Nemám, co bych ti darovala - kromě smutku

Ty podmalované, bludné pohledy žen v barech. To ne na panácích, ale na těch pohledem jsem závislý, myslíval jsem někdy. Všiml jsem si jí. Jako kůl v plotě tam seděla u růžové sodovky s citrónem. Nožky měla prvotřídní, tělíčko také, ale její oči byly jaksi starší než ona. Kam je položila, tam stály trapně a čas trvalo, než je přesunula zas dál. Jestli tvář je obrazem duši, ta žena neměla duši jemnou a křehkou... ale asi za to nemohla... hlavně že byla mrdózní.

Kompozice v ní nebyla, pomyslel jsem si po dlužším zkoumání. Nebyl tam celek, a to bylo děsivé.

A také její úsměv, jistě je mnoho druhů úsměvů... k některým patří přivřené oči... rty vykulené, smíškovské důlky na líčkách... ale k tomuto úsměvu se nic nehodilo víc než lopata hrobníků.
Ten úsměv nepatřil nikomu a patřil všem.

Okamžitě jsem přišel blíž a vzal židli. Podívala se na mě a pak se zas dívala netečně na skupinu tanečníků. Na diskocvoky.

"Ty nejsi jedním z nich," pronesla zádumčivě a stále s těma očima ježibaby vostřenýma v dav.

"To nejsem, má paní. Jsem tu vlastně kvůli tobě, zaujala jsi mě," pronesl jsem svým nejsvůdnějším tónem.

"Ty mě ne, jsi nadutec, ožrala a proutník."

"Ale tak", začervenal jsem se, "zas to nemusíme hrotit. Myslel jsem, že si zatančíme, má paní. Nic víc."

"Nic víc," zasmála se a podívala se zas po mně očima zmijí.

"No možná, kdybys měla zájem, můžem si maličko užít. Bez vyhlídek na vazebný vztah."

"Do toho jsi ještě vtipálek," uznale pokývala hlavou. "Nechám si to projít hlavou, pokud mi splníš jedno přání."

"Jedno? Klidně i několik. Jsem znám tím, že dívkám plním všechny sny."

"Prosím tě jen o jedno. Drž hubu. Radši jdi k té macaté holce a plácni ji přes zadek," uchichtla se a ukázala nosem k nepřehlédnutelné slonici, která tančila čtverylku s podobně tělnatým mládencem.

"Pokud přistoupíš na tělesné sblížení, nic mi není míň proti mysli. Jako by se již stalo," s těmi slovy jsem se sunul k té prostorově významné dívce a už jsem vytahoval ruce z kapes, když tato se otočila.

Byla to Martina a byla pořád tak krásná, její vlasy byly stejně kudrnaté jako před léty a její ouška pořád připomínala ouška ohroženého mývala. Má bývalá přítelkyně, se kterou jsem bez diskusí prožíval ty nejdivočejší orgie, jaké si jen dvacetiletý chlapec dovede představit. Tehdy ale bývala hubená jak proutek. Proboha, co se to stalo? Jak se to jen stalo? Přibrala dobrých osmdesát kil... Mé zmatení, její úžas a jistě i značná dávka radosti, že mě zas po letech vidí, muselo u nestranné pozorovatelky, u té nádherné mušličky, která se mnou projednávala oboustranně výhodný obchod, vyvolat přímo dávku neuhasitelného smíchu. A přece jsem věděl, že musím udělat, oč mě požádala, že musím navzdory vytrvat v úkolu, i kdybych tím u Martiny klesl až k pláči. 

"Eh, zdravím, jak se máš, Em?"

"S., co ty tu, ješkote?" Její oči hřejivě hřály. "Panečku, to je let. Jsem tu se svým manželem, s Alfredem."

"Čest," pronesl hrubý hlas námořníka.

"No nazdar. Víte, já tu jen potřebuju něco udělat - tady Martině - a zas zmizím." 

"Ona si nic nenechá líbit, viď, zlatko?" štěbetil jako teplý kapitán na grogu Alfred.