepřák, vystříkala jsi mu tu tubu do ksichtu celou, nechápu to," oznamoval zoufale Josef.
"To sice jo...," ve tváři se jí mihlo znechucení. "Ale přesto na ...několik vteřin, však víš... se mě držel, visel na mně... cítila jsem ten jeho plesnivý dech... a pocucal mi ucho, víš, ne?"
"Mazej na špičky, nebo uvidíš," vztekle se obořil.
Zakabonila se (nebo to byl chichot?) a skutečně se na sekundu vyšvihla na špice, líbla ho na nos, dupla zas na chodidla a řekla, že o nic nepřijdou a soutěž vyhrají. Ale že teď musí jít memorovat na státnice, ty mají přednost před divadlem.

----------------------------------------------------------------------

Vždycky ji fascinovalo slovo grafik, ale po osmnácti letech strávených v kanceláři, děláním kalendáříků pro advokátní firmy a předvádění se po výstavách a vernisážích, z té vášně nezbylo nic.
Vydělávala slušně, neuměla ale s prachama. Koupila si byt, i když váhala a i když za to, co vydělala, mohla mít dům jak hrad i s garáží (podhradím). Udělala si z jedné kuchyňky malý ateliér.
Měla desetiletou dcerku, Lýdii, její zlato, lásku jejího žití.
V tom bytě, kde teď spolu žili, předtím žili dost snědí sousedi. Pracovali, jak se jim chtělo, většinou na pracáku a vůbec žili dost neuspořádaně. Ten byt páchl lidskou močí, kočičí moči a zvratkami malé snědé slečny. Jediné, co si neodnesli pryč, byla obrovská palanda, potažená sítí pavučin a kout, v němž trůnil pravý kočičí záchod.
Pak tam zůstala ještě ta namyšlená černá kočka, která sedávala na stolech a na prádelníku a pozorovala je, ale utekla pryč, kdykoliv se k ní Lýdie přiblížila a snažila se s ní skamarádit.
Začala chodit na tancovačky, protože jí samota lezla krkem. Tam se sblížila s Vaškem. Byl to normální chlap s nepříliš nadějným mozkem, ale občas jí přišrouboval poličku na hrníčky a dobře šukal, a to jí úplně stačilo. Občas jim taky přihodil nějakou tu kačku, aby vyžily a snažil se mít Lýdii rád, což nebylo snadné vzhledem k tomu, jakou měla ta holka vyřídilku.

