Jak možno milovat lidstvo, nemilujeme-li člověka?

Proč ji vlastně miluju, když je na ní všechno jen kýčovité a špatné? říkal si. Byl chorobně nešťasten a zároveň chorobně dojat šancí, že by si v Itálii zašukal. Její střevíčky s černými pásky kolem nártů... jež by vlnky omývaly na nějaké přímořské pláži... viděl a cítil již necudný sex doprovázený melodiemi neapolských písní.
Zhubl za poslední rok, jako by měl souchotiny. To dělaly ty jeho chorobné výplody, zoufalé myšlenky. Celý rok neměl ženu a ona... ona měla každý týden kluky tři. Ten nepoměr ho děsil, ale zároveň mu dodával odvahy. Když přijímá téměř každého, snad jeho nepošle ke kopru, snad jej neodmítne... navíc teď spolu zkouší. Mělo by to jít. Ne - ne, musí to jít, utěšoval se.

Třeba takhle to vypadalo, když zkoušeli hru. Něco od Bunina. Něco nasládlého, v blažené celodenní rutině za okny tloukl slavík a radiátor v prochladlé (divadelní) místnosti ospale bzučel...
Josef: vlasy má tuhé, skoro koňské, obočí jako uhel, zuby bělostné, s kořínkem, jak se říká
Filipa: pěkně rostlá osmnáctka, bohatá, stmívá se jí brzy v hlavě, když vypije pár koňáčků, snaží se být dabérkou

"Musíš na špičky, abys mě políbila, chápeš to, ty huso?"
"No chápu, ale.. bohužel to neudělám, poněvadž mě bolí šlapky. Celé tělo mě bolí od té doby, co se na mě pověsil ten ožrala v tramvaji..."
"Měla jsi přece pepřák, vystříkala jsi mu tu tubu do ksichtu celou, nechápu to," oznamoval zoufale Josef.
"To sice jo...," ve tváři se jí mihlo znechucení. "Ale přesto na ...několik vteřin, však víš... se mě držel, visel na mně... cítila jsem ten jeho plesnivý dech... a pocucal mi ucho, víš, ne?"
"Mazej na špičky, nebo uvidíš," vztekle se obořil.
Zakabonila se (nebo to byl chichot?) a skutečně se na sekundu vyšvihla na špice, líbla ho na nos, dupla zas na chodidla a řekla, že o nic nepřijdou a soutěž vyhrají. Ale že teď musí jít memorovat na státnice, ty mají přednost před divadlem.

----------------------------------------------------------------------

Vždycky ji fascinovalo slovo grafik, ale po osmnácti letech strávených v kanceláři, děláním kalendáříků pro advokátní firmy a předvádění se po výstavách a vernisážích, z té vášně nezbylo nic.
Vydělávala slušně, neuměla ale s prachama. Koupila si byt, i když váhala a i když za to, co vydělala, mohla mít dům jak hrad i s garáží (podhradím). Udělala si z jedné kuchyňky malý ateliér.
Měla desetiletou dcerku, Lýdii, její zlato, lásku jejího žití.
V tom bytě, kde teď spolu žili, předtím žili dost snědí sousedi. Pracovali, jak se jim chtělo, většinou na pracáku a vůbec žili dost neuspořádaně. Ten byt páchl lidskou močí, kočičí moči a zvratkami malé snědé slečny. Jediné, co si neodnesli pryč, byla obrovská palanda, potažená sítí pavučin a kout, v němž trůnil pravý kočičí záchod.
Pak tam zůstala ještě ta namyšlená černá kočka, která sedávala na stolech a na prádelníku a pozorovala je, ale utekla pryč, kdykoliv se k ní Lýdie přiblížila a snažila se s ní skamarádit.
Začala chodit na tancovačky, protože jí samota lezla krkem. Tam se sblížila s Vaškem. Byl to normální chlap s nepříliš nadějným mozkem, ale občas jí přišrouboval poličku na hrníčky a dobře šukal, a to jí úplně stačilo. Občas jim taky přihodil nějakou tu kačku, aby vyžily a snažil se mít Lýdii rád, což nebylo snadné vzhledem k tomu, jakou měla ta holka vyřídilku.