středa 10. února 2021

Nemám, co bych ti darovala - kromě smutku

Ty podmalované, bludné pohledy žen v barech. To ne na panácích, ale na těch pohledem jsem závislý, myslíval jsem někdy. Všiml jsem si jí. Jako kůl v plotě tam seděla u růžové sodovky s citrónem. Nožky měla prvotřídní, tělíčko také, ale její oči byly jaksi starší než ona. Kam je položila, tam stály trapně a čas trvalo, než je přesunula zas dál. Jestli tvář je obrazem duši, ta žena neměla duši jemnou a křehkou... ale asi za to nemohla... hlavně že byla mrdózní.
Kompozice v ní nebyla, pomyslel jsem si po dlužším zkoumání. Nebyl tam celek, a to bylo děsivé.
A také její úsměv, jistě je mnoho druhů úsměvů... k některým patří přivřené oči... rty vykulené, smíškovské důlky na líčkách... ale k tomuto úsměvu se nic nehodilo víc než lopata hrobníků.
Ten úsměv nepatřil nikomu a patřil všem.
Okamžitě jsem přišel blíž a vzal židli. Podívala se na mě a pak se zas dívala netečně na skupinu tanečníků. Na diskocvoky.
"Ty nejsi jedním z nich," pronesla zádumčivě a stále s těma očima ježibaby vostřenýma v dav.
"To nejsem, má paní. Jsem tu vlastně kvůli tobě, zaujala jsi mě," pronesl jsem svým nejsvůdnějším tónem.
"Ty mě ne, jsi nadutec, ožrala a proutník."
"Ale tak", začervenal jsem se, "zas to nemusíme hrotit. Myslel jsem, že si zatančíme, má paní. Nic víc."
"Nic víc," zasmála se a podívala se zas po mně očima zmijí.
"No možná, kdybys měla zájem, můžem si maličko užít. Bez vyhlídek na vazebný vztah."
"Do toho jsi ještě vtipálek," uznale pokývala hlavou. "Nechám si to projít hlavou, pokud mi splníš jedno přání."
"Jedno? Klidně i několik. Jsem znám tím, že dívkám plním všechny sny."
"Prosím tě jen o jedno. Drž hubu. Radši jdi k té macaté holce a plácni ji přes zadek," uchichtla se a ukázala nosem k nepřehlédnutelné slonici, která tančila čtverylku s podobně tělnatým mládencem.
"Pokud přistoupíš na tělesné sblížení, nic mi není míň proti mysli. Jako by se již stalo," s těmi slovy jsem se sunul k té prostorově významné dívce a už jsem vytahoval ruce z kapes, když tato se otočila.
Byla to Martina a byla pořád tak krásná, její vlasy byly stejně kudrnaté jako před léty a její ouška pořád připomínala ouška ohroženého mývala. Má bývalá přítelkyně, se kterou jsem bez diskusí prožíval ty nejdivočejší orgie, jaké si jen dvacetiletý chlapec dovede představit. Tehdy ale bývala hubená jak proutek. Proboha, co se to stalo? Jak se to jen stalo? Přibrala dobrých osmdesát kil... Mé zmatení, její úžas a jistě i značná dávka radosti, že mě zas po letech vidí, muselo u nestranné pozorovatelky, u té nádherné mušličky, která se mnou projednávala oboustranně výhodný obchod, vyvolat přímo dávku neuhasitelného smíchu. A přece jsem věděl, že musím udělat, oč mě požádala, že musím navzdory vytrvat v úkolu, i kdybych tím u Martiny klesl až k pláči. 
"Eh, zdravím, jak se máš, Em?"
"S., co ty tu, ješkote?" Její oči hřejivě hřály. "Panečku, to je let. Jsem tu se svým manželem, s Alfredem."
"Čest," pronesl hrubý hlas námořníka.
"No nazdar. Víte, já tu jen potřebuju něco udělat - tady Martině - a zas zmizím." 
"Ona si nic nenechá líbit, viď, zlatko?" štěbetil jako teplý kapitán na grogu Alfred.

úterý 9. února 2021

Zná svou skutečnou hodnotu

S dětmi jsem mívala kříž. Nejmladší měla každou chvíli rýmu, Dora zas měla nežit a podobně. Z nejstaršího Hynka vyrostl rozhazovačný lajdák, o kterého dopis domů jsme jej museli pokaždé prosit. Kdybych neměla děti, bylo by všechno jinak. Měla jsem je prostě moc mladá a jestliže jsem nebyla vzornou matkou, utěšovala jsem se, že jsou i horší. Za svobodna jsem mívala v úctě manželskou důstojnost, ale záhy jsem v ni přestala věřit. Všude jsem viděla jen klam. Když v této tradiční disciplíně panuje láska, může představovat zázrak, jinak je to čiré peklo. Jednou mě manžel ztloukl, až mi zlomil hřebínek ve vlasech a kdyby nepřišla Dora, byl by mě snad zabil. Tehdy jsem byla s nervama v kýblu! Bůh jako vždy, když jde do tuhého, přijal podobu mlčení.

Byla jsem krásná, až to k víře není, ale to nestačilo, aby mě nepotkávala neštěstí v podobě chlapů, slabochů, ožralů, feťáků, kteří se mi chtěli dostat do gaťek, do prošívaných švýcarských spodniček. Nic naplat. Nevídaný talent se sloučil s fantastickým vzhledem a prohnal mě školou utrpení...
Stejně jako si idealizovali mou tvář, stejně si vyfabulovali i mé tělo. 
Má psychika nebyla v žádném případě inferiorní vůči mužům. Dnes je to ostatně tak, že můžeme chovat krávy, chodit volit i vést firmu se stomilionovým ročním obratem, stejně jako pánové!
Mé jediné téma bylo... štěstí, ženské štěstí. Nemyslela jsem si, že jsem v něčem dobrá, a tak jsem prokrastinovala víc, než bylo zdrávo. Dívala jsem se z okna, čmárala si různé coronavirové obrázky. A strašně jsem se divila, když muži na lavičkách připínali pohledy na mé pružné boky, kdy mě pohledy vysvlékali, když jsem spěchala na dostaveníčko. Už tehdy jsem byla milenkou všech a všichni soudní muži by byli toužili svými tvrdými polibky za horkých večerů umlčovat mé výkřiky! Až mnohem později jsem pochopila, že nejenom jsem byla dobrá, byla jsem nejlepší! V jednoduchosti je krása, a tu já uviděla až kolem třiceti. Pak jsem si teprve začala užívat sex tak, jak jsem si ho vysnila jako rozpustilá šestnáctka. 

pondělí 8. února 2021

Eso v kalhotkách

Byl jsem kdysi na nádraží a všiml jsem si dvou slečen. Jedna vypadala jako cosplayerka, kterou baví výlety do hor, spaní pod širákem a jiný druh spaní s chlapci. A ta druhá, trošku starší avšak tichá, v sobě spokojená žena s nádherným perským profilem vypadala, jako by na tom nástupišti byla sama, vypadala skoro, jako by život prožila bez milence. Ta druhá byla její odvařenější verze. Mohly být sestrami.

Bylo by hrozné pomyšlení, že by to všechno, celý ten vjem slečen, bylo jen nějakýma drogama, že by to byl jen blábol vysmaženého mozku, po kterém by mě čekalo bolestné vystřízlivění. A přece to tak téměř jistě bylo. Slečny vlezly do vlaku a ujely.. asi někam do Olomouce. Nikdy jsem je již nepotkal. 

Což vlastně není tak docela pravda... potkal jsem je asi o tři hodiny později a stali jsme se nerozlučným týmem. Dělal jsem s nimi téměř vše, co se dá s mladými děvčaty dělat. Ukázalo se, že opak byl pravdou a ta Peršanka byla prasátko, kdežto ta cosplayerka byla nevinná jak lilie. Nevím, jak jsem se mohl tolik zmýlit, leč stalo se. Zaplatil jsem nejvyšší daň.
 
Zkusil jsem to totiž nejdřív na tu moudřejší a po týdnech randění jsem jí nestačil. Byla jako saň, pořád chtěla souložit a ještě jak. Byla také jednou z těch odpudivých dam, na pohled třeba milých, tolik milých a i krásných, které se do všeho sraly. Nikdy jsem nezažil podobné výmysly. Musel jsem utéct za její sestrou, která nevěděla pořádně co s nohama! Hlavně že měla plnou skříň různých pofiderních šatů a dresů, aby na CONech představovala elfku nebo kentauřici.

Když už jsem jí měl dost, asi po týdnu, rozhodl jsem se, že nechci, aby chodila po planetě. Rozhodl jsem se i, jak jí odstraním. Původně to mělo být rychlé, ale pak jsem se rozhodl pro čistou práci. Chtěl jsem ji omotat ten kus hadru, co neustále nosila, kolem toho jejího tenkého krčku... člověk se nemůže bránit, ani křičet, šátek tlačí na krční tepnu... a pomalu z něj vyprchává žití. Tak to dělávali Tágové v Indii.

neděle 7. února 2021

Beze slova



Sedni si do svého křesla, hoď si macatou nohu přes nohu a buď, prosím tě, zticha! Tvoje kozy a zadek představují celou tvou osobnost.

Mrdám na stereotyp, že přitažlivá žena musí být štíhlá. Já mám 90 kil a po každém představení mi stojí před šatnou armáda nadržených hochů.

pátek 5. února 2021

Blábol vysmaženého kytaristy

"Tvůj pot je jako parfém," říká on.
"Hm a není ti teplo?" 
Zvedá jí tričko a v tu chvíli se zvedá celá Klára.
"Já radši vyvětrám, jo?"
"Ne, počkej."
"Já tu pořád cítím cizí vzduch..."
"To se ti jen zdá. Vydýcháme si ho spolu."
Sleduje každý její pohyb i ohyb. Snaží si vybavovat, kdy naposledy vypadala vzrušivě jako z porna, jako teď.
"Mám pocit, že už jsme dlouho nesouložili," pronesl do ticha.
Klára stojí zaražena před oknem. "Pavouk?" snaží se uhodnout Jonáš.
Je celá ztuhlá, ale kolem žádná pavučina. Jen odraz tváře ve skle.
"Za oknem," odpovídá dutě Jana.
Tvář není odražená, za sklem čumí lesklý ksicht.
"Vždyť je to jen fasáda, ozdoba na arkýři, tvar stařecké hlavy dopadá přímo do pokoje, přes den zaniká, ale v noci vyniká. Zblízka akorát tvarovaná omítka s prohlubněmi místo očí, podobné zdobí skoro každý dům z té doby. Teď je vidět kvůli lampy, přes den se asi dá přehlídnout," navrhuje Jonáš, proč ji zatím ještě neviděli.
Tento detail jí unikl. Co detail? Věc jako kráva. Ta to teď posrala. Tohle přece nebylo ve smlouvě. Jak coura jsem dělala přesčasy dva měsíce. Teď bude muset bydlet s Kristem čumilem, zatímco u tety neusnula v místnosti s krucifixem.
"Jak piča dělám v té restauraci každý den," křičí.
"Poď sem," kňučí.
Dívá se do jí očí. A teď tuhne zas on. Nepřítomný, neproniknutelný pohled. Je tam někde zapadlá v hlavě a žádný podnět tam nepronikne.
"Ty jó, takový bonus. Kdo by čekal, že si to tu pronajmeme s uměleckým dílem."
"A co s tím teda chceš dělat," ptá se Klára.
"A co bys dělala ty?"
Chce vědět něco konkrétního? Přitakat znamená prohrát.
"Mhm, já bych to nechal, můžem to ukazovat návštěvám."
"Ty oči budu cítit pořád. Když budu nahá, když budu odpočívat."
"Můžeme mu dát jméno."
"A myslíš, že tu s tebou budu spát?"
"Poď sem," chce ji obejmout. Ona stojí a z toho objetí jde chlad. Jako by ani nedržel kundičku, spíš se jí sotva dotýká.
Sledují se zblízka, ale pohledy si nerozumí.
"Neboj, zvykneš si. Vždyť je to jen ozdoba, nekouká."
"Nezvyknu."
"Na chatě jsme měli fotku fakt podivného zbojníka s takovým pohledem, který jako by procházel zdí - a taky jsme to s bratranci přežili."
"Ale já si nechci zvykat, Jonáši, pochop to. Já nechci, aby mě Kristus očumoval!"



Vypozoroval jsem, že je v každé ženě, třebas rozsochaté jak křížovka, jedna věta tajenky, bohužel se k ní musí prolézt všemi těmi čtverečky.

Příslušet, to je banálnost, být na cos hrd, toť nesmysl, i pýcha je totiž břemenem. Nespolčovat se ani se sebou samým, oddělit se od sebe stejně jako od druhých. Koneckonců gilotina nás čeká zítra a když ne zítra, tak pozítří.


Jeho tvář oživoval jakýsi půvabný rys utrpení... takového toho utrpení z utrpení, jaké vídáme ve tváři mocných ožralů, když už člověk trpěl příliš mnoho. Ohlašoval se ve stylu: nač doufat?

čtvrtek 4. února 2021

Marná jako nehledaný prs

Můj tatínek byl v mém nejútlejším mládí zneklidněn destruktivními složkami mé povahy. A tak mě dal na ryze konstruktivní životní dráhu - měl jsem se učit zedníkem.
Ale sotva jsem se naučil nahazovat, začal jsem chlastat a zůstal jsem u psaní blogu.

Snítka vavřínu ve vlasech vítězů.. by bez zdolání překážek byla bobkový list k přípravě svíčkové na smetaně... drsný je jen ten, kdo dělá ne těžké, ale nemožné!

Pod oknem stojí roztrhaný člověk a jeho obličej je zrovna tak pomačkaný jako prostěradlo po sexu se sekretářkou.

Je příjemné spát s mladými kočičkami, co umí polechtat, ale příjemnější je nespat.. jen se ožírat v báru a myslet na poslední dny člověka!

středa 3. února 2021

"Jsi řecká nula, čistá vize."

Na náměstí toho průkopníka vzduch voněl šťovíkem, kyselinou, intimní toaletou žen, rybami, rtěnkami, samozřejmě i vuřty, no, ty přece musí být u stánků přítomny, pečené vuřty Asiatů s českým pasem. Dlouho jsem jen tak stál nehnutě, abych nasál celou tu atmošku tak nějak globálnějc. Ona se vybavovala se spolužačkami ze střední, co si hrály na kovářky. Cestou přesunu jsme potkali prostitutku, byla tak krásná v bílých šatech. Chvíli jsme pili na té lavičce u bludných kamenů, kterou jsem kdysi tolik proslavil, ona křídla - jak ta osmnáctka, co si ji pamatuji ze Stodolní -, já finskou vodku (bez reklam) a krušovická piva. Líbali jsme se, propleteni jak úhoři, její prsa tak píchala do očí, až jsem z nich měl mžitky. Když jsme se nelíbali, nebo když jsem náhodou viděl jasně, šli jsem do vrchu k haldě Ema a její vlasy se dotýkaly líhně hvězd. Však nám zas smělo být osmnáct. Aspoň jednou v životě znovu. Zdálo se mi to jako včera, kdy jsme si byli blíž. Nedaleko od haldy jsem s ní vlastně onehdá dováděl a ona měla tehdy tak hebkou kůži, že když pila Červenou poezii, jako by to víno lila do skleněné trubičky. Vysvětlovala mi, jak ji všichni zklamali. Jak si vzala Pavouka (který později skočil z budovy), aby se s ním o dva měsíce později rozvedla. Jak jsem jí zničil život. A všechno bylo vůbec nějak úsměvné. Oba jsme se chichotali. Měl jsem chuť ji stisknout víc, ale ty polibky i tak patřily nebi. Nakláněla se ke mně blíž a blíž, tak jako kdysi. Jak jsem byl už trošku sjetý tím ketaminem, vnímal jsem její hluboké, citlivé oči jako jediné ohromné oko, jako střed oka v nějakém rovnostranném trojúhelníku, v němž ona prozrcadlovávala se vzpomínkou k dávné minulosti, kde jsem snad byl někým jiným, dlužno dodat, že snad i někým lepším, i když vím, že na dobrotě valně nesejde. Byl jsem jat touhou ji nevhodným způsobem ošahávat po celém těle a pak ji ojet jako kurvičku, kterou nebyla, ale věděl jsem, že by to bylo zbytečné. 


Nesnáším lidi, co se vysmívají nám, jinak orientovaným. Říkal mi onehdy, že jsem jiný než ostatní básníci, ti prý mají měsíční světlo a černé hvězdy a rozmlouvají tady s těmi sochami... Ukazoval na dřevěné plastiky. "Vy nejste básník, vy jste, člověče, sebevrah", tak mi to řekl... říkají mně to častěji a já se jen směju... nemůžete mě sledovat do mých vysněných světů, vzkázal bych jim... imaginace je skutečnější než vše, co vidíš kolem! V představách jsem všemohoucí... tady v plesnivějících hadrech opřen o popelnici nemůžu ani oprcat tu kozatou osmáctku, kterou vidím se vlnit za okny diskotéky... tu kozičku, tupou a o druhé ranní zgrcanou a zvlhlou rosou...
Byl to sveřepý noční hlídač, ale vyřešil jsem ho... ožral jsem ho, vyfotil, natočil a dal vyhodit. Urazilo mě, jak mě zhodnotil! Teď mě nenávidí, ale už nahlíží, že i já jsem básník, živí mě zášť!

úterý 2. února 2021

Všechno svítí pro rezavé kvítí!


Jediná věc mě udivuje víc než hloupost, se kterou většina lidí žije svůj život... je to inteligence v té hlouposti obsažená.

Není na světě síla, která by zalila rez této kytky jinak než do jantarova. Jejím údělem je prosvěcovat i ty nejtemnější zákoutí a napravovat i ty nejnenapravitelnější, pokud na ně jako nějaká rotující planetka někdy narazí! Guy de Maupassant, mezi námi celkem fanfarón, nic nechápal ty nadpřirozené ženy, které čas od času přibydou do společenství těch obyčejných a tváří se, že nedělají nic jinak. A tak se i on, do jisté míry geniální člověk, tvářil, že neexistují. Skutečně se mu nedivíme. Neuměl si vysvětlit něco, co se ve skutečnosti vyskytuje docela pravidelně (nakolik je pravidelná anomálie) a v měřítku, které neodpovídá jejich zdánlivé nenápadnosti. Neklid a únava z laboratoře jím berou soustředění, ale ony jsou tak soustředěné! Jsou vlastně jako takové oživlé zkumavky z laboratoří! Prostě si jen žijí (dočasně) ty své nadpřirozené životy, ničí životy obyčejných chlápků, vdávají, studují, rozvádějí, dovádějí s milenci, učí a pak, když nadejde jejich čas, vláha jejich bytosti postupně přestává řinout, pak docela ubývá, než se zašpuntuje docela. Poté nějakou dobu ubíhá jejich existence v polosnu a ve zvláštní dřímotě, než jim zšednou vlasy, zežloutnou prsty a plíce se zaoblí jako harmonium nebo jako měchy v nich a než zcela ztratí tu dokonalou rejstříkovou hru, kterou hrají, dokud oddechují mladé ve spánku, překuleny na bok jako kočka v klubku.

Někdy v listopadu byl před víc jak sedmadvaceti lety ten den, kdy síla vládců obloha byla zaměřena k jedinému bodu. Vytrvale rozžíhaly plameny a rozsvěcovali nebeská znamení. Aby na svět přišla neobyčejná bytost, aby se prodrala skrz nějaký ten státní zdravotní program pro obyvatele s nízkými příjmy, který zastupuje samostatně výdělečně činné zaměstnavatele, a nadto v nemocnici, která se nemůže pochválit nejlepšími porodními procesy! Přesto, tak si to představuji, tak mě nechte, přišla na svět docela čista, žádným tím C-řezem. Přišla tak čistě, jak jen někdo tak čistý jako ona může na svět přijít. Docela náhodou, chápejte. Je to pravděpodobně ta nejodvážnější ženská na blogu. A jmenuje se prostě, orobanche, známe ji však jako rezekvítek! Tak si na ni vzpomeňte, až budete vysazovat nějaké tulipány vedle cibule nebo louskat v ústech řapíky rebarbory, protože ona je tím vším, v jejím ledu jsou skryta semena života, je listem i polem, vším, co stojí za to prohníst, prošlapat, procítit a prožít!


Zálet s ní je něco neuvěřitelného, stane se rychle letem do vesmíru!

Lituji chlápka, který je jí plný jenom zpola! To je jenom půl kvítku, nedopitá sklenice, kterou už nikdo nikdy nedoplní! Já bych mohl hodiny a dny se vpíjet do její tváře, pro ty sem tam vyčíhnuté hluboké oči, citlivé rty, naklonění hlavy nebo úsměv přecházející po její tváři bych vraždil! Krása jako její musí zraňovat!

pondělí 1. února 2021

Inter arma, silent Musae

I teď mám viržinko v držce. Bude se mnou už pořád. Jednou, to už je dávno, jsme vyrazili do divadla. Měsíc visel ve větvích a ona byla jako mladá žínka. Dokonce sebou měla housličky. Světlo měsíce teklo po střeše kostela a ona vrzala nějakou sonátu. Ruce pak svěsila kolem těla. Ptáš se, zda líbali jsme se? Dokázali byste si představit líbačku? 

Pouze líbačku? Ne, došlo ke styku. U kapličky. Ve vlasech měla mašle jak nějaká Amálka. V jednu chvíli zakvikla jak vepřík. Nevím proč.


Její bratr byl antipod ní. Žádná žena ho ještě nemilovala, i když už měl pětadvacet. Nebylo nic, čím by si to mohl zasloužit. Třeba že by nějaké udělal nejdelší orgáč v životě nebo ji zachránil ze spárů sociopata! Nic takového, byl to nudný student medicíny. Jeho sestra měla poměr ze slavnými prvními houslemi z Olomouce, zatímco on pořád hrával v neděli odpoledne Magic the Gathering.